Jiří Ševčík (Pirate Swing Band)

S frontmanem swingových rabiátů nejen o nové desce
Jiří Ševčík
Jiří Ševčík (foto: Tomáš Karlík)

„Dělat věci jinak a s vtipem“ – to je přístup, který nebývá v různých podobách lidského konání tak častým jevem, jak bychom si možná přáli. O to více nás může těšit, když se ve společnosti či kultuře objeví někdo, kdo nejenže jinak uvažuje, ale má také odvahu bez záruky úspěchu vyjít se svými nápady na světlo. A ještě lepším scénářem je, když se takovému odvážlivci přes veškerou dřinu nakonec opravdu uspět podaří...

Zpěvák a producent Jiří Ševčík se před několika lety rozhodl zbavit swing určitého jha. Cesta, kterou si k tomu vybral, v mnohých vzbuzovala nedůvěru, protože se rozhodl „vrátit swingu radost“ tím, že se společně se svými kolegy pustí do swingových aranžmá rockových a popových skladeb. Společně s aranžérem a dirigentem Radkem Škeříkem založil v roce 2010 ansámbl PIRATE SWING Band, kterému se v relativně krátké době podařilo ze střechy pardubického divadla doletět až na pódium švýcarského Montreux, kde si tento neobvyklý „big band“ zahrál v roli hlavních hvězd speciálních oslav výročí legendární rockové skupiny Queen a nedožitých narozenin Freddieho Mercuryho.

Po čtyřech letech od svého vzniku se „Piráti“ právě připravují na vydání své třetí desky „Playlist“, která vyjde letos v listopadu. Jak deska vznikala a co, nebo koho na ní uslyšíme? Jak se z pardubického swingového projektu stala hvězda v hudbě zaslíbeném Montreux, kde natáčeli Michael Jackson, Rolling Stones, Deep Purple a další? Jak je možné, že se jejich swingové (a navíc debutové) album stalo teprve druhou nahrávkou v historii, kterou oficiálně podpořila skupina Queen? Co obnášejí swingová aranžmá rockových a popových hitů? A co v tomto případě vlastně znamená „dělat věci jinak“? O tom všem jsme si v kavárně nedaleko pardubické Konzervatoře povídali s frontmanem a „výkonnou jednotkou“ PIRATE SWING Bandu – Jiřím Ševčíkem.

Jiří Ševčík & Petr Kotvald
Na nové desce PIRATE SWING Bandu zazní také duet v podání Jiřího Ševčíka a Petra Kotvalda. Autorem hudby je hvězdný Robbie Williams... (foto: Tomáš Karlík)

Jiří, pojďme náš rozhovor otevřít tím, v jakém stádiu se právě nachází práce na vaší nové desce. Je již vše nahráno, udělán mix i mastering?
V tuto chvíli je nahraný materiál alba Playlist v pražském „A“ studiu Českého rozhlasu, kde ho míchají a masterují pánové Karel Fisl a Zdeněk „Sarka“ Dvořák... Oba dva tito zvukoví mistři pracovali na našich předchozích dvou albech a s oběma předvedli něco nevídaného. Z toho důvodu jsme odmítli nabídku na míchačku a mastering v USA a velmi se těším, že během pár týdnů dostanu z Prahy výsledek. A vlastně i na to, až tento výsledek na stříbrném kotoučku dostane každý, kdo bude chtít. Poprvé do studia jsme šli letos v dubnu. Poté jsme měli čtvrtroční pauzu, během které se jinde dotáčela filharmonie, sbor, atd. Myslím si ale, že vše nakonec vyšlo nad očekávání.

