Můžeš stručně shrnout, odkud jsi hudebně vzešel a jak jsi začal s baskytarou?
Samozřejmě. Moje začátky ale byly asi trochu jiné, než by leckdo čekal. Totiž v tom smyslu, že moje základy jsou v klasické hudbě. Ze všeho nejdřív jsem začal hrát na housle, když mi bylo pět let. Hrál jsem klasickou hudbu, převážně jsem se orientoval, dá se říci, na barokní éru. A dospěl jsem do bodu, kdy jsem se musel rozhodnout, zda chci jít na konzervatoř a pokračovat právě v houslích. Ale znáte to, když všichni vaši přátelé ve škole hrají v kapelách, housle už se nezdají být tak super. Tak jsem přešel na baskytaru, myslím, že mi bylo 13 nebo 14, a po šesti měsících jsem nastoupil na konzervatoř na přípravnou výuku, abych na ní po roce začal studovat. Po základní škole jsem tedy ihned pokračoval studiem hudby.
Přece jen po takových letech hraní na housle už jsi musel být skoro virtuos…
Ne, ne, myslím, že to přichází až později. Když studujete housle, je rozhodně potřeba – a to platí i obzvláště teď, když hraji na bezpražcovou basu – mít ucho vyvinuté na vyšší úroveň, intonace je jedním z hlavních klíčů ke hře na tyto nástroje. Jsem proto vděčný za všechny příležitosti, které jsem dostal, a učitele, které jsem měl a učili mě nejen jak hrát na housle, ale také jak interpretovat, nebo jak vidět ty kusy a skladby, vše o jejich struktuře a tak dál.
Basové linky jsou přece jen trochu odlišné od houslových partů nebo jiných nástrojů. Bylo pro tebe těžké změnit způsob, jakým o nástroji uvažuješ, při přechodu z houslí na baskytaru?
To je dobrá otázka. Myslím, že v mém případě jsem při přechodu na basu pojal melodický přístup. Nehrál jsem typické basové linky, vždycky jsem si s sebou nesl smysl pro melodii, i když obvykle ne přímo v tom pojetí jako u sólového nástroje, ale v rámci spolupráce s kapelami, v nahrávacích projektech – stále jsem si s sebou už od houslí nesl smysl pro melodii.
Ptám se i proto, že mi občas přijde, že spousta baskytaristů stále bojuje s tím, jak hrát jednoduchý groove. Snaží se o různé parádičky a vyhrávky, hrají sólově, ale občas tomu chybí základní rytmus…
Ano, to je pravda, všiml jsem si toho samého. Krátkou dobu jsem například žil v Itálii, kde jsem se intenzivně věnoval učení, a všiml jsem si, že mladší generace muzikantů, hlavně v metalové muzice, se soustředí hlavně na techniku. Hodně se setkávám s tím, že vidí hlavně rychlost, vidí různé techniky pro tři nebo čtyři prsty a přicházejí za mnou s otázkami jako, můžeš mě ukázat tu a tu techniku, říct mi, jaký preamp používáš, když máš tak krásný tón? A tyto věci nejdou moc dobře dohromady. Když se začnete učit na nástroj, měli byste si uvědomit, že tón nevychází z velmi krátkých a rychle zahraných not, protože nástroji nedáváte čas, aby vytvořil krásný tón. Jde o špatné pořadí věcí. Řekl bych, že nejprve byste se měli začít učit, jak vyvinout tón a jak dostat z nástroje charakter, zabarvení, třeba při nahrávání. Samozřejmě později dává smysl začít hrát třeba i rychle v rámci určitého stylu hry. Ale nezačíná to tím. To považuji za hodně důležité.
Jak důležitá je podle tebe chemie mezi basistou a bubeníkem v kapele?
