Framus Camarillo Custom

Evropská exotika
Cena: 
33 015,00 Kč

Přiznám se bez uzardění, že až do dneška jsem nikdy neměl tu čest osobně poznat nástroje značky Framus. Matně si vzpomínám na inzeráty v hudebních časopisech z období tak před 10-12 lety, v nichž kdosi vytrvale nabízel k prodeji kytaru Framus Nashville. A toto slovní spojení ve mě zcela logicky vyvolalo jednoznačnou asociaci, díky níž byla v mých představách firma Framus zafixována jako „americký výrobce nástrojů vhodných pro country music".

Trocha romantiky

Moje přesvědčení bylo ještě více upevněno, když mi před několika týdny z redakce nabídli otestovat Framus Camarillo Custom.

…Camarillo – slovo vonící dálkami, při jehož zaznění proběhne hlavou představa zaprášeného městečka někde na americko -mexické hranici, v jehož „Saloonu" pod dohledem nesmlouvavého sheriffa napájejí svá vyprahlá hrdla snědí mužové oblečení v různobarevná poncha.

…Camarillo – jako bych již cítil na patře chuť lahodného doutníku a vnímal kapku potu stékající mi po čele z pod naraženého sombrera.

…Camarillo – nedbám písečného prachu nepříjemně povrzávajícího mezi zatnutými zuby, zkontroluji, zda jsou všechny komory bubínku mého revolveru Smith&Wesson řádně nabity, přeslechnu vzdálené zavytí kojota i varovný zvuk foukací harmoniky a neohroženě otevírám gig bag, v němž mi byla kytara doručena…

Made In Germany!!!

Bum… sny se hroutí, utkvělé představy vytvořené v mladické mysli jsou obráceny v prach, a duši šokovanou ledovou sprchou kruté pravdy, opouštějí poslední zbytky romantiky.

Tak Made In Germany…a ještě k tomu „Since 1946".

Ale což, říkám si, snad nebude tak zle, knihy o šlechetném náčelníkovi Apačů Vinetouovi přece nakonec napsal Němec Karel May a jejich filmová podoba vytvořená rovněž ve filmových studiích našich západních sousedů formovala mou představu o divokém západě během celého dětství :-)

A ono vážně není tak zle, neb ze skvěle polstrovaného luxusního bagu Warwick Rockbag Premium Line (Framus je totiž součástí koncernu Warwick) vyjímám nástroj z jehož designu bychom asi jen těžko poznali, že nevzniknul třeba někde v Texasu, či jinde za velkou louží.

Několik faktů

Prvním co zúčastněného pozorovatele při ohledání 32 cm široké a 94 cm dlouhé kytary zaujme, je špičkový materiál z nějž je vyrobena. Hlavní část těla profilovaného podobně jako nástroje Paul Reed Smith, je vyrobena ze dvou dílů ručně tříděného bahenního jasanu. Přední stranu tvoří 2 centimetry silná tvarovaná deska z elegantního žíhaného javoru, která je zcela tradičně tvořena dvěma částmi, které spolu kolem středové osy vytváří tzv. „zrcátkovou texturu". Bahenní jasan je sice vydáván za jedno z nejlehčích dřev používaných pro stavbu kytar, ovšem mě tahle Framuska připadá docela výrazně těžká.

Mechaniku na těle reprezentuje kobylka a struník odpovídající víceméně „gibsoňáckému" Tune-O-Maticu, dva ovládací potenciometry s kovovými čepičkami, pečlivě zapuštěné do vybrání v těle, třípolohový nožový přepínač a dva humbuckery Seymour Duncan (SSH1 u krku a SSH4 u kobylky) s kovovými kryty. Zajímavé je, že vysoce urozený původ snímačů výrobce, v protikladu k současným zvyklostem, ani příliš nezdůrazňuje. Asi to nemá zapotřebí, protože dobré se jak známo chválí samo.

Veškerá mechanika je v chromované úpravě a působí hodnotněji, než je obvyklé. Na zadní straně těla najdeme pouze nepatrné vybrání pro břich umělcův, ale za to mohutné vybrání pro přístup do vyšších poloh hmatníku. Je zde rovněž precizně provedená plastová krytka elektroniky umožňující přístup k útrobám nástroje bez použití šroubováku.

Lahodný kousek exotické botaniky představuje krk, připevněný k tělu pouze !!dvěma!! šikmo umístěnými šrouby. Údajně je krk v zadní části patky nějak fixován do těla (technologie Bolt-In), ale nevím jak to bez použití pilky ověřit. Každopádně krk opravdu drží (technologie Bolt-in má zajistit pevnější spojení těla a krku - pod snímačem jsou umístěny dva kontra šrouby – pozn. redakce).

Již na první pohled je i laikovi zřejmé, že nejde jen tak o nějakou „tuctovku", jelikož krk je vyroben z jednoho kusu výrazně pruhované dřeviny zvané Ovangkol. Hmatník osázený dvaadvaceti pečlivě vyleštěnými a začištěnými Jumbo pražci je vyroben z východoindického ebenu. Mimo jiné je hmatník ozdoben perleťovými orientačními značkami svérázného ornamentálního designu, což ostatně asi vidíte na fotografiích.

