...Řekl bych, že málokdo. A ono se není čemu divit, protože basa či kontrabas (o bicích ani nemluvě) byly dlouhou dobu výhradně mužskou záležitostí. A i když se čas od času dámy těchto nástrojů zhostily, málokterá z nich dosáhla, snad kromě Carol Kaye, zásadnějšího ohlasu a respektu.
Dnes je situace samozřejmě zcela jiná a již od osmdesátých a devadesátých let se například s kapelami jako Sonic Youth (Kim Gordon), Pixies (Kim Deal), Smashing Pumpkins (D’Arcy Wretzky) či Hole (Melissa Auf der Maur) objevovaly velmi talentované hráčky. Když pomineme u nás notoricky známou Suzi Quatro, kromě výše uvedených se v současnosti mezi nejlepšími objevují jména jako Tal Wilkenfeld, Gail Ann Dorsey, Rhonda Smith, Meshell Ndegeocello, Esperanza Spalding, Tina Weymouth, Sean Yseult, Divinity Roxx a mnoho dalších.
Kromě hráček s hvězdnými referencemi ovšem přibývá také těch, pro které je prostě hraní na basu každodenní pracovní, a někdy nelehkou rutinou a musejí se ohánět, aby si na svůj chléb vydělaly. A možná právě takovou se cítí být původem italská baskytaristka a kontrabasistka Antonella Mazza, jedna ze stálic mezi firemními hráči Warwick a „profesory“ stále populárnějších workshopů tohoto německého výrobce.
Tato basistka má ve svém rejstříku až neuvěřitelné pestrobarevné stylové dovednosti. Kromě baskytarových začátků pod vlivem Beatles (a později i Jaca Pastoria či Jamese Jamersona) také absolvovala studium klasického kontrabasu na hudební konzervatoři v Miláně a otevřela se vlivu hráčů, jako jsou Gary Karr či Ray Brown. Brzy po svých studií se stala velmi vytěžovanou hráčkou v předních italských televizních show, byla oceněna titulem „Nejlepší hudebník jazzového festivalu Roccella“ a zahrála si s umělci jako Lino Patruno, Lillian Boutté, Massimo Ranieri, Ron, Mireille Mathieu či Ndidi’O. Kromě basových klinik pro firmu Warwick se společně s Davem Clarkem a Brucem Geerzem podílela také na seminářích na půdě Berklee.
Dnes Antonella žije v Paříži a jak sama říká, snaží se tu „restartovat“ svou hudební kariéru. Ačkoliv se na letošním Bass Campu nepředstavila v roli profesorky, Antonella letos již v Markneukirchenu odučeno má. Byla zde totiž jedním ze tří profesorů, kteří v srpnu vedli speciální workshop, určený pouze pro dívky. A to nás inspirovalo k tomu, že jsme se s Antonellou, kromě obvyklých hudebních a basových témat, zaměřili také na to, jak ženy svoji roli v hudební branži vlastně vnímají. A řekl bych, že ledacos je možné vyčíst i mezi řádky...
Čtenáři mi snad prominou, když se opět hned na úvod zeptám na původ Tvé spolupráce s firmou Warwick...
(Smích) Tak to je velmi starý příběh.
Mám rád staré příběhy, ale nevěřím, že ten Tvůj bude „tak starý“ (smích)...
Bylo to v roce 2003. Tehdy jsem ještě žila v Itálii a hrávala v televizních show. Už od svých dvanácti jsem snila o tom, že jednou budu hrát na basu od Warwicku. Jeden můj známý, který distribuoval v Itálii hudební nástroje, se s nimi spojil a zmínil se o mně. A protože jsem tehdy hrála v celostátní televizi snad každý večer a byla tedy hodně exponovanou basistkou, byli nadšeni a nabídli mi dokonce výrobu zakázkového nástroje.
Hovoříme o elektrické base nebo o el. kontrabasu?
Mluvíme o elektrice, i když hraji na obojí. Já jsem tou nabídkou byla trochu zaskočena, takže první, na co jsem se jich zeptala bylo, jestli si – když už je to tedy zakázkový model – mohu vybrat jakoukoliv barvu. Oni řekli, že ano, na což jsem okamžitě odpověděla: „Chci růžovou!“. Nástroj dostal název Pink Barbie, ale je pravda, že jsem si tehdy trochu na „bárbínu“ hrála. Jinak je to ovšem zcela plnohodnotný pětistrunný Streamer a super baskytara, kterou pořád používám.
Když už mluvíme o zakázkové baskytaře – to je případ, kdy si hráči vymýšlejí a „připomínkují“ někdy i ty nejmenší detaily nástroje. Jak moc Tě zajímají technické věci? A nebo se řídíš spíše pocitem ze hry a zvukem?
