Regi Wooten

Skoro v každém profilu Regiho Wootena se píše o tom, že tento kytarista, jako nejstarší ze sourozenců, začal svou hudební kariéru tím, že rozdal svým bratrům nástroje a učil je hrát, aby později využil jejich talentu při zformování rodinné skupiny The Wooten Brothers. Během posledních čtyř dekád hrál Regi snad ve všech různých hudebních stylech, po celém světě, v malých klubech i na velkých festivalech. Regi Wooten ale není jenom obyčejný kytarista, mezi jeho neobvyklé a mnohdy až podivné kytarové techniky patří různé podoby sweep pickingu, slapové hry, tappingu, strummingu, perkusivního přístupu, či dokonce rozezvučení strun pouhým foukáním. Ačkoliv je Regi na mnoha fotografiích zachycen se svoji oranžovou „Kramerkou“, po celou dobu našeho rozhovoru svými nenechavými prsty prověřoval elektrickou kytaru Framus.

Regi, vypadá to, že jak jednou popadnete kytaru, už nedokážete přestat hrát...
Jo, to jsem celý já...

Co to vlastně máte za kytaru? Nechal jste si od firmy Framus postavit model na míru? Tak to je, ale řekl bych, že na této je ještě potřeba udělat pár úprav. Vždycky mám velice jasnou představu o tom, co po svém nástroji chci. Tento má aktivní snímače, to proto, že občas potřebuji trochu více nabudit zkreslený zvuk. Má rovněž „kill switch“ pro různé staccatové efekty, a nebo tremolo Floyd Rose, díky kterému může moje kytara znít jako syntezátor.

Zaujal mě hmatník s vyhloubenými pražci... Takový jsem u Framusu ještě neviděl...
Takový hmatník se mi vždycky líbil. V sedmdesátých letech jsem ho prvně viděl u Johna McLaughlina a od té doby jsem jej chtěl také. Bohužel jsem si tehdy něco podobného nemohl dovolit a nezvládl bych ho ani vyrobit. Myslím, že v osmdesátých letech hrál na hmatník s vyhloubenými pražci i Yngwie Malmsteen. Toto provedení ovlivňuje zvuk nástroje jen nepatrně, jde tu hlavně o pocit ze hry. Pro mě je například hra na takovou kytaru nesmírně vzrušující. Pár nástrojů se „zvlněným“ hmatníkem doma už mám, ale tohle je první Framus, který je jím vybaven. Myslím, že jsem si ho právě zamiloval. 

Vypadá opravdu dobře, i to jeho barevné provedení ve stylu reggae...
Souhlasím, je opravdu pěkná. Chtěl jsem, aby hýřila barvami a připomínala duhu. Prostě: duhová „masáž“.

Jak jste se vůbec dostal ke kytarám Framus? Podezřívám trošku Steva Baileyho, že to byl on, kdo Vás nalákal na spolupráci s touto značkou...
Je to tak, nejdříve mě sem pozval právě Steve, ale svou roli zde sehrál i Jonas Hellborg, kterého jsem poprvé potkal na turné s Victorem, a znovu pak u Framusu, právě díky Stevovi. S Jonasem jsme našli společnou řeč a nedávno jsme společně odjeli šňůru po Evropě – tedy s ním a také s bubeníkem Gingerem Bakerem ze skupiny Cream. Bylo to asi před čtyřmi měsíci a bylo to skvělé. 

Nehrál jste také na kytary Steinberger?
Ano, a pořád na ně hraji. Vozím si je především na cesty, protože mě s nimi pustí do letadla, aniž bych si musel předplatit sedadlo navíc. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem měl během cestování se svými nástroji problémy a také jsem už o dvě kytary přišel. Steinbergery jsou opravdu mrňavé, takže není problém s nimi letecky cestovat. Víte, všechny své kytary si nechám vyrábět na zakázku, takže vždy zabere hodně času, než doladím tohle, než doladím tamto... no, znáte to. Když mi pak takový nástroj někdo ukradne, zuřím vzteky, protože znovu už mi nikdo stejnou kytaru nepostaví. 

