Proto tak trochu neplánovaně a nenápadně vzniká další seriál, ve kterém si povídáme s kolegy „od dřeva“. V listopadovém vydání se kolegyně Tereza Štětinová zastavila v Ostravě u Stanislava Jurči a mě po přečtení jejího článku napadlo něco, co už mě mělo napadnout dávno. Oslovil jsem dlouholetého kamaráda a dopisovatele Pavla Hlaváčka, který je shodou okolností také výrobcem elektrických a akustických kytar, abychom si o jeho práci popovídali na stránkách našeho periodika.
Právě druhý jmenovaný druh nástrojů začíná Pavlovi sklízet sladké ovoce dlouholeté práce a zkušeností. Jeho klasické akustické kytary totiž poměrně nedávno získaly několik zajímavých diplomů a ocenění, nemluvě o dobrých referencích ze strany respektovaných osobností v oboru. Nezbývá tedy, než navštívit Pavlovu dílnu v Pardubicích a zapnout rekordér.
Pavle, vím o Tobě, že jsi nejprve začínal s opravami nástrojů a později jsi začal s výrobou elektrických kytar a baskytar. Před několika lety ses ovšem pustil do stavby klasických akustických kytar a zdá se, že je to nástroj, ve kterém ses takříkajíc našel. Co tě zlákalo k tomu, aby ses pustil do jejich výroby? Vnímáš tyto nástroje jako další úroveň svého řemesla – myslím tím – „něco více než výrobu elektrických kytar“?
Je vidět, že máš slušné informace! Musím na tomto místě ale podotknout, že všechny tyto činnosti vykonávám stále. Na elektrické kytary jsem nikterak nezanevřel a upřímně řečeno, opravy stále tvoří tu největší část mé činnosti. Věděl jsem však, že se budu potřebovat posunout někam dál, a protože jsem vždy považoval výrobu klasických kytar za opravdovou mistrovskou „disciplínu“, mé kroky mířily právě tímto směrem. Jsem rád, že jsme si s tímto řemeslem takříkajíc vyšli naproti a máme se vzájemně rádi. Myslím si, že jsem se vskutku v tomto oboru našel a je pro mě neskutečně inspirující a tvůrčí záležitostí. Co se týče rozdílů v náročnosti výroby akustických kytar oproti těm elektrickým, nedá se jednoznačně jedna činnost nad druhou povýšit. Obojí je řemeslo, které má svá specifika i úskalí a je potřeba k němu přistupovat velmi poctivě.
Ptal jsem se takto proto, že jsem již několikrát zaslechl názor, že u elektrických kytar pracuje dřevo naprosto přímočaře – tedy: že s dobrým materiálem se pojí dobrý výsledek. U akustických kytar je to ale prý složitější. Souhlasíš s tímto názorem? V čem tato složitost podle Tebe spočívá?
Ve své podstatě to tak je. Dodržíme-li při výrobě elektrických kytar správné konstrukční postupy a použijeme-li kvalitní a již osvědčené dřeviny, neměl by nás výsledek zklamat, ani zásadně překvapit. Korpus elektrické kytary – oproti té akustické – zase skýtá více možností tvůrčího rozmachu kytaráře, pokud jde o tvar nástroje. Vše má pochopitelně také své hranice. Díky předchůdcům a průkopníkům našeho řemesla již máme jasno v tom, jak a které materiály spolu fungují. Osobně nejsem příznivcem takových všelijakých „slepovaček“ a přehnaného „sendvičování“. Využívám tedy osvědčené konstrukce, a především striktně ctím u nástrojů daného typu/modelu jejich původní materiálové složení. V minulosti jsem pochopitelně jako každý z výrobců také trochu experimentoval, nicméně jsem na nic nového a objevného nepřišel, tedy kromě toho, že stejnou cestu hledání za mě už v minulosti prošli jiní a já jim za to mohu jen a jen poděkovat. Odpověď na první část otázky tedy zní: Kvalitní a správně zvolený materiál poskytne u elektrické kytary dobrý výsledek.
