Katallánský jazzový kytarista, uznávaný představitel fúze španělského bolera a jazzu, Jordi Torrens, se v listopadu již potřetí objeví v Čechách. Jordi strávil více než dvacet let doprovodem nejslavnějších hvězd latinoamerické hudby. Před několika lety se ovšem začal věnovat vlastním projektům. V současnosti má na svém kontě již tři sólová alba s názvy „Com gent a la luna", „Boleros de ida y vuelta" a „Vivir el momento. Je také autorem jazzových praktitk a firemním hráčem značky Framus. Při příležitosti chystaného turné, které odehraje s českým basistou Michalem Filkem, jsme měli možnost zaslat Jordimu několik otázek…
Na svém webu přirovnáváš svůj nástroj k psacímu stroji. Jaké příběhy jeho prostřednictvím píšeš? Jak vlastně skládáš, improvizuješ na určité téma?
Ano, kytara je pro mě skutečně něco jako nástroj či prostředek. Muzikant musí umět ovládat herní techniku proto, aby jejím prostřednictvím dokázal vyjádřit hudbu, kterou slyší. Spisovatele také neposuzujeme podle toho jak rychle nebo prudce ťuká do kláves. S kytarou je to podobné. Mé příběhy vypráví o lidech a místech (což je v podstatě to samé). Při skládání používám mnoho různých technik, většina věcí však vychází z inspirace... Pracuji každý den a uchovávám si mnoho poznámek, nápadů - například akordoický postup, který se mi v danou chvíli zalíbil, melodický motiv atd. Některé z těchto nápadů propracovávám pomalu a cíleně, na některé naopak zapomenu a oživím je třeba o několik měsíců později a dopracuji z nich celou skladbu. Jsem staromódní jak v tom, že potřebuji nejprve příběh, který chci prostřednictvím hudby sdělit, tak ve způsobu skládání, kdy se neobejdu bez tužky, notového papíru, kávy a cigaret...
Kdo byl tvou největší inspirací, vzorem či učitelem ve hře na kytaru? Byla kytara vůbec prvním hudebním nástrojem, na který si se učil hrát?
Ve skutečnosti jsem začínal na piano, bylo mi asi čtyři nebo pět let. Na kytaru jsem se přeorientoval v podstatě proto, že jsme v domě neměli pro klavír místo. Musím se přiznat, že zpočátku mě to moc nebavilo a vážněji jsem se jí začal věnovat až když mi bylo šestnáct. Jsem víceméně auto-didaktik, takže si ani nevybavuji nějakého učitele, který by mě ovlivnil... tedy kromě mě samého, což byl vážně špatný vliv! Nicméně, byl tu jeden hráč, který na mou hru velice zapůsobil. Hovořím o katalánském jazzovém průkopníkovi jménem Vicens Vacca, který bohužel loni v létě v osmdesáti čtyřech letech zemřel. Mnoho let jsem ho pravidelně navštěvoval v jeho domě. Pili jsme kávu a hráli. Snad právě jeho připomínky a jakési „otevřené okno do minulosti“ mi zásadněji pomohli, abych se zlepšil. Pomohl mi obrátit pozornost k melodickému hraní a výrazu. Byl opravdovým pokladem – jako člověk, i jako muzikant.
Jaké hudební prvky, vlivy či kořeny jsou ve tvé hudbě podle tvého názoru nejdůležitější?
Zprvu jsem měl rád rockovou hudbu, country rock... potom mě ale kamarád vzal na Summer Jazz Festival, který se konal poblíž Barcelony, a kde jsem ve dvou dnech viděl a slyšel Charlieho Minguse (Octet s Donem Pullenem, Dany Richmondem, Georgem Adamsem a dalšími), Benny Cartera, Oscara Petersona, Ellu Fitzgerald či Joe Passa. Tento zážitek na mě měl obrovský dopad a navždy změnil můj hudební vývoj. Ještě si pamatuji, jak sedím před otevřeným kytarovým „futrálem“, jen koukám a nevím, kde začít. Bylo to v roce 1975, Španělsko bylo tehdy docela jiné než dnes. Tento zážitek mě přiměl k vážnému studiu kytary. Později jsem se dostal do bodu, kdy jsem byl schopen hrát jazz, ale necítil jsem ho jako můj vlastní hlas, nepromlouval ze mne. Na rozdíl od většiny jazzových studentů té doby mě bavilo poslouchat i jiné hudební žánry a tak trochu jsem bojoval, abych z jazzu dokázal čerpat něco osobního. Během přípravy na jeden z koncertů mi argentinský baskytarista poradil, abych se namísto typických a používaných jazzových Real Book standardů zaměřil spíše na standardy latinské. Brzy jsem pochopil, že jeho rada byla dobrá a já cítil velmi přirozené souznění s prvky bolera, mamby či tanga. I proto jsem byl velice šťastný za všechny projekty, v nichž jsem doprovázel zajímavé osobnosti při turné po Jižní Americe, kde jsem byl velmi intenzivně vystavován těmto hudebním vlivům. Musím ještě zmínit, že přechodem z naučených jazzových postupů na nový druh melodického výrazu, který byl velmi blízko mé vlastní kultuře, jsem strávil hodně času.
