Kontrabas nebo-li basa, káča, kačena, bručka, hlubozník je tím nástrojem, který jak říká lidové rčení: „tvrdí muziku". Je to způsobeno produkcí basových tónů, na nichž pak stojí veškerá ostatní harmonie. Běda kontrabasistovi v kapele či orchestru, pokud si jeho hlava usmyslí, že bude hrát jiné tóny. Špatně vedený basový part se totiž rovná orchestrální sebevraždě…
Basistovo úvodní zamyšlení
Kontrabas většinou nelze přehlédnout už pro jeho úctyhodný skříňovitý rozměr. Krátký dutý zvuk s příměsí percussivního úderu je v podstatě nenapodobitelný.
Když jsem občas provozoval výchovné koncerty na základních školách a přinesl s sebou i kontrabas, našli se tací jedinci, kteří tvrdili, že je to kytara nebo dokonce housle. To byl pro mě důkaz o kvalitě hudební výchovy na ZŠ (snad ne všude).
Z kontrabasu dostanete tón buď drnkáním (pizzicato), nebo vláčením klacku obaleného chlupy z koňského ocasu po strunách (arco). Onen klacek se nazývá smyčec a jeho spatření vzbuzuje silnou nelibost u školní mládeže, neboť je zárukou, že dopoledne strávené v theátru bude nevýslovná nuda, a vůbec to nebude cool. Ještě, že jsou všichni opatření MP3 přehrávači a díky patřičné dávce přihlouplého elekronického hiphopu tomu uniknou (silnou nelibost u nich vzbuzují též žluté trumpety různých velikostí, národní kroje, recitace, debata o jakémkoliv druhu literatury atd., atd.).
Kontrabas nahradil jakýsi pan Leo Fender placatým prkýnkem, na které natáhl struny, natloukl pražce a přidal zesilovač. Odpadlo zdlouhavé přenášení z lokálu do lokálu a fakt, že basa často nebyla přes ostatní hráče slyšet. Kdo měl tu svíravou potřebu vyluzovat kňučivé tóny, tak tomu zase jiný chytrák - nějaký Jaco Pastorius poradil, aby si pražce z prkýnka vytrhal a hrál bez nich. Toto bylo nazváno baskytarou a s kontrabasem to od té doby šlo trochu z kopce. Asi tak na patnáct baskytaristů jeden kontrabasista. Stále však přežíval ve vážnohudebních a jazzových orchestrech a v různých folklorních souborech.
Triumf vítězství
Přes ironický a lehce skeptický úvod si musím říci, že já jako kontrabasista a baskytarista mám v poslední době docela dobrý pocit, protože vidím, že se káča opět začíná objevovat v rockové i jazzové muzice. Ilustratosphere a Robert Balcar, -123min s Frederikem Janáčkem, Miroslav Vitouš, Franta Uhlíř, Lenka Dusilová a její band atd.
Všichni tito hráči si uvědomují, že kontrabas, třebaže je tátou i mámou baskytary, je jiný, komornější, uhlazenější.
Předmětem testu dnes bude elektrický klon akustického čtyřstrunného kontrabasu od světoznámé firmy Warwick s typovým označením TRIUMPH by Framus 1956 (dělají i pětistrunnou verzi). Hned na začátku testu musím říci, že cena nástroje je okolo sedmdesáti tisíc, takže se nejedná o žádnou hračku pro začínajícího muzikanta, ale o profi výrobek a proto budu k testu přistupovat s patřičnou přísností.