A v čem tedy spočívá „háček“ u akustických kytar?
To je opravdu složitější téma. Podíváme-li se na zřejmé konstrukční odlišnosti od elektrické kytary, je hned jasné, že se zde na výsledných zvukových vlastnostech bude podílet více faktorů. I sebelepší materiál nezaručí vždy uspokojivý výsledek. Pokud chce kytarář vyrobit akustický nástroj s jasnou představou o jeho zvuku a dalších vlastnostech, musí vedle dostatečné dávky znalostí a citu pro výběr správných kusů dřevin především zvolit vhodnou tloušťku jednotlivých dílů. Jinými slovy: Zatímco na elektrické kytaře nehrají desetiny milimetru nijak významnou roli, v případě kytary akustické mají ony desetiny milimetru naprosto zásadní vliv na kýžený výsledek. Toto je ovšem opravdu jen velmi úzce specifikovaná rozdílnost a nutno dodat, že je to celé pochopitelně daleko složitější.
Netajíš se tím, že se necháváš inspirovat ověřenými postupy. Tuším správně, že Tvou největší inspirací jsou tradiční španělští výrobci?
Ano. Jsem zastáncem původních postupů starých španělských mistrů. A to v oblasti konstrukce, tak i výrobních postupů. Pochopitelně se nezříkám technických možností, které doba přináší, ale snažím se ctít tradice a chovám v sobě neskonalý obdiv ke všem významným starým stavitelům – mistrům. Mým jakýmsi konstrukčním vzorem je slavný rod Ramirezů. Zatím jsem nenabyl pocitu, že je to potřeba v mé dosavadní fázi kytarářského vývoje měnit. Mou inspirací k mé tvorbě však nejsou pouze nástroje slavných výrobců, ale především všichni pilní, úspěšní a poctiví lidé v jakémkoli oboru. Obdivuji staré architekty, stavitele, umělce, básníky, skladatele a mnoho dalších velikánů – opravdových osobností.
Pojďme se tedy více zaměřit přímo na momenty spojené s výrobou. Máš pro stavbu klasických akustických kytar nějaké oblíbené dřeviny?
Ano, a spíše než oblíbené bych znovu zdůraznil slovo „osvědčené“. Pokud navážu na dříve řečené, pak znovu jen potrvdím, že především u klasických kytar není mnoho prostoru na nějaké experimenty. Skladba materiálů je již mnoha lety prověřená, a tím pádem daná. Nemohu tedy od nějaké náhražkové dřeviny očekávat stejný výsledek, jako od druhu materiálu, který poskytuje již několik staletí skvělé zvukové vlastnosti. Při výrobě klasických kytar tedy používám dřevo jako smrk, cedr, mahagon, palisandr a eben.
Mohl bys být trochu konkrétnější? Jaké materiály používáš pro jednotlivé části nástroje?
