Vicki Genfan

Rozhovor
Vicki Genfan Rozhovor Luděk Bohovič & Richard Roučka ludek [at] music-store [dot] cz  

Jeden z autorů švýcarského Spurren Magazine napsal: „Musel jsem pořádně otevřít oči, abych se přesvědčil, že hraje opravdu jen jediná kytara a že ta fascinující dáma má skutečně jen dvě ruce“.

Vicki Genfan jsme poprvé potkali před několika lety ve Frankfurtu, kde svým uměním „nutila“ k zastavení na stánku firmy Fishman. Již tehdy bylo z této kytaristky a zpěvačky cítit něco výjimečného. Přiznáváme, netušili jsme, že před námi sedí a hraje královna otevřených ladění a budoucí kytarová superstar magazínu Guitar Player. Dnes to už ale víme, a o to milejší byla příležitost navštívit pardubický zámek a v komorním prostředí zdejších rytířských sálů udělat s Vicki velice příjemný rozhovor, za který již v úvodu děkujeme pořadatelům festivalu Kytara napříč žánry.

Nejen pro hráče na akustickou kytaru je Vicki Genfan představitelkou své vlastní cesty, precizní vykonavatelkou nejrůznějších herních technik, rybou proplouvající ve vodách tří desítek nejrůznějších ladění či velice příjemnou, otevřenou a komunikativní dámou. V její hudbě se mísí prvky nejrůznějších hudebních žánrů, které v mnoha případech, jak sama říká, hraje možná špatně, zato po svém. V její hře objevíte harmonicky bohatý prostor, plný rytmů a perkusivních groovů. Ovšem i přes virtuózní používání nejrůznějších herních technik jako je tapping či její vlastní perkusivní slap-tap, zůstává její hudba velice muzikální. Kromě autorské instrumentální i zpívané tvorby Vicki Genfan vtiskla svůj rukopis i do dobře známých melodií. Na jejím posledním CD Uncovered se společně s dalšími kytaristkami pustila do sobě vlastního rearanžmá populárních skladeb jako je například Fragile od Stinga, Norwegian Wood či Imagine od Johna Lennona či Long Train Runnin´ od The Doobie Brothers. Kromě desek Outside the Box (2001), Vicki Genfan - Live (2003) a Up Close & Personal (2006) tato americká kytaristka vydala v současnosti i výukové DVD. (Podle Tay Hoyle (koproducentky, zvukařky a přítelkyně Vicki Genfan) jsme byli dokonce úplně první, kdo si toto instruktážní DVD mohl koupit). Koncert v Pardubicích představoval v rámci festivalu Kytara napříč žánry jediný sólový výstup Vicki Genfan. Další dvě zastávky již Vicki odehrála s další legendární kytaristkou Jennifer Batten.

Začněme citací. Pokud se nemýlíme, již několikrát si svoji hudbu popsala slovy „Folk meets Funk“. Můžeš nám tento svůj příměr trochu rozvést? Ano, předně musím říci, že moje hudba vychází z mnoha vlivů. Ve svých začátcích jsem byla řekněme velmi „folková“ hráčka a v mládí jsem hodně poslouchala například Joni Mitchel a Jamese Taylora. Jejich hudbu lze, myslím, považovat za folk. Milovala jsem a stále miluji ovšem také funk a R&B, tzn. skupiny jako Earth Wind and Fire, Jackson5, multižánrovou baskytaristku a multiinstrumentalistku MeShell NdegeOcello a další hudbu podobného ražení. Folk meets Funk je tedy o setkávání těchto hudebních vlivů v mé hudbě - to je to, co tím myslím.

To, že jsi zástupkyní nového, respektive „jiného“ přístupu ve hře na akustickou kytaru, je celkem nasnadě. Je úžasné, co dokážeš vytvořit jen pomocí svých rukou a hlasu. Používáš širokou škálu herních technik - různá netradiční ladění, zajímavé rytmy, perkusivní groovy, tapping, slap... Jak jsi vlastně sama pro sebe objevila tento výrazový potenciál akustické kytary?
Kdo nebo co bylo tvou inspirací?

