Pavel Jakub Ryba

Rozhovor s baskytaristou
PJ Ryba

S baskytaristou Pavlem Jakubem Rybou jsme se při příležitosti  rozhovoru setkali naposledy loni v lednui během jeho turné s workshopy TC electronic. Řeč tehdy přišla na Pavlovu nástrojovou výbavu, jeho turné  po Jižní Americe, muzikantské začátky i na další důležité momenty jeho životní i hudební dráhy. Již tehdy jsem poznal, že Pavel není (jak on ostatně sám o sobě s oblibou říká) „mlčící rybou”, a proto jsem se vůbec neobával toho, že si spolu nebudeme mít při březnovém posezení v příjemné kutnohorské kavárničce nedaleko Chrámu sv. Barbory o čem povídat. Pavlovi po roce práce vyšlo navíc DVD se záznamem koncertu v drážďanském Busch-Roland Circus a také... ale to už se ostatně dočtete sami v tomto interview.

Když jsme spolu hovořili naposledy, pracoval jsi zrovna na záznamu koncertu z drážďanského Busch-Roland Circus. Můžeme naše dnešní povídání začít příběhem o tom, jak ses vlastně k hraní „pod cirkusovou plachtou“ dostal?
Ano, to bylo docela zajímavé. Dělal jsem porotce soutěže „Cirkus cirkus“ v Praze. Porotě předsedal Bolek Polívka, polovina porotců byla složena z českých umělců - zpěváků, herců, muzikantů, polovičku tvořili cirkusoví odborníci z celého světa. Během večerního mejdanu jsem potkal člověka, byl to Němec, kterému patřil orchestr hrající na soutěži. Dal jsem mu své CD a už druhý den mi v noci volal „řádně občerstven“, že se mu to strašně líbí a že mi chce uspořádat koncert. Příliš jsem mu tehdy nevěřil, protože v téhle branži si mnoho lidí vymýšlí. Nicméně slib dodržel a pozval mě do drážďanského cirkusu Busch-Roland, který patří k největším německým cirkusům, hned po Krone, s kapacitou 2200 lidí. Příprava vystoupení nám trvala asi tři čtvrtě roku. Firma se zvukovou technikou, která koncert ozvučovala, měla skvělé reference, protože v Německu zvučí koncerty Joe Cockera. Po všech stránkách se k celé akci přistupo-valo velmi profesionálně. Hrozně se mi líbila německá spolehlivost a přístup: když něco slíbili, platilo to; když se do něčeho pustili, fungovalo to, a to i přes to, že to byl neskutečný fofr. S kapelou jsme do Drážďan přijeli na zvukovou a světelnou zkoušku už týden před vystoupením, protože v den koncertu se v Busch-Roland konalo ještě odpolední cirkusové představení, od tří do šesti hodin. To znamenalo, že tam nesmělo být ani pódium, ani aparatura. V šest hodin po představení nastoupil tým techniků, asi pětadvacet lidí, a v osm hodin začínal náš koncert. Oni dokázali za hodinu vše postavit, prokabelovat, světla, zvuk, přenosový vůz, který nahrával záznam... a vše fungovalo. Dodnes to nechápu.

Jak vlastně vznikl nápad vytvořit z tohoto koncertu DVD?
Protože jsem si říkal, kolikrát se mi ještě naskytne příležitost hrát v cirkusu. Cirkusové prostředí představuje něco úžasného a mám ho čím dál raději. Čas od času se mezi „cirkusákama“ pohybuji, jezdím za nimi na štace a jsem z toho nadšený. Tak jako jsme my muzikanti taková zvláštní sorta, jsou i oni, „komedianti“, jak jim z legrace říkám, hrozně osobití. Baví mě být v jejich společnosti. Domluvil jsem si s Berouskovými, že až na mě bude „všechno padat“, dám se k cirkusu (smích).

Koncert v takovém prostoru musí mít úžasnou a také zvláštní atmosféru nejen pro obecenstvo, ale i pro muzikanty samotné. Všiml jsem si například, jak se Petr Valášek během tvého sóla ve skladbě Smaller Wounds rozhlíží po šapitó a kochá se.
No ano, my jsem se v cirkusu kochali (smích).