Pojďme teď probrat Vaše vybavení. Mohl byste pohovořit o tom, jaké používáte zesilovače?
Pokud koncertuji v Evropě, hraji na zesilovače a kytary Framus. V Americe pořád používám Peavey. Potřebuji opravdu čistý a pevný zvuk, protože hodně slapuji a používám mnoho různých perkusivních technik, tapping a další podobné herní přístupy. A právě tak čistý a pevný zvuk Peavey má – včetně docela dobře znějícího zkresleného zvuku. Nepamatuji si názvy a typy zesilovačů, ale můžu vám říct, že používám konfiguraci dvou dvanáctek. Na Peavey mi také vyhovuje extra ekvalizace, ke které se dostanete vytažením jednoho z potenciometrů. Víte, mám rád zesilovače pro baskytary. Mají totiž daleko více možností. Basové aparatury mívají obvykle ve své výbavě i nastavitelné horny, zatímco kytarové jen normální reproduktory a nic navíc. Z kytarových zesilovačů, které znám, mi Peavey svými možnostmi připomíná ty baskytarové asi nejvíc. S Framusem lze také dělat celkem dost zajímavých věcí, ale pořád mu chybí ten extra ekvalizér nebo nastavitelná horna.

Jak je to u Vás s kytarovými efekty? Používáte je jen výjimečně, nebo s sebou vozíte přeplněný pedalboard?
Efektové pedály příliš v lásce nemám, i když některé používám. Sem tam používám chorus, teda vlastně harmonizér, u kterého si nastavím mírné podladění, no a tím vlastně docílím velmi jemného chorusového efektu. Úplně stejně s harmonizérem pracuje i Mike Stern. Myslím, že má dokonce stejný efekt – SPX-90 od firmy Yamaha. Zkrátka jen mírně podladíme. Zkreslení používám jen takové, kterým je vybaven zesilovač Peavey. Když ho nemám po ruce, vozím s sebou pro jistotu malý pedál SuperMetal od Ibanez. Docela se mi líbí i wah-wah efekty. Ale to je asi tak všechno. Samozřejmě vím, jak se ostatní efekty dají použít, ale já je nevyužívám, protože se nehodí k mému hernímu stylu. Dobrým příkladem je třeba echo. Vzhledem k tomu, že hraji hodně perkusivně, a navíc mnohdy ve velmi rychlém rytmu, nepotřebuji žádné dozvuky. Každý můj tón musí být velmi přesný. 

Hrajete také na baskytaru, je to tak?
Vlastně hraji téměř na všechny nástroje a také rád zpívám. Stejně tak moji bráchové, všichni hráli během svého života na spousty hudebních nástrojů. My všichni jsme prošli hodinami hudby na střední škole. To znamená, že v páté třídě jsme hráli na trubku, v další pak na lesní roh, v sedmé jsme přešli na kontrabas, housle a violoncello. Já třeba hrál i na pedálovou steel kytaru. My jsme vlastně byli vždy velmi muzikální rodina. Náš otec také hrál na všechno možné, a kromě toho ještě skládal, psal partitury, zkrátka dělal vše, co nějak souviselo s hudbou. Vzpomínám si, že napsal i pochodovou skladbu pro nějakou universitu. 

Jak se vlastně pojí tyto Vaše „klasické“ hudební základy s neobvyklými herními technikami, které při hře na kytaru používáte? Odkud vzešlo foukání do strun a podobné „experimenty“?
To vše pochází z „nutnosti“. Z „nutnosti“ hrát na kytaru, jako bych hrál na jiné nástroje. Protože někdy jsme třeba neměli s sebou bubeníka, tak jsem začal hrát na kytaru, jako by šlo o perkuse. Jindy zase vypadl klávesák, tak jsem si vymyslel způsob, jak nahradit na kytaru klávesy. No a tak to šlo i s jinými nástroji. 

A „vyvinul“ jste všechny tyto techniky sám, nebo jste se někde přiučil?
Sám. Jsem nejstarší ze všech svých sourozenců (smích).

