Proč? Protože je vždycky kam se posunout. Když se člověk nebojí pustit se do něčeho pro něj naprosto nového. A Michael Kocáb k takovým lidem patří. Ovšem nemalou roli v tom hraje i fakt, že během jedné etapy Pražského Výběru, když se na čas přerodil na verzi „II“, potkal další výjimečnou osobnost – mladého, talentovaného a také zapáleného australského kytaristu jménem Glenn Proudfoot. Jediné, co oba věděli, když Pražský Výběr II uvolnil cestu comebacku původní sestavy, bylo, že chtějí spolupracovat dál.
A z plánů na malý experiment dvou spřízněných muzikantských duší nakonec vzešel naprosto jedinečný projekt, který na české scéně vlastně nemá obdoby. Pro jejich nové album s titulem Aftershocks totiž získali ke spolupráci muzikanty, jejichž jména budí nejvyšší respekt v celosvětovém měřítku. Měli jsme možnost nahlédnout pod pokličku vzniku a přípravy celého projektu i toho, jak vůbec došlo k tomu, že se spolu na přebalu alba, které oficiálně vychází 10. února, vedle jmen českého zpěváka a klávesisty a australského kytaristy objevila jména nenapodobitelného a nedostižného australského bubeníka Virgila Donatiho a americké baskytarové legendy Billyho Sheehana. Průvodci nám přitom byli hlavní aktéři, Michael Kocáb a Glenn Proudfoot.
Vznik Aftershocku
Michael Kocáb a Glenn Proudfoot, tato dvě jména se poprvé objevila vedle sebe, když jste se setkali v rámci kapely Pražský Výběr II. Co vás na spolupráci s Glennem zaujalo, že jste se rozhodl pokračovat ve spolupráci s ním, i když pak došlo k obnovení původní sestavy Výběru?
MK: Už od začátku jsem věděl, že nahradit Michala Pavlíčka, který je fenomén, v rámci Čech asi nepůjde – tam obstojná technika nestačí. Ten člověk má jednak charisma, jednak neopakovatelný výběr tónů, je vyspělý muzikant, skladatel. Pak se objevil Glenn. Tehdy to byl mladý kluk, 25, 26 let, který do té doby prodával v nějaké hudební prodejně v Austrálii. Ukázalo se, že je to opravdu muzikant s potencí světové úrovně a už tehdy mi bylo jasné, že to není jednorázová záležitost, že spolu budeme spolupracovat dál.
Po anabázi s Pražským Výběrem II pak ale došlo k obnovení původní sestavy…
MK: Vlastně si to tehdy zavinil Glenn sám, vypršelo mu vízum a musel se na pár let odsunout zpátky do Austrálie. A v tom vakuu, kdy se nic nedělo, se nám povedlo dohodnout se s ostatními na comebacku původní sestavy Pražského Výběru. Brzy na to se tu ale Glenn objevil znovu, když odjel evropské turné s jednou australskou kapelou. Okamžitě jsem začal přemýšlet, co s tím? Není přece možné nechat takový talent bez povšimnutí. Navíc mi spolupráce s ním vyhovuje. Je tam vzájemný respekt. On mě respektuje jako staršího, zkušenějšího muzikanta, já jeho jako vynikajícího hráče. Dohodli jsme se, že natočíme desku společně, úplně nový projekt. A tím to všechno začalo.
Byl už od začátku ve hře nějaký koncept, vize, nebo se vám spolu zkrátka dobře spolupracovalo a přemýšleli jste, co dál?
MK: Glenn byl v Čechách a já jsem měl právě nějaký časový prostor před spuštěním comebackového turné Výběru a tak jsme začali uvažovat, co podniknout. Máte vedle sebe skvělého, talentovaného muzikanta, tak jej přece nenecháte jen tak sedět a marnit čas. Celý koncept vzešel nakonec od Glenna. Navrhl jsem, ať uděláme desku podle jejich australského střihu – tak jak to dělají u nich. Ať řekne svůj recept a uděláme to přesně podle něj. Nejsem tak pyšný, abych odmítal jeho názor, pokud ví, jak na to.
A jaký recept to byl?
MK: První věc, řekl, je, že musíme udělat celou desku za čtrnáct dnů. V jednom krátkém časovém úseku tak, aby to byl energetický gejzír se společným jmenovatelem. Jedině tak se do ní dá dostat energie okamžiku. A druhá věc – budou to sloky a refrény… plus sólo, ale jednoduchá písničková forma. Zvýší se tím šance, že si ta hudba najde cestu k lidem.
Tedy, zní to moc hezky…
MK: To ano. Ale čtrnáct dnů! Vlastně to dává smysl, dokonce se mi to líbilo, vždyť i Beatles to tak dělali, ale přišlo mi to šílené. „Cože? Absolutně bez šance!“ Já jsem zvyklý dělat desku rok. Byl jsem dost skeptický. Ale byla na to dobrá doba – měl jsem pár týdnů volna a byla to výzva. Tak jsme se vybičovali.
V pražském studiu
A jak to tedy vypadalo v praxi?
MK: Začalo to tím, že jsem od Glenna chtěl spoustu, spoustu kytarových riffů. Ve svém studiu jsem založil session v Pro Tools, v jedné stopě jsme měli automatického bubeníka, stačilo stisknout Record a nahrávat. Chtěl jsem od něj jedno až dvoutaktové riffy (krátké hudební myšlenky, které se opakují) pro takových deset písniček. Byl to experiment. A Glenn, protože je muzikant s velkou fantazií, začal doslova chrlit nápady, na každou stopu cca 10 riffů! Nemělo to ani žádnou harmonii, jen beglajty, nápady na doprovod. Ale když se riff, nebo groove povede, nese celou písničku. Ze začátku bylo všechno v jedné tónině, hned jsem mu vysvětlil, že s tím by se nedalo nic moc dělat. I tempa jsme chtěli mít různorodá. To byl samozřejmě teprve jen začátek, ale důležité bylo, že ty groovy byly nosné, inspirovaly mě.
