David Ellefson

Rozhovor s baskytaristou skupiny Megadeth
David Ellefson

Baskytarista David Ellefson svou kariéru spojil především s americkou trashmetalovou skupinou Megadeth a jako jediný, společně s jejím lídrem, kytaristou Davem Mustainem, byl v této skupině stálým členem až do jejího rozpadu v roce 2002.

Na proběhnuvším baskytarovém workshopu firmy Warwick byla Davidova úloha definována celkem jednoznačně, a sice: v roli profesora pohovořit o úloze baskytary v metalové hudbě, jejímž králem je podle jeho slov jednoznačně „kytarový riff“!

Osobnost Davida Ellefsona nás může upoutat hned z několika důvodů. Nejen že je jako hráč na basu představitelem přímočaré hry trsátkem, ale své účinkování po boku Davea Mustaina v ikonické metalové skupině od jisté doby spojil také s otevřenou příslušností ke křesťanské víře, která není, a nebo spíše nebyla, v metalové komunitě zcela módní konfesí. Příznivci Megadeth mají jistě v živé paměti také rozpad této skupiny a její obnovení v roce 2004 (ovšem bez Davida Ellefsona), jeho právní spory s Mustainem, stejně jako velké usmíření a návrat do sestavy této věhlasné metalové formace. 

Jak brzy zjistíte, období mimo Megadeth bylo pro Davida obohacujícím v mnoha ohledech, kdy se například začal zajímat hlouběji o problematiku hudebního průmyslu a dokonce vydal na toto téma knihu, po které následovaly ještě kniha poetičtější povahy a také nedávno vydaná autobiografie. Před svým návratem do Megadeth si David také zahrál v hudebně atraktivních projektech, jmenovitě například v F5, Temple of Brutality či Killing Machine. 

Davide, setkáváme se tu v Německu při příležitosti týdenního workshopu Bass Camp 2014 firmy Warwick. Jak ses ocitl mezi jeho „profesory“?
Za to je zodpovědný můj velmi dobrý přítel Steve Bailey, to on mě sem pozval. A je to tu vážně skvělé, dokonce si myslím, že je to jeden z prvních ročníků, kdy je mezi profesory více hudebníků, kteří nepatří mezi firemní hráče Warwick. Kromě toho je sympatické, že se rozhodli pozvat také někoho z „metalové“ komunity. Steve mě čas od času zve také k sobě do Berkley, kde mám příležitostně několik přednášek. Známe se spolu již od roku 1989. Tehdy jsem se začínal zajímat o hru na pětistrunnou basu a on na toto téma napsal několik publikací. Dalo by se tedy říci, že jsem se od něho učil. Když jsme se později potkali, vyměnili jsme si pár komplimentů a stali se dobrými přáteli. 

Máš kromě této příležitosti možnost také pravidelně vyučovat mladé hráče?
Nikoliv. S tím, jak hodně cestuji a koncertuji, je to takřka nemožné. Nyní však budeme mít s hraním na nějaký čas pauzu, možná bych mohl zvážit, zda nenabídnout nějaké soukromé lekce přes skype, a nebo se dohodnout s univerzitami na přednáškách, přeci jenom jsem také autorem několika knih (smích).

Pokud zavzpomínáš na své mládí, míval si podobnou příležitost setkat se se zkušenými hráči, kteří byli takříkajíc „hvězdami“ ve svém oboru?
Řekl bych, že ano. Hrával jsem na střední škole v jazzovém big bandu a z Minnesoty, kde jsem vyrůstal, jsme vyráželi do ostatních států a měst na nejrůznější regionální soutěže, kterých se téměř vždy účastnily významné hudební celebrity. Vzpomínám si například na bubeníka Eda Shaugnessyho, který hrával v nočních show Johnyho Carsona. Odpověď tedy zní ano, a toto byla má první zkušenost s klinikami či workshopy.

Tématem Tvých lekcí zde je především úloha baskytary v metalové hudbě. Mohl bys prosím o této roli svého nástroje promluvit i pro náš časopis? 
Bez baskytary postrádá muzika tu správnou „těžkost“. S oblibou říkám, že basa je tím, co dělá z metalu „heavy metal“. Ten „kovový“ atak obstarávají kytary, oporou tomu jsou samozřejmě bicí a basa... Myslím si, že dobře zahraná basa v metalu všemu dává ten správný swing, zhoupnutí, či dokonce groove při tom, jak přímočarou hudbou metal je. Dobrá basová linka váže předchozí dva elementy k sobě. V metalové hudbě (a myslím si, že se to týká většiny hudebních žánrů) jsou bicí metronomem skupiny. Až na vzácné výjimky je pro basistu logické sledovat to, co dělá bubeník. Samozřejmě se občas můžete dostat do nějakého méně jasného momentu, zvláště v metalu, kdy bubeník hraje extrémně komplikovanou věc. Přesto, jednoduše sledovat to, co dělají bicí, znamená hrát s kopákem, výsledkem čehož je, jak rád říkám, výbuch z kanónu.