Rytmická sekce je pochopitelně důležitá jako celek, buď to funguje, nebo to prostě nefunguje. Vždy máte své oblíbené bubeníky, se kterými jste v minulosti spolupracovali, ale jelikož jsem spolupracoval s více různými kapelami, pro mě to vždy bylo tak, že nám to s bubeníkem funguje dobře, všechno do sebe zapadá, je to naprosto přirozené, proudí to samo a nemusíte vůbec přemýšlet, co bubeník dělá, nebo je to zkrátka obráceně. Musíte se „násilně“ dostávat do jeho myšlení a hry. Alespoň pro mě to nikdy nebylo nic mezi tím, ale jeden z těchto extrémů. A v podstatě je to také pozitivní, uvědomíte si, že potřebujete několik lidí, kteří s sebou skutečně něco přinesou a vlastně vám umožní projít si celým procesem přibližování se k solidnímu mikro timingu, groovům a tak dál. Taková je alespoň moje zkušenost.
Mimochodem, máš jako hráč na bezpražcovou basu absolutní sluch?
Ne, to nemám. Ale vyvinul jsem si ucho s tím, jak jsem začal používat různá mikro ladění, což je trochu jiný, tak trochu matematický přístup, neznamená to, že to musí fungovat pro každého. Je to ale víc věcí dohromady, které napomáhají tomu, jak se stát přesnějším, nejen hra na bezpražcovou basu, třeba i jiný způsob ladění nástroje, poslouchání různého materiálu.
Vraťme se ještě k tomu, co tě vlastně tak silně táhlo k baskytaře. Proč jsi vyměnil housle právě za ni?
Domnívám se, že to bylo především tónové spektrum tohoto nástroje, jeho rozsah. Když to říkám, tak jestliže se podívám zpátky na své rozhodnutí, myslím, že dokážu pochopit, že pokud se zaposloucháte do basové kytary – bez ohledu na techniku, kterou ke hře používáte -, tak má v sobě registr klavíru, cella a také část registru houslí, jeho teplejší část. A to z ní činí skutečně úžasný a unikátní nástroj. Můžete si vybrat, kde chcete být. Můžete hrát běžné popové songy, normální muziku, ale také můžete jít úplně jiným směrem, myslím konceptuálně. A myslím, že právě to mě k ní táhlo nejvíc. Kombinace těchto extrémů.
Původně mě zajímalo, proč ses rozhodl přejít na bezpražcový nástroj, ale teď chápu, že právě ten byl možná první volbou, díky…
…ááá, díky houslím (smích). Moje první basa byla jen levný nástroj, protože jsem nejprve musel přesvědčit rodiče, že basa je pro mě to pravé. Začal jsem tedy s baskytarou s krátkou menzurou, nebyla to žádná extra značka, typický produkt 80. let. Už po šesti měsících jsem měl novou. Každopádně jsem celkem rychle přešel na modely Warwick.
Co bylo tím nejdůležitějším, co ses naučil na konzervatoři?
Měl jsem učitele, který byl už v té době v Holandsku dosti známým jazzovým hráčem a měl skvělé lekce, od něj jsem se toho naučil opravdu hodně. Ale přiznám se, že v té době jsem si toho až tak nevážil, protože už mě začal bavit metal a on byl ryzí jazzman, nebyl moc otevřený jiným věcem. To se může stát. Dnes ale mohu říct, že mi dal hodně. Hraní jazzových standardů, analyzování skladeb, které hraješ... Dnes jsem za to vděčný. Bezpražcovou basu jsem vždy vnímal pozitivně, ale co mě skutečně přimělo začít se jí pořádně věnovat, byla mikrotonální hudba, poslech současné vážné hudby, hudby, která používala odlišná ladění. Chtěl jsem umět hrát „mezi notami“. Nejprve jsem začal používat pražcový systém pro temperaturu se 72 tóny, jedna z mých kompozic používala oktávu o 18 tónech, byla pro baskytaru, která měla celkem 40 pražců. Pokud je oktáva rozdělená například na oněch 18 tónů, znamená to, že nehraješ s půltóny, ale se třetinami tónů, celý tón je rozdělen na tři díly namísto dvou. Pak jsem vzal šest strun C a naladil je vždy o 1/12 tónu od sebe. Takže dostaneš menší intervaly, když jdeš z jedné struny na druhou, než když postupuješ od pražce k pražci. To je prostě krása. Když si tu skladbu poslechneš, uvidíš, že je velmi harmonická, basa zní skoro jako harfa. A po pár letech, co jsem s touto baskytarou pracoval a složil s ní několik kompozic či kusů, jsem se nakonec rozhodl, že skutečně musím přejít na bezpražcový nástroj. I kvůli tomu, abych mohl hrát například flamenco a vůbec world music.