Neuniklo nám, že jste často přezdíván jako „The Teacha“, protože jste to byl právě Vy, kdo hudebně i jinak vedl všechny své bratry. Mohl byste na toto téma trochu zavzpomínat?
Proč ne, na to si pamatuji velmi dobře (smích). Když jsme začínali, Victorovi byly dva roky, Joeovi pět... Prostě jsem přišel a řekl: ty budeš hrát na basu, ty na saxofon... Potřeboval jsem kapelu a chtěl jsem vydělat i nějaké peníze na Vánoce. Oni nechtěli moc cvičit, ale když došlo na vystoupení, byli připraveni. Hrávali jsme tehdy R'n'B a repertoár kapel, jako byly The Tempations či Rolling Stones. (Zpívá) I can't get no, satisfaction... Staré fláky. Rock a R'n'B. Už od prvního dne jsme v každém vyvolali chuť tančit. Už když byly Victorovy dva roky, všichni tančili. 

Tomu je docela těžké uvěřit...
Ani se nedivím. Victor se ve třech letech začal zlepšovat. Když mu byly čtyři, už byl opravdu dobrý, a v pěti vyrazil na šňůru. Hráli jsme jako předkapela Curtisu Mayfieldovi. (Zpívá refrén skladby Superfly.) V osmi letech už byla basa prostě „jeho“!

To vypadá, že jste byl docela dobrý „Teacha“.
No, našel jsem ten správný způsob. Jde o to neplést se příliš do hraní těm, které učíte. Nechat je, aby zůstali „dětmi“, netlačit na ně. Říkal jsem jim, že se nemusí učit, ale že v pátek budu vyplácet peníze za hraní, a pokud chtějí něco dostat... (smích). Hudba pro nás představovala také docela snadný způsob, jak vypadnout z domu. 

Kolik vám všem bylo, když jste začínal své bratry učit?
Victorovi byly dva, Joe měl pět let, Rudymu bylo osm, Royovy pět a mě bylo devět nebo deset. Asi tak nějak.

Jaké je to vlastně hrát se všemi svými bratry? Intuice a vzájemný soulad - to musí být po těch letech něco naprosto dokonalého, ne?
No to bych řekl! Nemusíme u hraní vůbec přemýšlet o souhře, prostě jen hrajeme. Už je to navíc pětatřicet let, co spolu děláme hudbu. A pořád to miluji. Sám za sebe mohu říci, že už se o ně tolik nebojím: jestli mají dobrý zvuk a tak podobně. Ten tlak už je pryč. Řada z nich totiž patří dlouhá léta k těm nejlepším, ať už je to Victor, Roy alias Futureman, který hraje na bicí, nebo Joseph, který hraje na klávesy a několik let hrál dokonce se Stevem Millerem. Jsem teď v pohodě a nebojím se o ně. Jsou to totiž úžasní muzikanti. 

A kdo ovlivňoval Vás jako nejstaršího z bratří Wootenů?
Rock'n'roll a R'n'B. Z toho jsem vycházel. Na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let, když jsem byl ještě malý, hrála rádia skvělou muziku. Z rádia zněli Rolling Stones, The Tempations, byl slyšet Elvis Presley, hráli Jamese Browna, Jannis Joplin a Aretu Franklin, prostě každého. samozřejmě i Led Zeppelin, The Jackson 5... no prostě každého. Právě proto, že kolem bylo hodně dobré muziky, „urodilo se“ mnoho dobrých muzikantů. Všude zněly jen samé hity: Sly and Family Stone, Beatles.... Jen jsem zapnul rádio, hráli Beatles, přeladil jsem kanál, hráli Jamese Browna, přeladil jsem na jinou stanici a hráli Elvise. Byla to paráda. Říkal jsem si přitom: „Jo, tohle je přesně to, co chci dělat! Takhle chci hrát!“ Dnes rádia fungují jinak. Mám pocit, že už nejsou to, co bývala. To, co tam pouští, přežije nanejvýš dva týdny. Tenkrát hráli každého, kdo za něco stál. Hlavně i Jimiho Hendrixe!