V jednom ze svých rozhovorů jsi v souvislosti s metalovou hudbou prohlásil, že jejím králem je „riff“. Je opravdu riff tak důležitý hudební prvek?
Nepochybně. Riff v metalové hudbě je něco jako když v jazzu hovoříte o akordových postupech a sólování přes tyto změny. V metalu jsou našimi akordovými postupy riffy a upřímně řečeno, akordový posun může ledacos změnit i uvnitř riffu samotného... může proměnit jeho harmonický střed. V metalové hře používáme velmi mnoho půltónů. Tyto malé půltónové změny, ať už třeba k harmonické moll nebo ke zmenšené stupnici. Dodávájí tu správnou příchuť. Vždy říkám, že durová pentatonika je rock'n'roll, mollová pentatonika – to je metal! Pokud hrajete žánr jako je metal, pravděpodobně se nebudete snažit o něco, co se odchyluje od nosného riffu. Riff je v tomto případě opravdu králem a pokud se mě zeptáte, tak vám řeknu, že by měl být králem veškeré hudby (smích). Myslím si, že v rámci skladby existují okamžiky, kdy by všechny strunné nástroje neměli hrát nic jiného, než riff. Přesto, když riff končí, existují určité momenty, kdy můžete být mimo riff a může to být ve sloce i refrénu. V tomto okamžiku basista může uplatnit svoji kreativitu. Zde lze začít s basou pracovat třeba ve vztahu s melodickou linkou zpěvu a osvobodit se od těsného vztahu s kytarou, či s kytarou a bicími.

Liší se hodně Tvůj přístup komponování basové linky, když hraješ v základním power triu od toho, jak skládaš basu pro skupiny se dvěma a více kytaristy?
Samozřejmě, že ano. Vezměte si například skupiny Black Sabbath versus Judas Priest. V případě Black Sabbath riff jasně definuje celé skladby. Pokud máte tříčlennou kapelu – ve složení kytara, basa, bicí, můžete si jako basista dovolit daleko více volnosti, tónové přesahy, pentatoniky a věci, které rozpohybují celou skupinu. Ve formátu se dvěma kytaristy je to něco jiného, přidání druhé kytary mění zásadně situaci. Jako basista byste se měli svou hrou přimknout k jednomu z kytaristů, a to především k tomu, který hraje rytmickou kytaru. To se samozřejmě může měnit píseň od písně, a nebo i v rámci jedné skladby. Obě kytary jsou tu něco jako zarážky, často hrají například v harmonii a vy se s basou dostáváte do mnohem užšího prostoru. Když zaimprovizujete, může to znít dobře vůči jedné kytaře, ve vztahu k té druhé to ovšem může být falešně. V takovém momentě by basa měla sehrát úlohu jakéhosi vlákna mezi těmito zarážkami, které definují zvuk kapely. Obrazně řečeno by měla představovat základové konstrukce, na kterých stavíte dům. Čím „hustší“ je hudební základ, tím méně svobodněji můžete k basovému partu přistupovat. Basové linky zkomponované pro skupiny se dvěma kytarami (i více, jako třeba v případě Iron Maiden), jsou obvykle pevně dány a hrajete je beze změny na každém koncertě. Jakmile s nimi totiž budete hýbat, základy písně za začnou okamžitě bortit a kapela přijde o pevný zvuk. Toto jsou dva velmi rozdílné přístupy, oba je ale možné v metalu využít.

Jako jeden z mála hráčů zde na workshopu upřednostňuješ jednoznačně hru trsátkem. Proč?
Ve skutečnosti jsem začínal s jedním prstem (smích) a později jsem sáhl po trsátku, protože to pro mě byl nutný prostředek k přežití. Jako kluk jsem hrál v kapele, kde proti mé malé basové hlavě od MusicMana s 2x12“ boxem stáli dva kytaristé s monstry od Marshallu. Jen díky trsátku se zvuk basy prodral skrze ně. Měl jsem také pocit, že s trsátkem mám daleko lepší drive a v kontextu kapely jsem o sobě dával lépe vědět. Později jsem se zase na nějaký čas k prstové technice vrátil, ovšem pouze do té doby, než jsem potkal Davea Mustaina a založili jsme Megadeth. Uvědomil jsem si, že zvládnout zahrát takové party, v tak rychlém tempu, a navíc čistě a dokonce i muzikálně, je pro mě možné pouze s použitím trsátka. Pouze prsty by se mi všechny nuance jednotlivých riffů zahrát nepodařilo. To stejné platí i o jejich muzikálnosti. Vzpomeňte si například na skladbu Symphony of the Destruction – tu není možné bez trsátka zahrát správně. Je to přesně ten příklad, kde používáte tlumení typu: „ga-da-ga-g-g-g-ga-da-ga-g-g-g-ga-da-ga“. Bez dobře provedeného staccata a potřebné dynamiky to zkrátka není správně zahrané.

Proč stále více hráčů dává přednost prstové technice?
Myslím si, že tu do jisté míry existuje předsudek, podle kterého nejste „vzdělaným“ basistou, hrajete-li trsátkem. Já si v takovém případě beru jako protiargument hru na kontrabas. Hrajete na kontrabas prsty a nebo smyčcem? Můžete být jako hráč na kontrabas považován také za nevzdělaného, když budete hrát pouze prsty a ne smyčcem, který je tradičním prostředkem pro hru na tento nástroj? Je to nesmysl a vždy záleží na okolnostech a na tom, co vyžaduje ten který hudební žánr. Pokud budete hrát jazz či rockabilly, budete nepochybně hrát prsty, protože kdybyste se pokoušeli hrát jazzový kontrabas smyčcem, budete vypadat jako idiot. Podobně dopadnete, i když nakráčíte do symfonického orchestru a začnete hrát prsty. Zcela jistě vás s tím vyrazí. A stejné je to i s elektrickou baskytarou, kde máte čtyři různé techniky: hru prsty, hru palcem, slap a trsátko. Vždy záleží na žánru, který hrajete tak, aby to bylo prospěšné. Já jsem se vždy snažil být něčím, co nazývám hráčem – umělcem. Je ovšem docela zajímavé, že nakonec zastávám více rolí a hraji i jako sideman.