Inspirace pro způsob, jakým hraji na akustickou kytaru, byla vždy víceméně jen v mé hlavě! Přesto, když jsem vyrůstala, měla jsem ráda hodně zajímavých kytaristů jako, je například Leo Kottke – hráč s výbornou prstovou technikou. Možná ho znáte jako hráče na dvanáctistrunnou kytaru. V době svého hudebního dospívání jsem neznala nikoho jako je Tommy Emanuel nebo Michael Hedges. Mnoho ze současných hvězd hry na akustickou kytaru jsem dříve neznala a objevila je až později. Herní styl, který je mi vlastní, se skutečně utvářel hlavně uvnitř mě samé – a to bezmála třicet let.

Máš také bohaté zkušenosti s učením. Co pro tebe znamená?

Mám ráda slovo „demystifikace“, čímž myslím odhalení toho, co skutečně dělám. Snažím se, aby žáci přišli na to, že věci, které vypadají kouzelně, vlastně žádným extra kouzlem nejsou. Chci, aby přišli na to, že jsou jednodušší, než se zdají být. Snažím se vždy rozebrat na pohled složité věci na malé kousíčky – rozdrobit je - a ukázat, jak daných zvuků či technik dosáhnout. Je to docela jednoduché, ne? Dělá mi také dobře, mohu-li být u toho, když se lidé učí něco nového. Mám ráda například jen jejich vzrušení při ladění nástroje (dokud jim tedy nepraskne struna). Ráda zkrátka sdílím vše spojené s poznáváním něčeho nového. Je to pro mě hodně zajímavé a svým způsobem i důležité.

Mimochodem, máš pocit, že se stále ještě učíš nebo se jen udržuješ v určité formě?

Ne, určitě se stále se učím a dokonce si i myslím, že jsem ještě ani pořádně nezačala.

Co můžeš doporučit hráči na akustickou kytaru, který teprve začíná s perkusivními technikami?

Myslím, že vždy doporučuji nejdříve prozkoumat všechny zvuky, které lze na akustické kytaře vytvořit. Tím myslím odezvu všech dřevěných částí nástroje na různé údery rukou. Každá z částí kytary, ať už se jedná o vrchní desku, boky, zadní desku či krk, nabízí totiž jiný zvuk a každý jej pro sebe musí nejprve objevit. Pokud máte rádi perkusivní muziku - řekněme indickou - zkuste si zahrát na tělo kytary rytmy, které jsou ji vlastní. Jestliže jsou vám blízké černošské rytmy, potom si zkuste zahrát party, které v ní hrají konga či cajon. Pokud je vám bližší zvuk klasické bicí sady, můžete vyzkoušet vybubnovat kopák s rytmickým bubínkem! Toto je podle mě nejlepší způsob, jak se k tomu přiblížit, jak začít. Pro mě osobně kouzlo spočívá v zapojení zvuků bubnu mezi tóny, které vytvářím tapingem nebo jinou herní technikou, a ve vytvoření ucelené skladby. Snadné, že?

Podobná otázka, ale na jiné téma: ladění. Co je důležité v tomto případě? Máš ty sama nějaká oblíbená ladění?

Tak tedy ladění. Podle mého názoru každé ladění vytváří určitý prostor s vlastním feelingem a s vlastním a především „jiným“ druhem inspirace“. Pro mě osobně je vždy velice důležité strávit v daném prostoru nějaký čas, být v něm svobodný - svobodný k objevování toho, co je v tomto prostoru možné bez omezení vyjádřit. To je myslím to nejdůležitější. Sama používám přes třicet různých ladění nástroje. To, co pro mě znamenají, občas vysvětluji jejich přirovnáním k sadě malířských barev. Jistě mi dáte za pravdu, že mít jen samé modré, nebo jen samé červené - to by nebylo ono. Pokud bych měla odpovědět na druhou část otázky, mám několik oblíbených ladění. Jedno z posledních je DADFAC. Původně jsem jej hrála v D moll, později v D dur. Podle mě zní skvěle.

