Diane Ponzio

Rozhovor s americkou písničkářkou a ambasadorkou společnosti C. F. Martin
Diane Ponzio interview

O Diane Ponzio je poměrně těžké najít nějakou informaci, která by se nevázala k tradičnímu výrobci akustických kytar – firmě C. F. Martin. Tato charismatická písničkářka z New Yorku není totiž jen obyčejnou firemní hráčkou, ale přímo velvyslankyní této dnes již stoosmdesátileté společnosti. Diane již od konce osmdesátých let cestuje s kytarami Martin po celém světě, kde i v těch nejmenších prodejnách hudebních nástrojů – téměř jako středověký minstrel – hraje, zpívá a vypráví příběhy o zakladateli C. F. Martinovi a jeho kytarovém dědictví.

Je skutečně až s podivem, že Diane nebaví mluvit ani tak o sobě samé, jako spíše o historii a konstrukčních vlastnostech akustických kytar Martin. A přitom kariéra této písničkářky inspirované Beatles a Joni Mitchell není tak úplně nezajímavá. Její hudba na pomezí folku, jazzu, šansonu a blues sklidila v minulosti velmi dobré kritiky a Diane si zahrála na jednom pódiu před interprety jako jsou Taj Mahal, John Hammond či Suzanne Vega. Diane je zároveň, snad nám promine toto označení, veteránkou veletrhu Musikmesse, kde již několik let nechybí jako členka týmu firmy Martin, a nebo jako účinkující na veletržním Acoustic stage. 

My jsme se s Diane Ponzio setkali hned dvakrát: nejprve při její klinice o kytarách Martin v Hradci Králové, kam přijela na pozvání společnosti 3D Music. Zde se ji podařilo svým úžasným vyprávěním strhnout početné publikum k zajímavé diskuzi o nejrůznějších aspektech těchto nástrojů. Podruhé jsme se sešli druhý den ráno ve foyer jejího hotelu, kde také vzniklo následující interview, za jehož zprostředkování děkujeme především kolegovi Honzovi Ryšánkovi. 

Po včerejší klinice ve 3D Music je zřejmé, že vás lze jen těžko zařadit mezi běžné firemní hráče. Mohla byste popsat svoji roli „ambasadorky“ kytar Martin? Jak jste se ke spolupráci s tímto výrobcem vlastně dostala?

Především jsem obrovský fanoušek kytar Martin. Svoji první kytaru této značky jsem dostala darem od svých přátel ještě na univerzitě. Do té doby jsem hrála na nástroj, který mi kdysi koupil můj otec v obchodě podobném Hornbachu či OBI. Myslím si, že každý z nás začínal hrát na něco podobného, každý měl doma nějaký svůj GLO – objekt připomínající kytaru (guitar looking object, pozn redakce). Ještě na univerzitě jsem na svůj GLO hrála a skládala. Jednoho dne jsem ovšem slyšela někoho hrát na nástroj, který zněl naprosto úžasně – jako by hrál celý orchestr. Byl to Martin. O dva týdny později se na mě složili moji přátelé a darovali mi kytaru C. F. Martin. Zbláznila jsem se do ní v okamžiku, kdy jsem zahrála první akord. O několik let později jsem začala hrát na klubových scénách Greenwich Village, a snažila se, abych se mohla živit pouze a jenom hudbou. Hrála jsem v klubech, v podzemce, všude. Jednoho dne mi kdosi navrhl, abych napsala do společnosti Martin. Řekla jsem si tehdy, že je to hloupost, ale přesto jsem to udělala a napsala Chrisi F. Martinovi čtvrtému. Myslela jsem si, že píšu nějakému starému zavalitému pánovi, zatímco adresátem byl mladý muž, vnuk C. F. Martina třetího, který tehdy ještě řídil společnost. S dopisem jsem poslala i ukázky své hudby a tím to pro mne skončilo. O dva dny později mi zazvonil telefon, ve kterém se ozval mladý mužský hlas slovy: „Ahoj, jmenuji se Chris.“ „Ano? Tak to máš dobrý“, odpověděla jsem. „A kdo jsi?“ A on pokračoval: „Napsala jste mi dopis.“ „Ne, žádný dopis jsem vám rozhodně nenapsala, vůbec netuším, kdo jste...“, reagovala jsem skoro až agresívně. „Jmenuji se Chris Martin“, dodal. Krve by se ve mně nedořezal, a on pokračoval: „Líbila se mi vaše hudba a potřebuji někoho, kdo se mnou bude cestovat jako hudební doprovod při prezentaci během klinik firmy Martin.“ „Klinik?“, nechápala jsem. „Co to znamená? Budeme předvádět injekční stříkačky?“ „Ne, budu hovořit o historii kytar Martin. Pokud budete mít zájem, vezmu vás na zkušební týdenní turné, za které vám ale nezaplatím.“ Dlouho jsem neváhala a jeho návrh přijala. Nevadilo mi, že nedostanu peníze, chtěla jsem zkrátka získat tuto zkušenost. A toto byl tedy začátek mé spolupráce s firmou Martin. S Chrisem jsme začali společně cestovat, nejprve jen několik týdnů v roce a pouze po Spojených státech. On hovořil o kytarách a historii firmy a já mu po celou dobu visela na rtech a učila se od něho.

Byl to tedy Chris Martin, kdo ve Vás probudil hlubší zájem o historii a konstrukci kytar? Zatím jsem se totiž nesetkal s muzikantem, který by tak zasvěceně hovořil o značce, kterou zastupuje...