Záběr máš evidentně hodně široký, můžeš zmínit některé ze svých vlivů či oblíbenců?
Je to legrační. Když se díváš zpátky, vždycky máš různé fáze, kterými jsi prošel. V každé z nich bylo pár lidí, kteří ve mně budili respekt. Velký dojem na mě udělal Carlos Benavent, dřívější baskytarista v kapele Paco De Lucii. Ten vlastně vnesl jazzovou baskytaru do flamenca. Ale udělal to velice nevšedním způsobem. Také jeho zabarvování tónu je úžasné. Tento chlapík, kterému je teď možná 60 nebo 65 a hrál třeba také s Chickem Coreou, je mým největším vzorem, otevřel mi mnoho dveří, a to i právě, co se týká barvy tónu. Hraje neuvěřitelně odlišně od většiny basistů. Pokud jde o rytmus, tak to byl Trilok Gurtu. Není to basák, ale po rytmické stránce je hodně zajímavý a měl na mě velký vliv. Je z Indie, původně hrál na tabla a později vynalezl speciální bicí sadu. Hrál s ním i Jonas Hellborg. Vůbec mě hodně ovlivnila world music a soudobá vážná hudba.
Někomu může přijít zvláštní to, o čem jsme se spolu doteď bavili. Spousta lidí si totiž tvé jméno spojuje spíše s metalovými kapelami. Jak ses dal dohromady třeba s Pestilence, s nimiž jsi nahrál proslulé album Spheres?
Bylo to během mých studií na konzervatoři, v domovském městě Pestilence. Nahrával jsem tehdy v nějakém studiu a doslechl jsem se, že Pestilence stále hledají basáka. Zkontaktovali jsme se a Patrickovi se líbilo, že jsem měl jazzový a fusion základ, protože chtěl s kapelou udělat něco odlišného. Pestilence jsou pro spoustu lidí obtížně stravitelní, protože během vývoje kapely se vždycky pouštějí zvláštními směry. Přišli ze sféry celkem brutálního death metalu a vrhli se rovnou do progresivnější podoby spojené s jazzem a fusion. A já jsem se jim k tomu zdál ideální, takže jsme spolu udělali právě toto album. Buď se ti zkrátka líbí, nebo ne.
Většině lidí, co znám, a koneckonců i mně se právě líbilo. Mně alespoň hudebně, i když mi přišlo, že má trochu zvláštní zvuk…
Hm, já sám jsem po pravdě řečeno nebyl příliš spokojený s produkcí. Myslel jsem si, že mohla být na metalové album mnohem lepší, masivnější a brutálnější. Trošku metalovější, ale se stejnými ingrediencemi. To je ale můj osobní názor. Dnes se ale hodně věcí znova remasteruje… To jsme také udělali. V Polsku je label jménem Metal Mind Productions, ti se se mnou spojili v době, kdy Pestilence po mnoho let nefungovala, s tím, že by chtěli udělat nový master a znovu vydat Spheres. Zní skutečně lépe, ale po pravdě, když jsme s kapelou kdekoliv hráli, vždy se tam najdou fanoušci, kteří desku milují, i takoví, kterým se absolutně nelíbí.
Ke kapele ses vlastně vrátil při nahrávání alba Doctrine, to je ale zase úplně jiný šálek čaje. V té době jsi také přišel s myšlenkou na sedmistrunnou baskytaru, což je docela ojedinělá záležitost, nebo ne?
