Prvním singlem z další novinkové kolekce skupiny Dire Straits, výrazně „klávesovější" desky Brothers In Arms, je skladba So Far Away (20. v Anglii).
Samotné album, natočené už bez Lindese na ostrově Montseratt (mezi hosty se mihnou Sting, Clapton, Randy Brecker a Omar Hakim), vychází 5. května 1985 a hned se dostává na vrchol britské hitparády. Drží se tam 3 týdny a za několik měsíců se stává nejprodávanějším britským albem všech dob!! Když se nahrává půl roku, mělo by se to taky vrátit, že...
13. července se na stadiónu ve Wembley odehrává slavný monstrkoncert Live Aid a Dire Straits nemohou chybět. Je to i jakási opožděná premiéra startu ročního celosvětového turné „Brothers In Arms". (4 koncerty v Budapešti se odehrály už v květnu.) Na pódiích už mohou diváci vidět také nového klávesistu – Guye Fletchera (objevil se už na desce, vedle Alana Clarka) a také hostujícího kytaristu Jacka Sonniho a saxofonistu Chrise Whitea. Obrovský úspěch sklízí album v Americe kde se v létě drží 9 týdnů v čele hitparády. Tři týdny si tam tuto pozici podrží i singl Money For Nothing s hostujícím Stingem a podpořený netradičním kresleným klipem (v Anglii je č. 4). Vedle něj byly z desky vybrány další tři (!) singly, z nichž nejúspěšnějším byl chytlavý popěvek Walk Of Life (poč. r. 1986 7. v USA a 2. v Anglii). Úspěšný rok pak korunují ceny Grammy. První za album Brothers In Arms (nejlepší záznam), druhá za Money For Nothing (rockový skupinový vokál), třetí dostal Knopfler s Chetem Atkinsem za Cosmic Square z LP Stay Tuned (countryová instrumentálka).
Videoklip Money For Nothing získává v září 1986 ceny MTV za nejlepší video a nejlepší videosnímek skupiny. Slova „I Want My MTV!!“ se stávají trvalým sloganem této stanice. Ocenění v podobě Grammy pak dostává i dlouhometrážní video Brothers In Arms.
Knopflerovým koníčkem jsou i rychlé motocykly a auta, což mu způsobí nepříjemnost v podobě zlomeniny klíční kosti, kterou si přivodí na závodě hvězd před Velkou cenou Austrálie v říjnu téhož roku.
Se svým kytarovým vzorem Chetem Atkinsem si Knopfler dává duet na londýnské akci „The Secret Policeman‘s Third Ball" v březnu 1987. Do konce roku ještě stihne napsat snad svojí nejlepší filmovou hudbu – tentokrát k filmu The Princess Bride (s Peterem Falkem v hlavní roli). Na jaře 1988 se pak opět vydává za Bobem Dylanem aby mu pomohl s albem Down In The Groove.
Turné po Brothers In Arms bylo opravdu dlouhé (339 dní, 248 koncertů, 30 zemí). Následná pauza byla tedy pochopitelná. Třeba Illsley měl aspoň čas si po rozvodu hledat jinou ženu... Jednou z výjimek, kdy se Dire Straits objevují pohromadě je 11. červen 1988, kdy vystupují stadioně Wembley na koncertě pro Nelsona Mandelu. A to s doprovodným (!) kytaristou Ericem Claptonem.
Knopfler pak hostuje na albu Joan Armatrading The Shouting Stage, pomáhá Randy Newmanovi s jeho deskou Land Of Dream a v září doprovází Erica Claptona na jeho americkém turné. Hůř to ale vypadá se samotnými Dire Straits. Šířící se spekulace rozsekne samotný Knopfler, když 15. září oznamuje jejich konec... Z kapely byli už pořádní dinosauři a tak ani moc nepřekvapí výrok Roberta Smithe z The Cure: „Nejhorší, co si dovedu představit, je hrát v kapele, jako jsou Dire Straits."