Ano, do té doby jsem vlastně ani moc nevěděla, proč se mi tyto nástroje tak líbí. Měla jsem ten nejjednodušší důvod – zvuk. Nerozuměla jsem konstrukci, neznala jsem jejich historii. Ono je to také už velmi dávno, protože první turné jsem s Martinem absolvovala již v říjnu 1985, před 28 lety. Nikdy jsem to ovšem nedělala na plný úvazek a nejsem ani běžným zaměstnancem firmy Martin. Z několika týdnů v roce se přesto postupem času stalo několik měsíců, a také jsme se po několika letech vydali za hranice Spojených států, Chris mě pozval na frankfurtský veletrh a od té doby se tento „podnik“ stal tak nějak mezinárodní. Posledních patnáct let cestuji sama, protože Chris je velmi zaneprázdněn řízením společnosti. Důvěřují mi, že dokáži vyprávět jejich příběh tak, jak jsem se ho od něho naučila. Je to svým způsobem určitý druh orální historie. Myslím si, že rozdíl mezi mnou a firemními hráči, tak jak se s nimi obvykle setkáváte, je ten, že já se příliš nestarám o to, abych prezentovala sama sebe, ale daleko více mě baví hovořit o jejich kytarách. 

Předpokládám, že tím, jak cestujete, musíte být pro společnost Martin také užitečnou zprostředkovatelkou „uživatelské zpětné vazby“ – referencí od hráčů na tyto kytary...

Myslím si, že jistě ocení mé zkušenosti, a to co jim mohu zprostředkovat o situaci na různých trzích. Kromě toho také koncertuji. Hudební průmysl lze rozdělit vlastně do tří vrstev – v jedné máte výrobce, v další prodejce a ve třetí nás – umělce. Pro mě je zajímavé, že mohu cestovat napříč všemi těmito vrstvami a učit se nahlížet na věci jejich očima. Mnoho lidí mi také říká, že mám skvělou práci, a že by chtěli být na mém místě. Pro mě to ovšem není jen práce, jako spíše privilegium – privilegium reprezentovat něco, čemu důvěřuji. 

Jak tedy vlastně vypadá Vaše každodenní rutina při turné s klinikami Martin? Jaké jsou pro a proti takové práce?

Být takto aktivním účastníkem klinik předpokládá, že máte do jisté míry rád cestování. Musíte být velmi flexibilní a dobře zvládat balení zavazadel. Nebývá to často žádná romantika a ani luxus. Často někam vláčím těžká zavazadla, a ne vždy mám ve své blízkosti mužskou pomoc. Je to tedy také docela fyzicky náročné. V mém případě situaci ještě občas komplikuje mé vegetariánství a fakt, že nekouřím nebo nepiji alkohol. Někdy je skutečně docela těžké dostat na cestách dobré jídlo, a nebo se dostatečně vyspat, což je podle mého názoru pro hudebníka a zpěváka velmi důležité. Vaše tělo je nástroj, nikoliv však buben, do kterého můžete tlouct. Je potřeba zůstat zdravý, fyzicky i mentálně. Jedna z dobrých věcí, které vám cestování může přinést, je zjištění, že mezi lidmi neexistují žádné hranice. Kouzlo akustické kytary, bez ohledu na to, je-li to zrovna Martin či nikoliv, spočívá v tom, že nás přitahuje k sobě, bez ohledu na národnost. Propojuje nás. Já sama jsem vyrostla v New Yorku, ve městě, kde jste během deseti minut chůze slyšel deset různých jazyků. Pro mě je tento pocit mezinárodnosti – globální komunity – velmi důležitý. Toto je tedy asi to nejpříjemnější, co mi cestování přináší. 

Je až s podivem, že firma Martin letos oslavila 180. výročí od svého založení. Jak si vysvětlujete její úspěšnou dlouhověkost?

Jsem přesvědčena o tom, že klíčem k dlouhověkosti firmy Martin je kvalita jejich kytar. Pokud vyrobíte kvalitní produkt, bez ohledu na to, zda jich vyrobíte deset nebo tisíc za rok, lidé tuto kvalitu sami rozpoznají a podporují vás tím, že si vaše výrobky kupují. Pokud si pořídíte něco, co se druhý den rozbije, vyvolá to ve vás pocit nespokojenosti a zřejmě už za takovou věc nikdy nebudete chtít zaplatit. Myslím si, že v případě firmy Martin má toto na svědomí především dědictví vysoké kvality a dobrého zvuku. 

Při včerejší prezentaci jste se ale také dotkla tématu levnějších nástrojů vyráběných z kompozitních materiálů, které firma Martin má ve své nabídce. Zařazení takových nástrojů u firem garantujících po dlouhá léta určitou kvalitu může být občas poněkud riskantní, nemyslíte?

Myslím si, že toto je třeba nahlížet více ze široka. Pokud má vaše firma dlouholetou tradici, musíte být velmi opatrní, aby vše, na čem se objeví jméno vaší společnosti, v sobě také neslo odpovídající kvalitu. Přibližně před dvaceti lety čelila společnost Martin poměrně složité situaci, která začala již v sedmdesátých letech. Tovární prohlídky pořádané pro veřejnost přilákaly tehdy také mnoho zástupců různých japonských společností, vybavených fotoaparáty. O něco později se na trhu začaly objevovat úžasné kopie kytar Martin. Nezněly sice jako kytary Martin a nebyly vyráběné stejným způsobem, ale zákazníci je jako kytary Martin vnímali. Proto také Martin reagoval rozběhnutím programu Sigma. Motivace vyrábět dostupnější kytary se tedy objevila před dvaceti lety, kdy trh zaplavilo obrovské množství čínských kopií. Zajímavostí je, že firmě Martin trvalo téměř 180 let, aby vyrobila milión kytar. V Číně ovšem dnes najdete továrny, které dokáží vyprodukovat taková čísla za jediný rok. 

A jak na tuto situaci společnost Martin reagovala?