Oni byli už nějakou dobu nadšení pro osmistrunné kytary, jen je do té doby nepoužívali na živo. Odtud ta myšlenka vlastně vzešla. Byl proto dobrý důvod, proč hrát se strunou hluboké F#. Použití osmistrunných kytar má i své důsledky. Když jsem přišel do studia poté, co už asi dva týdny nahrávali, s šestistrunnou basou Warwick Thumb, která normálně zní hodně masivně, najednou se nezdálo, že zní až tak masivně. Jinak řečeno, je to psychologická záležitost, v tom, že když máte kytaru, která sahá ve spodním rozsahu až k hlubokému F#, a basu, která má rozsah jen do B (resp. po česku do H, pozn. red.), zní to najednou divně, protože se zdá, že basa vždycky bývala níže. Pracovali jsme tak dva dny a nenašli jsme žádné rozumné řešení. Tak jsem zavolal do Warwicku a řekl jim, že potřebuji hluboké F#, odvětili „jistě, pošleme ho“, a druhý den mi ho kurýr přinesl. Natáhl jsem si tak nejnižší strunu pro sedmistrunnou basu na běžnou šestku. Pro nahrávání Doctrineto fungovalo perfektně, ale potom jsem jej chtěl používat i naživo a nechtěl jsem nejvyšší strunu obětovat. Tehdy mi Hans-Peter Wilfer, majitel Warwicku, řekl, že by mi rádi pomohli, a přišli s novým modelem Thumb 7, což mě ohromilo. Jednoduše jsme si tehdy pohovořili o tom, co by bylo potřeba změnit.
To je docela dobrý příklad toho, jak taková spolupráce s Warwickem vypadá.
Přesně tak. Nejen, že je to skvělý výrobce, ale strašně moc toho dělají pro umělce a vlastně i pro obyčejné hráče. Poskytují opravdu dobré služby, přemýšlejí s vámi, poradí vám. Pokud si nejste jistí, pro co se rozhodnout u zakázkového modelu, navrhnou, že se dá udělat to či ono. Jsou hrozně otevření novým myšlenkám. Starají se nejen o výrobu, ale i o hráče, o zákazníky. A to je ojedinělé.
Co se týká zvuku, má taková monstrózní baskytara kvůli tak velkému basovému rozsahu nějaké zvláštní nároky na zesilovače a efekty, nebo můžeš používat totéž vybavení jako vždycky?
To ne. Pravda je, že sedmá struna, protože sahá snad až k 23 Hz, je extrémně hluboká. Ale funguje to, a už se i prokázalo, že to může fungovat. Jde jen o to, že potřebujete velmi dobrého zvukového inženýra, který ví co dělá, a že to nemusí fungovat na každém místě, kde hrajete, stejně. Akusticky jste velmi závislí na místnosti či sále. Když jsme ale byli před rokem a půl na turné, zjistil jsem, že na mnoha místech to znělo opravdu dobře. Dosáhl jsem toho tak, že jsem používal preampy Jonase Hellborga. Tyto preampy zvuk přenáší velice dobře, je to vybavení vysoké kvality. Použil jsem je také pro album kapely Obscura, které jsem nahrál, i na poslední desce Pestilence.
Můžeš nám prozradit nějaké detaily o této base? Má například standardní menzuru, nebo delší?
Lidé se hodně baví o base samotné, právě i o délce menzury. Nechtěl jsem ji prodlužovat třeba na 35“, je to pořád 34“, standardní velikost. Mluvil jsem o tom s Jonasem, Hans-Peterem i Marcusem, zda to bude fungovat, už totiž měli zkušenost s jiným nástrojem v jejich produktové řadě. Myslím si, že Thumb hraje dobře i se 34“ proto, že dřevo je velice tvrdé. Kdybyste něco podobného udělali s modelem Streamer Stage 1, možná by to nefungovalo, protože je příliš „blátivý“, není dostatečně pevný. Je to tedy stejná basa, jako ta šestistrunná. Jenom její nastavení ekvalizace je trochu jiné, protože jsem chtěl získat trochu větší akcent ve středech a výškách.
Není ale krk trochu široký?