A tehdy jste se zapojil do práce Vy?
MK: Hned jsem s nimi začal pracovat, komponovat z nich skladby, aranžovat. Bylo to pro mě nezvyklé a náročné, ale jak ze sebe Glenn chrlil nápady, já jsem si dal za cíl, udělat každý den jednu písničku. Nikdy předtím jsem nic takového neudělal. Takto jsem za pět, šest hodin dal dohromady harmonickou strukturu písně, hudební dramaturgii i zpěvovou linku. Glenn potom přihrál ještě základní basovou stopu jako vodítko – protože bez basy se pochopitelně nedá skládat. V budoucnu jsme samozřejmě ještě spoustu věcí pozměnili, ale ten základ, tu kompozici, jsme skutečně dali dohromady tak rychle. A pak jsem si nasadil sluchátka a začal jsem zpívat. Jen tak z hlavy. Improvizoval jsem, udělal jsem dvě, maximálně tři stopy a z nich jsem vybral tu nejlepší. Někdy tam třeba byla chyba, něco co tam nešlo. Buďto jsem to opravil, nebo přizpíval sbory či podsunul na „syntík“ jiné harmonie a najednou se to dostalo někam úplně jinam. A za tři týdny bylo hotovo. A měli jsme materiál, a bezvadný – zpěv sice svahilsky, občas mírně falešně, ale to v té fázi nehrálo roli. Když vás chytí inspirace, nemůžete se nechat otravovat brilantností.
GP: Smysl toho všeho vlastně z mého pohledu spočíval v tom, že ta hudba měla vyjadřovat, kde se nacházíme právě teď. To byl vlastně ten důvod – prostě to ze sebe dostat. A všechno, co jsme nahráli, v té skladbě bylo. Byl to pro nás vlastně úplně nový přístup a byli jsme z toho skutečně nadšení. I teď nám připadá, že to zní svěže.
Zajímavé mi připadá i to, že ačkoliv jste začali u toho, že chcete natočit obyčejné rockové písničky a způsob skládání skutečně přinesl tu autenticitu a svěžest, výsledek zní místy velice progresivně…
GP: Samozřejmě album bylo hotové, ale jen do určité míry. Pak jsme na tom ale odvedli ještě spoustu, spoustu práce. Hlavně Michael pak velmi tvrdě pracoval na dopilování kompozic. Protože to je ten další krok, udělat z prvotních nápadů muziku. Je to umění samo o sobě.
MK: To by pochopitelně nebylo možné, kdybychom neměli studio k dispozici jen sami pro sebe. To je systém, který jsem odkoukal od Franka Zappy, ale podobně to dělá většina muzikantů. Kdybych své studio třeba komerčně pronajímal, nemohli bychom naše myšlenky dotáhnout do konce, nebylo by možné se na hudbu plně koncentrovat. A kdybychom používali jiné studio, bylo by to nesmírně drahé. Všechno, co jsme dělali, jsme dělali jako finální materiál – třeba když Glenn hned na počátku nahrál kytary, byly tak dobré, že jsem je použil a dál jsem ho už netrénoval (smích). Kdybychom měli nahrávat nejdříve demo a pak s tím přijít do studia, byla by to šílená práce. Mohli jsme po celou dobu pracovat, jak nám to vyhovovalo – já jsem většinou dělal odpoledne a večer, Glenn ráno.
A výsledkem je muzikantsky zajímavá a náročná nahrávka, přitom se poslouchá velmi dobře…
MK: Pořád jsme se drželi toho, aby to byla jednoduchá písnička – člověk pak nemusí trávit většinu času nad strukturou. Měl jsem melodii, refrén, Glenn nahrál sólo, já „syntíky“ či hammondy a bylo vymalováno. Proto to zní jako písničky. Ale materiál, který je uvnitř schovaný, je někdy docela progresivní. Už ty riffy, které mi Glenn na začátku dal, byly prostě jeho, byly výsledkem jeho kytarového vývoje a virtuozity. Dával mi spoustu zajímavých, pestrých riffů a to mi vyhovovalo. A klávesy to posunuly zase jinam…
GP: Důvodem, proč to všechno zní tak soudržně je i to, že Michael měl velký vliv na moji muzikálnost. Svým způsobem vím, co se mu bude líbit a naučil jsem se toho spoustu z práce a nahrávání s ním. Pro moji hudbu je typické, že má západní charakter. Je prakticky aharmonická, tóniny se nijak moc nemění, není tam ta evropská modalita. I proto to zní soudržně. Je tam samozřejmě pár skladeb, kde jsou nějaké modulace, ale to nesouvisí s tím, jak komplikovaný je občas samotný riff. Kdybys ale ten riff vyhodil a nechal jen akordy, znělo by to nejspíš jako AC/DC. A o to šlo – riffy jsou jen vyjádřením mého stylu hry, ale nechtěli jsme jít tak daleko, aby se v tom běžný posluchač nebo milovník hudby ztrácel. Je to pořád zkrátka rock.
MK: Ale není to samozřejmě jen Glennem, celá ta sestava na albu Aftershocks dává tušit, jakou instrumentaci můžete očekávat. Už samotná jména napovídají, že půjde o instrumentální výkony té nejvyšší ligy.
