ZTRACENI VE STUDIU

Seriál o vzniku studiové nahrávky/Vše o mixu – II
Autor: 

V červnovém díle našeho seriálu jsme se začali zabývat studiovou mixáží. Tak trochu “letem světem” jsem osvětlil čtenářům rozdíl mezi analogovým a digitálním mixem a z perspektivy vlastních zvukařských a muzikantských zkušeností jsem se pokusil navrhnout určitý postup, který se mi při mixu během mé dlouholeté praxe osvědčil. Tímto samozřejmě nechci nikoho utvrzovat ve své neomylnosti, neboť, jak známo, existuje více cest, které vedou ke společnému cíli kapely a studiového zvukaře. Takovým cílem je bezpochyby nahrávka, se kterou budou spokojeny obě strany, tj. výsledek, kterým se budou všichni zúčastnění rádi prezentovat. Takováto nahrávka by měla být na první poslech srozumitelná všem posluchačům, protože nikoho z nich nebude zajímat, že někdo neměl zrovna svůj den, a proto nejsou některé nástroje slyšet a některé zase vše přehlušují. Naopak, pokud se podaří oběma stranám dostat do mixu ještě NĚCO navíc, je to vždy skvělé.

Co mixu pomůže aneb dobré aranžmá je nade vše

Dobře smíchán může být klidně i materiál, který hudebně trochu pokulhává, či jsou v něm drobné chyby. Hudebníci nemusí být vždy stoprocentní virtuosové. Stres, nezkušenost či únava ve studiu se mohou projevit na interpretaci jednotlivých pasáží natáčených tracků. Pokud je však nahrávka dobře zaranžovaná od kapely samotné, může i přesto znít přesvědčivě. Známe přeci více světových kapel a interpretů, kteří do “éteru” pustili drobné prohřešky a vůbec si s tím nelámali hlavu. Šlo jim hlavně o celkového ducha songu, o náboj a přesvědčivost. Na druhou stranu sebelépe nahraný náběr bez ducha, bez nápadu a bez promyšlené aranže bude jen dobře nahranou hloupostí, kterou se ve finále nemusí vůbec podařit smíchat. Špatné aranžmá - nevhodně zkombinované nástroje, zbytečně omílající se postupy, přecenění vlastních instrumentálních schopností nebo tuctová melodie zpěvu – může při mixu způsobit velké problémy. Přestože o aranžování existuje mnoho snadno vyhledatelné odborné literatury, neustále se ve svém studiovém i hudebním životě setkávám s nerespektováním základních principů. Znovu si tedy dovolím pár slov věnovat tomu, jak postupovat již při kompozici skladby, čemu se vyhnout při aranžování, aby mixáž nahrávky a potažmo celý výsledek zněl dobře.

Zajímavá melodie - základ aranže

Bez melodie je ostatní hudební doprovod jen jakousi výplní. Je jasné, že každý hudební styl chce své, ale melodický nápad je prvotní, už proto, že je v mixu nejvíce slyšet. Problémem u začínajících kapel je, že zpěv se většinou řeší jako poslední a mnohdy nejméně důležitý moment. Nejprve se ve zkušebně takzvaně “sejšnuje” na pár tónech a zpěv se do tohoto kolovrátku dává až úplně na závěr. Zpěvák mnohdy nemá melodicky moc na výběr.

Vedení basové linky ve spojení s rytmikou

Pokud se v aranži počítá s basou a bicími, je vynikající, když buď hrají takzvaně “spolu”, nebo se navzájem doplňují. Akcentace určitých společných momentů udělá mnoho nejen na nahrávce, ale i na živém koncertě. Publikum uslyší, že muzikanti hrají promyšleně a že pouze “nedrbou” čtyři minuty všichni stejná kila dokola.

Promyšlení individuálních partů pro více kytar

Pokud jsou v kapele dvě kytary v mixu se určitě vyplatí, mít pro každou z nich vymyšlený různý part (ať už harmonický doprovod nebo melodické vyhrávky). Samozřejmě se mohou ve vypjatých místech spojit v unisono a naléhavost či údernost ještě podtrhnout. Jindy je ovšem dobré, když se navzájem doplňují nebo hrají v různých polohách a vytváří změny nálady. Ve studiovém mixu též skvěle funguje, když jsou náhle tvrdé elektrické kytary vystřídány v další sloce kytarou akustickou. Po jejím odeznění působí návrat zkreslených elektrik doslova jako zemětřesení. Naživo by s touto aranžerskou fintou mohly být spojeny technické problémy (nepříliš dobré PA, časová prodleva, problém s odposlechy apod.), ale ve studiu si tento okamžik mohou muzikanti vychutnat.

