Dream Theater

Backstage
Autor: 

Svátek všech progresivně naladěných rockerů a metalistů byl datován na 20. července a důvod byl jednoznačný - Dream Theater konečně zavítali i do naší nevelké republiky. O tom, čeho jsme byli svědky, ale i o tom, co můžete vy, kdož jste prohloupili, očekávat na podzim, kdy by k nám měli dorazit opět, se pokusíme přinést svědectví právě nyní.

O tom, že Dream Theater předvedou výborné hráčské výkony podpořené výborným zvukem nebylo předem pochyb, je tedy vůbec možné, aby kapela své fanoušky něčím překvapila? Pravda, zvuk byl možná i dokonalejší než si někteří z přítomných předem představovali a výkony jednotlivých aktérů a samozřejmě i kapely jako celku rovněž. Spíše k dobru věci je třeba přičíst skutečnost, že občas - ale opravdu zřídka - bylo možné mezi tou spletí tónů postřehnout, že ani Dream Theater nejsou stroje.

S tím, jak ubíhaly minuty koncertu, se však postupně začalo ukazovat, že malé překvapení si pro nás kapela opravdu připravila. Hned první tóny patřily skladbě Regression ze zatím poslední desky Scenes From A Memory, následované instrumentálkou Overture 1928. To se dalo pochopitelně očekávat, ale málokoho nejspíše napadlo, že to vezmou tak důkladně a celé aktuální album přehrají až do poslední noty. Jestliže si uvědomíme, že se jedná o koncepční album, jehož jednotlivé kompozice jsou především textově provázány, má to vlastně i svoji logiku. Hlavní část produkce byla navíc zpestřena (jak jinak) nezbytnými sólovými výstupy jednotlivých nástrojů, kdy většina obecenstva tvořeného mladými a doufejme, že i nadějnými muzikanty, povyrostla nejméně o 5 cm a stoje na špičkách hltala očima své idoly. K samotnému průběhu koncertu ještě dodejme, že nakonec se dočkali i ti, kteří nedají dopustit na starší tvorbu kapely. Teprve v přídavku zazněly "hitovky" staršího data, jako Pull Me Under, Caught In The Web, The Mirror nebo Metropolis pt. 1, které už ostatně každý skalní fanda kapely měl možnost "naživo" shlédnout díky docela bohaté videografii DT. Zde můžeme jen poznamenat, že DT už mají za sebou 2 videa, která záběry z jejich koncertů obsahují. O kvalitách jednotlivých instrumentalistů pak svědčí i instruktážní videa. S výjimkou zpěváka Jamese LaBrieho už má na kontě nejméně jedno (Mike Portnoy dvě) každý ze současných členů kapely. Pro kytaru pak byly navíc vydány transkripce tří studiových alb, které editoval sám mistr Petrucci, takže jakákoliv nepřesnost je vyloučena. Zajímavou novinkou je to, že kytarista už nedávno dokončil noty i ke zmiňované poslední studiovce, navíc bude knižně vydán soubor jeho lekcí psaný pro jistý prestižní americký časopis. Takže jestli jste něco nechytali naživo, můžete vše zkusit dostudovat v šeru své ložnice. To už ale trochu odbočujeme, vraťme se tedy zpět k samotnému koncertu. Zaměřme se však nyní spíše na hardware: Kapela s sebou přivezla jen nástrojovku, ale ta sama o sobě byla natolik početná, že zde můžeme uvést jen to nejzásadnější - doufejme tedy, že se nám to alespoň zčásti podaří.

James LaBrie -- zpěv

Tenhle Kanaďan to měl nejjednodušší - klasický, osvědčený a ke všemu bezdrátový mikrofon Shure SM 58 - tečka. I přesto, že zlé jazyky svého času kritizovali jeho menší "výpadky" či spíše nepřesnosti na živém albu Once In A LIVEtime (které kromě zvukové stránky nebylo nijak studiově upravováno, což je sám o sobě docela odvážný krok hodný kvalitní kapely), je nutné říci, že svoji úlohu zvládnul alespoň nyní přinejmenším bez problémů. Zkrátka a dobře - frontman, jak se sluší a patří.

Mike Portnoy - bicí

...je nepochybně vynikající bicmen, který po celé vystoupení evidentně překypoval ohromným množstvím energie, dobré nálady a zajímavých nápadů. Rozměrnou rampu na vyvýšeném pódiu obsazovala početná bicí souprava Tama Starclassic osazená blánami Remo a činely Sabian. Zmínit můžeme ještě "šlapky" DW 5000 Accelerator a paličky Pro-Mark 420. Alespo několik čísel: Záklaďák 51/2 x 14, 2 kopáky 16 x 24, 5 tomů (8 x 8, 8 x 10, 9 x 12, 10 x 13 a 14 x 14), gong bass 14 x 20. K činelům snad jen tolik, že jejich počet se velmi blížil dvacítce počínaje 8palcovým splashem a konče 20palcovou čínou. Občas ťuknul tu vpravo, tu vlevo i do nějaké té perkuse (Octoban). Zajímá-li vás důsledný výčet všeho, co souprava obsahuje, jukněte na oficiální stránku www.mikeportnoy.com