Když hovoříš o hráči jako o umělci, co tím myslíš?
Myslím tím ten typ basisty, který píše hudbu a je schopen být součástní skupiny, která skládá svůj vlastní materiál, své vlastní skladby. Je to vlastně umělecký proces, když začínáte od nuly a musíte společně něco vytvořit. Když jsem se formoval jako hráč, byl jsem fanouškem rock'n'rollových skupin, hard rocku a později i metalu. Poslouchal jsem vše od Aerosmith, Kiss, Teda Nugenta, Iron Maiden a Black Sabbath. Ve všech těchto skupinách hráli velmi progresivní basisté, kteří kromě toho byli také skvělými skladateli. Oni nepřemýšleli pouze jako hráči na basu, ale kromě základů dokázali pracovat i s melodiemi. Byli schopni uvažovat i tom, jaká bude vokální linka, jak bude zpěvák frázovat atp. Ve srovnání s tím mohu uvést například své angažmá u Ronnieho Montrose, kde jsem hrával jeho skladby, tak jak je on sám napsal a nahrál před třiceti lety na své album. V takovém případě je dobré se striktně držet toho, co máš hrát. Pro sidemana je rozhodně dobré být univerzálním hráčem.

Jaký význam přikládáš nástrojovému vybavení a technologiím obecně? Byl jsi někdy ten typ muzikanta, který fanaticky řeší každý komponent svého signálového řetězce?
V minulosti jsem přesně takový typ muzikanta byl. Nástrojové vybavení mám rád stále a baví mě s ním pracovat, ale také jsem si uvědomil, že je to jen prostředek k dosažení jiného cíle. Myslím si, že skutečný charakter vaší hry spočívá ve vašich rukou, vašem srdci a vaší hlavě. Vychází z vás – z člověka. V této profesi se nepochybně setkáte s technologickými nároky a změnami, které musíte pochopit a vypořádat se s nimi, ať je to téma Pro Tools versus analogový pás, aktivní snímače proti pasivním a podobně. Vzpomínám si, že jako kluci jsme s kapelou používali vlastní PA systém a bylo to v době, kdy každý začal řešit bi-amping nebo dokonce tri-amping svých baskytarových zesilovačů. Já jsem v reakci na to zapojil svou baskytaru přímo do PA a chtěl tak hrát. Znělo to samozřejmě skvěle, ale jen do té doby, než spustil zbytek kapely a basa kamsi zmizela. Rychle jsem si uvědomil, že basový zesilovač a 8x10“ box mají nějaké opodstatnění. A tím je především dynamika plnokrevného basového stacku, který vytváří sílu a průbojnost, kterou ničím nenahradíte. Brzy mi došlo, že vybavení vám sice pomáhá vylepšit zvuk, ale zvuk není jen o něm. Představte si malíře se stojanem, plátnem, svazkem štětců a paletou barev. Načíní samotné obraz nevytvoří, dokud malíř neurčí, jak má malba vypadat. 

V souvislosti s metalovou hudbou a výkonností aparatur, na které metaloví hráči hrají, mě napadá další otázka. Slýchám často stěžovat si zvukaře na chování mladých metalistů, kteří „vytaví“ své zesilovače v malém klubu na pódiu tak, že je není možné vůbec namíchat do PA. Mohl bys, prosím, jako člen ikonické metalové skupiny pohovořit o „pódiové etice“?
Velice rád. Člověk by měl v každé situaci respektovat typ prostoru, do kterého hraje, to je bez pochyb. Dnes máme situaci jednodušší o to, že můžeme používat výkonovou brzdu, kterou před několika lety vyvinul Tom Scholz z Bostonu – útlumové zařízení, které zapojíte mezi zesilovač a reprobox. Díky tomu mohou kytaristé nastavit své Marshally skoro na maximum, aby dosáhli toho správného zvuku, ale zároveň tlumí signál, který posílají do reproboxu. Předtím bylo jedinou možností vzít 4x12“ reprobox a otočit ho na pódiu směrem ke zdi. I tak kytaristé „trhali“ všem hlavy, ale zvukař je byl alespoň schopen namíchat do PA. Pokud se dnes někdo dostane do situace, kdy vám zvukař vytýká, že máte na pódiu aparát nastaven příliš hlasitě a není s to vás dát do PA, pak ho zbavujete možnosti upravit a kontrolovat váš zvuk. Mařit práci člena týmu je podle mého názoru projev arogance. A zvukař je členem týmu stejně jako baskytarista, kytaristé nebo hráč na bicí. Vždy radím být nápomocný komukoliv, kdo je součástí kapely a týmu, protože jedině tak je možné, že se ti podaří dosáhnout něčeho, co je větší než ty sám. Člověk, který trvá na přístupu „buď bude po mém nebo nic“, rozhodně není teamový hráč a dříve či později skončí. Hraní ve skupině vyžaduje určité kompromisy. Je dobré dělat to, co je nejlepší pro hudbu a koncertní výkon.

