Páskové mikrofony

Technologie nalezená na půdě aneb utahování pásků na zvukařský způsob
Paskové mikrofony

Pravděpodobnost, že se v dnešním nahrávacím studiu znovu začnou používat páskové mikrofony, bych ještě před deseti lety zařadil někam mezi úplné oddlužení České republiky a zrození Nové Atlantidy, tedy do kategorie „silně nepravděpodobné“. Když se v muzikantské hospodě zeptáte, jakým mikrofonem se nahrává zpěv, zcela určitě se dozvíte, že „nejlepší je kardioidní kondík“. Dnešní člověk má rád rychlá, snadná a instantní řešení a divili byste se, kolik z nás slepě následuje podobné rady, aniž bychom se nad nimi zamysleli.

Tedy ne, že by zmíněná rada byla úplně špatná, to určitě není. Je to však jen střípek ze všech možností, jaký mikrofon pro nahrávání zpěvu. Důsledkem všeobecné obliby takového „obecného postupu“ je rádio plné nahrávek, které, až na čestné výjimky, znějí všechny stejně a je to nesmírná škoda. Nejen svět kolem nás, ale také svět zvukařský a muzikantský je přece mnohem barevnější. Pravdou je, že například proti všesměrovému (kulovému) má směrový mikrofon jednu obrovskou výhodu pro nahrávání v domácích podmínkách: není tolik citlivý na mizernou akustiku. Na druhou stranu toto nesmyslné dogma (mám na mysli oblibu kardioidních mikrofonů jako „první volbu“) zasahuje i do studií, která do své akustiky investovala dostatek snahy a která se za svoji akustiku stydět nemusí. Zavalen dogmatem, že „takhle se to dělá“, si málokdo uvědomí, že například všesměrové mikrofony mají oproti kardioidním (nebo směrovým obecně) pro studiovou práci vedle zmíněné nevýhody (která v dobré akustice přestává být nevýhodou) také mnohé zásadní výhody (neřeknu, čtěte náš časopis a dozvíte se). Podobně jsme na tom s přehlížením dalších typů mikrofonů, tedy vedle dyna-mických (někdy se na dynamiku ve studiu dá točit i zpěv) zejména páskových, i když tady lze nezájem o tuto zajímavou technologii vysvětlit jejich „zkaženou reputací“. 

Kolega Jirka Randula nám v jedné ze svých mistrně zpracovaných recenzí (najdete ji v MS 06/2011) princip páskového mikrofonu již vysvětlil, a to aniž by tušil, jak značně mi ulehčí práci, protože ho nyní mohu volně citovat. Srdcem vložky páskového mikrofonu, jak správně píše, je tenký, zpravidla příčně či podélně rýhovaný proužek hliníku (angl. „ribbon“), který je napnut podélně mezi odlišnými póly dvou silných perma- nentních magnetů. Tento elektromechanický prvek bývá anglicky někdy souhrnně označován jako „motor“. Pásek je rozechvíván rychlostí pohybu molekul vzduchu - mikrofon je tedy „rychlostně citlivý“, na rozdíl od „tlakově citlivých“ kondenzátorových a dynamických typů. Pohyb pásku v magnetickém poli vytváří na jeho koncích signál v podobě střídavého proudu, podobně jako u dynamických modelů. Protože impedance krátkého páskového motoru je velmi malá (řádově desetiny Ohmu), je dále signál veden přes transformátor, který jej impedančně a napěťově přizpůsobí pro připojení přes mikrofonní vedení do předzesilovače. Takové řešení v sobě spojuje pozitiva kondenzátorové i dynamické konstrukce. „Motor“ sám je velmi lehký a tudíž i citlivý, současně je jednoduchý a v určitém směru tedy spolehlivý a odolný. Jako všechno na světě má, či spíše měl, tento princip také své stinné stránky. Právě kvůli nim v minulosti provázely páskové mikrofony nelichotivé zprávy o tom, že díky své nízké citlivosti šumí, zní jako „pod dekou“ (rozuměj bez výšek) a jejich systémy jsou křehké a zranitelné. To všechno samozřejmě byly výtky oprávněné, ale od těch dob došel vývoj materiálů pro výrobu mikrofonů obrovský kus cesty a tak dnes už je všechno jinak. Vraťme se ale na začátek této cesty, tedy do doby, kdy nahrávací studia patřila výhradně vysílacím společnostem a kdy nej-oblíbenějším tancem byl charleston.

Harry F. Olson - patent
Jeden z nejstarších dochovaných výkresů páskového mikrofonu je z patentu č. US2699474 nazvaného „Velocity Microphone", který u amerického pantentového úřadu v lednu roku 1955 podali pánové Harry F. Olson a John Preston.

Příběh vzestupu a pádu

Když se začátkem dvacátých let minulého století německý fyzik Walter Schottky (ano, ten který vynalezl mimo jiné i tetrodu a po němž je pojmenovaný jeden druh usměrňovacích diod a několik dalších užitečných věcí) spolu se svým kolegou Erwinem Gerlachem zabývali výzkumem chování vodičů v magnetickém poli, došli ke zjištění, že tenký vodivý pásek pružně zavěšený v permanentním magnetickém poli dokáže svým pohybem generovat elektrické signály. Tento důležitý objev později díky píli kolegy Gerlacha vyústil ve dvě pro náš obor důležité konstrukce: páskový mikrofon (1924) a páskový reproduktor (1930). Na prvním provedení komerčně úspěšného páskového mikrofonu, který se posléze na dlouhou dobu zabydlel v mnoha rozhlasových studiích napříč Severní Amerikou, měl lví podíl konstruktér a průkopník v našem oboru, Harry Olson. Právě jemu se díky technickému vývoji podařilo vyřešit dětské problémy nové technologie (především kde vzít stabilní permanentní magnetické pole - původně ho generoval dvojicí cívek napájených z olověné baterie, což se ukázalo jako nepraktické), a tak v roce 1931 mohla značka RCA slavnostně představit světu svůj PB-31, první sériově vyráběný páskový mikrofon na světě. 

