Nick Milo

Rozhovor s hráčem na klávesové nástroje
Nick Milo

U nás prakticky neznámý hráč na klávesové nástroje, session muzikant a hudební skladatel Nick Milo (celým jménem Miloševič) pochází po předcích z Bělehradu, ze Srbska. Jeho prarodiče emigrovali do USA a Nick je představitelem již druhé generace narozené ve Spojených státech. Nick Milo má na svém kontě přes dvě desítky alb, ať už jako sideman nebo sólista. Proslavil se především v přední světové funkové kapele Tower of Power, kde působil přes deset let. V současné době doprovází anglického rockového a bluesového zpěváka Joe Cockera a hrává také se svým přítelem, ex-trumpetistou Tower of Power, Gregem Adamsem.

Nickem Milo jsem se seznámil při jedné z mých početných návštěv kapely Joe Cockera během jeho evropského turné, a to vlastně díky mnohaletému přátelství výborného brněnského bubeníka, jinak také zástupce firmy dw drums, Petra Kudibala s bubeníkem Jack Brunem. Právě s jeho pomocí jsem se spřátelil také se zpěvákem a hráčem na Hammodky Mike Finniganem. Přinesl jsem tenkrát, tuším že to bylo v Rakousku, Jackovi lahvinku moravské slivovice, druhou jsem otevřel pro všechny a Nick po přivonění a ochutnání prohlásil: „Výborná! To znám, to je rakija, tu dělával děda!“ A pak jsme se tedy dali do řeči, probrali jsme ty naše slovanské kořeny, a náramně se sbližovali. Pořád mi přitom vrtalo hlavou, koho že mi připomíná... Nějakého hráče ze slavných kapel? Ne a ne si vzpomenout... Až se náhle (jen tak mimochodem) zmínil, že za něj Mike (Finnigan) hrál jeden čas v Tower of Power - a mně to zapálilo. „Tys ale měl dlouhé vlasy, že jo, Nicku?“ „To se ví, že jo, nosil jsem je celkem dlouho.“ A byl jsem doma. Tento skromný a nenápadný muzikant hrál, prosím pěkně, celých jedenáct let s Tower of Power z Oaklandu (San Francisco, Kalifornie), snad nejznámější kapelou hrající funky, ale také s nejslavnější dechovou sekcí, kterou si do-dnes kdekdo vypůjčuje na své nahrávky, stejně jako dechaře od Earth, Wind & Fire. 

Ví se o Tobě, že jsi vzdělaný muzikant. Když se ohlédneš za svým dosavadním vývojem, jakou lekci bys považoval v rámci své hudební dráhy za nejdůležitější a proč? 
Až zase tak moc vzdělaný nejsem. Kde jsem, proboha, přišel k takové reputaci? (Smích) Ale dobře... Ještě jako junior jsem studoval klasické piáno a pořád ještě na něj trochu cvičím – především kvůli technice, ale i kvůli meditaci. Hlavně Bach je pro tyto účely dobrý. Ale už od malička jsem měl problémy s tím, že hraji podle „ucha“ a improvizuji. Klasické vzdělání tohle moc neoceňuje, i když velcí skladatelé byli údajně geniálními improvizátory. Když jsem byl poté na střední škole, hrával jsem po barech a klubech v kapele, která hrála rock & soul. Zanechal jsem ale potom předčasně studia právě proto, abych mohl studovat kompozici na universitě. Také jsem začal brzy s jazzem. Když mně bylo jedenáct, měl jsem velké štěstí, že jsem viděl živě v Chicagu pianistu McCoy Tynera. Tahle zkušenost pro mě byla v mých začátcích nesmírně cennou inspirací. A právě toto zřejmě byla ta nejdůležitější lekce, protože jsem nemusel vyhledávat žádné učitele ani knihy, ze kterých bych čerpal. Prostě najdete si to, co máte rádi, co vás inspiruje a jdete si za tím.

Co bylo pro tebe přínosnější – studium nebo „živé“ hraní?
Jakékoliv studium je jenom pouhá příprava. Podle mého názoru s sebou hudba nese potřebu být prožívána, být něčím, o co se dělíte s ostatními. Teprve poté lze o hudbě řici, že je „živá“. 

