Na české hudební scéně se před pár lety objevil jako blesk z čistého nebe a představil se hned ve velkém stylu. Postavil se totiž odvážně po boku Michaela Kocába a Klaudy Kryšpína jako kytarista v sestavě Pražského Výběru II. Poté, co obstál na výbornou v tomto „křtu ohněm“, předvedl svůj široký stylový a hráčský záběr na svém instrumentálním sólovém albu Lick ‘Em. Jako autor dnešního rozhovoru s tímto muzikantem musím ještě dodat, že nejen svou hrou, ale také svou skromností, profesionalitou a zápalem pro věc na vás tento talentovaný kytarista udělá při setkání dojem opravdové osobnosti.
Glenna jsme potkali letos na frankfurtském Musikmesse, kdy jsme hned poté, co jsme se dověděli o novinkách, které právě chystá, dospěli k názoru, že nadešel ten správný čas dohodnout se na podrobnějším rozhovoru. Ten se nakonec udál v Praze, v městě, kam se Glenn stále rád vrací. Od vydání výše zmíněných nahrávek totiž tento talentovaný muzikant rozhodně nesložil ruce do klína, v současné době dokončuje hned několik nových, velezajímavých projektů. Pokračuje také jeho plodná spolupráce s Michaelem Kocábem. Na jejich aktuálně intenzivně chystané společné album přizvali do rytmické sekce jedny z nejproslulejších jmen současné progresivně rockové scény, bubeníka Virgila Donatiho a baskytaristu Billyho Sheehana.
Zároveň se můžeme těšit na další Glennův sólový projekt, na kterém se chystá představit v úplně jiném světle. Na albu s názvem Animal, které by mělo vyjít každou chvíli, se totiž objeví v sestavě klasického hardrockového power tria, v níž se blýskne nejen další porcí výborných kytarových sól, ale s odvahou a zápalem sobě vlastním se postaví tentokrát také za mikrofon. Rozhodně je tedy na co se těšit!
Nebudu jistě daleko od pravdy, když řeknu, že před tvým angažmá v Pražském Výběru II jsi byl prakticky pro všechny fanoušky této kapely velkou neznámou. Prozraď nám: jak ses vůbec do Česka a k působení v Pražském Výběru II dostal?
Bubeník Klaudius Kryšpín žil předtím v Melbourne. Věděli jsme o sobě, ale neznali jsme se. Měli jsme však společného přítele, zpěváka, se kterým jsme oba hráli. Když jsme se jednou potkali, měl jsem s sebou v tašce jednu svoji videonahrávku, na které jsem předváděl různé šílené sólování, a tak jsem mu ji dal, ať se na ni mrkne. Zůstávali jsme nadále v kontaktu jen přes e-mail, až později jsem se doslechl, že se už vrátil do Čech. A jednoho dne mi přišel telefonát od mé české kamarádky, která žila v Melbourne. Klaudius že prý mi vzkazuje, abych přijel do Prahy a nahrál album s Kocábem, dokonce jeho sólové album. Takže to vlastně bylo přes Klaudu. V Evropě jsem totiž nikdy předtím nebyl, párkrát jsem byl jen v Americe, byl jsem z představy cesty i spolupráce nadšený, znělo to naprosto neuvěřitelně. Poprvé jsem do České republiky přijel tuším v roce 2006, pohybuji se tu s přestávkami přibližně sedm let. Samozřejmě se stále vracívám i do Austrálie.
Vrátil ses sem i poté, kdy spolupráce s Pražským Výběrem II nepokračovala a kdy se obnovila dřívější sestava…
Je trochu legrační, jak se všechno vyvinulo. Mezi mnou a Michaelem Kocábem vzniklo po hudební stránce opravdu silné pouto, skutečně mě bavilo a baví s ním pracovat. Po dokončení nahrávání jsem se vrátil asi na rok do Austrálie a mezitím se Pražský Výběr obnovil s původními členy. I nadále jsem chtěl pracovat s Kocábem, udělat s ním album, pro které bych napsal hudbu sám, nebo kterou bychom složili spolu. Když jsem se sem vrátil, vypadalo to, že se to tak nějak všechno sešlo v ten správný čas. Byl jsem se podívat na koncerty Výběru a opravdu mě těšilo vidět je všechny spolu na pódiu. Měl jsem možnost mluvit i s Michalem Pavlíčkem, byl naprosto skvělý. Mně a Michaelovi celý vývoj aktuální situace zároveň poskytl určitou svobodu vytvořit něco nového.
Zní to tak, že vztahy mezi vámi jsou skutečně přátelské…
Určitě, mám rád všechny ty kluky, jsou fantastičtí. Pro mě to byla neuvěřitelná zkušenost, být součástí Pražského Výběru II, a navíc jsem si vytvořil řadu výjimečných přátelství a kontaktů. Michael Kocáb měl skutečně obrovský vliv na moji hudební kariéru. Hodně jsem se toho od něj naučil. Ukázal mi spoustu věcí po stránce hudební produkce a zvukového inženýrství ve studiu. Jen díky možnosti pracovat s ním jsem se naučil spoustu užitečných věcí.
Moc se toho neví o tom, co jsi vlastně hudebně dělal do té doby, než jsi přišel do Pražského Výběru II. Můžeš pohovořit krátce o své hudební historii?
Od takových 15 let jsem hrál v klubech, v různých lokálních kapelách. V podstatě až do doby, než jsem přišel do Prahy, jsem byl pracující muzikant, hrával jsem někdy i sedmkrát, osmkrát do týdne, třeba i dva sety za večer, hodně živého hraní. Vždycky jsem také skládal spoustu hudby. Byl jsem něco jako session kytarista, hrál jsem s některými slavnými lidmi, ale neskládal jsem pro ně hudbu. Byly to spíš něco jako štace. To byl vlastně i důvod, proč jsem cítil, že příležitost odjet do Prahy je ta pravá věc, kterou bych měl udělat. Jak hudba, tak velikost kapely byly na úplně jiné úrovni v porovnání s tím, co jsem dělal v Austrálii. Protože to, jak hraji...
