Nerad bych chodil dlouho kolem horké kaše, a proto se hned na úvod zeptám: Jak jste se jako „hráč na kontrabas“ dostal k Johnymu Cashovi? Určitě víte, o čem mluvím.
(Smích) Jasně. Překvapuje mě, že tuhle moji historku s Johnym Cashem znáte. Přišel jsem do Nashvillu v roce 1980. Většina práce, kterou jsem tu během prvních deseti let získal, spočívala v hraní na elektrickou baskytaru. Pořád vlastně hraji docela hodně na elektriku, asi tak padesát procent kšeftů. Na začátku devadesátých let mě můj kamarád doporučil Johnymu Cashovi jako nejlepšího rockabilly kontrabasistu v Nashvillu. Byla to ovšem lež. Dokonce jsem před tím nikdy na kontrabas nehrál. Nebylo to ale těžké utajit, protože Johny nikdy před hraním nezkoušel. Nástroj jsem si půjčil a když přišlo na první živé vystoupení, snažil jsem se hru na akustickou basu alespoň nějak napodobit. Bylo to hrozné! Měl jsem rozedrané prsty a navíc jsem také vůbec netušil, jak na kontrabasový rockabilly slap. Hned po vystoupení si mě Johny zavolal na kobereček. Byl jsem si jistý, že dostanu „padáka“. Brzy jsem ale poznal, že je Johny Cash skvělý člověk, jeden z nejmilejších, které jsem v hudebním odvětví potkal. Řekl totiž: „Povím ti, co teď udělám. Dám ti šest měsíců na to, aby ses na kontrabas naučil.“ A to jsem také udělal.
Do té doby jste hrál jen na elektrickou baskytaru. Bylo pro vás těžké přizpůsobit se „nárokům“ akustického kontrabasu? Byl jsem naprostý začátečník, takže to bylo těžké. Začínal jsem úplně od začátku. Byl jsem třeba jako vy, nebo kdokoliv jiný, kdo nehraje na kontrabas. Ano, když jsem sledoval hráče, kteří to uměli, přišlo mi, že to nemůže být tak těžké. Když jsem ovšem nástroj vzal do ruky, připadal jsem si jako ten největší ňouma – jako děcko při své první hodině. Musel jsem to ale dokázat, a dokázal! Určité úsilí mě to samozřejmě stálo, ale zvládl jsem to.
Učil jste se hře na kontrabas sám, nebo jste vyhledal nějakého učitele a bral lekce?
Sledoval jsem nějaká videa a zkoušel napodobit to, co jsem viděl a slyšel. Pokud jde o slap, vzhlížel jsem k původcům slapové rockabilly hry, jakými byli například basisté Marshall Grant nebo Bill Black z Memphisu. Zkoušel jsem to pořádně nakopnout! Dnes jsem rád, že jsem se právě tuhle techniku naučil. Uvědomuji si totiž, že mohu tenhle starý herní styl udržovat naživu. Myslím si, že pokud hrajete na kontrabas, nemusí být až tak od věci zahrnout tuto techniku do svého rejstříku. Dokonce i jako jazzový basista. Lidé zapomínají na to, že někteří jazzoví hráči na kontrabas bývali rovněž výbornými „slappery“. Ostatně, pokud doprostřed nějaké „hodné“ jazzové skladby vrhnete slap na kontrabas, po-sluchače to zaručeně vyděsí. Jo, je to dobré. Možná to bude znít podivně, ale znám mnoho muzikantů, kteří se velice dobře uživí hrou na kontrabas, aniž by přitom měli nějaké zvláštní klasické vzdělání. Mnohdy totiž stačí u tohoto nástroje používat hlavu a naučit se některé základní kompozice. Díky nim pak budete schopen odvodit všechny základy rock'n'rollové hudby. Zahrajete blues, zvládnete country i rock'n'roll. Často tvrdím, že pokud chcete jako baskytarista obohatit své schopnosti, měli byste vzít do rukou kontrabas. Myslím si totiž, že tento nástroj dokáže přidat něco navíc téměř do jakéhokoliv žánru. A nemusíte přitom strávit léta cvičením a studiem. Tím, co říkám, nechci ale hru na kontrabas shazovat. Být prvotřídním a nebo klasickým kontrabasistou si žádá samozřejmě své. Jen si myslím, že pro folkovou nebo jinou akustickou hudbu je lepší popadnout spíše kontrabas, než elektro-akustickou baskytaru. Kontrabas zpívá trochu jiným hlasem a přináší do této muziky něco speciálního.