Je to přesně tak, jak říkáš. Nejsem žádný velký technik a nezbývá mi, než v tomto směru věřit výrobci. Ale já jsem si celkem jistá tím, že by mi nedali do ruky žádný zmetek (smích). Spoléhám se na přímou zkušenost ze hry na nástroj, kdy sama velmi rychle vycítím, jestli mi basa vyhovuje nebo nikoliv. Takto jsem si během svého života vybrala už několik nástrojů a Warwick patří mezi ně.
Mohla bys zavzpomínat na své začátky? Jaké vlivy (a vzdělání) měly určující vliv na Tvůj hudební vývoj?
Snad ještě nejsem tak stará, abych si to nepamatovala (smích). Na basu jsem začala hrát náhodou. Původně jsem se učila trochu na kytaru, kterou jsem dostala k Vánocům. Měla jsem z toho ale takový zvláštní pocit. Vyrůstala jsem v místě, kde mladí lidé neměli příliš moc možností něčemu se věnovat. Docela náhodou jsem se jednoho dne seznámila s holkou, jejíž táta učil na kytaru, a tak jsem k němu začala chodit. Pokaždé, když jsme spolu hráli duo, říkal mi, že bych měla hrát basové party. To bylo popvré, kdy jsem pochopila, že existuje rozdíl ve hře v různých rejstřících. Kromě toho jsem samozřejmě toužila po tom hrát s lidmi, a dali jsme s kamarády dohromady Beatles revival. Náš problém ovšem spočíval v tom, že jsme všichni byli kytaristé (smích).
A jak jste to tedy nakonec vyřešili?
Toho nejhoršího jsme automaticky pasovali do role Ringo Stara (smích). Ten nejlepší z nás byl zase jednomyslně zvolen za George Harrisona, no a uprostřed začal boj mezi Johnem Lennonem a Paulem McCartneyem. Oba jsme samozřejmě chtěli být Lennonem. Já, protože jsem chtěla být hvězda. Zbývající členové kapely se ovšem rozhodli, že bych raději měla hrát na basu (smích). Tím mi ovšem vyvstal menší problém – sehnat si nástroj. Bylo mi teprve třináct, čtrnáct let, a basu jsem doma neměla. Naštěstí náš „John Lennon“ pocházel z bohaté rodiny, a jeho táta mu basu koupil. Řekl mi, že mi ji půjčí, ale mohla jsem na ni hrát jen během našich společných zkoušek. To znamenalo, že jsem se všechny basové party učila doma na kytaru. Neměla jsem k tomu vhodný nástroj, ani vhodné schopnosti, správnou techniku a dokonce ani schopné uši (smích).
Jak ses tedy basové linky učila? Poslouchala jsi nahrávky nebo..?
...ano! První hudební materiál, který jsem nějak pozorněji studovala, byly basové linky Paula McCartneyho. Do té doby jsem, přísahám, neznala vůbec nic (smích). Není to tak dávno, ale neměla jsem CD přehrávač, internet s youtube, nic podobného, co by mi usnadnilo sdílení a přehrávání hudby. Krůček po krůčku jsem se ale začala učit, a to především tím, jak jsem se scházela s dalšími muzikanty, kteří se mnou probírali své zkušenosti. Tehdy jsem se také naučila, jak je dobré mít otevřenou mysl. Začala jsem objevovat, řekla bych, kvalitní hudbu, jako jsou Sly an the Family Stone nebo Earth, Wind and Fire. To, co a jak tito hudebníci hráli, mě celkem překvapovalo, ale nebylo to nic proti tomu, když jsem poprvé slyšela Jaca Pastoria. Tehdy jsem si jen řekla: „Tak moment, co to sakra bylo?!“
Stala ses jedním z těch fanoušků, kteří se snažili učit jeho basové kompozice?
Zkusila jsem to, ale bez šance na úspěch (smích). Já jsem samozřejmě Jaca Pastoria poslouchala a snažila se jeho věci naučit tak nějak „přes srdce“ – intuitivně, ale nebyla jsem vůbec schopná se originálu přiblížit a zahrát Jacovy basové party na nějaké přijatelné úrovni.
Pokud mám ale správné informace, absolvovala jsi i klasické vzdělání ve hře na kontrabas?