Mnoho let si prožil po boku zajímavých osobností latinskoamerické hudby. Můžeš nám přiblížit důvody, pro které si se před několika lety začal soustředit především na vlastní tvorbu?
Všechna ta tour (a cestování po štacích jako nájemný muzikant) byla svým způsobem a do určité chvíle skvělá, už jen pro nedocenitelnou příležitost cestovat a být ovlivněn veškerou tou muzikou a lidmi. Během koncertních šňůr jsem se ale také zaměstnával skládáním. Jednoho dne jsem přirozeně pocítil, že už mi tato práce nemá co nabídnout, a zatoužil jsem zabývat se něčím jiným. Přibývala mi i léta a už jsem si nedokázal představit, že v tom budu pokračovat. „V šuplíku“ jsem měl mnoho muziky, a chtěl jsem jednoduše zkusit dělat ji po svém.
Jací muzikanti současnosti i minulosti ti nejvíce imponují a proč? Je někdo s kým by sis rád zahrál?
Ano, samozřejmě, že jsou takoví; já ovšem nechávám věci volně plynout. Dokonce i s výbornými a slavnými muzikanty není jednoduché přijít s něčím zajímavým a inspirujícím. V současnosti jsem zapojen do fantastického projektu s basistou Hansfordem Rowem (Michael Oldfield, Gong, Birelli Lagrene, Didier Lockwood...). Letos v létě jsem se s ním sešel v Paříži (a také ještě s bubeníkem Francoisem Causee a hráčem na marimbu Benoit Moerlenem), kde jsme položili základy celkem pěkné hudby a máme v plánu setkat se znovu, tentokrát v Montrealu, natočit album a uspořádat turné. Na tomto projektu mě mimo jiného nadchla i Hansfordova odevzdanost hudbě a práci, která je velmi podobná mému přístupu.
Jsme časopis pro muzikanty, takže promiň, budeme-li teď až příliš zvědaví. Jaké používáš techniky hry? Slyšeli jsme například, že při hře na nylonové struny využíváš trsátko?
Mým hlavním nástrojem ja klasická akustická kytara s nylonovými strunami. Pro hudbu, kterou dělám, je to dle mého názoru zdaleka nejexpresivnější nástroj. Používám kombinaci hry prsty a trsátka, což znamená, že hraji buď jen prsty, nebo jen trsátkem nebo obojím současně. Trsátka používám dřevěná, na zakázku mi je vyrábí kamarád. Myslím, že dřevo je v tomto případě nejlepší materiál – má teplý zvuk a perfektně ladí s charakterem tónu, vytvářeným prsty.
Jak často cvičíš? Je ještě něco nového co se na kytaru učíš nebo se už „jen“ udržuješ ve formě?
V současnosti již necvičím tak jako dříve, i když kytaru z ruky téměř nepustím. Jsem schopen ji vzít a hrát třeba čtyřicet minut, přestat a za chvíli stejnou dobu pokračovat. To mluvím o dřevěném nástroji, ale kytara v mé hlavě – ta hraje stále. Myslím, že po nástroji sahám ve chvílích, kdy mám pocit, že „něco“ musí ven. Můj přístup ke kytaře byl vždy velmi „skladatelský“. Věřím také, že ve vývoji muzikanta dochází k bodu, kdy cítí, že další naučená stupnice už nepomůže. Tehdy je podle mne pro další vývoj potřeba hledat nové formy umění. Osobně se vždy nejprve snažím přijít na to,co nového bych mohl sdělit, co by mé schopnosti „slyšet hudbu“ posunulo jinam. Teprve potom, je-li to potřeba, pracuji na technikách, které si nová forma vyžaduje.