Přechod z pražcového nástroje na bezpražcový s sebou nepochybně nesl i nutnost zvládnout správně intonaci. Vzpomínám si, že John B. Williams se učil intonovat pomocí hry smyčcem. Dokonce mi kdysi řekl, že je to asi ten nejlepší způsob k jejímu „ovládnutí“.
V tom má naprostou pravdu. Používal jsem smyčec, ale našel jsem si také i jiný způsob, který dnes běžně používají i ostatní. Připojil jsem si do signálové cesty ladičku a cvičil podle ní. Po oku jsem ji sledoval a hlídal si tímto způsobem intonaci, dokud jsem si ji tak nějak přirozeně „nezažil“. Ačkoliv jsem smyčec zkoušel také použít, potřeboval jsem ale cítit kontakt mezi prstem a strunou, i když to na začátku pořádně pálilo. Čas od času se po mně chce, abych zahrál i smyčcem, ale nepřipadám si v tom příliš dobrý. Navíc neumím příliš dobře číst z not. Jsem především basista, který tíhne k rock'n'rollovým kořenům. Ale ano, s tím smyčcem je to pravda, o tom není třeba pochybovat.
Mohl byste ještě pohovořit o kontrabasové slapové technice? Lze tu hledat nějakou podobnost se slapem hraným na elektrickou baskytaru?
Není to ani trochu podobné. Při slapu na elektrickou baskytaru hraje důležitou roli hra palcem, trhání strun a podobně. U kontrabasu taháte struny dvěma prsty, úder je potom prováděn dlaní. Oba způsoby spolu příliš nesouvisí. Jedná se o velice odlišné herní přístupy, v obou případech sice perkusivní, avšak výrazně jiné. Základ mojí slapové hry se odvíjí od „tripletů“ – jednoho trhnutí a dvou úderů. To zásadnější, co bych vám mohl vysvětlit, aniž bych tu měl svůj nástroj, je ovšem fakt, že většina slapujících kontrabasistů preferuje větší výšku strun, než jakou používají například hráči působící v orchestrech. Je celkem logické, že při nízkém umístění se prstem pod strunu dostanete jen těžko. Je ovšem pravdou, že na „slapovou“ výšku strun si musíte nějaký ten čas zvykat. S výškou strun potom souvisí i poloha pravé ruky. Směrem dolů od patky krku jsou struny výš, takže se pod ně dostanete snadno. V této poloze zní hraný nástroj navíc příjemněji a zároveň hlasitěji. A to bez ohledu na herní techniku. Hra slapem vnáší do basového partu také mnohem zajímavější dynamiku. Když například hrajete prsty nějaké country a pro sólovou část zvolíte slap, daleko lépe ji zvýrazníte. Víte, je zajímavé že slap používali už staří jazzoví kontrabasisté. Dříve totiž neměli žádné zesilovače a toto byl jediný způsob, jak se „probít“ přes dechovou sekci. Když vidíte tyto hráče na starých záznamech, všimnete si, jak „tvrdě“ hrají.
Máte jako studiový hráč nějaké preference, pokud jde o snímání kontrabasu, výběr mikrofonu apod.?
Ano, nahrávám totiž poměrně hodně. Asi nejlepším způsobem, jak snímat kontrabas, zejména pak pokud chcete dosáhnout dobrého oldschoolového zvuku, je podle mých zkušeností použít páskový mikrofon. Osobně mám asi nejvíce v oblibě klasický „páskáč“ RCA 44. Dobrý je i model 77. Kromě těchto drahých kousků jsem si oblíbil i daleko levnější páskové mikrofony. Mám rád například firmu Cascade a modely Fatheads. Ty odvádějí svoji práci docela slušně. Řekl bych, že páskový mikrofon přenáší odezvu akustického kontrabasu opravdu dobře.
Pokud se nemýlím, na jednom obrázku z vašich webových stránek jste zachycen také se starým magnetofonem. Používáte ho při nahrávání?