Trochu odbočím. Před třiceti lety společnost Martin koupila firmu Darco Strings a začala přímo v Nazarethu s ruční výrobou strun – v těsném sousedství výroby kytar. Procházeli jste továrnou a viděli vedle sebe pracovat výrobce strun a kytar. Bylo to nepochybně pěkné, ale díky ceně práce začaly být struny vyráběné v Nazarethu velmi drahé, čímž se také staly nekonkurenceschopné. Výroba strun se stala otázkou strojové výroby. Pokud použijete kvalitní materiály, dobrou techniku a kvalifikované lidi, můžete vyrobit i kvalitní struny. Toto řešení se rozhodl hledat i Martin, nikoliv však v Číně, ale v Mexiku – také proto, že je blízko. Nebylo to ovšem tak, že bychom nakráčeli do místního tequila baru, čapli za límec pár chlápků a naverbovali je pro výrobu strun. Objevili jsme lokalitu asi tři hodiny jižně od města Tuscon a dotázali se místních komunit, zda by jim nevadilo, kdybychom tu postavili malou továrnu, vyrábějící struny. Dovezli jsme sem všechny stroje, technologie, proškolili místní lidi a uvedli je do firemní kultury. Oni byli rádi za dobré pracovní příle- žitosti a slušný výdělek, a naše struny se staly konkurenceschopnými. Před více než patnácti lety jsme také začali vyrábět nástroj zvaný Backpacker – tvořený z jednoho kusu dřeva, takový „cestovní“ nástroj podobný kytaře. Je velmi lehký, takže jej můžete vzít kamkoliv. S tímto nápadem přišel člověk jménem Bob McNally, kterého Chris Martin potkal na folkovém festivalu ve Philadelphii. Dohodli se spolu, že Backpacker začne firma Martin vyrábět. Abychom učinili cenu tohoto nástroje konkurenceschopnou, rozhodli jsme se vyrábět Backpackery v Mexiku. Zvládli to skvěle. O několik let později jsme začali vyrábět právě HPL kytary (high-pressure laminate, pozn. redakce) řady X. Původně jsme je zdařile vyráběli přímo v Nazarethu. Důvodem vzniku těchto z kompozitu vyrobených nástrojů byla ovšem snaha ušetřit výrobní náklady, a také proto jsme začali zvažovat přesunutí této produkce do naší mexické továrny. Proto Martin věnoval trochu více energie k zaškolení místních pracovníků. Začali jsme nejprve s menšími nástroji řady LX, a během let potom přibývaly další. V letošním roce jsme zde začali poprvé vyrábět modely DRS, což jsou nástroje, které mají záda a boky vyrobené ze dřeva sapele. Levnějších nástrojů ale nevyrábíme miliony. Letos bylo vyrobeno přibližně jen osm tisíc těchto kytar, což je nic oproti masívní produkci off-shore společností. Martin přitom velice důsledně dohlíží na kvalitu těchto kytar. Výrobní kultura v Navaju je navíc zcela stejná, jako v Nazarethu a myslím si, že Martin má v místní výrobu naprostou důvěru. 

Firma C. F. Martin má ve svém logu letopočet 1833, odkazující na příchod svého zakladatele Christiana Friedricha Martina do Ameriky. Mohla byste, prosím, rekapitulovat důležité historické okamžiky z počátků tohoto výrobce?

Velice ráda. Možná to mnozí z Vašich čtenářů netušili, ale zakladatel firmy Christian Friedrich Martin se narodil v roce 1796 nedaleko českých hranic – v německém Markneukirchenu. Jeho otcem byl místní truhlář, který se rovněž zabýval výrobou kytar. Christian se od něho toto řemeslo učil asi do svých patnácti let, kdy odešel do Vídně, a sice do učení k jednomu z nejvýznamnějších stavitelů kytar té doby – Johannovi Staufferovi. Zde se z něho stal opravdový mistr a ve Vídni se také oženil. Krátce po narození svého syna se rozhodl vrátit se zpět do Markneukirchenu a vyrábět zde kytary. Stal se však součástí tehdejšího sváru mezi houslařským cechem a cechem truhlářů, neboť ti první se snažili o to, aby bylo truhlářům zakázáno vyrábět hudební nástroje. Řekla bych, že na nervozitě houslařům neubralo ani Martinovo vyučení se u „kytaráře“, který patřil v Evropě k nejvíce ceněným. A i když tuto záležitost řešilo místní soudnictví ve prospěch truhlářského cechu, Christian Friedrich Martin se rozhodl odejít do Nového světa. V listopadu 1833 se tedy objevil v New York City, v Big Apple, a vybudoval si nádherný obchod v centru Manhattanu, deset minut chůze od dnešního Ground Zero. Nelze říci, že by se mu nedařilo, obchod mu šel skvěle, lidé si zamilovali jeho kytary. On sám se ovšem asi nedokázal přizpůsobit New York City. Představte si, že byste se přestěhovali z vašeho města například do Singapuru. Prožíval zřejmě kulturní šok a po šesti letech prožitých v New Yorku v něm rostla myšlenka na návrat do Evropy. 

K jeho návratu do Německa ovšem nedošlo...

Obdržel dopis od jisté rodiny, žijící v malém údolí v Pensylvánii, které tehdy vypadalo přesně jako německé Sasko. C. F. Martin se sem v roce 1839 přestěhoval – z New Yorku do městečka zvaného Nazareth. Dnes je to z New Yorku do Nazarethu asi dvě hodiny autem. Martin v roce 1839 ovšem cestoval jiným způsobem, i když nutno říci, že nestěhoval celou továrnu, jen sebe sama se svou rodinou. V té době v Americe probíhalo to, čemu říkáme průmyslová revoluce. Lidé začali o výrobě věcí přemýšlet jiným způsobem: Namísto toho, abych já dělal vše, uděláš něco ty, něco ty a něco ten třetí. A vytvoříme si něco jako montážní linku. C. F. Martin tedy otevřel v Nazarehtu malou továrnu. A od té doby čekalo akustickou kytaru mnoho zásadních konstrukčních změn. Ta první se týkala tvaru hlavy kytary, kdy původní hlavici se dvěma průřezy, tak jak ji známe z klasických kytar, nahradil v roce 1840 plným obdélníkovým tvarem. Důvod byl jednoduchý, ladící mechaniky vhodné pro původní tvar hlavice se vyráběly v Německu, a dostat je do jeho továrny v Nazarethu bez dnešních UPS a DHL společností by mu trvalo možná několik let. To byla tedy první zásadnější změna. Pořád ovšem tyto kytary vypadaly poněkud jinak, než ty dnešní – byly velmi malé, dvanáctipražcové a osazené strunami z kočičích střívek. 