...chceš říct, že jsi měl víc prostoru a svobody se realizovat, dělat to, co tě baví?
Přesně! Totiž... Evropská hudební scéna je mnohem otevřenější heavy hudbě nebo hudbě progresivní. Což pro mě v té době bylo skvělé, měl jsem pocit, že je toho tolik, co jsem měl potřebu vyjádřit hrou na kytaru. V Austrálii je populární spíše přímočarý pop, u něhož jsem měl pocit, že se úplně vyjádřit nemůžu. Hraje se tam i výborný rock a podobně, ale ne progresivní, a nebo se progresivní věci zkrátka nedostanou do rádia. Samozřejmě mám rád i normální rockovou hudbu a bavilo mě ji hrát, ale lákala mě tvůrčí svoboda.
Byl jsi součástí Pražského Výběru II už během skládání?
Ne, ne, ne... Všechna hudba už byla zkomponována. Bylo tam samozřejmě několik drobných partů v některých skladbách, kterými jsem na albu přispěl, ale Kocáb měl už všechnu hudbu připravenou, já jsem jen přišel a zahrál. Pokud budu mluvit o vyjádření sebe sama, to bylo umožněno hlavně v sólech. Tam jsou měl úplnou svobodu, mohl jsem si dělat, cokoliv jsem chtěl, protože hudba byla v některých partech hodně progresivní. Mohl jsem hrát cokoliv jsem chtěl a přitom to vůbec neznělo jako z vesmíru.
I tak jsi ale nechal na nesolóvých kytarových partech svůj vlastní otisk…
To určitě ano. Ale to z mého pohledu není nutně skládání. Protože když někdo přinese písničku a ty přijdeš a zahraješ pár věcí trochu jinak, neberu to jako komponování, je to spíše o ovlivňování té hudby. V tom jsem měl také spoustu volnosti a Michael mě podporoval v tom, abych s hudbou nakládal volně.
Jak vlastně z tvého pohledu vypadalo nahrávání?
Bylo to super, ve studiu jsme byli pouze já a Kocáb a, člověče, pracovali jsme některé dny třeba i 17 hodin v kuse! Bylo to šílené období, úžasné! Nahráli jsme totiž dohromady, řekl bych, až takových 30 songů. Šlo totiž hned o dvě alba. A ani jsem vlastně nevěděl, které album bylo které, slyšel jsem jen hudbu. Ten zbývající materiál byl pro Michaelovo sólové album, které zatím nebylo vydáno. A některé ty hudební kousky jsou třeba devět či deset minut dlouhé, skutečně hluboké věci s šílenou kytarou. Byl jsem zahlcený informacemi, ale celý ten proces mě ohromně bavil. Pil jsem jedno kafe za druhým, kouřil a celý den hrál – výborné. Když jsem po nahrávacím session odlétal domů, hráli jsme celý předešlý den a noc, pak jsem nastoupil na letadlo do Austrálie a prospal celou cestu, v Melbourne mě pak museli budit. A to let do Austrálie trvá 24 hodin. Byla to jedna z nejlepších zkušeností v mém životě, být v tom studiu. Udělali jsme spoustu práce, byla při tom spousta zábavy, a navíc bylo skvělé pracovat s Michaelem, protože mám pocit, že on ze mě dokáže dostat něco mimořádného. Ne, že by na mě kladl nějaké obrovské požadavky, je to spíš o té práci s ním, jde o skutečné tvůrčí propojení. A stejné je to i u nového alba, na kterém nyní pracujeme. Skutečně se mi líbí, jak hraju, když jsem ve studiu s ním, opravdu ze mě dostane to nejlepší.
S Pražským Výběrem II jsi tenkrát odjel i turné k desce, hraní na živo zřejmě byla stejně mimořádná zkušenost…
To rozhodně, odehráli jsme spoustu skvělých koncertů. K mým největším zážitkům během hraní v té kapele bylo hraní na některých velkých festivalech. Festivaly tady jsou opravdu úžasné, mají skvělou atmosféru a energii.
Byla to ale i dost velká produkce – velká pódia, početná kapela – jaké to bylo?
Zkoušeli jsme opravdu tvrdě a vložili do celku kapely hodně práce. Zkoušeli jsme, myslím, tak čtyři měsíce, většinou tak pět dnů do týdne, šest až osm hodin denně.
Spousta lidí si možná ani neuvědomuje, kolik práce je třeba k dobré připravě takového velkého turné – a to jste v kapele byli samí prvotřídní hráči…
I pro mě to bylo poprvé, co jsem byl v takové situaci, protože v Austrálii jsme sotva kdy vůbec zkoušeli, prostě jsme šli a hráli. Ale tady jde o jiný typ hudby – když hraješ progresivní hudbu, některé party jsou velice členité a komplikované, navíc u Pražského Výběru II byla řada rychlých partů hraná unisono. Hrál je Michael, já, i Richard Scheufler na basu, někdy i Klauda na bicí. Když hraješ na velkých pódiích, přes velké PA systémy, tak musí být kapela opravdu semknutá a přesná, aby takové rychlé pasáže zněly artikulovaně. Stačí, aby byl jeden mimo a je to ztracené. Hodně práce tak šlo jen do těchto partů.
Navíc na velkém pódiu se nedá spoléhat na těsnější propojení mezi muzikanty, je to tak?