Patří mezi důležité prvky tichého pódia také in-ear monitoring?
Ano, in-eary mi vyhovují, v Megadeth s nimi pracujeme asi od roku 1994.

Můžeš být konkrétnější v tom, jak přesně a v jakých poměrech řešíš monitoring na pódiu s Megadeth Ty?
Obvykle hráváme na velkých scénách, kde mívají sidefilly a do nich si necháváme posílat celý mix kapely – bicí, kytary, trochu basy. Bicí necháváme nejhlasitěji, protože je to akustický nástroj, stejně jako zpěv. Do ucha si potom dávám nepatrně basy, maličko bicích a trochu Daveových a Chrisových (Broderick, pozn. redakce) kytar, které si dávám do sterea, a díky tomu je lépe vnímám. Přes tyto základy si potom do in-earů nechávám namíchat zpěv. Kapelu nechávám docela potichu, tak, aby vokály byly nad ní. Řeknu vám totiž, že in-eary jsou výborná věc pro zpěv. Zpívám s nimi daleko lépe – pomáhají mi držet ladění a nepochybně mi také za ty roky pořádně šetřily sluch. In-eary bych doporučil i pro menší kluby, církevní kapely a příležitostné koncerty. Zvláště výborné jsou pro bubeníky, protože mohou hrát s klikem, a pokud mají u sebe nějaký menší mix, mohou si poměry kontrolovat sami. V Megadeth hrajeme spolu dlouho a jsme na sebe zvyklí, proto pro nás není problém, abychom hráli všichni s klikem. Když ovšem naskočíš do nějakého příležitostného projektu, je lepší, když má v uchu klik pouze bubeník. Jinak totiž mají všichni tendenci soustředit se právě na klik. Tím, jak si potom každý hlídá pouze tempo, se vytrácí cit pro hudební stránku věci.

Hovořil jsem o tom i s Robem Trujillem a zajímá mě také Tvá praxe. Jak se připravuješ na fyzicky náročná turné a vystoupení Megadeth? Přeci jenom metalová show vyžaduje poněkud více energie, než bluesový jam session...
Dost posiluji. Pokud jsem na turné, snažím se dostat alespoň na chvíli do fitka, posilovat, provádět různá kardiovaskulární cvičení, zaplavat si, a nebo cvičit jógu. Toto jsou asi nejčastější aktivity, kterým se na šňůře mohu věnovat, protože jsou relativně dostupné. Když jsem doma, dělám to samé, ale kromě toho ještě jezdím na kole a hraji tenis. Zkrátka co nejvíce sportovních aktivit. Máš pravdu v tom, že nejdůležitější ze všeho je zůstat „pružný“. Přiznám se, že mám trochu problémy se zády od toho, jak už třicet let stojím na pódiu ve „střelecké“ póze. Je také pravda, že různé nástroje tě nutí stát trochu jinak. Můj model Kelly Bird od firmy Jackson má poněkud delší krk, takže je můj postoj trochu jiný, než když hraji na jiné nástroje. Kromě toho, že se snažíte pracovat na fyzické kondici, bych také doplnil, že je důležité dobře jíst a především mít dostatečný a pravidelný přísun tekutin. Obzvlášť důležité je to na turné, kdy během vystoupení mnoho tekutin vypotíte a je potřeba je doplnit. Turné vás velice rychle vyvede z rovnováhy, je to situace bohatá na různé zvraty a situace, nic moc stálého. Snažím se proto, jak to jen jde, aby byl můj život co možná nejstálejší ve velmi nestálém světě (smích).