Čím Vám osobně příběh C. F. Martina nejvíce imponuje?

Musím říci, že mě osobně oslovil celý jeho příběh. Mé vlastní kořeny jsou rovněž v Evropě, kterou moji předkové opustili v 19. století proto, aby v Americe hledali lepší život. Tento muž přišel do mého rodného města, prošel stejnou bránou jako moji prarodiče a pokusil se žít v New Yorku. Obdivuji i jeho načasování, fakt, že se přestěhoval z New Yorku do Nazarethu, kde si v období průmyslové revoluce otevřel vlastní továrnu. To, co mě osobně přijde nejúchvatnější, a to se týká rovněž moderních dějin firmy Martin, je totiž to, že Martin vždy vyvíjel své nástroje s ohledem na potřeby muzikantů. Myslím si, že jejich úspěch je dán právě spoluprací s hudebníky. První čtrnáctipražcová kytara osazená ocelovými strunami byla vyrobena na žádost hráče na banjo, dreadnought byl zase postaven pro potřeby hráčů country. Za každým vznikem zásadního nástroje stály konkrétní potřeby hudebníků, což platí i o současnosti. Dnes kromě tradičních modelů vyrábíme také nástroje s výřezy těla pro přístup k vyšším polohám, nástroje s rychlými krky a vestavěnou elektronikou. Martin se propojením svých tradičních hodnot a nových potřeb snaží vycházet vstříc požadavkům současných muzikantů. Kromě toho ovšem myslí také na budoucnost, především z ekologického hlediska, a zodpovědně přistupuje k výběru a použití materiálů. Myslím si, že spojení dlouhé tradice s ochotou být zároveň moderním výrobcem si na této firmě cením nejvíce. 

V Martinově rodném Markneukirchenu založila poměrně nedávno firma Framus své vlastní muzeum. Existuje podobný „památník“ firmy Martin také v Nazarethu? Měla jste možnost zahrát si na některé nástroje firmy Martin z devatenáctého století?

Byla jsem v Markneukirchenu v místním městském muzeu, mají zde i kytaru Martin. V Nazarethu je samozřejmě vybudováno muzeum dedikované přímo historií firmy Martin. Dokonce jsem si zde zahrála na nástroje z roku 1833 a přišli mi perfektně hratelné. Samozřejmostí je, že na ně nemůžete hrát současnou hudbu, ale tu, která se na tyto nástroje hrála tehdy, jako byl například Bach. Líbí se mi, že každý nástroj, na který v tomto muzeu narazíte, vypráví nějaký příběh a myslím si, že toto je také něco, co mě velice fascinuje. Dejte mi do ruky jakýkoliv nástroj firmy Martin, historický i současný, a já vám o něm mohu vyprávět zajímavé věci a nemusím přitom nic zveličovat. 

Zkuste našim čtenářům tedy připomenout, co vlastně firma Martin přinesla světu akustické kytary?

Myslím si, že za zmínku stojí především trojice úspěchů dosažených firmou Martin – tři klenoty, které přinesly těmto nástrojům takové uznání. Na prvním místě je to rok 1850 a vyvinutí žebrování do tvaru X (tzv. X-bracing, pozn. redakce). Asi se mnou budou vaši čtenáři souhlasit, když řeknu, že nejdůležitější částí akustické kytary je její vrchní deska – ta je jakýmsi reproduktorem nástroje. Protože však při hraní struny tahají za tuto desku, je důležité, aby byla ze své spodní strany žebrovaná. C.F. Martin do té doby používal tradiční způsob, který se naučil během svého působení u Johanna Stauffera, kterému se říká fan bracing – žebra jsou zde umístěna pod kobylkou a směřují jako sluneční paprsky směrem ven od ozvučnice. C. F. Martin změnil toto schéma na jednoduché X. Prvenství v této technologii bylo konečně plně prokázáno a zdokumentováno teprve nedávno v knize Petera Szego, který se svým týmem strávil výzkumem téměř celé dva roky. Toto je opravdu velmi výjimečné i s ohledem na to, že snad každý výrobce akustických kytar s plochou přední deskou a kovovými strunami používá určitou formu X žebrování. Toto je tedy jedna věc. Druhým úspěchem bylo, že Martin jako první vyrobil čtrnáctipražcovou kytaru s ocelovými strunami – nazvanou Orchestra model, která se rovněž stala průmyslovým standardem. 

Proč vlastně C. F. Martin tento nástroj vyrobil?

Již jsem se o tom zmínila během včerejšího vystoupení, přesto to zopakuji. V letech 1850 až do dvacátých let minulého století tvořily 90% hráčů na akustickou kytaru ženy. Scházely se a společně hrály na kytaru. Co dělali muži, to nevím (smích). K něčemu ovšem došlo. Ve dvacátých letech minulého století ještě všechna vystoupení probíhala zcela akusticky – žádné mikrofony. V Americe tehdy lidé chodili především na koncerty, na kterých vystupovaly velmi populární orchestry tvořené z hráčů na banjo a mandolíny. Byl to takový „heavy metal“ té doby, protože se jednalo o velmi hlasité nástroje. Velmi populárním virtuózem na banjo byl tehdy hráč jménem Perry Bechtel. Byl to takový Eric Clapton ze světa banjo, který si jednoho dne usmyslel, že by chtěl v podmínkách hlasité produkce banjo orchestru hrát na akustickou kytaru. Ovšem s malou dvanáctipražcovou kytarou a střívkovými strunami to bylo zcela nemožné. Oslovil proto firmu Martin, aby mu vyrobili nástroj, který by v této hlasitostní konkurenci obstál. A tak se také stalo! Vyrobili nástroj s větším tělem, natáhli na něho struny, které se do té doby dávaly jen na banja, vyrobili plochou hlavici s třecími ladítky, jako mají banja a v jejich stylu také přidali několik poloh na hmatníku, takže krk nástroje přecházel v tělo v úrovni čtrnáctého pražce. To byl tedy orchestra model, který se vyrábí dodnes, i když v dnešním měřítku se nejedná o tak velkou kytaru, jak byla vnímána v roce 1929. 