Samozřejmě, že mohl, není to totiž žádné tajemství. Pro výrobu přední rezonanční desky používám výlučně evropský smrk nebo kanadský cedr. Každá z těchto dřevin má svůj osobitý zvukový charakter a specifické vlastnosti. Obecně lze říci, že nástroj se smrkovou deskou potřebuje více času na tzv. „rozehrání“ a je jednoduše řečeno nejlépe hodnoceným materiálem pro výrobu rezonančních desek. Naproti tomu kytara s cedrovou ozvučnicí se rozehrává daleko rychleji a má odlišné tonální zabarvení. Osobně neupřednostňuji jeden z těchto materiálů před druhým. Oba mají své kouzlo a při správném použití dají vzniknout krásně znějícím nástrojům. Luby a zadní desku vyrábím z východoindického palisandru. Tato dřevina je u většiny kytarářů také nejčastěji používaným materiálem. Pro (lidově řečeno) záda a boky kytary je k dispozici pochopitelně větší množství exotických dřevin, nicméně i zde jsem poměrně konzervativní a palisandr je pro mě jakousi prioritní volbou. Krk zhotovuji z lehkého a přitom velmi stabilního dřeva s botanickým názvem Cedrela odorata, označovaného též jako Cedro či španělský cedr. Hmatník vyrábím pouze a jenom z ebenového dřeva, kobylka pak bývá nejčastěji palisandrová. V dutině korpusu, potažmo pak na vnitřní straně ozvučnice a spodní desky, jsou další dřevěné části, jako žebra a určité jiné konstrukční prvky. V případě těchto částí si opět nejčastěji vybírám smrkové dřevo, cedro či mahagon. Celkový estetický vzhled nástroje dotváří rozličná zdobení v podobě lemovek, rozety (ozdobný kruh okolo ozvučného otvoru přední desky) nebo jiných vykládání. Tyto ozdoby také dělám především ze dřeva, které je dopředu probarveno na určitý odstín a sestaveno do nejrůznějších zajímavých mozaikových vzorů. Dalo by se říci, že vedle originálního tvaru hlavy kytary bývá právě i rozeta spolu s osobitým druhem vykládání jasným rozeznávacím znakem mistra kytaráře.
Právě na originální typ hlavice Tvých klasických kytar jsem se chystal zeptat, jak jsi k němu dospěl?
Je milé, že se na to ptáš (smích). Prostě jsem si sedl a snažil jsem se nakreslit konturu zakončení hlavy, kterou nikdo nemá. V podstatě jsem na nic zásadního nepřišel, ale výsledek se mi líbil. Tak jsem jej přijal za vlastní. Když jsem si však obtáhl tužkou šablonu přímo na dřevo, posunul jsem jí moc nízko a po odříznutí zjistil, že je ta hlava nějak moc krátká a tak jsem z toho vybruslil pomocí vsazeného dílu, který opticky hlavu prodlužuje. Můj tvar hlavy tak vznikl vlastně z omylu. Mám však radost, že je toto řešení opravdu dosti ojedinělé, ale přitom si zachovává punc určité tradičnosti.
Z jakých zdrojů odebíráš dřevo? Existují ve světě společnosti, které se specializují přímo na výběr dřeva a dodavatelské služby pro výrobce hudebních nástrojů?
Protože se jedná z velké části o exotické dřeviny, pak nakupuji především v zahraničí. Naštěstí existuje několik renomovaných firem, jež se úzce specializují právě na prodej dřevin pro výrobce hudebních nástrojů, takže není v dnešní době takřka žádný problém nakoupit kvalitní a odpovídající materiál. V tuzemsku je možné nakoupit od několika dodavatelů například velmi slušný smrk, ale s ostatními dřevinami je to už o poznání horší.
Z jakých zemí tedy dřevo dovážíš?
Nejčastěji nakupuji materiál ze Španělska a Německa.
Jaké další vlastnosti musíš kromě původu a druhu dřeva brát při nákupu v úvahu?
Nejsem žádný velkovýrobce a množství mnou zhotovených kytar za rok není nijak vysoké. Spoléhám tedy na serióznost a zkušenosti dodavatele. Je jasné, že mezi kvalitativními třídami materiálů budou obrovské rozdíly. Hned na začátku mi tedy bylo jasné, že nebudu moci vyrábět kytary v několika cenových kategoriích. Chci vyrábět jen prvotřídní nástroje. Nakupuji tedy pouze dřeva vysoké kvality, která jsou dodavateli označována jako AA, AAA nebo Master. Netvrdím však, že i s levnějším materiálem není možné zhotovit skvělý nástroj. Zde je ovšem nutná možnost osobního výběru dřeva. To ale není vždy možné, a proto sázím na určitou jistotu. Zatím se mi to vždy vyplatilo!
Kde a jak dřevo uchováváš? V jakém množství se výrobci Tvé velikosti vyplatí dřevo nakupovat?