Někteří z vás nad tím možná pokrčí nosík a nechápavě zavrtí hlavou. „Proč vymýšlet páskový mikrofon se všemi jeho nectnostmi, když se v praxi už několik let používaly mikrofony kondenzátorové?“ Máte pravdu, princip dnes hojně používaných kondenzátorových mikrofonů je skutečně starší než princip mikrofonů dynamických (už jsem se zmiňoval, že se páskové mikrofony z hlediska principu řadí mezi dynamické?) a první komerčně prodávaný mikrofon s kon-denzátorovou vložkou byl vyroben v roce 1922 (Western Electric 7A, podle návrhu Edwarda C. Wente). Práce s tehdejšími kondenzátorovými mikrofony byla poměrně problematická. Sama vložka, tehdy napájená polarizačním napětím kolem 200 V, byla citlivá na vlhkost a i při mírné změně teploty se často stávalo, že z mikrofonu (kromě hlasu) bylo slyšet podivné praskání, jako když se smaží řízky. Druhým problémem byla omezená životnost elektronek, které byly použity ve vestavěném předzesilovači. Problémem do třetice bylo, že tehdejší kondenzátorové vložky byly výhradně tlakové, vykazovaly tedy všesměrovou snímací charakteristiku a to až do roku 1929, kdy někoho při instalaci Chicagské opery napadlo umístit všesměrovou vložku do akustického reflektoru. Použití všesměrového mikrofonu v rozhlasové praxi tehdy na jedné straně znamenalo výhodu, kdy se rozhlasoví herci při předčítání her mohli pohybovat všude kolem mikro- fonu postaveného ve středu místnosti. Na druhou stranu to ale také znamenalo, že veškeré hlukové pozadí pozdně industriální Ameriky bylo díky všesměrovosti mikrofonu slyšet také na rozhlasových vlnách. Oproti tomu páskový mikrofon byl přes několik dětských nemocí ke změnám teploty zcela netečný, nativně vykazoval osmičkovou a tedy směrovou snímací charakteristiku, a co víc, ve svém elektronickém obvodu nepoužíval žádné elektronky. Suma sumárum – z dnešního pohledu můžeme říct, že vynález páskového mikrofonu tehdy vytrhl rozhlasovým společnostem trn z paty. 

Čím větší bloud, tím tvrdší pád

Svět je ale nesmírně nevděčné místo a ten zvukařský obzvlášť. Původní jednoduché, leč problematické, Wenteho zapojení postupem času nahradilo modernější zapojení s vysokofrekvenčním oscilátorem, které překonalo zmíněnou náchylnost na atmosférické vlivy a defi- nitivně obrátilo pozornost zvukařského světa (tedy toho studiového) ke kondenzátorovým mikrofonům. Když se o pár let později v roce 1962 zásluhou fyziků Gerharda Sesslera a Jamese Westa, pracujících tehdy v Bellových laboratořích v New Jersey, podařilo vyvinout předpolarizovanou (elektretovou) kondenzátorovou mikrofonní vložku, která byla a je oproti klasickým vložkám laciná na výrobu, masivnímu rozšíření kondenzátorových mikrofonů už nestálo nic v cestě a páskové mikrofony postupně v tichosti odešly do ústraní. Ovšem vědecký pokrok se ani pro ně nezastavil. Typické problémy, které byly původním páskovým mikrofo-nům vyčítány, se postupně podařilo vyřešit. 

Problémy, které nás už nepálí

Nejvážnější nevýhodou, která mimo jiné také lezla do peněz, bývala křehkost mikrofonní vložky páskových mikrofonů. Už jsme si řekli, že membrána páskového mikrofonu, tedy samotný pásek, býval vyroben z hliníku, několik mikrometrů tenké vrstvičky hliníku. Aby se na výstupu vložky vůbec objevilo nějaké zpracovatelné napětí, musel být pásek také poměrně dlouhý (někdy i přes 6 cm). To ale znamenalo, že byl také křehký a mnohdy stačilo mikrofon špatně položit (některé mikrofony se nesměly pokládat vůbec) a došlo k roztažení pásku vlastní vahou a tedy ke znehodnocení mikrofonu. Mikrofon sice fungoval dál, ale ztratil na citlivosti a samozřejmě i na zvuku. To trochu souvisí s dalším neduhem, a sice pověstí, že páskové mikrofony „šumí“. Fakt, že mikrofon ztratil na citlivosti, bohužel není na první pohled zřejmý, a tak uživatelé mnohdy ani netušili, že mají v ruce defektní mikrofon s horší citlivostí. Na vstupech předzesilovače samozřejmě bylo nutné nastavit zisk na vyšší úroveň a protože užitečného signálu bylo kvůli ztrátě citlivosti málo, poměr signálu k šumu se zhoršil a nahrávka pochopitelně šuměla. Na druhou stranu samozřejmě nutno dodat, že i tady platí, že na každém šprochu je pravdy trochu. 

RCA PB-31
Po překonání prvotních technologických problémů konstrukce páskového mikrofonu byl firmou RCA v roce 1931 představen první sériově vyráběný páskový mikrofon na světě PB-31.

Páskové mikrofony nikdy citlivostí a oslnivými odstupy nevynikaly, a byly tak náročné na kvalitu předzesilovače, od kterého vyžadovaly schopnost vysokého vstupního zesílení a nízký vlastní šum. To v dřívějších dobách nebylo nic samozřejmého, předzesilovače konstruované pro kondenzátorové a dynamické mikrofony s řádově vyšší citlivostí mnohdy použití s páskovými mikrofony jednoduše nevyhovovaly. Oba v předchozím odstavci popsané neduhy jsou díky technickému pokroku dnes již minulostí. Byly vynalezeny nové magnetické slitiny s velmi vysokou remanencí, které jsou schopny dodávat trvalé magnetické pole silnější, díky čemuž se v pásku mikrofonu indukuje vyšší napětí. Protože úroveň vlastního šumu zůstala stejná, důsledkem je, že mikrofon díky silnějšímu magnetu o poznání méně šumí. 