Ne pro mé ruce, ale to je samozřejmě individuální. Ale opravdu příliš široký není. Je ve skutečnosti úplně stejně široký, jako je tomu u šesti- strunného Streameru, tj. 60 mm (u hlavy), model Thumb má struny blíže u sebe. Větší mezery mezi strunami jsou, ale jinak je vše stejné, jako u běžného modelu Thumb. Basa má povrch odpovídající tělu z bubingy, a i když si každý myslí, že snímače jsou šestistrunné, jde o sedmistrunné Bartolini. Používám semi parametrický ekvalizér.
Měníš nastavení ekvalizéru na base i během hraní?
To ani ne. Je to spíš otázka jiné prstové techniky, pokud chci trochu jinou barvu.
Jak tlustá je vlastně nejhlubší struna?
Je to .175.
Někdy slýchám názory, i když s nimi nesouhlasím, že basy Warwick jsou velmi precizně vyrobené, ale takříkajíc postrádají duši. Souhlasíš s tím?
To ne, nesouhlasím. Možná to někteří lidé říkají, protože třeba model Thumb není něco jako průměrná, běžná basa. Je vyrobený z velice tvrdých, těžkých dřev, proto zní velmi tvrdě, spodek je velmi pevný. Ale já jsem vždy získal i z normálních produkčních modelů krásný, teplý charakter. Když hraješ na Fender Jazz Bass nebo když hraješ na Thumb, je v tom obrovský rozdíl, i když mají pár věcí společných. Ale s tím názorem nesouhlasím. Navíc Warwick nabízí tak širokou škálu nástrojů. Můžeš mít, co chceš, vybrat si basu z javoru a máš úplně jiný nástroj. Myslím, že oni předběhli dobu už v 80. letech.
Dost lidí se ptá, zda z této basy Warwick neudělá signature řadu. Nechystá se?
Problém by byl asi v ceně, byla by příliš vysoká, než aby to mělo smysl. Snad že by udělali nějakou trochu jinou verzi. Ale vím, že několik lidí uvažuje, že by si ji objednalo v custom shopu. Na požádání jsou schopni u Warwicku říct všechny podrobnosti a postavit stejnou basu. Nenašel jsem žádný lepší nástroj, na kterém bych mohl vyjádřit to, o co mi jde. Možná budu mít i novou verzi, která bude mít hmatník ze dřeva snakewood, namísto ebenu. Snakewood je velmi tvrdé dřevo, je hodně rezonantní. Někdy chci, aby čistě vyšel ven agresivní, kousavý zvuk. Sám teď uvažuji o budoucnosti a moje směrování se trochu mění, opustil jsem Pestilence i Obscuru a chystám se teď na něco odlišného.
Na to jsem se vlastně chtěl i zeptat…
Bylo výborné s těmito kapelami spolupracovat, ale život jde dál, člověk má jen určitý čas na to, aby stihl vše, co chce, a tak se musí rozhodnout pro určité kroky, aby se pohnul dál. Teď se nejvíce soustředím na úplně jinou hudbu, na jiný směr, kterým se chci vydat a který chci vyzkoušet. A to přivést baskytaru blíže ke klasické hudbě. A možná to bude znít šíleně od někoho, kdo hrával death metal, ale spolupracuji s jedním skladatelem z Chorvatska, který mě kontaktoval. Jmenuje se Jurica Jelic. Slyšel jeden z mých starších mikrotonálních kousků z roku 1999 a byl nadšený z témbru, zabarvení tónu, ze zvuku takovéhoto sólového kousku s baskytarou. Navrhl mi, zda by mohl napsat skladbu ve čtyřiadvacítkových oktávách, tedy ve čtvrt tónech, pro sedmistrunnou bezpražcovou baskytaru. Už na tom pracuje a podle mě to je úžasné. A když chceš dělat takovéto věci, nejde to zvládnout všechno dohromady, nedá se přitom jezdit na turné s kapelou a hrát metal. Někdy musíš všechno ostatní hodit za hlavu. Může to fungovat, jen když do toho jdeš naplno. A zřejmě mně zabere pár let, než dokončím, co chci.