Nástroj mi byl doručen v obrovské bedně, větší než jsem sám. Převzít jsem ho musel na nákladní rampě. Obvykle do svého auta dostanu téměř vše, zde jsem ale vyhořel. Když přišla domů manželka, okamžik si myslela, že jsem koupil novou skříň. Uvnitř bedny v igelitových protinárazových fóliích byl ve futrálu zachumlaný onen „zázrak". Jedná se o tzv. „šídlo" - tedy kontrabas bez těla. Zachována je menzura kontrabasu umožňující použití kontrabasového držení, rozteč strun, délka hmatníku, a v našem případě i hlavice nástroje. Zachován je též princip vertikální hry na rozdíl od baskytary zavěšené na krku hráče. Nástroj zbavený svého těla se stává skladnějším, lépe přenosným. Tato zvláštní nástrojová modifikace je téměř vždy opatřena určitým druhem snímače signálu a zjednodušuje snímání na pódiu. Hráč se může rovnou připojit do aparátu.
Pokud bych měl shrnout nástrojové typy, pak z kontrabasu vznikla elektrická baskytara (v úvodu), později též elektrická modifikace kontrabasu (náš případ). Jiná skupina pak vytvořila z elektrické baskytary baskytaru akustickou. To vše bylo nejspíš důsledkem techniky hry. Basisté hrající spíše kytarovou technikou sáhnou po akustické base, kontrabasisté zůstanou věrni technice kontrabasové a využijí různé modifikace umožňující tuto techniku.
Triumph je opatřen klasickou kontrabasovou hlavicí s neméně klasickými strojky. Průměry navíjecích bubnů jsou stejné jako u akustických kontrabasů a výrobci za toto děkuji. Hlavice má dokonce i náznak „šneka" ale končí (dle mého názoru) ošklivou rovnou destičkou, na níž je typ nástroje a logo firmy. Hmatník je typicky kontrabasový s úkosem pro strunu E. Je precizně rovný a pokud hrajete pizzicatem, má tón vynikající ozev a dlouhý sustain. Bohužel se s tímto sustainem setkáte spíše u bezpražcových baskytar než u kontrabasů, kde tón percussivně zazní a hned zaniká. Zato je nepřeslechnutelný. Rozsah našeho nástroje je tři oktávy a malá septima (E1 – D‘). Kontrabas se však notuje kvůli čitelnějšímu zápisu o oktávu výše, takže v notách by bylo vše jinak. Délka hmatníku je standardní pro tzv. celý kontrabas – tedy pro menzuru 104 - 106 cm (vzdálenost od kobylky k malému pražci). „Malý" pražec a hmatník je ze stejného materiálu - tedy ebenové dřevo. Na konci hmatníku je přišroubován masivní AlNiCo magnetický snímač MEC v chromovém provedení s nastavitelnou výškou pólů magnetů. Hmatník je jinak velmi tvrdý, takže se potencionální majitel nemusí bát nerovností vzniklých prohmatáním.
Krk jakožto i ostatní dřevěné části mají modrou barvu (Blue Ocean) a dřevo je flamed maple – žíhaný javor. Barvou ani řemeslným zpracováním dřevěných částí jsem nebyl příliš nadšen. V nátěru se objevují podivné fleky vystupující hlavně u spojů dvou částí (spoj dvou zadních částí těla). Zákazník si ale může objednat z devíti matných a devíti leštěných barevných provedení. Minimálně čtyři se mi líbily, protože odpovídaly mému konzervativnímu kontrabasovému duchu.
Tělo je plné, trojúhelníkovitého tvaru. K němu je přidělána kobylka (made in Warwick). Dva otočné nástavce pod nožkami umožňují hýbat s výškou strun nad hmatníkem. Nástroj byl však perfektně seřízen, takže to nebylo třeba. Struník je zde vyřešen pro kontrabas netypicky. Jde o pochromovanou jakoby baskytarovou mechaniku přišroubovanou k tělu nástroje. Struny jsou do ní zaháknuty. Třeba to zlepšuje rezonanci a podílí se tak na zvuku. Normálně bývá ebenový struník chycen za tzv. „žalud" v místě, kde se sbíhají oba luby.
