Od blues ke hvězdám

Jeff Beck - 1. část

Dnes si uvedeme třetího a zároveň nejvíce diskutovaného kytaristu a tím není nikdo jiný, než Jeff Beck. Jak on sám říká, asi neexistuje nikdo tak schizofrenicky založený, jako je on sám. Jeho hrou vždy proplouvá několik hudebních směrů, nejvíce však blues, rock a jazz. Ale od začátku….

Jeff se narodil v Anglickém hrabství Surrey (povšimněte si, kde se narodil Eric Clapton nebo Jimmy Page) v roce 1944 v městě Woking. Už od útlého mládí chtěl hrát na nějaký nástroj a bylo mu celkem jedno, jaký zrovna měl po ruce. Ať už to byl ze začátku klavír nebo harmonika či housle. Postupem času se ovšem čím dál tím víc zabývá kytarou, a to jak elektrickou, tak akustickou. Problém ovšem byl, kde takovou (elektrickou) kytaru sehnat? Jeff nelenil a zkusil si kytaru vyrobit sám. Kytara byla sestrojena z krabic od bot a z kartónu od cigaret. Kytara by možná hrála, pouze chyběl snímač.A možná, že by dokonce na ni někdy Jeff začal hrát, být většího pochopení ze strany rodičů, zejména otce. Ten mu krabicový výrobek zcela nekompromisně vyhodil z okna se sdělením, že nebude podporovat takový kravál, jaký byl tenkráte slyšet všude z rádií nebo z televize. Nemluvě o klubech, které ostatně Jeff navštěvoval poměrně často.

První setkání s opravdovou kytarou mu zařídila až jeho sestra. Ta mu řekla o jednom kytaristovi ze sousedství jménem Jimmy Page (ano, je to TEN Jimmy), který vlastnil opravdovou elektrickou kytaru. Jeff téměř okamžitě zaběhl k Jimmymu domů. Jeff později popisuje toto setkání jako shledání s dávno ztraceným bratrem. Jimmy začal hrát skladby od Buddy Hollyho a Jeff zase skladby od Muddyho Waterse. Jen tak pro zajímavost, v té době bylo oběma okolo jedenácti let!!!

K Jeffovým vzorům patřili kromě Hollyho a Waterse také Bo Diddley, Chuck Berry, B.B.King a Chet Atkins, kterého obdivoval pro jeho klasický styl vybrnkávání na kytaru a vlastně se jím nechal inspirovat.

První zkušenost s živým hraním na sebe nenechala dlouho čekat. První kapelou se pro Jeffa stává místní seskupení The Tridents. Jak už bylo pravidlem, kapela hrála bluesové standardy. Jeff se už začíná stávat kytaristou se jménem a zde také začíná jako jeden z prvních experimentovat se zpětnou vazbou. Po pár měsících je jasné, že brilantní Jeffova technika zcela zastiňuje ostatní spoluhráče a on sám více inklinuje k jam-sessionům. Tam se často potkává se svým kamarádem z dětství Jimmym Pagem. Oba dva a Big Jim Sullivan patří k nejlepším hráčům na elektrickou kytaru na anglické půdě. Samozřejmě nesmíme opomenout Erica Claptona: „Tenkrát snad ani nebylo možné hrát na kytaru a nezaslechnout o něm alespoň sebemenší zmínku. A to jsem ještě nevěděl, že je prakticky ze stejného bloku jako já nebo Jimmy. Jistě, že jsem se o něj zajímal, ale co hrál v Yardbirds, tak mě jeho hra nic neříkala. No a pak byl Eric samozřejmě v pořádku, když nastoupil k Mayallovi. To co tam předváděl, je už jiná kategorie… No, pro mě ale bylo nejdůležitější, že The Yardbirds hledali kytaristu a já jsem dostal práci….."

THE YARDBIRDS

Psal se rok 1965 když Jeff nastoupil do Yardbirds a hned dal svoji hrou vědět, že se bude jejich muzika ubírat odlišným směrem než s Claptonem. S ním byla jejich hudba více zaměřena k blues, kdežto Jeff více inklinoval k jazz-rockové fůzi, a de facto byl jedním z prvních propagátorů této specifické hudby. Samozřejmě, že to nebylo hned. Jeff se musel nejdříve „vyrovnat" s Yardbirdským hitem For Your Love a díky tlakům ze strany producenta i s popověji znějícím skladbám. Jak říká sám: „Na tyhle skladby vám stačilo znát pár triků. Vlastně všechno, co jsem potřeboval vědět byl základní motiv a zbytek tak nějak vyplynul sám. Teď, když se podívám zpátky byla to prostě nuda, ale asi potřebná pro můj další vývoj…."