Zapojení vokálů (zejména druhých a třetích hlasů) do aranže

Když se ve vypjatém místě ozve byť jen jednoduchý dvojhlas, skladba získá okamžitě jiný náboj. Dvojhlasem však nemyslím opakování (zdvojení) stejné melodie jako zpívá zpěvák (i když i to může mít ve skladbě význam), ale hlas posunutý o určitý interval, nebo hlas pohybující se proti hlavní melodii - tzv.kontrapunkt. Vytváření vokálů je hudebně složitější záležitostí a poukazuje na vyšší úroveň kapely. Někteří zpěváci si umí vícehlasy dozpívat sami.

Klávesy se nesmí hudebně ani frekvenčně prát se zbytkem kapely

Pokud tomu tak je, vzniká v nahrávce hudební či rytmický chaos a ve druhém případě je zvuk mixu nečitelný. S klávesami se musí velice střídmě. Pečlivě se též musí vybírat zvuky. Mnoho zvuků z lacinějších digitálních kláves se se zbytkem kapely příliš nepojí a z nahrávky buď vyčnívají, nebo ji zahluší. Analogové nástroje jsou na tom v tomto směru o poznání lépe, je však těžší je sehnat.

Během natáčení se snažit udržet nahrávku stále čitelnou a frekvenčně vyrovnanou

Během natáčení svou nahrávku stále přehrávejte a kontrolujte, zda je pořád podobna prvotní představě (pokud má tato hudební i zvukovou logiku). Zvukový mistr by měl zase pohlídat frekvence jednotlivých nástrojů tak, aby nedocházelo k jejich maskování či určité frekvence nenarůstaly nebo se neztrácely.

Co mixu vůbec nepomůže

Nahrávka “přecpaná” materiálem

Vůbec největší chybou začínajících muzikantů je okouzlení možnostmi nahrávacího studia. Je téměř pravidlem, že se kapely přímo během nahrávání rozhodnou natočit další party nástrojů či zpěvu nebo některé zdvojit, aniž by měly vyzkoušené, co to se songem udělá. Někdy to může být k užitku, ale většinou to skladbu zvukově i aranžersky zabíjí. Nahrávka totiž připomíná (slovy jednoho starého zkušeného zvukového mistra) “půdu ve starém domě”. Když je prázdná, je přehledná a uklizená, ale čím vice křesel, kufrů, peřin a jiného harampádí tam nanosíte, tím méně tam bude k hnutí. Pokud ale tyto krámy vytaháte ven na louku, vejde se jich tam nekonečně mnoho. V tom je rozdíl mezi živým koncertem a studiovou nahrávk ou. Pokud je tato jednoduchá a nepřeplácaná, má každý dobře nabraný nástroj veliký tlak. S přidáváním dalších a dalších stop však tento tlak klesá a skladba se stává nepřehlednou. Pokud jsou navíc tyto party členěné rytmicky jinak, než zbytek předešlého materiálu, chaos je o to větší. Ve studiu říkám: “Postupujme jako při natáčení filmu. Natočme klidně mnoho záběrů z různých stran, ale pak si musíme vybrat jen ty nejlepší. Všechny je tam rozhodně dát nemůžeme”.

Neznalost a netolerance muzikantů sedících u mixu

Ten první stav je logický a je omluvitelný. Každý musí zkušenosti někde načerpat, protože učený z nebe nespadl. Druhý stav však většinou jen zakrývá ten první, protože zkušený muzikant - studiový harcovník - bude jen ve výjimečném případě nutit zvukaře do nějaké naprosté hlouposti. U nezkušených a zároveň netolerantních muzikantů je to však jinak. Se slovy “že oni si to platí” nutí zvukaře k neustálému přidávání basů do všech nástrojů (často i do těch, které mají basové složky minimum). Přesvědčují, že je potřeba udělat nahrávku co nejhlasitější, bez ohledu na její dynamickou deformaci. Požadují stažení zpěvu na až téměř neslyšitelnou úroveň jen proto, aby vylezly jejich zkreslené kytary. Z neznalosti často vymýšlejí nerealizovatelné hlouposti. Mix je největší zatěžkávací zkouškou pro obě strany a pokud to mezi nimi vzájemně neklape, může mixáž skončit velmi špatně. Bohužel však opět platí pravidlo, že za to vždy může zvukař.

