Stanislav Jurča – Cesta za vůní dřeva

S ostravským kytarářem o výrobě nástrojů, o práci se dřevem a vším, co s tímto řemeslem souvisí...
Stanislav Jurča – výroba kytar

V minulých číslech Music Store vyšlo již nemálo rozhovorů s těmi, kteří mají takříkajíc „zlaté české ruce“. Ať už jsou jména těchto lidí v hudební branži notoricky známá, či o nich čtete naopak poprvé, vždycky ale potěší zjištění, že ruční výrobu, vyžadující pěknou dávku zručnosti, ještě zcela nedokázala převálcovat monotónní velkoprodukce a stále je tedy na trhu hudebních výrobků prostor pro kreativitu a originalitu.

V dosud zveřejněných interview jste se mohli seznámit například s těmi, kteří jsou schopni zhotovit v domácích podmínkách zesilovače, aparáty, syntetizátory, efektové krabičky a mnoho dalších technicky náročných produktů určených muzikantům. Vesměs se tedy jednalo o mistry elektrotechnických oborů. Dnes však trochu obrátíme list a podíváme se do útulné domácí dílny, ve které se převážná část výroby točí nikoli kolem elektriky, ale především kolem dřeva. Vyrážím tedy napříč republikou směr Ostrava, kde v rodinném domku v Dolní Lhotě vznikají skvostné hudební nástroje. Věřte, že pro hudebního nadšence není hezčí místo k relaxaci, než to, kde namísto obrazů visí na zdech kytary, a kde místo městského smogu cítíte příjemnou směs vůní laků, přírodních olejů a dřeva. Nálada je ještě o to příjemnější, když na téma výroby kytar poskytne rozhovor mistr svého řemesla, jakým je právě Standa Jurča, z jehož dílny vzešlo nemálo originálních kousků – elektrických, ale i akustických kytar, počínaje „standardními“ LesPauly, stratocastery či telecastery až po atypické sedmistrunky, scalloped fretbordy a fanfret nástroje. 

Samozřejmě nelze nezmínit, že značnou částí produkce tohoto kytaráře jsou masivní jazzové kytary, na kterých je podle mého nejvíce vidět, snad ze všech těchto nástrojů, pořádný kus ruční práce. Nejen o té si už ale raději přečtěte ve Standových odpovědích.

Stando, na úvod našeho rozhovoru bych se Tě ráda zeptala, co pro tebe znamená dřevo, jako materiál, práce s ním apod?
Každé dřevo má své kouzlo, jde jen o to, jak ho využít. Některá dřeva jsou pro výrobu hudebních nástrojů nepoužitelná a jiná naopak osvědčená. Základ mé práce je umět ta správná dřeva dobře „přečíst“. U elektrických kytar vše funguje naprosto přímočaře, pokud použiješ kvalitní materiál a osadíš ho dobrými snímači a hardwarem, budeš mít vždy zaručený výsledek. Samozřejmě nemůžeš si počínat, jako když kočička s pejskem vařili dort. Musíš vědět, jak materiály správně kombinovat, ovšem to je u klasických nástrojů už předem dané. U akustických kytar, a obzvlášť u jazzovek, je už situace složitější. Můžeš postavit kytaru z nejlepšího dřeva, které se dá sehnat, ale stoprocentní výsledek to nezaručí. Respektive, když víš, co děláš, můžeš postavit výborný nástroj i z průměrného dřeva.

Na co si tedy dáváš kromě dřeva pozor při stavbě akustických kytar? Co je důležité pro to, aby nástroj hrál podle Tvých či zákazníkových představ?
Je to více o citu k materiálu, který si musí člověk vypěstovat. Je to osobitější práce, kde ti materiál v ruce buď něco řekne, a nebo taky ne. Konkrétní návod ale neexistuje. 