Mám jeden starý osmistopý půlpalcový magnetofon, na který jsem rád nahrával. Teď ale většinou používám Pro Tools.
Dnes už ho tedy nepoužíváte?
„Osmistopák“ používám občas pro záznam bicích. Používám obojí, analog především tehdy, když chci dosáhnout „teplejšího“ zvuku. Pokud ale točím zakázky zadané prostřednictvím internetu, pak nahrávám přímo do Pro Tools, tedy samozřejmě přes preamp atd. Používám přitom předzesilovač od Universal Audio – UA610.
Pokud jde o studiové zakázky, mnoho muzikantů (například Lee Sklar) si nám v rozhovorech postěžovalo, že už tato práce „není co bývala“. Máte stejnou zkušenost?
Ti, kdo žijí na západním pobřeží, jako Lee, jsou na tom jinak. Los Angeles je úplně jiné než Nashville. Ne nadarmo se o Nashvillu mluví jako o hlavním městě hudby. Nahrává se tu, jsou tu spousty živých vystoupení a poměrně větší základna nájemných muzikantů a studiových hráčů. Řekl bych, že podobně jako cokoliv jiného, je i tato činnost svázána se světovou ekonomikou. Myslím tím, že pokud se zpomalí celá ekonomika, stejná situace nastane i v našem odvětví. Tyto věci spolu zkrátka souvisí. Já mám to štěstí, a to je vlastně to krásné na mé kariéře, že nemám od doby, co jsem se naučil na kontrabas slapovou techniku, o práci nouzi. Velmi mi v tomto směru pomohlo i „dovzdělání se“ v možnostech internetu, sociálních sítí a webových stránkách. Pravidelně se mi ozývá pět až šest lidí týdně – posílají mi své materiály, já jim do těchto podkladů nahraji basu a pošlu soubory zpět.
Máte pocit, že Vám internet přinesl více zakázek?
Ano, mám jich díky němu poměrně hodně. Spíše než celá alba mi lidé posílají zpravidla jednu či dvě skladby. Samozřejmě to není totéž, jako být s dalšími muzikanty ve studiu, ale myslím si, že je to v pohodě. Člověk si vydělá nějaké peníze a i prostřednictvím internetové komunikace s lidmi, pro které nahráváte, je možné navázat nějaký vztah. Nahrávek dělám víc a víc. Přijde mi to docela vtipné: je mi šedesát let a mám více práce, než jako mladý produktivní muzikant. Je to šílené! Nahrávám basu do nejrůznějších žánrů, od stylů jako jsou Americana, až po rock'n'rollové věci.
Rád bych se Vás zeptal na Vaše začátky. Sám jste zmínil, že jste se do Nashvillu přistěhoval, tuším, že z havajského Honolulu, kde jste žil se svými rodiči od svých dvanácti let. Mohl byste zavzpomínat na Váš příchod do Nashvillu?
Začínal jsem podobně jako mnoho mých vrstevníků. Navštěvoval jsem hudební školu a začínal jsem s jazzovou a funkovou hudbou. Později jsem hrál i fussion, ale příliš jsem se tehdy s tímto žánrem nesblížil. Hudební scéna na Havaji je velmi omezená, a já věděl, že pokud se chci stát profesionálním hudebníkem, budu ji muset opustit. Abych se tu uživil, pracoval jsem různě po barech. Také jsem se chtěl trochu porozhlédnout po světě. Měl jsem tehdy jen dvě možnosti – Los Angeles a Nashville. Má matka měla vždycky slabost pro country, do jisté míry tedy za výběr Nashvillu může i moje zázemí. Dnes už vím, že je tohle město i pěkným místem pro život. Vlastně jsem měl poměrně velké štěstí, když jsem do Nashvillu přišel. Byl jsem tu asi týden a podařilo se mi dostat kšeft u Jerryho Reeda. Ostatní, kteří se sem podobně přistěhovali, museli obvykle na takovou práci čekat až tři roky. Vzhledem k tomu, že Jerry Reed byl velmi respektovaným hudebníkem a jedním z nejlepších hráčů na kytaru, otevřelo mi angažmá u něj cestu k další práci. Pamatuji si, že mi telefonoval osobně, ale já mu tehdy nevěřil, že mi opravdu volá on sám. Ale opravdu se mi tímto způsobem „poštěstilo“. A také jsem uměl hrát funky, což bylo to, co Jerry chtěl. Svým způsobem byl můj žánrový „vývoj“ přesně opačný, než jak tomu bylo u většiny místních basistů. Většina z nich totiž začínala s country, nejprve tedy to jednodušší, a až později začali s funkem či jazzem. V mém případě to bylo obráceně, takže u jednodušší hudby jsem měl potom pocit, že tam vlastně nic moc nehraji. V současnosti jazzové věci už skoro vůbec nehraji. Sice teď zkouším s takovou menší skupinou jakýsi fussion, ale to je spíše okrajová záležitost.
