Hadrien Feraud

Rozhovor s francouzským baskytaristou
Hadrien Feraud

Napsat o třicetiletém basistovi Hadrienu Feraudovi, že je „teprve“ nastupující hvězdou basového světa by bylo asi skromné, ale ne tak docela přesné. V očích mnoha hudebníků tou hvězdou totiž již je, a aby také ne, když má ve svém věku za sebou angažmá u osobností, jakými jsou John McLaughlin a Chick Corea. Kromě toho se mu již podařilo vydat debutové sólové album.

Jak se brzy dozvíte, Hadrien Feraud patří do té skupiny basistů, které zásadně ovlivnilo dílo Jaca Pastoria. Hadrien si prožil toto své „setkání“ s basovým géniem již ve dvanácti letech a jak sám říká: „Jaco byl tím důvodem, proč se ze mě stal hudebník.“ Nutno přiznat, že z Hadriena se nestal ledajaký muzikant, protože již v necelých dvaceti letech vyhrál ve Francii respektovanou soutěž basistů Haut les basses, aby ho o rok později vystřelilo do výšin fusion pozvání ke spolupráci od fenomenálního kytaristy Johna McLauglina. Hadrien si zahrál ve dvou skladbách Johnova alba Industrial Zen a později s McLaughlinem rovněž odjel turné po Spojených státech.

Raketový vzestup a silné sebevědomí vedlo v roce 2007 Hadriena k vydání prvního sólového alba, na které si přizval řadu nikoliv bezvýznamných hostů, počínaje Johnem McLaughlinem, a pokračovat bychom mohli jmény jako Bireli Lagrene, Flavio Boltro, Jean Pierre Como či Dominique di Pazza. Ačkoliv není Hadrien se svou první desku příliš spokojen a vidí v ní chyby nabubřelého mládí, respekt si i díky tomuto albu nepochybně získal, což dokazuje i skutečnost, že v posledních letech stihl spolupracovat s hudebníky, jako jsou Chick Corea, Billy Cobham, Jean-Luc Ponty, Jada Pinkett Smith, Dean Brown či Matthew Garrison.

Hadrien Feraud
Hadrien Feraud ve Frankfurtu vystupoval jako firemní hráč italské fimy MarkBass

S Hadrienem Feraudem jsem se setkal letos ve Frankfurtu, kam přicestoval jako firemní hráč italských zesilovačů MarkBass. Z témat interview rozhodně nebylo možné vynechat vliv Jaca Pastoria, Hadrienovo nové CD, či důvody jeho odchodu z Evropy do kalifornského Los Angeles.

Hadriene, právě se mi horko těžko podařilo dostat tě ze spárů fanoušků a kamarádů v expozici firmy MarkBass, jejímž hostem tu letos jsi... Myslím si, že bychom mohli tento rozhovor otevřít několika větami o Tvé spolupráci s tímto italským výrobcem...
Mezi firemními hráči Mark Bass jsem od roku 2009. Hledal jsem nějaký endorsing u výrobce zesilovačů a jeden z mých přátel, mimochodem také skvělý baskytarista, mně představil tyto zesilovače. Poznal jsem, že kromě toho, že dobře vypadají, mají velmi rázný zvuk, a také jsou poměrně lehké. Proto jsem tuto firmu kontaktoval a k mému překvapení jsme se dohodli velmi rychle. Brzy jsem zjistil, že dnes se s nimi máte možnost potkat po celém světě, což mi vyhovuje, protože je tu jen malé riziko, že mi na turné nebude stát na pódiu nějaký MarkBass. Myslím si, že to jsou výteční lidé. Já sám mám v sobě kapku italské krve, takže mi jejich vřelost naprosto vyhovuje. Kromě toho se o mě skvěle starají a vždy mi velice rychle dodají, co potřebuji. Navíc mezi své hráče získali skvělé kytaristy a basisty. Nechci se mýlit, ale myslím si, že se k nim docela nedávno připojil i Victor Bailey. 

Jak důležitý je dnes pro hudebníky status firemního hráče? Je tato práce pro muzikanta dnes nezbytností?
To nepochybně. Tedy alespoň dokud nejste natolik dobrý, že si na sebe vyděláte pouze svojí vlastní tvorbou. Protože teprve ve chvíli, kdy jste opravdu dobří, máte pravidelnou práci. Velmi také záleží na tom, jaké hudbě se věnujete. Možnost být firemním hráčem je pro hudebníka nepochybně přínosem, a to v mnoha směrech. Znám totiž mnoho výborných muzikantů, kterým se nevede příliš dobře. To, že jste skvělým hráčem, ještě totiž automaticky neznamená, že jste bohatí. Potřebujete různé nástroje, které vám pomohou zprostředkovat vaše schopnosti ostatním lidem. A musíte si to také rozhodně zasloužit. Status firemního hráče je totiž něčím, čeho není jednoduché dosáhnout. Kdokoliv se stal firemním hráčem, má za sebou určitě mnoho tvrdé práce. Jako „endorser“ totiž musíte něco reprezentovat, ať už jsou to vaše schopnosti, nebo tvorba. Měli byste být někým, kdo má mezi hudebníky dobré jméno – to totiž je věc, kterou váš „sponzor“ potřebuje. Je to jakási směna, při níž musí hodnoty proudit oběma směry.