To už je venku kompilace největších hitů Money For Nothing. V Anglii se deska dostává na vrchol, zato v Americe se výběr skladeb nelíbil a tak se tam neprodrala ani na do první šedesátky.
Rozchod super úspěšné kapely se docela logicky projevuje při udělování cen Ivora Novella v březnu 1989. Knopfler a Illsley coby zástupci Dire Straits přebírají cenu „Za vynikající zásluhy o britskou hudbu. Přitom leader Dire Straits obdržel jednu tuto cenu už za rok 1982 (text k Private Investigations) a jednu za rok 1983 (titulní filmová píseň – Going Home).
Mark Knopfler s Guyem Fletcherem pak pomáhají s produkcí kamarádům z Leedsu - Steve Philipsovi a Brendanu Crokerovi. Přitom vzniká nápad udělat i společné album tak trochu v duchu klasické country. Jak si řekli tak udělali. Místem zrodu je londýnské studio na Notting Hill a dle této čtvrti si dávají i jméno - Notting Hillbillies. Počátkem roku 1990 vychází výborné album Missing ... Presumed Having A Good Time. Je na něm 11 skladeb, z toho 4 přearanžované lidovky a jen jedna Knopflerova. Vedle country je ke slyšení i swing, blues, rockabilly, gospel i trochu karibské muziky. Na desce se výrazně podílel i nashvillský steel kytarista Paul Franklin. Bubnoval Ed Bicknell. Na druhé místo britské hitparády se dostávají kupodivu i bez větší publicity a v květnu následuje turné po britských klubech.
Zajímavá akce se odehrává 19. dubna, kdy se Knopfler objevuje v televizní komedii French And Saunders, společně s Davidem Gilmourem, Gary Moorem, Markem Kingem a Lemmym. Končí to společným jamováním.
Se svým kytarovým idolem Chetem Atkinsem nahrává Knopfler dvojalbum Neck By Neck. Nezůstalo bez povšimnutí a tak si za něj v únoru 1991 odnášejí hned dvě ceny Grammy. Přesněji řečeno, první ocenění je za úvodní píseň Poor Boy Blues (nejlepší pěvecká spolupráce v oblasti country) a druhá za skladbu So Soft, Your Goodbye (nejlepší instrumentální výkon v country). Připomeňme si jeden letitý Knopflerův výrok: „Když budu jednou jen z poloviny tak dobrý jako Chet, potom budu dobrý kytarista."
Na přelomu let 1990/91 se kapela opět oživuje a vydavatelská firma se rozhoduje do značky Dire Straits znovu investovat pořádný balík. Půl roku se nahrává v londýnských Air Studios za účasti řady hostů (včetně steelkytaristy Paula Franklina), což stojí 600 000 liber. Loutkové video k pilotnímu vyjde na 483 tisíc, zkoušky na příští turné přes milión. Ve studiu se objevují i slavné bubenické kapacity Jeff Porcaro a Manu Katché, ale stále častěji začínají Dire Straits používat automatického bubeníka. Vedle Fletchera se u kláves znovu objevuje i Clark. Zvukově brilantní album On Every Street vycházející tradičně v září, je nicméně ve své výpovědi povrchnější. Kousky jako The Planet Of Ther New Orlean, When It Comes To You nebo Iron Hand jsou asi nejpovedenější. Kapela od prvního alba svůj zvuk zásadně nezměnila a mnozí novinku považují dokonce za Knopflerův „návrat ke kořenům". Přes experimenty jsou tady jiné party...
Po singlu Calling Elvis vychází v září i očekávané album, nicméně více se prodává v USA. V Anglii se nedostává ani do Top 40. Už 19. srpna v Dublinu bylo odstartováno grandiózní dvouleté světové turné. Jako druhý kytarista se připojuje Phil Palmer, saxofon třímá Chris White, bubnují Chris Whitten a Danny Cummings, u kláves je už známá dvojice Clark - Fletcher, doplněná Paulem Franklinem. Illsley pochopitelně taky nechybí. Šňůra čítá 225 koncertů, většinou na stadiónech. Kalkulace vychází a deska se docela nenápadně stává druhým komerčně nejúspěšnějším albem kapely. A to přesto, že řada koncertů nebyla vyprodána a mnozí novináři píšou v souvislosti s turné o zklamání.