Jednotlivé přířezy si už vzhledem k jejich pořizovací ceně zaslouží odpovídající uskladnění a péči. I přesto, že nakupuji materiál odpovídajícího stáří (a tím pádem i velmi nízké vlhkosti se zárukou dostatečné stability), je potřeba dodržet několik zásad správného uskladnění. Zmínil bych především vhodné proložení přířezů, jakož i stabilní teplotní a vlhkostní dílenské klima. Množství nakupovaného dřeva je závislé především na finančních možnostech. Myslím si, že vzhledem ke svému pracovnímu tempu se mi rozhodně nemůže stát, že bych v dohledné době neměl z čeho tvořit (smích).
Máš nějaké zkušenosti s tím, jak to se sháněním vhodných dřevin fungovalo dříve?
V minulosti to naši předchůdci určitě neměli tak snadné jako my dnes. S žádným z nich jsem osobně na toto téma nemluvil, ale předpokládám, že dostupnost dřev byla opravdu obtížná. Na druhou stranu jsem opravoval již několik nástrojů našich dnes už velmi starých či nežijících mistrů kytarářů a musím říci, že mě kvalita použitého dřeva velmi překvapila. Pochopitelně jsem se na některých nástrojích setkal i s mnoha náhražkovými dřevinami, které bych nikdy nepoužil, ale chápu, že prostě nebylo nic lepšího k dispozici. Doba nám naštěstí přeje, a my se dnes zatím s obdobnými problémy vlastně potýkat nemusíme. Budu pouze doufat, že těžba těchto bez diskuze vzácných dřevin bude dostatečně regulována, a že na nás – malé kytaráře – vždy nějaký ten kvalitní materiál zbude. Některá exotická dřeva jsou však již nyní vzhledem k ohroženosti svého druhu takřka nesehnatelná či extrémně drahá.
Co si myslíš o dozrávání dřeva již ve formě kytary? Je vůbec možné, aby nástroje staré několik desítek let opravdu hrály lépe?
Jednoznačně se to tvrdit nedá. Vždy záleží na tom, kdo a jak na nástroj hraje, jak se k němu chová a nakládá s ním. Pokud však není z nástroje již po jeho dokončení cítit jasný potenciál jeho dalšího zvukového vývoje, těžko se v běhu dalších let stane nějaký zázrak. Dřevo je však neustále živý materiál, a pokud se na kytaru pravidelně hraje, dochází k jejímu vyhrávání, tedy ke zlepšení dynamické odezvy a dosažení finálního zvukového zabarvení. Jsem velmi rád a šťastný, že se do dnešních dnů dochovaly opravdu skvostné nástroje našich předků, a můžeme tak i mnohdy po více než sto letech stále obdivovat nádheru a ušlechtilost jejich tónu. Pro mě pak tyto skvělé kytary představují obrovskou inspiraci a výzvu k další tvorbě.
Ptám se proto, že mi připadá, že různí hráči dovedou „rozehrát“ nástroj různým způsobem. Je to podle Tebe pravda, nebo je to jen „falešná hra“ mých uší?
To máš bezpochyby pravdu. Jsem přesvědčen, že zde funguje určitá chemie jako v mezilidských vztazích. Na začátku musí být určitá sympatie, následné poznávání a soužití. Je nad míru jasné, že kytara musí jít svému hráči od začátku tzv. naproti a měla by být vždy jistou inspirací a ne brzdou dalšího vývoje. Potom vše bude fungovat, jak má, a pozná to jak hráč, tak i jeho nástroj a následně posluchač.
S jakými dalšími materiály kromě dřeva pracuješ?
Kromě zdobení a vykládání patří mezi mé nejčastěji používané materiály například pravá perleť či abalon. Na výrobu sedlových nultých i kobylkových pražců pak používám hovězí kost. Musím podotknout, že se v tomto případě nevyhýbám ani použití moderních kompozitních materiálů s příměsí grafitu, které se mi velmi osvědčily. Abych mohl jednotlivé části nástroje patřičně spojit dohromady, pracuji též s několika druhy lepidel. Nemohu také opomenout různé druhy laků, které slouží k dotvoření povrchové úpravy každého nástroje.