Pravda je, že hlavně Obscura s novou deskou koncertuje docela dost…
Velice intenzivně. Ve skutečnosti jedním z důvodů, proč to už nefungovalo… Jsou to vynikající muzikanti. Ze začátku to nebylo nic velkého, ale s novou sestavou měli pocit, že mohou kapelu posunout na vyšší úroveň a prosadit se. Ale ve výsledku to znamená, že velmi intenzivně koncertují, každé turné má 4-5 týdnů, některá jsou hned za sebou a jsi tak celé měsíce pryč z domova. A přitom jsou pořád malá kapela, chápej, je to death metal! Mně je přes 40 a jim 26, 27, žijí u rodičů a ti samozřejmě platí účty, pokud oni nemohou, zatímco já musím v Amsterodamu platit hypotéku za svůj dům (smích). Byla to obtížná situace, zpočátku to ani nechtěli zveřejňovat, ale nemůžeš to držet pod pokličkou věčně, to by vůči fanouškům nebylo fér. Navíc to beztak byli oni, kdo skládal všechen materiál.
Čím se vlastně živíš? Přivyděláváš si například jako nájemný hráč?
Mám i nějakou práci, ale ne na plný úvazek. Všechno souvisí s tím, pro co se v životě rozhodneme. Kdybych se rozhodl pro práci na plný úvazek a pro rodinný život, pak by mi nezbylo moc prostoru pro moji hudební kariéru. A já ji skutečně vidím jako určitou misi. Třeba tím, že se ubírám takovými směry, abych baskytaru představil v jiném světle. Cítím totiž, že je pro to ta správná doba. Jsou tady třeba firmy jako Warwick, které mi v tom hodně pomáhají. Myslím si, že to je hodně důležité. Je skvělé, že si lidé u Warwicku uvědomují, proč taková rozhodnutí děláš a že se chceš koncentrovat na budoucí perspektivu namísto toho, aby z tebe byla rocková hvězda. Toho si moc vážím. Řekněme si na rovinu, že když zahraji mikrotonální koncert, žádné peníze tím nevydělám. Ale ty nevydělám ani s Obscurou, takže v čem je vlastně rozdíl? Ale když se podívám zpět, strávil jsem s těmi kluky skvělé období, v Obscuře i v Pestilence. Hodně mě to naučilo, i když je to death metal.
Ani jsi neuvažoval, že by ses hudbou živil? Děti asi nemáš…
Zatím ne, ale právě před rokem a něco jsem se oženil. Pokud se chceš hudbou živit, musíš dělat ústupky. Nemusí na tom být nic špatného, vždyť když máš normální práci, musíš přece ústupky dělat také. Ale zkrátka si myslím, že když hraješ muziku a děláš při tom příliš mnoho ústupků, může tě to dostat do špatného směru v tom, co chceš v hudbě opravdu dělat. U mě proto líp funguje mít nějakou jinou práci. Někdy trávím dlouhé dny i celé noci jenom nahráváním a po týdnu už je člověk kompletně vyšťavený. Můžeš ale postupovat i po malých krůčcích. Takže taková je moje nová mise, směrování v mé kariéře a opravdu bych v něm rád něčeho dosáhl. Potom uvidíme, možná zase skončím u metalu, stále pracuji i na nějakých věcech s italským bubeníkem Romainem Goulonem. Ale moje momentální priorita je jasná.
S tímto bubeníkem dáváte dohromady nový fusion projekt Nufutic, můžeš nám o něm říct něco více?