Postupem času si Jeff budoval stále silnější pozici díky zasahování do skladeb. Jeho novátorský a zároveň despotický přístup začal vzbuzovat respekt. A to nejenom u hudebních kritiků, ale hlavně u ostatních členů Yardbirds. Stačí si poslechnout skladby jako Heart Full Of Soul, Shapes Of Things nebo Over Under Sideways Down. Speciálně u skladby Shapes Of Things můžeme slyšet typickou Beckovskou kytaru, tak známou v pozdějších letech a v podstatě zde také můžeme slyšet zárodky psychedelických kytarových vyhrávek, později tak známých z let šedesátých. V roce 1966 dochází k personálním změnám a z kapely odešel baskytarista Paul Samwell - Smith. Na doporučení Jeffa, prý chtěl splatit dluh kamarádovi, na jeho post přichází nový člen. Jmenuje se Jimmy Page. Ne, není to tisková chyba, Jimmy hrál v The Yardbirds skutečně původně na baskytaru! Nebýt toho, že se Chris Dreja přeorientoval na baskytaru, kdoví jak by dnes hudební svět vypadal….

Místo toho však Yardbirds měli dva špičkové kytaristy. Absolvují spolu pár koncertů s velkým úspěchem, avšak ani ne po roce Jeffovy despoticko - schizofrenní nálady začaly vadit ostatním členům a tak po „dohodě" Jeff odchází. Skupina samozřejmě pokračuje dál s Jimmym, ale to je jiný příběh, který si povíme někdy jindy….

Mezitím se Jeff čím dál tím víc orientuje na jam sessiony, kde si zkouší svá experimentování se zvukovými možnostmi kytary.

JEFF BECK GROUP

Popularita, kterou vytěžil s The Yardbirds se Jeffovi velmi hodila pro další kariéru. Po bezmála ročním ježděním po klubech na jam sessiony hledal ty správné muzikanty pro svůj band. Brzy našel ty správné v podobě Aynsley Dunbara (dr, ex John Mayall), Rona Wooda (tehdy basa, později odešel do Faces a poté do Rolling Stones; samozřejmě už jako kytarista) a pěveckou hvězdu pozdějších let Roda Stewarta. V této sestavě natočili v roce 1968 debutové album „Truth", které katapultovalo Jeff Beck Group do megahvězdných výšin a bylo srovnáváno s takovými superskupinami jako Cream nebo Jimi Hendrix Experience.

S obměněnou sestavou natáčí v roce 1969 album Beck - Ola. Za bicími zde najdeme Tonyho Newmana a post klávesisty zaujímá Nicky Hopkins. Album jenom potvrdilo hvězdný statut skupiny.

Ovšem vlivem Jeffovy povahy odchází z kapely Rod Stewart a Ronnie Wood, kteří si založili skupinu Faces, odchází i Tony Newman a tak Jeff musí začít znovu od začátku.

Jaké muzikanty si „sehnal" posuďte sami; Clive Chapman - basa, Max Middleton - klávesy, Bobby Tench - zpěv a na bicí fenomenální bubeník sta skupin Cozy Powell. V této sestavě natáčí v roce 1971 Rough and Ready a v roce 1972 Jeff Beck Group. Přesto nebo právě proto tyto alba neměli takový úspěch jaký si Jeff představoval a tak band opět rozpouští.

Tady bych se na chvíli zastavil, protože nám obyčejným smrtelníkům by stačila jakákoliv sestava výše jmenovaná a mohli bychom se šťastným úsměvem blázna usmívat až do smrti, kdybychom mohli pouze vidět, slyšet či si alespoň „zajamovat“ s takovými muzikanty, ale Jeff Beck? Ten „seřve" všechny na jednu hromadu a mají hromadného padáka! Což určitě nemůžeme říci o jeho souputnících. Ať už je to Eric Clapton a Cream nebo Jimmy Page a Led Zeppelin. Jimmy už vlastně ani v jiné kapele nehrál...

Jeffova nestálá, upřímně řečeno, skutečně despotická povaha, má prostě dva protipóly. Jeff je totiž maximální perfekcionalista a to není vlastnost, která by u každého muzikanta zabrala. Na jednu stranu sice roste jeho popularita a renomé superkytaristy, ale na druhou stranu, po čase s ním vydrží hrát snad jen svatý nebo někdo hudebně nadaný podobně jako on sám.