Patří k této Tvé životní filozofii také Tvá účast v církevních kapelách při křesťanských bohoslužbách? Jak se ostatně přihodilo, že se baskytarista přední metalové skupiny dostal k takové příležitosti? Nepochybuji o tom, že ve srovnání s povahou Vašich show a publika toto musela být zásadně jiná hudební i lidská zkušenost...
To také byla a velmi zajímavá. Vzpomínám si, že jsme byli v Nashvillu, nahrávali jsme s Megadeth album Risk. Mé děti byli ještě dost malé a do kostela jsme jako rodina teprve začínali chodit. Tam jsem se poprvé setkal s tzv. „ccm“ – současnou křesťanskou hudbou (contemporary christian music). Jejich tvorba zněla podobně jako U2, byl to takový zvláštní druh pop rocku, který se mi zalíbil. Navíc jsem byl dost zaskočen tím, že v kostele neslyším staré luteránské hymny, které jsem slýchával jako malý kluk v luteránských kostelech. Zmínil jsem se tehdy tamnímu hráči na klávesy, který tu také vedl celou bohoslužbu, o svém zájmu. Jednoho dne pak potkal mou ženu a ptal se jí, zda budu příští týden doma ze studia, protože potřebuje basistu. Řekl jsem si, že by to mohl být fajn koncert, nijak náročný, protože jsem trochu schopen hrát podle not a v tomto případě šlo dokonce jen o jednoduché poznámky o změnách akordů nad texty. A tak jsem si řekl, že by mohlo být příjemné zahrát si zcela jiný hudební žánr se skupinou různorodých muzikantů. Navíc nešlo o žádný profesionální koncert, nic, na co by se soustředila velká pozornost, žádný „gig“ celebrit. Kromě toho se jednalo o „službu“, kdy jsem mohl pomáhat, hrát zadarmo, jen pro dobrý účel a pro zábavu. Zpětně jsem velmi rád, že jsem s tím začal. Velmi jsem si to užil a po čase jsem také zjistil, že je v těchto církevních kapelách mnoho fenomenálních hudebníků, někteří na velmi profesionální úrovni. Najdete mezi nimi i kluky, kteří vyrůstali jako rockeři, po vysoké nedostali jako muzikanti práci, usadili se a oženili. Teď mají možnost si zase zahrát a jejich manželky nejsou naštvané, protože přece hrají v kostele (smích). Byla to vážně skvělá zkušenost a doporučil bych ji hlavně muzikantům středního věku, klukům, kteří přemýšlí o tom, že by se třeba vrátili aktivně k muzice. Vyhnou se tu obvyklému problému: „mé ženě se nelíbí, že celou noc hraju v nějakým zapadlým klubu...“ Tyto církevní akce jsou naopak výborné k tomu, abyste zapojili celou svou rodinu. Je to také užitečné pro vaši komunitu. Víte, život muzikanta má občas tendenci být poněkud sebestředný, zaměřený na sebe... Církevní koncert je pravým opakem takového přístupu. Je o tom, že se zúčastníte bohoslužby a snažíte se být nápomocní. Přinesete svou basu a talent, který máte od Boha, a poskytnete ho druhým...

Tvá víra a otevřené sympatie ke křesťanské víře, to je něco co nemusí nutně „kladně“ rezonovat v myslích mnohých metalových fanoušků, pokud mi rozumíš...
Tvé otázce rozumím a souhlasím – ano, objevuje se určitá kritika, a zvlášť silná byla počátkem osmdesátých let, kdy se začaly objevovat věci jako fascinace temnými kulty a Satanem. Řekl bych, že s tím možná začal Ronie Dio a skupina Venom. Já jsem v této souvislosti dospěl k tomu názoru, že jakmile se dostaneš do okamžiku, kdy se rozhoduješ sám za sebe, jsi sám sebou a můžeš podle toho i jednat. Myslím si, že většina z nás, tedy ve Spojených státech, a patrně také v Evropě, byla vychovávána v židovsko-křesťanském modelu domácnosti a není pro nás tedy ničím cizím. Důležitou součástí tohoto vztahu s církví byla pro mě změna životního stylu, která mi pomohla očistit se od drog a chlastu a dala mi ty nejlepší roky mé hudební kariéry – od alba Rust in Peace do současnosti. Část toho má samozřejmě co dělat také s tím, že jsem svou pozornost věnoval otázkám víry. Došel jsem k závěru, že Stvořitel, ať už jím myslíme cokoliv nebo kohokoliv, nás vytvořil jako individuality a dal nám jedinečný talent. Když si toto uvědomíme, jsme potom schopni to mnohem více docenit, být za to vděční a občas nám to umožní také použít tento dar různými způsoby a na různých místech. Dokonce i v případě metalového vystoupení přicházíte na pódium s jiným přístupem. Jste vděční za to, že tam můžete být, užíváte si přítomnost fanoušků a spojení s publikem a dalšími členy kapely. Opakem toho je, jak už jsem naznačil před chvílí, přístup, kdy by se vše mělo soustředit pouze a jen na vás, a ostatní by tam měli být jen kvůlli vám a vašemu egu. 

V minulém roce si vydal autobiografickou knihu My Life With Deth, což ale nebyla Tvá prvotina a jednalo se, tuším, hned o Tvou třetí knihu. Jak se baskytarista metalové kapely dostane k psaní knih a o čem byly Tvé prvotiny?
Snad možná už jako dítě jsem ve svém nitro vedl jakýsi vnitřní dialog o věcech kolem sebe. Na počátku devadesátých let, když jsem začal více číst a knihy se staly mou velkou lyrickou inspirací, jsem si uvědomil, že by bylo dobré převést tyto dialogy z mé hlavy na papír. A tak jsem napsal svou první knihu Making Music Your Business: A Guide for Young Musicians. Mým záměrem bylo napsat knihu pro mladé hudebníky a poskytnout jim jejím prostřednictvím vhled do toho, o čem hudební byznys je. Mnoho z nich touží totiž potom stát se známými umělci, točit nahrávky apod. A o tomto prostředí ta kniha je. Druhá kniha – Unsung, Words and Images – je velmi poetický text. Dokonce dnes přemýšlím o tom, že bych se na jeho základě vrhl do oblasti mluveného slova. A konečně poslední moje kniha – My Life with Deth – je autobiografií. Všiml jsem si, že mnoho lidí má dnes tendenci psát takové knihy, je to trend. Ta kniha vypráví o mém životě, o tom, jak jsem jako kluk vyrůstal na farmě, jak jsem se dostal do hudebního průmyslu, jaké výzvy to sebou neslo... Je také o tom, jak jsem se snažil zbavit drogové závislosti a alkoholu, o tom, jak jsem hledal novou cestu, o tom, jak musíte jednat s lidmi z tohoto byznysu, i tom, jak se hudební skupina promění v rodinu se všemi jejími obvyklými vnitřními problémy. Je i o usmíření a je i o tom, jak nejlépe naložit s druhou šancí, když už ji – jako já Dave – dostanete. Mnoho lidí někdy dokonce nedostane ani první šanci, natož aby se obávali o tu druhou... 