Ano, to byl jeden z dalších kroků mého vzdělání. Seznámila jsem se s klukem, který hrál na tubu a ten mi radil, abych přestala blbnout na moderní nástroj a začala se věnovat hudbě více do hloubky. Doporučil mi, abych šla studovat, že ve škole získám mnohem kvalitnější hudební vzdělání a dovednosti. Nejdříve jsem si myslela, že jsem na konzervatoř příliš stará, bylo mi už šestnáct, ale on mi řekl, že na tom nezáleží, abych to i tak zkusila. Šla jsem tedy na konzervatoř a řekla: „Tady mě máte, chtěla bych chodit na lekce basové kytary.“ Slečna, která tam pracovala, se na mě jen nevěřícně podívala a řekla: „My tady žádné lekce na baskytaru nevedeme! Pouze kontrabas.“ Zeptala jsem se „...a to je co?“ A ona odvětila, že je to něco podobného. Řekla jsem tedy: „dobře, budu se učit hrát na kontrabas.“ (Smích). Aniž bych tedy dost dobře věděla, o čem je hra na kontrabas, podařilo se mi udělat přijímací zkoušky na konzervatoř. Vím, že to může znít opravdu divně, ale tak to bylo.
A to nejsem tak stará, je mi čtyřicet let (smích).
I tak to ale vypadá, jako když vyprávím o zcela jiném světě. Bylo mi šestnáct, sedmnáct let a učila jsem se paralelně na kontrabas i baskytaru. S kontrabasem to bylo hodně o klasické hudbě – studium smyčcové techniky apod.
Prošla sis také studiem klasické hudební literatury, jako byla například metodika Františka Simandla?
Ano, přesně tak. Museli jsme studovat Simandla, Bottesiniho, Domenica Dragonettiho, Henryho Ecclese a další...
Považuješ tuto klasickou základní metodiku za klíčovou pro své herní umění? Ptám se proto, že často slýchávám, jak jsou nejzákladnější věci ze strany mladých hráčů opomíjeny... Kevin Brandino se mi například zmínil, že jako pedagog je v totmo směru dost nekompromisní.
S tím souhlasím. Já jsem si také vyzkoušela roli učitelky tady na basovém workshopu. Tedy přesněji během prvních dvou ročníků, letos jsem tu jen na prázdninách (smích). Ve svých lekcích jsem se věnovala především správné pozici ruky. A to především proto, že věřím ve význam dobře zahraného basového tónu. Bez dobře naučených a provedených základních předpokladů se podle mého názoru můžete jen těžko posunout někam dále. Měla jsem například studenta, který se mi chtěl pochlubit tím, že zahraje basu ze skladby September od Earth Wind and Fire. Říkala jsem mu: „Fajn, ukaž se.“ On začal hrát basovou linku a já jenom glosovala: „hmm, špatně zahraný tón, špatný timing atd.“ A on nakonec jen dodal: „no, já se to učil z internetu...“ Do iPhonu si dnes můžeme stáhnout aplikaci snad úplně na všechno, včetně nejrůznějších druhů tabulatur. Pamatuji si tabulatury s čísly, které sice také nestály za nic, ale jejich dnešní forma je z mého pohledu daleko víc „k prdu“ – vedou tě za ručičku a ukazují ti dokonce, kam položit prsty. Ten kluk si tedy myslel, že hraje September, ale neznělo to rozhodně jako „září”, ani jako „duben“, a dokonce ani jako „březen“! (Smích).
Všiml jsem si, že ještě před hlavním letošním basovým kempem proběhl jeden speciální – určený pouze pro ženy a dívky a Ty jsi byla jedním ze dvou jeho profesorů. Jak tento nápad vznikl a v čem byl tento workshop jiný?
Byli jsme tu tři „profesoři“. Já, Jacki Reznicek a Wolfgang Schmid. Myslím si, že tento nápad vznikl proto, že se na loňském Bass Campu sešlo i poměrně mnoho děvčat a žen. Je docela příjemné sledovat, jak mají ženy mezi hráči na basu stále větší zastoupení. Když jsem se stala firemní hráčkou Warwick, byla jsem snad jediná žena. Dnes je nás tu hned několik a bude zajímavé sledovat, jak se budou věci dále vyvíjet. Srpnový „holčičí“ workshop byl skvělý, studentky byly fajn po lidské stránce a šikovné po stránce hráčské, i když byly na různé úrovni – od těch, které poprvé vzaly basu do ruky teprve před několika měsíci, až po zkušené muzikantky, které se hudbou živí. Bylo to tak trochu jako „mezi námi děvčaty“, trochu jiný přístup, ale bylo to příjemné. Musím se ovšem přiznat, že jsem z toho zprvu měla trochu obavy.
Jaké obavy a proč?
Protože jsem vždycky zastávala názor, že hudba nemá žádné pohlaví, respektive, že v hudbě by se nemělo rozlišovat mezi mužem a ženou. Je ale pravda, že po této zkušenosti jsem svůj pohled maličko změnila. Možná jsem celé ty roky nevědomky předstírala, že jsem někdo jiný. Asi jsem se snažila být tak trochu jako mí kolegové – muži, kteří jsou ale maličko jiní. Nevím. Když jste čistě v ženském kolektivu, řešíte i v hudbě věci, které byste s muži asi nerozebírali. Je možné že by jim to přišlo malicherné, těžko říct. V každém případě si myslím, že se nám – hráčkám – povedlo něco dobrého.