Zajímá mě také sestava, se kterou jsi v Drážďanech natáčel. V souvislosti s tímto záznamem se hovoří často o tom, že se nově ve tvém nástrojovém obsazení objevují klávesy v podání Michala Davida a trumpeta (Pavel Herzog). Tento band je také daleko početnější, než jsme u tebe zvyklí.
Máš pravdu v tom, že jsem velmi dlouho hrál především v triu. A i když to bylo úžasné, vždy jsem toužil po hraní ve velké kapele s dechy apod. Svým způsobem tato touha souvisí s mým obdivem Jaca Pastoria. On sám měl totiž také big bandový projekt - Word of Mouth. Jsem rád, že jsem mohl tuhle touhu naplnit, z toho jsem měl velikou radost. Ono totiž, když dlouho hraješ v triu, ve stejné nástrojové sestavě, dostaneš se do momentu, kdy potřebuješ slyšet i jiný zvuk, plnější, další inspiraci a jiný druh energie. Proto jsem chtěl mít takhle velkou kapelu i v tom geniálním cirkusovém prostředí, poprvé v životě. Do jisté míry jsem tento koncert bral i jako zakončení určité své etapy. Můj dosavadní repertoár byl z větší části vždy stejný, měnily se aranže a ta hudba se vyvíjela společně s hosty, které jsem si zval. Ať už to byl Mike Stern nebo Dean Brown, vždy se posunula někam dál. I přesto, že s tímto repertoárem definitivně nekončím, chci začít dělat a zkoušet nové věci. Myslím, že jsem toto své období nemohl lépe uzavřít, než právě koncertem v neobvyklém prostředí a ve velké kapele, se kterou jsem nikdy předtím nehrál. Řekl bych, že způsob, jakým se vyvíjejí a žijí tvé skladby, mnohé tvé fanoušky stále baví. Tyto skladby hraji hodně let, a i když se nějakým způsobem vyvíjejí, někteří lidé mi říkají, abych vytvořil nový repertoár. Na to se samozřejmě chystám, přesto ale stále půjde o mé skladby a bude to podobné. Já s tím ale nemám, a nikdy jsem také neměl, žádný problém. Uvědom si, že repertoár některých hudebníků klasické hudby čítá například dvacet skladeb a vydrží s tím celý žívot. I když je to často bráno jako vtip, říká se, že každý skladatel složí za celý svůj život jen dvě písničky. Jednu rychlou a druhou pomalou. Každý má totiž svůj rukopis, který pak svým způsobem „vykrádá“. Pokud ovšem tedy nevykrádá někoho jiného (smích). Nedávno jsem objevil materiál, který jsme s Petrem Valáškem natočili jako mladí a invencí přetékající kluci (smích). Jsou to nápady, natočené v roce 1994 v královéhradeckém rozhlase, tedy v čase, kdy z nás nápady doslova „stříkaly“. Také z desky Mind the Step, která vyšla v roce 1991, mám tři skladby, které vůbec nehraji a myslím, že je to škoda, protože šlo o velmi emotivní hudbu vznikající v době, kdy jsem byl „zalezlej“ doma a žil si svůj vnitřní svět. K těmto nápadům bych se rád vrátil a těším se na to. 

Nepřehlédnutelným členem kapely, která s tebou vystupuje v cirkuse je Michal David. Mohl bys pohovořit o tom, jak jste se dali dohromady? To je jednoduché. Po své spolupráci se zahraničními hosty jsem přemýšlel o tom, s kým bych měl chuť hrát, a vzpomněl jsem si na Michala. On je asi o rok starší než já, takže si ho pamatuji ještě z jeho hudebních počátků. Známe se poměrně dlouho, občas jsme se vídali. Vždy hrál výborně na piáno. Oslovil jsem ho, navštívil ho, pustil jsem mu své poslední nahrávky, on ve svém studiu hned sedl za piáno, a protože je vynikající sluchař, hned věděl, co má hrát, nadchl se pro to a domluvili jsme se na spolupráci. Myslím, že to bylo úžasné. Samozřejmě, že se mezi lidmi našli takoví, kteří naší spolupráci vnímali negativně, ale to jsem tak nějak předpokládal. Pro někoho to může být zvláštní hudební spojení, i když mně připadá přirozené. Ve světě často vidíte hrát popové muzikanty s jazzovými apod. Mým záměrem nebylo nikdy žádné účelné spojení s Michalem, protože je česká popová hvězda. Kdyby byl špatný muzikant a nevyhovovali bychom si, neoslovil bych ho. Je docela zajímavé, že lidé, kteří mě sledují, se na základě svých reakcí na mé hraní s Michalem rozdělili do několika skupin: pro některé jsem skončil, pro některé jsem se zbláznil (ale přesto přišli na koncert a byli příjemně překvapeni) a někteří přišli na koncert jen proto, že milují Michala a nestačili se potom divit, co je tam čekalo (smích). Michal hraje opravdu skvěle, stále poslouchá jazz, jezdí do Montreaux a na jiné světové festivaly. Zrovna nedávno jsme si říkali, že nejsme o nic horší (i když v hudbě nejde měřit, kdo je lepší nebo horší) než kapely, které tam hrají, jen se odsud špatně prosazujeme ven. To je škoda, protože máme velkou výhodu v melodičnosti, která by mohla být pro mnohé zajímavá.

