Chester Thompson

Rozhovor s hráčem na bicí
Chester Thompson

Bubeník Chester Thompson o sobě obvykle říká, že rád překračuje hranice hudebních žánrů, ostatně jeho více než čtyřicetiletá kariéra mu dává za pravdu. Jako hráč na bicí se prezentoval v jazzových, rockových, popových i gospelových skupinách nijak malého významu. V sedmdesátých letech odehrál například řadu koncertů s Frankem Zappou, a také s tehdy ještě velmi experimentující skupinou Weather Report, s níž v roce 1976 nahrál album Black Market. Jeho nejdůležitější a také nejdelší „zaměstnání“ lze ovšem spatřovat v Chesterově působení ve skupině Genesis, v níž se objevil po odchodu tehdejšího frontmana Petera Gabriela. Chester Thompson odehrál rovněž sólová turné Phila Collinse, nahrával bicí na albech Steva Hacketta i mnoha dalších známých muzikantů.

Po letech strávených v různých centrech hudebního průmyslu, jako jsou Los Angeles či Londýn, a také po náročných koncertních turné v posledních třech desetiletích minulého století, se nakonec Chester Thompson usadil se svou rodinou v dalším „hudebním městě“ - v Nashvillu. I ve svých třiašedesáti letech je nadále velmi aktivním (a především kvalitním) bubeníkem a skladatelem. Kromě toho se již několik let věnuje výuce hry na bicí a jako externí pedagog patří k velkým oblíbencům studentů hudební fakulty Belmontské univerzity. Se svými workshopy čas od času „vyrazí“ i na světová turné, což je ostatně i případ letošního roku, kdy do svého programu „zanesl“ několik evropských seminářů. Nám se podařilo s Chesterem Thompsonem pohovořit v německém Markneukirchenu, kam byl pozván jako host oslav výročí firmy Warwick. 

Je to již podruhé, co Vás můžeme vidět ve společnosti hráčů firem Warwick a Framus. Již na jaře jste na mezinárodním veletrhu vystoupil společně s trojicí Lee Sklar, Jonas Hellborg a Steve Bailey. Tentokrát se účastníte baskytarového work-shopu a oslav výročí Warwick. Mohl byste pohovořit o důvodech, které přivedly Vaše kroky sem do Markneukirchenu? Účastníte se také výukového programu?
Neúčastním, tedy alespoň zatím ne. To, že se v poslední době objevuji při různých příležitostech v blízkosti firmy Warwick, má na svědomí Lee Sklar, s nímž jsem léta hrával ve skupině Phila Collinse. Mám za to, že Lee se od někoho dozvěděl, že se chystám na delší pobyt v Evropě, ozval se mi a při té příležitosti se zmínil o tom, že by nebylo špatné zahrát si s těmito hráči. Připadlo mi to jako dobrý nápad, slovo dalo slovo, já našel skuliny ve svém programu a rozhodl se to zkusit. Beztak jsem plánoval cestu do Německa, protože tu vedu semináře pro hráče na bicí.

Předchozí otázku jsem Vám položil tak trochu i s ohledem na Vaši pověst výjimečného učitele. (Smích) Ne, opravdu, myslím to vážně. Vyučujete stále jako pomocný instruktor na univerzitě v Belmontu, je to tak?
Ano, vyučuji zde již několik let, sám jsem překvapen, že si mě tam nechali tak dlouho. K výuce na univerzitě jsem se dostal hlavně proto, že zde studoval můj syn. Původně jsem zde odučil jen několik seminářů, načež jsem byl osloven, zda bych se nechtěl stát jedním ze stálých instruktorů. A protože jsem se tehdy velmi zajímal o to, co bude můj syn studovat, řekl jsem si, že nejlepší způsob, jak se v tomto směru angažovat, bude stát se jedním z jeho učitelů (smích). Dovolte ale, abych se vrátil ještě k Vaší předchozí otázce. Téma workshopů pořádaných pro firmu Warwick ve spolupráci s jejími firemními hráči jsme s Hans-Peterem Wilfrem již „otevřeli“, ale zatím o něm pouze uvažujeme. Možná někdy v budoucnu bychom mohli společně s kolegy z projektu JoStLe nějaký program vymyslet, ale zatím nemáme v hlavě nic konkrétního. Navíc podobné výukové kurzy vyžadují pochopitelně poměrně dost příprav.

Mohl byste pohovořit o Vašem přístupu k učení? 
Učím již hodně let a metod, které přitom používám, je velmi mnoho. Nevím, jestli dokáži pojmenovat nějaký základní učební přístup. Snažím se vždy pozorně si poslechnout každého studenta a přijít na to, v čem bych mu mohl být užitečný. S každou osobností se během výuky dostanu do bodu, kdy se rozhodnu o tom, jakým způsobem ho budu vyučovat. Můj přístup je tedy spíše individuální. Vždy se nejprve snažím poslechnout si, jak který student hraje, sleduji jeho techniku a hledám to, v čem by se mohl zlepšit. Každý je jiný, těžko se tedy mohu zmínit o jedné jediné věci, kterou bych uplatňoval u všech svých žáků.

