Warwick Bass Camp 2012

Baskytarový workshop pohledem účastníka
Kategorie: 
Autor: 
Warwick - lektoři kurzu
Lektoři baskytarového workshopu

Držím právě v ruce jedno z čísel časopisu Music Store, rozevřené na stránce s fotkou dnes už snad všem muzikantům dobře známé „party“ hudebníků z „Warvick Family“. Ovšem pozor! Toto není jen tak nějaká reklamní fotka, ale upoutávka na kurz! Ta akce se jmenuje Bass Camp 2012 a muzikanti z výše zmíněné „Rodiny“ během ní mají učit a trávit se svými studenty celé dny a večery téměř po celý týden. To nezní vůbec zle, proto sbírám své ne příliš valné znalosti angličtiny a „obouvám“ se do mohutných příprav na svou „velkou“ cestu.

Přichází den „D“ a já si to hrnu z Brna do malého německého městečka Markneukirchen, kde se nachází hlavní sídlo firmy Warvick a kde se mají dít ony „velké věci“. Výhoda pro nás Čechy je v tom, že cílová stanice se nachází vlastně nedaleko od českých hranic, takže cesta nádhernou přírodou v příhraničí netrvá příliš dlouho.

Uvítací večer, setkání s umělci a kolegy studenty, honosná večeře v podobě švédských stolů s velkým množstvím pití se koná v restauraci Alpenhof, kde už první večer probíhá bohatý program plný hudebních improvizací a uvítacích proslovů včetně organizačních záležitostí. Nejvýraznější personou celého večera je (jak se dalo čekat) heavy funkový „divoch“ TM Stevens, který je stále plný svého nikdy neuhasínajícího humoru a zároveň „postrkává“ lidi k tomu, aby se se sami zapojili do jeho jam session.

Warwick - studenti workshopu
Několikadenního workshopu se zúčastnilo přes čtyřicet studentů ze sedmi zemí

A tak se stane, že i já se vyhoupnu na podium a „zkusím“ nějakou tu svou „bluesárnu“ společně s basistou Andy Irvinem za popěvku TM. Za zmínku stojí přítomnost samotného bosse Warvicku Hanse-Petera, který nejenom že se zúčastnil každého večera, ale navíc se k lidem choval velice přátelsky, až měl člověk pocit, jakoby se tenhle pán každému účastníku Bass Campu věnoval zvlášť a plně do hloubky. To samé ale platí i o lektorech, kteří zde celý týden byli jen a jen pro nás a to nadoraz. O dopravu mezi jednotlivými stanovišti (Alpenhof - večeře, Hotel IFA Schöneck - luxusní nocleh, Warvick, hudební škola) se staral „crazy“ autobus, ve kterém nechyběl bar, kvalitní repráky, obrazovky a jehož „otevřené” horní patrobylo hojně využíváno k sezení. Všechno prosím v ceně kurzu, takže jsem po dobu celé akce neutratil ani jedno Euro.

Podstatná na tom všem je ale samozřejmě „basová“ výuka, která začala představením učitelů a diskuzí. U srdce mě velmi hřálo, když samotný TM vstal a prohlásil, že se učíme všichni navzájem. Také studenti dostali hodně prostoru pro vyjádření, proč se vlastně rozhodli hrát na basu, a samozřejmě nechyběl ani prostor pro otázky a odpovědi. Výuku jsem začal lekcí u italské basistky Antonelly Mazzy, která stále zdůrazňovala nutný předpoklad pro úspěšné hraní - otevřenost pro všechny styly hudby, převážně pak pro jazz, který podle ní je tou nejdůležitější školou. Pak prý nemůže muzikanta překvapit například nějaká ta „kudrlina“ od bubeníka ani v popu nebo v jakémkoli jiném hudebním stylu. Další z učitelů byl německý baskytarista Jäcki Reznicek, který učil základům druhé linie groove, vysvětlil vznik a způsob hraní. Zajímavé je, že jeho pohled na svět rockové muziky začíná právě u dvou až tří tónů a tím jakoby už bylo míněno všechno. S takovou figurou se pak člověk může setkat s čímkoliv a skvěle toto „cokoliv“ rozvinout v nekonečných hudebních variacích. Výklad každého učitele je jakoby držen za docela jiný konec, ale podstata zůstává stejná. To potvrdil i další skvělý učitel a hudebník Gunter Gebauer, který učil žáky hrát kvalitně jeden jediný tón a to v různých rytmických variacích. Člověk si tak snadno mohl ověřit, jak na tom je s hraním v prazákladech, pokud opustí všechny své navyklé „onanie“ s nástrojem, zastaví se a opravdu se v klidu zkoncentruje na zásadní věci, které tvoří veškeré hraní...