Na novém CD uslyšíme opět swingové aranže písní od celé řady autorů a interpretů, ať už je to francouzská filmová hudba, skladby Coldplay, Bon Jovi či Beatles. Jaké bude nové album z Tvého pohledu?
Ohledně náročnosti bych si v ledasčem, co souvisí s touhle deskou, měl nasypat celý „popelník na hlavu“. Vymyslel jsem si, že uděláme nové album, kdo na něm bude hrát, i jak bude celé koncipované. Cirkus Humberto (smích). Je to taková velká studiová estráda v pozitivním slova smyslu. Pořadí skladeb kopíruje dramaturgii živého vystoupení, proto ten prostý název a vlastně i obal. Naši kapelu, posazenou jako klasický big band, v šesti skladbách doplňuje ještě filharmonie a velký smíšený sbor. Radek Škeřík, který vše aranžuje, má na tomto albu opět zásadní podíl a musel odvést veškerou špinavou práci na tom, aby vše, co jsme spolu vymysleli, napsal do not. Kvůli mé vizi se musel například naučit, jak se píší harfy a na albu je i skladba, která má partituru o dvaaosmdesáti řádcích. Uvědomoval jsem si, že mě za mé puntičkářské ideje nebude mít rád, ale výsledek, řekl bych, stojí za to. Kromě zmíněného Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice se na nové desce objeví také sbor Continuo a svými featuringy nám přispělo také několik hostů. Považuji si za velkou čest, že nahrávka ponese dva velmi výrazné autorské vklady. Především nám jednou písní přispěl Robbie Williams, který, ačkoliv to možná lidé od něho nečekají, dokáže napsat velmi vtipné a autentické swingové skladby. Druhým autorským příspěvkem, kterého si také velmi vážím, je spolupráce zřejmě jednoho z posledních velkých českých textařů, pana Pavla Cmírala, který mi napsal na tělo dva texty – jeden právě na píseň, kterou složil Robbie Williams. Z té je nakonec duet a myslím si, že leckoho překvapí. Zaprvé díky lehce kontroverznímu textu, ten je ovšem dle mého soudu nejen vtipný, ale i chytrý, a druhak díky faktu, že tuto skladbu jsem nazpíval (už vidím obličeje rockerů a swingařů) jako duet společně s Petrem Kotvaldem (smích).

Pirate Swing Band
Materiál pro svou novou desku Playlist natáčeli Piráti v královéhradeckém Sound Art Studio... (foto: Tomáš Karlík)

Tobě se již v minulosti podařilo za různých okolností a v různé formě spolupracovat se světově uznávanými hudebními skladateli či producenty, jmenovitě například s Mercuryho a Bowieho producentem Mikem Moranem či Richardem Currierem, autorem Franka Sinatry. Jak se ti podařilo získat autorský vklad takové hvězdy, jakou je Robbie Williams?
Naivně jsem si to vzal do hlavy a oslovil jeho management. Přesně si pamatuju, že mě to napadlo cestou autem z Krkonoš (smích). Přestože to byl velice dlouhý proces, před pár týdny jsem konečně dostal jejich písemný souhlas. Oficiální cesta k získání Robbieho coby autora nebyla nikterak jednoduchá. Chtěli po nás partituru naší aranže, demo, text Paval Cmírala, který si přečetli asi po třech měsících... Ale ani v nejmenším si nechci stěžovat. Je to úžasné a jsem velmi hrdý, že se Robbiemu naše podání zamlouvalo a píseň nám dal. A mimochodem, veselý apendix tohoto příběhu: Jednoho dne mi zazvonil telefon s divným předčíslím. Zvedl jsem to a ozvalo se: „Hi, it's me, Rob...“ Hlas v telefonu pokračoval anglicky dál a mně snad až po půl minutě došlo, že je to sám Robbie Williams. Testoval jsem tehdy shodou okolností novou aplikaci pro záznam hovorů a nahrál si to. Bohužel je ale právně nepřípustné, abych nahrávku toho hovoru použil například jako intro té skladby, což mi přijde škoda, protože by to tam sedělo „jak prdel na hrnec“ (smích). Skladba nese název „Tvor zábavnej“ a jedná se ostatně i o nejsložitější píseň nového alba – právě o tu s dvaaosmdesáti řádky v partituře, jež se kvůli složitosti téměř sedmdesátičlenného orchestru točila ve dvou různých studiích. Náš band jsme pro celou desku nahrávali v Hradci Králové ve studiu Václava Vlachého. Filharmonie se pak dotáčela ve studiu pardubického Domu hudby pod zvukovou režií profesora Antonína Dvořáka. 

Zřejmě tuším, ale proč právě Robbie Williams?
Abych byl upřímný, než Robbie Williams udělal svou první swingovou desku Swing When You're Winning, příliš mě nezajímal. V té době jsem již zpíval s Big Bandem Felixe Slováčka, a i když Robbieho album bylo postaveno na letitých standardech, které každý zná, on je udělal poměrně svěže a já jsem si uvědomil: „ejhle, ono to jde – dělat věci jinak!“ Trvalo to sice ještě několik let, nevím, jestli za to mohl tak docela Robbie, ale možná mi to v něčem dodalo odvahu. Každopádně my, na rozdíl od pana Williamse, nejsme žádné hvězdy, můžeme si tedy dovolit riskovat víc (smích).