Předpokládám, že třetím úspěchem firmy Martin byl nástroj typu dreadnought...

Ano, z mého pohledu je dreadnought vůbec ta nejzásadnější z těchto tří inovací. I tento nástroj má své širší historické kořeny. Tyto je třeba hledat v době hospodářské krize ve Spojených státech třicátých let. Mnoho lidí bylo bez práce, takže o mizernou náladu nebyla nouze. Krize představovala do velké míry také značnou výzvu pro společnost Martin, která v tomto období vyrobila tolik nástrojů ukulele jako nikdy před tím. Myslím si, že lidé, kteří neměli peníze a práci, se snažili překonat tuto depresi hudbou a zpěvem. A myslím si, že toto byla také doba, kdy se zrodily žánry jako country, bluegrass a folk. Tito lidé stále neměli žádné snímače, ani mikrofony – jen svůj hlas a kytaru, která ovšem nebyla pro jejich potřeby ještě dost hlasitá. Několik hráčů country se proto obrátilo na firmu Martin s tím, že chtějí ke svým kytarám přidělat „nějaké turbo“. C. F. Martin třetí tedy zkonstruoval nástroj s ještě větším tělem – nástroj, který byl hlasitý a s pevnými basy a pojmenoval ho dreadnought. Jeho koníčkem byla totiž četba knih o britské historii, a nástroj tak pojmenoval podle typu velké válečné lodi. Úžasné je, že toto označení se opět uchytilo u všech výrobců. Pořád jsem svým způsobem v úžasu, když držím model D28 a říkám si, že tento nástroj není kopií ničeho. Řekla bych, že je jen velmi málo nástrojů, o kterých platí něco podobného. 

Co je podle Vás nejdůležitější vlastností akustické kytary bez ohledu na její značku?

Pro mne je to v první řadě zvuk. Pokud nemám v ruce nástroj, který mě od prvního akordu nepřivede k slzám, není to ten pravý. Pokud máte v ruce kytaru, která vás nedonutí zahrát si vždy šjetě jeden akord navíc a přijít kvůli tomu pozdě do práce, není to správná kytara. Dále je pro mě důležité, aby nástroj vydržel více než já, tedy aby s léty vyzrával. A aby to byla kytara, kterou můžete věnovat svým vnukům a ona bude znít pořád skvěle. 

Firma Martin Vám vyrobila dokonce již dva signované modely. Mohla byste pohovořit o těchto nástrojích a vašich preferencích?

Martin, kterého jsem jako svůj první nástroj této značky dostala od svých přátel, byl model D35S. Jedná se o velký a myslím si, že i docela neobvyklý nástroj. Když jsem začala v roce 1985 spolupracovat s Chrisem Martinem, nabídl mi k vyzkoušení nový model – J40. Bránila jsem se tomu, ale nakonec jsem „podlehla“ a byla jsem nadšena. Zamilovala jsem si jumbo model, protože je to takový kříženec – jako by spolu Orchestra model a dreadnought měli dítě. Nikdo by asi nechtěl vidět, jak k tomu došlo, ale výsledkem je naprosto vyvážený mix vlastností z obou nástrojů. Jumbo má tradičnější tvar, je trochu větší, ale je stejně hluboké jako dreadnought. A je také také velmi pohodlné. Proto jsem na J40 začala hrát. Asi před šestnácti lety jsem seděla s Chrisem Martinem v expozici na veletrhu Musikmesse ve Frankfurtu, když mi z ničeho nic navrhl, že by mi firma mohla vyrobit signovaný model. Vyprskla jsem v tu chvíli vodu, kterou jsem zrovna pila: „Děláš si ze mě legraci? Nejsem vůbec slavná, nikdo je nebude kupovat. Je to od tebe milé, ale díky, raději ne.“ Řekl mi, že mu nezáleží na tom, kolik se těchto nástrojů prodá, měl to prý být způsob, jak mi poděkovat za spolupráci. Připustila jsem, že o tom budu přemýšlet a po několika týdnech jsem si řekla: „Diane, nebuď blázen, toto je skvělá příležitost!“ Vzala jsem tedy tužku a papír a navrhla skvěle vypadající jumbo: pěkný sunburst, převážně v černé barvě – s černým nultým pražcem a kobylkou, a také se speciálně upraveným žebrováním. Vymyslela jsem si záda nástroje tvořená ze tří kusů, což je věc, kterou Martin u jumbo modelů nikdy předtím nedělal. Jsou podobná některým modelům z roku 1935. Když totiž máte zadní desku ze tří kusů dřeva, je možné použít nepatrně tenčí a tvarované (scalloped, pozn. redakce) žebrování. Nástroj byl také zdoben vykládáním do vzoru „rybí kosti“ (herringbone, pozn. redakce) a vypadal zkrátka nádherně. Martin jich vyrobil sto a postupem času se z nich staly – řekněme – docela „kultovní“ nástroje. 

A váš druhý nástroj?