Když se rozhlédnu po veletrhu, zejména v halách s kytarami se potlouká mnoho mladých kluků a obdivují nejrůznější nástroje. Jaké byly Tvé začátky a první kroky ke hře na baskytaru?
Můj otec hrál na elektrickou kytaru, ale přiznám se, že mi nikdy tento nástroj příliš neučaroval. Nikdy mě nepřitahovali věci, které byly lákavé pro většinu lidí v mém okolí. Mým kamarádům se vždy líbily efekty s tremolo pákou a zkreslení, ale mě tyto „parádičky“ prostě nebavily. I můj otec si ve hře na kytaru velice liboval, takže jsem obdobné efekty slýchával poměrně často. Koketoval jsem nejdříve s hrou na bicí, ale jednoho dne se mi zkrátka zalíbil zvuk baskytary, a tak jsem se na ní začal učit věci, které hrával můj otec na kytaru. Mnoho z těchto písní pocházelo z produkce Motown, proto asi nikoho nepřekvapí, že prvním, kdo mě velice ovlivnil, byl James Jamerson. Myslím si, že každý hráč na basu by si měl, předtím než se zaposlouchá do jakéhokoliv basisty, nastudovat právě Jamese Jamersona. On byl totiž podle mého názoru hráčem, který připravil cestu všemu, co přišlo později, včetně Jaca Pastoria. Z dalších hráčů jsem obdivoval například Bernarda Edwardse, který hrával s Chickem Coreou – to byl velice perkusivní typ basisty. Z mladší generace mě potom zaujal například Nathan East. 

Hadrien Feraud
„Přál bych si, aby mi John McLaughlin  zavolal až dnes a ne tehdy. Myslím si, že jsem na to před lety nebyl tak docela připraven po lidské, stránce. [...] když je člověk mladý a nezkušený, dělá chyby. I  tak to ale  bylo úžasné.“

Dočetl jsem se o Tobě, že patříš mezi hráče, které velmi výrazně ovlivnila zkušenost se hrou Jaca Pastoria. Mohl bys pohovořit o významu, který pro Tebe tento geniální hudebník má?
Ano, objevení Jaca Pastoria a rozměru, který vnesl do hry na baskytaru, pro mě znamenalo opravdu mnoho (zamýšlí se). Jsem samozřejmě „jen jeden“ z dalších jeho obdivovatelů, ale myslím si, že jsem již tehdy cítíl, že prostě rozumím tomu, co Jaco dělá. Ačkoliv jsem byl při jeho objevení strašně mladý, bylo mi teprve dvanáct let, mám pocit, že jsem tehdy skutečně poslouchal jeho hudbu a nebyl jsem pouze zaujat tím, jak rychle a přitom čistě byl schopen zahrát. Jistě, i to bylo velmi ohromující, ale již tehdy jsem ho dokázal ocenit jako skladatele. Byl jsem nadšený z jeho hudby, z jeho přístupu, basových linek, které dokázal vytvářet, i z toho, jak překvapující prvky do nich vkládal. Samozřejmě, že jsem obdivoval i ty efetknější momenty jeho hry, hrál neskutečně rychle a bylo to úžasné. U Jaca ovšem obdivujete naprosto vše, co s ním souvisí. Pokud bych se měl vrátit do doby, kdy jsem ho začal poslouchat, musel bych si přiznat, že jsem určitě nebyl dostatečně vyzrálý, abych ho dokázal zcela pochopit, ale i dnes jsem svým způsobem překvapený, že jsem mu dokázal trochu hlouběji porozumět a snažil se jít podobnou cestou. Ano, toto byl skutečně moment, kdy jsem se opravdu rozhodl stát hudebníkem. Kromě Jaca jsem byl, a stále jsem, fanoušek Joe Zawinla. Součástí mého zázemí byli ovšem také například Earth, Wind & Fire, či Police...

