Od blues ke hvězdám

The Doors - I. část

„Anděl běží
Nenadálým světlem
Pokojem
Duch předchází nás
Stín následuje
A když se zastavíme
Padneme...“

Slova z úvodníku pronesl člověk, který byl zpěvákem, textařem, skladatelem, ale také básníkem, filmařem, umělcem toho slova smyslu a některými byl dokonce prohlášen za „misionáře apokalyptického sexu“... Následující řádky budou věnovány jedné z nejkontroverznějších osob rockového nebe a kapele, která velmi trefně pochopila a podpořila jeho složitou povahu. Jistě je už spoustě z vás jasné, o kom budeme hovořit – ano, JIM MORRISON a THE DOORS!

Ačkoliv je tento seriál postaven spíše na kytaristech, hovořit o Doors a podrobně nepsat o její nejhlavnější postavě by byl doslova jeden ze smrtelných hříchů. Morrison byl totiž hlavní hybnou pákou této kapely a i když bylo pár písní, které složili i ostatní, hudba byla postavena zejména na improvizaci doprovázející jeho texty. To byl prvek do té doby téměř neznámý, přitom ale nesmírně důležitý! Jim Morrison a Bob Dylan totiž světu ukázali, že rocková muzika není jen o „rámusu“, potažmo energii, ale že i v této hudbě může jít o nějaké poselství a touze sdělit názor i pod povrchem. Jaký to kontrast oproti raným Beatles a jejich She Loves You atd... Právě Beatles začali pod dojmem Dylana a Doors svou hudbu i texty diametrálně měnit a tím pak následně ovlivnili i celý hudební svět. Již jen díky tomu má Doors nepopiratelné právo stát na pomyslném piedestalu rockových velikánů. Než se podíváme na to, jak to tehdy všechno začalo, uveďme, že v řadě informací vycházím z knihy The Doors od autora Petera K. Hogana, kterého považuji ve věci historie této kapely za jednoho z nejpovolanějších autorů.

JIM MORRISON

James Douglas Morrison se narodil 8. prosince 1943 v Melbourne na Floridě. Vztah k rodičům (Jimova matka byla zcela oddána svému muži, námořnímu důstojníkovi), byl již od svého počátku pojímán jako velmi složitý. Sám Morrison v souvislosti s tím často říkal, že jeho procitnutí do tohoto světa začalo až kolem čtvrtého/pátého roku života. Právě kvůli otcově zaměstnání často projížděli napříč celými Spojenými státy. Díky tomu, že Jimiho otec býval často pryč, mohla si matka usurpovat chlapce jenom pro sebe, a snad právě u této okolnosti můžeme začít v pátrání po klíči ke složité psychice budoucího frontmana Doors. Na jedné takové cestě projížděli malý Jimi s rodinou kolem automobilové nehody: nákladní vůz plný indiánských nádeníků se na silnici srazil s jiným vozem. Přímo před očima vyděšených účastníku nehody už někteří ze zraněných dělníků vykrváceli k smrti. Pro Jima Morrisona to bylo vůbec první setkání se smrtí. Tehdy si také uvědomil nedokonalost svých rodičů. Jak později sám prohlásil: „Tohle je má dávná a jedna z prvních vzpomínek. Není to duchařská historka, ale myslím, že v té chvíli jeden nebo dva duchové mrtvých Indiánů běželi kolem, dováděli a skočili do mě – já byl jako houba, která všechno vsákne...“

Vyrůstá jako neustálý kočovník a zároveň jako veliký rebel, který neuznává autority. Hledá osoby jemu podobné. Často tomu pak bývá tak, že člověk takto utvářeného naturelu nalezne zcela jiný svět v umění, často v literatuře. Jim přečetl téměř všechno, na co přišel. Nejvíce si oblíbil beatnické spisovatele, autory jako Ginsberga nebo Kerouaca (u toho především jeho román „Na cestě“); hodně také prý četl Williama Blakea (Snoubení Nebe a Pekla), Emanuela Swedenborga, Aldouse Huxleyho (Brány vnímání), Danteho Božskou komedii nebo Joyceho Ulyssese. Zálibu nacházel také v shakespearovských dramatech, u Rimbauda nebo Balzaca, oblíbil si řecké filozofy (Platona např.) a později objevil také Friedricha Nietzscheho (díla jako Zrození tragédie z ducha hudby, nebo třeba Mimo dobro a zlo).