Před pěti lety jsem byla znovu oslovena a vznikl z toho nástroj, který tu mám teď s sebou. Věděla jsem, že mahagon je velmi drahý a já neměla mahagonové jumbo, tak jsem si řekla, že to zkusím. Chtěla jsem, abychom vytvořili co možná nejhlasitěji znějící nástroj. Položili jsme si tedy otázku, jak docílit toho, aby kytara hrála hlasitě. První věc, kterou musíte vyřešit je žebrování – proto jsme použili speciální předsazené žebrování. Zjistila jsem také, že Martin před několika lety vyráběl nástroj nazvaný M-Guitar – jediný model, o kterém vím, s různými dřevinami použitými pro hmatník a kobylku. Měl ebenový hmatník, ale palisandrovou kobylku. Řekla jsem si, že by bylo dobré zvolit toto řešení i pro můj nástroj, protože palisandr je lehčí a hlasitější. Rozhodla jsem se také použít smrk z italských Alp pro vrchní desku, abych tím poukázala na svůj italský původ. Kromě několika kosmetických drobností (jako pásek na zadní desce ve vzoru rybí kosti nebo želvovinové lemování) jsem také využila větší úhel ve sklonu hlavy nástroje. Větší úhel totiž vyvolává větší tlak a způsobuje hlasitější projev nástroje. A nakonec jsem také zvolila větší průměr ozvučnicového otvoru...

Je pravda, že větší ozvučnicový otvor byl inspirován bluegrassovým kytaristou Clarencem Whitem?

Clarence White byl bluegrassový kytarista, který hrál na Martin D28 vyrobený v padesátých letech. Clarence byl silný kuřák, večer co večer, když měl při vystoupení pauzu, zapálil si cigaretu. A když měl opět začít hrát, típl ji o okraj ozvučnice své kytary. Po nějakém čase vypadal tento nástroj hrozně, ale výborně hrál. Když se potom dostal do rukou Tonyho Rice, měl kolem dokola celé rozety vypálené okraje, které Tony nechal odfrézovat. Martin na základě tohoto příběhu vyrobil také Clarence White signature model, který mě zaujal sílou své produkce. Vyšší hlasitost ovšem necítíte jako hráč, ale jako posluchač zepředu nástroje. Inspirovala jsem se také modelem, který jsme asi před sedmnácti lety vyrobili pro Iana Andersona, a který na sobě nesl nádhernou rozetu. Napadlo mě vyrobit ji na svém nástroji ze zbytků dřevin z výroby, a tak byla vytvořena s madagaskarského palisandru a mahagonu. Netradiční je také provedení pickguardu, které je provedeno ve tvaru slzy. Ve stejném tvaru ho totiž můžete u kytar Martin najít jen na modelu Orchestra. Celkově vzato, je to tedy velmi neobvyklá kytara, a řekla bych, že i docela žádaná – tedy nikoliv snad kvůli mému jménu, ale spíše kvůli výjimečné konstrukci. Pokud si dobře vzpomínám, vyrobeno jich tehdy bylo asi 150 kusů.

Jaké struny používáte?

Oblíbila jsem si struny Martin – set Lifespan. Řekla bych, že uspokojují mou touhu po dlouho a dobře znějících strunách. Například struny Martin SP znějí dobře, ale nevydrží tak dlouho. Tato sada představuje celkem rozumný kompromis. Nepřicházíte o dobrý zvuk, a zároveň odpadá pro mě nepříjemný pocit z potahovaných strun. 

A jak často struny na kytaře měníte?

Záleží na okolnostech. Pokud vystupuji každý den na klinikách, měním je docela často, protože na svou kytaru nechávám hrát i publikum. Struny se pod rukama různých lidí chovají odlišně. Jednomu mému příteli zezelenají struny snad během pěti minut hraní. Je docela zajímavé, jak může chemie lidského těla dovést struny rychle ke korozi. Struny Lifespan tedy měním asi po týdnu, a to jsou využívány opravdu velice intenzívně. Při střídmějším hraní vydrží totiž podstatně déle.  

Již včera jste zmínila fakt, který přišel zajímavý nejednomu účastníkovi vaší kliniky, a sice, že od druhé poloviny devatenáctého století až do dvacátých let minulého století tvořily 90% hráčů na kytaru ženy. Proč myslíte, že dnes je tomu téměř obráceně?

Myslím si, že jedním z důvodů byla právě proměna akustické kytary. Kytara se stala větším a také hlasitějším nástrojem. Mohutnější tělo dokázali obejmout pouze muži. Muži se také více věnovali country hudbě, kterou vnímám jako první hnutí větších lidí hrajících na velké a hlasitější kytary. Myslím si, že dreadnoughty jsou pro většinu žen nepohodlné. S většími těly nástrojů se změnila i skladba lidí, kteří je dokázali ovládnout. Dalo by se říci, že to byl poměrně nečekaný obrat. Představte si také do té doby používané struny ze střívek. Byly velmi jemné a šetrné ke konečkům prstů. Mnoho lidí, kteří si poprvé vezmou do ruky kytaru s ocelovými strunami vám řekne, že je to pro ně bolestivé. Musí vydržet, než jim prsty znecitliví. Přijde mi, že dnešní trh si znovu žádá nástroje s menším tělem. Myslím si, že tyto možnosti povzbudí více žen k tomu, aby se vrátily ke hře na kytaru. Protože jsou stále ve velké menšině. Kolikrát jste byl v obchodě s hudebními nástroji a potkal zde ženy, nebo dívky? Bylo jich tu zřejmě asi tolik, jako mužů v salónu krásy. Pokud jste tu někdy nějakého potkali, možná jste si mysleli, že je to gay. Myslím si, že by bylo dobré podobné stereotypy změnit. A nejedná se přitom jen o zastoupení žen mezi umělci, jako v celém odvětví. Ani mezi zaměstnanci firem vystavujících například ve Frankfurtu nepotkáte mnoho žen. 

Dočetl jsem se o tom, že jste se v devadesátých letech zúčastnila dobrovolné iniciativy v rámci společnosti Martin, která se rozhodla podporovat úlohu žen v oblasti hudby. Výsledkem této snahy pak byl vznik kytary věnované ženám. Mohla byste o tom pohovořit?