Z toho, co mi povídáš, mi přijde, že Tvůj „mediální“ obraz kovaného jazzmana není tak docela přesný...
Nikdy jsem se nepovažoval za jazzového hráče. Abych řekl pravdu, doslova miluji popovou hudbu, ať už to jsou zmiňovaní Earth, Wind & Fire, Michael Jackson, a nebo například Stevie Wonder. Všichni tito hudebníci tvoří mé kulturní podhoubí. Odtud jsem vždy vycházel, přestože jsem záhy poznal tvorbu Weather Report. V mé vlastní tvorbě mají ale tyto vlivy své pevné místo, a v jejich „hranicích“ uvažuji i při vlastním komponování. Nebojím se brát si inspiraci také ze současné tvorby, v níž je možné najít mnoho docela pěkných věcí, i když určitě nejsou tak propracované a silné, jako dříve. Pokud jde o jazz či fusion, studoval jsem oba tyto žánry velmi důsledně, přesto rád zdůrazňuji, že jsou jen jedním z více žánrů, které dokáži hrát. Vždy jsem se snažil opravdu porozumět mnoha různým žánrům, a popravdě to byl i dobrý předpoklad pro zvládnutí fusion. Jazz a fusion dle mého názoru sází velmi na hráčskou virtuozitu a nebojím se říci, že pokud máte dobré technické schopnosti, není tak doce těžké být v těcho dvou stylech nějakým způsobem populární. Jazzu a fusion je také vlastní velmi specifický druh posluchačů. V jejich očích jsem byl vnímán především jako technický hráč, ale nikdy jsem se s tím zcela neztotožnil. Mám samozřejmě svou techniku, ale pro mě je to jen o tom, že hraji různé linky tak nejrychleji, jak mohu. Nikdy jsem se primárně nesnažil hrát složitě technicky. Jen zkouším vytvářet zajímavé věci a jsem velice vášnivý, pokud jde o práci s harmoniemi. Dokonce i u Weather Report jsem vždy viděl jakýsi popový rozměr, který dodnes zbožňuji. Nevím, jestli to takto vnímají i ostatní, ale já v jejich hudbě dokáži slyšet obojí – jazz i pop. Toto ve mně do jisté míry rezonuje stále a tíhnu k takovému mixu. Představte si spojení vibrací hudby, kterou dělal Joe Zawinul, s vibracemi skladeb Stevieho Wondera... 

Jednoduše fusion...
Ono je to někdy docela bláznivé. Občas si myslím, že by bylo dobré přejmenovat celý tento hudební žánr. Z fusion se stalo něco, co možná tak trochu už dopředu děsí posluchače. Možná bych se nebránil pojmu melting music. Víte, něco jako kotlík, do kterého dáte ode všeho něco a tyto ingredience společně vaříte. Asi je to totéž, co fusion, ale od fusion dnes lidé očekávají určitým způsobem typický druh technické jazzrockové hudby...

...která může znamenat výzvu pro samotné hudebníky, a ne již tolik pro posluchače?
Dobrou techniku může mít podle mého názoru každý z nás, protože je fyzické povahy. Jde „jen“ o svalovou paměť a její cvičení. Tuto schopnost může získat každý. Cit pro hudbu a její znalost – to jsou naopak vlohy, u kterých je potřeba také zapojit mozek, a které vyžadují určitý vkus. Můžeme se ovšem zeptat: jaký je dobrý „vkus“? V mých očích je to například poslech Herbieho Hancocka, Oscara Petersona, nebo Billa Evanse... 

Hadrien Feraud
„Jaco Pastorious změnil přístup hry na basu. [...] James Jamerson započal basovou „revoluci“ a Jaco ji posunul dále, na další úroveň. To, co děláme dnes, není zase až tolik odlišné od toho, jak hrál on.“

Pokud se nemýlím, právě jsi uvedl jen samé pianisty.
Ano, je ale možné jmenovat mnoho dalších. Když hraji na basu, a hraji rychle, jakkoliv tomu budeme říkat, tihle lidé se mi zkrátka vybaví. A mohl bych pokračovat i mladšími, jako jsou Brad Meldow, Michael Brecker, franckouzský klavírista Jean Pierre Como a mnoho dalších. O těchto hudebnících se snažím přemýšlet, snažím se vytvářet své basové linky a zůstat přitom co možná nejvkusnější. Nehraji náhodně. Určitou stopu ve mně samozřejmě zanechal právě Jaco Pastorious, který změnil přístup hry na basu, o tom není pochyb. James Jamerson započal basovou „revoluci“ a Jaco ji posunul dále, na další úroveň. To, co děláme dnes, není zase až tolik odlišné od toho, jak hrál on. A myslím si, že i pohledem současné úrovně hráčů je Jaco „stále“ ve vrcholné formě. 

Mohl bys mi popsat sama sebe jako hráče? Jaký typ basisty jsi?
Myslím si, že můj styl je směsicí vlivu mnoha basistů, které známe. Nic nového ale nepřináším, vybral jsem si zkrátka od každého něco, co mi znělo dobře. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem si nevybíral pouze od těch nejlepších basistů, ale také od dalších hudebníků, kteří nejsou třeba ani tolik populární.

