Od blues ke hvězdám

Jimmy Page & Led Zeppelin - 4. část

Čtenářům, kteří četli minulý článek je již víceméně jasné, co bude v úvodu této části následovat. Sliby se mají plnit, a proto nelze začít jinak, než čtvrtým albem Led Zeppelin. Místem kde měli stvořit další ze svých úžasných skladeb bylo opět mystické místo Bron-Y-Aur. Co tu způsobí nemohl tušit nikdo a možná ani oni sami.

Posledně jsme skončili, když se nad Led Zeppelin začala stahovat mračna osudu a po této linii se posuneme i dále. Po dvouleté přestávce způsobené tragickou smrtí malého synka Roberta Planta, Karace, který zemřel na žaludeční infekci, začali Led Zeppelin znovu pracovat na novém albu. Speciálně pro Planta to bylo období "znovunavrácení" do života a proto dal, a nejen on, do nových skladeb téměř celou svou duši. Svým způsobem bylo na čase, protože se na obzoru světové muziky objevil nový směr, který dostal název Punk. Základní filozofie punku měla záporný postoj či všeobecný odpor k masově oblíbeným skupinám právě typu Led Zeppelin, které byly, alespoň jak se tvrdilo, v novém období zbytečné. Takto se především vyjadřovali noví, mladí novináři, kteří se pasovali na obránce dobrého vkusu v populární hudbě. A to přesto, že právě v časopisech, kde tito novináři působili, Led Zeppelin s přehledem vyhrávali všemožné ankety!

Nové album Led Zeppelin vyšlo roku 1979 a bylo malým spasením pro ochabující hudební průmysl. Díky této desce se opět začala prodávat i jejich starší alba a zároveň přilákala zpět do prodejen s hudebními nosiči publikum. To způsobilo, že se v albovém přehledu Billboard Top 200 v týdnech končících 27. října a 3. listopadu objevily všechny desky Led Zeppelin, což znamená 9 (slovy devět) alb najednou!!!

Deska samotná vyšla pod názvem In Through The Out Door a všichni kritikové byly velmi překvapeni svěžestí a novostí hudebního materiálu, a to i s malou „vychytávkou" v podobě obalu. Manažer Peter Grant totiž tvrdil, že desku Led Zeppelin může dát třeba do papírového pytlíku a stejně se bude prodávat. Což se také stalo!

Hudebně na albu dominuje John Paul Jones. Jeho podíl je tu silnější než kdykoli předtím a nutno říci, že jenom ku prospěchu věci. Jsou zde tyto skladby: In The Evening, South Bound Saurez, Fool In The Rain, Hot Dog, Carouselamba, All My Love a I' m Gonna Crawl.

Ve skladbě In The Evening Page vytáhl svůj starý smyčec a výsledkem je majestátní, už by se dalo říci typický, sound s vygradovaným závěrem. Fool In The Rain je zase slyšet inspiraci ovlivněnou latinsko – americkou sambou a výsledek opravdu stojí za to. Skladba vznikla na Plantovo naléhání, aby se Led Zeppelin vydali do neprozkoumaných vod. Svým způsobem naznačuje, kam by se asi mohla jejich hudba ubírat, a v kontextu dnešní doby je až neskutečně nadčasová...

Další song vyčnívá z celé kariéry Led Zeppelin a především Jimmyho Page jako trn. Skladba Hot Dog se dostala do rockové historie díky Jimmyho sólu. Proč? Slovy tehdejších periodik s palcovými titulky: „Pane Page, co to sólo?! I mistr tesař se utne! Zaplať Pánbůh, je to jenom člověk! atd..." Prostě Jimmy neměl evidentně svůj den či snad to byl záměr, těžko říct. Každopádně to sólo působí přinejlepším zvláštně.

Led Zeppelin naplánovali jako vždy světové turné. Tentokráte však chtěli dát větší důraz na evropské stadiony či haly a začít turné tam. Nazvali ho Over Europe a vyrazili počátkem roku 1980.