To je dobrý postřeh. Jsi tam zkrátka sám za sebe. Richard Scheufler je opravdu neuvěřitelný baskytarista, Klauda je úžasný bubeník, Michael je skvělý u kláves. A když jsme se poprvé octli spolu v jedné místnosti, bylo to neuvěřitelné. Ale protože jsme věděli, že se na nás bude dívat tolik lidí, sledovat nás, chtěli jsme, aby všechno bylo perfektní. Je to ale také o tom, že při hraní naživo jsem rád, když můžu dělat taky trochu show. A když máš nazkoušeno, když se ti ty party vtisknou do svalové paměti, můžeš se víc soustředit i na vystupování, na prezentaci – na rozdíl od toho, když si nejsi jistý, zda některé pasáže dobře zahraješ.
Po působení s Pražským Výběrem II jsi nahrál také svou vlastní desku, kde šlo o čistě instrumentální kytarové skladby. Jak ta vznikla?
Měl jsem v tom tak trochu štěstí, protože mě tehdy Kocáb poskytl jeho studio, abych si nahrál nějaké své věci. Vždycky jsem totiž skládal spoustu hudby a vždy jsem tak měl spoustu nedokončených partů a částí skladeb. Ale než jsem měl možnost pracovat s Michaelem, nerozuměl jsem studiové technice, tomu, jak nahrávat, nebyl to můj svět. Po zkušenostech tady jsem to začal trochu chápat a koupil si pro sebe nějaké přenosné vybavení na cesty, jako třeba Mbox. A začal jsem se pomalu učit, k tomu mi Michael ukázal pár věcí, co a jak udělat. I tak pořád nejsem žádný expert, ale už jsem schopen přijít do studia, udělat si pár dobrých zvuků a nahrát sám sebe. Díky tomu jsem se přestal studií tak bát. Takže když mi tehdy Michael poskytl tu možnost pracovat v jeho studiu, využil jsem toho, a k mému překvapení to znělo dokonce i dobře. S tím albem mi také pomohl vynikající zvukový inženýr George Banacky, nebýt jeho, asi bych jej nebyl schopen zrealizovat. Byl to nakonec výborný pocit, pustit svoji hudbu do světa – na CD, přes iTunes a tak dále.
Líbila se ti vždycky spíše kytarová instrumentální hudba, chtěl jsi něco takového vždycky udělat?
Instrumentální hudba je z pohledu skládání mojí první láskou. Jako kytarista jsem strávil spoustu času cvičením, už od doby, kdy jsem byl kluk. Jsem ovlivněný spoustou různých stylů hudby, od country, přes rock, blues až po klasiku. A to je důvod, proč mám instrumentální alba tak rád – nejsou tu žádná pravidla, mohu napsat skutečně heavy skladbu, a pak opravdu příjemnou či akustickou písničku, něco, co je trochu více groovy či funky, nejsou tu žádná omezení. Když nahraješ „pravověrné“ rockové album a dáš na něj pomalou, akustickou, klasikou ovlivněnou skladbu, lidé se diví, co to má být – protože očekávají, že uslyší rock. Instrumentální žánr je ale velmi svobodný, nemusím se bát dát na album cokoliv. Lidé zkrátka očekávají instrumentální hudbu v jakémkoliv stylu. Ale skládat dobrou instrumentální hudbu je velmi časově náročné. Všechny party na albu jsou komponované. Napsat rockové album je pro mě jednoduché, ale u instrumentálních věcí musí kytara obstarat i prostor, který by jinak zůstal vyhrazen vokálům. Všechno je to o melodii. Velkým omylem mnoha muzikantů je to, že si jen nahrají základní doprovodnou stopu a do ní sólují. To pak ale není skladba, celistvý „song“, to je jen dlouhé sólo.
To se mi na tvém albu také líbí, je místy poměrně komplikované a progresivní, ale pořád zůstává čitelná skladba a melodie, i když zrovna hraješ bláznivá arpeggia a podobné šílenosti.
Díky za uznání. I mé největší vzory v instrumentální hudbě, Eric Johnson, Joe Satriani, nebo třeba Steve Vai, jsou v umění skladby skutečnými králi. Jejich věci mohou být úplně šílené, ale pořád se točí kolem melodie a máš se čeho chytit, a právě to je ten moment, který vytváří výborná instrumentální alba. Protože existuje tolik hráčů, kteří umí všechny ty efektní věci, třeba Steve Vai má neuvěřitelnou techniku, ale jde i za ni, mnohem hlouběji, je to také jeho smysl pro melodii a strukturu skladby, který z něj dělá Steva Vaie, to, proč jej má každý rád. A stejné je to se Satrianim nebo Ericem Johnsonem.
Na albu hrají čeští muzikanti, např. Richard Scheufler, ale i muzikanti z Austrálie. Podle čeho jsi hráče vybíral a jak probíhalo nahrávání?
Abych pravdu řekl, neměl jsem na nahrávání žádné peníze. Lidé, kteří na albu hrají, na něm chtěli hrát a byli tak velkorysí, že moji situaci chápali a chtěli mi pomoci. Takže třeba na bicí hraje Richard Scheufler junior, který byl svým přístupem naprosto neuvěřitelný. Ten kluk jednoho dne zkrátka přijde do studia, nezná žádnou skladbu, všechno si rychle poslechne, a po 30 sekundách skladby už si klepe do rytmu – no a pak to tam prostě dá. Richard Scheufler hodně pomohl s basou, část basových partů pak nahrál jeden z mých přátel v Austrálii, Marcel Yammouni, také výborný muzikant. Celé album bylo nakonec masterováno v Austrálii.