Nacházíme se tady dnes na místě, kde má snad každý něco společného s hrou na baskytaru. Mohl byste pohovořit o významu „vzájemného souladu“ mezi hráčem na baskytaru a hráčem na bicí? 
Jsem toho názoru, že spojení mezi basou a bicími představuje motor pohánějící každou kapelu. Jistě, mohli bychom toto přirovnání vztáhnout na celou rytmickou sekci, avšak i v jejím rámci jsou basa a bicí něčím, co lze přirovnat k tlukotu srdce. Víte, ne každé spojení mezi hráčem na bicí a baskytaristou musí být zrovna dokonalé, často jde spíše o hledání rovnováhy. Například s Jonasem a Stevem jsem před koncertem ve Frank-furtu nikdy nehrál. Když jsem mohl zažít, jaký respekt k sobě navzájem během hraní tito dva chovají a kolik prostoru si dávají, přišlo mi to úžasné. V takovéto situaci, kdy přichází ke slovu především improvizace, cítím, že mým úkolem je svou hrou podpořit to, co hrají oni. Někdy mohu hrát složitěji, občas tak dokonce hraji rád, ale v prvé řadě potřebuji, aby hráč na basu chápal, že oba nemůžeme ve stejný moment dělat totéž. V tomto směru si výborně rozumím s Alphonso Johnsonem, s nímž jsem hrával během svého působení ve Weather Report, a s nímž jsem nedávno hrál v projektu nazvaném „The Zawinul Legacy“. Zde hrajeme i hudbu Weather Report, naposledy jsme spolu vystupovali asi před měsícem ve Finsku. Panuje mezi námi mimořádná „chemie“, a i když oba hrajeme velmi intenzivním způsobem, nikdy to není tak, že bychom se stavěli jeden druhému do cesty. Hrajeme sice i „agresivně“, ale zároveň jeden druhému vytváříme dostatek prostoru ke hře. Zažil jsem již mnoho hráčů na basu, kteří hráli tak hekticky, že jsem do jejich partu musel hrát jen něco opravdu jednoduchého. Takovým basistou byl například Jaco Pastorius. Když byl ve Weather Report Alphonso vystřídán právě Jacem, aranžmá všech písní bylo převráceno o sto osmdesát stupňů. Příliš jsme si s Jacem nerozuměli a rozhodně mezi námi nepůsobilo takové hudební souznění, jako s Alphonsem. Byli jsme sice schopni naučit se hrát jeden s druhým, ale Jacovi chyběl smysl pro vytvoření herního prostoru ostatním. Hrál příliš mnoho tónů, příliš složité věci, které mě nutily volit jen velmi jednoduché rytmy. Kdybychom totiž oba hráli složité věci, dopadlo by to špatně. Obdobně „bídné“ to ale bývá i v případě, kdy jsou oba, basista i bubeník, velmi pasivní. Takové rytmice pak samozřejmě chybí zápal. Je tedy třeba najít rovnováhu, o které jsem se dříve zmiňoval. Nemyslím si, že to, o čem tu mluvím, lze vhodně vyjádřit slovy, je to něco, co byste měli zkrátka cítit. Buď to funguje, nebo ne. Samozřejmě, že se s basistou vždy mohu dohodnout, ale daleko raději mám, když začneme hrát a rozumíme si beze slov. Nejdůležitější je dle mého názoru to, aby oba hráči uměli poslouchat, co hraje ten druhý. Protože když si oba naslouchají a oba jsou ochotni udělat určitý kompromis ve prospěch hudby, teprve pak lze vytvořit něco smysluplného. Rozhodně nemám rád přístup na způsob „mé ego je příliš obrovské, věci tedy nelze dělat jinak, než po mém!“

Chester Thompson

Pokud mám správné informace, již jako třináctiletý chlapec jste hrával na bicí v nočních klubech v Baltimoru. Zajímalo by mě tedy, v jakém věku jste se vlastně začal učit hře na bicí a zda jste již od začátku byl studentem nějaké hudební školy, případně soukromého lektora, nebo jste byl „pouze“ samouk?
Byl jsem tak trochu obojí. Vlastně si ani nevzpomínám, jak jsem se k hraní na bicí dostal, zkrátka se to tak nějak stalo. Naštěstí pro mě byl jeden náš rodinný přítel, James Harris, velmi dobrým jazzovým bubeníkem a nabídl mi, že mě bude učit, budu-li chtít. Začal jsem k němu chodit na hodiny, když mi bylo jedenáct nebo dvanáct let. Přišel jsem k němu domů, posadil mě za bicí a učil mě, jak správně hrát podél nejrůznějších jazzových nahrávek. V tomto věku jsem tedy hrál s deskami Arta Blakeyho, či Maxe Roache, později, když už jsem byl o trochu zkušenější, začal jsem hrát do nahrávek Elvina Jonese. S koncertováním v klubech jsem začal ve třinácti. První „kšefty“ spočívaly v hraní známých skladeb, vzpomínám si, že se z velké většiny jednalo především o soulovou hudbu. Pokud jsem ale cvičil, vždy jsem se přitom věnoval zejména jazzu, a to platí dodnes. První jazzovou kapelou jsem prošel v patnácti letech a kromě výše zmiňovaných hráčů byl mým nejoblíbenějším bubeníkem Tony Williams. Nenechte se ale zmýlit, kromě jazzu jsem hrál celou řadu hudebních žánrů. Nejsem rozhodně žádný jazzový purista, vždy jsem byl otevřený nejrůznějším vlivům, mám rád žánrovou rozmanitost a baví mě snažit se „vycítit“, co ten který hudební styl od hráče na bicí vyžaduje. To je totiž výzva, kterou si vždy nesmírně užívám. 