Opět následuje potřebná pauza. A nebo je to už definitivní konec?...
Na Markovi toho bulvární novináři nikdy moc nenašli. Zajímavý byl spíš jen výší bankovního konta. Nicméně v roce 1993 se začíná objevovat stále častěji ve společnosti o 13 let mladší herečky Kitty Aldridge. Po dvou letech se kvůli ní rozvádí se svou druhou ženou... Další živé album Dire Straits On The Night zachycující koncerty ve Francii a v Holandsku vychází v květnu 1993.
Rané živé nahrávky pro BBC z roku 1978 se v r. 1995 objevují na albu Live At The BBC. Sedm snímků je doplněno živým bonusem Tunnel Of Love, natočeným v prosinci 1980 v Dortmundu.
Ne všechno Markovi vychází a tak nedošel naplnění muzikál, který napsal s Lyndou La Planet, ani produkce alba legendárních Everly Brothers (nedohodl se s producentem, který po něm chtěl natočit jejich největší hity... „Ty věci už jsou přece dokonalý, ne?"). Své první sólové, tedy „nesoundtrackové" album si ohlídal sám. „Hrál" si s ním už od roku 1994, ale vychází až v březnu 1996 - pod názvem Golden Heart. Mark se vrací trochu ke keltskému folku, ale třeba k i louisianskému cajunu. A country rock vlastně neopustil nikdy... Spoluproducentem je Chuck Ainlay. Z dalších instrumentalistů se dostalo největšího prostoru kytaristovi Richardu Benettovi, basákům Glennu Worfovi a Michaelu Rhodesovi a klávesistům Fletcherovi a Steve Nathanovi. Bubnují hlavně Eddie Bayers a Cummings. Při nahrávání v Dublinu byla přítomna parta irských houslistů, pištců a dudáků, vedená folkovým písničkářem Paulem Bradym, ale celek dostal konečnou podobu v Nashville za účasti tamních muzikantů. Něco zkoušel natočit v Louisaně se svým dalším kytarovým oblíbencem Sonnym Landrethem a něco ještě na otočce v Londýně s Nickem Lowem a Paulem Carrackem. Nic z uvedeného se ale na album nedostalo. Zato písní o lásce tady najdeme řadu: třeba úvodní svižnou singlovku Darling Pretty, titulní slaďák nebo závěrečnou Are We In Trouble Now. Aby ne, když je deska věnovánu jeho miláčkovi Kitty... „Jak stárnete, stále víc si uvědomujete, kde je vaše duše. A moje duše je – teď nenacházím lepší výraz – v muzice, která není cynická. Sarkasmus a ironie dřívějších let se pořád derou na povrch, ale měly by se udržovat v patřičných mezích..." Sarkastický humor se objevuje třeba ve skladbě Vic And Ray – o dvou bulvárních fotografech tábořících u jeho domu nebo v songu Rudiger – o vlezlém lovci autogramů. Knopfler si prožívá dobré časy: „Mám obrovský štěstí, že mám rád všechny aspekty toho, co dělám. Rád skládám, rád zkouším – to dělám obzvlášť rád – rád koncertuju, rád nahrávám... Pociťuju závratný štěstí. Díky přátelům, díky svým dětem. Díky tomu, že se ráno probudím a nemusím do práce..."
18. a 19. června se Knopfler se svojí doprovodnou kapelou objevuje na dvou koncertech v pražském kongresovém centru. Spolu s ním je tu kytarista Benett, klávesisté Fletcher a Jim Cox, basista Worf a bubeník Chad Cromwell. V dobové recenzi Ondřeje Bezra se dočteme o nudném uspávajícím večeru...