  • 17. června - první koncert v Dortmundské Westfallen Halle
  • 27. června je po odehrání prvních třech skladbách v důsledku Bonhamova tělesného vyčerpání zrušen koncert v norimberské Messecentre Halle.
  • 7. července bylo ukončeno turné po Evropě v berlínské Eiseport Halle.
  • 11. září oznamuje Peter Grant návrat na americká pódia. Turné by mělo začít 17. října v montrealské hale Forum.
  • 24. září – John Bonham odjíždí z Worcestershire a jede za kapelou do studia v Bray, kde mají začít zkoušet na nadcházející turné. Po zkoušce všichni odjíždějí do Windsoru. Bonzo usíná po mohutné alkoholové párty.
  • 25. září – kolem 13:45 vchází do Bonzova pokoje zvukař Led Zeppelin Benji Le Fevre aby zjistil, proč ještě nevstal. Když mu zkontroluje puls, bez meškání volá doktora. Krátce nato je John Bonham prohlášen za mrtvého. Příčinou je vdechnutí vlastních zvratků. V sedm večer se o jeho smrti dovídá tisk. Událost oznamují všechny rozhlasové a televizní stanice po celé zemi jako hlavní zprávu. Ihned po tragédii policie z Thames Valley oznamuje, že se v případu nevyskytují žádné podezřelé okolnosti.
  • 27. září – z celého světa docházejí Led Zeppelin vyjádření soustrasti. Turné je zrušeno a začínají kolovat pověsti, že skupina ukončí činnost. 18. říjen – hovoří se o tom, že na Bonhamovo místo přijde Cozy Powell, Aynsley Dunbar, Peter Criss nebo Carmine Appice.
  • 4. prosinec – Led Zeppelin vydávají prohlášení: „Chceme, aby bylo všeobecně známo, že ztráta našeho drahého přítele a nejhlubší soustrast, kterou chováme k jeho rodině, spolu s pocitem nenarušené harmonie, kterou cítíme my i náš manažer, nás vedly k rozhodnutí, že v této podobě nebudeme dále pokračovat."

Pro Jimmyho Page to po smrti Johna Bonhama, a zániku skupiny, jejímž prostřednictvím už tolik let vyjadřoval svou muzikantskou ideu, nebylo snadné období. Tím spíše, že se tragédie stala přímo v jeho domě. Po poměrně dlouhou dobu tak žil v ústraní, což ale v začarované smyčce prohlubovalo jeho deprese. Několik měsíců se vůbec nedotkl kytary. Existuje známá historka o tom, že když Page nakonec požádal svého kytarového technika, aby mu přinesl jeho Les Paula, nebyl nástroj k nalezení. Naštěstí si ho jenom „kdosi" vypůjčil. Kdyby se kytara nenašla, kdoví, jestli by ještě někdo slyšel o Jimmym Pageovi!

Díky svému kamarádovi a bývalému spoluhráči z The Yardbirds Jeffu Beckovi se přidal na závěrečný jam session při skladbě I' m Going Down v londýnském Hammersmith Odeon. Několik dalších měsíců se „skrýval" ve svém studiu Sol v Cookhamu, kde hostil takové osobnosti jako byli Elton John, George Harrison, Mick Fleetwood, Bill Wyman a Alan White. Také se začal probírat materiálem pro desáté album Led Zeppelin.

Koncem srpna roku 1981 ho jeho nejbližší soused filmový režisér Michael Winner požádal, aby napsal muziku k filmu Death Wish 2 (u nás tento film vyšel pod názvem Přání Smrti, kde hrál hlavní roli Charles Bronson). Tato spolupráce se nakonec ukázala jako nejlepší možná terapie, protože se zde Jimmy musel vypořádat s úkolem napsat hudbu k filmu během pouhých osmi týdnů. Pracoval s prvním filmovým střihem a synchronizoval hudbu spolu s bubeníkem Dave Mattacksem, baskytaristou Dave Patonem, pianistou Gordonem Edwardsem a se zpěvákem Chrisem Farlowem. Zde jsou také jeho první pokusy s kytarovým syntezátorem Roland. Album vyšlo roku 1982 a Page hrál přímo skvěle. Jsou dokonce názory, že hudba předčí ve všech směrech samotný film, i když byl ve Státech velmi úspěšný a dočkal se několika pokračování. Každopádně dostal Jimmy novu energii do života a začal dělat to nejlepší co uměl a to byla, je a bude muzika. Nejdříve však chtěl splatit dluh Led Zeppelin a hlavně firmě Atlantik, které „dlužili" ještě jedno album. To vyšlo koncem roku 1982 pod názvem Coda.