Co tím konkrétně myslíš?
Myslím tím především to, že je nás dnes mnohem více a dnešní mladé studentky mají dostatek referencí. Pro mě, když jsem začínala hrát, byla jedinou referencí Carol Kaye, a i to už mi přišlo skvělé. Koho z žen ale měla Carol Kaye, když začínala? Ona totiž byla jediná, ta první! Před ní tu žádná jiná hráčka nebyla. Musím se pochlubit, že jsem měla možnost s ní hovořit a spolupracovat a ona mi poskytla velmi mnoho užitečných rad. Pro dnešní dívky je situace v mnohém jednodušší a je to dobře. Tuším, že v srpnu vyšel jeden basový magazín s článkem „25 nových hráček na basu“ a já měla čest tu být, jenom jsem trochu nechápala, proč mě zařadili mezi „nové“, když už harcuji pódia skoro pětadvacet let (smích). V každém případě mě to velmi potěšilo, protože nejsem ten typ hráčky, který by měl za sebou nějakou zářivou referenci, třeba angažmá u Prince. V Itálii jsem sice hrála s váženými hudebníky, ale nebyl mezi nimi nikdo podobně populárního jména. Byla to zkrátka práce, kdy musíte každý den vydat ze sebe to nejlepší – někam jet a odehrát co nejlépe. Je to prostě práce.
Myslíš si, že se jako žena – basistka musíš ve své profesi vypořádat s jinými „překážkami“, než muži? Jinak se chovat, více se snažit?
Ano. Řekla bych – a je to asi normální, že jako dívka se musíte trochu více předvést. Mám takovou zkušenost, ale nechci si nijak stěžovat. Když jsem přijela někam do studia, na konkurz, casting nebo něco podobného, přišlo mi, že ostatní daleko pozorněji čekají na to, až uděláte chybu – jakoukoliv chybu, že přijdete pozdě, neznáte dobře skladbu, jste lehce mimo ladění, cokoliv. Výzvou pro nás ženy je, abychom byly na stejné úrovni, jako muži. O to více mě mrzí, že dnešní technologie, místo aby nám v tom pomáhali, tak to spíše kazí.
V jakém smyslu to podle Tebe kazí?
Dnes je takový divný trend dávat na youtube či facebook videa dívek, které hrají v minisukni basový part do nějaké skladby. Je to hezké, má to milión liků... Ale k čemu je to dobré? Stát se hvězdou s jednou písní? A nebo předvést nějaký technický kousek, ovšem bez poctivého řemeslného zázemí? Jsem si vědoma toho, že nám technologie v mnohém pomáhají, ale má to i svou stinnou stránku. Velmi snadno se vlastně kdokoliv může dostat do záře jakéhosi pochybného a dočasného reflektoru, ale nic dalšího za tím už není. To mi přijde děsivé. Ano, vím, že internet pomáhá muzikantům dostat se do povědomí lidí, získat kontakty. Pamatuji si na to, když začínal server MySpace. Byly to první stránky, kam mohli muzikanti nahrát své skladby a propojit se s lidmi z celého světa. Toto už tehdy byla celkem „revoluční“ věc. Dnes tuto bezbřehost prohloubil facebook, i když si myslím, že s sebou nese mnoho prázdných momentů a ztrácíme s ním určité kouzlo. Je potřeba si pamatovat, že k tomu být známý nestačí být aktivní na sociálních sítích, ale je potřeba také se poctivě učit svému řemeslu a pracovat s mnoha a mnoha lidmi.
Všiml jsem si ale, že svůj profil „živíš“ poměrně pravidelně...
Ale ano. Já sama tím strávím několik hodin denně. Lidé mi píší a já se jim snažím odepisovat zpět. Je dobré mít nějakou odezvu. Zároveň je to ale svým způsobem určitý druh obsese – „pověsím si něco na zeď, jejda, já dostala lajků...“ Je toto realita? Ptám se proto, že někdy dám na svůj timeline obrázek s informací, že ten večer někde hraji. Ten příspěvek dostane stovky „lajků“. Kolik lidí, kteří ho označili, ale opravdu ten večer přijde do klubu na koncert? Když budu mít štěstí, tak dva. Sociální sítě mi přijdou v něčem velmi „virtuální“ a jsem z toho maličko vystrašená. Také jsem si všimla, jak velký rozdíl v odezvě lidí je, když zveřejním obrázek, video, nebo zvukovou ukázku. Obrázek dostane tisíce pitomých „lajků“, video pokaždé daleko méně. Lidé nemají čas si něco pustit, přečíst, poslechnout...