V lednu 1998 se objevuje soundtrack ke komedii Barrryho Levisona Wag The Dog, pod nímž se vedle Knopflera muzikantsky podepisují znovu i Fletcher, Benett, Cox, Worf a Cromwell. Podobná sestava se objevuje i na soundtracku Metroland, který se v prodeji objevuje o 4 měsíce později. V r. 1999 se na trhu objevuje 90 minutové DVD-video Sultans Of Swing. V říjnu vychází i stejně pojmenovaná CD-kompilace, přičemž v limitované edici přináší i druhé CD s živými snímky natočenými v květnu 1996 v Royal Albert Hall.
Zajímaví hosté se objevují na druhém sólovém albu Sailing To Philadelphia ze září 2000. Třeba James Taylor, Van Morrison a dva členové Squeeze: Chris Difford a Glenn Tilbrook. Základ ale opět tvoří Markovi dlouholetí spolupracovníci Fletcher, Benett, Cox, Worf, Cromwell, Franklin... Spoluproducentem je opět Ainlay. Nahrávky vznikaly v průběhu let 1997 – 99, opět v Nashville. Pilotním singlem je úvodní What It Is.
V březnu 2001 o sobě dává po čase vědět i John Illsley. Ale nikoli jako muzikant, ale jako malíř! Jeho první samostatná výstava v Londýně má prý velký úspěch. V polovině října se Knopfler a jeho studiová parta podepisuje pod dalším filmovým soundtrackem A Shot At Glory.
Ani na třetím sólovém albu The Ragpicker‘s Dream ze září 2002 nepřichází Knopfler s něčím převratným. Ať už zpívá o dělníkovi opouštějícím kvůli ženské svůj drsný ale rodný kraj (Fare Thee Well Northumberland) nebo o britském gastarbeitrovi v Německu (Why Aye Man). Muzikantská parta kolem Knopflera z posledních let se ani tady nemění, stejně jako místo nahrávání (Nashville, poč. r. 2002). Velmi dobrý ohlas desky dosvědčuje mj. její prosazení do britské Top Ten.
Další zlomeninu klíční kosti, tentokrát doplněnou o 6 žeber, si Mark přivodí v března 2003, na londýnské ulici. Na své Hondě se srazí s osobním automobilem. Odpadá tak turné a to včetně plánovaného koncertu v Praze 12. května. Místo něho se tady v červnu zastavuje alespoň jeho bratr David... Markův návrat na pódia se uskuteční v listopadu v londýnské Royal Albert Hall, při vystoupení skupiny Rhythm Kings Billyho Wymana. V těch dnech se ale ve Knopflerově rodině odehraje další radostná událost. Markovi a jeho třetí manželce Kitty přibude k pětileté Isabelle druhá dcera – Katya.
V kalifornských studiích Malibu vzniká v únoru a březnu 2004 album Shangri-La. Na pulty se dostává v září a název dostalo podle legendárního nahrávacího studia fungujícího už od 60. let. Sestava odpovídá té, které se v r. 96 představila v Praze, ve dvou opusech doplněná o steelkytaristu Franklina. Stejně jako na dvou předchozích albových počinech je zde coby Knopflerův spoluproducent podepsán Chuck Ainlay. Kolekce je provázena limitovanou edicí singlu Boom, Like That vyprávějícím o životě Raye Kroce, spoluzakladatele sítě McDonalds. Opět jde o várku písní ani ne tak rockových, jako spíše lyrických, se silnou příchutí country. Na turné Marka doprovází kapela v sestavě Worf, Cromwell, Bennett, Fletcher a nový klávesista Matt Rollings. Ten s ním hrával už na desce Golden Heart a působí třeba i v doprovodné kapele amerického country-písničkáře Lyle Lovetta.
Mark se v červnu objevuje společně s dalšími hvězdami na koncertě v Royal Albert Hall, věnovaném Lonnie Doneganovi. Ten zemřel v listopadu 2002 během koncertního turné ve věku 71 let.
A v čem vlastně tkví osobitost Knopflerovy kytary, podle níž ho pozná když ne každé malé dítě, tak minimálně každý, i podprůměrný, rockový fanda? Kde se bere ten vytříbený styl přirozenost a půvab?