A jak byl tento „koktejl“ vlastně namíchán? Učil ses na školní půdě nebo si Tě máme představit jako samouka?
Byl jsem vždy víceméně samouk. První hudební kroky mě naučil můj otec. To jemu jsem vděčný za to, že mi hned na začátku otevřel dveře ke kvalitní hudbě. Myslím si, že poměrně dost mladých hráčů nemá takové štěstí a občas se neubírají správným směrem, a nebo, v horším případě, se neubírají směrem žádným. Já měl tu výhodu, že jsem vyrůstal v rodině s vynikajícím hudebním vkusem. Táta mi pouštěl dobrou muziku a já jsem dnes rád, že ve mně tehdy rezonovala – vyvolávala emoce. Někdy mám pocit, že mi v tomto ohledu není třicet, ale spíše něco kolem pětačtyřiceti či víc. Nevyrostl jsem sice v šedesátých či sedmdesátých letech, ale otec mě vlastně vychovával tak, jak byl vychováván on sám. Pouštěl mi hudbu té doby, včetně věcí od Beatles. Jako kluk jsem tedy, pokud jde o moji současnou hudbu, býval trošku mimo. Kamarádi se ve škole bavili o hudbě, kterou poslouchají, zatímco já vůbec netušil, o kom to mluví. Byl jsem úplně pohlcen érou svého otce... Někdy si říkám, že je škoda, když mladí lidé objevují tuto hudbu skrze lidi jako jsem já, nebo jiné, na které měla podobný vliv. Měli by si poslechnout originál, vrátit se přímo k pramenům...

Vypadá to, že pro Tebe byla kariéra hudebníka vlastně celkem přirozeným vyústěním Tvého zázemí...
Asi ano, ale pamatuji si, že jsem si strašně přál být filmovým hercem. Vžíval jsem se do nejrůznějších postav a rolí. Už tehdy jsem ale byl při sledování filmů zvláštně propojen s jejich hudbou. Nejprve jsem si to neuvědomoval, ale když jsem začal objevovat možnosti hudebních nástrojů a zkoušel hrát první melodie, představoval jsem si hudbu spojenou s filmovými scénami. A i když mi potom táta přinesl první Jacovo CD, v mých uších zněla ta hudba jako soundtrack nahraný rockovou kapelou. Při jejím poslechu jsem si představoval nejrůznější obrazy, krajiny nebo situace plné silných emocí. 

Kdybych se ještě vrátil k Jacu Pastoriusovi... všiml jsem si, že Ti někteří lidé přiřkli přídomek „nový Jaco“. Je Ti takové přirovnání sympatické?
Ne, přímo toto přirovnání nenávidím a doufám, že s tím lidé přestanou. Jsem rád, že už se toto označení tolik neobjevuje, protože ze mě dělá domýšlivého člověka. Já jsem toto přitom sám o sobě nikdy neřekl. Občas mohu působit namyšleně, ale to jen tehdy, pokud cítím, že na mě někdo útočí. Nikdy se ovšem nechovám arogantně bez důvodu. Musím přiznat, že jsem na některé věci trochu citlivý. Dříve jsem si myslel, že vše co dělám, je špatné, a i dnes, když mám něco za sebou, mám pocit, že ne vše je to pravé. I proto se snažím pořád cvičit. Když ovšem slyším, že o mně někdo říká nepravdivá slova, ohrazuji se. A právě srovnání s Jacem je věc, která se mi nelíbí. Jaco byl génius, to ale já nejsem. Jen možná dělám dobře to, o co se snažím, ale nic nového jsem nevynalezl, a v tom je pořádný rozdíl. Přirovnávat mě tedy k Jacovi je velká chyba. Jsem pouze jeho obdivovatelem, možná nepatrně přesnější v přenesení svého obdivu do své hry. I to ovšem možná jen po technické stránce. K tomu, co vše Jaco vymyslel, jsem se nepřiblížil ani omylem. A proto ho velmi respektuji. Mám mnoho basových hrdinů a vzorů, ale on byl důvodem, proč se ze mě stal hudebník. On byl podle mého názoru ve své době „hráčem zítřka“, což dokazuje i to, jak silný dopad na nás dodnes má. 

