Když jsem slyšel „Diamantka”, tak jsem si jen řekl – no, uvidíme… Mám ji doma už skoro měsíc a stále nevycházím z údivu. Dokonce si troufám říct – změňte tvar hlavy a orientačních značek, namalujte si tam jiné logo a máte tu jinou, mnohem světovější značku. A možná za to může pád „Dvojčat” (globální ekonomika má pravděpodobně i takový dopad pro naše muzikanty), protože doteď se téměř veškerá produkce těchto kvalitních nástrojů prostě vyvážela ven, v jiném kabátě, a teď holt „obchody váznou”. Buďme tak trochu rádi, že váznou - můžeme ochutnat.
Já starou Diamantku měl a dlouho jsem na ni hrál. Vím, o co jde, nebo spíš o co šlo. A stalo se mi něco, co mnohým asi už ne – po téměř deseti letech po jejím prodeji se mi přímo ta moje vlastní dostala na chvíli zpátky do ruky. Mezitím mi prošly rukama kytary drahé i levné, low-endové i ty hodně dobré. S odhlédnutím od nešvarů, které si už dnes uvědomujeme mnohem víc než tehdy, kdy jsme byly rádi že je na co hrát, ten zvuk staré Diamantky byl stále zajímavý. Klobouk dolů, pánové. Samozřejmě se tehdy také lišil kus od kusu a ta moje naštěstí prošla před mým vlastnictvím rukama dobrého muzikanta (možná by si ještě „Juřík” vzpomněl, i když „drží basu” v Zoo)…
Rozdíly nečekané a viditelné
Kytara je vyrobena s precizností pro mě nečekanou a s dokonalostí v detailech. Tahle kytara nemá s tou původní Diamantkou moc společného. Model, který jsem měl doma, byl, řečeno terminologií mamutích výrobců, z „Custom shopu” – co se týká materiálu těla a snímačů. Jinak model světový, tedy přesněji globální. Nikde jinde se tak dobře nedaří javoru na kytarové krky, jako v Kanadě, a ještě ke všemu ho tam i hezky suší, takže krk máme z kanadského javoru, jako ostatně mají téměř všechny kytary na světě. Je sestaven z více kousků a hlava je s krkem spojena v obvyklém místě. Hlava má pěkný, téměř klasický tvar, s krkem a strunami svírá typický úhel 15 stupňů a je osazena ladicí mechanikou Grover, která chodí bezchybně a výborně drží ladění. Ani při poměrně razantní hře nedochází k nějakému neúměrnému rozlaďování. A když jsem u toho ladění – kytara mi ladila ve všech polohách, věc snad dnes samozřejmá, ale přece jen… proto platí co jsem řekl o nepodobnosti staré a nové Diamantky. Je to rozdíl, který vidíte a slyšíte. Je to možná i absencí „nultého” pražce, struny procházejí k ladicím kolíků standardně, jako u jiných kytar, přes zkosené sedlo. Krk má, skoro se mi chce opět říct „standardní”, tvar zaobleného D, výborně padne do ruky, hlavně „gibsoňákům”; není třeba si na něj nějak zvykat, protože ten tvar je přirozený. Díky krátké menzuře a konstrukci kobylky klasického tvaru jsou struny blízko u sebe, což mnohým, kteří přešli na “Floydy”, může činit obtíže, ale je to zvykání mnohem příjemnější, než naopak, to mi věřte. Asi taky hodně záleží na rozměrech a tvaru vašich prstů a ruky, ovšem na těchto krcích se mojí ruce zrychluje hra „klasiky”, tj. diatonik, pentatonik, bendingu apod. a obtížněji se provádí rozsáhlejší tapping a arpeggia (tedy – ne že by mi to bylo líto). Pohled samozřejmě subjektivní a u vás to třeba bude naopak nebo vůbec beze změn. Díky radiusu („standardnímu”, už zase to slovo…) hmatníku mám znova pocit, že držím Gibsona, tentokrát ovšem „deliciátního”. Pražce jsou výborně opracovány, čistě zahlazeny, mají větší tloušťku než Gibsony a jsou zapuštěny do lemovacího plastu, který je kolem celého krku - i tím navozuje vzhled LP Standart. Hmatník je ze španělského palisandru (opět klasika), polohové značky z imitace perleti a obdélníkovitého tvaru, jako jsme si zvykli vídat u LP Custom a jeho modifikací. Krk je s tělem spojen krásně oblou patkou a to znamená jediné – lepený spoj, gibsonský standart, léty ověřený, fungující, mající pozitivní vliv na pohodlnou hru. Jsem rád, že tato přednost tu zůstala zachována.