Právě ten ovlivnil celé generace kytaristů, patříte taky mezi ně?
No to si pište, že patřím. Jimi Hendrix mě ovlivnil velmi výrazně. Mám ho hodně rád. Víte, on byl vážně jiný, a v Americe dokázal vzbudit velký zájem. S mnohým přišel jako první, dělal věci po svém. Například ta jeho kapela. Byla smíšená!!! Do té doby neexistovalo něco takového jako skupina, kterou by tvořili bílí a černí hudebníci. Byly jen černé kapely, třeba kapela Jamese Browna, a byly bílé skupiny, jakou měl například Elvis. Bylo to období vietnamské války, vládla určitá uniformita. Dokonce i mé vlasy byly dost krátké (smích). No a pak se objevil Jimi... A nebo si vezměte třeba situaci okolo zesilovačů. Do té doby hrál každý na něco malého. Teprve Jimi přišel s pořádnou aparaturou. Jeden čas jsem si myslel, že ho musí někdo zastřelit. V té době to byl v Americe takový zvyk. Vzpomeňte si na Johna a Bobbyho Kennedyovi. Vzpomeňte si na Malcolma X, nebo Martina Luthera Kinga. Myslel jsem si, že stejný osud potká i Hendrixe. 

Zdá se, že Jimi pro Vás nebyl důležitý jen po hudební stránce...
Pro mě byl Jimi Hendrix jednou z nejvlivnějších politických osobností té doby. Když přišel a zahrál The Star Spangled Banner (hymna USA, pozn. redakce), každý tu píseň začal vnímat jinak než předtím. On tím otevřel lidem v Americe oči. Sblížil černé a bílé. No a Woodstock... to bylo teprve něco! Když jsem byl ještě kluk, v naší společnosti byly pořád na denním pořádku nějaké rasově motivované ústrky a segregace. Hendrix přišel se změnou k lepšímu. Vzpomínám i na Muhamada Aliho. Když on řekl, že nepůjde do války, mladíci na univerzitách začali pálit povolávací rozkazy. To vše vyjadřuje ducha Jimiho Hendrixe. Každý dokázal udělat něco úžasného, něčím překvapit, strhnout ostatní. Pro mě bylo důležité sledovat hlavně muzikanty, protože jsem měl pocit, že od nich přicházejí ty správné podněty, a že muzika je tím, kde o něco jde. Důležitou roli zde sehrálo i MTV. Tahle stanice dala lidi v Americe dohromady.

Přitom dneska se řada muzikantů dívá na MTV skrze prsty...
MTV napravilo svět. Víte, v Americe do určité doby „randili“ na veřejnosti jen černí s černými a bílí s bílými. Černí nechodili na schůzky s bílými. Teď je to úplný blázinec,.. (smích) A právě zásluhou MTV. Dnes už není jejich program vůbec rozmanitý, dokonce bych řekl: nuda. A totéž platí pro Ameriku. Dříve to bylo jinak, ale dnes – je to vážně nuda! Nevím proč, ale já se třeba v Evropě cítím mnohem lépe. Víte, hudba mě osobně změnila skutečně více, než političtí představitelé. Pro mě totiž představuje ten nejsilnější hlas ze všech - i děti si k hudbě najdou cestu docela snadno. Podívejte se například, co dokázal Dave Mathews, jeho písně zkouší snad každý, každý se pokouší být jako on. To je tedy jeden z důvodů, proč se hudbě věnuji, pro její hlas, možnost vyjádření se. To je má politika a to je mé náboženství. Ano, hudba je i mým náboženstvím. 

Vaše jméno je nejčastěji skloňováno v souvislosti s „rodinnou“ kapelou The Wooten Brothers. Působíte i v jiných skupinách a projektech?
V Nashvillu, kde žiji,  hraji snad pořád. Každou středu, už osmnáct let hraju v klubu nazvaném „3rd & Lindsay“ - bývají to takové „velké středeční noci“, kde se hraje, jammuje a tak. Ten klub je navíc poměrně veliký, asi pro šest set lidí. Hraju také na svatbách a různých firemních večírcích. No a také učím, každý den kromě neděle. Hraji také na kytaru ve Victorově sólovém projektu. Kdykoliv někde hraje Victor Wooten Band, hraji tam obvykle s ním. Spolupracuji s celou řadou dalších muzikantů a skupin. Teď právě hraji poměrně často právě s Jonasem Hellborgem. Mám za sebou také mnoho nahrávek, i gospelových, na kterých ale hraji spíše na baskytaru. Je toho skutečně mnoho. Jsou to ale spíše menší záležitosti, nic velkého. 