Není pochyb o tom, že Tvou kariéru velice záhy nastartovala pozvánka od Johna McLaughlina v roce 2005, kdy Ti bylo – dovolím si říct – pouhých jednadvacet let. Musela to být úžasná zkušenost, zvláště v tak mladém věku. Jak jsi to zvládl?
Přesně, jak říkáš: bylo to úžasné. Zavolali mi tehdy poté, co si John poslechl nahrávky, které jsem mu poslal, protože inzeroval, že hledá basistu. A já jsem tehdy předpokládal, že hledá někoho mladého. Těžko bych mohl odpovědět jinak, než že jsem byl nadšen, protože on patřil k těm hudebníkům, o kterých jsem snil, že bych s nimi hrál na jednom pódiu. Máš naprostou pravdu v tom, že jsem byl tehdy velmi mladý. A když je člověk mladý a nezkušený, dělá chyby. Řekl bych, že jsem byl tehdy možná trochu suverénní. Strašně nerad poslouchám nahrávky, které jsme společně vytvořili, protože si myslím, že bych je dnes dokázal udělat daleko lépe. Přál bych si, aby mi zavolal až dnes a ne tehdy. Myslím si, že jsem na to před lety nebyl tak docela připraven po lidské, řekněme psychologické stránce, a také jsem tehdy neuměl příliš dobře hovořit anglicky. I teď s tím mám docela problémy, ale není to tak zlé, jako dříve. I přesto, že to bylo z různých důvodů občas obtížnější, spolupráce s Johnem byla nepochybně splněným snem. Poprvé jsem se dostal na turné po USA, které jsem navíc absolvoval s žijící legendou. Hrát před obrovským a nadšeným publikem byla dobrá zkušenost. Atmosféra během některých těchto koncertů byla velmi silná a americké či kanadské publikum bylo nadmíru vnímavé. Myslím si, že jsem si nemohl své první turné odbýt lépe (smích).

Hadrien Feraud & Chick Corea
V kapele Chicka Corey během Jazz Fest Brno v roce 2013

Před více než dvěma lety ses rozhodl odstěhovat právě do USA. Splnila se tu Tvá očekávání?
Myslím si, že ano. Přál jsem si něco jiného, než co mi mohla nabídnout Evropa a život či práce v Paříži. I proto jsem si například nevybral New York, který mi až příliš připomíná právě francouzskou metropoli. Obě města jsou samozřejmě jiná, ale teprve v Kalifornii jsem našel to, co jsem hledal. Svébytné počasí, lidé a vůbec celý tamní „svět“ je jiný. V hudebním ohledu tu najdete mnoho skvělých muzikantů, ale také těch méně dobrých. Lidé tu mají jiný způsob myšlení. Hudebníci si nekonkurují... tedy svým způsobem samozřejmě ano, ale přijde mi, že jde o soutěžení v pozitivním duchu, které vás nutí být stále ve skvělé formě. A toto se netýká pouze hraní, ale směsice různých dalších „dovedností“, včetně toho, že musíte dobře vypadat. Když jsem se sem přistěhoval, kladl jsem si za cíl získat tu více popových „kšeftů“, nyní ale daleko více směřuji po své vlastní cestě k vlastní tvorbě a začínám konečně pracovat na svém výrazu. Myslím si, že nadešel ten správný čas, a i já sám jsem k tomu konečně dozrál. Když jsem v roce 2007 vydal své první album, nebyl jsem na to tak docela připravený, a dokonce ho i nerad poslouchám. Ta deska není příliš vyspělá. Dnes jsem již připraven a neskonale si užívám, že na novém CD mohu pracovat právě v Kalifornii. 

Ono není žádným tajemstvím, že Amerika v tomto směru nabízí více možností, než Evropa... 
Přistěhoval jsem se sem asi před dvěma lety, a není to tak dávno, co se mi konečně poštěstilo získat pracovní vízum. To mi opravdu pomohlo. S turistickým vízem to bylo poněkud složitější, musel jsem se každé tři měsíce vracet zpět. V Americe máš to, co si zasloužíš. Buď budeš v něčem dobrý, a nebo nebudeš, a potom nedosáhneš ničeho. Takto to vnímám. Od prvního amerického turné jsem tu – tedy než jsem se sem přestěhoval – šest let porůznu působil, hrával na NAMM Show, trávil tu například dva až tři týdny. Potkával jsem zde různé lidi, bavil se s nimi a pracoval. Měl jsem pocit, že jsou tak nějak více moje krevní skupina, než tomu bylo občas ve Francii. A i když ji mám rád jako svoji vlast, řekl jsem si, že po hudební stránce bude lepší být v Americe. Jak už jsem řekl, lidé tu dělají, co chtějí, dokáží se rozhodnout, a než něco udělají, zdlouhavě o tom nepřemýšlejí. Ono je samozřejmě dobré dělat věci s rozmyslem, ale také není dobře, když se o věcech pořád jenom mluví. 