Tělo, opět typického tvaru, bylo u “mého” modelu z mahagonu, nechtěl jsem tomu sice zprvu věřit, ale váha a kresba dřeva mluvily jasně. Prostě klasika. Temný dlouhý tón, dřevěný od sklepa až na půdu. A aby toho nebylo málo, co byste čekali u LP, máte i tu – klenutou vrchní javorovou desku, tedy ostrost a jiskřivost pro tón, a nezbytné, tolik potřebné a ověřené, úhly napojení těla s krkem a sklon strun. Fakt, klasika. Nejlepší možné rezonanční vlastnosti nástroje jsou tak dosaženy a – je to doma.
Přepínač snímačů i potenciometry chodí výborně, žádné zadrhávání či lupance, které můžete někdy zažít i u podstatně dražších modelů. Co mě ale z použitého hardware potěšilo nejvíc byla kobylka a struník – opět ta pravá klasika, korejská samozřejmě, která je na všech kytarách LP typu na světě, „originálů” nevyjímaje; osvědčené, přesně fungující konstrukční řešení i materiál, ostře lomené kameny kobylky, zapouzdřené šrouby atd., atd., všechno tak, jak to má být a jak bychom to čekali zejména u drahých a kvalitních nástrojů vyšších tříd. Snad zbývá jen budoucímu Jolana Custom shopu navrhnout možnost dodávky grafitových kamenů … Ale to už jsme jinde …
Celý nástroj je opatřen poctivou vrstvou kvalitního povrchového laku, celá kytara se nádherně leskne a působí luxusním dojmem. Velkou výhodou tohoto laku je, že „nezadrhává” – ruka na zadní straně krku krásně klouže, lak se „nešpiní”.
A jednu věc musím zvláště vyzdvihnout – nástroj je seřízen stylem zapoj a hraj (nebo maximálně trošku dolaď), výška strun je nastavena tak akorát - a samozřejmě jde i níž, bez drnčení o pražce – a hlavně oktávy byly v naprostém pořádku, i má přísná ladička hlásila O.K.
Snad jen jedna drobnost nezapře původní Diamantku – výstupní jacková samice – ano ta echt socialistická, měnící rozteč mezi zemí a jazýčkem živého vodiče, podle toho přes jak silný základ je utažena. Chápu, na skladě jich zbyly pravděpodobně tisíce, ale přesto, alespoň u custom modelu bych uvítal něco kvalitnějšího.
Sustain, sustain, rezonance
Asi se ale hlavně ptáte, jak hraje. Jestli nezůstalo nic z dědictví minulosti. Ne, nezůstalo. Kytara hraje na sucho poměrně nahlas, nejdříve rovnoměrně a poté se rezonance přesunuje svou silou do těla. Ostatně mohutná rezonance je to, co vás tu možná překvapí, nástroj hraje a doslova se chvěje jako celek a myslím, že mahagon se tu podepisuje zcela zásadně. Na trhu bude k dispozici jako základní verze pravděpodobně tělo z olše a to bude chtít také trošku jiné snímače. Já mám raději na kytarách tohoto typu mahagon, tu jeho těžkotonážnost a průbojný tón, kulatý a zároveň jedovatý, takže se bez potíží prořízne frekvenční skrumáží všech nástrojů kapely.
Ohromný sustain je to, co tomuto nástroji závidím. V celém tónovém rozsahu poloh jsou místa, kde zaslechnete mírné interference dané rezonančními vlastnostmi dřev, a ačkoliv je jich dost málo a ne příliš významných, struna g je neúprosným „měřidlem”. Takové interference najdete ale vždycky, i když vytáhnete z peněženky pětimístné částky začínající čtyřkou a výše. No, jedna kytara ty interference skoro nemá, chvilku jsem na ni hrál na veletrhu, ale PRS nebudeme hodnotit. Sustain chvílemi dosahoval, relativně měřeno, 15 a více sekund, kytara s Floydem se hanbou utíkala schovat. Samozřejmě je to dáno také kvalitní aparaturou a výborným kabelem a snímači a … je to zkrátka trochu alchymie, ovšem sustain nenatáhnete uměle ani o píď a je přirozenou vlastností tohoto nástroje. Pro úplné vyniknutí herních vlastností této kytary doporučuji uvažovat pouze o zesilovačích lampových, které budou hrát v synergii s použitým materiálem nejlépe.
Armstrong známý - neznámý
Za devatero horami a jedním Atlantikem žil známý pán Dan (Armstrong). A kromě toho, že měl vlastní výrobu kytar, zesilovačů a vlastní repair-shop, kde začínal také jistý Paul Rivera, a kromě toho, že byl designerem jisté firmy Ampeg (mj. i SVT, basáci budou vědět…), seznámil se jednou s Billem Lawrencem, snímačovým „guru”. Tam začala dráha jeho syna Kenta - jako asistenta u B.L. No a když pana Dana poprosili z dálné Anglie z jisté firmy Orange o pomoc pro jejich vývojový program a místo u B.L. se uvolnilo pro jistého Larry DiMarzia, mohly se věci vyvinout tak, že po návratu do milované Ameriky začal milý Kent vyvíjet snímače také. No a pak se jednoho dne seznámili s Jurajem (Turzou). Pohádky je konec a realita je taková, že máme americkou kvalitu za rohem (tedy aspoň já). Řekl jsem americkou? To jsem se spletl. Světovou. Bez legrace.