Máte pravdu, byla to pro mě skvělá zkušenost. Myšlenkou tohoto projektu bylo navrhnout kytaru vyhovující všem ženám, nikoliv například jen signovaný model Bonnie Riot nebo Joni Mitchell. Měla to být navíc nejen kytara pro ženy, ale také kytara od žen samotných. V rámci společnosti Martin jsme vytvořili skupinu žen, které měly tento nástroj vytvořit. Nejprve jsme se scházely a uvažovaly nad tím, jakým směrem se ubírat. Vytvořily jsme seznam postřehů a řekla bych, že v rámci skupiny vznikla velice inspirativní nálada. Napadlo nás, že bychom si mohly pohovořit se ženami, které již dříve spolupracovaly se společností Martin a zeptat se jich, čeho si na jejich kytarách nejvíce váží a co je pro ně nejdůležitější. Většina odpověděla, že tím nejzásadnějším je zvuk. Až teprve v druhé řadě se zajímaly o velikost nástroje a o herní pohodlí. Přišly jsme tedy s kytarou, která měla velikost těla modelů řady OO, ale s hloubkou modelu dreadnought. Nástroj měl skvělý zvuk, byl hlasitý a čtrnáctipražcový. Využily jsme především mahagon a několik velmi pěkných designových prvků.

Byly tyto nástroje úspěšné? Myslím například z hlediska jejich prodejnosti...

Tuto kytaru Martin vyrobil v roce 1997, proto bylo vytvořeno 97 kusů. Všechny byly prodány během pouhých dvou hodin. Tyto nástroje měly uvnitř také štítek, na kterém stálo: Tato kytara je věnována ženám a toto je naše prohlášení: „Rádi bychom podpořili ženy ve hře na kytaru ve všech směrech tím, že budeme vyvíjet produkty podporující ženský prvek v hudbě.“ Obdržela jsem mnoho emailů, ve kterých stálo: Strašně se mi líbí tato kytara, ale nepořídím si ji kvůli nápisu uvnitř. Nemohli byste ji vyrobit bez tohoto „štítku“? Odpovídala jsem na tyto zprávy za sebe (nikoliv za firmu), a většinou napsala následující: „Ušetřete si peníze, které byste dali za tuto kytaru, a pokud vaše „mužnost“ závisí na štítku uvnitř nástroje, zaplaťte si raději vhodnou terapii.“

Přesuňme se nyní na chvíli od kytar Martin k Vaší vlastní kariéře. Vzpomněla byste, kteří hudebníci vás inspirovali ke hře na kytaru a zpěvu? 

Prvním důvodem, proč jsem chtěla začít hrát na kytaru byli Beatles. Byla jsem jimi naprosto unesena. Nikdy jsem nebrala žádné hodiny, ale učila se z jejich zpěvníku. To mě také dovedlo k pokusům o psaní vlastních skladeb. Inspirovaly mě také věci, které bylo možné slyšet od skupin, jako byly Beach Boys – především jejich velmi typické harmonie. Potom však přišel někdo ještě zásadnější – Joni Mitchell. Ona mi pomohla najít důvěru v sebe sama a pochopit, že když mám potřebu něco říct, mohu to vyslovit. Ovlivnili mě také například Crosby, Stills and Nash a v určitém směru mě motivoval také Motown – vždy jsem totiž chtěla zpívat jako Marvin Gay. Zamilovala jsem si také jazz. 

Vystupovala jste vždy jako sólová písničkářka, a nebo jste byla i členkou nějaké kapely?

Vždy jsem hrála s nějakou skupinou. Má sólová kariéra začala vlastně až koncem osmdesátých let. Zkusit si dělat hudbu sólově, alespoň po určitou část jeho kariéry, bych doporučila každému. Člověk se nemůže skrýt, pokud je na jevišti nebo na nahrávce sám. Musíte se naučit obměňovat tóniny či rytmy a pracovat s aranžemi. 

To mi připomíná Vaše poslední album „Take the Hypotenuse“, na kterém jste sama nahrávala nejen zpěv a kytaru, ale také basu, perkuse, a nebo mandolínu... 

Není to tak obtížné, když vše slyšíte ve vlastní hlavě. Řekla bych, že každý z nás, když jsme potichu, je schopen slyšet symfonii uvnitř sebe sama. Takže jsem vlastně nahrála jen to, co jsem slyšela. 

Na tomto CD je zajímavý také jeho „tří-kontinentální“ původ. Nahrála jste totiž tuto desku na Novém Zélandu, mastering byl proveden v Německu a samotné CD s obalem pak bylo vyrobeno ve Spojených státech...

Ano, to je totiž přesně můj život. Nový Zéland je místem, kam se snažím jezdit v zimním období. V tuto dobu je tu totiž léto a já miluji léto. Mám zde také mnoho přátel. Seznámila jsem se zde s Američanem, který pochází z Texasu. Na Novém Zélandu má malé studio. Docela jsme si rozuměli, a proto jsem se rozhodla nahrát desku v jeho studiu. Pokud vím, nejlepší masteringové studio pro akustickou hudbu je ale v Německu – je to Stockfisch Studio. Kluk, který ho provozuje, je naprostý génius a já jsem ráda, že s ním mohu spolupracovat. Nahrávala jsem tam již v 90. letech. Nyní mi vlastně díky moderním technologiím stačilo pouze poslat materiál do Německa přes internet.

Vraťme se ještě tedy k Vašemu oblíbenému tématu. Myslím si, že včera večer jsme se příliš nevěnovali významu tvaru krku akustické kytary. Jaký krk tedy preferujete Vy?