Ano, to je bohužel pravda. Lidé preferují „zkratky“.
Maximálně pětivteřinová videa. Takže když vaše sólo začíná ve čtvrté minutě, máte pech! (Smích)
Hraješ velmi často živě a s mnoha umělci různých žánrů. Chodí lidé na koncerty?
Méně a méně. A co mě ještě stále překvapuje je, že i ti, kteří přijdou, sledují koncert skrze displaye svých mobilů nebo tabletů. Už se mi několikrát stalo, že jsem se vrátila z kšeftu domů a záznam koncertu už byl na youtube. Co to dopr... má znamenat? Koncert je něčím, co se děje teď a tady! I posluchači by tedy měli být „přítomni“, užít si ten okamžik, být v nějakém tranzu, vytržení. To je to, co nemám ráda na technologiích. Ano, jsou tu fajn věci, jako že si například můžete pustit sólo track Jacovy basy, a nebo pouze stopu s hlasem Freddieho Mercuryho. Jak často toto ale potřebujeme? Říkám si, že kdybych jako studentka měla k dispozici internet, nikdy bych nevystudovala. Tolik času ta věc spolkne. Obraťme už ale list.
Souhlasím. Pojďme se vrátit k Tvé kariéře. Jak už jsem řekl, odehrála jsi opravdu velký počet různých angažmá. Zajímalo by mě ale, které z nich považuješ za to nejzásadnější?
Myslím si, že jsem jich měla hned několik – když jsem žila v Itálii. Ve většině případů se to stalo zcela náhodou. Hrála jsem někde v klubu, kdosi tam byl a nabídl mi účast na konkurzu nebo přímo angažmá. Poslední takový „zlomový“ koncert (tedy on to byl přesněji řečeno spíše neuvěřitelný zážitek, než co jiného) se odehrál letos v lednu v Los Angeles během NAMM Show, kam jsem byla pozvaná mimo jiné také jako jedna z firemních hráček společnosti MarkBass. Z jejich inicativy zde proběhl event nazvaný MarkBass Night, kterého se účastnili všichni „jejich“ hudebníci. No a mě ten večer „šoupli“ do kapely, kde hrál na bicí Danny Gottlieb a na basu Jeff Berlin. Představte si mě, jak stojím rozklepaná v zákulisí a říkám si: „Jsem to vážně já, kdo za chvilku bude hrát na kontrabas s Jeffem Berlinem na jednom pódiu? No tak holka, vzchop se!“ Přišla jsem na pódium, popadla dech a ono to šlo. A bylo to skvělé. Tím to ovšem na NAMM nekončilo. O několik hodin později jsem zase stála na pódiu firmy Warwick s Victorem Wootenem, Stevem Baileym a Lelandem Sklarem... Toto jsou momenty, která vás prostě „dostanou“. V duchu jsem si říkala: „až tohle skončí, budu potřebovat drink!“ Takové momenty se sice stanou jen jednou, ale stanou, a už mi je nikdo nevezme.
Máš naopak v paměti nějaký koncert, který se jednoduše řečeno nepovedl?
Nejenom jeden (smích). Ale dobře, některý přiznat mohu. Stalo se mi to před rokem při vystoupení skupiny, která hrála rockové covery. Ten projekt byl pojat celkem velkolepě, byly jsme divně oblečeni, vše kolem bylo děsně nablýskané. Hráli jsme koncert asi pro tři tisíce lidí, tancovali jsme, snažili jsme se dělat show. Nevím, jak je to možné, najednou jsem si dala nohu tak blbě, že jsem se málem poroučela k zemi. Nějak se mi divně zasekla, zabolelo to, ale dohrála jsem koncert až dokonce. Teprve potom jsem zjistila, že jsem si zlomila chodidlo a botu mi museli z nohy doslova odstříhat, protože prostě nešla vyzout. To byl asi můj nejhorší zážitek. Kromě toho se samozřejmě během koncertů přihodí nejrůznější technické výpadky, což není nic výjimečného. Stalo se mi takto například, že jsem hrála v televizní show, v hlavním vysílacím čase, došlo na mých několik vteřin slávy, kdy jsem měla odehrát sólo, ale díky polomrtvé baterii z basy lezlo jen „prd, prd, prd...“ Člověku nezbývá než zakonzervovat úsměv a dělat jako by nic. Stála jsem tam, hrála, byl páteční večer, přímý přenos ve státní televizi, usmívala jsem se a z basy se ozývalo „prd, prd, prrrrd, prd!” Co se dá dělat? Stalo se (smích).
Měla bys pro naše čtenáře nějakou radu, jak být dobrým a užitečným basistou?