Myslíš si, že je otázka toho, jaký má lak vliv na zvuk nástroje, přeceňována?
To je také docela složité téma. Každý druh nástroje potřebuje prostě své. Je ovšem pravda, že nevhodná povrchová úprava může kytaře dost ublížit. Pro akustické strunné nástroje to platí dvojnásob. Žádný zázračný lak na druhou stranu neudělá z „nehrající“ kytary skvěle znějící nástroj. Na velice tenkou rezonanční desku klasické kytary prostě není přípustné nanést silnou vrstvu tvrdého laku a zamezit tak potřebným vibracím. Celá předchozí práce by byla prostě zbytečně vynaloženým úsilím. Elektrické kytary jsou v tomto ohledu trochu benevolentnější, ale i zde je zapotřebí citlivý přístup. V každém případě tvoří povrchová úprava především ochrannou vrstvu dřeva, která zároveň dotváří celkový estetický vjem z daného nástroje. Dnes máme k dispozici spoustu druhů laků různých chemických bází, nicméně ne všechny jsou pro hudební nástroje zcela vhodné.
Jakou povrchovou úpravu tedy pro své nástroje používáš Ty? S jakými laky nejčastěji pracuješ a jak je získáváš?
Na elektrické kytary aplikuji především nitrolak a polyuretan. Práce s oběma materiály je naprosto odlišná a zejména nitrolak je časově dosti náročnou povrchovkou. Obě tyto báze laků jsou podle mě velmi vhodné pro vytváření povrchů na elektrických kytarách a mohou být bez obav použity i na některé části kytar akustických. Na klasické kytary aplikuji především jednu z nejtradičnějších povrchových úprav jakou je šelaková politura. Někdy však šelak používám pouze na přední ozvučnici a na zbytek nástroje použiji odolnější kabát. Nákup laků je dnes velmi snadnou záležitostí a i na českém trhu je k dispozici poměrně slušná nabídka distribuovaných zahraničních produktů. Je na každém kytaráři, jakou značku či druh laku si pro svou práci zvolí. Důležité je se s těmi látkami naučit dobře pracovat a prostě najít pro svou práci to nejvhodnější, aby výsledek stál po všech stránkách za to.
Jak je to u Tebe s ostatními komponenty – ladící strojky, struny apod? Jaké dodavatele preferuješ?
Používám především osvědčené a lety prověřené značky. Některé mechaniky objednávám prostřednictvím tuzemských distributorů u nás, jiné zase přímo od výrobců z ciziny. Na nové nástroje osazuji pouze kvalitní produkty renomovaných výrobců. Opět tu není prostor pro nějaké experimentování. Zejména v případě mechanik sázím vždy na jistotu. U strun občas trochu zkouším, které a jak se na daném nástroji chovají.
Můžeš mi prozradit, jak ses vůbec rozhodl začít se živit tímto řemeslem? Vím, že jsi dříve pracoval také v hudebninách? V jakém okamžiku ses rozhodl postavit se na vlastní nohy?