Užíváte si všechny projekty stejnou měrou? Myslím tím třeba i ty firemní večírky. Je to pro vás stále zábava?
Je to zábava, protože tu zábavu z toho dělám jako muzikant já. Pro takové příležitosti mám vlastní kapelu Regi Wooten & Friends. Většinou hrajeme old schoolový repertoár a myslím si, že ani příliš nezáleží na tom, kdo tvoří publikum, kterému hrajete, stejně jako nezáleží na tom, kde hrajete. Pro mě to začíná být zábava ve chvíli, kdy se všichni roztančí. To je můj úkol a moje práce. Očekává se ode mě přístup profesionálního baviče, a je tedy mojí povinností postarat se o to, aby se nakonec bavilo každé publikum, bez ohledu na to, je-li zpočátku nepřátelsky naladěno, nebo jde o publikum, které neví, co od vás může očekávat. Myslím si, že takové publikum je nakonec vlastně snazší překvapit a šokovat, tím, co umíte. Jsem rád, že zatím dokážu přimět lidi říct si: „Cože? Wow! Jo, to je super!“ 

Kolik máte studentů a co vyučujete?
Všechno! (smích). Myslím, že v současnosti mám tak kolem dvaceti studentů... tedy těch, kteří za mnou přichází pravidelně. Jsou tu ale stovky takových, kteří přijdou na nějaký work-shop, session, omrknou, zkusí, zeptají se na něco. Mám ale i takové, kteří za mnou přijíždějí z celých Států a žijí nějaký čas v mém domě – třeba i dva týdny. 

Co máte nejraději na učení? A nebo jinak: Je učení něčím, co vás naplňuje, a nebo učíte proto, abyste se uživil?
U mě je to právě spíše otázka příjmu. Není to něco, co bych chtěl dělat jako nějaké poslání. S učením je totiž spojena obrovská zodpovědnost. Když učíte, stáváte se někým, kdo určitým způsobem ovlivňuje život druhého. Musíte si dávat pozor, abyste neřekl nebo neudělal něco špatně. Z mnoha mých studentů se stávají životní přátelé, učení je tedy i o vytváření lidského pouta. Nedělám to tak, že bych své žáky učil hudbě a přitom je mlátil po hlavě. Jsme spíše přátelé. Opravdu nerad vyvíjím na své žáky nějaký tlak, nekřičím na ně kvůli chybám. Spíše se snažím projevit nadšení v situaci, kdy si všimnu, že se jim něco povedlo, nebo poté, kdy mi vyjevili svoji hudební myšlenku. Dostanou nějaký nápad a já jim řeknu: „Páni, ukaž mi to ještě jednou! Co to bylo? To je skvělé!“

To je určitě dobrý přístup.
Učím již mnoho let a je to soukromá výuka. Nejsem ve škole. Ve škole můžeš propadnout, dají ti „F“ a řeknou: ty nejsi dobrý, běž si stoupnout do kouta. Já bych ale s takovým přístupem nepochodil, protože potřebuji, aby mi žák přišel i příště. Rozumíte? Snažím se mu ukázat, že to jde i jinak a v nejlepším případě ho spíše nadchnout, a ne mu srazit sebevědomí. Potřebuji, aby byl v pohodě a přišel i na další hodinu, protože to je to, co mě živí. Ale ono se to vyplácí i v tom smyslu, že z každého studenta, z každé osobnosti, dostanu maximum. Tedy alespoň se snažím. 

V minulosti jste také vydal instruktážní DVD „Guitar Secrets of Regi 'The Teacha' Wooten. Stojí za vznikem této video publikace Váš nápad a nebo jste ji udělal spíše „na objednávku“?
DVD vzniklo tak, že mě s tímto nápadem oslovila produkční společnost Clear Vision Films z Muskegonu v Michiganu. Vydána pak byla společností Alfred Music Publishing. Já jsem si natáčení ohromně užíval, protože tam předvádím nejrůznější herní techniky – takové, které nikdo předtím neviděl (smích). Ano, třeba například to, že jste kytaru přeměnil na dechový nástroj. Víte, mí sourozenci hráli na nejrůznější nástroje. Rudy hraje na saxofon, Victor na basu, Joe na klávesy. Protože jsem byl nejstarší, snažil jsem se jim na kytaru ukázat, jak mají na ty své nástroje, včetně saxofonu, hrát. Tuhle „techniku“ používá jen málo lidí – Steve Vai, například. No a stejné to bylo i s Victorovou basou a Royovými bubny. Díky tomu jsem si našel cestu ke všem svým perkusivním technikám. Jak jsem řekl, byla to svým způsobem nutnost, žádaly si to okolnosti (smích).