To, že jste otevřen více hudebním stylům, je o Vás dobře známo. Jak to ale bylo s Vaším hudebním vzděláním dále?
Na střední škole jsem si našel soukromého učitele, bohužel jsme ale nedokončili celý ročník, protože se můj lektor odstěhoval. Přesto tyto lekce něco na mém způsobu hry změnily. Ze svého samostudia jsem si totiž do své techniky „zanesl“ několik špatných návyků a jemu se podařilo odnaučit mě je. Přesto jsem se musel pak nějaký čas „protloukat“ studiem sám. A až o několik let později jsem například začal používat techniku zvanou matched grip (kdy obě ruce drží paličku stejným způsobem, zatímco u tzv. traditional grip drží bubeník paličku každou rukou jinak; pozn. redakce), která mi hru v mnohém usnadnila. No a před třemi lety, v roce 2009, jsem úspěšně dokončil své bakalářské studium hudby (smích). Musím ale přiznat, že toto studium se netýkalo ani tak hry na bicí, jako spíše problematiky aranží a skladby, která mě velmi zajímá, stejně jako samotné skládání. Tomu se teď velmi věnuji, možná více než bicím. I když... Ono stejně dost dobře nelze jedno od druhého oddělit.

Jedním ze zlomových momentů Vaší hudební kariéry bylo Vaše angažmá u Franka Zappy. V minulosti jste se nejednou vyjádřil o spolupráci s ním, jako o „vysokém učení“. Můžete tedy tuto zkušenost vzpomenout?
Velice rád. Víte... Téměř každý si pamatuje Franka Zappu jako výborného skladatele a skvělého kytaristu, ale málokdo hovoří o tom, že byl také výborným učitelem. Skutečnost, že každá z jeho kapel byla na vysoké úrovni, není dílem náhody. Přesto, že každý z jeho muzikantů byl excelentním hráčem (tedy pokud vzpomenu na skupinu, ve které jsem působil), stalo se, že někdo z nich nebyl s to v určitou chvíli zahrát nový Frankův materiál. Už druhý den to ale všichni zvládli, i když se kvůli tomu třeba nešlo spát. Dokonce ani Frank nemohl občas zahrát na kytaru to, co sám napsal. Vážně! On totiž nebyl „skladatel na kytaru“, on byl skladatel – a tečka! Dostal se do určitého bodu kompozice ještě dříve, než se vůbec dotkl kytary. Proto se někdy musel učit úplně novému způsobu hry. Právě proto, aby byl schopen zahrát věci, které vymyslel. Sám se neustále učil a zlepšoval. Pokud jde o způsob, jakým učil on nás, jakým jsme zkoušeli, bylo to většinou tak, že pokud jsme měli zvládnout velmi obtížnou pasáž, hrávali jsme ji velmi velmi pomalu, pořád dokola. Potom jsme ji začali hrát rychleji, posléze zase o něco rychleji a pak ještě více... Stávalo se, že jsme jediný motiv takto hráli třeba i více než hodinu. Když jsme ale skončili... no páni, znělo to fantasticky!

Během přípravy na tento rozhovor jsem si poslechl Franka Zappu právě z období, kdy jste v jeho skupině působil. Jednalo se o velmi komplikovanou hudbu...
Ano, ona také taková byla. Nicméně byl v ní i mimořádný feeling. Když jsem u Franka začínal, působili tu dva bubeníci - já a Ralph Humprey. Ralph byl technicky velmi precizní hráč a mnohému jsme se od sebe naučili. Zřejmě ale hrál až moc exaktně, protože Frank cítil, že potřebujeme trochu více „živosti“. Já měl při konkurzu za úkol prostě hrát, jamovali jsme snad hodinu, napříč všemi hudeními žánry. Samozřejmě, že jsem se musel jeho složité hudbě učit, ale díky způsobu, jakým Frank přistupoval ke zkoušení, z toho i přesto vzešla výborná hudba. Byl to ovšem nekonečný proces učení se... Dobré ovšem bylo, že u Zappy bylo vše do detailu rozepsané. Horší bylo, že nikomu nedovolil brát si transkripce s sebou na turné. Měl ovšem pravdu v tom, že dokud člověk skladby četl z papíru, nikdy se je pořádně nenaučil. Zkoušení před turné bývalo v tomto případě velmi intenzivní, cvičili jsme tak čtyřicet hodin týdně po šest týdnů před prvním vystoupením.

Je pravdou, že jste si zpočátku musel oblepovat bicí nejrůznějšími „taháky“?
(Smích) Ano, během prvních dvou nebo tří koncertů jsem to tak skutečně udělal. Frank nechtěl mít na pódiu žádné notové stojany, jenže tu bylo tolik věcí, které jsem si musel zapamatovat. Měl jsem přilepený papír s poznámkami na hi-hatce, na kopáku... Napsal jsem si i poznámky na ruku, zapsal jsem si třeba jen část písně, která byla v něčem obtížná. Hráli jsme navíc spoustu podivných dob, takže jsem si musel počítat nahlas, abych se prostě neztratil.