Směrem k Austrálii i Americe
Pojďme ale po pořádku. Materiál tedy byl hotový docela svižně, ale něco asi pořád chybělo…
MK: Skutečně, materiál jsme měli a šlapalo to jako blázen, ale co dál? Kdo nahraje basu, kdo bicí? A byl to zase Glenn, kdo přišel s tím, že v Čechách rozhodně jsou talentovaní muzikanti, ale s nahrávkou pořízenou v rámci našeho českého písečku se nikdy nebudeme mít šanci dostat za hranice. Přinejmenším by bylo těžké uspět. Tehdy jsme si řekli, že jestliže chceme být opravdu maximalisté, oslovme ty nejlepší, třeba v Austrálii. Glenn mi nejprve nabízel pro mě neznámé australské bubeníky, ale já se ošíval. Budou o tolik lepší, aby to stálo za tu komplikaci? Ze srandy jsem řekl: „leda Donátiho“, ale to nás jen rozesmálo. Vrtalo mi to však hlavou a jednou, když jsme spolu jeli hrát někam na Slovensko s kapelou Karpatské Chrbáty (hraje také věci Pražského Výběru, pozn. red.), čekali jsme kdesi na zastávce a já prohodil: „Tak mu zavolej.” Glenn se zvedl, na chvíli zmizel někde na nedaleké benzínce, a když se vrátil, povídá: „Virgil nám to asi nahraje“.
Ty už ses s ním někdy dříve potkal, Glenne?
GP: To ne. Ale po pravdě, měli jsme v Austrálii společné přátele, takže jsme jeden o druhém věděli, i když jsme se nikdy neměli možnost setkat. Zkontaktoval nás Peter „Reggie“ Bowman, který s ním dříve nahrával a mě pomáhal s mixem mých sólových desek. A nakonec vlastně smíchal i Aftershocks.
MK: Řekl sice ano, ale bylo to samozřejmě podmínečné. Museli jsme mu poslat materiál na ukázku. Chtěl slyšet nějaké skladby.
Zřejmě by neposkytl své jméno projektu, o jehož kvalitách by nebyl přesvědčený…
MK: Určitě ne. Ale když jsme mu poslali nějakou prvotní nahrávku asi tří skladeb, záhy odepsal, ať s ním počítáme. Tím ale nutně vznikla otázka: Máme jednoho z nejlepších rockových bubeníků na planetě, tak kdo by měl hrát na basu?
Tedy napadá mě více jmen geniálních basistů, ale když by měl člověk říct jedno jméno…
MK: …tak je to Billy Sheehan. A to byl podobný příběh. Glenn mu napsal a zakrátko přišla odpověď – „pošlete materiál“ a poté „jdu do toho“. Bez Glenna by k tomu nikdy nedošlo. Bylo to určitě i díky tomu, že právě začal být dosti známý v Americe. Není zatím tak slavný jako tito muzikanti, ale jeho jméno si získává stále větší respekt. Je mladý a určitě bude dál růst, možná bude jednou tak uznávaný jako oni. Ale už o něm vědí a respektují ho. Sám bych asi tu odvahu neměl … V minulosti se mi samozřejmě povedlo přesvědčit ke spolupráci Franka Zappu. Ale teď jsem si myslel, že je to příliš, nevěřil jsem tomu. A povedlo se.
Směrem do světa
Tím se dostáváme k samotné spolupráci s muzikanty, kteří dnes patří k těm nejuznávanějším. Jak vlastně probíhala?
GP: Byl to úžasný proces. My sami jsme byli dost zvědaví, co se vlastně stane. Jak to Virgil a Billy zahrají a jak to zapadne do písniček. A na jejich účet je potřeba říct, že to, jak jsou uznávaní, že jsou považováni za ty nejlepší, není bez důvodu. To co nahráli, naši hudbu skutečně posunulo dál. Obzvláště Virgil Donati některé z těch songů částečně přetransformoval. Já jsem úplně na počátku nějaké bicí samozřejmě naprogramoval, abych měl do čeho hrát – nestrávil jsem tím moc času, použil jsem jen nějaké základní zvuky a rytmy. A když jsme začali od Virgila dostávat tracky zpět, byli jsme u vytržení, jak jeho bicí písničky pozvedly na úplně novou úroveň. A myslím si také, že je to zajímavá kombinace. Ne každý den máš možnost pracovat s takovými muzikanty. Navíc, když ti ještě v e-mailu napíší, že se jim ta muzika líbí. Byl to neskutečný pocit, museli jsme se občas štípnout, jestli se nám to nezdá... Třeba když se nám povedlo získat pro jednu ze skladeb od Virgila Donatiho sólo…
MK: Musím se přiznat, že jsem měl obavy jej o něco takového požádat. Oba jsou svými sóly proslavení a já jsem se bál, že když toho od nich budeme chtít příliš, nakonec couvnou. Ale pak jsme se odhodlali zkusit to alespoň u Virgila a podařilo se! Jeho sólo na bicí je vskutku skvělé. Myslím, že je to důkazem toho, že se mu naše muzika opravdu líbila. A podobné to bylo u Billyho Sheehana. Nikdy by na spolupráci nekývl, pokud by se mu cokoliv nezdálo. V jejich případě to není jen o penězích. Nejsou to jen anonymní studioví muzikanti, kteří za honorář nahrají cokoliv. To je úplně jiná kategorie.