Když srovnáte dřívější Nashville, myslím tím město v dobách Jerryho Reeda nebo Johnyho Cashe, s tím současným, bylo dříve jednodušší najít si práci, nebo to bylo naopak?
Opravdu bych řekl, že to bývalo obtížnější. Dříve tu nebyly kluby, kde by bylo možné hrát. Byly tu pouze různé přehlídky a podobné věci. Dnes jsou spousty klubů v Downtownu, tam můžete přijít a pracovat. Je to vážně jednodušší. Ovšem v porovnání s městy, jako New York, je tu příležitostí ke koncertování podstatně méně. Díky tomu, že se tu soustředí velký počet muzikantů, je tu i větší konkurence a většina práce je nějakým způsobem rozebraná. Dobrých hudebníků je tu opravdu hodně, dokonce i ti, kteří jsou ještě skoro v dětském věku, jsou vážně dobří. Přiznám se, že mě to trochu děsí (smích). Od doby Reeda či Cashe se tu změnilo mnohé. Z mého pohledu už není Nashville příliš městem country, jako spíše městem rockové hudby. Nashville se teď nachází v jiné éře. Je tu sice hodně hráčských géniů, ale málokdo si je pamatuje. Do toho všeho pak přidejme korporátní společnosti, úpadek nahrávacích společností... Je to komplikované.
Všech basistů se obvykle ptám, co je nutné k tomu, aby basa hrála ve skupině opravdu efektivně. Stejnou otázku si tedy dovolím položit i Vám.
Podle mého názoru je nejdůležitější spojení basy s bubeníkem, které musí poskytnout pevný základ. Mé působení v Nashvillu mě naučilo, že tu jde hlavně o píseň. Hudební fussion a různé instrumentální performance – to vše je sice fajn, myslím si ale, že pokud jako muzikant přijdete a jste schopen zahrát groove do tříakordové písně, máte to. To ostatní jsou jen kraviny. Samozřejmostí je, že vás to musí bavit. Pokud vás ten materiál nudí, bude nudné i to, co vymyslíte vy.
Vraťme se ještě k Vaší spolupráci s Johnym Cashem. Máte v zásobě ještě nějakou další vzpomínku na spolupráci s touto významnou osobností?
Nevím, jak dobře znáte jeho desky, ale na několika prvních nahrávkách se podílel jen on sám. Johny ale nemohl ve studiu hrát s klikem, potřeboval to nějak vyřešit. Zavolali mi tedy a řekli, že budu ve studiu s Cashem hrát na basu. Potom to prý ale smažou. Jsem tedy zřejmě asi jediný člověk na světě, který nahrál dvě až tři desky, dostal normálně zaplaceno, ale na desce se potom už neobjevil (smích). Celé to bylo takové neobvyklé. Prostě jsem tu byl, abych pomohl Johnymu s jeho prací. Tak to bylo – byl jsem studiový hráč, který dopředu věděl, že to, co zahraje, se na desce neobjeví. Když už jsem potom na těch nahrávkách byl, nepřišlo mi to až tak „vzrušující“.
Kromě hry na basu jste také zpěvák, je to tak?
Ano, to máte pravdu, jsem také skladatel a zpěvák, i když zpívat a hrát na basu je trochu těžší. Musel jsem to docela pilovat. Občas člověka překvapí, že zpívat do určité pasáže je vlastně obtížnější, než si původně myslel. V této souvislosti si pokaždé vzpomenu na Geddy Leeho z Rush – což je mimochodem má oblíbená skupina. On sám se musel často vyrovnat se situací, kdy hrál divný a nepravidelný rytmus, a do toho musel „narovno“ zpívat. Příliš přirozené to není. Je potřeba se to naučit.