Jolana je osazena snímači Kent Armstrong PAF special (neck a bridge) a je to úžasná volba. Mám dodnes v uších zvuk Gibsona s jeho 49xR a T snímači, a jestliže jsem vychvaloval kulaté bublání 490R u krku, tak mě posadil na zadek zvuk tohoto PAFu – dokonalý jedovatý, bublavý, kulatý zvuk, který se při stažení volume stane sametovým a hladkým, a který je takto zvukově barevný v úplně celém rozsahu zvukového spektra – a to včetně těch nejhlubších tónů. Mnozí gibsonisti si občas stěžují, podle druhu muziky samozřejmě, že právě originály jim na hloubkách moc „mumlají”, slévají se do koule. Ovšem K.A. je trochu jiné kafe. Zkusil jsem podladit do cis a stále byl zvuk výborný, přesně čitelný a zřetelný, opravdová nádhera; hodně ale, opravdu hodně záleží na vzájemné symbióze tří věcí: vaše představa, nástroj a aparát. A je-li tato kytara model „custom”, pak se vším všudy: k mahagonu patří PAF ke krku, a třeba právě od Juraja. Ostatně zeptejte se některých majitelů Gibsonů, jestlipak si náhodou nezkusili „Kenty” (co, pane Bušovský?) Snímač u kobylky už je jiná kapitola, tam je konkurence podstatně více, ovšem osazení snímači typu PAF je pro mahagonovou kytaru pravým požehnáním z toho důvodu, že vyzdvihnou kvalitu dřeva, ze zvuku stále to dřevo slyšíte, ať už v akordech, rockových kilech nebo v jednotlivých tónech; stále je ten zvuk správně podbarven dřevem a přechází do “kovova” na výškách. Možná právě toto je důvod, proč šly úplně samy hrát pecky od kytarových drtičů typu P.O.D. a vůbec muzika stylu Cold, Linkin’ a podobně; takové ty husté kvartové basy se linuly i z malého komba a to už je pak dáno zdrojem – tedy kytarou. Pokud se týká sólového hraní, moje SH6 je průraznější a kovově nabroušená o třídu, ale to platí pouze pro srovnání středů a vyšších středů; na basech a nižších středech byl zvuk PAF nepoměrně lepší, i když se slabším signálem. Jenže když máte dobrou kytaru a osadíte ji nevhodně voleným nebo silným snímačem, můžete ji taky „zabít”, převálcovat, a to je osudová chyba. Výše uvedené zvolené osazení Diamantky má ještě jednu velkou výhodu – oba typy snímačů nejen výborně podporují použité dřevo, ale tvoří spolu ideální dvojici, jsou co do síly a zvukového spektra velmi vyvážené. Máte-li na kytaře navolenu pozici oba snímače „on”, je nádherné pozorovat jemné nuance kytarového zvuku při práci s volume. Zvuk se přirozeně přelévá z jedné strany na druhou bez násilného skoku, od kulatého jazzu po nabroušený hard rock.
Měl jsem k dispozici ještě jeden snímač, PAF special XL (bridge), pro opravdové rockery, a tam už srovnání s SH6 dopadlo jinak – nevím jestli Seymour neokukoval Kenta, ale byl to rozdíl velmi malý, spíš zvukový v barvě než kvalitativní; XL je od Specialu posunutý více do „kovu” a je hodně silný, dost mi připomínal moje tolik oplakané SH4 a ToneZone, kterých jsem se neměl v mladické nerozvážnosti zbavovat. Máte-li ovšem chuť drtit a válcovat, můžete si nechat nástroj osadit OTT (OverTheTop – asi bez komentáře) a hrnout to před sebou jako tank. Ovšem opatrně, ať neublížíte vašemu dřevu. A myslím, že této kytaře by příliš silné snímače ublížily, ostatně vyzkoušejte sami.
Ještě jedna věc mě hodně překvapila – umělé flažolety. Jestli se vám líbí, co dělá s kytarou Zakk Wylde, všechno to nakvákávání a napísknutí skoro na povel, tak to jde s Diamantkou taky. Neuvěřitelné, ale je to tak - světový zvuk u vás doma za české prachy.
Zbývá jen přát vývoji a výrobě takovýchto nástrojů u nás zdar i po té ekonomické stránce. Vždyť mnoho dílů, které najdete na tomto nástroji, hraje i jinde po světě, tak proč ne i u nás? A pokud to půjde po stránce kvalitativní takto dál, může si Delicia směle po pár dnech otevřít vlastní custom shop. V tom případě budu jeden z prvních zákazníků. No - a co vy…??