Neochotný zvukař a zvukař nehudebník

Ten první model je celkem jasný. Určitě není nikdo z nás nadšen, pokud se setká s neochotným lékařem, úředníkem či prodavačem. O zvukařích to platí naprosto stejně. Ve studiu je to o to horší, že s ním musíte být dlouho mezi čtyřmi stěnami, tvoříte něco itimního a druhé straně je to jedno a nejvíc ji zajímá, kdy už potáhnete pryč. Druhý model je přeci jen přívětivější než právě popsaný protiva, ale mixu (i natáčení) také moc neprospěje. Mám na mysli ty zvukaře, co nikdy v životě na nic ani nebrnkli a nemají o hudební formě a struktuře jakékoliv ponětí. Většinou se rekrutovali z oblasti konstrukce či oprav elektroniky a mnohdy ani nedisponují základním hudebním sluchem a rytmickým cítěním. Často pak mají třeba problém se střihy, neslyší dobře některé chyby a v mixu se spoléhají více na měřáky, než na vlastní sluch. Pokud se setkají naprostí začátečníci s podobným “mistrem”, bude to téměř zázrak, pokud z tohoto vyleze něco dobrého.

Digitální mix v přímém přenosu

Pojďme si tedy projít některé momenty mixáže a ukázat si názorně, jak se mohou podílet na zlepšení zvuku nahrávky samotné. Protože se bavíme o audiu, připravil jsem pro vás set audioukázek (mp3) a screenshotů, které budou umístěny na webu našeho časopisu. Pokud je budete komentovat, ptát se, či s námi chtít o nich diskutovat, udělá nám to radost. Muzikanti, nebojte se techniky a snažte se jí porozumnět, jde o vaši nahrávku. Když dokážete surfovat po internetu, “uploadovat, downloadovat” a upravovat fotky, videa a texty na různé weby, nevidím důvod, proč byste neměli následující řádky pochopit. Vy to přece nemusíte umět v tom či onom softwaru udělat, ale měli byste vědět, že to jde a nahrávce to prospěje. Pak už je jen na vás, zda to budete po svém zvukaři chtít...

Roztřídění a pojmenování stop v sessionu

Aby byla práce s audiem co možná nejvíce přehledná, je výborné pojmenovat všechny tracky v sessionu co možná nejlogičtěji. Možná jste někdy viděli zvukaře na kšeftu, jak si před zvukovkou lepí pod fadery papírovou pásku, na niž si bude postupně zapisovat, kde má ten či onen nástroj zapojený (naroutovaný). Při koncertě v přítmí sálu se mu pak bude na mixu lépe orientovat. Stejné je to i při mixu. Všechny sequencery (co znám) mají virtuální mix podobný skutečnému a všechny umožňují popis nástrojů. Jaké zkratky zvolíte, je na vás. Na obrázku č. 1 vidíte klasický softwarový mix Pro Tools od Digidesign. Tento software (včetně jeho hardware) se považuje za kompatibilní standard všech světových studií přesto, že spousta lidí preferuje softwary jiné (třeba Logic, Cubase atd.). Ve spodní části pod fadery vidíte názvy stop: BD - bass drum/velký buben, SN - snare drum/malý buben, OVH – overheads/overheady... Pod skupinou BG-HR, BG-LN, BH-RP se skrývá basový aparát nasnímaný doslova ze všech stran: HR - výšková horna, LN - line neboli výstupní linka zesilovače a RP - reproduktor. Každý z těchto zdrojů byl snímán různým mikrofonem (kromě linky) přes různý preamp. Kytary pojmenované KT1-F, KT2-R označují, že jde o první, druhou či Xtou kytaru. Písmena F a R znamenají anglická slova Front a Rear a upřesňují to, zda je snímána přední či zadní strana kytarového otevřeného aparátu. Tento způsob umožňuje při správném sfázování mikrofonů hutnější a pevnější zvuk bez nutnosti přidávat basy na korekcích. Je samozřejmé, že každý zvukový mistr může zvolit svou vlastní technologii a pracovní postupy. Důležité však je, aby se v nahrávkách vyznal on a po něm třeba i další, pokud si kapela vyžádá zpracovaná data pro další práci v jiném prostředí. Kromě toho ze zdrojových stop (skutečně nahrané stopy) vznikají díky střihům, přesunům a dalším operacím v mnoha mixážních softwarech stopy virtuální, které přejímají název stopy zdrojové. Pokud vznikne v datech nějaký problém, lépe se dohledává soubor pojmenovaný, než soubor označený číslem. Čištění a některé možnosti úprav jednotlivých stop Každou hrubou práci je potřeba začistit. Zedník zarovnává hrany, odškrabuje přebytečnou maltu, tesař zahlazuje hrubé spoje a zbavuje dřevo třísek, kuchař otře ”pokecaný” talíř před tím, než jej ponesou hostu. Zvukový mistr by měl také uvést nahrávku před mixem samotným do “čistého” stavu. Díky grafickému počítačovému zobrazení lze dnes nahrávku též kontrolovat vizuálně, zatímco u analogového záznamu byl jedinou kontrolou poslech. Proto nebylo detailní vyčištění možné. Na tomto místě bych rád ukázal našim čtenářům několik začištění, která mohou kvalitu nahrávky výrazně zlepšit.