Po Gunterově lekci následovala přednáška John B. Williamse - muzikanta černé pleti, který před žáky předstoupil s velkou noblesou – a s elegantním vzezřením a velmi uklidňujícím projevem, působícím na posluchače tak trochu jako jazzbluesový recitál Davisovského období. Při hře na kontrabas, který střídal s baskytarou, předvedl svým žákům něco jako předem připravenou řeč, s nepatrně literárním nádechem. Před námi v tu chvíli stál člověk se dvěma tvářemi. Ta první odrážela jakoby syrovost pravého hráče - černocha z ulice, a ta druhá lehkost jazzového muzikanta s kontrabasem. Tento bývalý spoluhráč takových legend, jakými jsou například Billy Cobham, Dizzy Gillespie, či Louis Armstrong, se také dotkl oné „jednoduchosti“ a zdůraznil, že někdy méně znamená více, že je dobré cvičit pravidelně po troškách, než to „hrotit“ po dlouhých intervalech nicnedělání. Jak jsem pochopil z jeho řeči, nutná je především znalost stupnic, různých bluesových postupů, a pak to samozřejmě umět všechno „pustit“ a nechat se vést kouzlem okamžiku.

Warwick Bus 
Warwick Bus se staral o dopravu lektorů i účastníků

Svojí show-lesson předvedl TM Stevens. Chronologicky ukázal (tak nějak) svůj vývoj ve způsobu hraní na baskytaru v různých kapelách, ve kterých působil (např. James Brown, band Joe Cockera nebo Tiny Turner), v hledání svého originálního zvuku ovlivněného různými skvělými basisty (Larry Graham, Jaco Pastorius atd.) a samozřejmě v proplouvání mezi hudebními styly, převážně funky, jazzem, ale i metalem. Při své lekci plné energie „dokopával“ studenty k akci - k hraní funky, převážně slapem. Do toho tancoval, tleskal a hlavně chválil, jak jsou všichni skvělí. I on je známý svými výroky o tom, že je dobré hrát raději méně tónů, ale srdcem, než to tam „mydlit“ a dosahovat tak výsledku bez ducha. A to i přesto, že on sám nehraje žádné jednoduché basové linky. Naopak z jeho hudby srší záplava tónů, které však mají život a zvláštní kouzlo, přibarvené jeho technikou hry. Ovšem své divoké basové party, včetně sól, používá jen v okamžicích, kdy to fakt „sedí“ a nikdy ne na úkor celku. Úloha basového doprovodu je vždy v jeho muzice zachována, takže to tam „necpe“ nikdy na sílu. Jde o naprosto přirozený proces s obrovskou dávkou energie, takové, která nemá u žádného hráče (snad ani člověka) obdoby. Dobré je též připomenout i jeho radu pro muzikanty - zpívat si melodii basové linky a dostávat to tak z hlavy do srdce a do prstů, které rozechvívají struny. Na konci vyučovací hodiny opět dal průchod své „lidovosti“ a pódium se změnilo v open setkání, každý dělal co chtěl a jak chtěl. 

V čele s TM vzniklo skoro něco takového jako pěvecký sbor, ve kterém vesele kolovala basa samotného mistra a opět z jeho tváře zářila radost, že se může podělit s ostatními o to, co umí. Byla by škoda zde neuvést poznámku nejen o jeho „basování“, ale též o jeho mimořádné muzice jako celku, která je velmi bohatá na sled harmonických postupů. Takových, které vytvářejí u posluchače mráz po zádech, jindy dokážou dojmout a nebo natolik probudit, že má člověk dojem, jakoby jím procházelo 220 V.