Téměř až jako neuvěřitelná mi přijde Vaše zkušenost s Weather Report, kde se podle Vašich slov: „nic po dva večery nehrálo stejným způsobem.“ Mohl byste připomenout své zkušenosti s touto skupinou?
No ano, to byl zase jiný extrém. Oni opravdu nechtěli zahrát skladbu dvakrát stejným způsobem, a pokud se něco takového stalo, byli z toho nešťastní. V tom ale spočívalo kouzlo této skupiny. Když říkám, že byli zklamaní, dělám si trochu legraci, ale ne zase tak úplně. Kuriózní je, že s Frankem jsem nemusel hrát všechny noty, s Weather Report jsem se zase doslova musel naučit, které noty přeskakovat. Skladby Weather Report jsme měli také zapsané do not, jenže díky jejich neobvyklé struktuře bylo, tedy alespoň pro mě, velmi obtížné je vůbec číst. Navíc, i když byly skladby velmi detailně „rozepsány“, zápis platil prakticky jen jednou. Bylo třeba skladbu znát velmi dobře, protože od prvního zahrání se mohla její podoba vydat kamkoliv. S Weather Report to tedy byla náročná, za to však velmi cenná zkušenost.

Pokud se nemýlím, Genesis v době rozchodu s Peterem Gabrielem hledali právě takového bubeníka, který bude schopen hrát v kapele s ještě dalším bubeníkem. Z tohoto úhlu pohledu se zkušenosti z angažmá u Franka Zappy a Weather Report zdají být velmi „určující“ pro Vaši budoucí kariéru...
Samozřejmě. Phil Collins slyšel některé Zappovy skladby, v nichž hráli dva bubeníci a hledal právě takového hráče, protože se kvůli zpívání nechtěl zcela vzdát role bubeníka. Hledal tedy člověka, kterému nebude dělat potíže hrát s druhým bubeníkem. 

Ano, to je věc, kterou jsme se dozvěděli od Leeho Sklara, tedy to, že Phil Collins o sobě v první řadě smýšlí jako o hráči na bicí. Zajímalo by mě ale, jak jste se vyrovnal se situací, kdy jste přišel do skupiny, kde jste měl hrát bicí po někom, kdo byl stále členem kapely, a navíc po někom, kdo byl jejím lídrem. Bylo to pro Vás spíše komplikované, nebo Vám to naopak usnadnilo práci? 
Abych řekl pravdu, tak obojí. Na jednu stranu bylo výhodné to, že oba hovoříme takříkajíc stejným „jazykem“. To nám v mnohém usnadnilo vzájemnou komunikaci. Na druhou stranu bývá způsob, jakým Phil vyžaduje provedení svých nápadů, velmi přísný, takže to někdy bylo i trochu „bolestivější“. Přesto ho velmi respektuji, zejména pro jeho skvělý cit a porozumění pro to, co ve skladbě hrát. On velmi dobře ví, jaký part půjde s písní skvěle dohromady. Není to, jako když se učíte hrát na bicí a někdo vám poví: „Ok, ve sloce hraj vždy hi-hatku, v refrénu pak zahraj údery na činel.“ Ne, tak jednoduché to nikdy není. Phil umí skvěle odhadnout, jaký part je nejlepší v určitý moment skladby. Čím více jsem ho poznával, tím více jsem si vážil jeho slov a rad. Začal mi také více důvěřovat, věděl, že i když mi poskytne více prostoru a svobody, neudělám něco bláznivého, čím bych celou píseň zpackal. Někdy ovšem řekl: „Tahle část skladby je pro mě opravdu důležitá.“ Pak bylo samozřejmě namístě zahrát vše přesně, jak si přál. 

Chester Thompson a Phil Collins
Rytmické duety Chestera Thompsona a Phila Collinse se staly ozdobou mnoha koncertů bývalého frontmana Genesis.

Být bubeníkem, to mnohdy znamená rovněž být ve skvělé fyzické kondici. Bylo pro Vás obtížné, zejména v nabitém programu velkých turné s Philem Collinsem a Genesis, udržet se ve formě? Praktikoval jste, nebo praktikujete, nějaké speciální cviky či posilování?
Dokud jsem byl ještě mladý, byl jsem fit sám o sobě (smích). Popravdě řečeno, hodně jsem běhal a vždy jsem se věnoval nějakému sportu. Ačkoliv jsou bicí fyzicky náročný hudební nástroj, myslím si, že je dobré, aby člověk byl fyzicky aktivní i mimo samotné hraní. Protože když hrajete dlouho metličkami nějaký jazzový lounge a pak vám najednou někdo nabídne účast na velkém rockovém turné, patrně si ublížíte, tedy pokud sami nemáte nějaký tréninkový režim. Abych byl upřímný, docela obdivuji hráče s padesáti librami nadváhy, jak dokáží naplno odehrát koncert a jsou víceméně v pohodě. Vždy jsem říkával, že nejsem žádný atlet, ale pokud neuběhnu bez zastavení alespoň míli, bude to špatné. Bez ohledu na věk bych byl rád schopen co nejdéle fyzicky zvládnout odehrát koncert naplno. Občas je možná dobré odložit cvičení různých herních nuancí a „vymlátit z bicích duši“ co nejhlasitěji, nejtvrdšími možnými údery. Před turné jsme zkoušeli vždy alespoň osm hodin denně. Nejprve jsme se tak asi tři týdny učili materiál, a potom jsme další tři týdny zkoušeli s celou produkcí, včetně světel a zvukového systému. Někdy jsme odehráli celé show i dvakrát za den, takže když jsme pak během turné hráli jeden koncert za večer, nebyl to pro nás žádný problém. Samozřejmě, pokud máte před sebou velké publikum, žene vás to dopředu a dáváte do hry více energie, než při zkoušce. 