A co ladění a zpěv?

Všechna ladění jsou i s ohledem na zpěv bezproblémová, protože pořád používám kapodastr. Nosím ho s sebou všude.

Neodmyslitelnou součástí (nejen) profesionálního hudebníka je jeho vybavení. Viděli jsme tě ve Frankfurtu na stánku firmy Fishman, hraješ na vlastní signovaný model akustické kytary od firmy Luna Guitars. Můžeš nám říct něco o svém nástroji, vybavení a důvodech, kvůli kterým sis je vybrala?

Ráda. Kytara, kterou teď používám a na kterou budu hrát i dnes, je skutečně můj signovaný model společnosti Luna Guitars. Jedná se v podstatě o první Lunu kompletně vyrobenou v USA. Nástroj je postavený ručně a vyrobil ho kytarář Gray Burchette. Gray nepracuje pro Luna Guitars, angažovali jsme ho kvůli mé předchozí zkušenosti s ním. V minulosti mi postavil barytonku a je jednoduše výborným řemeslníkem. Můžu říci, že nástroje Luna se pohybovaly v určité střední třídě a já zkrátka potřebovala něco lepšího, což byl také jeden z důvodů, proč jsme ho přizvali ke spolupráci. Abych to uzavřela, jde vlastně o kombinaci Luny, Graye a mých požadavků. Mezi moje přání vůči tomuto nástroji patřil především extra silný krk, který jsem si zvolila proto, aby udržel všechna ladění. S tím souvisí i větší menzura, díky níž je ladění stabilní. Také jsem chtěla, aby má kytara byla jumbo – má opravdu mohutný zvuk s úžasnou odezvou v basech.

Jaké řešení si zvolila pro ozvučení svého nástroje?

Kytara má skutečně nádherný zvuk sama o sobě. Pro její amplifikaci mi slouží dva nezávislé systémy. Prvním je snímač od firmy RMC Pickups s individuálními výstupy pro signál z každé struny. Tento snímač má také 13pinový konektor, což znamená, že můžu do MIDI. Příští rok, až se sem vrátím, budu pracovat s MIDI, myslím, že to bude hodně zajímavé a zábavné. Přiznám se ale, že pouze samotný zvuk z tohoto snímače není úplně to, co bych si představovala. Používám tedy ke snímání nástroje ještě jeden systém. Objevila jsem společnost, která se jmenuje MiniFlex a která vyrobila po mnoha letech vývoje speciální duální mikrofon pro ozvučení akustické kytary jménem 2 Mic. Je to vlastně neinvazivní ozvučovací systém, tvořený preampem a dvěma fázově sladěnými mikrofony na polohovatelných husích krcích. Úžasné na něm je, že výborně redukuje problémy se zpětnou vazbou. Nepotřebuji soundhole cover ani nic jiného. Způsob, jakým tento mikrofonní systém snímá zvuk kytary je prostě úžasný. Ve větších sálech ještě používáme malý pětipásmový parametrický ekvalizér, dnes jsem tu ale bez něho.

Vraťme se prosím ještě k tvému nástroji. Řešila jsi při jeho vzniku také výběr dřevin s ohledem na své perkusivní techniky?

Ano, společně s Grayem jsme opravdu hledali speciální dřevinu, a to zejména pro vrchní desku této kytary. Nakonec jsme vybrali smrkové dřevo nazvané „moon spruce“. Strom, ze kterého bylo dřevo použito, pochází ze Švýcarska, kde byl pokácen v určité fázi měsíce. Zřejmě to souvisí s tím, kde se v danou dobu uvnitř kmene nalézá míza. Když se podíváte na vrchní desku mého nástroje, uvidíte skutečně nádhernou a zajímavou texturu. Boky a záda Luny jsou vyrobeny z dřeviny cocobolo.

Zajímala by nás rovněž síla strun, které používáš? Často svůj nástroj podlaďuješ, což může u strun určité síly způsobit ztrátu attacku apod.