Přijde mi zajímavé, že zatímco práci Virgila Donatiho znám hlavně z různých progresívních projektů, kde pracuje s různými specifickými rytmy, polyrytmy a tak dále, toto je jedna z relativně mála možností slyšet ho v klasické rockové poloze, kde hraje třeba – téměř normálně – na čtyři doby tak, aby to šlapalo…
GP: Ano, ano…
Ale přitom i tak tu hudbu posouvá dál, zajímavým nebo třeba i nečekaným směrem…
GP: Když jsme totiž byli úplně na začátku, jediné vodítko, které jsem mu dal… řekl jsem, podívej, ty jsi Virgil Donati, takže si dělej, co chceš. Jen zkus mít na paměti, že je to rock. To bylo vše. Když dáš někomu příliš mnoho instrukcí – chceme to, chceme tamto, mohlo by se to obrátit proti tobě. Dostaneš zpátky jen „tu-pa tu-pa tu-pa tu-pa“. Ale Virgil byl neuvěřitelný. Jeho styl tvoří spousta různých elementů.
Zachovává kontext, ale je velice kreativní…
GP: Strašně moc to nakopává. Je zajímavé, že když tu nahrávku posloucháš jako rockové písničky, poslouchá se to hrozně dobře, ale když se zaposloucháš do bicích, je to jako z jiné planety, to by nezahrál každý bubeník. Je to velmi inspirativní.
To mi právě přijde zajímavé, totiž v komplikovaných progresivních skladbách se spousta geniálních drobností ztratí v té celkové komplexitě, zatímco tady si naprosto vychutnávám drobné fígle a finesy…
GP: Velmi dobře řečeno. Jednou jsem viděl Virgila v Melbourne, šel jsem na jedno z jeho vystoupení, když jsme začali diskutovat o tomto albu, a bylo to spíše setkání bubeníků. Já sám mám rád progresivní muziku. Ale Virgil je technicky tak vyspělý, hraje hodně fusion, polyrytmů a tak dál. Byl jsem v davu, poslouchal a některé věci jsem nedokázal pobrat, vůbec jsem nechápal, co se to děje.
A jak vaše spolupráce vypadala prakticky?
MK: Vlastně jednoduše. Uploadoval jsem materiál na Dropbox, Virgil a Billy si jej stáhli, nahráli bicí, basu a poslali zpět.
Jak dlouho to zabralo?
MK: Virgil byl velmi rychlý. Trvalo to snad jen deset dnů. Na Billyho jsme museli nějakou dobu počkat, protože byl na turné, ale pak to zvládl také velice svižně. Jakmile jednou začali, byli ve studiu každý den.
Za pozornost stojí, že i když tedy bicí a basa byly nahrány v zahraničí samostatně, všechno je ponecháno živě, bez střihů, autotuningu, kvantizací…
MK: Když to tito lidé rozjedou do takových otáček, ani to jinak nejde. Oni sami to zahráli evidentně na jeden průchod bez toho, že by to zpřesňovali, kvantizovali tou kvantizační mechanikou. Tady nic takového neuslyšíte, je to zkrátka všechno jenom z rukou. I když to občas zní až strojově přesně. Do Donatiho, ani do Sheehana jsem neudělal ani jeden střih. Ani bych si to nedovolil. Do Glenna bych sice střihl, ale nebylo to třeba. Jak to nahráli nebo poslali, tak to tam sedí.
Co mě zaujalo, už když jsem slyšel výsledek, ještě před finálním mixem a masteringem – znělo to našlápnutě, ale pořád jako skutečná kapela. Čtyři lidé hrající společně, bez zbytečných overdubů, velmi přirozeně a hlavně rukama…
GP: Cílem bylo, abychom to kdykoliv byli schopní zahrát naživo, replikovat vše, co jsme vytvořili ve studiu, také na pódiu. I Michael si toho byl dobře vědomý, když připravoval základní mix a produkci hudby. Někdy je to těžké, když nahráváš, protože máš tendence udělat vše tak, aby to znělo fakt nadupaně. Je docela obtížné držet se zpátky, se vší technologií, která je dnes pro nahrávání k dispozici, je vlastně docela snadné toho dosáhnout – a velice rychle, díky snadnému zdvojování, overdubům a tak dál. To, co slyšíš tady, je ale spíš výsledkem Michaelových schopností produkce – ta hudba stále zní strašně masívně a našlápnutě, ale cokoliv v ní slyšíš, jsme schopní kdykoliv zahrát naživo. V některých skladbách jsou neuvěřitelné party kláves nebo syntezátorů, které zní velmi mohutně a spolu s kytarou to dává opravdu masivní zvuk, na spoustě míst hrají syntezátory kytarové riffy tam, kde já hraji kytarové sólo.
MK: To byla hlavní myšlenka už od začátku. Mohli jsme udělat plnou, našlapanou produkci, jako ve Výběru II. Ale tentokrát nám šlo o to znít jako čtyři muzikanti hrající dohromady. V tom jsme byli zajedno. Někdy je problém, když dáš dohromady monumentální projekt plný mnohovrstevných partů, pak se postavíš na pódium a tam není nic a musíš použít halfplayback. To nikdo z nás nechtěl. Vždy jsme mysleli na to, zda ten a ten part dokážeme zahrát přesně tak, jak to slyšíš na albu. A tak jako tak, když jsem pak nahraný materiál zpracovával a míchal, nemohl jsem stříhat do bicích Donatimu nebo do basy Sheehana – i kdybych chtěl, ty party byly tak propracované, že by to byla věčná škoda. Kytaru jsem také needitoval, jen jsem nahrazoval kytarový doprovod klávesovým doprovodem v místech, kde hrál Glenn sólo. Ale i v těchto místech zní kapela plně. Ovšem je to jen tím, že každý hraje tak skvěle.
Zároveň je to ale odvážné rozhodnutí, hrát jen jako „obyčejná“ čtyřčlenná kapela…
GP: To ano. Ale máme na to ty nejlepší světové muzikanty. A to je asi všechno, co ti k tomu můžu říct (smích).
