Jak správně navinout struny

Článek na téma správného navíjení strun na mechaniky strunných nástrojů
Kategorie: 
Autor: 
Jak navinout struny

Vážené kytaristky, kytaristé, baskytaristky, baskytaristé a všichni ostatní hráči na strunné drnkací nástroje, na následujících řádcích jsem se rozhodl zaměřit na téma, které se týká správného, ale také nevhodného navíjení strun na mechaniky strunných nástrojů. Důvodem této malé osvěty budiž ten fakt, že se neustále při své praxi kytaráře a servisního technika hudebních nástrojů setkávám s mnoha nešvary, ba často i s opravdu kuriózními záležitostmi. 

V rámci dnešního tématu se tedy podrobně podíváme na základní rozdělení typů mechanik, na to jak správně ukotvit struny v ladících mechanikách a především pak na způsob, jakým je správně navíjet. Pro podrobnější pochopení této problematiky jsou zde připojeny i fotografie, na kterých jsou znázorněny jak způsoby vhodné, tak i ty nevhodné. Okrajově se dotkneme též doporučené periody výměny strun či jiných – s tématem souvisejících – důležitých „drobností“.

Typy ladících mechanik, jejich rozdělení a způsoby navíjení Pokud začneme u šestistrunných kytar, všeobecně můžeme první rozdělovník učinit mezi ladícími mechanikami pro kovové struny a struny nylonové. Mechaniky pro struny celokovové, potažmo tedy pro kytary (folkové, westernové, elektrické apod.) poznáte zejména podle toho, že jejich hřídelka, tedy část, do které se kotví konec struny, je kovová.

Ladící mechaniky pro použití s nylonovými strunami na kytarách španělského typu (klasická kytara) mají hřídelky opatřeny plastovým návlekem o průměru cca 10 mm. Na tomto místě si neodpustím připomenout tradiční neznalost termínu „španělka“, potažmo klasická kytara. V našem textu považujme za klasickou kytaru pouze a jenom kytary určené pro klasickou hru s nylonovými strunami. Na tyto klasické kytary kovové struny rozhodně nepatří, nástroje ostatně nejsou na tah celokovových strun a jejich výsledné pnutí ani konstrukčně stavěné. 

Ukázka vhodného navinutí struny na plastovém válci klasické kytary je vyobrazena na obr. 1A (toto je velmi dobrý a funkční způsob). Na obrázku 1B je pak vyobrazen i zcela špatný způsob. Pochopitelně existuje vícero vhodných možností vázání, přesto obvykle postačí alespoň jedna smyčka, či opětovné protažení struny otvorem, jak je uvedeno na vyobrazeních. Zde nemohu nezmínit několik „specialit“, se kterými jsem přišel v rámci mé práce do styku. Kreativitě kytaristů v oblasti šmodrchání, uzlování a zajišťování strun na navíjecích dřících se totiž – tedy alespoň to potvrzují četné zkušenosti – meze nekladou. Mezi největší „perly“ rozhodně patří až 7násobné prostrčení/obtočení struny E1 otvorem plastového válce (při nevhodném použití kovové struny), 4 uzlíky na struně v tomtéž místě, dodatečné jištění struny proti vytažení či proklouznutí struny v otvoru sirkou, hřebíkem, a vězte, že ve jménu zajišťování došlo dokonce i na vrut! (Věřte mi, že je pro mne opravdovým „zážitkem“, když pak mám v rámci servisu či opravy na takovýto nástroj osadit struny nové!)

Protože u klasických kytar se struny tzv. vážou i na opačném konci – tedy na kobylce – přikládám zde fotografii vhodného uvázání konců strun na zadním kobylkovém bloku. Tady bych rád taktéž upozornil (zejména majitele kytar s masivní rezonanční deskou) na riziko vysmeknutí špatně uvázané struny na kobylce a následné poškození desky vyseknutím nehezkého šrámu v zadní části přední desky nástroje. Proto určitě nezanedbávejte vytváření „pojišťovacích“ uzlíků na hladkých melodických strunách G, H, E1. Vhodné způsoby uvázání strun na kobylce zobrazují také obrázky 2A2B.  

Některé nástroje mají pro zachování hratelného dohmatu kobylkový sedlový pražec příliš snížený a mohou mít tedy s tímto tradičním úvazem strun problém. Ten spočívá v tom, že díky podvazu struny vedoucí z otvoru kobylky na pražec, dojde ke změně vhodného úhlu, který má zajistit dostatečný tlak na pražec, a tím pádem mohou vzniknout určité rezonance hrané struny, která se po sedlovém kobylkovém pražci lehce pohybuje a nesedí zde tak, jak by měla. V tomto případě je nevyhnutelné použití strun s koncovkou. S uvedeným jevem se můžete setkat především u levnějších nástrojů asijské provenience. U kvalitnějších kytar by tento problém nastat neměl, a pokud ano, jsou zde cesty, jak ho řešit zásahem do konstrukce nástroje. Zde se ovšem návštěvě odborníka nevyhnete.

Ladící mechaniky pro kovové struny by se daly rozdělit na dva základní typy. Původní, starší, či dnes znovu používané repliky ladících mechanik s naříznutou mechanikou (obr. 3A), mají uprostřed navíjecího dříku vyvrtaný otvor, tudíž je zde základní způsob uchycení zcela odlišný od tradičních, dnes již nejběžněji používaných mechanik. Zde se proto dopředu vhodně zkrácený konec struny zasune v ose dříku do otvoru a pak se již navíjí rozumný počet závitů (stačí tak 3 - 4 obtočení), které by se rozhodně neměly překrývat, přičemž by měla být struna navíjena směrem od shora dolů (obr. 3B). Opravdu se prosím vyvarujte vytvoření obludných křížem se překrývajících bambulí, které budou mít za následek nestabilitu ladění a případně i jiné neduhy. Naprosto nevhodný způsob je zobrazen na obr. 3C. To, co jsem uvedl v předchozích řádcích, pak naprosto platí i pro mechaniky basových kytar s velkými klíči, které jsou používané na nástrojích typů precision či jazz bass.