Další výzvou, před kterou stáli výrobci páskových mikrofonů (kterých mnoho nezbylo), bylo poradit si s křehkostí vodivých pásků, sloužících v mikrofonech tohoto typu zároveň coby membrána i vodič. Některým přišla vhod hojně se rozšiřující sli- tina hliníku, mědi, hořčíku a manganu, která přišla na svět pod obchodním jménem „Dural“ (například firma B&O), jiní hledali cesty, jak zpevnit klasický hliníkový pásek pomocí podélného rýhování (Beyerdynamic) a jiní přemýšleli, zda by se pásek nedal podložit vrstvou něčeho pevnějšího (sE, Audio-technica, Crowley&Tripp). Ve všech případech jsou výsledkem páskové mikrofony, které jsou odolné proti nevlídnému zacházení minimálně stejně jako jejich kondenzátoroví kolegové a navíc bez zničení snáší relativně vysoký akustický tlak. Příkladem za všechny budiž páskové mikrofony Beyerdynamic M160, které jsou už přes padesát let zvyklé cestovat po světě v nejednom mikrofonním kufru (jsou určeny i pro použití “live”) a pokud vím, k hromadným úhynům u nich nedochází a vyrábí se dodnes. Moderní (i když zde je výraz „moderní“ docela relativní) páskové mikrofony můžeme bez obav používat velmi blízko kytarových aparátů (například jako zvukař Eddie Kramer při nahrávání Led Zeppelin), před či nad bicí sadou, trumpetami i před zpívajícími křiklouny. Všeobecně rozšířený je také mýtus, že páskové mikrofony nesnášejí phantomové napájení. To je, přátelé, omyl. Pasivní páskové mikrofony jsou vybaveny trafem, a tak jim zapnutí phantomového napájení nevadí o nic víc než jejich dynamickým kolegům. Samozřejmě se předpokládá, že dotyčný uživatel-zvukař má jednak správně zapojené symetrické XLR kabely, a také že s nimi umí zacházet (nejprve všechno zapojit a AŽ POTÉ zapínat phantomové napájení - tedy zkráceně řečeno nezapojovat mikrofony už se zapnutým phantomem). Někteří výrobci dokonce nabízejí aktivní páskové mikrofony s vestavěným předzesilovačem, které phantomové napájení pro svoji funkci vyloženě vyžadují (například sE Voodoo VR2, Audio-Technica 4080, Royer R-122 a další). 

Bývalo, ale už není. Obecně se stále má za to, že zvuk páskových mikrofonů musí být, jak se hezky v Čechách říká „pod dekou“. To už opět nějaký čas není pravda a opět za to může technologický pokrok. Za původně „poddekózní“ zvuk páskových mikrofonů mohly na jedné straně dříve používané přizpůsobovací transformátory, a na druhé straně fyzické rozměry pásku a v souvislosti s nimi velké tolerance při sesazení do těla vložky. Ve všech těchto oblastech došlo k pokroku, takže dnešní moderní páskové mikrofony jsou schopny dosahovat vyrovnané kmitočtové odezvy v celém slyšitelném rozsahu, tedy do 20 kHz. Příkladem za všechny budiž aktivní páskový mikrofon sE Neve RNR1, který má víceméně vyrovnanou kmitočtovou odezvu až do 25 kHz. U některých mikrofonů (zejména u pasivních) dosahují výrobci zlepšení chování ve výškách použitím sofistikovaného akustického rezonančního obvodu. To je případ například zpěvového páskového mikrofonu Beyerdynamic TG V90r či stále vyhledávanějšího pasiv-ního páskáče sE Electronics Voodoo VR1. Páskové mikrofony od předválečných let překonaly své dětské nemoci, vyspěly, a co se kvality zvuku týče dorostly do úrovně svých kondenzátorových kolegů. Původní slávy se zatím nedočkaly a upřímně řečeno se to dle mého soudu ani nedá očekávat. Přesto mnoha producentům učarovaly, protože i u páskáčů najdeme výhody, které nám ani dnešní moderní kondenzátorové mikrofony nedokázaly (a sotva kdy dokáží) nabídnout. 

Páskový mikrofon - základní princip
Srdcem vložky páskového mikrofonu je tenký, zpravidla příčně či podélně rýhovaný proužek hliníku (anglicky: „ribbon“), který je napnut podélně mezi odlišnými póly dvou silných permanentních magnetů.

Proč se zamilovat do páskáče

Na předchozích stránkách jsme si popsali všechny dokola omílané nevýhody páskových mikrofonů, ale jaké jsou tedy jejich výhody? Proč by se v dnešní době, kdy se poměrně slušný kondenzátorový mikrofon dá pořídit za méně než pět tisíc korun, měl někdo zabývat páskovými mikrofony? Důvodem za všechny je barevný zvukový charakter.

Čas od času se mě lidé ptají, který mikrofon je nejlepší „na všechno“. Vždy se jim snažím vysvětlit, že neexistuje žádný univerzální zázračný mikrofon, který by za všech okolností zněl skvěle. Každý mikrofon má svoji barvu a své nezaměnitelné vlastnosti. V duchu práce s barvami zvuku a náladami hudby vždy tento proces přirovnám k malíři tvořícímu svůj obraz. Jakýpak obraz by asi namaloval, kdyby měl na své paletě jen jednu barvu? Jaképak nahrávky dokážeme natočit, budeme-li mít ve své výbavě pouze jeden jediný mikrofon? Odpovězte si sami. 

Páskové mikrofony rozhodně nejsou a nemohou být oním univerzálním mikrofonem „na všechno“. Jejich obrovskou předností je ale zvuková barevnost a nevtíravost, což je proti často brilantnímu zvuku kondenzátorových mikrofonů vlastnost velmi vítaná. Páskové mikrofony mají totiž neuvěřitelnou vlastnost, a sice, že dokáží zkrotit zvuky, které by jinak byly protivné. Taky se vám stává, že navzdory veškeré snaze se vám prostě nedaří najít ten správný zvuk? Člověk běhá se sluchátky a s různými mikrofony kolem nástroje, posunuje muzikanta po studiu a ne a ne se přiblížit představě zvuku, který by se mu do nahrávky hodil? V takových situacích dokáže páskový mikrofon někdy doslova zachránit život či nahrávku. Vzpomeňte si kupříkladu, jak nehezky dokáží znít sólové housle snímané kondenzátorovým mikrofonem. Zapátrejte v paměti po tom, jak těžko se dostává „maso“ elektrických kytar z komba nahraného klasickou dynamikou, jak dokáže být ostrá trumpeta, či jak těžko se z činelů dostává všudypřítomné syčení. To všechno jsou aplikace, kde páskový mikrofon dokáže divy. Také všichni, kdo hledají trochu teplých „vintage“ barev v moderním brilantně převýškovaném světě, ti, kdo si kvůli tomu pořizují lampové předzesilovače či cívko-vé magnetofony, ti všichni by si rozhodně měli páskové mikrofony vyzkoušet. Právě v nich totiž dost možná najdou řešení a způsob, jak docílit zvuku, který tak pracně po léta hledají.

Kapitolou samou o sobě je zpěv. V naší řeči plné sykavek je mnohdy problém najít konden-zátorový (a často i dynamický) mikrofon, na který by sykavky nevynikaly tak, aby člověk při mixu nestrávil hromadu času zmírňováním sykavek (někdy nepomůže ani de-esser). Také tady jsou páskové mikrofony doslova darem z nebes. Zajímavé je, že ačkoliv dokáží zvuk vyhladit a zbavit protivného charakteru, nahrávce ve výsledku výšky nechybí a hlas je barevný, přirozený a srozumitelný. Jako důkazy, že nelžu, vám mohu předložit například vysoce hodnocené nahrávky z poslední desky Wabiho Daňka ne- bo co do počtu sólistů pestrobarevnou desku Blázinec či chystané jazzové album Evy Pilarové (a jistě spoustu dalších, o kterých nevím). 