Radu? Hmm... když pominu to, aby si hráč hlídal své ladění (smích), tak si myslím, že zcela nejdůležitější je váš přístup. Pokaždé dávám za příklad svého mentora Lelanda Sklara, od něhož jsem se měla příležitost mnohému naučit. Když se s ním procházím po NAMM Show a vidím, jak se zastaví s každým, kdo ho chce pozdravit, nebo se s ním alespoň vyfotit, vždy si uvědomím, že tu nejde pouze o vaše nasazení jako hráče a muzikanta, ale také o to, jaký jste jako člověk. Pokud jste k tomu navíc ještě i dobrý muzikant – bingo! (Smích). Ale vážně... Myslím si, že problémem dneška je především to, že každý v uvozovkách „nejlepší“ basák, dokáže nějak zahrát sólo. Málokdo ovšem dokáže setrvat ve stínu. Řekla bych, že hlavním důvodem, proč tito „nejlepší“ nikdy nedostanou práci a ostatní ano je, že nepřišli na to, jak důležité je umět se držet zpátky. Role baskytaristy je podpořit harmonii. Pohybujeme se někde mezi harmonií, melodií a groovem. A máme svébytný druh zodpovědnosti. Uvedu příklad. Nedávno jsem jamovala společně s Reggiem Wootenem a Armandem Sabal-Lecco. Hráli jsme ve složení: kytara, dvě basy a bicí doprovod. Vím, že takováto formace nebývá zrovna častá, ale přesto... Můj přístup byl asi takovýto: Když hrál Armand sólo na basu, říkala jsem si, dobře, možná bych mohla zahrát nějaké akordy. Ale pozor, je tu také kytarista. Takže žádné akordy, zkusím se posunout do nejnižších rejstříků, případně si najdu nějaký groove. Je důležité používat uši. Neustále musíme poslouchat. Někdy mi přijde, že basista je na pódiu v roli lovce, který má stále nastražené uši. Tato role je velmi velmi důležitá.
Při přípravě na tento rozhovor jsem také zjistil, že nejsi jen basistkou, ale napsala jsi také knihu. Nevím přesně, jak přeložit její název z italštiny... Muzikanti na šňůře? Nebo snad muzikanti ulice?
To by mohl být docela vhodný překlad. V italském originále se moje kniha jmenuje „Il Musicista della strada e altre storie“ a píšu v ní o muzikantech, kteří nikdy nedostali příležitost zahrát si s nějakou opravdu velkou hvězdou. Ta kniha je věnována lidem, kteří, jako já, každý den hrají v různých klubech po celém světě a dělají svoji práci. Jsou to lidé, kteří nemají sólové desky, nemají svého tiskového agenta ani velká jména ve svém životopisu, a přesto poctivě a tvrdě pracují. Je to jen malá knížečka. Možná bych ji mohla nechat přeložit do vašeho jazyka (smích).
Co podle Tebe nejlépe vystihuje takový život? Jaké jsou jeho světlé a stinné stránky?
Řekla bych, že je to stejné jako v životě. Když je člověk na dně a nedaří se mu v osobním životě, bývá to tak, že (bez ohledu na to jste-li muzikant či máte jiné povolání) tyto nezdary mají vliv i na vaši práci. Ačkoliv... stává se i to, že vám vaše práce může pomoci životní krize překonat. Mně osobně muzika „zachránila zadek“ několikrát. Řekla bych dokonce, že my hudebníci jsme zvláštním způsobem citliví lidé. Nevím, čím to je, ale vždycky si myslíme, že děláme ty nejhorší chyby a že jsme v té nejhorší situaci. Je ale pravda, že v této profesi nemáte mnoho jistot. Já si například nemohu být jistá, že budu mít další měsíc na zaplacení nájmu. Nevím, jestli budu mít příležitost vydělat si dostatek peněz. Člověk je tak pod určitým tlakem a není moc těžké mu podlehnout a být pesimistický. Kapitolou sama pro sebe je potom situace, kdy jste starší a máte například rodinu, děti, více závazků... Je opravdu těžké zvládnout každodenní překážky a vyrovnat se s tím horším i lepším. I proto si myslím, že vítězem není ten, kdo má momentálně angažmá u Prince. Vyhrává ten, kdo je schopen udržet se v branži až do konce. Z vlastní zkušenosti vím, že není těžké být na výsluní. Daleko horší je zvládnout to, když nad vámi ta světla zhasnou. Když jsem ještě žila v Itálii a hrála jsem v televizních pořadech, pokaždé, když jsem si šla pro kávu, koupit mléko, nebo jela tramvají, někdo mě poznal: „Jé, ty jsi Antonella Mazza, viděla jsem tě včera v televizi, jsi úžasná.“ Začala jsem si o sobě myslet, jak jsem skvělá, jaká jsem superhvězda. Jednoho dne ovšem show skončila a člověk se najednou ocitl zpět v běžném životě. „Byla jsem superstar? Jak je to možné?“ Najednou přestal zvonit telefon a já jsem si začala říkat, že bych měla vyrazit a začít hledat práci. Vnitřní hlas mi říkal: „děvče, hejbni zadkem a běž si shánět obživu.“ Bylo to divné, dalo mi to hodně práce vzpamatovat se a najít v sobě dost energie.