Jsi firemním hráčem Framus, z jejichž nabídky vlastníš lubovky Framus Mayfield a model AZ-10. Jak si se vlastně dostal k této značce? Proč si dal přednost právě Famusu před jinými například americkými značkami á la Gibson?
K podpoře Framusu jsem se dostal víceméně náhodou. Velmi se mi líbil jejich jazzový model AZ-10 (původně vyrobený již v šedesátých letech) a tak jsem poslal majiteli firmy Framus H. P. Wilferovi ukázku své hry. Jeho odpověď zněla přibližně takto: „Jazz právě nemusím, ale někdo tady tvrdí, že prý jsi dobrý... ozvu se“. Potom mi nabídl právě lubovku AZ-10 a pozval mne do Frankfurtu, abych zahrál na Musikmesse. Nástroje Framus jsou jednoduše skvělé, péče výrobce o každý detail je – myslím – inspirující. Pokud jde o model Mayfield, ten jsem – i z pozice hráče na klasickou kytaru s nylonovými strunami – ocenil například kvůli velmi „prohřátému“ zvuku. Učaroval mě natolik, že jsem tuto elektrickou kytaru použil do několika svých skadeb – to jsem nikdy před tím neudělal. Na CD „Vivir el Momento“ jsem AZ-10 nahrával akusticky; zkrátka jen s mikrofonem posazeným před nástrojem. Výsledek byl velmi dobrý. Pokud bych měl odpovědět i na druhou část otázky, řeknu asi tolik: Například právě Framus AZ-10 je na podobné cenové urovni jako Gibson ES-175; kdybych ovšem chtěl nástroj obdobné kvality, musel bych „vyšplhat“ k modelům Birdland či L5.
Jaké vybavení při hře na elektrickou kytaru ještě používáš? Myslíme zesilovače atp.
Musím se přiznat, že s vybavením všeobecně si hlavu příliš nelámu. Zesilovač většinou vůbec nepoužívám, snad jen s výjimkou hraní v malých klubech. V takových případech používám zesilovač firmy JazzKat Amplifiers, u níž jsem díky španělskému distributorovi zapsán rovněž jako firemní hráč. Myslím, že si výborně vyhovuje jak s oběma nástroji z dílny Framus, tak s mým Godinem s nylonovými strunami. V tomto směru v zásadě souhlasím s jazzovou legendou Jimem Hallem, který na konto zesilovačů řekl toto: „Měly by se používat jen proto, abys mohl hrát jemněji...“.
Klasické akustické kytary jsou zcela něco jiného. Každé vystoupení je jiné, takže jsem se nakonec rozhodl brát si sebou na koncerty obě mé akustiky i Godin. O tom, kterou nakonec zvolím se rozhoduji až na místě. Pokud jde o nahrávání, akustické kytary budou u mě mít vždy přednost.
Pokud jde o efekty, používám pouze analogový delay s jemnou modulací Dunlop Carbon Copy. Pominu-li fakt, že se mi zkrátka líbí, jsem zároveň velmi pyšný na to, že mi tuto krabičku věnoval osobně jeden z hlavních inženýrů Dunlopu - Bob Cedro. I tak ji ovšem používám jen s velmi mírným nastavením, protože nechci přemírou efektu „smazat“ vlastní zvuk nástroje.
V rozhovorech se přiznáváš k lásce k akustickému zvuku kytary. Můžeš se našim čtenářům svěřit, proč vlatně upřednostňuješ nylonky před elektrickou kytarou? Na jaké akustické kytary vlastně hraješ (španělská výroba, předpokládáme), respektive jaká kritéria při výběru nástroje upřednostňuješ?
Myslím si, že zvuk, respektive tón, je hlavně v muzikantových prstech. Pokud se s nimi naučíte tón vytvářet, dostanete kvalitní zvuk z téměř jakéhokoliv nástroje. Akustické nástroje vnímám jako „podstatu všeho“ a nemyslím, že by se nejrůznější elektronické hračky mohli někdy přiblížit skutečnému projevu dobré klasické kytary. Sám hraji na „kreolský“ nástroj, který jsem koupil v Buenos Aires. Nestál mnoho, zní ovšem velmi vřele a osobitě. Tuto kytaru jsem použil již na mnoha nahrávkách a řekl bych, že je dobrým příkladem toho, že není vždy nutné utratit za dobrý nástroj celé jmění. Věřím také, že je mnohem lepší hrát na jeden nebo dva nástroje... protože jsou muzikantovým hlasem. Osobně nemám rád, když při každém vystoupení slyším jinou barvu svého hlasu...