Výhodou, v tomto článku zatím nepopsanou je, že všechny páskové mikrofony jsou přirozeně osmičkové směrové charakteristiky (tedy až na několik málo výjimek, vesměs z produkce německé firmy Beyerdynamic). Vyplývá to z rychlostní gradientní povahy snímacího systému a pro nás to přináší ten zajímavý fakt, že páskové mikrofony jsou na zvuk citlivé zpředu, zezadu, ale ze stran jsou prakticky „hluché“. Toho se samozřejmě dá výtečně využít. Například můžeme mikrofon umístit a natočit tak, aby všechny nechtěné zvuky, se kterými máme ve formě přeslechů v nahrávce potíže, zůstaly v hluchých úhlech a tudíž do snímaného zvuku přeznívaly minimálně. 

V akusticky utlumených studiích si můžeme dokonce dovolit použít místo obvyklých sluchátek dvojici odposlechových reproduktorů, umístěných v pravém úhlu od osy páskového mikrofonu, tedy do oblasti, kde je osmičkový mikrofon necitlivý. Tím můžeme pomoci například zpěvákům, kteří se z nějakého důvodu se sluchátky na hlavě necítí ve své kůži. Poslech z odposlechových beden jim lze pustit v přiměřené hlasitosti a přitom dosáhnout poměrně čisté nahrávky s jen velmi malým přesle- chem playbackovaného základu (za ten většinou mohou odrazy místnosti). Možná namítnete, že osmičkovou směrovou charakteristiku mají také některé kondenzátorové mikrofony a budete mít samozřejmě pravdu. I s nimi můžete použít tuto techniku, s páskovými mikrofony to ale podle mých zkušeností funguje přece jen o poznání lépe. Osobně si takové chování vysvětluji nuceným charakterem osmičkové směrovosti u kondenzátorových mikrofonů, která se skládá zpravidla ze dvou opačně směrovaných a polarizovaných kardioid. 

Páskové mikrofony - použití
Použití páskových mikrofonů není omezeno jen kytarami potažmo zpěvem. Hodí se také na celou řadu dalších nástrojů a to v některých případech i lépe, než často bezmyšlenkovitě používané kondenzátorové modely.

Nejspíš asi víte, že mikrofony osmičkové směrové charakteristiky snímají zvuk nejen zepředu, ale také zezadu. Ačkoliv je díky užším lalokům poměr snímání přímého a okolního odraženého zvuku prakticky stejný jako u kardioidy (u obou činí 1,7:1), najdou se situace, kdy je snímání zadní strany mikrofonu (zadní lalok) nežádoucí. Příkladem za všechny budiž například odrazivá plocha skla průhledového akustického okna mezi režií a studiem. V mnohých studiích, které jsem navštívil, jej mají svislé (nikoliv zkosené, jak by mělo být), a tudíž velkou část zvuku škaredě odráží zpět do místnosti. S páskovým mikrofonem (a stejně tak se všemi ostatními mikrofony) si musí člověk být této vlastnosti vědom a nasměrovat mikrofon tak, aby byl k přímému odrazu necitlivou stranou. K odstínění zadního laloku, pokud je to třeba (pokud například nenahráváme duet na jeden mikrofon), si můžeme pomoci použitím akustických paravánů. Malé paravánky, jako jsou například sE Reflexion Filter nebo Vicoustic Flexiscreen Lite, se dají pro stejný účel použít i na vysokém pevném stojanu, například používáme-li osmičkové mikrofony nad bicí sadou jako overheady. 

Dovolte mi použít závěr předchozího odstavce coby oslí můstek, kterým se dostaneme do praktické části mého článku o páskových mikrofonech. Zmínil jsem, že páskové mikrofony se dají použít nad bicí sadou coby dvojice overheadů, tedy mikrofonů, jejichž úkolem je snímat tento objemný nástroj jako celek. Takové použití páskových mikrofonů je velmi vyhledávané, zejména pokud chceme dosáhnout nevtíravého barevnému charakteru činelů, který tento způsob snímání dokáže produkovat. Budeme-li mluvit o různých snímacích technikách, automaticky vás jistě napadá použití systému M-S (Mid-Side), ve kterém můžeme s výhodou využít osmičkové směrovosti páskových mikrofonů. V něm můžeme jako střední  „Mid” mikrofon použít buď hyperkardioidní Beyerdynamic M160 (jedna z těch zmíněných výjimek co se směrovosti páskových mikrofonů týká), nebo si pomoci kardioidním či všesměrovým kondenzátorovým mikrofonem. Takto byla (tedy mimo jiné) ve studiích Českého rozhlasu v Karlíně natáčena bicí sada pro desku Blázinec pod vedením zvukových mistrů Marka Štiftera a Michala Pekárka (viz anketa na konci článku).

Pokud vám nevyhovuje snímací systém M-S, můžete použít jednu z nejstarších mikrofonních technik, pojmenovanou po svém tvůrci a vynálezci stereofonie (tehdy zvané „Binaurální zvuk“), Alanovi Blumleinovi. Jedná se také o koincidentní, a tedy zcela monofonně kompatibilní stereofonní techniku, která využívá dvojici stejně umístěných, ovšem o 90 stupňů pootočených osmičkových mikrofonů. Takováto sestava se dá velmi snadno umístit do prostoru nebo nad bicí sadu, a díky velmi přesné směrové lokalizaci se osvědčuje všude, kde je v nahrávce třeba vystihnout rozmístění jednotlivých nástrojů (to platí samozřejmě i pro jednotlivé bubny bicí sady) i akustický charakter místnosti. 

Obecnou nevýhodou koincidentních technik je místy problematické podání hloubky stereofonního obrazu. Pokud by pro vás měla být tato jejich vlastnost překážkou, není nic jednoduššího, než se vydat cestou, kterou se vydal britský zvukař Tony Faulkner, když v roce 1981 (inspirován Blumleinovou technikou) umístil oba souhlasně orientované osmičkové mikrofony na 20 cm dlouhou hrazdičku. Tím sice roztrhl koincidenci, a tedy zhoršil kompatibilitu při smíchání do monofonního signálu, dostal tím ale zpět do hry časovou složku, tedy zpoždění zvuku mezi oběma mikrofony. Tato časová složka hraje v lidském vnímání prostoru velkou roli, a tak výsledkem je technika, která za použití dvojice osmičkových mikrofonů na jedné straně zachovává živý charakter nahrávky, na druhé straně také vyniká velmi dobrým podáním stereofonního obrazu. Když jako dvojici použijete mikrofony páskové, je zvuk snímaný tímto způsobem jemný a barvitý, dalo by se říci opravdu „vintage“.