Který z tvých učitelů tě nejvíce ovlivnil nebo byl pro tebe nejdůležitější? 
V mém životě se objevila v různých obdobích řada důležitých lidí. Pravdou však bude, že tím nejdůležitějším člověkem asi vlastně byla moje máma. Výuka na piáno byla totiž její profesí. Sice mě učila jenom zpočátku, protože když mně bylo devět let, tak mě poslala k jinému učiteli. Řekla tehdy, že už mě naučila všechno, co mě naučit mohla. Což sice může i nemusí být zrovna pravda, ale byl jsem rozverné dítko, asi jako každé jiné, takže je úplně možné, že nebýt jí, tak jsem u piána ani nezůstal. Když mně bylo tak deset, jedenáct let, začal jsem si sám psát písničky, tehdy už jsem neměl potřebu být někým postrkován. Hudba se pro mě „otevírala“, začala být pro mě velkým dobrodružstvím.

Myslím, že piáno je tvůj hlavní nástroj. Jak a kdy ses dostal k Hammondkám? 
Hrál jsem na Hammondky trochu už před Tower of Power (dále jen TOP, poznámka red.), ale s nimi jsem je už bral naprosto vážně. Když jsem s TOP začal hrát, psala se 80. léta a hoši v kapele hledali nějaký jiný „sound“. Postupem času jsem na Hammondy hrál více a více. Panečku, to je zvuk, co? Super zvuk, který tam sedí jak hrom, tak proč jej měnit, ne?

Jaký byl tvůj první důležitý „kšeft“?
To je opravdu otázka k zamyšlení. Mohl bych klidně říci, že den co den, týden co týden, vždy by se dalo odpovědět jinak! Co mě napadá zrovna teď... snad to byl koncert s Joe Cockerem na jazz festivalu v Montreaux v roce 2002. Hráli jsme tenkrát jako poslední, což je v rámci tohoto festivalu velká pocta. „Vlítli“ jsme na pódium o půl druhé ráno po Youssou N’Dour a jeho neuvěřitelné kapele. A před námi hrála Angelique Kudjo! V té hale byla tak neuvěřitelná energie! Opravdu to byla pro nás čest. Mimochodem, dozvěděl jsem se, že tam budeme toto léto, v červenci 2013, znovu. Bohužel, tentokrát už bez zakladatele festivalu Clauda Nobse. Budiž mu země lehká...

Zajímala by nás více Tvá spolupráce s Joe Cockerem. Jak se ti vlastně podařilo to, že ses stal členem jeho skupiny?
Joe Cockera znám již od dětství. Když se v kinech promítal film Woodstock, byl jsem ještě příliš mladý na to, abych mohl sám na takový film jít, ve Státech to tak tehdy bylo. Naštěstí mě ale na ten snímek vzali rodiče. Joe byl mým oblíbencem hned od začátku, stejně jako například kapela Sly and The Family Stone. Ke Cockerovi mě tak trochu dostal saxofonista Steve Grove (známý jako Euge Groove), se kterým jsem hrál v TOP. Steve mě na jaře roku 2001 doporučil na konkurz pro hráče na piano do Joevy kapely, se kterou měl ten rok na podzim vyjet na turné po Spojených státech a Kanadě. První skladba, kterou jsme na té zkoušce hráli, byla Feeling Alright. Když skončila, měl jsem pocit, že to ostatní už bude jenom hračka. Bůh mě za to potrestej! (smích). Po konkursu mě poprosili, abych tam chvíli počkal a nakonec jsem tam odehrál ještěi celý doprovod pro konkurz pro basu. Během těch pár hodin, které jsem tam strávil, jsem postupně začínal nabývat dojmu, že mám práci.