„Jednou dávno jsem seděl v takovým polomrtvým stavu v Londýně a brnkal bez trsátka na levnou japonskou španělku, na který jsem měl natažený struny pro elektriku. Najednou se něco stalo a mně se zdálo, že jsem jakoby lehčí nebo co. Všechno šlo tak snadno a přirozeně. Aby bylo jasno – rád hraju trsátkem, ale je dobrý to střídat, a to mi došlo právě tenkrát. Teprve když jsem se začal zaobírat prstovou technikou víc, objevil jsem, co se s tím dá všechno dělat. Jsem hraním prstama slavnej, že jo..., ale řeknu vám, že se bez trsátka stejně do dneška cítím nějak neúplně."
Jde o umění skloubit několik aspektů najednou: především jeho melodická linka tvoří jednotu s doprovodem. Ale Knopfler ovládá skvěle řadu technik. Přišel si na vlastní akordové obraty a umí spoustu věcí i pravou rukou. Rychle střídá „elektrickou i akustickou techniku", stejně jako hru s trsátkem a bez něj. Umí bluesově ohýbat tóny i udeřit rockovými riffy. Zvonivý a čistý tón má zcela pod kontrolou.
Co na jeho hru řekli jiní kytaroví velikáni? Tak třeba Eric Clapton: „Proč bych neměl hrát u Dire Straits jenom doprovod, a třeba i na wembleyským stadionu? Dělat takovýmu kytaristovi jako je Mark dobrej spodek, je pro mě radost." nebo George Harrison: „Neznám druhýho tak ušlechtilýho kytaristu."
Zajímavá jsou i slova producenta Jerryho Wexlera: „Mark nehraje takovou uječenou, bezmyšlenkovitou kytaru, která je tak populární a spoléhá jen na pouhé zvukové exploze. On melodicky improvizuje, což je podle mě oproti akordické improvizaci a orientaci na harmonii, známka velikého muzikanta."
Ve studiu pomáhal nejen Dylanovi, ale i dalším hvězdám jako jsou Van Morrison, Bryan Ferry, Steely Dan, Buddy Guy, Phil Everly, Phil Lynott, Chieftains, Aztec Camera, The Drifters, Ben E. King... Michaela Jacksona a Van Halen odmítl. A nebylo to z nedostatku času jako se mu to stalo při nabídce komponovat hudbu k Bertolucciho Poslednímu císaři.
Markovy kytary:
Fender Stratocaster
Byl to jeho hlavní nástroj v počátcích Dire Straits. Nejprve to byla černá kopie vyrobená v roce 1961, na konci 70. let si pak pořídil originál „Rosewood", rovněž model 1961. Hraje na něj na prvních dvou albech a vrací se k němu i v r. 2000 na albu Sailing... Z roku 1961 pochází i další Stratocaster, červený „Maple Cap". V 90. letech si pořídil ještě jeden model 1954.
Fender nabízí i jeden „Rosewood" model Stratocastera pod Markovým jménem.
Fender Telecaster
Na konci 70. let si občas půjčoval od bráchy černý model Thinline, pak si pořídil Custom Sunburst, který je ke slyšení třeba ve snímcích Setting Me Up a On Every Street. Na posledních turné se ukázal ještě s jedním „blonde" kouskem z r. 1954.
Schecter Strat
Červený nástroj byl jeho hlavním instrumentem v letech 1980-85. Časem si k němu připojil snímače Seymour Duncan. Vrací se k němu v r. 1991 na albu On Every Street. Měl ale i několik dalších: např. hodně upravený bílý nástroj z r. 1985, jenž měl tělo a krk ze Schectera, kobylku Fender, snímače Seymour Duncan Alnico Pro a pražce Dunlop 6110. Nástroj v barvě Sunburst používal při Tunnel Of Love a Telegraph Road (původní kytaru mu ukradli, ale pořídil si jinou...).