Páskové mikrofony - techniky snímání
Každá z popsaných stereofonních technik, využívajících mikrofony s osmičkovou směrovostí, má své výhody i nevýhody a je samozřejmě na vás, které jejich vlastnosti jsou pro vaši nahrávku důležité.

Páskové mikrofony se s trochou opatrnosti dají na bicích použít také kontaktně. Výtečně vycházejí na hihatce (můžete je slyšet na nahrávkách zvukaře Bruce Swediena), mnozí je využívají i venku před kopákem (40 cm daleko na úrovni horní hrany a pozor na hladinu SPL - o tom za moment), v určitých případech se hodí třeba i na jazzový bubínek. 

Kytara elektrická hlasitá

Samostatnou kapitolou je snímání kytarových aparátů, což je v dnešní studiové praxi snad nejčastější aplikace, v jaké páskové mikrofony můžeme vidět. Ať už samostatně, nebo bok po boku s jiným mikrofonem (často obligátní SM57, M201TG, MD421, oblíbené jsou také velkomembránové kondenzátorové tužky s odlišnou barvou zvuku), dokáží páskové mikrofony poskytnout pro další zpracování výrazně jiný zvuk, než na jaký jsme zvyklí z dynamických či kondenzátorových modelů. Dříve než postavíte mikrofon těsně před „vytavený“ kytarový aparát, bývá dobré zkontrolovat ve specifikacích výrobce, jaký snese maximální akustický tlak. Přesto, že jsou dnešní páskové mikrofony v této disciplíně výrazně dál, než jejich předchůdci (a páskovými mikrofony se dnes dá snímat klidně i kopák: za určitých podmínek a na určitém místě!), opatrnosti není nazbyt. Pokud máte podezření, že by váš mikrofon extrémní hlasitost zvuku před bednou nemusel ustát, nezoufejte: stačí mikrofon v ose naklonit o 15-30 stupňů tak, aby pásek systému nebyl rovnoběžně s reproduktorem, a případně jej ještě opatřit molitanovou „vinčucí“. Tento trik můžete samozřejmě použít také i u jiných hlasitých nástrojů, jakým je kopák (tam je to téměř nutností) či basové aparáty, ale vedle páskových funguje i na kondenzátorové mikrofony, kde se často setkáváme s podobným problémem. 

Stejně jako se všemi ostatními mikrofony vyžaduje nahrávání kytar pomocí páskáčů trochu laborování, ale to už asi ze svých zkušeností všichni víte. Dobrá výchozí pozice je 10 cm před středem reproduktoru, ale pokud nebudete hrát brutálně nahlas, nemusíte se bát jít s mikrofonem třeba až na mřížku (ostatně mezi jinými Brian Setzer nebo skupina Aerosmith tak jezdí po turné už docela dlouho). Nasměrováním k okraji membrány reproduktoru lze pak zvuk udělat „kulatějším“ a naopak snímáním více na střed získáme průrazný zvuk posazený více ve vyšších středech. Pokud použijete nízkou šibenici (mluvím samozřejmě o mikrofonním stojanu), můžete měnit polohu mikrofonu jednoduše otáčením ramene podél svislé osy stojanu, aniž by se dramaticky změnila vzdálenost od zdroje zvuku (jak jsme si řekli, páskové mikrofony mají proximity efekt poměrně výrazný). Alternativní pozice, která kytarám pro vaši nahrávku může přinést ten kýžený zvuk, je cca 60-80 cm daleko od bedny. V této poloze není přímý zvuk z bedny již tak silný, a tak je pochopitelně již potřeba počítat také se zvukem odraženým z místnosti, který snímá zadní lalok nativně osmičkového páskového systému. To není nutně na škodu, jak si mnozí myslí, v mnohých případech dokáží odrazy z místnosti dodat zvuku kytar či bicí sady (kde se páskáče často používají i na ambientní mikrofony) na živosti. Tady bych na moment drobně odbočil, abych opět apeloval na to, že nahrávací studio by mělo mít akusticky upravenou nahrávací místnost (v ideálním případě variabilní) tak, aby se v ní daly podobné nahrávky vůbec pořídit. Další vhodnou technikou je kombinace obou předchozích, tedy dynamický mikrofon umístěný kontaktně blízko aparátu, doplněný o páskový mikrofon (nebo sestavu dvou páskových mikrofonů pro stereofonní ambient) ve vzdálené pozici. Jako všude ve zvukařině i tady platí, že kreativitě se meze nekladou a od dob, kdy Duke Elington pronesl okřídlenou větu „If it Sounds Good it is Good!“, nic není zakázáno.

Znamená to také, že vedle elektrických můžeme páskový mikrofon či mikrofony (Blumlein) zkusit použít třeba taky na kytary akustické. Zde je dobrým výchozím místem pozice 20 cm před čtrnáctým pražcem, zkusit můžete také zhruba metr široké A-B či jako doplňkový pár mikrofonů pozici „overhead“ cca 60 cm nad hlavou hráče. Velmi pěkně vycházejí také na pětistrunné i tenorové banjo, kde se dají použít tytéž techniky co na kytaru, a také na dobro (kdo to neznáte, to je taková ta rezofonická kytara hraná naležato), u kterého je samozřejmě potřeba mířit mikrofony shora dolů.

Beyerdynamic TG V90r
Beyerdynamic TG V90r - Osazení miniaturního pásku do štěrbiny mezi pólovými nástavci vyžaduje výjimečně klidnou osobnost s pevnou rukou. U firmy Beyerdynamic jsou takové dámy jen dvě a nesmírně si jich tam cení.

