Již v minulém vydání našeho časopisu jsme předesílali, že seriál “Ztraceni ve studiu” si dává za cíl přiblížit a usnadnit možná někdy nelehké začátky studiové dráhy skupin a interpretů, kteří berou hudbu jen jako koníčka, avšak zvuková
a hudební kvalita jejich nahrávek jim v žádném případě není lhostejná. První díl seriálu přiblížil základní informace
o různých typech studií, doporučovali jsme, jak mezi nimi vybírat, co zohlednit, čeho se případně vyvarovat. Vlastní zkušenosti mi velí znovu připomenout mezi muzikanty kolující mýty a pověry o studiové práci. Ty, ač mohou být do jisté míry i úsměvné, často dokáží výsledek práce kapely ve studiu poškodit. V následujícím textu se společně budeme na natáčení nejprve důsledně připravovat, abychom potom rovnýma nohama skočili přímo do natáčení samotného. Pořád se přesvědčuji o tom, že zrovna při této práci platí dvojnásobně pořekadlo: “Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.”
Before recording…
“Konečně si naše kapela vybrala studio, kde nikomu nevadí, že nejsme žádný zkušený studioví hráči, ale prostě chcem´ jen natočit čtyři naše songy. Cenu jsme domluvili slušně a točit budem´ v kombinovaným paušálu, takže by to mělo bejt bez stressu. Kámoši z jiný kapely mají dodnes nahrávku s téměř neslyšitelným zpěvem a utopenejma bicíma, protože hafo času ztratili na natáčení nástrojů a mix potom odflákli. Druhá banda si zase udělala nahrávku sama a nedá se to poslouchat. Hrozně to místy praská a při natáčení jim pořád padal komp. Bicí si museli naprogramovat, protože neměli tolik mikráků. Ok, dáme spicha místo zkoušky a dohodneme se, jak budem´ točit…”
Nejdůležitějším momentem příprav na natáčení je výběr samotných skladeb. Kapela chce točit prezentační demonahrávku
-tj. nahrávku, s jejíž pomocí by se mohla prezentovat při oslovovení pořadatelů klubů a menších festivalů, zástupců hudebních vydavatelství, pořadatelů soutěží... Zároveň natočený materiál zamýšlí použít k internetové propagaci na svém webu a na společných hudebních portálech, které sdružují nejrůznější skupiny a muzikanty. Podle mého názoru jsou čtyři skladby pro demo nahrávku přímo ideální počet.
Je však velmi důležité dobře uvážit, které z dosavadního repertoáru vybrat. Zásadní chybou začínajících studiových muzikantů bývá často právě nevhodný výběr skladeb. Silnější hráčské osobnosti v kapelách mívají často tendence upřednostňovat skladby, v nichž vynikne především jejich instrumentální zručnost. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že sólový zpěv je u mnoha kapel v žebříčku priorit až za kytarovými sóly. To je špatně, a proto uvádím několik rad, které by mohly být při výběru skladeb určených k natočení dema užitečné:
- Při výběru se snažte, aby minutáž jednotlivých songů nepřesahovala čtyři minuty.
Není nic horšího, než šestiminutová “splácanina”, plná dokolečka se opakujících frází, nepromyšlených sól a dalších zbytečností. Takto je možné hrát na koncertě, kde lidé “paří”, ale ne na nahrávce, kterou by si posluchač měl poslechnout vícekrát. V ideálním případě by v ní měl při každém novém poslechu objevit vždy něco nového.
- Skladby by měly být tempově co možná nejodlišnější a každá v jiné tónině.
Pokud máte všechny vaše skladby v tempu 145 bpm a v tónině Edur (H dur/tvrdé kapely), celá vaše nahrávka bude působit
jako jedna nekonečně dlouhá skladba a po sedmi minutách vyvolá v posluchači nekonečnou touhu přehrávač vypnout. (Do konce doposlechnou možná jen rodiče, milenky a pes; majitelé klubů a pořadatelé festivalů obvykle vydrží jen chvíli).
- Dobrou píseň dělá především sólový zpěv a aranžmá.
Vyberte skladby tak, aby byly celkově co nejvíce barevně odlišné. “Dž, dž, dž, džááá” je sice super doprovod, ale pouze jen doprovod. Rovněž bubeníkovy dvojky či trojky jsou cool, ale zpěv je zpěv, neboť posluchači utkví v paměti nejvíce. Aranžmá je celková podoba skladby po stránce kompoziční, formální a instrumentální. Skvělí hudební aranžéři jsou vysoce ceněni. Každý hudební styl či žánr totiž vyžaduje své.