Hovoříš-li o prosazení se, nemyslíš, že je chybou být sám sobě muzikantem, skladatelem, manažerem, promotérem, výtvarníkem? To je myslím případ nejen tvůj, ale mnoha dalších českých hudebníků. Asi bych byl vděčný a šťastný, kdybych měl člověka, který by managerské a organizační záležitosti řešil za mě, nebo alespoň ve spolupráci se mnou. Problém je, že jak jsem zvyklý zařizovat si tyto věci sám, nového člověka bych kontroloval. V minulosti jsem dvakrát nebo třikrát někoho oslovil, neměl jsem ale štěstí a napáchalo to více škody, než užitku. Přiznám se, že teď už si nejsem jistý, jestli bych se dokázal znovu spoléhat na někoho druhého a po čase zjistit, že není hraní a že nemám co jíst. Teď už bych to samostatně nikoho dělat nenechal, protože je to můj život. Čechy si zvládám sám, po čem ale toužím, to je navázat spolupráci se zahraniční agenturou. Díky spolupráci s Mikem Sternem a Deanem Brownem se mi podařilo, že se mnou některé zajímavé agentury komunikují, vědí o mně, a věřím tomu, že časem něco zajímavého přijde. Kromě toho, že člověk hrál s hudebníky z „první ligy“, je také důležité spolupracovat s předními agenturami. Na tom teď velmi usilovně pracuji, obesílám celý svět, agentury, festivaly, posílám nahrávky. 

V našem posledním rozhovoru jsme se zabývali vším možným, přesto nám jedna podstatná věc unikla. Tvé padesátiny. Ohlížíš se v takových momentech nazpátek, bilancuješ, nebo je pro tebe důležitější hledět dopředu, dávat si nové cíle?
Je to zvláštní. Říká se, že pro muže jsou přelomové třiatřicítka a padesátka. Ve třiatřiceti jsem to necítil, ale teď – ne snad, že bych zmoudřel – jsem se přestal trápit některými věcmi. Já jsem člověk, který se často obrací do minulosti, trápím se tím, co se stalo. Teď se mi daří házet řadu věcí za hlavu, žít okamžikem a snít o tom, co chci ještě dokázat. Když uvažuješ pozitivně, ono to přijde. Hlavně se nepodělat a nezbláznit (smích). Vím teď přesně, jaký mám cíl. Vždyť je to hezké dobývat svět, poznávat nové lidi, mít sny a ty si plnit. Jediný můj problém je, že bych pokaždé chtěl, aby se ty mé sny plnily už třeba za čtrnáct dní... Ale vydržím to, splní se sice za dva roky, ale splní. Michal mi teď v tomto snažení také pomáhá a já si ho za to vážím nejen jako hudebníka, ale i jako kamaráda. Když on slavil padesátiny, na své oslavě mě seznamoval se zajímavými lidmi. Většinou mě představoval slovy: „To je Pavel Jakub Ryba, top basista, a já jsem mu zkazil život.“ (Smích). Také jsem od něho dostal nabídku, abych s ním odjel jeho turné. Přiznám se, že jsem si dříve nedovedl představit, že bych jako muzikant pohybující se v jazzrocku takhle hrál. Je to ovšem úžasné! Kromě vynikající party muzikantů mají Michalovy koncerty skvělou atmosféru, kapacity sálů jsou vyčerpány, lidé si jeho písničky zpívají. Je to takový zvláštní fenomén.