V minulosti ses několikrát zmínil, že mezi největší zážitky hraní s Joe Cockerem patřilo cestování za hranicemi Spojených států. Mohl bys pohovořit o každodenní rutině na turné s tak zkušeným a slavným muzikantem, jakým je Joe?
Joe miluje Spojené státy, Colorado se například stalo jeho domovem. Přesto posluchači v Evropě, a zejména pak v Německu, jsou mu (a jeho hudbě) stále zcela oddáni. Mohu říci, že bez ohledu na to, kde zrovna hrajeme, je publikum určitě tak ve dvou třetinách koncertního setu nadšením na nohou. V Německu ale vstávají ze sedadel hned na začátku. Koncertovat s Joe Cockerem po Evropě je vážně skvělé. Pokud je takové turné organizováno na podporu nově vydané desky, pak se cestuje s celou produkcí – jede zvuk, světla, pódium. Doprovází nás početný tým lidí a cestujeme s náklaďáky a autobusy. Poněkud jiné je to v případech, kdy koncertujeme na festivalech – tým je daleko menší, ozvučovací techniku sdílíme s ostatními účinkujícími dané akce. No a protože jsou takové koncerty rozesety obvykle po celém světě, přepravujeme se letecky. V den koncertu obvykle necestujeme, mnohdy je to ovšem nevyhnutelné. Také se snažíme neodehrát více než tři koncerty v řadě – to proto, abychom dokázali Joeově hlasu zajistit potřebný odpočinek.

Četl jsem, že Joe bývá označován jako „vášnivý perfekcionista“. Odpovídá tato charakteristika tvé vlastní zkušenosti s Joe Cockerem?
Pokud byste zažili více než jen jedno či dvě vystoupení Joe Cockera, všimli byste si, s jakou přesností zpívá. Joe má u každé písně velice do hloubky promyšlený text i frázování. Moc dobře tak ví, do čeho jde. Na pohled jasně vidíte ten rock&rollový prvek – všechnu tu jeho vášeň i sílu, s jakou zpívá. Jeho schopnost soustředit se na takový výkon je až neuvěřitelně stálá a neochvějná. Joe je také vynikajícím způsobem konzistentní při svém tvůrčím procesu, v tom jak je kreativní.

Jsi proslulý především jako vynikající doprovodný hráč. Co v této roli považuješ za nejdůležitější atribut?
Nejdůležitějším předpokladem je samozřejmě schopnost poslouchat. Vypadá to možná jednoduše, ale je to tak. Hraj jako součást celku a pomáhej každému muzikantovi vyniknout. Někteří lidé mě znají spíše jako skladatele-autora. Měl bys někdy přijet do Los Angeles; v minulém roce jsem vydal sólové album s mým kolegou a hudebním parťákem, Rocky Maffitem. Jmenuje se  „All The Lost Angels“ („Všichni ti ztracení andělé“). Najdeš jej na mých webových stránkách milomon.com, stejně jako na iTunes, Amazon, atd.

Hrál jsi se skvělou funky kapelou TOP jedenáct roků. Jak bys popsal svoje zkušenosti a zážitky, to „být na place“ s takovou vynikající dechovou sekcí, jako jsou TOP a navíc s Franciscem „Rocco“ Prestiou na baskytaru?
Naprosto opojná záležitost! Rocco je skutečně hudebním klenotem a je to také nádherný, jedinečný člověk! Se železnou pravidelností se každý večer vytasil s něčím novým. Jeho kreativita je nezastavitelná. Takový funk je radost hrát! 

Jak dlouho spolupracuješ s kapelou Grega Adamse „East Bay Soul“ a co vůbec hraní s takovou kapelou obnáší?
Seznámil jsem se s Gregem Adamsem a jeho dechovou sekcí někdy v 80. letech, když hráli s Huey Lewisem & the News. Dělali jsme jim s Bonnie Hayes „předskokany“. V té době Greg psal hodně „jinglů” – popěvků – pro reklamní účely a také hodně působil jako sessionový hudebník. Když došlo na muziku a obzvláště na harmonii, našli jsme brzy společnou řeč a tak jsme začali psát společně. A ještě předtím, než Greg odešel od ToP, jsme spolu vystupovali několik let v různých televizních programech. Psát s ním je zároveň „rajc“ i požehnání. On a jeho kapela „East Bay Soul“ hrají čím dál tím lépe. Jejich poslední album East Bay Soul 2.0 je, podle mého názoru, doposud Gregovo nelepší. Jeho aranžérský rukopis na tomto albu opravdu vyniká. Kromě toho, že jsme spolu psali i pro TOP, přispěl jsem ke každému z jeho mnoha sólových alb. 