Když začínáš s tvorbou nového nástroje, máš sám pro sebe jasně stanovený postup výroby, kterého se do detailu držíš, nebo v průběhu práce improvizuješ? Máš vždy stoprocentní představu, jak bude budoucí nástroj vypadat?
Konkrétní detailní představa je pro mě základ.  Musím vědět, jak budu při konstrukci postupovat, jaké materiály použiju. Než začnu, všechny přířezy musím mít připravené a sjednocené, aby to dávalo smysl. Pak teprve začínám s prací, a myslím, že to ani jinak dělat nejde. Na improvizaci tady rozhodně není místo.

Materiály máš tedy jasně promyšlené a cíl je jasný. Jak je to ale se zvukem nástroje? I ten se dá dopředu odhadnout? Stalo se ti už někdy, že by tě výsledný sound nástroje nakonec překvapil, že jsi od něj očekával jinou zvukovou charakteristiku?
Vše vyplývá právě z použitých materiálů – z nich musím být schopný odhadnout, jaký bude výsledek, tedy především zvuk vyrobeného nástroje. Stává se jen výjimečně, aby materiál v konečné fázi něčím překvapil. Nevím, jestli to jde paušalizovat, ale výsledný zvuk se od původních představ může lišit tak maximálně v rámci pěti až deseti procent. Na devadesát procent se dá už dopředu odhadnout, jak bude kytara hrát. Výhodou je, když materiál už znáš – přířezy jsou ze stejného stromu nebo ze stejné várky, tam už samozřejmě víš přesně, jak se to bude chovat. 

Jak je vůbec v dnešní době těžké sehnat kvalitní dřevo? Říkáš, že někdy dokonce přesně víš to, z jakého stromu materiál pochází. Pokud se nemýlím, takové možnosti před rokem 1989 asi nebyly, nebo ano?
Tady je velký rozdíl mezi tím, jak to bylo před léty a jak je to dnes. Dnes jsou díky globalizaci a komunikaci přes internet možnosti neomezené, zvlášť když nemáš příliš hluboko do kapsy. Sehnat pěkný a poctivý materiál už není problém a není nutné stavět z náhražek, jak tomu bylo dříve. Problémy jsou samozřejmě s „exotikou“, kde platí různé restrikce. Dostat se k pěknému Honduras mahagonu stojí hodně úsilí. Přitom bez poctivého swietenia mahagonu nelze postavit kvalitní LesPaul. Když použiješ cokoli jiného, zvuk už nebude tak chlupatý a posazený ve středech – už to nebude ten klasický Les, jaký by měl být. Většina výrobců nahrazuje honduras africkými pseudomahagony, ale není to ono. Rozdíl mezi nástrojem z „poctivého“ mahagonu a pseudomahagonu je poznat okamžitě, na první hrábnutí. Na českém krámě je však k dostání z 99% ta druhá z variant…

Je tedy možné – i přes všechny ty zákazy na dovoz – se k těmto dřevinám dostat?
Ano dá. Sice složitější cestou a něco to stojí, ale v tom relativně malém množství, které potřebuji, tak ano. 

Proč si myslíš, že se lidé rozhodnou pro „handmade“ nástroj? A to přes to, že trh je nasycen (spíše přesycen) bezpočtem kousků, které mohou mít vlastně ihned...
Paradoxně mě přesycený trh živí. Je totiž přesycený mizernými nástroji. Na dobrou kytaru bežně nenarazíš. A když se nějaká objeví, vzbudí více pozornosti. Ale především na kytaru nebo basu by se měl člověk dívat jako na nástroj. Tím myslím to, že pokud potřebuješ třeba sekeru, je ideální zajít za kovářem, který ti podle tvých představ uková sekeru, která bude dobře sloužit celý život. Stejně tak by to mělo fungovat i u kytary. Vím, že potřebuji nástroj, chci, aby hrál tak a tak, aby měl přesně takový krk a chtěl bych, aby vypadal takhle… Přirozeně, musím vědět, že jdu za člověkem, který, takový nástroj dokáže vyrobit – nástroj, který mi bude perfektně sedět. To je ta výhoda zakázkové – customshop – výroby. Když jdu do obchodu, je to vždy kompromis.