MK: Když jsem třeba chtěl někam Glennův zpěv, nejdřív jsem se ho zeptal: Budeš pak schopný tuto pasáž zahrát a přitom zpívat? Jen pokud řekl ano, nahnal jsem ho před mikrofon. Ale on nechtěl. Urputně se bránil.
GP: Přesně tak. Některé ty riffy jsou komplikované – ne vždy technicky, ale někdy třeba rytmicky, abych byl schopný zpívat a přitom je s přehledem zahrát. Dost jsme o těchto věcech přemýšleli a snažili jsme se být k sobě poctiví. Stejné to bylo i u syntezátorových partů, kdy Michael někdy sám reagoval „ne, ne, ne“. Vždycky jsme mysleli na živé hraní, na show, a nebylo by ani dobré, kdyby stál Michael celou dobu za klávesami.
MK: Věděl jsem, že když bude mít Glenn sólo, budu mít čas hrát, stejně tak jsem dal třeba i náročnější klávesy do úvodních partů. Ale tam, kde zpívám, jsem nechal nanejvýš jednoduchá „kila“, tam by nic jiného nefungovalo.
Od svahilštiny k angličtině…
Zpěv je tady, jak se mi zdá, vůbec kapitola sama pro sebe…
MK: Měli jsme nahrávku, party Billyho Sheehana a Donatiho, všechno pohromadě. Ale to opravdu nebylo zdaleka všechno. Tak především, co s texty? A se zpěvem? Ze začátku jsme o tom vlastně moc neuvažovali.
V kontextu takového projektu by zpěv asi měl být anglicky…
MK: Ale já jsem anglicky nikdy nezpíval! Nikdy! Původně jsem řekl Glennovi, že musíme sehnat textaře a že zpívat bude on. Vychechtal se mi: „Zpívat budeš ty a já to otextuji.“ Přitom on sám nikdy předtím texty nepsal a já nikdy anglicky nezpíval.
GP: Nějaké texty jsem samozřejmě už dříve psal, ale nikdy jsem moc nepočítal s tím, že by se něco z toho mohlo objevit na takovém albu.
MK: Navíc v té době jsme už začínali pracovat na comebacku Pražského Výběru, takže jsem už věděl, že na to nebudu mít čas. A tak jsem ty texty na něj rád přehodil (smích). Glenn se do toho pustil a texty začal dávat dohromady. Šlo mu to pomalu, ale to mi vyhovovalo, protože jsem přestával stíhat (smích). A nakonec to přesně vyšlo – jakmile jsem já skončil s přípravami comebacku Výběru, Glenn, který byl mezitím v Austrálii, byl hotový s texty. Takže on je zodpovědný za to, co zpívám! (Glennův smích)
A o čem vlastně texty jsou, když už o nich mluvíme?
GP: No, vlastně jsem se snažil být s texty především upřímný. Každý song je v podstatě o vztahu nás, lidských bytostí, ke světu, Zemi, vesmíru. Jsou poměrně otevřené. Nesnažím se na nikoho příliš ukazovat prstem, chci, aby si texty mohli lidé interpretovat po svém. Rozhodně jsme nestáli o žádná velká slova, smělé nebo drzé výkřiky. A všemi se prolíná jeden základní pozitivní element, naděje.
MK: Jó? Tak to je fajn (smích).
Pravda je, že těch negativních pohledů na svět je teď až až…
GP: No právě, přesně tak. A o tom to v podstatě je. Texty se dotýkají řady těchto negativních věcí, které se dějí, ale vrací nám to zpátky v tom, že je jenom na nás, abychom si vytvořili lepší místo k životu. Pokud se spojíme, tak to dokážeme. Je to jen o naší uvědomělosti.
MK: To je inspirace od Michaela Jacksona… „heal the world“ (zpěv a smích). Ale fakt je, že jsem spokojený. Měl jsem nejdříve trochu obavy, říkal jsem Glennovi, že nechci zpívat nic vulgárního, to bych měl problém. A některé jeho texty pro jiný projekt jsou toho plné.
GP: Právě proto mě to zabralo tolik času. Je hrozně jednoduché psát texty plné vulgarit. Ale měl jsem velký respekt k Michaelovi a chápal jsem, že by ty texty měly obstát vedle toho, co všechno už za svou kariéru sám napsal. Takže jsem se soustředil na to, aby byly tak vstřícné a pozitivní, jak to jen šlo.
I v Pražském Výběru nebo na sólových deskách jste měl texty jiných autorů, takže asi nebyl problém zpívat texty někoho jiného…
MK: Já už nemám tu ctižádost, jakou jsem měl v mládí. Vlastně jsem původně chtěl, aby to zpíval někdo úplně jiný. Byl jsem spokojený s tím, že jsme vytvořili skvělou hudbu, album, na kterém hrají tak velcí a skvělí muzikanti, to mi připadalo fantastické.
Byl jste tedy přístupný čemukoliv, co bude nejlepší pro projekt…
MK: Přesně tak. Pořád jsem hledal na internetu nějakého anglického či amerického zpěváka. Ale Glenn se k tomu postavil tak, že řekl ne, zpívat musím já. Podmínkou ale bylo, že mi pomohl s angličtinou – to není tak jednoduché a nechtěl jsem, aby to neznělo trapně. Tady mi to hodně ulehčil Glennův australský kamarád a spolupracovník Reggie Bowman. Ten byl tak vstřícný, že pro mě celou desku předzpíval, abych měl představu, jak by ta výslovnost v angličtině měla znít.