Hlavice nástroje je osazená zamykatelnou firemní mechanikou Framus, díky níž je uživatel ušetřen zdlouhavého namotávání strun a může si tak plně vychutnat výhody přesného ladění s převodem 16:1. Bohužel je k výměně strun nutno používat šroubovák či jiný podobně brutální nástroj, což na mechanice zanechává viditelné stopy. V tomto ohledu je mi třeba zamykací mechanika Sperzel, používaná např. na Yamahách a Carvinech, o něco sympatičtější.

Hlava svírá s krkem mírný úhel podobně jako u Les Paula. K zajímavým detailům hlavice patří kovová destička s firemním logem, kryjící šroub krční výztuhy k jejímuž seřizování dodal výrobce obří chromovaný klíč, připomínající spíše chirurgické nástroje ortopeda Sovy z oblíbeného TV seriálu _80 let.

Poslední pozoruhodností je tzv. „Framus Low Friction Nut", čili nultý pražec s nízkým třením. Podle dostupných informací se jedná o plast s přídavkem grafitu pro lepší klouzání struny.

Pro matematickou přehlednost dodávám, že menzura nástroje je po Fenderovsku 648 mm a poměrně výrazný bombírung hmatníku si dovoluji stanovit odhadem, na mě vyhovujících 305 mm. Uff, povinný a nudný popis je u konce, zavoláme ku pomoci kolegu Ashoka a jdeme hrát.

Něco dojmů pro potěchu ucha

Při prvním osahání kytary jen tak „nasucho", jsem si musel nějakou chvíli zvykat, než jsem jí přišel na chuť. Ani ne tak z hlediska ergonomie, kterážto byla shledána perfektní, jak po stránce vyvážení, tak i přístupu ke všem hmatníkovým polohám, ale nezvyklá se ukázala především z hlediska zvuku. Jsem zvyklý na jasný, brilantní tón a dlouhý sustain svého javorového Strata i na plný a temně barevný zvuk mahagonových nástrojů, ale tohle bylo něco zcela jiného. Ovangkolově-ebenovo-bahenně jasanová kombinace mě totiž překvapila tvrdým pronikavě středovým až středobasovým zvukem, který na jednu stranu oplýval, podobně jako javor, nekonečným sustainem, ale v protikladu k němu jakoby úplně postrádal výšky. Po chvíli neelektrifikovaného hraní jsem si ale na tuto hlasitou, kompaktní, pevnou a průraznou středovou „hmotu" zvykl a inspirovala mě k velké spoustě riffů, kde se tento specifický zvuk dal využít.

Pokud v tuto chvíli mluvím o středech, mám na mysli něco zcela jiného, než jsou sterilně znějící levné olšové kytary s tremolem Floyd Rose, u kterých jsou mdlé a bahnité středy jediným smutným pozůstatkem jakéhokoli zvuku. U Camarilla je výrazný středový zvuk pozitivním specifickým rysem, předností a signifikantní značkou, která se sice nemusí líbit každému, ale pro některé druhy muziky může být bezkonkurenčně nejlepší. Je to podobné jako s drahými víny - ta špičková málokdy chutnají úplně všem.

Sám za sebe se přiznám, že jsem kouzlu Camarilla docela propadl a jelikož testování probíhalo v těsně „povánočním" čase, spoluhráči z kapely se již začínali vyptávat, zda mi Ježíšek přinesl novou kytaru, protože mého Strata dlouho neviděli.

Předpokládám ovšem, že dojmy z testování na sucho u elektrické kytary asi nikoho moc nezajímají a tak se za asistence kolegy Ashoka pomalu přesuneme k aparátu Marshall JCM 2000 – TSL a „zasuneme Jacky".

Na čistém kanále jsme s výhodou využili možnosti rozepínání cívek humbuckerů (potenciometr Volume Push/Pull), což nám ve spojení s kombinací obou snímačů dopomohlo k vytvoření příjemného funky zvuku, který sice opět postrádal nejostřejší výšky, ale za to byl velmi srozumitelný a konkrétní. Specifikum kytary při čistém zvuku je jakási přirozená komprese, která i při náhodném razantnějším úderu pravačkou udrží špičky zvuku v rozumných mezích. S něčím podobným jsem se již setkal např. u nástrojů Godin.

Ani při rozepnutých cívkách snímačů ovšem není možné docílit typického country zvuku „twang" a tak ač název Camarillo voní divokým západem, písně o kovbojích této kytaře zřejmě nebudou souzeny.

Na druhou stranu oba humbuckery při zcela stažené tónové cloně dávají sladký, sametově kulatý zvuk, zvaný „mellow" (česky meloun) vhodný pro jazz a blues. Řekl bych, že je to jedna z mála kytar, u níž tónová clona není jen ozdobným čudlíkem navíc.

I při zkresleném zvuku si nástroj nekompromisně podrží svůj specifický charakter. A tak zatímco „kvartové" hardrockové riffy se zvukem typu „overdrive a crunch" ochotně prosadí i v sebehlučnější kapele, tvrdohlavě naopak odmítá heavy metalovou „pilku" (tzv. dža dža) vyžadující jemné zrnění a vysoké zkreslení distortionu.