Celá historie mých začátků by nám zabrala opravdu hodně času, ale pokusím se to projít tak nějak ve zkratce. Vše začalo již v mém útlém mládí. Svou první elektrickou kytaru jsem si totiž vyrobil již ve svých třinácti letech a musím říci, že se mi opravdu povedla. To byl možná také ten hlavní důvod, že jsem pokračoval v dalších pokusech na obdobné téma. První drobné, ale již placené opravy kytar... (sakra, teď jsem se vlastně udal (smích)) ...jsem začal provádět cca ve svých patnácti a právě tehdy někdy jsem si také začínal uvědomovat, že se touto prací chci jednou živit. Ve dvaceti letech jsem získal na tuto činnost i živnostenské oprávnění a mohl tak začít vykonávat své vysněné řemeslo oficiálně. Nějaký čas jsem pak kombinoval živnost i se zaměstnáním, které mi zároveň poskytovalo pro mě důležitý přístup ke strojům i materiálům, a já se tak pomalu a jistě připravoval na svou samostatnou dráhu kytaráře. Když už vzhledem k množství zakázek nebylo únosné vykonávat obě činnosti paralelně, byla má další volba zcela jasná. Postavil jsem se tedy na vlastní nohy. Mé působení v prodejně (prodejnách) hudebních nástrojů bylo zcela logické. Vždyť to bylo prostředí plné inspirace, a navíc, v době, kdy se u nás rodily první soukromé prodejny, to byla také místa, kde jsi mohl potkat plno muzikantů a jiných nadšenců. Zde jsem také získával své první zakázky. Okukoval jsem nástroje a snil. Byla to krásná doba, na kterou moc rád vzpomínám. Jednoduše jsem byl s prodejnami hudebních nástrojů v Pardubicích vždy tak nějak propojen a dodnes s nimi na poli oprav a servisu strunných nástrojů spolupracuji.
Ty jsi „nástrojářinu“ v nějaké oficiální formě studoval? Jaké máš vlastně vzdělání? Jak ses naučil pracovat se dřevem?
Ne, nestudoval. Se dřevem jsem přišel do styku poprvé asi v osmi letech, kdy jsem se začínal pokoušet tvořit své první modely letadel, aut či raket. Vždy mě lákalo vyrobit nějakou věc takříkajíc od nuly. Prostě si to nakreslit, udělat si představu o postupu a začít. Bylo v tom určité dobrodružství, a to mě na tom asi nejvíc přitahovalo. Pak už přišly kytary, jak už jsem ostatně zmínil. V osmé třídě základní školy jsem koketoval s myšlenkou, že bych šel studovat výrobu hudebních nástrojů do Lubů u Chebu, pak jsem se ale dostal v rámci jedné exkurze do dřevomodelářské dílny a měl jsem jasno. Kytary to nebyly, ale bylo to něco, co vlastně splňovalo mé představy o tvořivé práci. Jen na vysvětlenou: Dřevomodelář je člověk, který podle strojírenského výkresu vytvoří dřevěný model s velkou přesností, na základě kterého je následně ve slévárně vytvořen odlitek. Dostudoval jsem tedy tento obor, dodělal nástavbu, a asi rok a půl v tomto oboru pracoval. Po ukončení náhradní vojenské civilní služby jsem se už k této profesi nevrátil. Studium i praxe mi však dala opravdu velký základ v oblasti práce se dřevem a mnoha ručními nástroji.
Před chvilkou jsi zmínil svůj vůbec první nástroj? Byl v něčem výjimečný? Dokázal bys mi ho popsat?
Určitě ano. Vidím to jako dnes. Byla to právě má první kytara, kterou jsem „vytesal“ na balkoně panelového domu coby žák základní školy a přistoupil jsem k tomuto opravdu na tu dobu velmi inovátorsky. Na výrobu krku jsem se tehdy ještě rozhodně necítil, a tak jsem si z jedné menší ¾ „španělky“ jeden vypůjčil. Představa, že bych na své rockové kytaře měl mít krk s tak nehezkou hlavou byla zcela nepřípustná. Pilka vykonala své a já měl najednou krk rodící se bezhlavé kytary. Tehdy jsem zahlédl v televizi slovenskou skupinu Elán, jejíž hráči byli čerstvě vyzbrojeni novými bezhlavými nástroji firmy Steinberger, a já už věděl, jak bude výsledná práce vypadat. Samozřejmě jsem narazil na jisté problémy s ukotvením strun v přední části krku, a stejně tak i možnost ladění na druhé straně.
A jak jsi to tedy nakonec řešil?