Šest set sedmdesát osm sykavek na zpěvu

Páskové mikrofony, to ale zdaleka nejsou jenom bicí, kytary a nástroje vůbec, naopak: je ještě jedna aplikace, kde se vám bude nesmírně hodit jejich teplý zvukový charakter se sametovou barvou výšek. Čeština je oproti jiným jazykům plná sykavek, se kterými některé typy kondenzátorových mikrofonů (zejména ty, jejichž zvuk výrobci označují jako „moderní“) mohou mít trochu problémy. Jakkoliv mohou naostřené zpěvy (v angličtině tomu říkají „airy vocals“) slušet třeba Natalii Imbruglia, u nás často můžeme narazit spíše na zpěváky či zpěvačky, jejichž sykavky jsou z různých důvodů nadměrně výrazné či ostré. Taková vada se z nabrané stopy odstraňuje velmi složitě. Pokud nepomůže ani citlivě nastavený de-esser, je prakticky jediným způsobem, jak sykavky šetrně umravnit, mravenčí práce s vystřiháním a ztlumováním všech jednotlivých sykavek (nejšetrněji se to dá udělat například s pomocí objektové editace). Přitom problému se sykavkami lze předejít už při nahrávání a jednou z nejúčinnějších technik je použít na takový protivný zpěv páskový mikrofon. Ten totiž, jak jsme si řekli, záhadně dokáže sykavky obrousit na únosnou míru, a to většinou (tady záleží na použitém typu páskáče, resp. jeho kmitočtové odezvy) aniž by zvuk ztratil detaily na výškách. Obdobně to funguje například u houslí, které v sólových pasážích snímány zblízka kondenzátorovým mikrofonem dokáží být jedovaté (záleží samozřejmě na nástroji a hráčské technice) a volba páskového mikrofonu je způsob, jak jim od takového nepříjemného zvuku odpomoci. 

I armatura umí hrát

Pokud budete ctít směrovou charakteristiku a mírně omezenou schopnost snášet vysoký akustický tlak, lze páskové mikrofony použít prakticky všude stejným způsobem, jako používáte jejich kondenzátorové kolegy. Hodí se pro snímání klavíru klasickou technikou A-B i koincidentní technikou Blumlein pair nad kladívky nebo nad pancířem na hraně skříně. Páskáče často najdeme také jako spot mikrofony při snímání orchestru, a ještě častěji se s nimi setkáváme při nahrávání dechů, kde výtečně plní funkci jak kontaktních, tak zejména ambientních mikrofonů, umístěných po stranách dechové sekce tak, aby snímaly živý prostor nahrávací místnosti. Také tady doceníte „uhlazovací“ schopnost páskových mikrofonů, díky které mnohdy řezavá trubka dokáže měkce zapadnout do celkového zvuku nahrávky.

Kam chodí spát mikrofony

Než odložíte toto číslo časopisu, spláchnete (ano, podle našich zkušeností si čas přečíst Music Store najdete nejčastěji na studiových toaletách) a půjdete se podívat po nějakém tom páskáči, dovolte mi podsunout vám ještě několik řádků ohledně péče a zacházení s páskovými mikrofony. Ačkoliv dnešní páskové mikrofony již nejsou tak křehké, jako tomu bývalo před šedesáti lety, i nadále platí, že bychom se k nim měli chovat jako k cenné části našeho studiového vybavení, tedy při nejmenším stejně šetrně, jako k jejich kondenzátorovým kolegům. Pokud mikrofon nepoužíváte, ukliďte jej do pouzdra (většina slušných výrobců je dodává s mikrofonem) a uložte jej na suchém a bezpečném místě, odkud nemůže spadnout. Tady je třeba dbát pokynů výrobce, které se mohou lišit. Například páskové mikrofony s dlouhým páskem (kupříkladu americké AEA R84/840) doporučuje výrobce dlouhodobě nepokládat, protože při vodorovném uložení by se pásek mohl prověsit vlastní vahou. Takové mikrofony se obvykle nechávají na stojanu, ovšem doporučuji pro ně vyhradit speciální bezpečné místo, kde nehrozí, že by stojan s mikrofonem nějaký nezbeda shodil. Pokud s mikrofony budete vyjíždět na natáčení mimo studio (často se natáčí v kostelech, koncertních sálech a podobně), pak je nezapomeňte chránit takřka jako rodinné stříbro. Rozhodně nevyjíždějte bez ochranných obalů, ve kterých je dodal výrobce a pokud cestujete častěji, pořiďte jim pevný, nejlépe prachu těsný přepravní kufr, ať vám šťastně slouží co nejdéle. Snad nejnebezpečnějším nepřítelem páskových mikrofonů jsou velké poryvy větru. O páskáče, které jsou konstruovány s ohledem na nevlídné zacházení na koncertech, kde se s poryvy větru počítá, se samozřejmě bát nemusíte, v ohrožení jsou zejména studiové modely s dlouhými pásky. Možná chcete namítnout, že ve studiu obvykle poryvy větru nebývají, vzpomeňte si ale na retnice (explozívní hlásky jako P či B), které dokáží na moment zahltit i vložku dynamických mikrofonů (a to už nemluvím o idiotech, kteří do mikrofonu foukají, aby vyzkoušeli zda už – či ještě – funguje). Proto vždy, když se chystáte použít páskový mikrofon na zpěv, nezapomeňte k němu vzít i účinný studiový pop-filtr (nejlépe dvojitý kombinovaný), který dokáže přenesení poryvů vzduchu na vložku mikrofonu spolehlivě zabránit.

Páskové mikrofony - snímání kytarových aparátů
Moderním páskovým mikrofonů nevadí ani „Randáll” z kytarových aparátů Marshall, zejména pokud mikrofon mírně skloníte, aby nebyl zcela rovnoběžně s membránou reproduktoru či blánou bubnu. Ideální zvuk do nahrávaného snímku je samozřejmě potřeba hledat stejně jako s každým jiným mikrofonem.

Poslední nebezpečí, které stojí za zmínku, je ohrožení mikrofonu phantomovým napájením. Řekli jsme si, že za normálních okolností díky symetrickému výstupnímu vinutí transformátoru a chytře vymyšlenému systému přenosu phantomového napájení páskovému mikrofonu phantom nevadí, ovšem stále je tady ono pověstné „kdyby“. Základní pravidlo, které se vyučuje na všech zvukařských školách včetně té naší říká, že phantomové napájení zapínáme až v momentě, kdy je vše správně zapojeno. Pokud se pravidla držíme, nehrozí nic ani páskovým, ani dynamickým a už vůbec ne kondenzátorovým mikrofonům, a to ani v případě, že náš pult má zapínání phantomu společné řekněme pro osm kanálů současně. Potíž nastává v momentě, kdy toto pravidlo neopatrností či nevědomostí porušíme. Zapojení samotného XLR kabelu ještě nemusí být velký problém, moderní XLR konektory osvědčených značek jsou konstruované tak, aby se nejprve spojila zem (1) a až poté současně oba signálové vodiče (2 a 3), což by náš mikrofon mělo ochránit. Velké problémy ale nastanou, používáme-li přepojovací pole (tzv. patch panel) s telefonními svorkami. Ta jsou pro páskové a ostatně i pro dynamické mikrofony v kombinaci s phantomovým napájením doslova vražedná, protože při zasouvání konektoru dojde (byť krátkodobě) k nevhodnému propojení napájení na signálové vodiče. Pokud tedy ve studiu používáte přepojovač telefonního typu (nejčastěji bantam nebo 6,3 mm), dejte si při práci s nimi obzvlášť velký pozor. 