Jeho hlavním záměrem bylo udělat něco úplně odlišného. Po pravdě, byl bych rád, kdyby věci byly v pokročilejším stádiu, ale zatím jsme strávili hodně času hlavně tím, abychom si ujasnili, co vlastně chceme udělat. Spousta lidí z metalových kapel zakládá vedlejší projekty s tím, že budou hrát fusion. Jasně. Ale spousta už toho tady byla. Cynic to dělal už před mnoha lety velmi, velmi dobře. Chtěli jsme proto udělat něco unikátního, co by možná posunulo i samotný metal do nové éry nebo fáze. Metal je strašně zajímavá hudba. Celá scéna je hodně zajímavá, fanoušci jsou jí oddaní, mají své názory. Ale pak si uvědomíš, že když chceš udělat takový projekt, měl bys vědět, co vlastně chceš. Takže do teď jsme spíš mluvili, namísto abychom skládali. Ujasňovali jsme si naši filosofii, dá se říct. Možná to leckoho překvapí, ale Nufutic se možná bude v určitém smyslu ubírat i mikrotonálním směrem. Je tu už pár kapel, které hrají mikrotonální metal a myslím, že to je budoucnost hudby. Jsme všichni různě vytížení, nejvíc asi kytarista Tommy Talamanca (Sadist) se vší svou studiovou prací, takže to jde pomaleji, než jsme sami očekávali. Sice už jsme si i vzájemně poslali ohromné množství nápadů, ale co je podle mě důležité je to, že by na projektu nemělo být slyšet, jak moc jsou ti muzikanti zaneprázdnění. A když jsme dali prvních pár věcí dohromady, řekl jsem si, zní to dobře, ale pořád to působí, jako bychom byli příliš zaneprázdnění.
Pro tento projekt také komponuješ?
Ano. Třeba u Obscury komponovali ostatní, nejvíc bubeník Hannes Grossmann, ten napsal snad 70 nebo možná 80% alba, pracuje strašně rychle. U mě to takhle nefunguje, já jsem spíše jen přidal svůj otisk, moje aranžmá a nápady do hotových věcí. Jako třeba u Anticosmic. Ale když to funguje, tak to funguje. U Nufutic je to jiné i v tom, že tam bude mikrotonální materiál, který nyní sám hodně skládám.
Držíš se ve fusion projektech jen komponovaných partů nebo i improvizuješ?
Strašně rád improvizuji. A také při nahrávání určité verze skladby – třeba i u Obscury – zkouším různé věci. A někdy to ani nesedí úplně dokonale, ale stejně řeknu, nechejme to tak, to je přesně to, co to chce. Kouzlo momentu je někdy důležitější.
Měl jsi také fusion pojekt Salazh. Ten už je mrtvý?
Vlastně ne. Problém je, že jsme sice nahráli promo album, ti kluci jsou extrémně talentovaní, ale také hodně vytížení. Někteří intenzivně učí, jeden je producent. Nenašli jsme tak dosud čas na to, abychom z toho udělali permanentní projekt. Máme dokonce několik připravených věcí, jen jsme to nikdy nevytáhli na světlo. Hodně lidí ovšem reagovalo na první nahrávku pozitivně. Dokonce i lidé ve Warwicku říkají, jak lidem radí, když chtějí opravdu slyšet basy Thumb, ať si to poslechnou. To je velký kompliment. Promo Salazh s názvem Colors nebo i moje mikrotonální skladby se dají poslech-nout na Bandcamp.com.
Co je momentálně pro tebe hudebně na prvním místě?
Je to spolupráce s Juricou Jelicem. Kromě toho mě zaměstnává jedna londýnská firma, která se věnuje produkci filmů. Požádali mě o napsání hudby k nějakým filmům. To je něco velmi specifického. Nejsou tam žádné hranice. Jako baskytarista, pokud chceš basu použít jako sólový nástroj, máš strašně moc svobody při vytváření zvukových palet, zabarvení.
Tam se asi musíš trefit do určitých nálad, emocí…
No sice už teď pracuji na několika věcech, které budou hotové, přestože ještě není žádný film, ale...
Tak to budou muset natočit film k hudbě…
(Smích) zřejmě ano. Bylo by to pěkné. Funguje to tak, že mají digitální katalog a režisér si pak může vybrat pro svůj film moji hudbu. Je to příjemná spolupráce a už jen to, že mě o to požádali, bylo pro mě poctou. A tady ta basa (Thumb 7) zní někde téměř jako piano, někdy jako cello, a to je úžasné. Baskytara má úžasný charakter a myslím, že ještě pořád je tu prostor, jak ji posunout na novou úroveň. Těmto věcem se chci věnovat víc a víc, aspoň na nějakou dobu. Ale nediv se, jestli se po čase zase objevím v nějaké kapele.