V předu vyřešil své černý vytvarovaný kus dostatečně silného plechu se zářezy. Ladění jsem vyřešil celkem elegantně. Tvar těla byl jakýsi trojzubec, za který by se nemusel stydět i ten nejkrutější metalový kytarista, přičemž jsem na jeho střední „osten“ zespodu osadil ladící mechaniku. Ještě teď si vzpomínám na celkovou investici, která čítala celkem cca 350 Kč za poniklovaný snímač (humbucker) s logem SAPHIR a sadu levnějších strun. Potenciometr jsem vypreparoval z nějakého rádia. Ve své krajní poloze měl dokonce i vypínač. Kobylka byla také vlastní výroby a nebyla kovová. Celou kytaru jsem krom hmatníku nastříkal rudou barvou ve spreji a černý hmatník vylepšil bílými trojúhelníky, jenž měly imitovat jakési žraločí ploutve. Teprve později jsem přišel na to, proč to vždy po zapojení tak strašně vrčelo. Já totiž tehdy ještě nevěděl, že mají být struny právě přes onu kobylku či struník ukostřeny. A přiznejme si, ani tátovo lampové rádio nebylo tím pravým kytarovým aparátem. Byla to prostě taková malá rudá bezhlavá saň (smích). Jediné, na co si nemohu vůbec rozpomenout je to, kam se vlastně poděla. Já si opravdu nevybavuji, jestli jsem jí někomu dal, nebo jsem ji někde ponechal svému osudu. Třeba si jednou vzpomenu...
V čem podle Tebe spočívá výhoda ručně stavěných nástrojů oproti tovární výrobě? Co mohou nabídnout? Čím konkurují především?
Je to především o tom, že na jednom nástroji pracuje od začátku do konce jeden člověk, který má tak celý sled jednotlivých úkonů plně pod kontrolou. Vybere si dle svého uvážení jednotlivé přířezy dřev a vytváří tak krok za krokem osobité umělecké dílo. Kytaristovi pak jeho kytarář nabídne především osobní přístup a možnost vytvořit nástroj bez jakýchkoli kompromisů. Prostě kytaru na míru. Toto není (až na určité výjimky) u velkých firem takřka možné.
Je možné nám říci, jak dlouho Ti vlastně trvá výroba kytary?
U mě je to proměnlivé, protože velkou část mé pracovní vytíženosti tvoří opravy a servis. Mám-li tedy blíže specifikovat, jakou dobu bude nový zákazník na mou kytaru čekat, pak to bude v současné době tak 4-6 měsíců.
Jaké etapy práce na akustické kytaře jsou nejkritičtější?
Řekl bych, že každá. Vždy stačí málo, trocha nesoustředění, a hned je problém na světě. Některé chyby se již nedají nijak opravit a musíš začít prostě znovu. Celý výrobní proces vyžaduje notnou dávku soustředění a bdělosti. Jako příklad uvedu třeba jen neustálé ometání pracovní podložky při práci s cedrovou ozvučnou deskou. Tento materiál je totiž velmi měkký, a jakákoli zapomenutá tříska či drobná jiná nečistota se do desky ihned otlačí. Samostatnou kapitolou pak je i zmiňovaná šelaková politura. Kdo tuší či zná, ten ví, o čem asi mluvím…
Předpokládám, že vyrobit takový nástroj se člověk nenaučí přes noc. Jaké z výrobních postupů byly pro osvojení nejnáročnější? Myslím tím, narazil jsi na nějaký kritický moment (konstrukční prvek, jako je tvarování lubů, lepení, cokoliv), který byl obtížnější a musel jsi přijít na „to správné řešení“?
Protože jsem z opracováváním dřeva a jiných materiálů začínal vskutku dosti brzo, neměl jsem asi žádné zásadní problémy se zvládnutím jednotlivých výrobních kroků. Mám na mysli především vlastní zručnost a víru v to, co ruce dokážou. Určitě bylo potřeba mnoho úkonů dopředu řádně nastudovat, než jsem k nim přistoupil. Pro výrobu většiny části kytary existuje více způsobů a postupů. Jde o to si vybrat ten, který mi nejvíce vyhovuje, a vytvořit si k tomu vhodné přípravky a podmínky. Jsou však i takové kroky, které se prostě obejít nedají, a i když si myslíš, že přijdeš na něco nového, většinou se rád vrátíš k osvědčenému postupu. Samozřejmě jsem neustále ve fázi vývoje a hledání. Prostor pro zlepšení tu je a bude vždy. Myslím si, že to nikdy neskončí a je to tak dobře. Jsem strašně rád na této cestě.