Používáte při živém hraní in-ear monitoring?
In-ear monitoring nepoužívám, nepoužíval jsem ho ani v minulosti. Možná bych ale měl, protože v pravém uchu začínám trochu ztrácet sluch a navíc mi v něm začíná nepatrně „znít“. Není to tak hrozné, ale myslím, že úplné ticho už v něm asi nikdy mít nebudu. Možná proto hraji tak silně, moji studenti dokonce musí během mých lekcí používat špunty do uší. 

Předpokládám tedy, že patrně ani nehrajete s klikem? 
Převážně hraji bez kliku. Ten využívám jen v případě, kdy je součástí aranžmá také nějaký „automat“, což byl například případ některých skladeb Genesis a Phila Collinse. Hraji s ním třeba ve skladbě „Mama“, ale běžně ho nepoužívám. Něco jiného je práce ve studiu, tam se občas setkávám s tím, že ostatní muzikanti chtějí hrát bez kliku. Pak jsem ovšem první, kdo se je snaží přesvědčit o tom, aby s klikem hráli, protože nechci vypadat jako ten, kdo je „pozadu“, a to jen proto, že ostatní hrají příliš rychle. Přesto jsem nahrál mnoho „živých“ desek, na nichž jsem jediným, kdo hraje s klikem. 

Hrajete výhradně na akustické bicí, nebo také používáte elektrické sady?
Na několika turné jsem hrál na elektrické bicí značky Simmons. V mnoha případech ale také využívám snímání akustických bubnů prostřednictvím trigger snímačů. 

V minulosti jste byl firemním hráčem hned několika výrobců bicích a činelů, například značek Ludwig, Pearl, Sonor, Paiste, aktuálně pak firem DW Drums a Sabian. Mohl byste pohovořit o Vašich preferencích, pokud jde o konstrukci nástroje, použití materiálů, zvukové charakteristiky apod?
Víte, je docela úsměvné, že mi tuto otázku pokládáte tady ve Warwicku. V tom, jak tato firma přistupuje k výrobě svých nástrojů vidím mnoho podobností se společností DW Drums, jejichž bicí používám. I oni jsou totiž velmi pečliví pokud jde o péči a zacházení se dřevem, které pečlivě vybírají a různě kombinují. Nevyrábějí pouze korpusy, ale také hardware a další příslušenství. Umí ale především dobře nakombinovat různé materiály a jsou schopni vyrobit jednotlivé komponenty v různých velikostech, v podstatě cokoliv podle přání zákazníka, což je například pro mě velmi důležité. Dříve jsem hrával mnoho let na bicí značky Sonor, které byly sice fantastické, ale problémem byla špatná podpora firemních hráčů v USA. Pokud bych žil v Evropě, možná bych byl stále jejich hráčem. Vzhledem k tomu, že zde nežiji, a navíc hodně cestuji, bylo až příliš komplikované získat od nich to, co jsem potřeboval. S DW je to o mnoho lepší, jsou velmi pozorní a o své hráče dobře pečují. Pokud jde o firmu Sabian, mám od nich dva zakázkové ride činely, které mi vyrobili po té, co jsem navštívil jejich továrnu a svěřil se jim se svými preferencemi. 

Máte nějaké preference, pokud jde o mikrofonní snímání akustické sady bicích? Za ta léta hraní jsem pochopil, že různé společnosti umí vyrobit různé věci, které lze v různých situacích velmi dobře využít. Většina mých mikrofonů pochází od německé firmy Beyerdynamic. Poprvé jsem se s nimi setkal během turné Genesis a Phila Collinse a navázal jsem s nimi užší spolupráci. Vždy, když vyrobí nový mikrofon, po-šlou mi ho k odzkoušení. A podle mě jsou ty mikrofony skvělé. Často používám pro různé situace různá řešení mikrofonního snímání. Jejich sortiment je navíc velmi různorodý, takže ve většině případů mé potřeby v tomto ohledu bez problémů uspokojí. Někdy samozřejmě chci dosáhnout trochu jiného zvuku, něčeho speciálního, a sáhnu například po mikrofonech Neumann. Bicí v mém studiu jsou ale permanentně osazeny mikrofony a připraveny k nahrávání. V tomto případě jsou to právě mikrofony Byerdynamic. 