Zklamaní budou asi doom metaloví nadšenci, libující si v hodně zkreslených, širokých akordech, přes všech šest strun. Vzhledem k nulové odezvě dřeva v oblasti vyšších kmitočtů se po zaznění basových strun ty tři tenké již nedokážou ve vzniknuvší zvukové stěně prosadit. Nicméně doom metal jest smutná hudba a tak jeho příznivci se mohou těšit z toho, že mají další důvod býti ještě více smutnými.

Při zkreslenějších „beglajtech" obecně je nutno dbát na čistotu hry, neb citlivé snímače v kombinaci se středobasovým charakterem dřeva velice snadno „zaplevelí" hudbu všelijakými pazvuky.

Co se sólové hry týká, dá se za velkou výhodu považovat snadný přístup k nejvyšším polohám hmatníku. Samotný zvuk je stále velmi specifický, výborně se na ní hrají procítěné bluesové postupy s pomalými běhy a výtahy. Při tomto způsobu hry vám Camarillo nádherně zpevní a zvýrazní každý tón, nechá vyplout na povrch osobitý hudební feeling muzikanta a zvukově zobrazí všechny změny v poloze a úhlu natočení trsátka.

Ashokovi se podařilo znásilnit tuto kytaru natolik, že z ní vyloudil i zběsile rychlé metalové sólové běhy plné arpeggií, hammeringů a flažoletů, leč bylo očividné, že tyto techniky nejsou pro Framuse to pravé ořechové a i zkušenému mistru rychlé ruky dalo jejich předvedení solidně zabrat.

Jako poslední třešničku na dortu jsme si nechali disciplínu „podladění", k jehož zdárnému vyzkoušení samozřejmě přispěly i výborné struny, pravděpodobně tloušťky „10", které nejspíše pocházejí rovněž z domácí produkce Framusu.

Bez slitování jsme si dovolili podladit celou kytaru o tón (na D) a k tomu ještě nejsilnější strunu posunout o další tón dolů na tzv. „dropped C" ladění, kde náš čekal zajímavý výsledek. Camarillo nedbaje svého slušného a elegantního zevnějšku, získalo při crunchovém zvuku velmi agresivní a hrubý výraz (tzv. gřo gřo) odpovídající přibližně zvuku moderních Hard Coreových sedmistrunek. Vzhledem k tomu, že jsme měli možnost vedle sebe porovnat podladěné Camarillo přímo se signature sedmičkou Ibanez K7 – amerických drsňáků Korn, můžeme si dovolit zodpovědně prohlásit, že Framus umí tenhle „Korňácký" zvuk snad ještě o něco lépe než ona Munkym a Headem podepsaná Ibanezka.

Před tím, než se vrhnu na závěrečné shrnutí, musím konkrétnímu testovanému kousku vytknout jedinou, za to však zásadní chybu, kterou jsem u něj odhalil. Tou chybou je zemnění odpadlé od mechaniky, projevující se výrazným brumem i v okamžicích, kdy je ruka hráčova položená na strunách a tělo hudebníkovo by tak mělo tvořit jeden živoucí zemnící kolík. Každopádně je tato nepatrná lapálie otázkou pětiminutového pobytu nástroje v servisu (já sám jsem do ní vrtat nechtěl), ale přiznejme si, že u „třicetitisícového" profi nástroje by se to stávat nemělo.

Závěrečný ortel

V závěrečném shrnutí je dobré zaměřit se na to, pro koho je tato kytara vhodná a co za své peníze dotyčný, Framusem oblažený interpret získá. První část otázky zodpovíme vylučovací metodou – i přes svůj americký zevnějšek a dobrodružně znějící jméno se svým zvukem zřejmě příliš nehodí pro moderní country (ovšem určitě by si našla skvělé uplatnění třeba ve folk rocku) a rovněž není zrovna ideální volbou pro metalisty (a to jak zvukem, tak i málo ukrutným vzhledem). Všichni ostatní hudebníci od jazzmanů, bluesmanů, přes popíkáře, barovkáře, funkery až po milovníky hard rocku a drsně podladěné hard coristy v ní najdou specificky znějící profesionální nástroj, který se skvěle prosazuje v kapele a na nějž je radost hrát. Čímž byla vlastně zodpovězena i druhá polovina vznesené otázky. Jediné, nad čím bych se ještě pozastavil je přiložený gig-bag. Přestože je velmi luxusně provedený (jedná se o nejvyšší řadu mocně polstrovaných obalů Warwick s koženými doplňky), domnívám se, že by si nástroj této cenové kategorie zasloužil už spíše pevný kufr. Faktem je, že například japonské Ibanezky ze série Prestige mívají kufry i u modelů řádově o pětinu až čtvrtinu levnějších a naopak Gibsony i vyšší ceny dostanete v daleko méně honosném a bezpečném gigbagu. Koneckonců nehodnotíme obal, ale nástroj v něm uložený.