Na zadní straně těla je šachta pro elektroniku napájená devítivoltovou baterií. Dle mého názoru jde o aktivní elektroniku, přestože v záručním listu je popsána jako pasivní (po odpojení baterie „káča" zmlkne a nevydá ani ťuk). Na pravé straně těla vystupují ven tři potenciometry ke korekci zvuku. Směrem dolů pak míří výstup pro jack. Z hardwaru nám zbývá popsat ještě bodec a boční opěrku. Bodec je opět kombinací ebenu a chromovaného kovu. Stejně jako u svých akustických sourozenců i zde je klička, která umožňuje hráči nastavit nástroj do požadované herní polohy. Bodec je masivní a z těla nástroje se vytahuje poměrně ztuha, což je dobré. Jeho konec je opatřen kombinací špičatého hrotu a gumového špuntu, který je na hrot našroubován. Geniální. Kolikrát jsem zažil, že mi basa při hraní např. na kamenné podlaze uklouzla a hudba tak byla ochuzena o několik basových průtahů či prodlev. 95% bodce se schová v dutině těla. Bodec jde bohužel celý vytáhnout a zároveň vypadne klička s objímkou, takže pozor. Na konzervatoři jsme si bodce navzájem půjčovali a někdy i kradli. Čas od času je někdo zapomněl na kšeftu. Náš bodec má ale po vytažení skoro metr, takže ztratit by ho byl trochu kumšt.
Zhruba u sedla krku je objímka s křídlovou maticí určená k uchycení opěrky. Tato by měla zapadnout do třísla hráče stejně jako hrana lubu a zadní desky u akustického kontrabasu. Opěrka je dřevěná, ze stejného materiálu jako celý nástroj. S ním je spojena kovovou tyčkou ve tvaru písmene L. Toto řešení simulující přirozené zaoblení akustického kontrabasu mi nepřijde příliš zázračné. Pro neznalé připomínám – kontrabasista nestojí za basou, ale je natočen jakoby bokem k nástroji. Mou velkou výtku ať přijme absence opěrky levé ruky pro palcové polohy(speciální technika hry pro horní oktávy). Všichni profesionální basisté opírají levou ruku o horní část lubu a palec slouží jako pohyblivý pražec. Nad ním pak hraje ukazovák, prostředník a prsteník. Malíkem se zde už nehraje. Při hře na našem Triumphu ale ruka visí bez opory v prostoru. Když si představíte, že základem hry je hmatová jistota - tedy tisíckrát ohmataná místa plus váš sluch, jste zde v porovnání s klasikou ve značné nevýhodě. Přitom by stačil otvor do nástroje a krátká ohnutá tyčka a bylo by po problému. Ruka by se tím zpevnila.
Hledání správné rezonance
Zvuk kontrabasu je snímán dvěma snímači – zmíněným MEC pod strunami a piezzo snímačem téže značky v kobylce. Jako ovládací prvky zde má uživatel k dispozici tři otočné potenciometry. První slouží k ovládání hlasitosti, druhý s aretací ve střední poloze umožňuje mixovat zvuk mezi snímačem u krku a kobylkovým piezzem a třetí – nejspodnější - je tónová clona. Zvuk snímače u krku mi připomněl spíše baskytarový zvuk, kdežto kobylkový snímač se zvuku kontrabasu blížil více, ale byl zase tenčí. Nakonec jsem jako nejlépe znějící variantu zvolil asi 65% zvuku magnetického snímače a 35% kobylkového pieza. Přebíhal jsem od našeho Triumphu k akustické káče a porovnával. Jakkoliv jsem spokojený se svým aparátem Hartke v součinnosti s baskytarami, přišlo mi, že pro snímání elektrického kontrabasu není to pravé. Asi by to chtělo něco jiného např. Gallien Krueger či Ampeg? Hra pizzicatem čili brnkáním byla parádní. Precizní rovný hmatník umožňoval rychlé běhy (v rámci kontrabasu) a tón pod prsty medově vrčel. Hra v „palcovce" byla kvůli absenci opěrky nepohodlná.