Hadriene, dovolím si Tě trochu chytit za slovo: Jak se Ti daří dokončit práci na Tvém novém albu?
Už je téměř hotové. Dokončuji nahrávání a mix a myslím si, že zhruba za měsíc se pokusím o její promo.

Je pro Tebe těžké dnes najít vydavatelství?
Mám nyní několik kontaktů na lidi, kteří mají zájem si desku poslechnout a z toho budu vycházet. Opravdu bych rád, aby ta deska vyšla nyní, protože cítím, že je na to vhodná chvíle. Ještě bych ovšem rád poznamenal něco k životu v Kalifornii, co s mou prací a přípravou nové desky úzce souvisí. Kalifornie splnila totiž má očekávání – je to takový mix všeho možného, ovšem za nejpodstatnější rozdíl oproti Evropě považuji zcela odlišný typ mentality zdejších lidí. Mám pocit, že v Evropě se po člověku vlastně ani příliš nechce, aby vynikal nad průměr. Lidé nechtějí, abys byl jiný, a málokdo na sobě také dokáže tvrdě pracovat. Nedokáži to „rozpoložení“ přesně pojmenovat, ale přijde mi, jako by Evropanům scházela energie. Francie je v tomto ohledu velmi „zpomalená“. Když se tu zúčastním nějakého místního jam session, nic moc zajímavého se tam neděje. Velmi často si tu řeknete jen: „aha, a to je vše?!“. Ve městech jako je Los Angeles, a ve Spojených Státech vůbec, stále cítíte z lidí obrovskou energií, která vás nutí být lepší a lepší. A věřte mi, že je dobré být lepším!

Slyšel jsem, že při skládání rád odkládáš baskytaru a zkoušíš komponovat na jiných nástrojích, především na pianu. Proč?
Ano, ale v případě nové desky jsem již většinu materiálu složil na basu. Neřekl bych ani, že skládám na piano, jako spíše na syntezátor. Prostě se čas od času potuluji po jeho klaviatuře tak dlouho, až narazím na zajímavý zvuk, který mě k něčemu inspiruje. Kouzlo takového přístupu pro mě tkví v tom, že příliš neovládám hru na piano, neznám její „systém“. Sice se snažím, aby akordy, které zkouším hrát, zněly tak, jako když hraje opravdový hráč na klavír, ale ve skutečnosti moc na piano hrát neumím. Neovládat nějaký nástroj vám občas pomůže objevit poměrně překvapující a svěží hudební momenty (smích). Pokud skládám na basu, jde mi to samozřejmě daleko rychleji, na druhou stranu je tu oproti pianu méně možností, jak pracovat s akordy. Klaviaturu jsem využíval především při skládání své první desky, a její použití mě zkrátka drželo stranou od toho, na co jsem zvyklý u basy. Pokud chci ale napsat „popověji“ laděné věci, vracím se k base, která je svým způsobem omezená. Nedosáhnete zde na tak extrémní disonance, jako třeba u kytary či piana. V zásadě vás tedy skládání na basu vrací zpět k tomu psát věci jednodušeji, což je jedině dobře. 

Souhra s kamarádem Fredericem Malamanem (Zdroj: BassTheWorld.com)

Cestou sem do tiskového centra se Ti podařilo stihnout sympatický jam. Měl bys pro naše čtenáře nějaká doporučení na téma basové improvizace?
Abych byl upřímný, myslím si, že „improvizace“ vlastně nikdy není tak docela improvizací. Člověk si nejprve musí nacvičit svůj vlastní výrazový slovník, a teprve potom je s to něco sdělit. Proto si myslím, že čistá improvizace není dost dobře možná. Neznám muzikanta, který by neměl nějaký svůj lick nebo frázi, a k těmto se potom při jamování nevracel.  To je nemožné. Myslím si, že dokonce i Michael Brecker a další hudebníci jeho formátu na tom byli podobně. V absolutní improvizaci zkrátka nevěřím, není podle mě možná. Jakmile si cvičením osvojíte nějaký herní prvek, můžete s ním sice provádět cokoliv a občas ho i mírně obměnit, ale improvizovat..? I pokud jde o jazz, tedy o to, co jazzem nazýváme, občas se sejdu s přáteli a společně jamujeme. Vybereme si nějaký standard, klidně třeba i něco od Michaela Jacksona, a potom „improvizujeme“ – dáváme si prostor pro sólové party. Přesto, každý musí znát, z čeho vycházíme, i harmonicky.

