Tato tři písmena spoluvytvářela dějiny rockové hudby. Její začátky jsou datovány od roku 1958 kdy bylo světu představeno, dnes už legendární, celolampové kombo AC15. Dnes se však píše rok 2006 a firma VOX ruku v ruce s průběhem a pokrokem dějin nemůže zůstat pozadu. Nejdříve uvedla na trh modernější verzi kytarových komb pod názvem Valvetronix a nyní vrhla do světel ramp nový, modifikovanější typ – Valve Reactor.
Představovat podrobněji tuto firmu muzikantské veřejnosti je skutečně zbytečné. Slova v úvodu nejsou žádnou nadsázkou, ale „suché" konstatování faktu. Stačí připomenout kapely jako Beatles či Queen, „kódy" AC15 nebo AC30 a hned víme... Co bychom si však měli určitě připomenout jsou výše zmíněné modernější verze Valvetronix, ze kterých koncepčně Valve Reactor vychází.
V roce 2000 VOX představil nový typ zesilovače Valve Reactor, který zabudoval do svých aparátů. Zkusme si říci alespoň pár slov o této technologii... Podle údajů výrobce je princip zařízení následující: předzesilovač komba je čistě tranzistorový (tranzistory + integrované obvody). Výstup z preampu budí dvojčinný koncový stupeň malého výkonu, tvořený dvojitou triodou 12AX7/ECC83, a řetězec zakončují obvody virtuálního výstupního trafa, společně s vlastním výkonovým stupněm - opět solid state konstrukce. Toto uspořádání dokáže v mnoha ohledech (především pokud jde o přenos dynamiky) simulovat lépe chování celolampového apartátu, něž ostatní hybridní zesilovače, které většinou používají lampu v preampu, a to navíc jen na tvorbu zkreslení.
VOX v této konstrukci zatím představil světu dva typy - VR30 Reverb a VR15, který je právě oním testovaným výrobkem. VR15 je patnácti wattové (reproduktor 8“) 2-kanálové kombo, disponující kromě čistého zvuku také dvěma typy zkreslení. Než si však řekneme více informací o těchto režimech a o tom, jak kombo vlastně hraje, zkusíme si ho nejdříve představit vzhledově.
Už z obrázku je patrné, že VOX se, co se týče designu, vrátil zpátky ke klasice AC15/30. Zatímco Valvetronix dostaly nový „kabátek" v podobě tyrkysové barvy tkaniny předního krytu reproduktoru, řady VR se vrací k osvědčené hnědé barvě ze zlatým nápisem VOX. Jediné, co se změnilo, je umístění ovládacího panelu. Zatímco AC nebo Valvetronix mají panely shora komb, VR je mají zpředu. Zde odleva nalezneme standardní nástrojový vstup následovaný ovladačem hlasitosti kanálu Normal (čistý zvuk). Pokračováním jsou dva přepínače, první pro změnu kanálu, druhý pro volbu typu zkreslení overdrive kanálu. V prostoru mezi úpravou míry zkreslení Gain a potenciometrem Volume je umístěna zelená LED dioda indikace zapnutí zkresleného zvuku. Zbývá již jen pro oba kanály společná korekce Bass a Treble, a samozřejmě vypínač napájení s červenou LEDkou. Čepičky ovládacích potenciometrů zachovávají vintage charakter své předlohy, a jsou tak typu „kuřecí hlava". Ani zadní panel nepřináší žádná překvapení a sdružuje zdířku pro euro kabel, výstup pro externí box, výstup na sluchátka a 6,3 mm jackový konektor pro footswitch.
Kanál Normal disponuje klasickým čistým VOX tónem. Měl jsem kdysi možnost hrát na legendární AC30 a tak jsem byl zvědav, jestli se technologie Valve Reactor dokáže alespoň přiblížit tomuto zvuku. A hned na začátek milé překvapení; čistý kanál je poměrně věrný klasice a určitá lampová „teplost" a dynamika je skutečně znatelná. Samozřejmě, díky velikosti reproduktoru chybí třetí typická vlastnost lamp a to, prostor, ale to už se bavíme o využitelnosti aparátu a to si necháme na závěrečné shrnutí.