Je vůbec skvělé, že máš na desce živé muzikanty, hodně lidí dnes kvůli úspoře peněz používá softwarově programované bicí a basu si nahrají sami, což není totéž, skutečný baskytarista hraje vždycky jinak než kytarista, který víceméně jen kopíruje kytarovou linku...
Přesně tak. Cokoliv, co hraju na kytaru, mohu zahrát i na basu, ale já jsem špatný basák, vlastně nejsem vůbec basák. A přitom basa je velmi důležitý nástroj. Byla to proto jedna z věcí, které jsem si předsevzal, když jsem se rozhodl toto album udělat – nechtěl jsem používat bicí automaty nebo jakoukoliv jinou digitální pomoc. Neměl jsem žádný rozpočet, peníze, ale pomoc a podpora přátel má cenu milionu dolarů. Všechny zvuky na albu jsou zvuky mojí kytary, nejsou tam žádné smyčky, syntezátory, nic. Měl jsem štěstí, že jsem měl ve studiu dost času, díky čemuž jsem mohl experimentovat – když jsem chtěl dosáhnout nějakého zvuku, snažil jsem se přijít na to, jak jej dostat jen z kytary a zesilovače. Protože všichni moji oblíbení kytaristé, třeba Jeff Beck na desce Blow by Blow, všechny zvuky dostali z kytary, ne přes nějaký procesor. Stejným způsobem chci dělat desky i v budoucnu. Pro mě je důležité, že když si nějaký kluk poslechne jedno z mých alb, tak bude vědět, že všechny ty zvuky pocházejí jen z kytary a ze zesilovače, maximálně možná ještě z kvákadla a zkreslovací krabičky, ale ne z dvaceti rackových zařízení za deset tisíc dolarů. Chci, aby lidé věděli, že za tím, co nahraji, nejsou žádné „čáry“. Ale spousty tvrdé práce vložené do hraní.
Už jsem si všiml, že nejsi velkým přítelem složitých efektů a jiných „berliček“. Pár základních krabiček ale přece jen používáš, můžeš nám prozradit, o jaké jde?
Můj aparát je velmi, velmi jednoduchý. Používám wah pedál, pak mám základní distortion pedál a starý phaser. Vlastně pak snad ještě boost pedál. Ale to je všechno. Jde o standardní vybavení, které má každý kluk, který hraje na kytaru. Navíc při hraní naživo nemám rád, když se musím soustředit na to, který pedál musím zapnout, takže používám skutečně jednoduchý, základní zvuk. Třeba takový Eric Johnson sice hraje přes spousty krabiček, ale všechny jsou analogové. A každý z jeho zvuků jde maximálně jen přes jeden nebo dva z těch pedálů a pak přímo do nějakého klasického zesilovače, třeba Marshalla. Ať používá jakýkoliv zvuk, je to poměrně jednoduché zapojení, pouze má řadu různých jednoduchých variant. Přitom kdybys mu dal jakékoliv další extra vybavení, zněl by zase dobře, protože podle mého názoru má sice ten nejkrásnější zvuk, ale zároveň jde i o způsob jakým hraje – hraje totiž úžasně čistě. Sám jsem používal podobné vybavení jako on, zesilovače Marshall, krabičky FuzzFace a tak, takže vím, že takové vybavení ti nic neodpustí – je skvělé, pokud hraješ dobře, ale pokud ne, nic ti nedaruje. Ne jako některé digitální procesory, kdy ať hraješ dobře, nebo ne, zní to pořád stejně. Takový Angus Young dokonce ani žádný pedál nepoužívá, je to jen jeho kytara zapojená přímo do zesilovače. A to se mi líbí.
Zjevně patříš k zastáncům názoru, že zvuk je hlavně v rukou…
Jasně. Nemám ovšem nic proti tomu, když někteří kytaristé používají spousty vybavení, jen se na to dívám jako na další nástroj – musíš s tím strávit spoustu času, naprogramovat to a tak dále. Míra efektů závisí ale i na stylu hudby. Třeba The Edge z U2 je skutečně neuvěřitelný v tom, jak efekty používá a jaké zvuky z nich dostane. Když poslouchám někoho takového, jako je on, cítím hodně velký respekt. Jde o umění „samo o sobě“. Ale není to to, co chci dělat já, já jsem jiný.
Záleží ti na tom, jaké konkrétní vybavení máš?
Jsem velmi puntičkářský ohledně toho, které značky používám, ale ne proto, že bych chtěl být s nějakou konkrétní značkou spojován, jako spíše proto, že jsem si během své kariéry ověřil vynikající spolehlivost některých věcí, hlavně tedy ve vztahu ke mně. Používám proto zesilovače, které vyrábí chlapík z Austrálie jménem Dave Ulbrick. Ten pro mě vyrobil také distortion a boost pedál. Cokoliv vyrobí on, používám a líbí se mi to. Wah-wah mám od RMC, jde o zakázkový americký pedál, ale i takové produkty jsou dnes už dostupné, dají se koupit třeba on-line. A pak mám starý phaser MXR. Jsem v těchto věcech vybíravý, ale zase používám ty stejné věci už takových šest, sedm let.
Můžeš mi něco říct o zesilovačích Ulbrick? U nás tento výrobce zatím není moc známý. Mám tady dvě jeho hlavy Stadium 80, které byly použity na veškeré nahrávky s Kocábem i pro má sólová alba. Dave Ulbrick je mj. i skvělý kytarista, který byl v Austrálii známý hlavně v 70. a 80. letech. A zároveň je to také velký technický kouzelník. Už tehdy si u něj lidé nechávali modifikovat své Marshally a další zesilovače a krabičky, aby zněly tak, jak chtěli. On sám měl ten nejúžasnější tón v celé Austrálii. Snad někdy kolem roku 2005 jej někdo oslovil, zdali by pro něj nechtěl vyrobit zesilovač, a tak založil Ulbrick Sound. Dnes jsou jeho zesilovače v Austrálii proslavené, hrají na ně ti, kdo svou hru berou opravdu vážně a chtějí opravdu ten nejlepší tón. Mají unikátní design i jedinečný zvuk, jsou vyráběny ručně, používají vybrané součástky, cín na pájení, jde o opravdu pečlivou práci.