Patříte mezi bubeníky, kteří při nahrávání se zvukařem stále probírají pozice mikrofonů a různé zvukové nuance?
Neřekl bych... Snad jedině tehdy, vyskytne-li se nějaký problém. Jinak se ale snažím respektovat zvukařovu práci a podobné věci s ním probírám opravdu jen tehdy, odhalím-li při kontrolním poslechu něco, co se mi nezamlouvá. Soustředím se spíše na to, abych byl sám připraven, abych měl správně naladěný každý buben, a aby i jako celek zněly bicí dobře. Dělal jsem to již tolikrát, že bych měl vědět, jak na to. Pokud se stane, že věci nefungují, jak bych předpokládal, pak teprve dojde k nějaké podrobnější diskusi se zvukaři. Není to ale tak, že bych občas nepřišel s nějakým vlastním nápadem na umístění mikrofonu. (Smích) 

Máte stále hodně práce i jako studiový bubeník?
Jak kdy. Občas jsem opravdu „na roztrhání“, občas v tomto směru nejsem aktivní vůbec. Naučil jsem se tomu přizpůsobit a když zrovna nenahrávám, snažím se pracovat na vlastním projektu. Samotné nahrávání se navíc docela změnilo, protože každý má doma své vlastní nahrávací studio. Kromě toho i rozpočty nejsou zdaleka takové, jak bývaly. Věc, kterou si myslím, že bych měl znovu udělat, to je znovu začít nahrávat u sebe doma. Tak, aby mi lidé mohli poslat své materiály, bez ohledu na to, v jakém městě, nebo dokonce státě žijí. Nahrál bych jim bicí part a poslal materiál zpět. 

Říkáte: „znovu udělat“. Znamená to, že jste takto v minulosti již pracoval?
Ano, jenomže jsem byl necelé tři roky bez studia. Teď už je ale vše jinak. Potřebuji jen navázat kontakty a dát lidem vědět o tom, že už zase mohu tímto způsobem nahrávat. V Nashvillu je to v porovnání s prací v Kalifornii velmi příjemné. Tam se mi stávalo, že mi někdo volal a chtěl nahrát bicí do jinak již hotové a zaranžované písně. Tento postup příliš v oblibě nemám. Na Nashvillu je sympatické to, že tady jsou muzikanti stále zvyklí hrát spolu. Z toho mám lepší pocit, než z čehokoliv jiného. Nakonec asi ani o sobě nemohu říct, že bych byl tím, o kom se říká, že je „nájemný hráč“ a každý týden odehraje několik „zakázek“. Jsou týdny, kdy takovou práci vůbec nedělám, snad jen výjimečně, tak jednou do měsíce. Jindy zase hraji několikrát každý týden. Jak jsem řekl, pořád se to mění. Na této práci, tedy z mého pohledu, je těžké i cestování, protože když už vám zavolají, měl byste to vzít. Jednou řeknete, že nemůžete a příště už dají nabídku někomu jinému. Kdysi jste se v rozhovoru svěřil, že je Vaším snem zahrát si s Peterem Gabrielem... To je pravda. Na živo jsem si s Peterem ale ještě nezahrál. Nahrávali jsme ovšem spolu ve studiu, je to ale již velmi velmi dlouho. Kromě Petera Gabirela jsem také vždy toužil hrát se Stevem Wonderem. S těmito dvěma by určitě bylo skvělé spolupracovat. 

Chester Thompson
„Ne každé spojení mezi hráčem na bicí a baskytaristou musí být zrovna dokonalé, často jde spíše o hledání rovnováhy.” (Chester Thompson)

Vraťme se prosím ještě na chvíli k Vaším zkušenostem učitele. Mohl byste pojmenovat některé z nejčastějších chyb či zlozvyků, kterých se méně zkušení hráči na bicí dopouštějí?
Ano, jistě, několik takových tu je. V poslední době se u mladých bubeníků často setkávám se špatným způsobem držení paliček. Hráč by měl správně držet paličku v tzv. „otočném bodě“ (fulcrum point, pozn. redakce), tedy tak, že vol-nými prsty společně se zápěstím pohybuje paličkou „přes“ tento bod. Mnoho hráčů sice drží paličku správně v tomto bodě, ale mnoho jich také zapomíná používat prsty. Tím, že nemají paličku tímto způsobem pod kontrolou, je jejich herní technika velmi limitovaná. Časem se pak dostanou do okamžiku, kdy některé věci nejsou schopni zahrát třeba rychleji nebo lépe dynamicky. Myslím si, že poměrně hodně bubeníků je také až příliš orientováno jednostranně. Myslím tím, že pokud jsou to praváci, je jejich pravá ruka při hře až extrémně vedoucí. Dříve jsem byl svým způsobem posedlý cvičením, při kterém jsem vedl part levou rukou. Místy to bylo až hloupé, ale velmi to mé technice prospělo, získal jsem určitou svobodu a bicí se mi „otevřely“ úplně novým způsobem. Myslím, že vůbec není špatné být „obourukým“ hráčem. Řekl bych také, že je dobré studovat co možná nejvíce hudebních žánrů. Člověk se totiž zpravidla stává „produktem“ toho, co jej ovlivňuje. Někdy mám pocit, že je až příliš mnoho těch, kteří jsou v tomto směru velmi striktní - tedy ve vztahu k tomu, co poslouchají, a co neposlouchají. Podle mého názoru tak trpí úzkým „tunelovým viděním“, soustřeďují se jen na jednu věc. I když v ní třeba excelují, myslím, že různorodost žánrů vám pomůže se daleko lépe vyvíjet a růst. Já sám jsem svou herní techniku za ta léta změnil mnohokrát. Ačkoliv mám pocit, že jsem s ní spokojen, vždy mohu poznat něco lepšího. Pokud se tak stane, nebudu mít žádný problém ji změnit znovu. Několikrát jsem ji také změnil proto, že už jsem nebyl schopen zahrát určité věci bezbolestně. Řekl jsem si prostě: „ok, tak takhle už to asi nepůjde.“ (Smích)