Považuji kapelu „East Bay Soul“ za velmi vyzrálou hudbu. Jsou všichni muzikanti profesionálové nebo „session hudebníci“? 
Někteří z nich jsou bývalí hráči z TOP, jako například Lee Thornburg a Herman Mathews. Já jsem třeba seznámil Grega s klávesákem Joey Navarro, kterého jsem znal, ještě když bydlel ve Phoenixu, v Arizoně. Každý v kapele je odjinud, ale znají se z různých kšeftů a pořád také hrávají i jinde. No a hlavně – „mají koule“!

Ví se o tobě, že jsi jako hráč na klávesové nástroje doprovázel taková slavná hudební esa, jako třeba Marii Muldaurerovou, Joe Cockera a nebo výše zmíněné TOP. Setkal ses přitom s nějakými zvláštními nároky? 
Každá situace je jiná - záleží na osobních potřebách či preferencích. Rád bych k tomu řekl asi jen toto: „nechte se unést hudbou“. Protože hudba vám sama řekne, co máte dělat. Dalším dobrým pravidlem, kromě už zmíněného poslechu, je být vždycky připravený! Musíte mít váš díl práce pěkně v kupě a po ruce tak, abyste se mohli „frontmanovi“ plně věnovat. A pak... Nechte se zkrátka unést hudbou.

Liší se Tvůj hudební přístup k jednotlivému umělci či kapele anebo pracuješ s nějakým jedním konkrétním univerzálním vzorcem? 
Požadavky té které hudby mohou být odlišné. Někdy je vystoupení více o doprovodném partu, tzn. držet se vzadu. Jindy zase, jako třeba hraní s Joe Cockerem, si situace vyžaduje, abych to táhl více vpředu a nasadil tah -„groove“. Každá situace, v závislosti na tom, jaký je to druh hudby a s jakými hráči hrajete, má své silné a slabé stránky. Na to, jak to všechno do sebe zapadá, ale neexistuje žádný ideální vzoreček. Hudba obsahuje jistý element tajemna, že? Jak to, že některým lidem (v muzice) to prostě „šlape“ a některým ne? To je těžko vysvětlitelná věc. Nicméně poslech a připravenost by asi představovaly v nějakém takovém pomyslném vzorci zásadní konstanty.

Je možné se naučit hře na Hammondky, aniž by člověk chodil do nějaké hudební „přípravky“ nebo bral soukromé hodiny?
Myslím si, že ano. Většina mých oblíbenců se naučila hrát v kostele.

Co považuješ za nejdůležitější při hře na Hammondky?
Správná hra na Hammondky je o frázování a o „dechu“. Musíš tam mít sustain a frázování jako zpěvák. Není to jen pouhý perkusní nástroj. Je třeba být dobře obeznámen s tónovými možnostmi – barvami. Je potřeba se zaměřit na to, co vše lze s táhly rejstříků dělat. Pro různé aranže je třeba najít nejvhodnější polohy táhel. Někdy je nutné se zvukem prorazit a jindy je zase lepší splynout pěkně s pozadím. Víte... Hammondy jsou tak trochu jako orchestr. V jejich zvuku je možné nalézt flétny i trumpety.

Je v pořádku cvičit jenom stupnice, techniku a rychlost? Co bys zdůraznil při cvičení?
Jestliže je to vše, čeho chcete dosáhnout, pak ano, ale já osobně bych to nedoporučoval. Účelem hry přece je mít zakulacený celkový zvuk, čehož se dá dosáhnout poměrně rychle tak, abychom se zase mohli soustředit na samotnou hudbu! Hrajte, co slyšíte a pořád poslouchejte a rozšiřujte si obzor. Stejně nikdy nedosáhneme vrcholu toho, co všechno nám hudba nabízí, je to tak?