Zvuk tohoto výrobce jistě tvoří důležitou součást tvého osobitého tónu…
To ano, mám jeho zesilovače opravdu rád. Já k nim ale přistupuji úplně jinak, než kdokoliv jiný. Normálně poskytují onen klasický britský zvuk, zvuky typu Stevie Ray Vaughana, hendrixovské zvuky. Mé hlavy jsou tytéž produkční modely, bez modifikací, ale já zesilovač hodně vybudím pomocí Ulbrickových pedálů, takže mám jiný, více high-gainový zvuk. A opět: musíš hrát opravdu dobře, není tu žádný delay, žádné reverby, jen suchý, syrový zvuk. Boost pedál mám zapnutý stále. Dave Ulbrick jej původně postavil pro sebe, a jednou mi ho dal ve své dílně, ať jej vyzkouším. Zapojil jsem jej a od té doby ho mám už zapnutý pořád. Není to úplně čistý boost, je trochu nakřápnutý, ale jen trošičku, jako třeba Marshall Plexi – vlastně super čistý zvuk s jen špetkou „kchrrrrr“. Pak mám jeho pedál 12Axe, což je distortion podobný TubeScreameru, ne metalový, spíše bluesový distortion. Obě tyto krabičky mívám zapnuté současně a když chci čistý zvuk, vypnu distortion a trochu stáhnu Volume na kytaře. Zesilovače samotné znějí skoro čistě, nemají kvanta gainu, jde jen o mírný crunch.
Řekni mi pár slov o tvé kytaře. Vím, že používáš výhradně Fender Stratocaster, ale tvůj tón není tak úplně typicky stratovský, je mnohem plnější, silnější. Čím to je?
Moje hlavní kytara je Strat, se kterým jsem na každé fotce, videu či koncertě. Mám ho už docela dlouho. Vzpomínám si, že mezi prvními byl běžný Fender Stratocaster z roku 1987, který jsem si pořídil, když mi bylo, hádám, 17 let. Měl jsem v té době Telecastera, ale moc se mi nelíbil. Před jeho nákupem mi někdo poradil, že bych si jej měl pořídit, protože mě viděl hrát country a bluesgrass – i když to byla jen část toho, co umím zahrát. Pak jsem v obchodě uviděl Stratocastera, který mi padl do oka na první pohled, a tam mi také nabídli, jestli bych jej za onoho Telecastera nevyměnil. A do té kytary jsem se opravdu zamiloval, byla to moje první americká kytara, strávil jsem cvičením na ni velkou část svého života. Přitom na ní není vlastně nic zvláštního, jen jsem si ji postupně upravil. Vyměnil jsem původní snímače za DiMarzio a používám speciální vintage tremolo Super-Vee. Ale když mluvíš o tom zvuku – mám rád zvuk Les Paulů a přemýšlel jsem, jak dostat podobný tlustší, silnější tón ze Strata, protože ten mi vyhovuje jako kytara. Když jsem si pořídil první humbucker DiMarzio, šel jsem do obchodu Gibsonu a chtěl jsem si koupit nějaké potenciometry, ale oni měli jen 500k potenciometry. Strat má normálně 250k potenciometry, což jsem tehdy nevěděl, jednoduše jsem tam dal ty, které měli. A rozdíl ve zvuku byl obrovský, nestačil jsme se divit, jak byl najednou tlustý. Ale dosáhl jsem toho vlastně omylem. Jedná se o pro mě velmi speciální nástroj. Nejsem ten typ, co by měl doma 50 kytar, je to vlastně jediná kytara, se kterou nahrávám, na kterou hraji. Mám ještě jednu záložní, ale to spíš pro případ, kdybych praskl strunu. V té jedné je kus mé duše, jsem s ní spojený. Nabízeli mi už různé kytary v rámci endorsementu, ale nemohl jsem na to kývnout, protože bych je stejně nepoužíval.
Ta kytara má navíc na těle i krásnou a zajímavou grafiku, kde jsi k ní přišel?
Vytvořil ji pro mě jeden z mých přátel už strašně dávno, krátce poté, co jsem tu kytaru získal.
Nebál ses, že kytara po odstranění původního laku ztratí tón?
Podívej, cokoliv s kytarou uděláš její zvuk trochu změní, ale myslím si, že když se bavíme o elektrických nástrojích, není to tak podstatné, protože u nich je zvuk ovlivněný tolika různými věcmi… Určitě bych to nedoporučoval dělat u akustického nástroje, u kterého se spoléháš na akustický zvuk, ale u elektrického, kde jde zvuk přes snímače, krabičky, které jsou napájené z baterií, které slábnou, nebo z externích adaptérů, kdy pak dále pokračuje do zesilovače, ve kterém zvuk ovlivňují jednotlivé elektronky a kondenzátory, které odcházejí – u elektrických kytar je toho zkrátka tolik, co zvuk ovlivňuje, že nějaká grafika neudělá ve výsledku nic. Vlastně jsem byl docela zvědavý – možná se tímhle zásahem její zvuk změní, možná bude lepší, možná hrozný – každopádně to byla výzva. Upřímně řečeno, když jsem tu kytaru dostal, byla zářivě žlutá a já si tehdy říkal, že se zářivě žlutou kytarou na pódium nevylezu, takže jeden můj kamarád pro mě všechen lak odstranil a zbylo jen holé dřevo. A to právě inspirovalo jiného kamaráda, aby na takhle odkryté dřevo něco namaloval, a výsledek mě nadchl. Mám ještě jednoho Strata, se kterým jsem udělal totéž. Líbí se mi, že nad nimi někdo z mých přátel strávil čas a udělal z nich pro mě něco zvláštního.