V podobné souvislosti jste se již v minulosti zmínil o tom, že jste „muž mnoha hudebních tváří“. A také, že jednou z vašich oblíbených tváří je ta, která zastupuje brazilskou hudbu. Předpokládám, že Vám učarovala především svou rytmickou povahou...
Ano, jistě. Podobně mám ale rád také hudbu afrického původu. Čím tradičnější taková hudba je, tím lépe, protože mi nezní všedně, jako obyčejná taneční muzika. Když se skutečně ponoříte do rytmů tradičních písní, zjistíte, že mohou být velmi inspirativní, zejména pro hráče na bicí. Mnoho mladých hráčů je velmi okouzleno rychlostí. Pokud se ale dostanou k něčemu podobnému, je šance, že si uvědomí, že tu jde také o něco jiného. Domnívám se ale, že až příliš často mají jeden jediný, a velmi jasný, cíl: být co nejrychlejší. I proto je možná metalová hudba mezi bubeníky dnes tak oblíbená. Jistě, můžeme klidně žasnout nad tím, jací jsou to atleti, ale vezměte si například některé gospelové rytmy... to jsou až neuvěřitelně komplikované věci. Touha být rychlý asi patří k tomu, jak člověk uvažuje, když je mladý, kdy tíhne k přirozené soutěživosti. Nakonec ale přijdete na to, že práci dostane ten, kdo ví, jak a kdy v kapele zahrát vhodný groove. Vypadá to, že bubeníci se potýkají se stejnými zlozvyky, stejně jako hráči na basu. To ano, a pro mne jako pro bubeníka to bývá někdy obzvláště těžké. Občas se mi totiž přihodí, že hraji s baskytaristou, který se svým stylem blíží Jacovi. Má reakce? „Ne, tudy prosím ne. Poslouchejme jeden druhého a hrajme spolu.“

S narůstajícími zkušenostmi obvykle přikládáme různým věcem různý význam. Mohl byste uvést některé „momenty“ ve vaší hře, které jsou dnes pro Vás méně důležité, ačkoliv jste je v minulosti přeceňoval?
To je těžké... Myslím si, že ve srovnání s tím, jak jsem hrál jako mladý, se nesnažím hrát příliš složitě. Když se snažíte „ukázat se“, dokázat to, že jste opravdu dobrý, hrajete toho možná až přespříliš. Když se mi podařilo nahrát několik zajímavých nahrávek, řekl jsem: „ok, teď už nemusíš tak urputně dokazovat, že jsi dobrý.“ Po nahrávání s Weather Report a s Frankem Zappou, obzvláště po albu Black Market, jsem se cítil být celkem spokojený s tím, jak hraji. I když, dnes mám stejně pocit, že jsem na těch nahrávkách hrál strašně komplikovaně. Myslím ale, že tehdy se to k té hudbě hodilo. Musím se přiznat, že i dnes občas rád hraji trochu agresivněji, komplikovaněji. Je ovšem dobré dodat, že jsem v tom daleko opatrnější a hlavně, nepřestávám poslouchat, co se kolem mě odehrává. A to je asi jeden z největších rozdílů mezi mladými a staršími hráči. Ti druzí nepřestávají poslouchat. Ono totiž když pouze přemýšlíte nad tím, co hrajete, neposloucháte ostatní. Možná ti mladí více přemýšlí (smích).

Myslíte si, že v době, kdy jste například hrál s Frankem Zappou, bylo těžší najít dobrého bubeníka? Tedy v porovnání se současností... To nevím. Řekl bych, že je pořád stejně těžké najít dobrého bubeníka. Dnes to může vypadat jednodušší díky internetu. V tom spočívá asi největší rozdíl. Můžete se podívat na drummerworld.com, na drummchannel.com, nebo na YouTube... 

Víme, že jste během své kariéry vydal i jednu sólovou desku (Joyful Noise). K překvapení mnoha jste se ale soustředil daleko méně na bicí...
Ano, asi nejvíce kritiky se na mou desku sneslo za to, že tam není „dost“ bicích. Lidé předpokládali, že když vydává desku bubeník, budou zde bicí hrát hlavní úlohu. Když skládám, daleko raději ale dávám přednost tomu, aby výsledkem byla dobrá písnička, ne sólový projev.

Jaký nástroj při skládání používáte?
Pokud skládám, používám klávesy. Vlastně umím ještě hrát na flétnu. Kdysi jsem na ní hrával v univerzitním orchestru, a i když mám v tomto případě spíše klasické vzdělání, učím se také improvizovat. Dělám to ale hlavně jen pro své potěšení. Letošní rok je ovšem celkem náročný a věnuji se přednostně hře na bicí. Dříve jsem občas cvičil na flétnu hodinu či dvě, obvykle někde na hotelu, jenomže teď se k tomu dostanu málokdy. 

Dovolte mi spíše okrajovou otázku. Zmínil jste se, že jste hrál v univerzitním orchestru. Zajímalo by mě, zda má Chester Thompson svého oblíbeného skladatele klasické hudby?
Ano, je jím Bach. Protože má nejblíže k jazzu (smích). 