Sám poezii, povídky a také scénáře psal, pořád si zapisoval své zážitky – nakonec měl takových zápisníků neuvěřitelnou spoustu, ovšem (mocenský) „Systém“, který byl pro Morrisona největším nepřítelem, zapříčinil, že poté, co odešel ze střední školy, všechny tyto zápisníky vyhodil. Nakonec skončil v Los Angeles na UCLA, kde si na katedře divadelních umění jako svůj hlavní předmět zapsal filmovou techniku. Školu občas navštěvovala divadelní skupina Juliana Becka a jeho Žijícího divadla, seskupení, které používalo publikum jako dalšího člena, přičemž neváhalo skočit přímo k divákovi a do tváře mu vmetat nadávky, plivat na něj – prostě ho brát jako součást představení. Zde se dá možná vystopovat Jimovo umění šokovat a komunikovat s publikem jako rovnocenným partnerem. Se studiem na UCLA skončil Morrison na začátku roku 1965 a po uvedení svého posledního ročníkového filmu (sklidil extrémně negativní ohlasy od učitelů i studentů) zmizel – aby se objevil znovu až po půl roce, přičemž právě tento půlrok zůstane asi nejzáhadnějším časem v Jimiho životě. Nikdy o této etapě s nikým nemluvil, jisté však je, že po znovuvynoření se z neznáma byl docela jiným člověkem – právě tím Jimem Morrisonem, kterého všichni známe. Sice tak už před svým zmizením kouřil marihuanu a bohatě „nasával“, nyní však také vlivem bohatých diskuzí, které se vedly nad seancemi Timothy Learyho a Richarda Alperta, také začal experimentovat s LSD. Tehdy byla tato látka zcela legální a běžně se prodávala u pultů. Leary tvrdil, že je tato droga odpovědí na všechno; někdy údajně může odhalit i některé dosud skryté složky lidské osobnosti. U Jima vyneslo na povrch právě takto nečekaný talent – hudbu (Morrison si vždy myslel, že bude spíše spisovatelem a vždy také miloval film). Dle svých vlastních slov teď prý ale začal „slyšet písničky“. Později v interview doslova řekl: „Slyšel jsem uvnitř hlavy celý koncert, skupinu, zpěv i publikum. Velké publikum. Těch prvních pět nebo šest písní, které jsem složil, vzniklo prostým přepisem fantastického rockového koncertu, který se odehrával v mé hlavě. A jakmile jsem je složil, musel jsem je i zazpívat.“

Jeho přátelé, jako třeba Dennis Jakob, později říkali, že Jim bral LSD jako cukrátka, byla to i jeho jediná potrava. V tomto stavu, v srpnu 1965 potkal na Venice Beach bývalého spolužáka z UCLA. Říká se, že pokud existuje génius, tak potřebuje svou druhou stranu, která (za prvé) občas otupí možné hrany, ale také (za druhé) přesně pochopí, o co géniovi jde a podpoří jej. Touto osobou se stal pro Jima Morrisona Ray Manzarek.