Mohl bys porovnat popularitu flamenca a například jazzové hudby ve Španělsku. Rád bych věděl, zda-li například mladí španělští muzikanti tíhnout k tradičním hudebním kořenům nebo ne?
Flamenco je daleko více populárnější a mladí hráči se snaží do něho vtělit jazzové prvky, nebo jej vmísit do dalších stylů. Myslím, že výsledky tohoto snažení jsou dobré. Ve Španělsku sice stále najdete hráče, kteří jsou velmi tradiční, většina mladých hráčů flameca ovšem studuje také jazz, klasiku nebo cokoliv dalšího a potom se snaží toto vše „nové“ smísit se svými kořeny. Někteří z nich patřili dokonce mezi mé studenty. Slyšel jsem je například hrát flamenco na strata... a znělo to skvěle.
Líbí se nám, že v zemích, kde koncertuješ, spolupracuješ s domácími muzikanty. Na blížícím se turné u nás budeš opět hrát s Michalem Filkem a dalšími. Zdá se tedy, že si vyhovujete? V jakém nástrojovém složení se během českého turné vlastně sejdete? Těšíš se?
Michala jsem před několika potkal na veletrhu ve Frankfurtu. Hraní s ním není otázkou angažování místních hudebníku kvůli menšími rozpočtu turné. Naši hudební spolupráci beru velmi vážně a plánujeme spolu několik koncertů i v dalších zemích. Michal je velmi dobrý muzikant. Hodně mi pomohl a vnímám ho jako dobrého přítele, což samozřejmě celou spolupráci činí ještě příjemnější.
Na nadcházejícím turné budeme hrát ve dvou nebo v aranžmá s trumpetistou Františkem Schejbalem a bubeníkem Lojzou Hedervarim – oba jsou to opět výborní muzikanti i přátelé. Svou hudbu s nimi hraji skutečně rád, neboť do ní přináší jakousi „hlubokou evropskou jazzovou barvu“ a to mě baví. Těším se opravdu hodně. Hraní v České republice mám rád. Tuším, že to může znít jako klišé, ale cítím se tu doslova jako doma a upřímě by mi ani nevadilo se do Prahy přestěhovat.
Na závěr ještě jedna zvídavá. Jak si přišel na nápad využít ve své hudbě akordeón? Tvé skladby jsou především instrumentální, o zařazení jazzového vokálu jsi neuvažoval?
Akordeón zkrátka zní dobře v jakékoliv hudbě, která mě napadá. Na kytaru mohu zahrát nějaké intro, však víte... akordy, melodii. K tomu stačí jediný tón na tahací harmoniku a celé to exploduje. Ve skutečnosti jsem dříve na svých nahrávkách používal zvláštní druh knoflíkové tahací harmoniky zvané Bandoneon. (Vynalezený v Německu v roce 1854 pro účely náboženské hudby (pravděpodobně jako levná náhrada varhan), odkud se rozšířil především do Argentiny a Uruguaye, kde se dodnes používá v tangu, ale i ve folklórech. Pozn. redakce) Bylo ovšem velmi obtížné použít jej zároveň při turné, neboť ve Španělsku jsou pravděpodobně jen asi dva nebo tři tyto nástroje. Jeden můj argentinský kamarád mi poradil, abych zkusil najít dobrého harmonikáře. Říkal, že Bandoneon zní nostalgicky, zatímco akordeón zní také nostalgicky, ale je schopen jít ve svém výrazu ještě dál. O něco později jsem hrál ve Španělsku na jazzovém festivalu, kde jsem shodou okolností narazil na chlapíka jménem Arrigo Tomasi. Arrigo pochází z Itálie, ale v současnosti žije několik málo kilometrů od mého domova. Je neuvěřitelný muzikant, od té doby jsme spolu hráli v mnoha projektech, dokonce i jen tak ve dvou. Mám rád vokály. Dokonce si myslím, že častěji poslouchám hudbu se zpěvem než instrumentální. S Hansfordem Rowem plánujeme, že by na našem novém albu v několika skladbách zpíval. Líbí se mi také, jak píše a slíbil mi, že zkusí otextovat několik mých skladeb. Na závěr si dovolím prozradit jedno malé tajemství. Znám totiž také jednoho skvělého jazzového zpěváka z Prahy... Michala Filka. Jen doufám, že mě za to nezabije...