To je velice dobrá otázka, protože krk a pocit z hratelnosti či nehratelnosti krku je vlastně první zkušenost, kterou hráč získává s novým nástrojem. Také si myslím, že tvar krku, jeho hustota a povaha materiálu – to vše ovlivňuje i celkový zvuk nástroje. Nesmím také zapomenout na způsob, jakým je krk spojen s tělem kytary... Většina hráčů, kteří si vezmou nástroj od Martina poprvé do ruky, má pocit, že jejich krk je těžší a silnější. To mi přijde docela zajímavé. Dnes Martin nabízí velké množství různých tvarů, máme i takové, které jsou velice rychlé a tenké. Standardní „martinovský“ krk nazýváme nízkoprofilový a musím říci, že ho osobně preferuji asi nejvíce. Například na modelu Erica Claptona máme ovšem krk v retro stylu konce třicátých let – je to velmi hluboký krk ve tvaru „V“. Ten mi příliš nevyhovuje, ale kolegové kytaristé, kteří mají ruce velké jako pánve na smažení, si ho nemohou vynachválit. Všechny krky se navíc v Nazarethu opracovávají ručně. 

Zmínila jste způsob spojení těla s krkem. Jaký způsob tedy využívá Martin?

Dobře, že mi to připomínáte. Myslím si, že tento spoj patří k těm důležitějším atributům kytar Martin. Již jejich tradiční nástroje využívaly konstrukční prvek, kterému se říká rybinový spoj (dovetail joint, pozn. redakce). Je to velice pěkný prvek a řekla bych, že je to také věc, která zásadněji prodražuje tyto nástroje. 

Proč se jedná o tak drahý prvek?

Vyrobit kytaru Martin trvá přibližně tři měsíce. Na konci prvního je vyroben vnitřek těla, vnějšek zůstává stále zcela neopracovaný. V tomto momentě je potřeba připravit krk. Proto je povolán člověk, který má jejich zpracování na starosti, a řekne se mu, že je potřeba krk například k modelu D28. Vezme blok dřeva a ručně jej nahrubo opracuje. Toto je mimochodem skvělá podívaná. V další fázi je potřeba člověk, který tělo s krkem napasuje do sebe. Přitom musí perfektně vyladit správný úhel a velmi přesně napasovat. Po tomto kroku se opět krk a tělo oddělí a označí se číslem jako „párek snoubenců“. Potom procházejí celým zbytkem výroby odděleně po další dva měsíce, kdy jsou dokončovány. A setkají se až v „kostele“ – přesněji řečeno při finální kompletaci. Oba dva jsou pak pro sebe jediným možným řešením. 

Jakým způsobem přistupuje společnost Martin k výběru dřeva pro své kytary? A jak nakoupené dřeviny dále zpracovává? 

Prvním důležitým krokem je nepochybně nákup dřeva. Jsem toho názoru, že firma Martin se v tomto ohledu chová velice zodpovědně. Pro Martin pracuje dáma jménem Linda Davis-Wallen, která je skutečným mistrem, pokud jde o získávání dřevin pro výrobu kytar. Řídí nákupy legálního dřeva z dlouhodobě udržitelných zdrojů. K tomu patří rovněž nákup tradičních dřevin pro výrobu hudebních nástrojů, po kterých je velká poptávka. Lidé milují palisandrové dřevo, mahagon, smrk či eben. Používáme ovšem také dřeviny jako jasan, ořech, třešeň, bubingu, a nebo také – jak už bylo řečeno – kompozitní materiály. Pokud jsme si jisti, že bylo dřevo vypěstováno ekologicky zodpovědně a máme k dispozici dokumentaci, která to dokazuje, potom toto dřevo nakoupíme. V některých případech bývá již předem nařezáno, ve většině případů si to však děláme sami. Kmeny rozřezáváme na čtvrtiny, které potom sušíme přibližně dva roky. Martin má v Nazarethu k tomuto účelu velké sušící pece. Velice pečlivě je monitorována vlhkost dřeva. Dřevo se totiž nesmí použít pro výrobu kytar, pokud nemá ideální vlhkost. Pokud by byly hodnoty vlhkosti nad potřebnou mez, dřevo bude po vyrobení kytary pracovat nežádoucím způsobem. Kdyby ovšem bylo zase příliš suché, může při ohýbání lubů prasknout. 

Z jakých oblastí pochází dřevo, ze kterého jsou kytary Martin vyrobeny?

Palisandrové dřevo získává Martin z Indie. Musím říci, že Indové zacházejí s touto surovinou velice rozumně a pečlivě. Jihoamerický mahagon dovážíme ze Střední Ameriky. Z této oblasti pochází například také naše sapele. Smrky získáváme především z Kanady, z oblasti Aljašky. Smrk Sitka je ze zdrojů italských či švýcarských Alp a z Karpat. Ze Spojených států občas kupujeme smrk Adirondak. Eben, který používáme především na hmatníky a kobylky, pochází z Afriky. Přímo v Pensylvánii pak získáváme především třešeň. Z důležitých dřevin mohu vzpomenout například i koa, které dovážíme z Hawaie. 

Tedy již žádné „černé zlato Brazílie“, o kterém se hovořilo včera v souvislosti s právními aspekty využití některých dřevin?

Firma Martin má ve svých zásobách brazilský palisandr, samozřejmě právně zdokumentovaný. Je ovšem velmi, velmi drahý a také není zákonné jej vyvážet. Jako jakousi náhradu používáme madakaskarský palisandr, který je brazilskému podobný. Pokud někdo nikdy neviděl brazilský palisandr, popisuji ho jako indický palisandr na LSD. Má totiž svým způsobem velice bláznivou texturu. 

Zajímalo by mě také, zda firma C. F. Martin byla celou dobu v rukou rodiny Martinů?

Ano, firma je stále v rodinných rukou.

A na závěr si dovolím ještě obvykle pokládanou otázku. Mohla byste svými slovy definovat výraz „groove“?

Pro mě znamená groove toto: když slyšíte hudbu, která vás nutí hýbat se vnitřně i navenek, pak je to groove.

Děkuji za skvělý rozhovor.