GP: Šlo hlavně o to, že když Michael skládal, dával dohromady a aranžoval hudbu, zpíval. Jen tak, aby tam dal základní motivy a melodie. A všechno, co nazpíval, kupodivu znělo jako angličtina. Vytvořil různé harmonie a znělo to strašně pěkně, doslova to dávalo skladbám tvář. A já jsem skládal texty už přímo na ty melodie. A když jsem odjel zpátky do Austrálie a přehrál to všechno Reggiemu, dokonce i on byl toho názoru, že to nemůžeme nechat zpívat někoho jiného. Také jemu připadal Michaelův hlas velice charakteristický, výjimečný, hlavně v pomalejších věcech. Přitom sám Reggie je velmi dobrý zpěvák, ale barva Michaelova hlasu je neopakovatelná.
Co mě ale na zpěvu hlavně zaujalo – je úplně jiný, než jak Vás člověk zná z Výběru nebo z dosavadních sólových projektů. V melodiích. Bylo to cílevědomé?
MK: To je zajímavé. Jednak je to angličtinou, v ní se zpívá jinak. Dnes si dokonce myslím, že kdybych zpíval celý život anglicky, dotáhl bych to dál. Mě se můj vlastní hlas a zpěv zalíbil vlastně až na téhle desce! S těmi australskými a americkými muzikanty mě to zkrátka přivedlo k úplně jiné melodice. Některé ty fígly se objevily už dříve, když jsem zpíval šansony, ale angličtina mi to umožnila zazpívat lépe a snáz. Paradoxně se v ní navíc lépe a snáze ladí. Zpětně jsem odhalil, že je to, dá se říct, líný jazyk. Slova převalujou v hubě. Nikdy nedají slabiku, která by se jim dobře nevyslovovala. Není tam žádné „íííí“ a úúúú, při kterých se hůře intonuje. Předtím jsem vždycky zpíval česky, hrál s českými muzikanty. Takové to skřehotání na ta česká slova… a česká rocková muzika. Každý jazyk je specifický, ale třeba čeština, japonština či holandština se s rockem v lásce příliš nemají.
GP: Já si nemyslím, že je to jen otázka Čechů. Mě připadá, že to je vůbec v evropské rockové muzice. Evropané jsou velmi ovlivnění klasickou hudbou. Třeba ne ani vědomě, ale je to v nich, ve vás. A díky tomu je i v rocku ten klasický element, hodně takových těch typických akordických postupů, kadencí, zajímavých nebo disonantních akordů, odehrává se tam spousta věcí. Naproti tomu v „západním“ rocku je všechno velice, velice jednoduché. Harmonicky. Spousta riffů a melodií, které hraji já, jsou postavené na jedné notě namísto celých akordů. A do toho by komplikované vokály nemusely fungovat, takže tam přirozeně slyšíš jednoduchou melodii.
MK: Velkou roli v tom hrál právě i ten základní princip, který jsme si stanovili – jeden den na jednu písničku. Ta rychlost a okamžitost zpracování mě přivedla k úplně jiné melodice. Vlastně ani nebyl čas na nějaké hudební spekulace. To je velmi zajímavé.
Proces nahrávání
Vraťme se ještě k samotnému nahrávání v pražském studiu a podívejme se ještě blíže na to, jak vypadalo samotné nahrávání po technické stránce tady u Vás. Co jsi použil ty, Glenne?
GP: Je to pořád ta stejná sestava (smích). Hraji na svůj hlavní nástroj, upravený Fender Stratocaster, upravený se snímači Di Marzio a tremolem Super–Vee. Jako aparát používám australské hlavy Ulbrick Stadium 80 a reproboxy Ulbrick, boost pedál a distortion 12Axe opět od Davea Ulbricka, wah-wah RMC a phaser MXR.
Tedy úplně stejný set up jako na albu s Pražským Výběrem II?
GP: Ano! Stále stejný set up jako před těmi šesti, sedmi lety, když jsem sem poprvé přišel! Totiž ten můj aparát vlastně nikdy neopustil studio, na živé hraní mám druhý. Tak, jak jsme ho sem tehdy postavili, tak tam stojí doteď (smích).
A v případě kláves?
MK: U kláves to bylo také velmi jednoduché. Používal jsem převážně Korg Oasys, na nějž naprosto geniálně hrál Jordan Rudess z Dream Theater, pak jednoho staršího Korga – Trinity – vlastně předchůdce modelu Oasys. A také Hammondy. Ty jsem na nahrávce používal snad poprvé v životě.
Na desce je slyšet spousta klasických, teplých rockových zvuků…
MK: Ano, ano, to byl záměr. A pak mám poměrně masivní box plug-inů – softwarových syntezátorů do Pro Tools, stačí jen připojit jakékoli klávesy. V jeden moment si to poslechl můj syn Miki a se všemi zastaralými zvuky mne doslova vyrazil: „Tati, to chceš, aby ti to znělo jako osmdesátky? To je naprosto neúnosný.“ Tak jsem nakoupil bundly a zařadil Massive (Native Instruments), Virus, Absynth a začal předělávat. I když je to v podstatě už dnes jedno, i Oasys vyrobí cokoliv, ale dá to práci. Massive má takové ty jedovatější zvuky hned po ruce. Modernější, dá se říct.
Pojďme alespoň krátkosti nahlédnout do studia. Z toho, co tady zaznělo, je zřejmé, že je vše postaveno na Pro Tools, je to tak?