Když už jsme u propojovacích prvků, tak bych zmínil ještě jednu, pro použití páskových mikrofonů důležitou věc, a sice kabely. Řekli jsme si, že výstupní signál zejména z pasivních páskových mikrofonů není zrovna nejsilnější, a že je proto zapotřebí slušného nízkošumového předzesilovače s velkým vstupním ziskem. Velký zisk ale znamená, že předzesilovač zesílí všechno, co mu přijde na vstupní XLR svorky, tedy i veškeré rušení, které se nachytá na vedení mikrofonního kabelu, přičemž čím méně kvalitní kabel to je, tím více rušení cestou posbírá. Proto bych si dovolil doporučit použití kvalitních kabelů minimálně s dvojitým protiběžným stíněním, v lepším případě v provedení Star-Quad. Před časem jsem se na vlastní uši přesvědčil, že na kvalitě mikrofonního kabelu opravdu velmi záleží (v našem studiu nám před časem signál z vysílače Cukrák lezl do každého záznamu) a s páskovými mikrofony to vzhledem k výše zmíněnému platí dvojnásob.

Páskové mikrofony - bicí
Nad bicí sadou si páskové mikrofony již také našly své místo. Můžete je vidět a slyšet zejména v měkčích hudebních stylech, kde dokáží svoji barevností podtrhnout celistvost zvuku sady. Mezi typicky používané stereofonní techniky patří například zde zobrazené široké A-B (vlevo), nebo také v textu popsaný koincidentní systém Blumlein stereo pair (vpravo).

Na cílové pásce

Jak říká Bruce Swedien, mikrofony jsou tajnou zbraní každého zvukaře, černá magie voodoo, kterou používá, aby nahrávka hrála osobitě a přitom skvěle. V dnešní době digitálních záznamů je návrat k používání páskových mikrofonů pro mnoho studií vítanou možností, jak svoji zvukovou paletu znovu obohatit. Páskové mikrofony už zdaleka nejsou překonanou technologií, díky pokroku v minulých letech si opět po právu získaly pozornost zvukařů a producentů, kteří s oblibou využívají jejich unikátních vlastností, které jsme si v tomto článku popsali. Pokud vás po přečtení mého článku páskové mikrofony alespoň trochu zaujaly a chtěli byste si nějaký ten páskáč na vlastní ucho vyzkoušet, porozhlédněte se kolem. Když pominu nabídku ultra levných páskáčů z OEM produkce, které přece jen mají svá úskalí, u renomovaných firem jako jsou AEA, Audiotechnica, Beyerdynamic, Coles, Oktava, Royer, sE Electronics Neve, Shure a dalších najdete spoustu zajímavých páskových modelů k vyzkoušení. Nebojte se obrátit na společnosti, které u nás tyto značky zastupují, věřím, že vám všechny budou schopny vyjít vstříc a mikrofon, o který máte zájem, vám k vyzkoušení zapůjčí. Za sebe i za redakci našeho časopisu vám přeji příjemnou zábavu při hledání zvuků a následně mnoho skvělých a zvukově i hudebně zajímavých nahrávek.

Anketa k tématu

Ptali jsme se předních českých producentů, studiových a koncertních zvukařů:

Kdy jste prvně slyšeli o páskových mikrofonech a v jaké souvislosti?

Při jakých příležitostech používáte páskové mikrofony a čím jsou podle vás specifické?

Je něco, co u páskových mikrofonů obzvlášť oceňujete a proč je má smysl používat i v moderním nahrávacím studiu?
V čem podle vás páskové mikrofony i v dnešní době překonávají mikrofony založené na jiných principech (kondenzátorový, dynamický)?

-----------------------------------------------

Boris Carloff 

producent, studiový zvukař, zpěvák a sběratel mikrofonů - studio Sound Device

Poprvé jsem o páskových mikrofonech slyšel v souvislosti s Johnem Cashem, totiž, že převážnou většinu svých věcí zpíval na RCA 44. Používám je asi více než kondenzátory. Royery R122 od akustické basy po overheady, AEA od bicích roomů po country zvuk elektrických kytar a Beyery M160 od elektrických kytar po kompresovaný bicí mono room. U páskových mikrofonů obecně oceňuji zejména úžasnou barvu a to, jak akceptují extrémní nastavení EQ. Kromě právě uvedeného vynikají především v headroomu bez zkreslení a frekvenčních změn.

Martin Křížek 

studiový zvukař a muzikant - na volné noze

O páskových mikrofonech jsem se dozvěděl poprvé zhruba v polovině devadesátých let, pak jsem na ně zapomněl a zhruba před třemi lety jsem se o ně začal blíže zajímat. V našem studiu je používáme od zpěvu, přes bicí, basu až po kytaru, naposledy při nahrávání kapely ZottyCrossGregaross. Jsou specifické svojí možností přirozeného podání zvuku nástroje bez agresivních výšek s dostatkem basů a příjemných muzikálních středů. Také si umí výborně poradit s „krocením“ hrubých zkreslených zvuků Stratocastera. Výborně poslouží jako room mic a také když je potřeba „kulatá medová“ basa. V době digitálu dokážou přidat tu správnou analogovou „špínu“, která hraje. Obecně se páskové mikrofony výborně hodí pro snímání zvuků, kde je potřeba mít pod kontrolou agresivní výšky, poradí si velmi dobře se sykavkami. Jsou v dobrém studiu naprosto nepostradatelnou součástí mikrofonního setu.