Jak vnímáš rozdíl mezi hraním, kdy stojíš v první linii, a vystoupením, při kterém kryješ někomu záda?
Mě baví obojí. Hraní s Michalem vnímám tak, že sice na pódiu nejsem ten hlavní, ale jsem tam kvůli tomu, abych mu co možná nejlépe posloužil. Proto do takového hraní dávám co nejvíce energie, lítám po pódiu, dělám „kraviny“. Nechci si to jen odstát, to by bylo hloupé. Navíc mě to baví. Nevidím důvod, proč bych si měl nějak znechucovat svoji práci. 

Vraťme se ještě k tvému DVD a CD Live in Circus. Mohl bys mi říci, do jaké míry ses podílel ty sám na zpracování zvukového i obrazového materiálu? Mluvil si do míchačky, do obrazového střihu apod.?
Jako vše, i toto je o penězích. Samozřejmě znám šikovné lidi, kteří by tu práci udělali, ale nic není zadarmo. Koncert jsme natočili sedmnáctého prosince 2010, v lednu jsem začal podklady zpracovávat a teprve o rok později DVD vyšlo. Míchal jsem ve studiu v Hostivaři, poté jsem ještě projekt převážel do Michalova studia, kde jsme ho dodělávali. Mastering dělal DJ Martin Hájek, který hraje s Michalem. Pokud jde o obraz, pracoval jsem na něm s vynikajícím člověkem, ale protože bych mu nemohl platit plnou cenu, mnoho věcí jsem si připravoval sám. Měl jsem v počítači všech sedm kamer, probíral jsem jednotlivé záběry, dělal si poznámky o tom, které momenty by mohly být zajímavé. Potom jsme to „nahrubo” zpracovali a doma jsem zase vše krok po kroku probíral, hledal chyby apod. Dokonce jsem měl sepsaný itinerář, kde mají být střihy, kde jsou chyby apod. Nemusel jsem se vůbec dívat na obrazovku, jen jsem mu říkal: „nula-dvacet tři-čtyřicet pět, o desetinu to dej pryč, protože se zakmitl obraz.“ Byl jsem jako automobilový navigátor vedle šoféra (smích).

Zpracování živého záznamu pro CD a pro obraz má svá specifika. Řeší se odšumění nahrávky, ekvalizace, poměry ruchů pódia a hlediště, odstínění nástrojů kvůli přeslechům. Bylo to náročné?
V záznamu jsme měli skutečně velké přeslechy, protože jsme to hodně „kouřili“ a nepoužívali ani žádné oddělovací stěny. To byla ta největší práce, na které jsem strávil několik měsíců. Záznam byl nahrán asi ve čtyřiceti stopách. Základní materiál trval hodinu a půl. Přeslechy byly ale opravdu šílené, jakmile někdo alespoň dvě vteřiny nehrál, možná ještě méně, stříhali jsme. Představ si, jaký to byl „kravál“, když jsem v base, která byla snímaná linkou, měl bicí. Přes snímače se do mé stopy dostal zvuk bicích. Bylo to náročné, ale podařilo se. 

Kdo vlastně DVD vydal?
Michal David sehnal nějaké sponzory a díky tomu jsme na tom začali pracovat. Nakonec DVD vydala společnost Popron. Je to poprvé, tedy kromě koncertu na Hradě z roku 2005 (Multisonic), co mé dílko vydával někdo jiný, než slovenské vydavatelství Hevhetia. I když, pravda, první CD v roce 1991 vydal Bonton Music.

Všiml jsem si, že záznam koncertu je dostupný i na YouTube a Google mi dokonce „vyplivl“ možnost stažení celého DVD. Jaký je tvůj postoj ke sdílení a šíření tvé práce po internetu?
Investice v tomto druhu muziky se nikdy nevrátí, takže mě to nijak netrápí. Kdyby byl můj produkt všude, kde jsou výdělky, nebo kdybych byl nějakou pop star, pak možná... Já jsem naopak rád, že je moje hudba dostupná, teď řeším její přítomnost na iTunes, Tweeteru apod. 