Rád bych se tě nyní dotázal několika slovy na techniku. Zaujaly mě některé techniky, které sis vytvořil, jako třeba tvé „pavoučí“ prstoklady při hře arpeggií a pentatonik, kde střídáš normální polohu levé ruky s obrácenou polohou shora, kdy používáš i palec levé ruky jako pátý prst na hmatníku. Čím jsou tyto techniky inspirovány?
Beru si inspiraci od všech druhů muzikantů. Třeba takový Virgil Donati, ten na mě měl obrovský vliv. Je to bubeník, ale když jsem ho viděl hrát ještě jako kluk na videu u kamaráda bubeníka, řekl jsem si, že hru posouvá na novou úroveň. Jen vidět ho hrát mě inspirovalo, ukázal mi, že je dobré mít otevřenou mysl, zkoušet nové věci. Co když dám palec na hmatník a převrátím ruku shora, abych měl všech pět prstů na hmatníku? Je to všechno o experimentování a spoustě hodin cvičení. A čím víc cvičíš, tím víc jsi otevřený novému, začneš objevovat nové a nové věci. Všechny ty techniky, které máš možnost vidět v rámci mé hry, používám, protože díky nim mohu dělat věci, které bych tradičním způsobem nezahrál. Není to předvádění se, dává mi to prostě možnost hrát jinak, používat kombinace not, které by jinak nebyly možné. Jde taky možná o to, jak daleko jsem schopný posunout hranice mého nástroje, což ale automaticky neznamená, že právě takhle tvoříš hudbu. Když hraji živě, jde hlavně o dobrou hudbu a dobrou show.
Spousta lidí se na to dívá tak, že dobrá technika vede ke ztrátě feelingu, ale nemám pocit, že by tím tvoje hra trpěla…
Podobně se na to dívá i mnoho lidí v Austrálii, jde vlastně ale o svého druhu nevědomost. Jsou samozřejmě různé typy muzikantů pojímajících otázku techniky různě. Snažím se respektovat všechny ty přístupy, mám rád progresivní hudbu i normální rock a někteří z mých nejoblíbenějších nejsou vůbec techničtí hráči, ale excelují třeba v komponování, ve zvuku, který produkují, i když hrají třeba jen dva akordy. Třeba někdo, jako Keith Richards, jeho feeling a zvuk jsou neuvěřitelné. Ale právě to je to, nad čím on trávil čas. Lidé, když ho slyší, si myslí, že to je jednoduché, že pravděpodobně strávil hraním těch pár akordů dvě minuty denně. Ale to je nesmysl, ten chlapík žil hraním a psaním písniček, v tom je jeho umění. Ale jistě, pokud si někdo myslí, že čím techničtější bude, čím víc bude cvičit, tím horší hudbu bude dělat, je to hloupé. Jde o to, že čím víc toho víš, tím více možností máš. Neznamená to samozřejmě, že vše co umíš, musíš dát do jedné písničky. Pokud jde o jednotlivé techniky, záleží hlavně na tom, jak vážně se bereš jako muzikant. Jako kluk jsem cvičil cokoliv, všechny styly, i když 95% z toho dnes vůbec nepoužívám, prostě mě to bavilo. Chtěl jsem zkrátka umět všechno, bavilo mě to, cvičil jsem klidně i osm až dvanáct hodin každý den. Věděl jsem, že pokud chceš být skvělý, musíš využít každou příležitost, abys uspěl – ať už pro tebe slovo úspěch znamená cokoliv. Pro mě bylo úspěchem, když jsem vnitřně věděl, že co dělám, je nějak výjimečné, chtěl jsem být ten nejlepší kytarista v první řadě sám pro sebe, protože to miluju. Jestli se to lidem líbí, super, ovšem jestli ne, tak bohužel, nad tím už nemůžu mít kontrolu.
Máš ty sám nějaké formální hudební vzdělání?
Zpočátku jsem byl samouk, ale zjistil jsem, že nevím, co dělám. Měl jsem jen sluch. Občas jsem zašel k jednomu učiteli, který mi ukázal nějaké akordy a jak dál. Několik lekcí mi dal bratr mého kamaráda, ukázal mi pár písniček od Metallicy, kupoval jsem si tabulatury. Do sedmnácti jsem formálně lekce nebral. V té době jsem dokázal zahrát cokoliv, ale nevěděl jsem nic, neznal jsem dokonce ani jména žádných akordů, stupnice. Ve věcech, které jsem hrál, jsem postupně objevoval určité podobnosti a s tím přišla touha dozvědět se víc. Začal jsem brát lekce od jednoho učitele v Melbourne, vynikajícího studiového hráče, poctivě jsem k němu chodil na lekce po celé dva roky, a v té době jsem skutečně cvičil 10 i 12 hodin denně. Díky němu jsem dnes tam, kde jsem, dodal mi kuráž, abych pokračoval v cestě, na kterou jsem se vydal, a pomohl mi nabýt potřebné vědomosti. Měl na mě veliký vliv, dodnes je mým mentorem.
Když mluvíš o těch hodinách strávených denně s kytarou, neměl jsi někdy zdravotní problémy s rukama?