V jednom z rozhovorů se Victor přiznal, že Vám „ukradl“ hodně nápadů. Je to tak?
Jsem prostě starší brácha. A myslím, že jsem také zřejmě daleko větší blázen do muziky, než všichni ostatní. Vážně v tom lítám (smích). Kytaru skoro nedám z ruky, pořád si něco přehrávám. Ostatní, jako třeba Victor, mají občas chuť si od nástroje na chvíli odpočinout. No, to je jejich přístup. Já odpočívám s kytarou, stejně jako třeba Hendrix, který s ní dokonce i spal. Jsem prostě takový, potřebuji s nástrojem strávit víc času (smích). Je pak celkem pochopitelné, že takto přichází více nápadů. To je prostě rock'n'roll. Řekl bych, že s Victorem se vzájemně doplňujeme. Že i on mi hodně ukazuje a učí mě mnoho věcí. Přijde s nápadem, nebo něco zahraje, já vyskočím nadšením a chci, aby mi to znovu ukázal – a naopak. Takhle nějak jsme vlastně i vyrůstali.

Myslím, že tehdy o tom mluvil v souvislosti s gumičkami do vlasů, které...
...používám pro tlumení strun. Je to skvělé řešení. Víte, jak jsem řekl, používám mnoho různých technik – tapping, slapping a další. Když hraji s Victorem, je to tak trochu hudební olympiáda. Světová třída, ve které musíte zvládnout techniku a technologii. Potřebuji, aby mi při hře struny nepřeznívaly, aby byli tiché kdykoliv potřebuji. Na lepší nápad jsem zatím nepřišel.

Předpokládám, že se zatím nejedná o žádný signovaný model?
Ne, nejedná (smích). Mám ovšem pocit, že některý z výrobců něco podobného produkuje, snad Peavey nebo Jim Dunlop. Jednou mi dokonce na letišti zástupci nějaké německé firmy nabízeli své gumičky do vlasů (smích). Zdvořile jsem odmítl (smích). Ty své měním snad každý den. Při všech těch herních krkolomnostech se docela snadno potrhají. 

Victor se Stevem Baileym pořádají pravidelné baskytarové kliniky Bass Extremes. Účastníte se jich také?
Neúčastním, jsou to akce věnované jen basovému umění. Se Stevem jsem ale v minulosti hrál mnohokrát. Bass Extremes mají ovšem jiné zaměření. No, ale v budoucnu bych s tam s nimi na basu zahrát mohl (smích).

Hudebníci dnes při své tvorbě, prezentaci i učení využívají „nová média“. Patříte mezi jejich sympatizanty?
Ano, některá využívám. Dávám hodiny i přes internet. Docela často učím prostřednictvím Skypu. Internet a jeho možnosti mám rád. Myslím, že internet je fajn, mně třeba pomohl zvýšit popularitu. Velký podíl na tom, že mě lidé znají, má kromě skutečnosti, že hraji s Victorem, právě internet. Takže myslím, že je to vážně dobrá věc, i když na ni mnoho lidí nadává. 

To ano, docela nás vaše slova překvapila. Většina hudebníků, se kterými jsme v minulosti dělali rozhovor, měla pocit, že možnosti internetu, YouTube a dostupnost nejrůznějších tabulatur spíše odnaučí mladé hudebníky spoléhat se na vlastní sluch... 
Já si myslím, že takové neduhy tu budou i bez internetu. Pokud to nebudeš myslet s hudbou vážně, výsledek bude marný. To není chyba internetu. I před tím, než se „objevil“ internet, tu byly stejné chyby. Buď je student dobrý a nebo špatný. Možná jen lidé neví, jak internet správně používat. Mně se jeho možnosti líbí. Někteří možná obviňují internet také z toho, kam v současnosti „dospěl“ hudební průmysl. Třeba v Americe zmizelo mnoho nahrávacích společností a zmizely i obchody s nahrávkami. Někteří se domnívají, že je za tím právě internet. Mám za to, že za tím jsou samotné nahrávací společnosti, které přestaly vyhledávat opravdové talenty. Když jsem vyrůstal, nahrávací společnosti hledaly talentované hudebníky. Našly si Hendrixe, Beatles, Elvise, Janis Joplin... Zkrátka ty nejlepší, takové, kteří v sobě „něco“ měli. Jamese Browna našly dokonce ve vězení! Dnes hledí spíše na to, jestli máte perfektní zuby. Musíte být hlavně mladí a dobře vypadat. Tehdy bylo úplně jedno jak vypadáte, důležité bylo to, jestli dokážete zaplnit hlediště a jestli je vaše hudba natolik dobrá, že si lidé koupí vaši desku. 