Je tedy důležité být teoreticky připraven?
Hráč by měl nepochybně vědět alespoň to, co hrát nad základními akordy. Jistě, pokud chcete být komplexnějším hráčem, pak je samozřejmě nutné umět pracovat více než jen s tímto základem. Pokud ale milujete hudbu, myslím si, že ji zkrátka děláte, hrajete a příliš nad ní nepřemýšlíte. Tak to je. A když potom hrajete s někým, vaše jamování není tolik sobecké. Snažíte se poslouchat, sdílet... je to jakýsi druh směny. Všímám si mnoha lidí, kteří spíše jen předstírají takový dialog a hrají sami pro sebe. Nikdy vám „nepřihrají“, nedoprovodí vás. Slyší sice, že hrajete, ale doopravdy vás nevnímají. Velice snadno takový špatný přístup poznáte, ať už se jedná o kytaristu, basistu či bubeníka. Téma improvizace bych tedy shrnul asi takto: Člověk by si měl být jistý tím, že zná modus a stupnice, protože jsou „lepidlem“ pro jeho instinkt. Používat svůj vlastní pud a cit považuji za velmi důležité. K tomu, abyste ho ovšem používali správně, musíte znát potřebné základy. Když potom hrajete s někým dalším a neposloucháte ho, nemůžeme se bavit o jamování. Pokud to ale provedete tak, jako my s Fredericem, s podobně dobrým timingem, pak můžete hovořit o výměně. Na veletrzích potkávám mnoho lidí, kteří mě prosí, abych si s nim zajamoval. Některé z nich těsně před tím slyším hrát a bohužel už dopředu vím, že to nebude nijak zajímavé. 

Teď, když vrcholíš s přípravami druhé desky, dokážeš porovnat svůj herní přístup při vlastní sólové tvorbě s prací pro jiné hudebníky? Vnímáš vůbec nějaký rozdíl?
Pro mě v tom není žádného rozdílu. Bez ohledu na to, co dělám, snažím se být dobrý v roli baskytaristy. Když tedy hraji na albu někoho jiného, hraji zkrátka úlohu basy. Pokud mě požádají o sólo, zahraji sólo. Naprosto stejný přístup pak uplatňuji i ve své hudební tvorbě. Bohužel nyní máte k dispozici jen jediný příklad v podobě mého prvního alba, u kterého si přeji, abych ho nikdy nevydal. Dokládá totiž až příliš mou nevyzrálost. Myslím si, že až uslyšíte novou desku, nepoznáte, čí toto album vlastně je. Může to být klidně sólové album hráče na bicí, a nebo hráče na klávesy. Je to dáno tím, že hraji basu jako doprovod a občas přidám sólové prvky. Není to ovšem o „já, já, jen já musím být stále vpředu“. Takový přístup nechci a myslím si, že by nebyl zajímavý ani v očích posluchačů. Jak už jsem se dříve zmínil, vrátil jsem se svým způsobem k Jacovi. Jeho první album dokládá, jak perfektním hudebníkem byl. Když hraje celá kapela, dokáže se prodat jako účelně hrající basista – v každé skladbě nutně nehraje sólo. Když je ovšem tím, kdo stojí vepředu, stojí to za to. Ukazuje od všeho něco, i to, jak byl při tvorbě svého prvního alba vyzrálý. Je to dokonalý příklad. I na Word of Mouth můžeme slyšet, jak je jeho hra na basu jednoduchá a výborně slouží kompozici. A o tom to je. Neříkám, že každý musí nutně hrát jednoduše, jen si myslím, že pokud jste hráč na basu a chcete vytvořit vlastní sólovou desku, můžete ji sice pojmout jako kdysi Stanley Clark, jehož dílo bylo nepochybně skvělé a tehdy v mnohém nové. Podle mého názoru je dnes ovšem nepřetržité hraní melodií po celou dobu trvání desky přeceňované. Toto může fungovat možná někde na NAMM Show. Když jste ale basista a točíte své album, nehrajte celý čas na basu jen melodie. Držte se základní role basy.

Hadrien Feraud
„Myslím si, že až uslyšíte novou desku, nepoznáte, čí toto album vlastně je. Může to být klidně sólové album hráče na bicí, a nebo hráče na klávesy. Je to dáno tím, že hraji basu jako doprovod a občas přidám sólové prvky. Není to o: já, já, jen já musím být stále vpředu.“

Ano, například Lee Sklar říká, že neméně důležitou úlohou baskytaristy je také být občas zticha...
Ano, také tam se snažím svou hru vypracovat, o to usiluji. Je mi ovšem teprve třicet let a asi mi ještě potrvá, než se dostanu na úroveň Leeho Sklara. On je totiž skvělým příkladem osobnosti, která výborně rozumí potřebám hudby.