Na jaký nástroj (značku) hraješ a proč?
S Joe Cockerem hrávám na klávesové nástroje Yamaha a v racku mám Muse Receptor. Piánový sample v nástroji Yamaha S90 (verze 2004) je báječný. Má hlavu i patu, protože Yamaha vyrábí i klasická piána. Receptor mi pomáhá vyplnit aranže a lépe tvořit produkci Joeových nahrávek.

Zajímalo by mě trochu více tvé vybavení. Mohl bys ještě pohovořit o důvodech, kvůli kterým používáš Yamahu Motif XS a modely S90? Je nějaký rozdíl ve tvých preferencích pro živé a studiové hraní?
Řeknu to jednoduše: Yamaha vyrábí piana. Což je dost dobrý důvod k tomu vyzkoušet i jejich klávesy. Alespoň já jsem to tak udělal a zjistil jsem, že jejich zvuky jsou dobře použitelné a hlavně spolehlivé. Z dalších zařízení, na která se rád spoléhám, bych rád znovu jmenoval Receptor od Muse Research, který pro mě představuje jakési pojítko mezi hraním naživo a ve studiu. Při studiové práci často využívám například plug-iny Spectrasonics Omnisphere či Ilio Yvory. Tyto pak právě díky Receptoru mohu nasadit i při koncertním setu.

Když už se bavíme o klávesách a o vybavení, považuješ se za ten typ „blázna“, který často tráví hodiny programováním, editací knihoven zvukových vzorků a nastavováním různých parametrů?
Velmi obecně řečeno: daleko více uspokojení nacházím v hraní samotném. Současná hudba – to jsou hrátky s pocity, a pak taky práce s dechem. Pokud se ale především nechám vést hudbou, může mě dovést i k programování. To je totiž nezbytnou součástí orchestrace skladby. Myslím si, že je to totéž, jako když si malíř, ještě před tím, než začne malovat, míchá své vlastní barvy. Elektronická hudba byla součásti učebních osnov během mého studia skladby. Popsat (či definovat) zvuk, analyzovat jeho komponenty a vytvořit ho – to je svým způsobem velice fascinující proces. Scott Wyatt, můj univerzitní učitel, jednou řekl: „Když dokážete popsat zvuk, jste také schopni ho synteticky vytvořit.“

Co byl doposud tvůj nejsilnější hudební zážitek?
Ale! Další z otázek, na které lze každý den odpovědět úplně jinak! Tak jedním z největších zážitků bylo hrát s Bonnie Hayesovou. Naučil jsem se od ní hodně. Ona je sama o sobě super klávesačka a tenkrát v 80. letech se rozhodla rozšířit kapelu a doslova si stoupnout dopředu, než aby vedla kapelu ze stoličky u klavíru. Tenkrát jsem pracoval s Kevinem, jedním z jejích mnoha talentovaných bratrů, v kapele Marie Muldauerové. Bonnie mě vzala do kapely a ty první dny, ještě když jsem se teprve učil svoje party, byly opravdovým rychlokurzem v psaní písniček, v aranžování a v hudební teorii. Pracoval jsem s ní dva roky, než jsem odešel k TOP. Benny Rietveld, basista, šel k Miles Davisovi (teď hraje u Santany), Kevin odešel hrát bicí k bluesovému kytaristovi Robertu Crayovi a je s ním už dvacet let. Byly tam i výborné zpěvačky jako Vicky Randallová (nyní u Mavis Staplesové), Theresa Trullová a Annie Stockingová. Bonnie se stala skladatelkou hitů. Pro Bonnie Raittovou napsala „Have A Heart“ a „Love Letter“, píše pro Cher, Bette Midlerovou a jiné. Album, které jsme dělali pro Chrysalis Records, produkoval Stuart Levine (Jazz Crusaders, Simply Red, Culture Club.) Byla radost s nimi hrát v jedné kapele! Dělali jsme předskokany Huey Lewisovi ve sportovních halách, ale skutečný „nářez“, to byly kluby v oblasti San Franciské zátoky. Jedna z písniček, které Bonnie napsala pro toto album, se jmenovala „Joyful Noise“ (v překladu „Hravý hluk“, pozn. redakce) a tím jsme také byli!