Máte nějaký nápad, jak by se hudební průmysl mohl znovu „vzpamatovat“?
Vezměte si třeba sport. Fotbal, basketbal, baseball, lední hokej – všechna tato sportovní odvětví prosperují, protože stále hledají skutečné talenty. Sami můžete vidět, kdo je ve sportovním světě na špici: lidé, jako Michael Phelps či Usian Bolt. Nikomu nevadí, že vše, co umí, je pár vteřin rychle utíkat (smích). Nemusí dobře vypadat, musí umět. Hudební průmysl býval kdysi taky takový. Teď máme spíše šikovné právníky, příliš mnoho právníků, kteří otevírají dvířka svým bohatým přátelům. Přijde mi, že v Americe musíš být napřed bohatý, aby ses mohl v muzice prosadit, koupit si prostor v hlavním vysílacím čase a získat převahu nad ostatními. To je dle mého mínění to, co zabíjí toto odvětví. Pokud by podobně začal fungovat sport, půjde ke dnu také. Dříve to opravdu bylo o tom, že na pódiích stáli ti nejtalentovanější. „Král“ Elvis, James Brown a Jimi Hendrix, který byl vždy dál, než vy. Když už jste si myslel, že jste přišel na to, jak to dělá, přišel s něčím, co vás znovu posadilo úžasem na zadek. Byl to možná blázen, ale byl někým! Myslím, že je tu pořád dost dobrých muzikantů, jen nepatří bohužel mezi ty, kterým by někdo umožnil nahrát desku. Abych to shrnul: počítače i internet mám rád a nemyslím si, že je dobré dávat jim některé věci za vinu. 

Dnes je celkem běžné mít doma vlastní nahrávací studio. Jak je tomu u Vás?
Studio, abych tak řekl, vlastně ani nemám. Chodím občas k Victorovi, který má ve svém domě opravdu velké nahrávací studio. Doma si ale nahrávám také, sám sebe, pořád, na kazetu a tak podobně. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně vůbec nejvíc poslouchám vlastní muziku. 

Pracujete teď na nějaké zajímavé nahrávce?
S Jonasem dlouho přemýšlíme o společném CD. Něco bychom i měli, ale potřebujeme najít vydavatelství, které by se postaralo o byznys. O to, aby se CD dostalo na trh, do distribuce a tak podobně. Mezitím tedy hrajeme hlavně naživo a snažíme se vydělat nějaké peníze. Dnes totiž nenajdeš moc nahrávacích společností, které by ti do ruky daly smlouvu a k tomu přidaly pět tisíc dolarů. Takhle už to nechodí. Dnes je to vůbec takové všechno celé divné... 

Existuje ještě něco jiného, co Vás dokáže nadchnout podobně jako hudba? 
Hudba je pro mě samozřejmě na prvním místě. S Victorem se ovšem věnujeme i bojovým uměním. Zatímco hudba kultivuje naší mysl, bojová umění se starají o naše tělo. Věnujeme se Wing Chun, je to Kung Fu, kterému se věnoval i Bruce Lee. Kung Fu cvičím každý den, abych se udržel v kondici. Nerad bych, aby mé tělo zestárlo příliš rychle a Wing Chun mi také dává energii pro pohyb a tanec na pódiu. Myslím, že to dohromady funguje docela dobře. Vždyť Číňané bývali velmi muzikální i fyzicky zdatní.

Ale vidím, že už na mě od pódia ukazují, že mám jít zase hrát. Doufám, že vám mé odpovědi k něčemu budou (smích).

Nepochybně budou. Díky za rozhovor a třeba na příštím Musikmesse opět na viděnou.