Živým důkazem toho, co dokáže vysoká profesionalita skloubená s kamarádským přístupem ke spoluhráčům a s uměním naslouchat jeden druhému po stránce hudební i lidské, jsou tři umělci, z nichž každý ve svém běžném životě hraje pod vlajkou jiné kapely. Jde o tři světové basové kapacity, jejichž „hluboké“ těleso s rytmikou zajištěnou bubeníkem Chesterem Thompsonem zase znovu promlouvalo k lidem příběhem jazzu a rocku. A ano, jedná se o příležitostné seskupení JoStLe, jehož členy jsou kromě již zmíněného bubeníka baskytarista Lee Sklar (známý především svou dlouholetou spoluprací s Philem Collinsem, nebo například skvělým výkonem v kapele Toto aj.), dále Jonas Hellborg (se zkušeností v Mahavishnu Orchestra) a samozřejmě majitel šestistrunné bezpražcové signature basy, pedagog, bývalý spolupracovník takových značek jako Jethro Tull a velmi charismatický člověk Steve Bailey.

Tahle trojice společně s bubeníkem zahrála opravdu skvělou melodii na úvod a poté následoval prostor na otázky a odpovědi. Mluvilo se o potřebě poslouchat při hraní jeden druhého nebo třeba o „zvláštních“ nástrojích jednotlivých členů skupiny, či o způsobu hraní. Každého muzikanta a jeho styl není třeba dále příliš popisovat, informací na internetu je dost, zvlášť na YouTube se dá najít např. celá škola Fretless bass, kde učí Steve. Je to skvělý hráč, který hraje a mluví jen když je opravdu třeba, a vždy, když se projeví, ukazuje hloubku svého přístupu k věcem. To samé lze říci o Lee Sklarovi, který je známý svým názorem hrát vždy poctivý bas, co má plnit vyloženě funkci doprovodnou a má mít charakter plného spodku a zároveň smysluplné melodie, zapadající přesně do kontextu celé písně. Přitom i u tohoto hráče, který vychází ze staré školy, se nejedná o žádný nemoderní způsob hraní, ani o žádnou prostoduchou ořezanou jednoduchost. 

Warwick BassCamp 2012
Přátelská atmosféra panovala během celého workshopu. Na snímku: studenti s baskytaristou Andym Irvinem (v červeném)

Objevují se zde tónová spektra nadmíru bohatá, s použitím novodobých technik. Ale vždy tak úsporně, že nestojí skladbě v cestě, jak říká i samotný Lee. Překvapilo mě, že právě on, takhle rozmanitě hrající muzikant, obdivuje takové hráče, jako je Adam Clayton, kterého už považuji za velmi stylově „nekomplikovaného“ basistu; takže je o čem přemýšlet. Obrovská pokora, snaha pomoci druhým a velká virtuosita přesně toto je Lee Sklar. Výjimkou není ani třetí z basové trojky: Jonas Hellborg. I on, se svoji baskytarou, kterou mívá při hře zavěšenou „proklatě vysoko“ a s netradičními pražci na ní, je schopen ze sebe vydat jeden z nejlepších výkonů, jaké na světové hudební scéně můžeme slyšet.

Další učitelé byli také velmi skvělí: Wolfgang Schmid s více praktickou hodinou, kde se vše točilo kolem stupnic, basových doprovodů hraných všemi žáky najednou nebo hraním sóla jedním ze studentů. Zajímavá byla i jeho baskytara, asi tak v třetině svého krku (v místě u těla ve vysokých tónech) bez pražců na hraní sól a ve zbývající části krku s pražci. Wolfgang je přirozeně velmi veselý a aktivní muž, který dokonce založil s několika studenty velký baskytarový orchestr.