Dnes nejběžněji používané mechaniky osazené na drtivé většině nástrojů mají válcový dřík s kolmo navrtaným otvorem. Následující příklady tak platí jak pro kytary akustické, určené pro kovové struny, tak i pro kytary elektrické. Pro tento typ ladících kolíčků bych doporučil tři oblíbené způsoby návinu zobrazené na sestavách obrázků číslo 4 (4A až 4F). Zde tedy v prvním případě vidíme naprosto základní návin, kdy se prostrčená struna navíjí bez jakékoli fixace pouze pomocí několika závitů na dřík mechaniky (4A). Tento způsob je většinou dostatečně funkční, nicméně není zcela stoprocentní, přičemž velmi záleží na dalších okolnostech, jakými jsou kvalita osazené mechaniky, její připevnění v hlavě nástroje apod. Osobně doporučuji další dva typy kotvení struny v ladící mechanice. U této dvojice způsobů návinu dochází k pojištění možného prokluzu či povytažení struny z otvoru mechaniky pomocí smyčky (4B) či sevření konce strun mezi závity návinu. Oba dva uvedené způsoby jsou velmi funkční a poskytují bezproblémovou fixaci strun, a tím pádem kvalitní stabilitu naladění nástroje. Přesný postup provedení je vyobrazen v jednotlivých krocích (4C – 4F) a jeho osvojení je pouze otázkou lehčího tréninku. Rád bych ještě doplnil pár důležitých informací.

Vzhledem k tomu, že většina moderních ladících mechanik je kotvena do hlavy nástroje sevřením pomocí zápustných matic, je velmi dobré čas od času zkontrolovat jejich dotažení. Stejně tak je vhodné seřídit i tuhost otáčení ladících křidélek pomocí čelních šroubků (obr. 5). Také bych rád upozornil na fakt, že jsem již vícekrát viděl struny nelogicky navinuté z vnější strany ladících dříků, rád bych tedy zdůraznil, že se struny na ladící kolíky navíjejí vždy směrem od středové osy hlavy (obr. 6).

Samostatnou kapitolou jsou ladící mechaniky zamykatelné a kytary vybavené zamykatelným sedlovým nultým pražcem. V případě zamykatelných mechanik platí pravidlo, že čím menší návin struny na ladícím dříku, tím lépe. Nejlepší způsob je užití pouze půl až jedné otáčky (obr. 7).

Zde jsou totiž struny pevně sevřeny v průchozím otvoru dříku pomocí šroubovacího trnu jako ve svěráku a nemůže už dojít k jakémukoli prosmeknutí či posunu struny na mechanice. Pokud by se totiž na mechaniku navíjel velký počet navzájem se křížících a nezarovnaných závitů, pozbyla by tato technická vychytávka jakéhokoli smyslu. Z vlastní zkušenosti mohu tyto systémy pro jejich skvělou funkčnost vřele doporučit. 

Totéž platí pro kytary vybavené vibrato systémy se zámky. Na rozdíl od zamykatelných mechanik se zde ovšem nemusí na styl navíjení strun na ladících kolících tolik hledět. Po naladění kytary a následném uzamčení sedlového nultého zámku dojde vlastně k funkčnímu vyřazení ladících mechanik, které již nemohou případné (roz)ladění nástroje nikterak ovlivňovat.

Pro veškeré výše uvedené typy ladících mechanik platí také to, že jednotlivé závity struny navíjíme vždy směrem dolů od průchozího otvoru v dříku. V opačném případě může dojít u některých málo vykloněných hlav k nedostatečnému přítlaku struny v drážce nultého sedlového pražce a ke vzniku nežádoucích rušivých pazvuků. Konce strun, jež nám po protažení mechanikou zůstanou trčet do prostoru, je dobré po dokončení návinu odstřihnout. Zamezíte tím tak nepříjemnostem v podobě zaseknutých strun v zipu pouzdra, poranění ruky, oka či jiné části těla hráče nebo spoluhráče, a v neposlední řadě možnému poškrábání laku horní plochy hlavy nástroje. Zde bych rád ještě vyvrátil určitou fámu, která se právě týká zastřihování strun. Věřte, že zastřižená neboli zkrácená struna hraje stejně dobře, jako nezkrácená, a proto pokud tedy není nezbytně nutné mít hlavu nástroje vybavenou ostny dikobraza, aby tak zůstala zachována neochvějná image kytaristova, radím: ZKRACOVAT!  

Pro doplnění výše uvedeného je třeba znovu a znovu zdůraznit, že ani sebelepší ladící mechanika nebude stoprocentně fungovat, pokud nebude správně osazena a dobře dotažena!

Závěrem je pak nutné ještě podotknout také to, že pro správně a dobře ladící nástroj je nezbytné mít vhodně nastavené a seřízené i ostatní hardwarové součásti, které se na faktu ladění podílejí. Jedná se tedy především o dobře upravené drážky v nultém sedlovém pražci, a pochopitelně také o vhodně seřízenou a nastavenou kobylku, průhyb krku nevyjímaje. Tyto operace je však rozhodně lepší svěřit kvalifikovanému kytaráři.

To by k tématu správného, respektive nesprávného navíjení strun bylo vše. Dovolte mi proto, abych vám už jen poslední větou našeho textu upřímně popřál: „Ať vám vaše kytary dobře ladí!“