Bicí

Zde se obvykle začišťuje začátek a konec skladby. Na začátku se odstřihává většinou odklep paliček (někdy může zůstat jako součást skladby). Mnohem větší problém však přináší mikrofony umístěné u tomů. Tyto totiž snímají neustálou vibraci a hučení blan tomů. Jejich chvění je způsobeno hrou samotnou. Někteří zvukaři používají při záznamu gate. Jde o přístroj eliminující hluky v nahrávce. Bohužel se mnohdy velmi složitě a nespolehlivě nastavují některé jeho parametry (zejména práh ořezu/threshold). Často je pak odříznuto něco, co odříznuto být nemá, nebo dochází k “potrhávání” signálu. Toto pak musí být stejně odstraněno. Lacinějším a dle našeho názoru efektivnějším způsobem je pomocí křivek hlasitostní automatizace stáhnout toto hučení o -15 až -20 dB a vyjet pouze v okamžiku užitečného signálu, tj. když tomy hrají. Někdo si řekne, že takovéto křivkové vykreslení musí trvat velmi dlouho, ale pokud má člověk praxi, zabere to u jedné písně maximálně 10 až 15 minut a nahrávka je čistá. (Viz obrázek číslo 2 a audioukázky na webu MS) Se softwarovými gaty nemáme bohužel dobré zkušenosti. Rytmické chyby v bicích se střihově neopravují moc dobře, protože jednotlivé údery mají přeslechy na dalších stopách. Záleží však na zkušenostech zvukaře a na hustotě nahrávky.

Baskytara a kytary

Baskytara se zpracovává velice dobře. Dobře se začišťuje, prostříhává a dobře se u ní opravují i drobné rytmické nedostatky. Pokud je její náběr (jako v případě obrázku č. 1) složen z více tracků, je dobré vytvořit z těchto tracků skupinu (group) a pracovat s ní. Výrazně to práci zrychlí. Posuny je dobré porovnávat se stopou velkého bubnu. Prostříháním kytar (jednotné začátky, konce a mezery mezi údery) získá nahrávka našlapanost a přesnost. Kytarista, byť sebelepší, nezabrání ruchům pronikajícím ze zkreslené kytary do nahrávky. Začištění záseků kytar je již trochu pracnější, jde však o to, jak se se svým zvukařem domluvíte a co pro vás udělá. Je to úplně stejné jako v autoservisu. Buď vám díru ve dveřích jen zavaří a přestříknou základovkou, nebo ji zakytují, vybrousí a nastříkají odstínem barvy vašeho auta. (Viz obrázky č. 3 – 6)

Vokály

Procházení a čištění stop vokálů by mělo být před mixem automatické. Různé pazvuky, které zpěvák vyluzuje před zpěvem samotným musí pryč, stejně jako některé nepatřičné nádechy. Někdy jsou zase nádechy důležité (čistě vokální skladby), protože jsou přirozenou součástí nahrávky. Často se také vybere vhodný nádech, který se potom kopíruje na jiná místa. Možnosti oprav jsou zde velké. Můžete části (i částečky) zpěvu přetahovat, kopírovat, rovnat, zkracovat. Při několika playbackově nahrávaných zpěvech se dají tyto sestříhat do téměř dokonalé podoby. Můžete jim i přidat chybějicí koncovky (nejčastěji “t” či “ch”). Jde jen o to, jak je váš zvukař schopný a ochotný k podobným hrátkám. Některé falešnosti umí softwary i doladit, zrovna jako umí některé srovnat nepřesnou hru bicích. To je ale trochu pracnější. Na obrázku č. 9 je viditelný (v ukázce též slyšitelný) lupanec v obou stopách zpěvu. V dalším screenshotu jsme ho elegantně odstranili vystřižením. Každý začátek a konec střihu musí být opatřen technickým “fadeinem” a “fadeoutem”. Toto opatření zamezí případným lupancům. Slova o tom, “že to není potřeba”, nejsou podle mého mínění na místě. Kdybych měl popsat všechny střihové možnosti a úpravy, zabral by náš seriál celý časopis a stal by se učebnicí či skripty. To však není cílem. Cílem je naopak seznámit muzikanty (hlavně ty méně zkušené) jednodušší formou s tím, co je možné ve studiu s jejich nahrávkou dělat, jak ji vylepšit a nadupat.