Tvoji klienti mají jasné představy o tom, co chtějí?
Vždycky jsem rád, když člověk ví, co chce. Je to základní předpoklad toho, aby byl s výsledkem spokojený. Ne proto, že by snad mohl vzniknout špatný nástroj. Když zákazník nemá jasnou představu o tom, co chce, nemohu mu zaručit, že dostane to, co potřebuje... Pak se taky stává, že lidé chtějí „univerzální“ nástroj, na který zahrají blues i heavy metal. Bohužel takové kombinace prostě nefungují. 

Ty osobně raději stavíš osvědčené konstrukce, nebo spíš tíhneš k inovacím?
Řekl bych, že mám nejraději tradiční nástroje. Přesto, že na klasickém Stratu nebo LesPaulu už není prostor k inovacím. Dobrá kytara se od špatné neliší tím, jestli je na ní na první pohled vidět něčí invence. Když pracuji s poctivými materiály a vyrobím dobrý nástroj, pak jsem spokojený. Duše nástroje je uložena někde uvnitř něj – čas a energie, kterou mu dáš, to je v něm to podstatné. Samozřejmě se rád pouštím i do nových trendů, jakou jsou fanfrety nebo nové ergonomické tvary. Pokud má nástroj hlavu a patu, tak proč ne. Zvlášť když si najde hráče, který dokáže takový potenciál využít. Kytara dokáže mít tisíc podob a pořád se jedná o jeden nástroj – a to mě baví.

Podle mého názoru je na nástroji poznat, že byl vyroben ručně. Dřevo je strašně živý materiál a ledacos dokáže vstřebat. Myslíš si, že ta práce, co jsi do nástroje vložil, dokáže dále muzikanta při hraní inspirovat?
Popravdě, nedělám si iluze, že by se muzikant díval na nástroj jako na něco, do čeho vložil někdo jiný svoji energii. Vždycky se spíš snažím, aby ode mě odcházel nástroj do světa dobře připravený. Kytara si stejně pak více pamatuje to, co do ní vloží hráč. Někdo nástroj dokáže skvěle „vyhrát“, u jiného se naopak může stát hluchým kusem dřeva.

Zajímá tě, co se s nástrojem děje potom, co opustí Tvoji dílnu, nebo ho necháš zcela napospas osudu?
Jsem rád, když kytaru po čase vidím. Třeba na servisu – jak se má, jak se o ní pečuje. Proč jsi vlastně nepřivezla svou basu? Na ní bych se podíval rád (smích).

No vidíš, to jsem chtěla, ale nechávat nástroj na cestách v autě prostě neriskuji. Ještě by mi jí ukradli, a ty mi pak už nic nepostavíš… 
Ale to víš, že ano. A možná zase o trochu lepší...

Tak stavění nástrojů z hlediska dřeva jsme probrali křížem krážem, jak je to s ostatními materiály, jako je elektronika, snímače atd.?
Dřevo – to je základ, vše ostatní se dá na nástroji vždy vyměnit. Zároveň je ale samozřejmě nesmysl podcenit kvalitu kterékoli součásti, nic na kytaře není bezdůvodně. Práci s elektrikou mám taky rád, jednu dobu jsem dokonce zkoušel vyrábět i vlastní snímače. Člověk ale nemůže stíhat všechno najednou, proto to spíše nechávám na osvědčených výrobcích. Někdy mám ale potřebu si na chvilku odpočinout od práce se dřevem, v takových momentech potom třeba sáhnu k té elektrice... Například za tebou stojí aparát, který jsem si sám vyrobil. Primárně ale pracuji se dřevem.

Říká se, že „ďábel tkví v detailu…“ Jak moc si Ty zakládáš na detailech – vykládáních, vyřezávání nultých pražců a podobně?
Detail je přirozeně důležitý, čistá práce se pozná právě na něm. K intarziím používám nejraději přírodní materiály, jako je pravá perleť, kost, a tak. Plasty jsou mi dost cizí. Jsem schopný dělat tyto drobnosti sám ručně, ale vždycky záleží na zákazníkovi, co požaduje. Dnešní tendence je taková, že vše musí být strojově přesné, to samozřejmě při ručním zpracování nikdy úplně nebude. Je potřeba to respektovat, pokud chci mít ručně postavený nástroj. Navíc si myslím, že strojově přesná výroba často není k prospěchu věci – kytara ztrácí svou tvář a stává se studenou a neosobní.