Po dohodě s managmentem měl Page a spol sestavit profil jejich dvanáctileté kariéry pomocí „přebytků" z nahrávacích frekvencí všech období. Když se Jimmy probral všemi záznamy, povolal své už bývalé kolegy a společně přemíchali a v několika případech i přetočili další stopy u osmi vybraných skladeb. Původně mělo album dostat název Early Days And Later Days. Nakonec se však dohodli na názvu Coda což byl vhodně zvolený titul (coda – samostatná pasáž díla nastupující po ukončení jeho hlavní části).

Na albu jsou tyto skladby: We're Gonna Groove (Led Zeppelin I), Poor Tom (Led Zepp. III), I Can‘t Quit You Babe (live), Walter's Walk (Houses Of The Holy), Ozone Baby (In Through The Out Door), Darlene (In Through...), Bonzo's Montreux (live) a Wearing And Tearing (In The Through...) Je minimálně zajímavé, představit si tyto skladby ve zmíněných albech a možná trochu zalitovat speciálně v případě Walter's Walk nebo Wearing And Tearing...

Měsíc po vydání Cody byl Jimmy nakrátko uvězněn za přechovávání drog. Když byl podmínečně propuštěn, oznámil, že chce sestavit novou skupinu. V téže době se také mluvilo o tom, že se Jimmy stane členem skupiny Whitesnake s Davidem Coverdalem v čele!

V květnu 1983 vystoupil spolu Ericem Claptonem v Cicic Hall, kde hrál skladby jako Cocaine a Further On Up The Road. O tři měsíce později přijal znovu pozvání od Claptona a vystoupil na dvou speciálních koncertech v londýnské Royal Albert Hall. Tam se také poprvé sešli všichni tři excelentní kytaristi z Yardbirds, tedy Clapton, Beck a Page. Finanční zisk šel na fond ARMS ve prospěch nemocných roztroušenou sklerózou. Jimmy chtěl hrát skladby z filmu Death Wish II, kde hrál se spousty muzikantů. Do jedné skladby však určitě nepotřeboval zpěváka jako je například Steve Winwood, který měl na starosti vokální party. Ano, Jimmy vzal do ruky svou dvoukrkou kytaru a zahrál instrumentálně Stairway To Heaven. Do skladby vložil celou svou duši, která byla ještě rozjitřena Bonhamovou smrtí a dojala celý muzikantský svět.

Společně s Paulem Rodgersem (zpěvák skupiny Free) chtěl Jimmy založit novou skupinu. Než k tomu však došlo, spolupracoval, a to ať už jako producent či jako kytarista s takovými veličinami jako např. Alexis Korner, Roy Harper, Yes (!), Stephen Stills a také spolupracoval na sólových albech Roberta Planta a Johna Paula Jonese.

Avšak jeho hlavním plánem bylo sestavit kapelu s Rodgersem. Baskytaru vzal Tonny Franklin, post bicích přijal Chris Slade (Tom Jones, Manfred Mann‘s Earth Band). Ten si však nejdříve musel „odbýt" závazky na sólovém albu Dave Gilmoura. Na jamování si tedy pozvali „prozatím" Billa Bruforda (Yes) a Rata Scabiese. Ten o tomto jamování pronesl: „Zjistil jsem, že je Jimmy Page naprosto fajn. Byla to paráda. Smál se a pot z něj jen lil, ale to sólo vystřihnul. Hraje jako starý mistr. Zkoušeli jsme všechno od country po punk a blues, pak zase boogie. Vypadá jako Číňan a nikdy mu nechyběla láhev Grecian 2000." To prohlásil člověk, který byl typickým představitelem hudebního směru – punku...

Když se vrátil Chris Slade, začali zkoušet a zajišťovat vystoupení. Bylo potřeba vymyslet nějaký název, nakonec se dohodli na The Firm. Koncertní program čerpal z minulosti Rodgerse i Page a koncentroval se na materiál z alba Death Wish II a Paulovy desky Cut Loose. Přes slušné přijetí obecenstvem se přeci jenom od The Firm čekalo víc a to zvláště k minulosti obou hlavních protagonistů. Partnerství Page/Rodgers evidentně nefungovalo jak by si asi oba přáli.

Tím spíš, že se v roce 1985 odehrála jedna z největších charitativních akcí všech dob, a to Live Aid, kde účinkovali snad všechny hudební celebrity, které mohly. A také po dlouhé době došlo na dohady o znovuobnovení Led Zeppelin. Na akci Live Aid se totiž sešli na jednom pódiu Jimmy Page, Robert Plant, John Paul Jones a za bicími usedl Bonhamův syn Jason, aby zahráli některé staré věci. Zahráli tři kousky Whola Lotta Love, Rock And Roll a samozřejmě Stairway To Heaven.