Jako úžasný bass-player i jako bavič se jednoznačně projevil také Ralphe Armstrong, známý ze spolupráce s Herbie Hancockem, s John McLaughli- nem (Mahavishnu), s Frankem Zappou, Carlosem Santanou, B.B. Kingem, ale i s jinými. Tento milý pán se svými úžasnými příhodami a s velkou dávkou humoru svým bezpražcovým basováním komunikoval s účastníky kurzu též úplně nadoraz... Alphonso Johnson. Tento „super” učitel nám hned v úvodu svého výkladu pustil kousek filmu, na kterém divoši provádějí jakýsi rituál, vydávají zvláštní zvuky a rukama mlátí do země. Pak vysvětloval svým žákům souvislost těchto obřadů s hraním na baskytaru a s využitím různých zákonitostí pro terapeutické účely. Poté jsme hráli různé melodie a stupnice, které Alphonso ukázal a zároveň si každého zvlášť poslechl, jak mu to jde pěkně „od ruky“. Je nadmíru zajímavé, jak tento ostřílený hudebník (hrál např. s Carlosem Santanou) vysvětlil podrobně vše na požádání až s příkladnou pokorou a úctou k žadatelům a nevyhýbal se ani malování jakýchsi tabulatur, jen aby mohl jednomu z žáků neznajícímu noty osvětlit svou výuku.

Po Alphonsovi přišel učit do třídy sám velký Guy Pratt (Pink Floyd, band Davida Gilmoura), který nezapřel své herecké sklony a vyprávěl svůj příběh tak, že se lidé „váleli smíchy“. Rozebral posluchačům některé skladby, co kdy hrál, ukázal, jak „dělal” některé druhy zvuku na své base, včetně pověstných „Hodin“ na megakoncertech Pink Floyd. Předposlední podvečer kurzu nechal Hans-Peter prostor pro otázky a odpovědi mířené k jeho osobě. Povyprávěl o své dlouhé a náročné cestě ke svému velikému cíli, kterým je dnešní Warwick. Nastínil účastníkům kurzu další vývoj firmy a ochotně diskutoval se studenty nad nejrůznějšími tématy týkajícími se vývoje Warwicku atd. Opět ukázal, že je to milý a přátelský člověk, který odvedl velmi těžkou a zároveň užitečnou práci pro tento svět. Myslím si, že je důležité vyzdvihnout jeho ekologické cítění, které bylo znát i při prohlídce továrny, kterou jsem měl možnost navštívit v poslední den Bass Campu. Mohl jsem tak na vlastní oči vidět výrobu kytar a způsob práce ve firmě Warwick, což bylo pro mě (včetně výkladu) nevšedním zážitkem.

BassCamp - foto s lektory
Autor příspěvku a účastník kurzu v jedné osobě Libor Hořejší na snímku společně s lektory kurzu.

O poslední dvě lekce se postarali Andy Irvine, věrný hráč stáje Warvick a Regi Wooten. Andy, plný energie a opravdu odhodlaný hrát o život, ukázal hru různých stylů, např. heavy metal, country a pak pěkně přešel k tomu, co zahrnuje všechny tyto „umtata“, a to k jazzu i k plnému šťavnatému funky. Regi Wooten učil pomocí své krásné barevné kytary věci použitelné i na base a hlavně hovořil o souvislostech mezi hudbou, přírodou, kytarou a lidským tělem. Voda, vzduch, země a oheň a samozřejmě veliká univerzální láska ke všemu stvoření, to všechno bylo z Regiho lekce cítit. V závěru se naše basy rozezněly společně s jeho kytarou a vznikl tak prostor pro příjemnou improvizaci.

Poslední večírek Bass Campu byl obzvlášť bohatý jak na pohoštění, tak samozřejmě především na kulturu, kde vystoupili Jostle a jiní umělci spolupracující s Warwickem. Den po skončení kurzu byl ve Warvicku den otevřených dveří, kde jsem si opět mohl „omakat“ signature basy svých oblíbenců a prožít koncert kapel, jako například Shocka Zooloo, opět JoStLe aj.

Co ještě dodat? BassCamp byl rozhodně zatím jednou z nejzajímavějších akcí v mém životě. Vybudil ve mně nové motivace, získal jsem „prvoligové infošky“ a také spoustu skvělých nových přátel.