Zajímal by mě také Váš vztah ke společnosti Warwick...
Před několika lety jsem se účastnil Namm Show, kde mi lidé z Dana B. Goods doporučili, abych některé z jejich baskytar vyzkoušel. Celkem jsem si je oblíbil. O několik měsíců později jsem hovořil s Hans-Peterem Wilferem a on mi nabídl, abych se stal „plnohodnotným“ firemním hráčem. Pokud si dobře vzpomínám, jsou to asi tři roky.
Jaké jejich nástroje vás nejvíce oslovily?
Líbí se mi především modely, které Warwick vyrábí z bubingy. Mezi nimi potom vybírám především nástroje s krátkou menzurou. U naprosté většiny nahrávek, které dělám, basy podlaďuji. Ve standard- ním ladění mám snad jen jeden nástroj, který navíc používám jen málokdy. Vždy podlaďuji do D. Na basách Warwick se mi líbí, že i přes kratší menzuru jsou při podladění ladění stabilní. Kromě toho používám oldschoolovou tloušťku strun – 1.15 pro E strunu.
Hrajete pouze na akustické kontrabasy, a nebo také na elektrické modely?
Elektrické kontrabasy nemám.
Nelíbí se vám?
Líbí se mi, ale tím důvodem, proč je nemám, je to, že „postaru“ používám struny vyrobené ze střev, konkrétně struny D a G, a ty tak nějak s magnetickými snímači elektrických kontrabasů nekomunikují.
Pokud hrajete s kapelou živě, jaký používáte zesilovač?
Používám novou řadu zesilovačů Warwick. Ne řadu Hellborg, ale tu nejnovější. Jsou výborné. V Nashvi-llu mám také Fender Bassman.
Mohl byste zmínit některé z projektů, které Vás v současnosti nejvíce zaměstnávají?
Znáte Stephena Kinga?
Samozřejmě.
Stephen King napsal muzikál s jistým Johnem Mellencampem. A s tímto Johnem Mellencampem jsem v minulosti natočil již dvě alba. Během příštího týdne se chystáme začít nahrávat novou desku. Pro mě je to velice zajímavý projekt, protože se tu setkávám s výbornými muzikanty. Spolupracuji také s kytaristou Kennym Vaughanem. Je poměrně dost známý, a to nejen v Nashvillu. Máme takové bluesové trio. Řekl bych, že jsme asi nejtišší bluesová kapela na světě. Hrajeme blues ve stylu čtyřicátých a padesátých let.
Hrajete stále se skupinou Don Kelley Band?
Už ne. Don Kelley Band jsem opustil před rokem. Je to velice známá kapela a vystřídalo se zde mnoho dobrých kytaristů. Nově tam hraje úžasný muzikant – JD Simo. Představte si, že do Nashvillu přišel teprve v sedmnácti letech... Chtěl jsem ovšem říct, že hraní s Don Kelley Band pro mě znamenalo s nimi hrát čtyři dny v týdnu. Měli jsme v repertoáru asi 150 skladeb. Nikdy jsme ale nezkoušeli, každý prostě ty písně znal. Přesto bych řekl, že toto důvod k mému odchodu nebyl. Byl jsem s nimi skoro třináct let a jednoduše jsem cítil, že přišel čas se od nich odpoutat a začít dělat něco jiného.
A naše předposlední a velmi jednoduchá otázka: Učíte?
Pokud po mně někdo chce lekci, rád se s ním sejdu třeba na hodinu, a pak třeba ještě jednou za několik měsíců. Nemyslím si, že bych ale byl tím pravým pro nějaké pravidelné vyučování. Na to potřebuje mít člověk tu správnou povahu. Můj program je navíc každý týden úplně jiný a jen obtížně bych pravidelné lekce plánoval.
Mohl byste říct, že na svém nástroji ještě stále objevujete nové věci?
O tom nepochybujte. Zrovna teď se snažím vzpomenout si na věci, které jsem se učil kdysi dávno. Myslím tím především nejrůznější jazzové figury.
V tom případě přejeme hodně štěstí při vzpomínání a děkujeme Vám za rozhovor.