Co pro Tebe vlastně znamenalo „nebýt“ několik let součástí Megadeth? Jaké zkušenosti Ti tato část Tvé kariéry přinesla?
Vlastně vůbec první věc, která následovala po mém odchodu z Megadeth byla F5 – projekt, který se zformoval ve Phoenixu. Nebyla to má iniciativa, protože jsem se tehdy (v roce 2002) zařekl, že už nikdy nebudu zakládat další kapelu. Říkal jsem si, že šance, aby se znovu zopakovalo něco tak skvělého, je nulová a tím to pro mě skončilo. Začal jsem proto spolupracovat se společností Peavey Electronics, a začal jsem se zajímat o to, jak věci fungují uvnitř velké společnosti. Nedlouho na to mi ale zavolali muzikanti z tohoto projektu a já s k nim připojil. A musím říct, že to byla opravdu zajímavá spolupráce – mladší muzikanti, hrálo se v různých laděních, trochu jiná hudební poloha, než v Megadeth. Tehdy se mi otevřely pro mě zcela nové hudební obzory a poznával jsem věci, o kterých jsem do té doby příliš nevěděl. Ozval se mi například Max Cavalera, se kterým jsme dali dohromady další skupinu – Temple of Brutality.

Myslíš si, že Ti tato přestávka pomohla k opětovnému získání svěžího přístupu a nové síle k práci pro Megadeth?
Ano, o tom není pochyb. Abych dokončil svou odpověď – všechna ta léta po mém odchodu a zkušenosti, které jsem tehdy nasbíral, pro mě měly velmi důležitý efekt, a sice: vybudování důvěry v sebe sama. Bylo to pro mě velmi důležité, protože jsem v jedné jediné skupině působil tolik let a mé sebevědomí mimo Megadeth bylo velmi nízké, ba dokonce žádné. Koncert při bohoslužbě, o kterém jsme mluvili, byl vlastně začátkem toho, kdy jsem si začal uvědomovat, že dokáži hrát i jinou hudbu, že si pamatuji jazzové prvky, které jsem se naučil ve škole, i že jsem ještě schopen číst notové party. Abych byl upřímný, dnes vidím, jak moc jsem tuto změnu potřeboval. Na nějaký čas odejít, získat nové zkušenosti. Dokonce i účast v projektu Hail!, což byla skupina hrající různé covery, pro mě měla svůj význam. Vrátil jsem se tím na začátek. Než jsme založili Megadeth, hrál jsem také převzaté skladby. A když jsem se v roce 2010 vrátil, kruh se uzavřel. Vrátil jsem se silný, hudebně svěží a sebejistý. A musím říci, že jsem z toho měl opravdu dobrý pocit. 

Ještě se dovolím vrátit k Tvé první knize – průvodci po hudebním průmyslu. Jak vnímáš současný stav hudebního byznysu?
Pokud jste dříve měli nějaký sen a pracovali jste tvrdě na tom, abyste ho uskutečnili, celkem přirozeně došlo k tomu, že si vás všimla nahrávací společnost, podepsala s vámi smlouvu a dostavil se určitý úspěch. Jistě, byl to vždy tak trochu příběh o Popelce, ale alespoň existoval způsob, jak uspět. Dnes, pokud se nezúčastníte televizní show typu Hlas, Americký Idol, nebo Británie má talent, je velmi težké zaujmout pozornost některé z významnějších nahrávacích společností. Důvodem je především to, že desky dnes prodávají pouze masy. Ovšem představa, že byste si založili rockovou skupiny, zkoušeli s kamarády v nějaké zkušebně a řekli si, že když uděláte kolem sebe nějaký humbuk, podaří se vám dostat do rádia a objeví se nahrávací společnost, která si řekne: „v tom malém městě v Německu se děje něco pozoruhodného, pojedeme se tam podívat“ a objeví ve vás nové Scorpions či Accept, ta je dnes již velmi málo pravděpodobná. Takto už se věci nemají. Hudební nahrávky se dnes téměř neprodávají a vy jako muzikant, pokud se tím chcete živit, musíte dělat všechno možné, aby si vás někdo všiml. Musíte mít skvělé skladby, zábavný výstup, umět na sebe upoutat pozornost a mít charisma. Charisma je ostatně podle mého názoru velmi přehlížená „ingredience“. Řekl bych, že schopnost nechat svou identitu, osobnost a charisma proniknout do své hudby, to je vůbec to nejdůležitější. 