Ne, neměl. Myslím, že to má z velké části co dělat s technikou. Někdy, když hraji živě, je to námaha pro šlachy na zápěstí, ale to je většinou tím, že mám třeba kytaru pověšenou příliš nízko. Mladým kytaristům, kteří tvrdě cvičí, bych proto doporučil, aby hráli v pohodlné poloze a nestarali se příliš o rockové pózy, zvláště tehdy, kdy se teprve učí.
Kdo další, kromě zmíněného učitele v Melbourne, na tebe měl vliv, když jsi začínal s hraním?
Angus Young. On byl ten, kvůli komu jsem chtěl hrát na kytaru. A dokonce i dnes je to jediný muzikant, u něhož mi naskakuje po těle husí kůže, když ho třeba vidím hrát živě. To se ze mě zase stává ten malý kluk, který chce být kytaristou. Také Metallica na mě měla velký vliv. Když mi bylo 14, 15, znamenala pro mě hodně, učil jsem se jejich věci. Od stylu, který reprezentovala, jsem se poté vrátil trochu zpátky, k Hendrixovi, k Ericu Claptonovi a ke Cream. Zvlášť Eric Clapton na mě měl vliv, v jeho sólech je spousta emocí a citu, i když jsou hodně strukturovaná a převážně pentatonická.
Řekl bych, že se taky hodně rád pohybuješ hlavně ve vodách pentatonik, třebaže z té klasické stupnice dokážeš vytěžit spoustu originálních postupů…
To ano, je to prakticky všechno, co používám. Jsem ovlivněný spustou kytaristů z mnoha různých důvodů. Steva Vaie mám rád pro jeho muzikálnost a charakter jeho kytarové hry, poslouchal jsem i Satrianiho. Jejich technika je neuvěřitelná, ale tím pro mě ta fascinace končila. Nemám vztah k té tonalitě, k modální hře, protože v srdci miluji bluesovou muziku. Lidem to připadá podivné, ale když moji hudbu zpomalíš a vyčistíš zvuk, zjistíš, že jsou to vlastně bluesové nebo jazzové licky, všechno je postavené na pentatonikách. Proto na mě měl tak velký vliv Eric Johnson – to byl první chlapík, kterého jsem si poslechl a řekl jsem si „to je neskutečná technika, ta tonalita je úžasná“. A začal jsem si uvědomovat, že používá hlavně pentatoniky, ale velmi melodickým způsobem, že přirozeně následuje akordické postupy a změny, hraje třeba dvě pentatoniky založené na příslušných akordech a vytváří z nich licky znějící jako arpeggia. Takže když se mi líbila například Vaiova technika, přemýšlel jsem, jak ji adaptovat na jeho tonalitu. A tím se postupně vyvíjel můj styl, tím, jak jsem začal v tomto směru experimentovat. Ještě jako malý kluk jsem narazil na nějaký časopis, tehdy snad dva roky starý, který se chystali vyhodit v jednom kytarovém obchodě, kam jsem chodíval, a v něm byl článek o kytaristovi jménem Shawn Lane. Jeho technika mi přišla, jako kdyby byla z Marsu. Spočívala v tom, že používal široké intervaly založené na pentatonikách, kdy hrál tři noty na jedné struně. Objevil jsem pak jedno z jeho videí a byl jsem z něj úplně vedle. Bylo to, jako kdybych našel někoho, kdo dělal přesně to, o co jsem se sám pokoušel. I když se později vydal více směrem k jazzu a k fusion, zatímco mně je vlastní více rock. Jeho vliv na mě byl ale každopádně obrovský.
Jak jsi řekl na začátku našeho rozhovoru, několik posledních dní jsi strávil s Michaelem Kocábem v jeho studiu. Co mi o tomto projektu můžeš říct?
S Michaelem Kocábem jsme dali dohromady úplně nový projekt, pro který jsme skládali hudbu společně. Na bicí na něm hraje australský bubeník Virgil Donati a na baskytaru Billy Sheehan, takže je to docela velká věc. Dát to celé dohromady byl skvělý proces, s Michaelem jsme si přitom užili hodně zábavy. Původně se všechno seběhlo docela rychle, skladby jsme složili snad během 14 dní, třebaže více je rozvinout něco času zabralo: mezitím jsem odjel turné v Austrálii, Michael měl také nějakou práci – ale teď už na tom zase pracujeme opravdu intenzivně
Než se tedy dočkáme konečného výsledku, můžeš nám prozradit, v jakých „vodách“ se připravovaný projekt bude pohybovat?
Je o především rock, trochu i heavy s nějakými těmi progresivními prvky. Hudba samotná není progresivní, ale najdeš v ní progresivní, rychlé, možná trochu fusion party či riffy. Oba dva, Michael i já, jsme velkými fanoušky Virgila Donatiho i Billyho Sheehana, a úžasné bylo už to, jak jsme je zapojili do projektu – posílali jim skladby, a oni nadšeně reagovali: „Jo jo, pojďme do toho“. To bylo výborné. Proto jsme celým tím projektem opravdu nadšení. Pro mě je úžasné i to spojení s Kocábem. Máme spoustu umělecké svobody, protože jde o zcela nový projekt, nikdo tak nemá žádná očekávání. Když jsem hrál s Pražským Výběrem II, každý od toho něco očekával.
To pro tebe musel být docela tlak, ne?
No, vlastně ani nebyl, protože já jsem tu kapelu předtím neznal. Je to legrační. Myslím si, že kdybych byl Čech, znal její historii a vyrůstal s ní, zřejmě bych si nadělal do kalhot, ale jelikož to tak nebylo…
Jak jste si rozdělili role?