THE DOORS

Raymond Daniel Manzarek se narodil 2. prosince 1939 v Chicagu. Od svých deseti let se učil hrát na piano. Ač studoval klasické piano, byl velmi ovlivněn černošskými hráči jako Al Benson nebo Big Bill Hill. „Začal mě ovlivňovat jazz a naučil jsem se levačkou hrát stride styl (tomuto stylu hraní se také říká boogie-woogie; pozn. autora). Ten rytmus rozkladu akordů v basech je prostě fantastický!“ Ray byl pravý opak Jima a byl vždy ve všech školách premiant. Nicméně, dle svých slov vždy záviděl těm rebelům, kteří si život užívali a v koutku duše vždy toužil pořádně hrát. Po boku svých bratrů Ricka a Jima pravidelně hrál ve skupině Rick and The Ravens, ale pořád cítil, že to není ono. S Jimem se znali již dřív (jednou zaskočil jako frontman na koncertě, kde prý jen stál zády k publiku a nezazpíval ani tón) a hlavně si pamatoval jeho ročníkové filmy, na které prý Ray nemohl nikdy zapomenout. Pak se znovu potkali na pláži. Manzarek: „Jednou v srpnu ležím na pláži a koho to nevidím; Morrison a tady? Ptám se ho: ´Hele kámo, že nejseš v New Yorku?´ A on na to: ´Jo, rozhodl jsem se zůstat tady. Bydlel jsem u kámoše na střeše a psal písničky.´“ Povídali si a Jim mu zarecitoval svůj text Moonlight Drive: ´Plujme k měsíci / proražme si cestu přílivem / Pronikněme večerem / Jenž se ve spánku města skrývá...´ Ray na to reagoval: „To je ono! Hele, dáme dohromady kapelu a vyděláme milion dolarů! Rozhodli se pojmenovat kapelu The Doors. Inspirací byl původně Blakeův citát ´Kdyby dveře vnímání byly čisté, člověk by uzřel vše, jak to je: nekonečné.´ Později to přejal Aldous Huxley a odtud pramení jeden z menších mýtů, že jde o citát od Huxleyho. Každopádně smysl nebo důvod tohoto názvu přesně korespondoval s jejich experimenty s drogami a šlo i o mazaný tah, daný vzestupem psychedelické kultury. Manzarek k tomu podotýká: „V té době jsme používali spoustu psychedelických chemikálií, a tak byly v našich myslích dveře vnímání čisté, takže jsme hudbu chápali jako jakýsi nástroj, s jehož pomocí se lze stát prorokem nové církve, církve sebe sama, církve každého člověka coby Boha. Na tom Doors stáli, na hudbě a výborných Jimových textech.“

Jim se nastěhoval k Rayovi a pracovali na písních. Na bubny, na basu a kytaru s nimi hrál kdokoliv, koho právě našli. Pak Manzarek, který pravidelně chodil do meditačního centra Maharishi Maheshe Yogi, objevil Johna Densmora. Do těchto kurzů chodil i Robbie Krieger, přičemž se traduje, že to, že dokázali vyjít s Morrisonem, který měl tak odlišnou povahu, je větší tajemství, než to všechno, co obklopuje Jimovu smrt.

John Paul Densmore se narodil 1. prosince 1944 v Santa Monice (není bez zajímavosti, že tři členové Doors se narodili v měsíci prosinci) a na bicí hrál od dvanácti let. Densmore: „První bicí soupravu jsem dostal, když jsem vyšel z obecné školy. Na střední jsem hrál něco jako symfonickou hudbu – na tympány, virbl a tak – a potom jsem objevil jazz.“ Po různých kapelách nakonec zakotvil v The Psychedelic Rangers, kde hrál i s Robbiem Kriegrem. Pak kdosi upozornil Manzareka: „Šel jsem po sezení za Johnem a řekl mu: ´Poslouchej chlape, hraju na klávesy a mám perfektního zpěváka a skladatele a snažíme se dát dohromady kapelu.´ Řekl, že jasně.“ Densmore: „Ty písničky na mě byly vážně dost mimo... Moc jsem tomu nerozuměl; pak jsem si řekl, nejsem přeci textař, ale bubeník.“ Na doporučení Densmora Manzarek oslovil i Kriegera.

Robert Alan Krieger se narodil 8. ledna 1946 v Los Angeles. Robbie začínal hrát na kytaru klasiku, ale pak objevil Elvise. Protože mu ale otec koupil flamencovou kytaru z Mexika (nechtěl z něj mít vlasatou máničku), začal navštěvovat kurzy flamenca. Pak mu definitivně učarovalo blues a jak jinak, jazz. Krieger: „Mým vzorem byl Paul Butterfield. Kdyby nepřešel na elektriku, nejspíš bych se na rock´n´roll nedal. Chtěl jsem se naučit jazz – vážně! Poznal jsem pár lidí, kteří míchali jazz s rockem a pomyslel jsem si, že bych si tím mohl vydělat nějaké peníze. Pak za mnou přišel Ray... Přišel jsem k nim domů a vytáhl svůj bottleneck – Ray začal hned křičet: ´To je ono! Tohle je nejlepší muzika, jakou jsem slyšel!´“