Naznačils mi, že koncertem v Dráždanech jsi uzavřel jednu ze svých etap. Co nového tedy přesně můžeme od Pavla Jakuba Ryby očekávat?
I když člověk moc nového vymyslet nemůže, přesto někdy hledá nový zvuk. Já jsem v současnosti začal spolupracovat s iránským flamencovým kytaristou jménem Shahab Tolouie. Jeho hra je zvláštní, ale zároveň zajímavá. On navíc zpívá persky, výborně hraje na klasickou kytaru. Teď začínáme zkoušet, i když Shahab žije střídavě v Itálii a v Čechách. Chtěl bych, abychom (my dva) představovali jádro kapely. Rádi bychom si nejdříve připravili základy s kytarou a basou tak, abychom mohli vystupovat i sami. Shahab dokáže výborně hrát perkusivní technikou, takže mi je schopen zahrát rytmický beglajt pod sólo apod. Přibírali bychom i další muzikanty, výborně by se k tomu hodil Valáškův bassklarinet, nebo Tomáš Křemenák na akordeon. Nicméně, jezdit bychom mohli i sami dva. Spolupráce se Shahabem je zajímavá, i když zároveň svým způsobem těžká. On je Peršan, já středoevropský dechovkář, není tedy úplně lehké najít smysluplnou rovinu hudebního dialogu. Najít spo- lečnou řeč není otázkou dvou týdnů. On mi například napsal stupnice, které hraje, prstolamy a „zatáčky“... Já vím, že toto nikdy nebudu cítit a hrát stejně jako on, ale musím vědět, kde se pohybuje. A platí to i naopak. Jeho hudební myšlení je zkrátka jiné. I když jsou některé jeho rytmické věci na čtyři, během hraní se mi stává, že si začnu počítat. Podle mě je to šílené, protože když si začneš počítat, celá muzika je „v čudu“. V pasážích, kde se ztrácím, počítám, i když stejně nevím, kde byla první (smích). 

A co Denis Chambers, prý jsi uvažoval o jeho pozvání?
To je další věc, kterou bych rád posunul, protože spoluprací s každým takovým hráčem stoupneš i v očích zahraničních agentur. S Denisem jsme v kontaktu, jedinou překážkou jsou „překvapivě“ peníze. V kontaktu jsem také s Davem Wecklem.

Tvé nástrojové vybavení jsme před rokem probrali velice podrobně. Přesto by mě zajímalo, zda jsi objevil něco nového, o čem by stálo za to pohovořit?
Připravuji vlastní signované basové struny, a sice ve spolupráci s českou firmou Gorčík. Řešíme společně různé specifikace tak, aby mi vyhovovaly, tloušťku, materiál apod. On mi vždy dá materiál, já mu řeknu, co se mi líbí, co se mi nelíbí, jaké frekvence. Je to příjemné. Jinak zůstávám u baskytar Fender a zesilovačů TC electronic. Zajímavé by mohlo být, že jsem začal při hraní používat in-ear monitoring. Dříve jsou k tomu příliš vřelý vztah neměl, ale když používáš kvalitní in-ear komponenty, slyšíš vše jako z CD doma v obýváku. Používám AKG. Kromě toho se, pokud jde o kytarové efekty, začínám zase vracet k analogům, i když na TC hraji samozřejmě dál. Protože se nerad spoléhám jen na zvukaře, tedy v tom, co mně posílá do odposlechů, vozím si s sebou svůj malý mixážní pult Sound-craft. Zvukař mi pošle do tohoto pultu linky a odposlech si potom míchám většinou sám. Jsem prostě takovej blázen (smích).

Proč jsi sáhl po in-ear monitoringu? Ve chvíli, kdy jsi začal hrát s velkým bandem, nebo z jiného důvodu?
In-ear monitoring jsem začal používat během hraní u Michala, protože během jeho koncertu je na pódiu pořádný „bugr“. Kromě několika monitorů u Michala (i on ale hraje s in-eary) žádný jiný pódiový monitor nepoužíváme. In-ear je výborný, jen ti nesmějí dojít baterky nebo něco jiného, to si potom namydlený, nevíš, která bije, a můžeš už jenom tančit (smích).