The Firm natočili dvě alba, ale ani jedno nedosáhlo takových ohlasů, jak by chtěli. Proto Jimmy začal připravovat materiál na svou první sólovou desku. Bohužel mu však někdo ukradl první zhotovené nahrávky, takže musel začít znovu od začátku. Začátkem roku 1987 se zaobíral myšlenkou natočit dvoualbum. Idea byla jedna strana rock, druhá blues, třetí strana měla být akustická a čtvrtá experimentální. Nakonec se ale rozhodl pro jednoduché album. Hostovali na něm Jason Bonham, Tony Franklin, Durban Laverde a Felix Krish na baskytaru. Zpěv obstarávali John Miles, Chris Farlow a Robert Plant.

Album dostalo název Outrider a vyšlo v roce 1988. A bylo to znovuzrození téměř fénixovského charakteru. Jimmy Page totiž nejenom změnil vydavatelskou firmu, ale také se „konečně" oženil a stal se pyšným otcem syna Jamese Patricka jr. A samotné album? Pro mnohé jedna z největších událostí od roku 1980, kdy zanikli Led Zeppelin. Najdete v něm téměř všechny hudební prvky, které si kdy vyzkoušel; od blues přes akustické mollové motivy a samozřejmě rock. Ten ve skladbě The Only One, kde zpívá Plant, dává vzpomenout na staré dobré časy.

Page a spol vyrazili na turné, které sklidilo obrovské ovace a definitivně posadilo Jimmyho na piedestal rockové kytary. V roce 1990 se opět objevily dohady o reunionu Led Zeppelin, které zesílili po společném hraní na svatbě Jasona Bonhama. Page, který si byl vědom velkého zájmu o staré nahrávky Led Zeppelin, pracoval téměř rok na remastrování starých songů. Použil k tomu nové technologie a původních pásků. Výsledkem byla speciální CD kompilace o 54 skladbách, která zachvěla po dlouhé době základy rockové muziky a oživila zájem o tuto skoro vymírající hudbu.

Page chtěl také natočit skladby pro svého dlouholetého souputníka Roberta Planta, který se však momentálně nacházel ve stavu stagnace a nechtěl nic uspěchat (!). Proto Jimmy oslovil, na oplátku, „bílého hada". Projekt Coverdale/Page bylo skvělé album, které umlčelo všechny pochybovače Coverdaleho zpěvu. Plant viděl naprosto zřejmý úspěch a kývl na Pageovu nabídku. Album No Quarter, které vyšlo roku 1995 se okamžitě po uvedení stalo zlaté po obou stranách Atlantiku a to bezmála po patnácti letech po posledním albu Led Zeppelin. A jak jinak, opět také roznítilo zájem o jejich stará alba. Za necelé dva roky vydali Page/Plant ještě jedno album pod názvem Walking To Clarcksdale a tentokrát ryze autorsky původní. Co říci? Prostě klasika s malou chybičkou. Chybí tomu John Paul Jones a John Bonham...

Nyní se podíváme na nástrojovou výbavu, kterou Jimmy Page disponoval a disponuje:

KYTARY

Jak už jsem psal v počátku o Led Zeppelin, první byla kytara Grazzioso české výroby. Vzhledem k tomu, že Jimmy používal spousty nástrojů a značek, budu je psát v pořadí a v závislosti na období, které právě probíhalo.

Další byla klasika Fender Stratocaster, kterou používal ve skupině Neil Christian And The Crusaders.

Dále to byl Gibson „Black Beauty" Les Paul Custom se třemi snímači a Bigsby struníkem – koupil ji v roce 1962 na půjčku za 185 liber. Pak mu však byla v roce 1970 ukradena na letišti cestou do Kanady. Nikdy ji už neviděl.

Vox 12-strunná – používal s The Yardbirds a na nahrávce Beck's Bolero Fender Telecaster (1958) – Jimmymu ji daroval Jeff Beck. Page si ji pomaloval psychedelickými barvami a natočil s ní z devadesáti procent první album Led Zeppelin plus odehrál koncertní turné. Také je s ní natočeno ono legendární sólo ve Stairway To Heaven.

