Glenn Proudfoot

Nevstoupit dvakrát do téže řeky
Autor: 
Glenn Proudfoot

S tímto talentovaným a pracovitým australským kytaristou, který své muzikantské štěstí našel v srdci Evropy, když si jej do svých řad importoval Pražský Výběr II., jsme vás už jednou na stránkách Music Store seznámit mohli. Nicméně od té doby se událo mnohé. Po úspěšném projektu s Michaelem Kocábem, ke kterému spolupřizvali věhlasné světové hráče Virgila Donatiho a Billyho Sheehana, nabírá obrátky také jeho sólová kariéra. A tak jsme chtěli alespoň trochu nahlédnout pod pokličku příprav nejnovějšího sólového alba Glenna Proudfoota, které čerstvě vyšlo pod názvem Ineffable (Nevyslovitelné).

Všiml jsem si, že svoji hudbu hodně propaguješ přes iTunes, což je asi logické, vzhledem k dnešnímu zájmu o fyzické nosiče. Jsi s tímto modelem spokojený, dá se dnes takto hudba „prodat“?
Musím říct, že ano, docela se to rozjelo. Ale nezdá se, že by tento model byl až tak populární tady ve střední nebo východní Evropě. Online prodej hudby má samozřejmě dvě stránky – je skvělý pro nové umělce a kapely, které mohou docela snadno dostat svou hudbu mezi lidi. Ale na druhou stranu je teď toho na internetu tolik, že je pro lidi docela těžké se tím prokousat a vybrat si. Během turné jsem si ale všiml, že lidé víc chodí na koncerty, a když se jim kapela líbí, kupují CD i další věci, trička a podobně.

Ty už sis každopádně své jméno vydobil a pro spoustu lidí nejsi neznámý kytarista. Zároveň ale Tvoje nová nahrávka láká také jmény zajímavých hostů. Jedním z nich je proslulý kytarista Tommy Emmanuel, shodou okolností také Australan. Je to náhoda?
Tommy byl skvělý. Přišel do studia a strávil tam celý den, hrál na moje kytary. V té době měl turné nebo spíše sérii klinik po Austrálii. Producent, se kterým jsem na desce spolupracoval, se s ním zná, takže mu jednoduše zavolal, zda by si v některé skladbě nechtěl zahrát. A vlastně to byla náhoda, že jsme byli on i já právě v jeden určitý den v Melbourne. Mám ho hrozně rád. Nakonec se objevil ve dvou skladbách. A Johny Hiland, který je druhým zajímavým hostem na albu, je můj další hrdina. Je to fenomenální americký country kytarista, ve světě už docela proslulý.

Hosté tedy měli blíže ke country a folku, než třeba k rocku, což je celkově asi hlavní směr Tvých alb…
Pro mě jsou country hráči jedni z technicky nejzajímavějších a nejúžasnějších. Je to hrozně obtížný styl – používají kombinaci trsátka a prstů (chicken picking) a tak dále. Po stránce tonality to má všechno kořeny v blues, i když je to většinou trochu veselejší. Když jsem byl kluk, tak jsem sám hrál na bendžo, vždycky se mi tyto country věci líbily. Je to skvělý pocit, něco takového hrát, lidi to baví a po technické stránce je to atraktivní pro ně i pro tebe jako kytaristu. Napsal jsem skladbu, nazvanou podle jednoho z mých vzorů – Gatton – a protože jsem věděl, že byl vzorem i pro Johnyho, zkusil jsem jej kontaktovat a on rád na spolupráci přikývl. Není lepší pocit, než když lidé, které respektuješ, mají zájem hrát na tvých nahrávkách.

Glenn Proudfoot & Peter Bowman
Na nové desce spolupracoval Glenn se světově proslulým a velice zkušeným producentem Peterem Bowmanem

Už jsi naznačil, že zatímco své minulé sólové album jsi nahrával v Praze u Kocába, to nové je spojeno spíše s rodnou Austrálií. Lišil se nějak přístup k nahrávání oproti těm předešlým?
Nahrávalo se v Austrálii. Vlastně jsem jej celé složil tady v Praze, pak jsem ale odletěl před Vánocemi do Austrálie, měl jsem tam turné a volné dny mezi koncerty jsem trávil ve studiu. Řekl bych, že oproti prvnímu instrumentálnímu albu Lick ’em jsem se zlepšil hlavně po stránce produkce. I první album se mnoha lidem líbilo, ale Ineffable je zkrátka další krok. Jsem hodně spokojený s produkcí a se zvukem alba. Spolupracoval se mnou na něm producent Peter ‘Reggie‘ Bowman z Austrálie, se kterým spolupracuji od alba Animal. Nahrál mi dokonce i basu, zatímco o bicí se postaral neuvěřitelný bubeník Lucius Borich. Vždycky říkám, že instrumentální hudba pro mě znamená hodně práce po stránce skládání, není to jen nahodit nějaký riff a přes něj vypálit sólo. Jsem na výsledek opravdu pyšný.