Co si dáváš do odposlechu?
Namíchám si tam zvlášť Michala, zvlášť muziku, sebe a ještě si to dám do sterea. Hudbu si dám na pravý a levý kanál, basu doprostřed, takže je krásně čistá, a já můžu tančit a dělat blbosti. Je to hezké, dokonce zahraji i správné tóny, když se slyším (smích). 

Existuje něco, čemu se naopak při hraní na pódiu snažíš vyhnout? Něco, co naopak slyšet nechceš?
Když nepoužívám in-ear a hraji na basový aparát na pódiu, tak mi hodně vadí třeba takové ty „škrkance“, když hraješ - posouvání prstů po hmatníku, kdy cítíš, že se někde špatně dotkneš apod. Ale to je spíše otázka situací, kdy někde hraji sám, bez kapely. V ten moment nemůžu mít svůj aparát s boxy sestavený vertikálně, na sobě. Můj TC electronic má totiž horní reproduktor koaxiální, no a když ho takto sestavím, výšky mám přesně v úrovni hlavy... Teď, když hraji, tak si reproboxy stavím raději pod nohy. Jejich výška pak končí někde nad mými koleny. Tím pádem slyším hlavně konkrétní basy se středama a můžu to pořádně „kouřit“ (smích). Někdy, při špatné konstelaci, chodím po pódiu a hledám, kde by to znělo nejlépe. Raději slyším spíše konkrétní basový zvuk, takové to „maso“. U těch výšek si totiž člověk začíná dávat větší pozor a svazuje ho to. Bojíš se, že jsi nedomáčkl strunu, k tomu začneš hrát špatně technicky pravou rukou, ztrácíš lehkost, ztvrdnou ti ruce a nezahraješ nic. Ztvrdnou ti ruce, jako kdybys celý den zdil (smích).

Vraťme se znovu k tvému DVD. Myslím, že nejsem sám, koho zaujalo grafické provedení přebalu. Kdo je jeho autorem?
Autorem je Pavel Koutský, úžasný výtvarník, který bydlí nedaleko Kutné Hory. Pavel je velmi úspěšný, myslím, že nedávno byl nominován na Českého lva, byl oceněn i na významných německých festivalech (pozn. redakce: v roce 1987 získal Zlatého medvěda na berlínském festivalu Berlinale). S jeho prací se můžeš setkat i v televizi, jeho rukopisem jsou takové ty roztěkané postavičky, používá velmi expresivní styl. Pavla jsem oslovil, on mi připravil nějaké návrhy, já přidal několik málo připomínek a „šašek byl na světě“. Pokud jde o grafická provedení přebalů mých CD a DVD, nechávám si vždy záležet na tom, aby šlo po grafické stránce o „sběratelské kusy“. Jsem rád, že se mi podařilo domluvit se i s Popronem, aby mi v tomto nechali volnu ruku a ještě mi s tím pomohli. 

Vraťme se ještě k sestavě Live in Circus. Co Roman Herzog?
Ano, kromě Michalových kláves jsem prvně použil i trumpetu, a je to podle mě parádní. Pavel Herzog je frajer, který si s námi vlastně dal jednu jedinou zkoušku a potom to na koncertě dokonale „vystřihl“. Dokonce jsem na něm stavěl některá unisona. Hrál božsky a jeho trumpeta, jak je „vysoká“, krásně rozsvítila výšky nad ostatními dechy. Zkrátka krásný, já jsem byl spokojen.

Jak dlouho jste připravovali aranže pro nový band a koncert v cirkusu?
No, to je ten problém (smích).

Neříkej, že skoro vůbec...
Ne, vůbec nic se předem nedělá. Právě proto, že se písničky vyvíjejí až během hraní, každá deska je jiná. Kluci si nepíší ani dechy, zkrátka hrajeme, posloucháme se, oni dávají intervaly... Když se jim něco na nějakém koncertu zalíbí, příště to zahrají znovu. Stává se, že se objeví nějaká „zajímavůstka“, kdy všichni najednou zpozorníme, díváme se po sobě a třeba se rozesmějeme z toho, jak je to úžasné. Na nové momenty se pak nabalují další, a tak ta hudba stále žije. Tahle kapela snad nikdy ani v plné sestavě nezkoušela, my zkoušíme na koncertech.