Gibson Les Paul ’59 Standard – základní komponent Jimmyho kytarové výzbroje, kterou používal od druhého alba a to jak ve studiu, tak i na pódiích. Modifikován potenciometry „push-pull" pro rozpínání cívek snímačů.

Gibson Les Paul ’58, sériové číslo 91703 – dar od Joe Walshe. Tento model má kromě „push-pull" potenciometrů i dva přepínače, kdy jeden z nich definuje sériové nebo paralelní zapojení snímačů a druhý otáčení fáze signálu.

Gibson SG double neck EDS-1275 6/12 strunná, se dvěma hmatníky, sériové číslo 911117 – slavná Jimmyho poznávací značka. Poprvé použita pro koncertní provedení Stairway To Heaven, dále pak také při Tangerine nebo The Rain Song.

Dan Electro – černobílá kytara, kterou používal v koncertní verzi White Summer/Black Mountain Side a ve verzích skladby Kashmir. Měl ji standardně naladěnou do modálního ladění.

Fender Telecaster (1959) – hnědý model Botswana s krkem z růžového dřeva a opatřený zámkem Parsons/White na h struně. Jedna z jeho nejoblíbenějších kytar. Používal ji na koncertech ARMS, s The Firm a na turné Outrider.

Martin D28 Acoustic – akustická kytara používaná pro Zeppelinovský akustický repertoár.

Vega – pětistrunné banjo, použité ve skladbě Gallows Pole

Gibson A4 Mandolin – mandolína, využívaná při akustických projevech Led Zeepelin. Často si ji na tyto koncerty půjčoval John Paul Jones

Gibson ES5 – světlý model podobný kytaře s dutým korpusem, kterou použil Jimmy na soundtrack k filmu Death Wish II 

Cromwell Cello Guitar – malá zvláštnost použitá taktéž na soundtracku.

EFEKTY

Jimmy rád experimentoval s různými kytarovými efekty, nakonec se ustálila jeho volba na pár nejvyužívanějších:

Echoplex, Eventide H949 Clockwork Harmonizer, Cry Baby Wah Wah, Boss DS1 Distortion, Boss CE2 Chorus, Theramin, MXR Phase 90 a nesmíme opomenout jeho houslový smyčec a v období scénické hudby kytarové syntezátory Roland GR.

APARÁTY

Pódiové aparáty, zpočátku velmi rozmanité, se rychle ustálily ve dva stowattové Marshally SLP 1959 modifikované výkonovými elektronkami KT-88 pro zvýšení výkonu a jiskrnější čistší zvuk + čtyři reproduktorové soustavy Marshall 4 x 12", často též využíval dvě sestavy Orange Matamp Lead 200 (custom built for Jimmy Page) s boxy 4 x 12", alternativně zesilovač Supro (tato varianta platila především pro natáčení). Z dostupných reklamních materiálů a archivních fotografií fanoušků i firmy je také zřetelná spolupráce s firmou Univox, kde se v pódiové sestavě JP jistý čas objevoval lampový zesilovač Univox – s největší pravděpodobností UX 1501, doplněný dvojicí reprosoustav UX-1516 „Six Pack“, osazených šesticí 12" reproduktorů Celestion. Komba a zesilovače Hiwatt 50 a VOX AC30 pak oba využíval pro zkoušky. V počátcích Led Zeppelin Jimmy používal zesilovače Rickenbacker z výbavy Yardbirds.

A co se týče strun, rád používal Ernie Ball Super Slinky na elektrické kytary a Ernie Ball Earthwoods pro akustiky.

Na závěr bych chtěl poděkovat Jiřímu Kůprovi za zapůjčení naprosto dokonalé a vyčerpávající knihy o Led Zeppelin - A Celebration, z dnes už bohužel zaniklého nakladatelství Champagne Avantgarde. A zároveň bych chtěl poděkovat na dálku všem žijícím členům Led Zeppelin za jejich nesmírně inspirativní muziku.

Od zániku Led Zeppelin prošel Jimmy Page mnoha muzikantskými dobrodružstvími, více či méně úspěšnými. Je to stále kytarový kouzelník a je právem hrdý na výsledky, které dosáhl s Led Zeppelin, a je-li příležitost, rád jim vzdá poctu. Jimmy také určitě bude ještě schopen tvořit novou hudbu a upoutat pozornost kdykoli uchopí do rukou onen kus zvučícího dřeva se šesti strunami. Tak, jak je tomu už od roku 1963...