Jordan Rudes - klávesy

Klávesový mág, který vedle posledního alba Dream Theater působil např. na obou nahrávkách Liquid Tension Experiment. Jeho hlavním nástrojem jsou klávesy Kurzweil K2500XS, v racku má ještě K2500RS a 16kanálový pult Mackie 1604. Značce Kurzweil zůstává věrný i u dalších nástrojů: K2000VP, K2VX a MicroPiano, ale vlastní např.i Korg Wavestation, Mini Moog, Yamahu CS01 či Hammondky. Pro vystupování s DT používá pouze klávesy K2500XS plus modul K2500RS v racku - jedeno z těchto nástrojů používá čistě pro simulaci Hammondek, druhý na vše ostatní.

John Myung - basa

Nezapře sice japonské předky, ale kdyby se sčítala výška s délkou vlasů, byl by z kapely pravděpodobně nejvyšší. Ačkoliv červený 6strunný signature model Yamaha RBX6JM se 2 aktivními snímači double hotrail, na který celý koncert odehrál, je téměř tak velký jako on sám, tapping všemi prsty pravačky má zmáknutý dost slušně. Aparát (resp. jeho hlavní část) nese značku Mesa/Boogie (zesilovače 400+, M2000 a upravený kytarový preamp Triaxis, pro odposlechy Strategy 500). Stejnou firemní nálepku nesou i bedny Powerhouse 1516 (4 x 10 ", 1 x 15 ") a monitory 2 x 10 ".V racku byste dále našli kompresory dbx 166, ale i digitální mašinu Eventide GTR 4000, nechybělo dokonce ani kvákadlo a všudypřítomná ladička Korg Tone Works. Už jen samotné propojení celého systému (a to platí i pro kytaru) je dost složité, takže i kdybyste na to našetřili, identický zvukový řetězec byste dosti těžko vytvořili...

John Petrucci - gitara

O kytarách až úplně na konec, neboť touto problematikou se nedávno zabýval samostatný článek věnovaný tomuto v posledních letech dosti obdivovanému kytaristovi - nicméně právě jeho nádobíčko bylo nejpočetnější. V průběhu celého koncertu používal nové kytary Ernie Ball/Music Man, a to jak v šestistrunné, tak i v sedmistrunné verzi (ačkoliv jak je vidět z obrázku, Ibanez ještě zcela nepohřbil). Jde o prototypy z řady výrobků asi nejvíce připomínající model Steva Lukathera se snímači DiMarzio. Oficiálně by měl být Petrucciho model v nabídce firmy do konce roku. Pravé straně pódia pak dominovala šestice boxů Mesa 4 x 12 a 2 racky vysoké bezmála jako 2 reproboxy na sobě. Přesné propojení racku je samo o sobě opět dosti složité, omezíme se proto na vyjmenování základních stavebních kamenů zvukového řetězce: Jádro tvoří rackové provedení hlav Heartbreaker, Dual Rectifier a kombinace předzesilovače TriAxis a konce 2:90, vše z dílny Mesa/Boogie. Z digitálů nejvíce "svítil" Eventide GTR 4000, našli byste "běžné" Lexicony a T. C. Electronicy či digitální delay Korg. Připomenout můžeme kompresory dbx 166, šumovou bránu Boss NS-2, opět ladičku Korg a kvákadlo (CryBaby) do racku. Vše je důmyslně propojeno a ovládáno systémem Bradshaw a volume pedály Ernie Ball.

Pravda je taková, že kdybychom se chtěli pokusit o co možná nejpodrobnější popis, mohli bychom mu věnovat jedno speciální číslo časopisu. O smysluplnosti podrobného výčtu se dá ostatně pochybovat -- pokud se totiž např. zeptáte co bylo konkrétně použito na který zvuk či skladbu (např. kterou ze všech těch krabic že byla velmi věrohodně simulována akustická kytara hraná na "elektriku") nelze se z informací, které byly k dipozici, dobrat kloudného závěru (lze opravdu snad jen tušit...). K PA a osvětlovací technice snad jen tolik, že pocházely komplet z české produkce (ne ve smyslu výroby), základ zvuku ovšem tvořila především kvalitní nástrojovka. Jak tedy tuto malou reportáž uzavřít? Dream Theater snad nikoho nezklamali a dodrží-li svůj slib, máme se na podzim na co těšit. Jejich další koncert na půdě našeho státečku by se měl uskutečnit konkrétně 11. října ve Sky Clubu Brumlovka v Praze. Berte proto tento článek sportovně a přijďte se podívat sami, zcela jistě to bude stát zato.

Pozn. redakce: samozřejmě, že nás zajímalo, zda kapela měla speciální požadavky. Bohužel, jak nám sdělil zástupce Interkoncertu nic takového se nekonalo. Parta Dream Theater jsou prý naprosto normální chlapíci hrající fajnovou muziku se kterými se dá hovořit na každé téma a kteří si nediktují žádné speciality například na jídlo či ubytování. Tyto někdy až nepochopitelné požadavky jsou prý výsadou větších hvězd jako je Sting či Deep Purple.