Všechno jsme skládali společně. Já jsem složil hudbu, Michael ji zaranžoval. Napsal jsem také spoustu textů, Michael udělal všechny melodie. Kocáb je opravdu neuvěřitelný aranžér. Podíl nás obou na albu byl skutečně tak půl na půl. Michael teď pracuje na tom, aby hudbu posunul ještě na vyšší úroveň, je výborný skladatel, a co teď se skladbami dělá, je úžasné. Na co jsme se ale u tohoto alba soustředili především, to bylo zachovat základní obsazení – kytara, basa, bicí a klávesy. Nechtěli jsme, aby na něm byly vrstvy a vrstvy nástrojů, aby tam bylo 400 kytarových stop a podobně, ale aby to znělo jako kapela.
Dá se říct, že jste tam chtěli dostat pocit živé kapely?
Přesně, to bylo velmi důležité.
Každopádně spolupráce s Donatim a Sheehanem probíhala pravděpodobně přes internet…
Ano. S oběma jsme se osobně sešli, ale oni své party nahrávali ve svých studiích. To většině lidí tak jako tak vyhovuje více, je to pro ně komfortnější prostředí. Ale budeme osobně spolupracovat dál, mluvíme třeba o možnosti udělat během příštího roku nějaké koncerty a podobně. Teď se však soustředíme hlavně na dokončení a vydání alba, musíme připravit nějaké klipy a tak dále.
Dostali Billy a Virgil hotové písničky, nebo spíš jen nějaké základní scratch tracky?
Nedostali hotové písničky, ale dostali kytarové stopy tak, jak jsou na albu. Bylo tam několik klávesových partů, já jsem nahrál demo verzi baskytary jako vodítko, s Michaelem jsme také naprogramovali základní bicí. Samozřejmě, že ale když nám pak poslali zpět své party, rozvinuly se ty písničky zase dále, já jsem už ale nenahrával všechny kytary znovu, kromě některých sól a podobně. Dostali vlastně počáteční podobu skutečných verzí písniček.
Takže jejich vstupy také trochu ovlivnily konečnou podobu skladeb…
Ano, to rozhodně.
Chcete album nahrané v takové fenomenální sestavě vydat a propagovat i mezinárodně? (Z právě puštěného dema zní při pokládání této otázky Kocábův anglický zpěv.) Mimochodem: bylo by skvělé vás vidět v této sestavě společně na pódiu…
Rozhodně ano, album vyjde mezinárodně, nejdříve v Čechách a na Slovensku, rádi bychom, aby to bylo v říjnu. Koncerty by mohly proběhnout od nynějška zhruba za rok, možná o něco později, věřím že se to povede.
Musím říct, že jsem opravdu zvědavý na výsledek. Ale teď ještě dotaz z úplně jiné strany: na internetu jsem si všiml několika pěkných fotek, kde hraješ s nějakou kapelou živě, prozraď nám něco i o ní…
Jedná se o kapelu, kterou mám v Austrálii. Jmenuje se The Nerve a hraji v ní s několika dalšími skvělými muzikanty. Stylově by ji bylo možné zaškatulkovat jako hard rock, zpěvák a bubeník The Nerve dříve působili ve skutečně slavných australských kapelách. Deska by nám měla vyjít zhruba uprostřed roku (v době uzávěrky byl venku singl The Nerve s názvem Down There, pozn. red.). Jde skutečně o heavy, na groove orientovanou hudbu. Také pro tuto kapelu jsem skládal hudbu, takže se už nemůžu dočkat, až album vyjde.
Zároveň se také nemůžu nezeptat, jestli se nechystáš pokračovat i ve své sólové dráze. Nepřipravuje se nějaký následník tvého sólového alba?
To ano! Během pár týdnů mi vychází nové sólové album, právě teď probíhá jeho mastering. Bude vydáno celosvětově. Ale je jiné, než to předchozí, na tomto albu totiž také zpívám! Je to tedy více heavy-hard rock, tak trochu ve stylu Stevieho Raye (Vaughana, pozn. redakce). Jsou tam velkolepá kytarová sóla, ale zasazená v písničkách, žádná samoúčelná exhibice. Na desce je celkem jedenáct skladeb. Jde o skutečně velký projekt, protože budeme mít podporu ze strany velké nahrávací společnosti, takže proběhne i jeho velká propagace tady v Čechách!
(Glenn během odpovědi pouští na svém notebooku klip s jednou ze skladeb ze sólové desky.) Musím říct, že se mi to opravdu zamlouvá. Dosud tě tu známe jen jako kytaristu, ale když tě slyším zpívat, vůbec bych neřekl, že ses chopil mikrofonu poprvé. Bylo pro tebe těžké najít se jako zpěvák, navíc zároveň hrající naživo na kytaru? Nebo je to něco, čemu ses věnoval vždycky?
Ne ne, pro mě hrát a zároveň zpívat není problém. Ale samozřejmě písničky jsou složené s ohledem na to, že zpívám a hraji na kytaru současně. Pochopitelně, nejsem Karel Gott, prostě jen dělám to, co dělám – a jak nejlíp můžu. Do konce roku bych chtěl také dokončit i další instrumentální album. Mám už složenou spoustu věcí, potřebuji jen dokončit nějaké rozdělané projekty a doufám, že se pak dostanu do studia včas, nějak tak, aby vyšlo v prosinci nebo v lednu příštího roku.
Do Čech se pravidelně vracíš, můžeme se tedy těšit i na živou prezentaci tohoto sólového materiálu?
Určitě ano. Protože tu strávím spoustu času, je mi Česko opravdu blízké, takže se nemůžu dočkat toho, až tady album vyjde. Lidé tu ke mně byli vždycky velice vstřícní, proto rád udělám maximum pro to, abych s nimi mohl svoji hudbu sdílet. A určitě bych tu chtěl udělat i nějaké koncerty také k této desce.
Tak to by bylo určitě skvělé. Budeme držet palce.