Analogově/digitální hybridi

Ti pozornější si určitě všimli, že se často (a nejen já) oháním analogovým zvukem, magnetofony a jinými dinosauřími plechovými přístroji. To proto, že doposud nikdo nevymyslel nic, na čem nebo přes co by zněla rocková muzika lépe. Bohužel spojení digitálního a analogového světa je poměrně hodně drahé, náročné na čas, nastavení a zvukařovy zkušenosti, takže spousta studií se snaží jít čistě digitální cestou, v lepším případě “železné” preampy zapojit do procesu před samotnými digitálními převodníky. Při mixu se pak ale mnohdy stává, že tu a tam je potřeba něco někde “ohřát” ať už lampami nebo magnetofonovým pásem, nebo zmáčknout či nadupat dynamiku pomocí kompresoru. Pokud nechce zvukař vyvádět signál z digitálního světa přes hardwarové přístroje, přichází ke slovu plug-iny - tedy již v předchozích dílech zmiňované virtuální zásuvné moduly zastupující ony plechové přístroje. Na světě je jich velmi mnoho a jejich kvalita i cena jsou velmi rozličné. Některé jsou jen opravdovými hračkami, které se zvukem “cosi” provedou a člověk není schopen říci, zda je to dobré či nikoliv. Jiné se na oplátku chovají k materiálu velmi šetrně a jejich úpravy jsou decentní a funkční. Vyjmenovávat nebo je nějak kvalitativně třídit by zabralo opět obsáhlou publikaci. Vyberme tedy jen několik příkladů: Emulací magnetofonového pásu se více či méně zdařile zabývá několik firem. Mezi takové, které oslovily mě osobně, patří produkty americké společnosti Nomad Factory, dále McDSP, Mercenary Audio se svým plug-inem Crane Song, polská PSP Audioware... Některé z nich mají úzké zaměření a vytvořily své produkty pouze pro sequencer Pro Tools. Když jsem již několikrát hovořil o tom, že tento software je světovým standardem, bylo na tom něco pravdy. Crane Song pracuje dokonce pouze pro nejvyšší model Pro Tools. Tyto emulátory jsou povětšinou chráněny hardwarovým klíčem iLok a jejich nelegální použití je téměř nemožné. Tím je zajištěn dokonalý chod softwaru a jeho zákaznická podpora. I takovýto drobný fakt vypovídá cosi o kvalitě studia, kde natáčíte. Podivný computer nacpaný cracklým softwarem asi nebude zárukou kvality. (Na obrázku č. 11 můžete některé ze zmiňovaných virtuálních magnetofonů vidět.)

Na webu Music Store jsme k tomuto tématu zveřejnili tři ukázky. První z nich je čistě digitální kus mixu. Druhá ukázka je s použitím Analog Channel 2. Konkrétně jsem nastavil emulaci legendárního magnetofonu Studer. Třetí ukázka je skutečný pás včetně charakteristického modulačního šumu na začátku. U digitálu je jasně slyšitelná jeho tenkost a papírové výšky. Analog Channel umí celkem slušně pás napodobit, změkčit zvuk, uhladit ostré výšky (bez šumu), ale skutečný přepis (v našem případě na Fostex R8/Ampex 457) toto umí lépe a ještě zdvihne hlasitost nahrávky o 3 až 4 dB. Použití těchto emulací na různých stopách (zejména hi-hat, overheady, zpěv atd.) velmi zpříjemní zvuk celkové nahrávky. Kdybych já byl u míchačky, určitě bych se ptal svého zvukaře, cože to za zvukové koření do toho našeho gulášku nasypal. Ptejte se i vy. Ale pořád buďte v kontaktu se vzorovou nahrávkou. PS: V příští části věnujeme několik vět equalizérům, emulacím starých přístrojů a dynamické úpravě mixu. Tím se pomalu přiblížíme k závěrečnému masteringu…