Jak potom vypadá práce ve studiu? I tam zůstává ponechán takový prostor pro improvizaci?
Ve studiu hrajeme živě. Základ musí být živý a pokud v něm objevíme nějakou chybu, opravíme ji. Nicméně, pokud jde třeba o sóla, člověk se musí hlídat, nemůžeš sólo nechat plynout dlouho. Na koncertě ti „chytnou saze“ a místo minuty hraješ minut pět. Kdybychom měli natočit živý koncert a mysleli přitom, že je to materiál pro desku, skladby budou sedmiminutové, ale my se do toho „nedostaneme“. Musím ale říci, že po čtrnáctiminutových skladbách z posledních desek mám zase chuť udělat takové, které budou mít stopáž čtyři až pět minut. Normální písničky se slokou, refrénem a maximálně jedním lehkým sólem. 

Jazzových muzikantů se obvykle ptám, co je důležité pro umění hudební improvizace. Rád bych se zeptal i tebe...
Člověk by nepochybně měl ovládat na nějaké úrovni techniku, aby si nezlomil prsty, a měl by něco vědět i o teorii. Já jsem osobně v tomto směru ovlivněn Jacem Pastoriem, fascinuje mě jeho živelnost a živočišnost. Myslím, že v improvizaci, a v hraní obecně, se odráží i osobnost člověka. Můžeš být technickým ekvilibristou, ale pokud jsi nudný a nezáživný jako člověk, z tvého hraní je to cítit. Proto jsem měl rád Jaca. On byl „prase“ při hraní i na sebe ve svém životě. Zároveň ale slyšíš, jak z té jeho basy „stříká“ energie, jak je v ní obsažen život. Technika je samozřejmě důležitá, člověk cvičí, aby mu chodily prsty, ale je to také o komunikaci a kamarádství. Potom ze sebe dostaneš neočekávané věci.

Máš vůbec při vší té práci čas na skládání? Jaká je vlastně první fáze geneze tvých skladeb? Nahraješ melodii, která tě napadne, scházíte se třeba s muzikanty a jammujete? Nemohu říct, že bychom se scházeli a improvizovali za účelem vzniku nové skladby. Když třeba přinese Petr Valášek nějakou písničku, tak se na ní pracuje. Je to jeho nápad a já se to v podstatě naučím. Později mně do té skladby něco napadne, nebo naopak jeho napadne něco do mojí... Můžu ale říci, že teď, asi po dvou letech, mě zase začínají napadat písničky. Díky tomu, jak jsem hodně pracoval, řešil turné a další záležitosti, přestal jsem mít sílu, a začal jsem mít všeho plné zuby. Mám taková střídavá období, kdy jsem buď úplný workoholik, a nebo naopak nikomu měsíc nevolám a ležím v posteli. Teď ale nápady přicházejí a skládání mě začíná zase bavit. Většinou si vymyslím melodii, harmonii a celou kostru skladby, sejdeme se s Petrem Valáškem a společně na tom pracujeme. Petr si potom sedne, sepíše noty a rozešleme to ostatním. Před koncertem si pak novou věc přehrajeme a na příští akci už ji třeba zařadíme do play- listu. Kluci jsou natolik dobří, že jim kromě melodie a harmonie nemusíš nic psát. Nemusíš jim nic vysvětlovat, všechno slyší a dávají tam to nejlepší ze sebe. To je geniální.

Stává se ti, tedy v těch méně optimistických obdobích, že by tě nebavilo i hraní, nebo jde „jen“ o managerské povinnosti?
Měl jsem takové období, kdy jsem se příliš neradoval ani z muziky. Ještě mě docela bavilo pódium, protože mě dokáže nabít. Ovšem když si doma a nedaří se ti, přestane se ti i dobře hrát. V takových situacích pak začnu, a vím, že bych neměl, „štelovat“ baskytary. Vždycky to udělám takovým způsobem, že se na ně nedá hrát. Myslím, že nejdéle to trvalo asi rok. Jezdil jsem po koncertech a z krku baskytary mi neustále trčel imbus. Během koncertu jsem vždy houkl na kluky, že nehraji, utahoval jsem, povoloval, zvedal struny... Byl to strašný pocit. Kluci neměli radost ze mě, já se neradoval z hraní. I teď před Vánocemi jsem měl podobné období, kdy jsem měl pocit, že mi to nehraje. Basy jsem měl snad dva měsíce na stole v kuchyni, kde jsem je zase donekonečna předělával (smích). 