MK: Ano, vše je založeno na Pro Tools, ale té nejvyšší generace, HD. Je to hodně výkonný systém. Ale netočím na 96 kHz, točím běžně na 48 nebo 44,1 kHz s rozlišením 24 bitů. Točili bychom i „výš“, ale jak jsme to v tom fofru dávali dohromady, nebyl čas na přestavování studia. Ale příště, až bude trochu času, už zřejmě budeme točit na 96 kHz. Mám zde hodně kvalitní, drahé převodníky Apogee AD-8000, odposlechy Genelec. A mikrofony… (ke Glennovi) Jaký tam máme vlastně mikrofon na kytaru?
GP: Je to jen obyčejný Shure SM57, old school.
MK: Ale točili jsme na čtyři mikrofony rozestavěné v různých vzdálenostech – takže každý ten zvuk, part, má vlastně čtyři stopy. Nenahrávali jsme více kytar, jen je to takto sejmuté a dobře odladěné na co nejlepší zvuk. Dokonce jsme šli tak daleko, že jsme si dávali k reproduktorům na boxy značky, kde má být mikrofon umístěný. To bylo nekonečné zkoušení, kam přesně dát mikrofon. To všechno jsme ale dělali už dřív, během Pražského Výběru II a od té doby, to tak zůstalo.
Najít ten správný sweet spot na reproduktoru je určitě časově náročné, takže je to velká výhoda, že to ve studiu máte na stálo…
MK: To rozhodně, byla to dlouhá, opravdu dlouhá doba, než jsme ten správný zvuk našli!
GP: S mým kytarovým zvukem je to trochu složitější. Když máš totiž čistější – ne příliš heavy – zvuk, spousta lidí ráda používá kondenzátorové mikrofony a room mikrofony. Ale protože můj zvuk je tak „žhavý“, specifický se spoustou gainu, je velmi obtížné najít to nejlepší místo, kde to zní dobře. Zabralo nám to alespoň dva dny, když jsme se chystali poprvé nahrávat.
MK: Glenn zůstal ve studiu a já jsem si nasadil klasická traktorová sluchátka – hluchátka, která mají utlumení -50 dB, aby mi to neutrhlo hlavu, Glenn hrál na kytaru a já jsem s mikrofonem kroužil na kolenou kolem bedny, zkoušel různá umístění a Glenn hlásil, kdy to zní dobře nebo špatně.
GP: Používám velmi jednoduché zapojení, analogové vybavení, žádný tajný stroj, ale chci, aby to bylo perfektní. Když je dobrý základní zvuk, je pak snadné jej mírně dobarvit nějakými efektovými plug-iny v Pro Tools.
Rozhlížím se po studiu a hledám, co asi sloužilo jako hlavní zpěvový mikrofon. Je to snad tento potlučený chudáček co stojí tady v režii?
MK: Ehm, to je také „story“. Zkrátka jsem použil mikrofon, který tady právě byl. Je to nějaký Shure, ale i kdyby třeba trochu zkresloval, jak jsme byli zabraní do práce, bylo nám to jedno. Jsou věci, které jsou v dané chvíli důležité, a ty, které ne. A hlavně jsme předpokládali, že Reggie dokáže udělat dobrý zvuk z čehokoliv.
Za mixem až do Austrálie…
Co se týká nahrávání vašich a Glennových partů, chápu správně, že co se týká inženýringu nebo recordingu, o všechno jste se postaral sám, ve Vašem vlastním studiu?
MK: Všechno jsem si udělal sám, od A až do Z. Pracuji s Pro Tools už dlouho, už na Vymlácených rockových palicích jsem míchal sám. I u nás jsou samozřejmě skvělí zvukaři, ale když o své muzice máte hodně přesnou představu, nikdy ji nerealizují tak přesně, jak to člověk chce. Takže mám na svědomí natáčení, kytary, syntezátory, kompletní sesazení, když jsem dostal basu a bicí. Pak nahrávání zpěvu. Zpívám přímo v režii, stačí si nasadit sluchátka, všechny mašiny tady jsou velice tiché. Nemusíte nikam chodit, režie je vytlumená, stojím přímo u stolu. I většinu sborů jsem si nazpíval, ale na několika místech se mnou zpívají Reggie a Glenn. A pak jsem vše předmíchal do stádia takřka hotového mixu.
Nakonec jste si ale pro finální mix a mastering udělali výlet až do Austrálie. Přitom jsem měl možnost slyšet už ten pokročilý mix přímo z vašeho studia, a znělo to hodně dobře. Tak proč ta změna? Bylo to snad proto, že jste chtěli, aby i pod finalizací byl podepsán někdo „zvenčí“?
MK: Šlo především o bicí. A také o zpěv. Hlavně kvůli bicím jsem se ale rozhodl nechat finalmix na Reggiem Bowmanovi, který s Virgilem Donatim spolupracuje už deset let. Virgil poslal kompletní bicí – zhruba 15 stop – bez efektů. Jeho „rafmix“ byl ovšem skvělý, trošku více do jazzu, ale byl vytvořen pro sólové bicí, bylo tam příliš činelů a tak dále, nedalo se to použít. A na smíchání bicích jsem si nevěřil a proto jsem se rozhodl jet s tím do Austrálie a nechat finální mix na Reggiem, který je sám muzikant, míchal už několik Donatiho desek a má jeho respekt. Reggie dal bicím prostor, celkový zvuk se trochu posunul, bicí jsou mírně ostřejší než v původním mixu, zní více rockově, moderně, hodně nadupaně. Také zpěvy výrazně vylepšil, to my tady tak neumíme. Kdybych chtěl něco takového udělat sám, dělal bych to dlouho. Reggie se ovšem na albu objevuje i jako zpěvák – zpívá totiž řadu doprovodných partů třeba v refrénech. Udělali bychom cokoliv, aby byl výsledek lepší. A mastering sám nedělám nikdy, to chce vždycky jiné uši.