Chtěl jsem se Tě původně zeptat také na to, co si myslíš o vztahu basisty a bubeníka, ale poté jsem zjistil, že na Tvé připravované desce hostuje hned několik kvalitních bubeníků, takže...
Jsem si téměř jistý, že o tomto CD bude psát každý bubenický magazín. Hrají na něm totiž hráči jako jsou Ronald Bruner, Chris Coleman, Eric Moore, či maďarský bubeník Gergo Borlai... A to je pouze několik vybraných jmen. Kromě toho, že se jedná o výborné bubeníky, považuji je všechny také za blízké přátele, a proto jsem jmenoval právě tyto. Všichni mají skvělé funkové základy a dokáží hrát velice účelně. Doslova „tlačí“ hudbu dopředu, dokáží hrát velmi progresivně. Co mohu říct více, než že jsou to skuteční mistři. Ať už hraji s kterýmkoliv z nich, oni mi pomáhají k lepšímu zvuku. Mají především skvělý timing a výborně pracují s dynamikou. Ano, všichni oplývají výbornou technikou, ale timing a dynamika, to je to nejdůležitější. Myslím si, že jako bubeník nemusí být člověk nadměrně technicky vybaven a předvádět nějaké zběsilé věci. Důležité je hrát přesně v tempu a kontrolovat dynamiku hry. 

Pojďme si na závěr popovídat o Tvém vybavení. Tuším, že máš poměrně početnou sbírku nástrojů. Mohl bys nás se svými basami seznámit?
Početnou bych ji zrovna nenazval. Mám jednu Foderu a dva Fendery, které jsem používal především na deskách, kde jsem sehrál roli studiového hráče. Občas hraji v Los Angeles s různými popovými, a někdy dokonce i houseovými, umělci. Při těchto příležitostech potom používám nástroje Ken Smith. Tyto basy jsem použil i pro novou desku, také společně s Foderou a basami od polských Mayones. Ty ovšem plánuji daleko více využít na svém třetím albu.

Mají tyto nástroje nějaké společné vlastnosti?
Pro mě je asi nejdůležitější jednoduchost jejich koncepce. Nechci mít na svých basách žádné bláznivé prvky, parametrické ekvalizéry a podobně. Základem pro mě je Jazz Bass, a i když basy Kena Smithe nezní tak úplně jako tento fenderovský etalon, jeho zvuku jsem se vždy snažil přiblížit.

Hadrien Feraud
Hadrien Feraud byl během Musikmesse doslova na roztrhání. Tentokrát ho k společnému hraní zlákali na stánek polské společnosti Mayones.

Projevuje se tato přímočarost i ve tvém efektovém vybavení?
Přesně! Využívám opět jen velmi jednoduchý setup s efekty jako jsou tremolo, oktáver, volume pedál a chorus. Přemýšlím o jeho rozšíření o další efekty, ale prozatím mi toto složení vyhovuje. Dříve jsem poměrně často používal automatický wah wah. Už jsem se ho ovšem zbavil, protože jsem se ho v době svého angažmá u Johna McLaughlina doslova přesytil. Efektový park je docela dobré občas obměnit s tím, jak se věci vyvíjejí. 

A na úplný závěr bych Tě rád požádal o obvyklou radu či zkušenost, kterou bys mohl sdílet s mladými a nadějnými basisty z řad našich čtenářů?
Je zvláštní, kolik existuje dobrých basistů a muzikantů, kteří dokáží sami sebe velice snadno odradit. Měli by vnímat cvičení a učení se jako výzvu, kterou je třeba překonat. Když jsem začal poslouchat Jaca, měl jsem v hlavě jedinou myšlenku: zahrát to, co hrál on, a také stejným způsobem. Technicky jsem se to naučil ustavičnou dřinou... do tohoto bodu jsem se dokázal dostat. Ale jak už jsem řekl, pochopení a hudební kvalita je otázkou vaší osobnosti. Proto si myslím, že je důležité na prvním místě vždy přemýšlet o hudbě a zůstat lyrický nejen v groovech, ale i v rychlých pasážích sóla. Chce to usilovně pracovat a nebát se strávit hodiny tím, že se pokoušíte dostat do rukou to, co slyšíte v hlavě, bez toho, aniž byste nějak zvlášť přemýšleli o tom, zda je to logické či ne. Je nezbytné uložit si v hlavě maximum informací, strávit je a vracet se k nim. Logika a zřejmost se jednoho dne objeví a skládačka se začne přirozeně dávat dohromady. Hudebník by se neměl bát využít to, co se naučil a vzít na sebe riziko, že může udělat chybu. Také je dobré si pamatovat, že za vámi budou chodit lidé a chválit vás, i když vy sám víte, že jste neodvedl dobrou práci. Také se ale určitě setkáte s těmi, kteří vás nebudou mít rádi, i když se budete třeba stavět na hlavu. Tyto věci je dobré mít na paměti a být si jistý, že vás nesvedou z cesty, o které víte, že byste po ní měl jít.
Myslím si, že jsme nemohli skončit lépe.