Mívá někdy muzikant jako Ty pocit vyhoření?
Samozřejmě. Mám období, kdy nenávidím basu a už nikdy nechci hrát. Někdy se nám, muzikantům, také stává, že jsme na sebe trochu žárliví, a to i když jsme dobří přátelé. V takových případech jsme potom těmi nejpřísnějšími soudci a člověk si říká, jak někdo jiný může hrát s tím a tím umělcem, když „bezpečně“ víme, že bychom to na jeho místě zvládli daleko lépe. Vezmi si tento workshop. Kolik basistů asi žárlí na to, že tu není. Říkala jsem si, kdyby teď na Markneukirchen spadla bomba, uvolnilo by se asi velmi mnoho žádaných pracovních míst (smích). To je samozřejmě jen nadsázka. Chci jen poukázat na to, že každá mince má dvě strany – líc i rub. Ale to je život a člověk se snaží najít v něm nějakou rovnováhu. Často pomáhá rodina, což jsem v mém případě já a dva moji synové. Někdy je to těžké, ale myslím si, že jsme dost silní!
To je dobře. Dnes už ale nepůsobíš v Itálii, nebo ano?
Žiji teď v Paříži, ve Francii. Zatímco v Itálii jsem byla velká hvězda, tady jsem zatím velké h....! (Smích). Snažím se zkrátka restartovat svou hudební kariéru.
A máš tu jako basistka dostatek příležitostí?
Musela jsem začít od nuly. Pár lidí, především odborníci z časopisů, tu sice vědělo, kdo je Antonella Mazza, ale na mé francouzské číslo kvůli práci na začátku nevolal nikdo. A tak jsem se musela sebrat a vyrazit do klubů na různé jam sessions, které přímo nenávidím. Není to tak, že bych si ráda nezaimprovizovala s přáteli, což je totiž ten pravý obsah jam session. V tomto případě jde ale o něco jiného. Je to spíše „poptávka“ po práci. Dnes už je to mnohem lepší, ale stále ještě buduji svou „francouzskou síť“ s kontakty. Francie je nádherné místo, Paříž je úžasná. Je křižovatkou kultur a prolínají se zde nejrůznější vlivy. Všimla jsem si také, že tu žije velké množství skvělých muzikantů z Afriky. Pořád se tu učím. Nemám tu sice taková angažmá jako v Itálii, není to jednoduché, ale snažím se být pozitivní.
Nepřemýšlela jsi někdy o vlastní sólové desce? Přijde mi, že většina sidemanů dříve či později něco takového zkusí...
(Smích). V životě jsem složila jen jednu skladbu. A jednu mám rozepsanou tak zpoloviny. Zdála se mi melodie, tak jsem ji po probuzení natočila na svůj starý telefon. To je vše. Ale nejsi první, kdo se mě na to ptá, Dost často slýchávám otázku, proč při hře na basu také nezpívám.
A proč tedy nezpíváš?
A proč bych měla? (smích) Ale chápu, že holka, která hraje na basu a zároveň zpívá, to je zřejmě něco, co funguje. Mohla bych být další Esperanzou Spalding? Těžko, protože ona je úžasná v tom, jak je naprosto přirozená. Je perfektní zpěvačkou i skvělou kontrabasistkou. Já bych byla jen nepovedenou kopií. Chci hrát jenom na basu. Letos v červenci mi někdo nabídl, abych nahrála sólovou desku. Co bych s ní ale dělala? Já jsem opravdu sidemen, doprovod, a to mi velmi vyhovuje. Neumím si představit, že bych stála na pódiu vpředu a křičela do publika „Jak se tu dnes mááte? A všichnííí...“, a podobně. To rozhodně není nic pro mě. Já jsem ráda v pozadí, narodila jsem pro to. Dokonce si myslím, že jako ženské už máme my muzikantky určitý díl pozornosti zajištěn dopředu a lidé si nás všímají. Jako sidemen se necítím nijak méněceně. Jsem spokojena s tím, jak to je, a dokonce bych řekla, že někdy je té pozornosti až až. Existují ovšem extrémy směrem na obě strany.
Jak to myslíš?