Co doma používáš pro nahrávání?
Velmi odlehčený program. Jmenuje se Reaper, je zadarmo, každý si ho může stáhnout. Hodně kolegů mi říká, když ho zmíním, že ho používají také. Ale samozřejmě, pro konečnou produkci pak jdu ke s vému příteli, který má Pro Tools a do nich si natáhne moje soubory. Používám preamp Jonase Hellborga, ale jinak vše ponechávám co nejjednodušší. Když se mě lidé ptají, jaký preamp nebo další věci používám, pořád říkám, že záleží hlavně na tom, jak hraješ prsty, jak hraješ na struny, kolik času dáš tónu, aby mohl vyjít ven. Myslím si, že je to hlavně v prstech, v tom, jak hraješ, a ve hmatníku. Hmatník je srdcem nástroje. Každý typ dřeva dává určité spektrum.
Jedním z fenoménů dneška je internet. Mladí hráči tam mají tabulatury, videa, ale někdy mám pocit, že se jen učí hrát, že ve skutečnosti neposlouchají. Jak v tomto vidíš roli internetu?
Na youtube.com je spousta basáků hrajících skladby od nás nebo jiných kapel, i když to nesleduji až tak důkladně. Jasně, že dává smysl studovat a objevovat nové techniky, ale zároveň je otázka, co ti přinese perfektní hra takových death metalových věcí, pokud jde o tvé vlastní hraní. Mně to nic moc neříká, nahrát sám sebe na video a pověsit to na youtube. Nemám tu potřebu. Ale snad když jsi mladší a chceš s ostatními navázat vztahy, je to „nějak“ logické. Ale po pravdě musím říct, že jsem tam viděl také hodně talentů. Jen z toho mám zase ten pocit, že se ti mladší strašně soustředí jen na techniku. Samozřejmě, že ji potřebuješ, abys mohl hrát na dobré úrovni, ale pořád je tu pár kroků ještě před tímhle „levelem“, které se nedají přeskočit. Ti kluci tak opomíjejí důležité ingredience, které je mohou dostat dál. Asi jsem na to už moc starý (smích).
Každý obdivuje tvůj osobitý styl, třeba ve skladbách jako Anticosmic Overload basa skutečně vyniká. Chci se proto zeptat, jak jsi vlastně svou hru rozvíjel a co bys poradil třeba začínajícím hráčům, kteří si chtějí také budovat vlastní styl?
Ten konkrétní song, který zmiňuješ, jsme nahrávali tak, že jsem tehdy poprvé navštívil Steffena (zpěváka a kytaristu) a producenta Victora Santuru a musel jsem nahrát demo se třemi skladbami. Zabralo mi to 14 hodin. Vím, že na tři songy je to hodně, ale chtěl jsem si být jistý, že jsem použil ty správné ingredience, abych Obscuru posunul tím správným směrem – po stránce aranží. A tehdy mě napadly ty slidy, které používám ve flamencu, a možná jsou trochu ovlivněné maurskou nebo arabskou hudbou. Výsledek nezní úplně arabsky, ale je to trošku mimo dvanáctitónovou stupnici. Samozřejmě bys to mohl hrát ve dvanáctitónové stupnici, ale ve skutečnosti je to mikrotonální a to je to, v čem je zvláštní skladba, kterou zmiňuješ. Slidy trochu vyčnívají ven a zní to trochu jinak, než na co je člověk zvyklý. Aby sis vybudoval svůj vlastní styl, je nejdůležitější být velmi otevřený vůči jiným žánrům. Metal je skvělý styl, ale je tu toho mnohem víc. A když jsi metalový hráč a zaměříš se zároveň třeba na flamenco, může tě to dostat do úplně jiného módu. Právě to se stalo v tomto případě. Co tak můžu poradit, je být otevřený vůči tomu, co se děje kolem – v životě, ve světě... Takže cestovat, potkávat se s lidmi, poslouchat různé styly muziky. To všechno tě může posunout dál.
Děkuji za rozhovor.