Dnes se proto zaměříme na několik technik, ale převážně se opět „pobavíme“ různými příklady hybrid-pickingu. Tedy technikou, kterou se „nebaví“ jenom konvencemi znudění fusion „divňousové“, ale na které stojí jeden z pilířů country žánru. Dnes se pochopitelně zaměříme na její aplikaci v rytmických partech, doporučuji však také řádně prozkoumat i příklady jejího použití i v sólové hře.
Nakombinujeme si zde příklady na akustickou i elektrickou kytaru. Pokud se tak budete chtít pobavit lovením country zvuku na elektrice, jednoznačně budete potřebovat nějakou verzi Leo Fenderova Telecastera a dobrý kompresor. (Schválně si na modernějších nahrávkách poslechněte, kolik komprese country kytaristé používají a jaký efekt tím získají.)
Merle Travis – Cannonball Rag
Říkal jsem si, že nejlepší bude začít od podlahy, a tak zde máme jako první příklad Cannonball Rag od Merle Travise. Právě podle něj se tomuto stylu hry také říká Travis-picking a jedná se především o konstantní vyhrávání basové linky palcem pravé ruky ve čtvrťových notách, zatímco zbytek prstů se stará o melodií a o akordy. Tento konkrétní příklad se dá vyhrát jak s normálním trsátkem, tak s palcovým trsátkem. Většina autentických hráčů, která se zaměřuje na tento způsob hry, se dříve nebo později uchýlí k palcovému trsátku. Pokud ovšem chceme kombinovat Travis-picking i s jinými technikami, bude možná běžné trsátko lepší volbou.
Pokud vás podobný styl hry zajímá, určitě bych vám doporučil prozkoumat diskografii Tommy Emma-nuela či Cheta Atkinse, ale i od takových „kovbojů“, jakým je např. Merle Travis, se toho dá hodně naučit.
Jerry Reed – The Claw
Další hodně oslavovaný country kytarista Jerry Reed používá velmi podobnou techniku, ale jeho slavná etuda ´The Claw´ nám ji předvede v nepatrně jiném světle.
Basová linka zde zdaleka není tak konstantní (stálou), což nám umožňuje kombinovat hybrid-picking s vícero technikami. Určitě bych se zde zaměřil na pozici pravé ruky a udržoval ji co nejblíže kobylce.
Brad Paisley – Aint nothing like
Brad Paisley je milionář, kovboj, skvělý zpěvák – a v neposlední řadě také super kytarista. Přestože zde máme jednu z jeho jednodušších skladeb, jedná se o velmi zajímavý part. Zároveň jde o jednu z ukázek poněkud popovějšího přístupu ke country.
Taylor Swift – We´re never ever getting back together
Když už se zde zmiňujeme o popu, pak asi nejlépe vystihne onen přechod mezi country a popem kytarista Taylor Swift. Country, rock i pop využívají víceméně stejný harmonický materiál, takže způsoby, jakým se hranice těchto tří žánrů překrývají, budou určitě čímsi, co může být více než jen zábavným materiálem ke studiu.
Zde např. máme velmi jednoduchý akustický part využívající typického kolečka akordů v první poloze. Jedná se ovšem o verze akordů, které zní mnohem rockověji/popověji a mohou nám posloužit jako „dospělejší“ variace na základní akordy ze zadních stránek táborových zpěvníků.
Johnny Cash – Walk the Line
Tento příklad je perfektní ukázkou trošku tradičnějšího přístupu ke country ještě z doby, kdy Johnny Cash nezpíval covery Nine Inch Nails. Navíc se jedná o další skvělý způsob kombinace basové linky s akordy.
Abychom se vyhnuli typickému uondanému, táborákovému škrkání, musíme takovéto tradiční country doprovody zahrát velmi dobře. Jednoznačně doporučuji cvičit s metronomem a soustředit se na manipulaci feelu a tempa (hrát před klikem, za klikem i úplně přesně na kliku). Zároveň bych ovšem cvičil s nahrávkou a pokoušel bych se okopírovat co nejautentičtější způsob vyhrání těchto partů.
Brent Mason – Hot Wired
A dnešní country výlet zakončíme jedním z největších kytarových „střelců“ v historii tohoto stylu. Brent Mason hrál snad s každým, kdo za posledních třicet let prodal více, než jen deset desek. Přestože hraje jak na popových, rockových i jazzových albech, je nejlépe známý svým country hraním. Uvedený příklad je z jeho sólové desky ´Hot Wired´.
Největší výzvou předložené tabulatury jistě bude nutnost udržet vše potřebné správně zatlumené, ale přitom nezapomenout čistě odtrhávat poměrně krkolomné hmaty na prázdných strunách. Tempo, ve kterém byl tento riff nahraný, je sice něco, k čemu určitě můžeme „chvátat“, ale i v pomalejších tempech se bude jednat o dobré cvičení hybrid-pickingu a vůbec o nácvik „obecné“ čistoty hraní.