Ecson Waldes

hudebník, producent, zvukař a masteringový specialista - studio Biotech

Páskové mikrofony registruji od dob, kdy jsem je viděl u starých filmových společností, konkrétně šlo o dobové legendy RCA, které se dnes s oblibou používají i po těch letech u nahrá-vání velkých filmových orchestrů. Dnes je používám nejčastěji při nahrávání bicích. Velký stereo ribbon AEA R88 používám na sejmutí celé sady ve vzdálenosti 2 metrů od bubnů, má skvělý temný, tlustý a zaprášený zvuk. Na dlouhý dozvuk místnosti používám dva ribbony Royer R121 ve vzdálenosti pěti metrů od bubnu. Royery mají jinou barvu, jsou míň tělnatý a s jasnějšími středy než AEA. Můj pohled na ribbony je především využití u nástrojů, u kterých nehledám čistotu a občas nudnou přesnost, kterou nabízejí třeba kondenzátory. Používám je dnes převážně jako charakterové mikrofony se specifickou barvou buď na bicí, nebo kytary. Nikdy ne jako hlavní mikrofon, od kterého očekávám detail, ale jako důležitý zdroj výrazné barvy. Zkrátka, ribbony používám jako druhý mikrofon, který má méně výšek, větší tělo a plnost, což se hodí u ostrých, zkreslených barev, kterým ribbon dodá určitou kulatost a scho-vá agresivní povlak kytarového komba. (Přiznám se, že třeba na kytary stále preferuju dynamické mikrofony).

Páskové mikrofony - na pozici „ambientů"
Velmi často najdete páskové mikrofony na pozici „ambientů”, tedy mikrofonů jejichž úkolem je snímat především odezvu akusticky živé místnosti a odrazy vybuzené hudebním nástrojem či aparátem.

Marek Štifter 

hudebni producent, skadatel a kytarista - studio LineArt Nusle

Poprvé jsem asi slyšel o páskových BBC mikrofonech. Určitě to musela být debata na téma coby&kdyby&cool sound. Pro mě jsou specifické při použití na zpěv, také na bicí OH, pokud používám MS Stereo, steel drum a cokoliv, kde mu to sluší. Díky páskáči jsem se naučil využívat jeho osmičku (fig. 8 polar pattern) a začal ji víc používat i u kondenzátorů. Osma je velká výhoda při natáčení více nástrojů dohromady díky své „nulové zóně“. Vždycky se chvilku drbu na hlavě, kreslím si plánek, ale pak nemívám s přeslechy problém. Páskové mikrofony mají svůj páskový zvuk - teplý, tlustý a plný detailů, které na vás nelezou z monitorů. Bezva barva do mixu vedle hi-fi kondenzátorů a zvukově sušších „dynamiků“. Myslím, že také mikrofony ostatních principů toho v celé své škále umí tolik, že nemohu říct, že by je páskové v něčem překonávaly, jen jsou prostě skvělé vedle nich. Můj oblíbený sE Electronics VR-1 vypadá jako tatranka.

Michal Pekárek

zvukař a producent - na volné noze

O páskových mikrofonech jsem se prvně doslechl v roce 1988 v rámci výuky na SPŠST. Pro mě je to zjednodušeně řečeno alternativa mezi kondenzátorovým (na určité věci přecitlivělým) mikrofonem a dynamickým, který je občas trochu necita. Má od obou to správné, zdají se mi barevnější, než dynamické, ale jsou takovým příjemným způsobem laxní k přenosu různých parazitních zvuků z nástrojů i úst. Uplatní se poměrně často a to i v nemoderních studíích. Zda v něčem ostatní překonávají – to nedovedu říct, ale přináší něco, co ostatní nedají: jiný druh čistoty/špinavost. Dlouho jsem hledal mikrofon na sejmutí zpěvu Hany Hegerové v písničce Rozdíl (album Mlýnské kolo v srdci mém) – ta píseň se na desce vymyká vším a chtěl jsem do ní vnést určitý neklid i v barvě zpěvu. Nakonec jsme jej ke spokojenosti všech zúčastněných natočili na Beyer M160.

Luboš Kocourek

zvukař studiový i koncertní - studio Kocis records

Prvně jsem o páskových mikrofonech slyšel v roce 1995, když jsem založil své první nahrávací studio, a kdy jsem sledoval jejich použití v pořadech „Live from Abbey Road“. Tenkrát byla jejich cena vysoká a dostupnost obtížná. Poprvé jsem měl tu čest se potkat s páskovým mikrofonem Royer v roce 2001 při nahrávání zkreslených kytar na desku skupiny FOB, a od té doby jsem vyhledával a zkoušel různé cenově dostupné páskové mikrofony. Před cca rokem mi byl představen mikrofon sE Voodoo VR-1, jehož zvuk jsem si oblíbil. Je skvělý, používám ho velmi často při natáčení el. kytar, ale velmi dobře se hodí na některé typy zpěvů, obzvláště ženských, a také jako doplňkový ambientní mikrofon. Tyto mikrofony mají příjemný, pevný zvuk, který se v závěrečném mixu velmi dobře prosazuje. Jejich zvuk je pěkně tlustý a částečně eliminuje digitální/ostrý sound při zachování výšek.

Páskové mikrofony - saxofon
Pokud je na to ve studiu čas, zkuste testovat a experimentovat. Veřím, že vás srovnávací test mezi různými mikrofony bude bavit přinejmenším stejně, jako tuto britskou saxofonovou legendu, kterou není nikdo jiný než Courtney Fitzgerald Pine.

Dominik Pecka

koncertní i studiový zvukař

Kdy jsem prvně slyšel o páskových mikrofonech a v jaké souvislosti? O páskových mikrofo- nech jsem prvně slyšel od táty, když mi bylo asi 14 let. Zmiňoval se o nich jako o archaismu. To ovšem netušil, že za pár let prodělají takovou renesanci. Pro mě mají smysl v tom, že mají specifické snímání transientů, mají tendenci zvuk zjemnit, jakoby zakulatit. Používám je vždy, pokud potřebuji zpříjemnit nějaký agresivní zvuk a dodat mu „tělo“. Nejčastější aplikace jsou kytary, vokál a overheady. Často pak nástroje daleko lépe sedí v mixu. Některé typy páskových mikrofonů mají doslova specifický retro charakter, který se těžko simuluje něčím jiným. V tom vidím jejich nezastupitelné místo.

Filip Mošner

koncertní i studiový zvukař - Mošner sound

O páskové mikrofony jsem se začal zajímat v souvislosti s pá-tráním, proč je zvuk bicích „té britské nahrávky“ tak příjemně měkký. Příčinou byl tehdy tuším Coles 4038. Hlavním důvododem zařazení páskových mikrofonů do našeho arzenálu byl náběr elektrické kytary, nicméně se skvěle hodí i na snímání žesťů, bicích... Jejich zvukový charakter je nezaměnitelný. Páskový mikrofon dokáže zakulatit náběr jinak ostrého zvuku bez ztráty detailu - mnohem elegantnější řešení, než následné použití korekcí. V čem překonávají ostatní principy? Neřekl bych, že překonávají, ale výhodou dobrého páskového mikrofonu je jeho specifický charakter. Podle mého názoru využití potenciálu páskových mikrofonů závisí hlavně v jejich použití na správném místě.