Stává se mi to hlavně tehdy, když pracuji pro umělce – ženy. Někdy ti svým způsobem nadiktují, že máš být oblečená celá v černém, vlasy sepnuté dozadu a nejlépe bez make-upu. Být co nejvíce neviditelná. Opačná situace je taková, kdy to, že jsi žena předpokládá, že budeš vystupovat v mini. Někdy je to zkrátka těžké. Mou nejoblíbenější formou bylo jedno hraní v televizní show, kde jsme celá kapela hráli za oponou, takže nás nikdo neviděl hrát. Občerstvovali jsme se tam a dělali si legraci. Trochu mi to připomíná situaci, kdy je člověk ve studiu. Z nahrávky nikdo nepozná, že jsem žena v růžovém triku a se šperky (smích). Je lepší, když za vás hovoří jen hudba. Abychom to tedy uzavřeli – sólovou desku někdy v budoucnu vyloučit nemůžu, ale nyní takový záměr v hlavě rozhodně nenosím.
Zajímala by mě ještě Tvá práce pro televizní pořady. Například v naší zemi totiž příliš často živou (a kvalitní) kapelu v nějakém pořadu nevídáme. Skoro bych řekl, že vůbec.
Měla jsem v tomto směru obrovské štěstí. Má první show, bylo to v roce 2000, byla italskou verzí Show Davida Lettermana. Pořad trval asi hodinu a půl a my jsme s kapelou hráli přesně stejně tak dlouho – improvizovali jsme, měli jsme tam DJe, který pouštěl nejrůznější funkové smyčky a my do nich hráli. Do programu byli také pozváni různí hudebníci a my jsme jim občas dělali doprovod. Musím tedy říci, že má první zkušenost s prací v televizi byla velmi dobrá. Vlastně byla celá dobrá. Ano, občas jsme hráli na playback, takže mi stačilo se hezky namalovat, postavit se k nástroji a předstírat, že hraju. I tak jsme tyto skladby ale museli nejprve nahrát. Kromě toho, že šlo o velmi dobře placenou práci, obrovskou výhodou bylo, že jsem tu mohla hrát s exceletními muzikanty.
Kromě toho, že se živíš prostřednictvím různých studiových a koncertních angažmá, máš také nějaký dlouhodobý projekt či kapelu?
Ne, nemám. To je právě součást mého profesního i životního přístupu. Být nezávislá. Jsem nezávislá, svobodná a jsem také šťastně single – „felicimente single“ (smích). A stejné je to i v hudbě. Když mi někdo zavolá a nabídne mi projekt se slovy „je třeba dát této věci jasnou prioritu“, začne mi před očima svítit červená. Hned na to začnou padat slova jako „exkluzivně“, „investujeme“, „podíl na nákladech“... To potom raději do telefonu začnu: „Haló, haló, špatně vás slyším...“ (smích). Říkám to s nadsázkou, ale opravdu to nemám ráda. Není to nic pro mě.
Špatné zkušenosti?
Těžko říct. Není to tak dávno, co jsem tři roky koncertovala s jednou kanadskou zpěvačkou. Nevím, jestli si zaslouží, abych ji jmenovala (smích). Měla za sebou naprosto výtečnou kapelu, s žádným jiným kytaristou se mi tak dobře nehrálo. Problém byl ovšem v tom, že nepochopitelně často měnila bubeníky, i přesto, že byli výteční. Jeden z nich dnes například koncertuje v LA, jiný hraje s předními francouzskými umělci, zkrátka hráči velmi vysoké úrovně. Nerozumím tomu. Nikdy jsem nebyla součástí tohoto projektu, byla jsem jenom najatá jako basistka.
Co Tě tedy teď nejvíce zaměstnává?
V současnosti se chystám hrát s chicagským bluesmanem jménem Ladell Mclin. Už jsme spolu v minulosti několik koncertů a party odehráli. Potom plánuji ještě několik dalších koncertů s různými lidmi, což je to, co mám ráda. Jeden den hraji pop, potom se třeba jen kvůli jednomu kšeftu učím katalog několika desítek skladeb, další týden hraji se starými bardy na kontrabas „new- orleánský dixieland“, další večer world music nebo funk. Úplně naposledy jsem hrála v jednom pařížském klubu fusion, což není zcela můj šálek kávy, ale zvládla jsem to. Sehráli jsme například Come Together ve verzi od Marcuse Millera. I když... Byla to spíše moje vlastní verze, protože jako Marcus hrát nedokáži (smích). Dopadlo to dobře, ale přesto, fusion není nic pro mě.
Na závěr si neodpustím ještě svou obvyklou otázku. Definuj mi prosím svými slovy výraz „groove“...
Pokud hraji v rytmu a vidím, jak lidé tancují, obvykle to znamená, že dělám dobře svou práci.
Skvělé. Přeji Ti tedy, aby to tak bylo co možná nejčastěji. Děkuji za rozhovor.