S jakými laky nejčastěji pracuješ?
Na elektriky používám nitro nebo polyuretany, to je jasná věc. Myslím si, že okolo laku vznikl až příliš velký boom – především kolem otázky, jak moc velký vliv má lak na zvuk. Přiznám se, že nitro je mi bližší, i když stárne, praská, a hlavně je s ním při lakování pětkrát více práce než s polyuretanem. Jsou ale lidé, kteří chtějí mít kytaru věčně nablýskanou, a to nitro nezaručí. Třeba PRS si v „relicu“ neumím představit. Na jazzovky si vařím houslařský lak sám. To je pěkná práce a tak trochu alchymie. Hezky to voní, vše je přírodní materiál: šelaky, sandaraky, kopály...

Jak ses vůbec rozhodl živit se výrobou kytar? Ty jsi toto řemeslo studoval?
Nene, nestudoval. Vlastně ani nevím, jak jsem se ke kytarářskému řemeslu dostal. Dřevo je jednoduše materiál, co tě osloví sám o sobě. Postupně jsem začal pronikat do toho, jak se které dřevo chová při zpracování, pod dlátem, pod frézou, jakou má strukturu – a to je prostě pěkná práce. Nikdy jsem se ničím jiným neživil a nikdy mě ani nenapadlo, že bych se měl věnovat něčemu jinému.

Pamatuješ si vůbec na své první vyrobené nástroje?
Nepamatuji, a vlastně ani moc nechci. Jsou to přece jenom první kytary, na kterých jsem nasekal hodně chyb. Člověk ale nikdy nezačíná přímo stavbou kytary od nuly. Začínal jsem na servisech, přestavbách a úpravách…

Ty sám se necháváš inspirovat hudbou, muzikanty a kapelami? Předpokládám, že člověk jako ty musí mít – chtě nechtě – k hudbě velmi blízko. Jakou hudbu například rád posloucháš?
Více než samotnou hudbou se spíše nechávám inspirovat dřevem a tónem. Hudbu samozřejmě poslouchám pořád, nejsem ale vůbec vyhraněný a v různých chvílích potřebuji různou hudbu. Vybírám si podle nálady, záběr je široký, od klasiky až po nějakou tu „divočinu“. Často se také nachytám, že spíše poslouchám jednotlivé nástroje, než samotnou muziku.

Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys rozšířil výrobu, přizval ke spolupráci další řemeslníky, nebo zaměstnal několik pracovníků?
Kooperace je podle mě nesmysl. Vždy, když chcete s někým spolupracovat, musíte přistoupit ke kompromisům, a to já nechci. Čím méně lidí na nástroji pracuje, tím lépe. Výroba kytary není natolik složitá, aby se musela dělit na deset různých operací. Pro poctivé řemeslo je nejideálnější varianta, kdy si mistr pod sebe vezme tovaryše, ten začne od jednoduchých pomocných prací, naučí se pracovat s materiály a nakonec je mu třeba řemeslo předáno. Kdybych chtěl například zaměstnat pět zaměstnanců, pak bych musel začít přemýšlet úplně jinak. To už bych to nedělal pro radost, ale pro peníze. Pro mě je „kytarařina“ něčím, co mě baví. Zatímco fabrika vyrábí jen kvůli zisku, já to dělám pro svou radost a doufám, že i pro radost muzikantů. 


Doufám tedy, že Tě čtenáři, kteří si přečtou o Tvé práci a shlédnou všechna ta dřevěná díla na fotkách, nezahltí natolik, abys musel někdy ze své precizní handmade malovýroby udělat velikou firmu… A samozřejmě také děkuji za příjemný rozhovor.