Třeba sóla zní velmi spontánně, jsou improvizovaná?
To ne, skoro všechno je zkomponováno. Ne že bych je komponoval do poslední noty, ale kdybych jen seděl a donekonečna improvizoval, všechno by po chvíli začalo znít stejně. U pomalejších skladeb strávím komponováním sól hodně času, chci, aby byla melodická a plynulá. U těžších skladeb je to uvolněnější, chci aby tam zůstala taková ta počáteční jiskra. Samozřejmě to vždycky začne improvizací. Začnu si skladbu přehrávat, improvizovat a pak si to poslechnu, řeknu si, co ponechám a třeba zkouším použít podobný nápad, ale s trochu jinými notami, trochu to rozvinout, aby to nebyla nuda, abych se posunul někam dál. Ale třeba titulní skladba Ineffable, to byl jeden z magických momentů ve studiu, kdy jsme jen hledali zvuky, producent Reggie běhal kolem mikrofonů a já jsem si přitom hrál s jedním nápadem. Pak mě Reggie nechal jen na pět minut o samotě, ať hraju a zvykám si na ten zvuk. Když se vrátil, ptal se, co to je. A dodal „ještě že jsem to nahrával“. Ta skladba je na albu přesně tak, jak jsem ji tam na místě hned napoprvé zahrál. Je to velmi speciální, kompletně improvizovaný kousek.

Je slyšet také určitý posun ve zvuku. Změnil jsi přístup?
K nahrávání jsme přistupovali tak, že jsem se pokoušeli zachovat zvuk tak autentický, jak jen to šlo. Strávili jsme hodně času nastavením mikrofonů u zesilovačů, abychom co nejlépe zachytili zvuk kytary.

Ineffable
Obal Glennova alba Ineffable

Přišel jsi na nějaký nový trik? Neměl bys nějakou radu, jak docílit co nejlepších výsledků?
Jistě, jednu důležitou věc mi ukázal právě producent Peter Bowman. Rozhodli jsme se použít prostorové mikrofony rozestavěné v místnosti. Totiž obyčejně, když nahrávám, postavím pouze obyčejné zpěvové mikrofony přímo k reproboxu, abych dostal pevný, úderný zvuk. Peter je ale velkým zastáncem prostorových mikrofonů. Stále mám dva mikrofony přímo u boxu, ale k tomu jsme měli několik dynamických páskových (ribbon) mikrofonů rozmístěných ve větších vzdálenostech od bedny a ty pak vytvářejí přirozený prostor, přirozený reverb. Zajímavé je, že jsem už něco takového zkoušel dřív, ale nelíbilo se mi to. Peter ale přišel s jednoduchou fintou: Protože jsem zvyklí na ten pevný a přesný zvuk z mikrofonu u boxu, zkrátka ty prostorové mikrofony jen ztlumil v monitorech, abych je během nahrávání neslyšel. Ale když pak přišel čas na mix nahrávky, začal ty prostorové mikrofony přimíchávat do výsledného zvuku a tím získal zvuk jakoby s krásným přirozeným reverbem.

Konkrétní umístění ale asi závisí spíše na experimentování a je to pokaždé trochu jiné…
Asi každý si už všiml, že když si jdete poslechnout kapelu nebo jen hrajete doma, tak kdykoliv přejdete v místnosti z jednoho místa na druhé, zvuk se změní. A zábava začíná, když se pokusíte najít místa, kde to zní nejlépe. Platí to hlavně, když používáte nějaký typ distortionu, vyšší gain. Pak je opravdu důležité najít optimální bod, kde to zní nejlépe. A právě to umožní prostorové mikrofony. Když je dobře rozmístíte, pomohou vám najít tu správnou polohu, kdy je zvuk ideální. Můžete si je pak ve výsledného mixu přimíchat podle potřeby. Samozřejmě jen tam, kam chcete, nemusíte je nechat všude. Důvodem, proč mám sám rád ten přímočařejší zvuk z mikrofonů u boxu, je, že pokud hraji rychlé, komplikovanější pasáže, ten přímý zvuk mi dá tu správnou artikulaci. Takže jsem to sám ani nepoužil všude, hlavně tam, kde bylo potřeba krásný, prostorný a plný zvuk.