To se mu dokonale povedlo v podobě supertria, které hrálo ve složení; Jeff Beck - kytara a zpěv, Tim Bogert - basa a Carmin Appice - bicí a které natočilo v roce 1973 album nazvané jednoduše Beck, Bogert & Apice a které je napsané zlatým písmem v rockové historii. Stačí si poslechnout skladby jako I‘m So Proud nebo Superstition a okamžitě pochopíte proč. V témže roce ještě vydají koncertní podobu alba s názvem Live in Japan a pak se trio, jak jinak, rozchází.

Jeff si dává menší oddech a po dlouhé době opět chodí na jam - sessiony. Dlouho to však nevydrží a tak po roce a půl dá dohromady, tentokrát ryze instrumentální sestavu ve složení; Jeff Beck - kytara, Max Middleton - klávesy, Phil Chan - basa a Richard Bailey - bicí se kterou natočí v roce 1975 další legendární album Blow by Blow. Toto album je prostě bomba! Stoprocentně má na tomto veledílu lví podíl také producent George Martin. Pro ty neznalé, jeden z nejlepších producentů všech dob. Za všechny kapely či jednotlivce stačí uvést jediné jméno; The Beatles. Sám Jeff na nahrávání velmi rád vzpomíná: „V té době jsme vymýšleli skladby, které čím více komplikované, tím lépe, ale George kolikrát přišel a vosekal nám tu věc na holou kostru a bylo to samozřejmě okamžitě to pravé. Nehledě na to, že pořád mluvil o těch svých klucích (Beatles, pozn. autora). Fakt moc příjemný natáčení."

Co se týče samotného alba, skladby jako She‘s A Woman (z autorského pera Lennon - McCartney), You Know What I Mean, Air Blower, Thelonius (S. Wonder) nebo Cause We‘ve Ended As Lovers (S. Wonder) jsou doslova rockové poklady.

V roce 1976 se k Jeff Beck Group připojuje další excelentní muzikant, který je velmi dobře známý i v našich končinách. A ještě aby ne, když se jedná o českého klávesistu Jana Hammera! Spolu s ním natočil výborné album Wired, které vyšlo ještě v témže roce. Jana Hammera objevil Jeff na svých toulkách po koncertech. Jednou si zašel na právě se zformující band Mahavishnu Orchestra a byl Janem dle svých slov natolik uchvácen, že ho na místě požádal o spolupráci. Jejich téměř geniální souhru dobře dokumentuje živé album z roku 1977 Jeff Beck with Jan Hammer Group Live. Stačí si poslechnout skladby jako Blue Wind nebo Led Boots.

Mimo klasických alb Jeff díky svému renomé spolupracuje se spoustou hudebních celebrit. Namátkou jmenujme aspoň Stanleyho Clarka, Tonyho Hymase, Tinu Turner, dalšího výborného bubeníka Simona Philipse (nyní Toto), Stevieho Wondera, Micka Jaggera, Rogera Waterse a spoustou dalších. V roce 1984 se spojuje s Robertem Plantem, Jimmym Pagem a Nilem Rodgersem aby spatřila světlo světa další superskupina Honeydrippers.

Jeff samozřejmě dál natáčí alba s Jeff Beck Group či spolupracuje s jinými muzikanty, my však v tuto chvíli Jeffovu kariéru opustíme a vrhneme se blíže na jeho hru, kytary a aparáty.

Jak už jsem popsal výše, Jeff si zejména oblíbil prstovou hru (tzv. fingerpickering), kterou se nejvíce proslavil Chet Atkins. Pro vyznavače trsátkové hry věc nepochopitelná. Pravda, tato hra je dost obtížná, ale když se to „umí", tak výsledek mluví sám za sebe. Ty měkké tóny a nenapodobitelný zvuk! Člověk má při poslechu často pocit, že hra samotná snad musí tryskat přímo ze srdce.

Jako ukázku jeho hry jsem vám vybral fragmenty ze skladeb ze všech jeho, dle mne, nejreprezentativnějších alb. Jako první jsem vybral Beck’s Bolero z alba Truth, které vidíte na obr. 1. Z alba Blow by Blow - You Know What I Mean, kde si zejména povšimněte rytmických funky - paternů v základním motivu a zároveň jazzové vedení sóla (obr. 2). Ze spolupráce s Janem Hammerem jsem vybral skladbu Blue Wind z alba Wired, kterou uveřejníme v příštím čísle.