Schecter Tele
Od r. 1984 vlastní jeden v červené barvě. Poprvé ho použil na soundtracku Cal, na pódiu po něm sahal např. při Walk Of Life. Má i jeden černý model.
Rudy Pensa Music Stop
Kytary této newyorské firmičky si velmi oblíbil už na přelomu 80. a 90. let. Později hrál na nástroj upravený Johnem Suhrem (název Pensa Suhr Flamed Maple). Poprvé s ním hrál v roce 1988 a to se snímači EMG. Vystupoval s ní na koncertě pro Mandelu a pak třeba na turné po On Every Street a Golden Heart. Modelů Pensa a Pensa-Suhr má dohromady asi šest...
Spolupráce s Pensou dospěla až k sériové výrobě modelu „Pensa Mark Knopfler Model" (MK 1, MK2) Dá se prý pořídit od 4 tisíc dolarů výše...
National „O" Style
Je známá z obalu Brothers In Arms. Mark svůj nástroj z r. 1937 koupil od Steve Phillipse a použil na dlouhé řadě nahrávek (namátkou Romeo And Juliet). Má tak určitě zásluhu na následném trojnásobné vzrůstu prodeje této kytary.
Gibson Les Paul
Přebarvený černý model „Special" z r. 1959 vlastnil ještě před založením Dire Straits (koupil ho za 80 liber v r. 1971 a později ho přebarvil zpět na původní červenou). V r. 1984 si pořídil červenohnědý model „Standard", který pak použil na dvou skladbách desky Brothers In Arms. V roce 1996 si pak ještě sehnal Standard vyrobený už v r. 1958. Tuhle kytaru pak použil na albu Golden Heart a na následném turné.
Gibson Super 400 Model CES
Ve výbavě má jeden kousek z r. 1953. let. Používal ho na turné k albu On Every Street ve skladbě Your Latest Trick.
Gibson „Chet Atkins"
Jedná se o „elektro – klasický" model s nylonovými strunami. Mark tuto kytaru použil poprvé při nahrávání alba Love Over Gold a na následném turné ve skladbách Love Over Gold, Private Investigations a Romeo And Juliet.
Gibson SG
Konkrétně jde o bílou kytaru z poloviny 60. let.
Gibson J45
Jeden akustický nástroj z r. 1938 a jeden Southerner z poč. 50. let.
Gibson ES-335, 175
Steinberger GL-2
Použita v r. 1986 na Money For Nothing a při poslední části turné Brothers In Arms.
Ovation Adamas
Použita na snímku Man‘s Too Strong v r. 1985.
Gretch „Super Chet“ 7690
Burns Baldwin
12-strunný nástroj.
Martin HD40 MK
Erlewine
Atomatic Custom - vyrobena na zakázku.
Výčet kytar je jen částečný, upřesnění poskytuje sám Mark na své stránce www.mark-knopfler.info
V nástrojové aparatuře najdete všechny význačné světové výrobce a jejich modely. Např. Soldano SLO 100 „krmící“ dvě bedny Marshall 4 x 12“ (EV), Fender Vibrolux a Twin Reverb, Roland Jazz Chorus, Crate VC 5212, Music Man HD, 2 box Hughes&Kettner 2 x 12 (osazeno EV), ale take rozličné zesilovače Marshall a Mesa Boogie.
Výčet používaných efektů by byl u Marka dlouhý, dle dostupných informací se vybavení mění dle aktuální potřeby a nabídky firem. Určitě nejvíce je ale v permanenci Volume pedál Morley, využívaný pro swell efekt jako u Pedal Steel kytary a malý zelený analogový zpožďovač MXR.
Spolupracuje se známým „ladičem“ aparatur Petem Cornishem - a na pódiu, vzhledem k časté změně kytar zajímavě alternuje mezi dvěma shodnými preampy u kterých se neustále mění písničku od písničky (spíše ale kytaru od kytary) nastavení, a poté se signál posílá do efektového racku, kde můžete nalézt mimo jiné i TC 2290 Delay, Alesis Quadraverb, Boss Super Chorus CE 300 či Zoom Multieffect 9010.