Jsi známý svým docela „konzervativním“ přístupem k efektům, ale na albu je slyšet, že jsi i v tomto směru zkoušel trochu experimentovat…
To ano. Měl jsem pár heavy riffů, kde to něco chtělo – aby zněly temněji, něvěděl jsem přesně co. Skládal jsem tehdy v Kocábově studiu, tak jsem zašel do jedné z prodejen hudebních nástrojů tady v Praze a tam mi padl do oka Whammy pedál od Digitechu, novější verze, která měla kromě expression pedálu ještě pitch shifter pro zvýšení nebo snížení ladění kytary (funkce Drop Tune, pozn. red.). Nakonec jsem si ho koupil, ale nejdřív mi to s ním znělo divně, přece jen mám raději klasický zvuk. Po pár týdnech, kdy jen tak ležel v krabici, jsem ho šel vrátit, ale těsně před tím jsem se rozhodl to zkusit ještě jednou. Začal jsem hrát pár riffů, první byl nejspíš ze skladby The Sludge, a postupně jsem pochopil, jak je potřeba s Whammy pracovat … paa da da da da bauuuu! Chtěl jsem ten riff původně zakončit hlubokým podladěním tónu tremolem, ale mám jej nastavené na docela velký tah pružin a moc mi to nesedělo. A whammy je na to perfektní. Problém byl jen ten, že jsem na něj zpočátku šlapal jako na kvákadlo. A postupně jsem to začal kombinovat i s funkcí oktavéru, a to jsem si hodně oblíbil. Whammy je hodně muzikální pedál, stačí jej používat v malých dávkách, na pár tónů, ale jeho vliv na zvuk je masivní.

Glenn Proudfoot

Na albu je toho ale slyšet trochu víc…
Pořád používám své staré obvyklé efekty – boost a overdrive pedály Ulbrick, RMC Wah, phaser MXR. Jakékoliv další efekty, které na albu slyšíš, phasery (můj phaser hodně šumí), flangery, byly přidány až v Pro Tools. Pokud ta možnost je, je to tak lepší, dá ti to větší kontrolu nad mixem. A také bez efektů tě to nutí hrát přesněji. Když nahráváš s efekty a poslechneš si výsledek, zjistíš, že ty efekty ovlivňují to cítění při hře. Takže se vlastně vždy snažím nahrávat s co „nejsušším“ zvukem. Třeba skladba Angel (na albu hraná s čistým zvukem dobarveným reverbem, chorusem a trochou delaye) je pomalá a melodická, ale zároveň hodně technická, neuvěřitelně náročná na hraní a artikulaci, takže jsem ji nahrával úplně nasucho. Je přitom potřeba si uvědomit, že s čistým zvukem je potřeba ponechat úrovně efektů poměrně nízké, aby všechny tóny a flažolety pěkně zvonily a kytara byla čitelná a srozumitelná. V takových situacích je vidět, jak rozdílné je nahrávat ve studiu oproti hraní doma, ve zkušebně nebo v klubu. Ve studiu všechno přizpůsobíš tomu, aby byl výsledek co nejlepší. Proto jsem v této skladbě například také poprvé použil palcový prstýnek (thumb pick), to jsem nikdy předtím neudělal. Jen jsem slyšel první nahrávku a věděl jsem, že je potřeba najít způsob, jak dosáhnout lepší srozumitelnosti u každého flažoletu.

Změnilo se ještě něco?
Také jsem použil nové zesilovače od anglického výrobce Victory Amplifiers. S výrobcem jsem se znal už delší dobu a vždycky jsme se bavili o spolupráci, a když jsem se konečně rozhodl je vyzkoušet, zachovali se skvěle. Poslali mi z Londýna do studia v Melbourne celou řadu jejich aparátů, takže jsme měli hradbu skvělých nových zesilovačů. Jsou to všechno ručně vyráběné zesilovače, na kterých je zajímavé to, že pokrývají obě stránky zvukového spektra. Mají v sobě takový ten zvuk klasicky znějících „boutique“ zesilovačů, ale zároveň v sobě mají zvuk dnešních, moderně konstruovaných zesilovačů. Myslím, že co mě na nich oslnilo, byla kvalita čistých zvuků, ty jsou opravdu nádherné.

Chápu, nevýrazný čistý zvuk je často problém u spousty zesilovačů orientovaných na moderní high gain.
Přesně tak. Často, když chceš používat čistý i moderně zkreslený zvuk a hrát přes jeden zesilovač, musíš obětovat jeden nebo druhý. A já jsem často obětoval právě čistý zvuk, můj styl je přece jen ponejvíce heavy rock, ale mám rád i country, blues a bylo pro mě těžké najít zesilovač, který by uměl všechno. A toto jsou velice výkonné, hlasité dvoukanálové zesilovače s opravdu výborným čistým zvukem, jsou velice univerzální. Hlavními zesilovači, které jsem používal byly 100W hlava V100, 50W hlava V50 The Earl a menší 30W hlava V30 The Countess. Naštěstí už jsou tyto zesilovače k dostání po celé Evropě. Používá je třeba Guthrie Govan.