Teď už basy na stole neleží?
Ne, teď se mi hraje dobře. Dokonce jsem se „doučil“ sólo Jaca Pastoria ze skladby Teen Town. To je totiž jediná věc, kterou jsem se kdysi za pomocí Gumy Kulhánka od Jaca naučil. Některé pasáže jsem se ale naučil špatně. Pokaždé, když jsem to potom někomu hrál, a vytahoval jsem se (smích), ta „nejistá“ místa jsem vynechal nebo jsem je nějak „zaonačil“. Nikdy jsem to také nikomu nezahrál s bicíma, protože jsem věděl, že je to blbě (smích). Teď už to umím pořádně i s bicíma. Nejhorší ovšem je, že po těch sedmadvaceti letech má moje ruka tendenci to sólo automaticky hrát s chybami (smích).

Kam by chtěl manager Pavel Jakub Ryba „posunout“ basistu Pavla Jakuba Rybu?
Toužím se dostat do první ligy světových festivalů. Jsem v jednání s festivaly ve Švýcarsku a Německu. Snažím se hodně obesílat a řekl bych, že se mi docela daří, schází se o poznání více odpovědí. Mám také rozjednanou Ameriku, kam bych se chtěl znovu vrátit. Hraní v Americe má svá specifika. Je to tam dost tvrdý. Zažil jsem v jednom prestižním klubu, že kapela, aby si zahrála i příště, musí na prvním koncertě vyprodat například sedmdesát procent kapacity klubu. Často se tam potom stává, že kapely chodí a hlídají si, kolik se prodalo lístků. Pokud nějaké chybí, dokoupí je sami jen proto, aby majitel klubu viděl, že je o kapelu zájem a oni měli šanci hrát tam příští měsíc třeba už za nějaká jiná procenta. Myslím, že výborné hraní by mohlo být i v Rusku nebo v Číně a na východě obecně, tam bychom mohli být s naší melodikou přinejmenším zajímavými. Zorganizovat takovou věc ale není nic jednoduchého. Do takových končin nemůžeš jet jen kvůli jednomu koncertu, ale pracuji na tom. Jednáme také s Montreaux Jazz Festival. Chtěl bych zažít atmosféru Montreux. Být součástí tohoto festivalu totiž představuje také obrovskou šanci dostat se do podvědomí významných evropských managerů. Ale není to tak nereálné, Michal je v kontaktu s ředitelem festivalu Claudem Nobsem, takže ta možnost se nám snad také otevírá (smích). Poslední novinka je, že připravuji další koncerty s Deanem Brownem po ČR a okolních zemích.

No já myslím, že vaše melodičnost by takovému jazzovému festivalu nepochybně prospěla (smích)...
Jasně. Já o sobě vždy říkám, že hraji pop a k tomu nějaká sóla. Nevnímám se jako jazzman. Vyrůstal jsem na jazzrocku, kde se mísí bigbeat s určitou svobodou a volností, to mě baví. Miluji melodie. Skvělý pocit mám z toho, když skončíme koncert a slyším lidi broukat si melodii. Zbytečně těžké a rytmické věci mě příliš neoslovují. V dnešní rychlé době, kdy se člověk neumí skoro ani zastavit, melodie působí jako pohlazení. I proto bych rád udělal nové CD s kratšími věcmi, založenými hlavně na melodii. Vzpomínám si například na naše hraní ve Washingtonu, v klubu Blues Alley. Tento klub patří mezi přední světová místa současnosti, kde se dá hrát, a kde se některým kapelám točí i živé desky. Před námi tam tehdy hrál například Mike Stern. Hrají tam lidé jako Weckl či Patitucci. Z nás tam tehdy byli velmi nadšení a majitel tvrdil, že to byl nejlepší koncert za poslední rok, což je nesmysl (smích). Nebylo to snad žádným velkým uměním, ale tou melodikou, kterou tam postrádají. V Blues Alley jsme tenkrát dostali úžasných tisíc dolarů za koncert, což je na jejich poměry za hraní v klubu až neuvěřitelné. Zažil jsem osobně, že Mike Stern,chlapec z první světové ligy, dostal v klubu 55 Bar na Manhattanu jen 35 babek za gig (smích).

Pavle, díky za rozhovor.