V Overdive sekci je první možností lehké přebuzení (OD1), dnes se častěji používá slovo crunch, a jako druhou možnost lze využít modernější zkreslení (OD2) s více gainem.
Crunch se line z komba, ale hned na začátku mi na rovné korekce zvuk málem uřízl hlavu svými výškami. Byl jsem nucen stáhnout Treble téměř na minimum, abych mohl adekvátně posoudit zvuk. Podotýkám, že mám kytaru s humbuckery; při představě hraní se singlovými snímači by byla situace asi ještě o fous extrémnější. Po stažení Treble je ovšem tento režim velmi příjemný, zvuk je velmi podobný maximálně přebuzenému lampovému aparátu ze šedesátých let minulého století. Zkouším nahrát do mého Fostexe zvukový vzorek, a při zpětném poslechu se skoro divím, co z toho „leze"! Opět mi pouze chybí prostor. To už jsem začal experimentovat a připojil kombo na 4x12“ bednu. Situace je zřetelně jiná, zvuk získává na vzdušnosti a mizí i nadbytek výškových frekvencí. Z kytary mi leze krásný, vyrovnaný zvuk, který ještě více umocňuje zmíněná šedesátá léta. Až mě mrzelo, že nemám 12-strunného Rickenbackera – to by byla „Itsbína" (znalejší jistě odhalili fonetický přepis začátku Perného dne). Potvrzuje se tedy, že špatný reproduktor může mnohdy pokazit i velmi dobrý zvukový základ. V tomto případě jde však spíše o kompromis mezi velikostí, výkonem a cenou.
Na chvíli kombo odpojím od velké bedny a zkouším, co dovede režim OD-2, který by neměl mít se starými Voxy nic společného, a měl by dokázat držet krok s dobou - čili větší zkreslení, které tzv. táhne dopředu. Zajímavý jev; oproti OD1 nemá OD2 problém s rovnými korekcemi a řezavými výškami, ba řekl bych, že dokonce naopak! U tohoto režimu musím stahovat basy a výšky přidávat. A zvuk? Téměř jsem se musel znovu podívat, jestli testuji VOX či Marshall. Z komba se totiž line typická marshallská „chlupatina" čili roztřepený sound, který je poněkud nekonkrétní v akordové hře. Na druhou stranu; zní naprosto skvěle při sólech!!! Táhlý, medový tón s velmi zajímavým, nebál bych se říci, originálním soundem. Začínám podezírat Voxe, že OD2 je určen na sólovou hru a OD1 na beglajty... Nicméně, pokud čekáte moderní pumpující sound, který vám jde, jak se říká, naproti, mám obavu, že u tohoto komba nepochodíte. Pravda; trochu jiná situace nastane, když k VR15 znovu připojím velkou bednu. To se tento zvuk doslova rozzáří jako majáček. Zkusmo jsem si naladil kytaru do Drop D a zahrál pár taktů od Rammstein, a věřte nebo ne, ono to hraje... Při sólové hře se ještě více zvýrazní klady a mě naprosto uchvátilo držení jednoho tónu. Vibrato přirozeně přechází do vazby a neuvěřitelně reaguje na pohyb vaší levé ruky. Po tomto zjištění jsem si hned vyzkoušel slavný nekonečně dlouhý tón v Parissiene Walkways od Garyho Moora, což nečinilo nejmenších problémů.
Kam a co s ním, milý Watsone? Výchozí atributy, tedy výkonnostní a rozměrové parametry, jednoznačně směrují kombo do našich pokojů, trucoven a nahrávacích přístěnků. Když po sobě testík čtu, vlastně dost chválím. A proč to nepřiznat, mě se skutečně ve své třídě toto kombo líbí! Výstup na sluchátka pracuje optimálně – zvuk je ve sluchátkách příjemný a nijak nenarušuje zvukovou charakteristiku aparátu. Při větší trpělivosti s nastavování korekcí se dá kombo doma velmi dobře využít - ať už pro cvičební účely či jako primární aparát na nahrávání a pokud mu pomůžeme externím boxem, dokáže tenhle malý Vox velmi příjemně překvapit.