Sestava začala zkoušet bluesové a rock´n´rollové standardy a chtěla začít hrát po klubech. Hráli však spíše na svatbách, narozeninách, kdekoliv. Zajímavé bylo, že Morrison nemohl pořád překonat svůj stud, stál zády k publiku a veškerý zpěv obstarával Manzarek. To však tolik nevadilo, jako to, že je do klubů odmítali. Zřejmě proto, že jim chyběla baskytara. Zkoušeli jich několik (dokonce prý zkoušeli i nějakou basistku), ale nikdo nevyhovoval. Pak Manzarek objevil možnosti Fender Rhodes basspiana. Protože mu z dob, kdy se učil hrát pianový styl boogie-woogie zůstaly základy hraní na dvě nezávislé klaviatury, bylo rozhodnuto, že basák není potřebný. Postupem doby, během níž neustále pracovali na svých písních, získával Jim na sebedůvěře. Nicméně, pořád si uvědomoval, že kapela je týmovou prací a nechtěl být jediným středem pozornosti. Krieger: „Jednou nám Jim řekl ať jdeme domů a napíšeme nějaké songy. Věděl jsem, že musím složit něco závažného. Bylo mi jasný, že tam musí být něco o vodě, ohni nebo o zemi. Vyzkoušel jsem spoustu kombinací ´Come on baby, breath my air... come on baby, share my earth´... a samý podobný sračky. Nakonec jsem přišel na Come on baby, light my fire... To Jima dostalo.“

Kapela se čím dál tím víc sehrávala a hrála čtyři měsíce v klubu Fog, než je vyhodili. Vážný problém nastal, když měl Morrison narukovat. V té době už probíhala válka ve Vietnamu a hrozilo riziko, že tam pojede. Aby toho nebylo málo, Doors dostali nabídku, která se neodmítá – pravidelné hraní ve vyhlášeném baru Whiskey-A-Go-Go a podle smlouvy měli dostávat 135 dolarů na hlavu. Jim to vymyslel poměrně snadno: zkreslil výsledek svého EKG plnou hrstí vybraných drog a prohlásil, že je homosexuál. Podobnou výmluvu kdysi použil i Manzarek. Ve Whiskey, hippie centru, hráli Doors před kapelami jako The Byrds, Buffalo Springfield, Captain Beefheart a Them, ve které účinkoval další Morrison – Van Morrison. Oba Morrisonové spolu často jamovali a nejčastěji na Van Morrisonův hit Gloria. Jim Morrison se čím dál tím víc stával hlavní tváří skupiny. V září 1965 se poprvé potkal se svou životní družkou (jak vždy říkal: svou kosmickou družkou) Pamelou Coursonovou, která s ním zůstala až do jeho smrti. Koncerty začínali eskalovat a vystoupení byla plná vzruchu a konfrontačního divadla. Jim k tomu dodal: „Amerika byla plná násilí, Američany to přitahuje. Vábilo je upravené násilí, násilí v konzervě. Byli hypnotizovaní televizí – to je ochranný štít proti holé skutečnosti. Nemocí kultury dvacátého století je neschopnost vnímat realitu. Lidé se rozvášňují jen kolem symbolů, ale v realitě svých skutečných snů jsou emočně mrtví.“ Všechna tato úzkost vyplula na povrch, když se jednoho večera Jim rozhodl poprvé improvizovat dnes už legendární oidipovsko-freudovskou pasáž z písně The End. Slova ´Father, yes son, I want to kill you! Mother...i want to...fuck you!´ jsou i dnes lehce provokující nebo minimálně zneklidňující, ale říci toto na jevišti v roce 1966 bylo něčím neslýchaným; že by to někdo řekl v tomto kontextu, o tom se nikomu ani nesnilo. Publikum bylo v šoku a vedení klubu reagovalo velmi rychle – Doors byli na hodinu z Whiskey vyhozeni. Štěstím v neštěstí byla na tomto koncertě účast šéfa Elektry Jaca Holzmana, který jim nabídl smlouvu, která zahrnovala téměř naprostou uměleckou autonomii. Muži, kterého jim vybral za producenta – Paulu A. Rothchildovi – se navíc povedlo tento koncert vidět také, takže oba pochopili, jaký plamen dokážou Doors zažehnout. Jak popisoval z té noci jeden z novinářů: Bylo to poprvé, co byla vyřčena trvalá témata Doors. Hrůza, násilí, vina bez možnosti nápravy, milostné nezdary a především smrt...“ Stačilo jen „prorazit na druhou stranu“...