Velký problém však nastal, když jsem vzal smyčec. Proč smyčec - no protože se s ním na basu hraje a je její nedílnou součástí. Nepředpokládal jsem, že budu mydlit hned nějaké Dragonetty či Hoffmeistery, ale normálně zahraji nějakou melodii alá Olin Nejezchleba.
Intenzita tónu se okamžitě zeslabila na polovinu a byla slyšet dynamická nerovnost mezi jednotlivými strunami. Nejvíce se propadala struna D. Kupodivu i když byly úhly mezi strunami perfektní i pro hru smyčcem, nutnost zvýšeného tlaku smyčce na strunu za účelem dosažení expresivního tónu mi způsobila asi po hodině hraní bolest v zádech. Je však nutné si uvědomit, že nástroj nemá v podstatě tělo a proto trpí dynamika hry. K nácviku vážnohudební orchestrální či sólové hry se tento nástroj příliš nehodí.
Pro hru sólových partů byste ho museli přeladit ještě o tón výš (in A). To jsem zkoušel též, ale zhluchl ještě více. Kdysi jsem nástroj podobné konstrukce vlastnil a stále jsem ho zkoušel uplatnit v kapele i sólově. Nakonec jsem ho prodal a nyní radší používám pětistrunný bezpražec, protože si zatím nemohu dovolit vozit na koncerty akustickou „káču" jako např. Roman Balcar. Ve studiu však po ní velmi často sahám.
Netvrdím však, že by Triumph nemohl uspokojit jiné náročné hudebníky neprahnoucí tolik po hře smyčcem. Kromě pár výše uvedených výtek si myslím, že nástroj je zpracován profesionálně a léta vydrží. Přitom je konstrukce jednoduché. Častou hrou se určitě zlepší i jeho rezonance. Pokud k němu najde např.jazzový kontrabasista vhodný aparát, vejde se do osobáku, což s akustickou „káčou" jde taktéž, ale jedete maximálně ve dvou.
Příslušenství
K luxusnímu nástroji patří taktéž příslušenství. K Triumphu je dodáván parádní mnohakapsový futrál - Triumph bag. Vnitřek pouzdra je potažen černým sametem. Nástroj můžete nosit jak v ruce, tak přes rameno. Pozor jen na palestinsko-izraelských hranicích. Přeci jen delší menzura s kulovitým zakončením příliš neevokuje hudební nástroj, ale např. středně nosnou bazuku. Ve futrálu jsem nalezl ještě hliníkový stojánek ve tvaru trojnožky. Bezpečné odkládání by ale myslím vyžadovalo přeci jen o kousek větší stabilitu trojnožky. Rozhodně bych ho takto nenechal stát třeba na pódiu. Nikdy nezapomenu, jak mi můj kámoš vrátil basu ve dvou kusech, protože mu spadla ze stojanu, když nastupoval orchestr. Basa má při větším vytažení bodce tendenci přepadávat dozadu. Nejbezpečnějším stojanem pro kontrabas v poloze na stojato zůstává pořád kout, nebo opřít o aparát.
Slovo na závěr
Im memoriam děkuji panu profesoru Kmentovi za jeho publikaci Nejhlubší z rodu smyčců. Elektrický kontrabas Warwick Triumph je orientován do řad hráčů jazzu, blues apod., kteří využívají převážně prstovou techniku hry, a klasický nástroj jim např. z důvodů transportu nevyhovuje. Přičemž ale současně vyžadují právě tradiční menzuru a nikoliv kratší baskytarové
PS: do textu jsem neuvedl obligátní míry - nejužší místo na krku - 40 mm, šíře v VI. poloze (kontrabas má jiné polohy než kytara - tedy žádná XII.pol) – 70 mm, nejširší místo těla: 290 mm.
Celková velikost nástroje se zastrčeným bodcem je 1600 mm.