Když jste měli možnost nahlédnout do australského studia, byl tam výrazný rozdíl ve vybavení?
MK: To určitě ano. Musím říct, že když jsem viděl systém, jakým pracuje s Pro Tools třeba právě Reggie Bowman, vypadalo to jako úplně jiný program. O řád komplikovanější. Tihle lidé se tomu věnují do hloubky a používají neuvěřitelně sofistikované postupy a nástroje, jak docilují toho, aby například hlasy pronikaly kapelou, ale přitom zněly relativně málo. Mají Pro Tools našlapané plug-iny a jinak používají samozřejmě slavnou konzoli Solid State Logic. Zajímavé bylo třeba spojení zesilovačů a beden pro monitoring. Jako odposlechy používá Reggie klasické Yamahy NS-10, které já používám v bytě na podkládání květináčů. On na ně ve spojení se subwooferem míchá a hraje mu to přímo neuvěřitelně. Nerozuměl jsem tomu, že mu hrají tak dobře, jsou sice kvalitní, ale já jsem z nich tak dobrý zvuk nikdy nedostal. Prý k nim vyzkoušel 11 zesilovačů. Zkrátka si dal tu práci. To jsou věci, které člověk nevymyslí. Berou to řemeslo hrozně vážně.
Každopádně jste celý proces měli pod kontrolou…
MK: To ano, byl jsem u toho. Ale když člověk nemá svoji sadu monitorů, trvá týden, než se zorientujete v jejich poslechu. To je velký problém. Kde ověřovat, že ten frekvenčně spektrální obraz odpovídá tomu vašemu, jak by to znělo na vašich bednách? Takže jsem si vzal troje sluchátka, která znám a po večerech jsem porovnával, kam jsme se dostali. Celkově to trvalo pět dnů.
Co dál?
Mluvili jsme o tom, že jedním z cílů bylo i živé hraní. Jsou tedy skutečně už nějaké plány hrát naživo?
MK: Rozhodně ano. Ale po pravdě řečeno, kdy a kde, to se uvidí. Je to takový můj vnitřní rozpor: Jestli se pouštět do koncertování, nebo jít hned na další desku. Musím říct, že po této nahrávce jsem na tuto práci nakopnutý, připadá mi, že bychom byli schopní vychrlit ještě alespoň další jednu, dvě nahrávky. Poučit se ze zkušeností z té první, když už víme, co bychom udělali jinak. Přemýšlíme samozřejmě i o koncertech, chtěli bychom to zkusit. V plánu máme i videoklip, už máme i nějaký nápad, ale i tady ještě řešíme, jak to provést. Jinak ale z jejich strany zájem rozhodně byl, oba dali najevo, že si s námi na pódiu rádi zahrají. Ale je to pochopitelně organizačně náročné.
GP: Rozhodující také bude, jak budou nejprve především čeští fanoušci na album reagovat. Doufáme, že se to podaří. Kdybychom chystali vystoupení s Billym a Virgilem, rádi bychom, aby to byla velká show.
Ale sám jsem byl svědkem toho, že se neštítí menších klubů a rádi si dají třeba evropské turné s nějakým progresívním projektem…
MK: To jistě, o tom není pochyb. Ale na to oni doma mají své muzikanty, se kterými si zkrátka chtějí zahrát, své vlastní projekty nebo kapely. Ale pokud je pozveme my a poletí sem takovou dálku, obětují svůj čas, rádi bychom, aby to stálo za to. Chtěli bychom, aby to byly velké koncerty nebo festivaly.
GP: Jsme opravdu pyšní, že jsme něčeho takového dosáhli. Nestává se každý den, abys mohl s hudebníky takového formátu spolupracovat a nahrávat. Samozřejmě si úplně stejně vážím i spolupráce s vynikajícími českými muzikanty, ale tohle je opravdu něco speciálního. Takže doufám, že se nám povede ty plány realizovat, a pokud možno v plné parádě.
MK: Budoucnost je zkrátka otevřená. Určitě bychom chtěli pokračovat ve spolupráci.
Máte to všechno za sebou, nahrávka je připravená k vydání, Jak budou reagovat posluchači. Když se teď ohlédnete, jak byste tu desku hodnotil Vy sám, sám za sebe?
MK: Rozhodně je to jeden z mých nejlepších projektů v životě. Vůbec ta možnost si zahrát, spolupracovat s těmito muzikanty. Udělal jsem spoustu různých věcí, co jsem dříve nezkusil. Například mě až zamrazilo, když jsem zkusil nasadit sekvencer na živou nahrávku… a ono to sedělo od začátku do konce! Neuhne to! Nasadíte na ně mašinu a oni hrají „jako mašina“. Při každém tónu, při každé ráně. A ty své party nemají zpřesňované, to je v Pro Tools vidět. Je tam samozřejmě ten lidský dotek, ale je to úplně perfektní. Nevěřil bych, že se něco takového může stát. Přitom všechno, co vzniklo za těch prvních deset dnů, na tom albu je. Jenom jsem to přezpíval do angličtiny. Žádné tóny jsem neměnil, všechno hned sedělo – Donati, jak to poslal, Sheehan, jak to poslal, Proudfoot, jak to nahrál! Takže z toho mám skvělý pocit. Baví mě to. Je to vlastně emocionální deska. Všechno, co tam je, je plně autentické, nic není „vyčinčané“, uměle dotvářené. Skvělou tečkou je také fakt, že desku vydá jako svůj teprve druhý titul Warner Muzic v České republice. Spolupráce s nimi je také výborná a jsem za to velmi rád.
To mě velmi těší. Děkuji za rozhovor.