Používám střední tloušťku strun od firmy D´Addario. Ve chvíli, kdy mám k dispozici jen jednu kytaru je to vzhledem k častému podlaďování skutečně určitý kompromis. Kdybych měla k dispozici více nástrojů, pak mohu pro různá ladění osadit různé nástroje jinou tloušťkou strun.

Jak je to s výškou dohmatu? Máš nastaven vyšší dohmat podobně jako je tomu na flamenco kytarách?

Ne, používám standardní výšku dohmatu, průměr.

Vedle kytary hraješ občas také na banjo. Používáš techniku hry na tento nástroj rovněž při hře na akustickou kytaru – podobně jako například Lindsey Buckingham?

Dělám to přesně obráceně. Používám své kytarové a perkusivní techniky na banjo. Je šestistrunné, můžu tedy pracovat i s různými laděními, které používám na kytaru, akorát namísto do dřeva bubnuji na blánu a rezonátor. Myslím, že jednu píseň mám na youtube, takže čtenáři vašeho časopisu se mohou podívat. Strávila jsem s tímto nástrojem poměrně hodně času a mám ho zkrátka ráda. (Odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=9qicSRNzxwo)

Jak skládáš své písně? Improvizuješ na dané téma nebo máš jinou metodu?

Nemohu říct, že bych při skládání měla nějakou zvláštní metodu. Myslím, že nejdůležitější je strávit s nástrojem hodně času a dávat pozor. Když pocítím určité nutkání nebo mám zkrátka jen náladu, sednu si a pořád hraji. Když skutečně strávím s nástrojem určitý čas, nápad obvykle přijde sám. Někdy je to ovšem obtížné, zejména jsem-li na turné nebo jsem-li zaneprázdněna jinými věcmi. Pokud je něco, co tě pokaždé od tvůrčího procesu odpoutává, jen těžko lze nějakou skladbu dokončit. Ta nejlepší metoda je pro mne tedy mít prostor a klid se na hudbu soustředit. Na druhou stranu mám ovšem také ráda setkávání s lidmi a muzikanty, od nichž dostávám nové nápady a podněty k tomu dělat věci jinak. Přiznám se, že před dvěma lety jsem chodila na hodiny skladby, které zásadně změnily můj přístup k věci. Musela jsem zde volit postupy, které jsem dříve volit nechtěla. Psát zvlášť doprovody, melodie. Změnila jsem zkrátka všechny návyky, které jsem si do té doby vytvořila. Nakonec ale myslím, že to celé bylo pro mne přínosem. Abychom to tedy uzavřeli: způsobů skládání a psaní písní je v mém případě skutečně opravdu hodně.

Není příliš obvyklé vidět hrát dívku nebo ženu na akustickou i elektrickou kytaru. Je něco, co by si ráda vzkázala mladým začínajícím hráčkám?

Myslím, že se shodneme na tom, že nejlepší poselství je, když před těmito dívkami zahraješ. Ukázat jim, jak hraji, to je skutečně asi nejvíc, co můžu udělat. Na kytaru hraje nepochybně více mužů, ale dívky mohou také hrát výborně. Někdo sice ještě může namítnout, že dívky nejsou ze své podstaty tak „agresivní“ a jsou předurčeny ke hraní jen tišší hudby, já si ale myslím, že se tento pohled mění. Dobrými příklady jsou například Jennifer Batten nebo mladičká australská kytaristka řeckého původu Orianthi Panagaris, která měla hrát na turné This Is It s novou kapelou Michaela Jacksona. Nedávno vydala i svou sólovou desku a podle Jennifer je výborná. Pozornosti dívek bych také doporučila CD projektu nazvaného La Guitara. Je z roku 2006 a podílelo se na něm 14 žen hrajících na kytaru, z nichž každá zastupuje jiný hudební žánr. Je to dle mého názoru skvělé CD, na kterém najdete blues, jazz či rock. Kromě mě tu hraje například také Muriel Anderson, Jennofer Batten, Patty Larkin a další. Myslím, že třeba toto je také dobrý podnět pro mladé začínající muzikantky.