Jaké nejdůležitější nástroje nesmí chybět v dílně kytaráře?
Především kvalitní hoblíky, různé pilky, nože, dláta a pochopitelně spousta speciálních přípravků. Pokud chceš vykonat precizní práci, musíš mít odpovídající nářadí. Bez toho to prostě nejde. To ale ostatně platí i pro jakýkoli jiný obor.
Jaké klimatické podmínky musíš zajistit dřevu a nástrojům ve své dílně?
Pominu-li rozumnou příjemnou teplotu, při které se prostě dobře pracuje, je nejdůležitější pohlídat si vzdušnou vlhkost. To ostatně platí i pro hotové nástroje a hráče na ně hrající. Jakýmsi ideálem je obecně 50% vlhkost vzduchu. Velké dlouhodobé výkyvy pod hranici 40% či překročení 60% vlhkosti nejsou pro materiál, ale i nástroje samotné, nikterak dobré. V zimních měsících, kdy je venkovní vzdušná vlhkost velmi nízká, musím používat ve své dílně velmi často zvlhčovač, v letních tropických měsících pak někdy naopak odvlhčuji.
Kde všude hledáš informace o konstrukci nástrojů?
Z knih, internetu, a především z mnoha nástrojů, které mi prošly v rámci servisu rukama…
Dokáži si představit, že jako opravář se musíš často setkávat také s různými uživatelskými „excesy“. Co jsou v tomto směru Tvé největší noční můry?
Máš pravdu, že už jsem toho viděl opravdu mnoho. Stále se opakujícím nešvarem bývá především způsob navíjení strun na mechaniky a několik let natažené struny, které prý už nějak neladí. Nejvíce mě však opravdu dokáže vykolejit opravdu pěkná a mnohdy dost drahá kytara, ke které se její majitel jednoduše neumí chovat, a ze které odpadávají kusy špíny hned po vyjmutí z futrálu. Někdy je to fakt síla! Při předání již vyčištěného nástroje, který je od toho předchozího mnohdy k nepoznání, se snažím o citlivé promluvení do zákazníkovy duše, i když vím, že výraz mé tváře asi hovoří jasně a v mnoha případech je to zcela marné (smích).
Kolik asi ročně opravíš kytar?
Nelekni se toho čísla, ale věř, že je to kolem tři set kusů strunných nástrojů. Do tohoto počtu totiž vedle čistě vlastních zákaznických oprav patří i servis a opravy kytar, které provádím pro několik prodejen a velkoobchodních distributorů v rámci jejich předprodejního či reklamačního servisu. K tomu přidám výrobu několika nových nástrojů a uznej sám, že se v dílně rozhodně nenudím.
Co bys na závěr našeho rozhovoru doporučil mladým nadšencům, kteří by se jako Ty chtěli začít věnovat výrobě kytar?
Předně si nastudujte dostatečné množství informací, než se do díla pustíte. Navštivte třeba nějakého kytaráře, aby jste viděli na vlastní oči, co a jak se dělá. Dnes je také možné absolvovat i různé workshopy, které jsou zaměřeny na výrobu daného typu kytary. Možností je mnoho a díky internetu je z klidu domova snadné shlédnout neuvěřitelné množství videí, na kterých jsou zachyceny jednotlivé výrobní kroky od a do z. Pak už zbývá jen popadnout kus dřeva, uchopit nástroje a řezat, brousit, lepit, nadávat... (smích).
Pavle, díky za skvělý a poučný rozhovor.