Obvyklá otázka: Tvůj vzor? Bereš si inspiraci také i od jiných hudebníků, než jen pianistů?
Záleží na tom, na čem potřebuji zrovna pracovat. Když mám mít feeling New Orleansu, poslechnu si Dr. Johna a Jon Clearyho. Když to má být jazz, jsou to McCoy Tyner, Herbie Hancock a Bill Evans, ale i teď je kolem spousta dobrých muzikantů jako Danilo Perez (Wayne Shorter), Joey Caldarazzo (Branford Marsalis), Gerald Clayton... A pak ti Kubánci... A Brazilci! A na Hammondky všichni ti obvyklí experti, jako je Joey De Francesco, Chester Thompson (původní varhaník TOP) a Jimmy Smith. A vždycky jsem měl rád Groove Holmese. Super zpěváci jako je Mike Finnigan a Bill Champlin také hrají báječně na Hammondy. Larry Goldings (James Taylor, Maceo Parker) hraje jak na piáno, tak i na varhany, stejně jako již zmínění Mike a Bill. A samozřejmě, jako autor poslouchám všechny druhy hudby z různých období. Nedávno jsem slyšel duo jménem The Civil Wars. Mužský a ženský hlas, přičemž muž hraje kytaru. Nádherně spolu frázují, jako jedno tělo, jedna duše - jeden hlas. Je to opravdu inspirující hudba.

Před několika lety v našem časopise proběhl rozhovor s Mikem Finniganem, kterého jsi také jmenoval. Mohl bys trochu více pohovořit o vaší společné muzikantské cestě?
Mikeovi jsem byl poprvé představen v roce 1984 prostřednictvím Marie Muldaurové, se kterou Mike pracoval už deset let před tímto okamžikem – tedy ještě v době, kdy byla novou hudební hvězdou. Později, v devadesátých letech, jsme se několikrát znovu potkali během mého působení v TOP. Mike tehdy pracoval u Crosby, Stills & Nash. Vybavuji si, že zpíval na svatbě Stephena „Doca“ Kupky (saxofonisty z TOP). Úžasný hlas! S „Finnem“ jsem si užil spoustu skvělého hraní. Když se v roce 2007 připojil ke kapele Joe Cockera, takříkajíc do nás vdechl nový život. Joe miluje blues a R&B a Mike v tomto ohledu přinesl do kapely obrovské zkušenosti, koncertům tak pomohl dát nové kouzlo. Velmi rád s „Finnem“ sdílím jedno pódium. Myslím si, že je úžasným týmovým hráčem, zároveň ale ví, jak ostatní táhnout. Nenápadně nás dokáže přinutit k tomu, abychom zabrali a pořádně se do toho pustili! Těším se, až si s ním někdy znovu zahraji. Mluvil jsem teď o něm v minulém čase, protože Mike od loňska pracuje s Bonnie Riattovou, která vystupuje na podporu své (Gra-mmy oceněné) desky Slipstream, na jejímž nahrávání se Mike také podílel. Na Hammond B3 máme tak pro nadcházející turné Fire It Up nového hráče – Hermana Jacksona z LA.  

Nakonec bych Tě ještě rád požádal o to, abys nám řekl něco k tomu, jakým způsobem skládáš hudbu.
Psaní hudby – to vůbec není lehká disciplína. Pro mě představuje tu nejtěžší (ale zároveň také nejuspokojivější) věc, které jsem vůbec schopen. Je to proces, který může být namáhavý, náročný, a zároveň inspirativní a zábavný. V tom momentě, kdy se vám podaří objevit „zárodek“ nějakého nápadu, stává se z tohoto procesu něco, čemu se nemůžete přestat věnovat. Je to zároveň také ten okamžik, kdy se hudební myšlenka stává „nezávislou“ a začíná žít svým vlastním životem.

A úplně poslední otázka: na co se zaměřit, aby se člověk stal dobrým doprovodným muzikantem?
Naučte se na trombón. (Směje se, ale pak dodá) …ale ne, opravdu, to naučí hodně.

Dobře, zkusíme o tom pouvažovat... A děkujeme za rozhovor.

Nick Milo
Nick MIlo s autorem rozhovoru Zdeňkem Denisem Blažkem
Nick Milo