Glenn Proudfoot

Myslím, že právě v tomto je rozdíl mezi prvním a novým albem dost patrný…
To ano, ale je to vývoj ve všech směrech. Sám jsem se zlepšil z hlediska práce ve studiu a také spolupracuji s Peterem Bowmanem, což je světově proslulý a velice zkušený producent, stál například u starších alb Tommyho Emmanuela, a sám je také kytarista, takže ví, jak dostat opravdu dobrý zvuk kytary. Také jsem zjistil, že luxus v podobě dostatku času stráveného hledáním zvuků se nakonec skutečně vyplatí. Je to jedna z věcí, ke kterým člověk dospěje, ale někde musí začít.

Fakt je, že na zvuku první desky nebylo nic špatně, ale tato je o velký kus dál…
Nikdy bych se nechtěl dostat do stavu, kdy budu něco produkovat jen proto, abych něco vyprodukoval. Vždycky je potřeba snažit se zlepšit. A neberu to tak, že by hudba byla nějaká soutěž, člověk se musí chtít zlepšit už sám kvůli sobě, udělat krok vpřed. Zároveň, i když dobrá písnička je dobrá písnička, je také příjemné, když lidé, kteří tě dlouho podporují, uslyší novou věc a nadchne je, žes ses zase o kus posunul a zní to dobře.

V době, kdy spousta nahrávek vzniká podomácku a v malých studiích, to není úplně častý postoj.
Je trochu frustrující, že vytvořit výborné album není vůbec levnější, naopak, je to možná dražší, než kdykoliv předtím. Pokud chceš prvotřídní produkci, spolupracovat s výbornými lidmi, neušetříš nic. A prodeje CD jsou prakticky nulové. Na druhou stranu si dnes může kdokoliv pořídit nahrávku doma v ložnici téměř zadarmo, jen za cenu svého času. Nahrávací vybavení je opravdu podstatně levnější než před 20 lety. Rozdíl mezi profesionálním studiem a ložnicí je samozřejmě pořád poznat, ale zase spousta lidí už ani neposlouchá desky na domácím stereu. Vezmi si, kolik hudby posloucháš jen tak na notebooku. Takže když jsme album míchali, nejdřív jsem si skladbu poslechl přes profesionální sluchátka, pak přes parádní, luxusní zvukový systém, všechno to znělo skvěle, ale pak jsem si všechno musel poslechnout ještě na notebooku, přes ty miniaturní, tenké reproduktorky, které zní hrozně. Člověku to skoro láme srdce, ale věděl jsem, že to bude to první, co lidé udělají (smích).

To je fakt. Na internetu přinejmenším všichni mají možnost poprvé si pustit ukázky z nových alb, je to hlavní nástroj pro propagaci. Všiml jsem si, že se spolu s klipem k jedné Tvé nové skladbě objevila i kompletní transkripce s tabulaturou. Je to jedna z věcí, která Ti pomáhá získat pozornost?
Nakonec jsem se rozhodl vytvořit transkripce skoro 90 procent alba, a bylo to neuvěřitelné množství práce (smích). Totiž poté, co se na Youtube objevil klip ke skladbě BAM s Tommym Emmanuelem, mi spousta kluků psala e-maily, jak ji správně zahrát. Nakonec jsem se rozhodl vydat tabulatury k celému albu, a všechny jsem vytvořil sám. Neumím noty, jsem samouk a musel jsem začít u tabulatury. Postupně jsem se ale musel naučit, jak pracovat s programem Guitar Pro, ve kterém jsem to dělal, a zároveň jak tabulaturu zapsat správně rytmicky do jednotlivých taktů, se všemi tlumenými notami, pomlkami atd. Bylo pro mě ale nesmírně důležité, aby všechno bylo stoprocentně přesné. Když jsem vyrůstal, byly pro mě tabulatury to nejlepší, co jsem měl. A tak dobře vím, jak je důležité, aby byly správné a přesné, aby se podle nich mohli mladí kluci, kteří mají o kytaru zájem, učit. Takže vydávám knihu tabulatur, které jsem vytvořil vlastnoručně. A jsem rád, že jsem to udělal.

A my jsme rádi za rozhovor i za poskytnutí jedné ze Tvých tabulatur našim čtenářům.


Odkaz na kompletní tabulaturu ke skladbě BAM:

http://www.music-store.cz/redakce/tabulatura-z-dilny-kytaristy-glenna-pr...