Kromě hraní a psaní knih ses také věnoval tvorbě iOS aplikace David Ellefson Rock Shop, i když ne jako programátar, ale jako autor koncepce. Mohl bys o tom pohovořit?
Aplikaci David Ellefson Rock Shop jsem dal dohromady s Kevinem Robertsonem ze společnosti Pocketlabworks. Kromě toho, že je skvělý programátor, je také výtečným kytaristou a hudebníkem. Při našem prvním setkání jsme si vyměnili naše nápady a výborně jsme si rozuměli. Já jsem toužil po aplikaci, která by vyhovovala mým potřebám na turné, chtěl jsem takové malé mobilní studio vhodné pro cvičení, které by mělo ladičku, nějakého automatického bubeníka, nějaké žánrově různorodé základní stopy, do kterých by bylo možné hrát a také především možnost stáhnout si přímo z této aplikace hudbu. Jemu se moje koncepce líbila a podařilo se mu vyřešit vše tak, aby bylo možné z této aplikace přistupovat nejen do iTunes, ale také uvnitř aplikace přehrávat třeba videa z YouTube. Jedna z důležitých věcí také byla, že jsem nechtěl, aby se jednalo o aplikaci zaměřenou pouze na baskytaristy, ale rovněž na hráče na kytaru, a to z jediného prostého důvodu – my basisté jsme v menšině. Myslím si, že výsledek dopadl docela dobře, takže když třeba někde sedím a chci si procvičit nějakou skladbu od Megadeth, tento mini workstation mi to umožní.

Když už hovoříme o cvičení, doporučil bys něco mladým baskytaristům na téma práce s rytmem?
První důležitá věc je poslech. Pokaždé, když začínáte hrát, zvláště když vám někdo ukazuje nějaký riff, nebo skladbu, věnujte se poslechu toho tématu nebo písně. Protože někdy dokáže člověk vnitřně formulovat hudební myšlenky ještě před tím, než začne vůbec hrát. Druhá věc, pokud jde o tempo, je následující: Nepočítejte čtvrťové, ale rozdělte si takt na polovinu. Tedy nikoliv „první, druhá třetí, čtvrtá“, ale jen „první, -, -, -, první, -, -, -“. To vám pomůže hrát ne na těžkou přízvučnou dobu, ale lehkou dobu. Takové počítání vám pomůže dostat se i tzv. „za dobu“ a skladba potom může znít daleko tučněji, tepleji a konečně i více groove. 

Jak bys definoval svými slovy groove?
Groove, to je věc, o které nevíš, dokud necítíš, že jsi dobrý! Pokud to cítíš, máš groove (smích).

Mohl bys pro naše čtenáře oživit své vzpomínky na první dny skupiny Megadeth a setkání s Davem Mustainem?
Jasně, myslíš například naše bezdomovectví a chudobu? Pamatuji si o tom vše. (smích) Ne, vážně. Velmi dobře si vzpomínám na „iniciační“ okamžik, kdy jsem společně s několika kamarády seděl v obýváku Dava Mustaina a on nám ukazoval riffy, které později daly základ skladbám Set the World of a Fire a Devils Island, což jsou možná vůbec první dvě skladby Megadeth. Seděl tam a předváděl své ohromující „pavoučí“ akordy (pověstná technika Davea Mustaina, který hraje kvintakordy (kila) po sobě stylem ukazovák + prsteník na strunách 4 a 5 a prostředník + malíček na strunách 5, 6 o jednu polohu výš tak, že tato dvě „kila“ vzájemně tvoří velkou tercii; hrají se obě kila z jedné polohy, pozn. redakce). Byl to velice silný okamžik. Dalším momentem, který stojí za připomenutí, bylo turné Killing Is My Business, kdy jsme cestou na show v Clevelandu sjeli ze silnice a málem se zabili. Drobných okamžiků a zkušeností je mnoho, a ještě z doby, kdy jsme nebyli velké rockové hvězdy. I tak to jsou ovšem důležité zkušenosti, protože na nich člověk staví a pomáhají ti vážit si věcí. Když začínáš podnikat z ničeho, rosteš a máš úspěch, uvědomíš si, jak je důležité, že sis ve své firmě prošel vším. Stejné je to i s rockovou kapelou. Projdete si balením a nakládáním aparátu, motáním kabelů, měníte si struny, perete si sám kostýmy, sami si připravujete tiskové zprávy... Když potom máte vlastní techniky, lidi, kteří se vám starají o „pracovní oblečení“ a své tiskové agenty, víte, o jakou práci jde a nepovažujete vše za samozřejmost. 

Mnoha hudebníků se ptám, co považují za zásadní zlom jejich kariéry. Ve Tvém případě je to zřejmě bez pochyby samotné založení Megadeth?
Nepochybně, byl to pro mne velmi významný okamžik. Vzpomínám to rovněž ve své knize My Life with Deth. Můj kamarád Greg mi tehdy řekl: „hele, musíme se u toho kluka stavit a bejt s ním kámoši.“ Taky se tak stalo a Greg s námi dokonce několik měsíců hrál. Později jsme ho ale museli vyhodit a v kapele jsme zůstali pouze já a Dave. Tento příběh má ale svůj přesah a poselství, které se týká životního stylu muzikantů. Vypovídá to o tom, jak je důležité být aktivní a společenský. Muzikant by totiž neměl sedět sám doma a nebo někde na hotelovém pokoji. Měl by vyrazit na večírek, setkávat se s lidmi, poznávat je, protože nikdy dopředu nevíte, zda takové setkání nepřinese novou a jedinečnou šanci něco dokázat.