Mladý Chester Thompson
Chester Thompson se stal dlouholetým členem skupiny Genesis v roce 1977.

V minulosti jste se několikrát zmínil o tom, že byste rád vydal své druhé sólové album. Jak jste s uskutečněním tohoto svého snu daleko?
Vlastně se teď spíše než na sólové album soustředím na svou novou skupinu, se kterou připravujeme CD. To by mělo vyjít teď na podzim, nebo možná až v zimě. 

Mohl byste nám o této skupině říct více? Kdo je kromě Vás jejím členem?
Jedná se o jazzové trio ve složení bicí, piano a baskytara. Na piano hraje Joe Davidien a na baskytaru velmi mladý hráč jménem Michael Rinne. Oba jsou to vlastně mladíci, Joeovy je třicet let, Michaelovi jen dvacet tři. Na svůj věk to jsou ale velmi vyzrálí hudebníci, přitom ale hrají s ohromným zápalem. Hrajeme především jazz, občas trochu s „příchutí“ brazilského fusion. Hraní na živo s nimi je úžasné. Oba mají skvělý sluch a řekl bych, že je to jediná skupina, ve které se po dohrání skladby všichni smějeme... prostě proto, že si to užíváme, nebo že se nám podařilo zahrát něco bláznivého. Myslím, že je docela fajn být po tolika letech hraní z něčeho takhle nadšený. 

Kde jste vlastně na tyto dva „mladíky“ natrefil?
V Nashvillu je mnoho hráčů a my jsme se náhodou sešli v rytmické sekci skupiny, která hrála při příležitosti místního festivalu věnovaného hře na trombón. Byl to tuším mezinárodní festival a kromě celé řady klasických uskupení zde proběhlo i několik jazzových koncertů. Během týdne společného hraní jsme přišli na to, že máme stejný smysl pro humor... a hudba by měla být přece i o legraci! Také jsme zjistili, že mezi námi funguje určitá hudební „chemie“ a na konci festivalu jsme se zkrátka rozhodli, že se nevidíme naposledy. Pokud je to možné, hrajeme spolu v jednom klubu každý pondělní večer, přitom doděláváme aranže, zkoušíme různě improvizovat... 

Desku, o které jste se zmínil, si budete vydávat sám, nebo se Vás ujala nějaká nahrávací společnost?
V této chvíli se o její vydání staráme sami. Pravděpodobně ještě několik vydavatelství kontaktuji, ale nepovažuji to za nezbytné. Abych byl upřímný, mám rád svobodu, která je spojena s tím, že nejste vázán smlouvou s nahrávací společností. Z toho ovšem plyne, že je na nás, abychom se sami postarali o mezinárodní distribuci a kontaktovali řadu lidí. To ale můžeme udělat teprve ve chvíli, kdy budeme mít v ruce hotové CD, nebo budeme alespoň schopni poskytnout nahrávku online na internetu. Sám sice doslova nesnáším zvuk MP3, ale tak to je, takhle dnes lidé hudbu poslouchají. Nicméně i tak se člověk musí snažit, aby jeho nahrávka měla co nejlepší zvuk. Víte, během své dlouhé kariéry jsem hrál s mnoha velmi úspěšnými muzikanty a zjistil jsem, že všichni měli jedno společné: dělali to, v co věřili. Myslím, že právě tak by měl člověk uvažovat. Můžete dělat tolik věcí, máte na výběr mnoho možností, co dělat, ale vždy to musí být upřímné. 

Mohl byste se na závěr našeho rozhovoru zamyslet nad tím, jak se podle Vás bude v budoucnu vyvíjet jazzová hra na bicí? V jazzu je velmi mnoho odlišných žánrů, stejně jako je v něm mnoho různých osobností, nebo celá řada různých herních stylů. Někteří mají rádi metal, jiní country, jiní vojenskou hudbu, někteří upřednostňují výhradně klasiku. Pokud vím, dobrý jazzový hráč je daleko preciznější, než jakýkoliv mně známý rockový bubeník. Pokud jste nepřesný, těžko byste vůbec mohl hrát jazz. Podívejte se ale například na punk. Někteří lidé usoudili, že nepotřebujete být konzervatoristou, abyste mohl hrát rock'n'roll. V punku to došlo ještě dál. Zde jsou někteří doslova otřesní hráči, ale přesto si našli své obdivovatele. Navíc, pokud něco děláte pořád dokola, ať je to cokoliv, budete se v tom zlepšovat. Ne vše je ale pro každého. Já sám za sebe doufám, že to, co teď dělám, si najde své příznivce. Nebudu nešťastný z toho, že nebudu hrát ve velkých halách a na stadionech. To už mám ostatně za sebou. Vychutnám si i koncert v malém klubu, ale musí tam na nás přijít lidé, kteří budou opravdu poslouchat. A tak je to vlastně s mou současnou kapelou. Rozhodně nevyděláme miliony, ale pro mě je teď daleko důležitější být šťastný při tom, co dělám.

Děkujeme za rozhovor. 

Chester Thompson live
Chester Thomspon při oslavách firmy Warwick při improvizaci s basistou John B. Williamsem a kytaristou Mordym Ferberem