Mohl bys našim čtenářům prozradit cokoliv z vaší studiové praxe?
Momentálně mě napadá například práce na první desce Killing Is My Business..., kdy jsme hráli všichni najednou v jedné místnosti. Když jsme natáčeli druhou desku, Peace Sells..., při titulní písni hrál Gar (Samuelson, pozn. redakce) s klikem, protože jsme chtěli držet přesné tempo. Věděli jsme totiž, že to bude hit a chtěli jsme to mít perfektní. U ostatních skladeb jsem s klikem nehráli, takže tempo trochu kolísalo, ale zase byly ty skladby autentičtější. Také si pamatuji, že třetí deska So Far, So Good... So What! vyzněla oproti tomu velmi upjatě a mechanicky, což možná mělo co dělat s tím, že polovina členů skupiny byla nová. Zajímavé pro vaše čtenáře ale může být finta, kterou jsem poprvé vyzkoušel při natáčení Cryptic Writings. Vždy jsem chtěl totiž udělat následující: nejprve natočit bicí, potom kytary a teprve až potom baskytaru. Takže místo toho, abych musel dopředu odhadovat, jak asi kytary budou znít, teď vím, jaký mají kytary zvuk a jak jsou vystavěny. Díky tomu se mi basová linka nahrává muzikálněji, a co je důležitější, jsem schopen vytvořit si zvuk na míru. Zjistil jsem totiž, že při standardním pořadí se občas může stát, že mohutnost kytarových partů basu zvukově jednoduše vytlačí pryč. Takto ale vím, s jakým zvukem bicích a kytar mám pracovat, jak nejlépe k nim zvuk basy vyladit. Musím říct, že se mi takový přístup velmi vyplácí.

Vypadá to, že pro Tebe není problém se přizpůsobit?
Zvuk baskytary je velmi důležitý a závisí na něm to, jak bude znít celá skupina. Člověk by se asi měl pokusit o to, aby měl nějaký svůj typický zvuk, na druhou stranu je dobré být flexibilní a umět se přizpůsobit ostatním hráčům. S přístupem „berte, nebo nechte být“ byste se daleko nedostali. Konkrétně u Megadeth je zvuk kytar postaven na zesilovačích Marshall, což znamená, že je velmi výrazný ve středech. Abych se s ním mohl jako basista vypořádat, vypracoval jsem si zvuk, který je založen na aktivních snímačích a moderním hi-tech zesilovači, které propůjčují opravdu velkou údernost nízkým frekvencím a zároveň se snažím nastavit ostřejší a výraznou prezenci středového pásma. 

Co čeká Davida Ellefsona v blízké budoucnosti?
S Megadeth pracujeme na novém albu. Odhaduji, že začneme nahrávat před koncem roku a v létě deska vyjde. S Frankem Bellem také píšeme nové skladby pro náš společný projekt Altitudes & Atitudes s tím, že bychom rádi šli do studia již teď v říjnu a EP vydali v lednu před NAMM Show. Jak jsem již naznačil, mám také nabídky na realizaci show s mluveným slovem, a pokud to bude nastaveno tak, aby to dávalo smysl, pak bych se rád věnoval i tomu.

Myslíš tím spojení hudby a mluveného slova, tak jako to dělá například Guy Pratt, basista Davida Gilmoura?
Částečně asi ano. Nepředpokládám, že bych celou dobu hrál na basu a do toho hovořil, ale střídmá kombinace obojího by byla fajn. Je to pro mě zatím velmi otevřené téma a těším se na to, jako na novou příležitost. Před dvaceti lety by mě určitě nenapadlo o něčem podobném přemýšlet, ale dnes mi celkem dost lidí volá a ptají se mě, zda bych to nezkusil. 

Přijde mi, že při Tvé vytíženosti pro Tebe není lehké na chvíli „vypnout“, natož nastartovat další projekt...
Nepochybně na to budu muset někde najít čas. Já žiji tím, že mohu hrát na baskytaru a vystupovat, je to součást mého života, která se odehrává mimo můj domov. To ale neznamená, že bych si čas strávený doma s rodinou neužíval. Dokonce mohu říct, že ho velmi potřebuji. Odpočívám tu a hledám tu duchovní i morální stabilitu. Být dlouho na turné vás může pořádně rozhodit, proto je pro mě důležité žít takříkajíc oba tyto životy.

Můžeme od Tebe teď jako od profesora workshopu firmy Warwick očekávat, že se ve Tvé výbavě objeví i jejich nástroj?
(Smích) Musím se přiznat, že nyní nesháním nové baskytary a jsem spokojen s tím, co mám. Na Jacksony hraji dlouho, vypadají svkěle, hrají skvěle, mají výborný zvuk. I lidé od nich jsou skvělí, a řekl bych, že se teď starají více, než kdy předtím. 

Pokud se nemýlím, zrovna nedávno Jackson uvedl Tvůj nový signature model?
Ano, mám nyní nový model Kelly Bird. Ve své výbavě mám vlastně tři základní modely. Je to koncertní custom shop model vyrobený k příležitosti dvacátého výročí Rust in Peace. Dále mám čtyřstrunný typ Kelly Bird s javorovým krkem, vyvedený v červené povrchové úpravě, a potom právě nový nástroj, což je pětistrunný Kelly Bird, také s javorovým krkem, ale laděný do modra. To je, myslím si, celkem povedený nástrojový lineup a jsem s ním spokojen! 

Tak to je jedině dobře. Díky za rozhovor, Davide.