Pirate Swing Band
...a v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích. (foto: Tomáš Karlík)

Co ve vašem případě znamená „dělat věci jinak“?
Hele, vlastně ani nevím... Nějak to vyplynulo. Napadlo mě, že bych chtěl swing prezentovat trochu jiným způsobem a ta myšlenka ve mně nějaký čas zrála. Nakonec jsem v roce 2010 oslovil právě Radka Škeříka, kterého jsem znal z královehradeckého Big Bandu Aldis, a navrhl mu, zda bychom nepostavili kapelu, která by se ke swingu postavila jinak. Abychom kromě klasického swingu dělali především vlastní swingové aranže hitů jiných žánrů – rockové hudby, pop music či filmové hudby, čili že vlastně téměř autorskou tvorbu, protože všechny big bandy interpretují pouze ony staré standardy a všichni je hrají víceméně stejně. Chtěl jsem ty nejlepší instrumentalisty, kteří jsou v této zemi dostupní, což se povedlo a velmi si toho vážím. Jeden do druhého jsou to totiž výborní sólisté od rockerů, přes pedagogy až po filharmoniky. Jedná se o velice pestrou směsici, a i když jsou to mladí kluci s věkovým průměrem kolem pětadvaceti let, především jde o muzikanty par excellence. Jednomu z nich je dokonce devatenáct let a příliš nerozumím tomu, jak může být ve svém věku tak dobrý. Aby ale nedošlo k omylu – standardy jsou skvělá pokladnice nesmrtelných pecek... a za to obrovský respekt. Jen už jsme se jich všichni nahráli dost.

 Jiří Ševčík a PIRATE SWING Band
Jiří Ševčík a PIRATE SWING Band při živém vystoupení na festivalu JamRock. (foto: Milan Mošna)

Hudebníci, kteří se (podobně jako vy) pohybují takříkajíc „mezi dvěma světy“, ať už je to například rock a jazz, nebo cokoliv podobně zdánlivě vzdáleného, se mi občas svěřují, že pro ně někdy není jednoduché se „zavděčit“ některým posluchačům, či dokonce hudebníkům těchto žánrů. Možná to není váš případ, ale cítili jste někdy, že vaše „pirátství“ tak docela nerezonuje v uších některých skalních rockových či naopak swingových příznivců?
Samozřejmě, ale myslím si, že kdybychom měli uvažovat tímto způsobem, bylo by bývalo skoro lepší se do ničeho takového nepouštět. Nikdy se nic nebude líbit všem a já jsem také rád, že jsme nikdy nic nedělali tak, aby se to líbilo nějaké konkrétní skupině lidí. Není v tom žádná úlitba. My si moc dobře uvědomujeme, že jsme si vybrali tu těžší cestu. Protože pokud člověk chce rychle zapůsobit a mít takový ten instantní úspěch, udělá revival. Tím ovšem nechci kritizovat revivaly, protože je to mnohdy velmi dobře odvedená práce. My však ani v nejmenším nemáme ambici být revivalem a snažit se přiblížit k interpretaci originálu jakýmkoliv způsobem. Můj cíl byl od začátku takový, že jsem se (možná bláhově) chtěl pokusit zbavit swing určitého jha. Moji přátelé kolem dvaceti let tento žánr vnímali jako „hudbu pro staré lidi“, nemluvě o tom, že ho často zaměňovali s dixielandem Ondřeje Havelky, s ulíznutými vlasy, černobílým obrazem a dalšími prvky retro stylizace. Já si myslím, že swing je zcela o něčem jiném. Swing není nic vážného a nikdy neměl být něčím sešněrovaným. Naopak. Swing byl ve své době projevem revolty a čiré radosti. A myslím si také, že částečně pomohl spojencům vyhrát druhou světovou válku. Vzpomeňme na armádní big band Glenna Millera. Swing vždy představoval čirou radost ze života. Proto je mi trochu smutno z toho, jak je dnes swing obecně vnímán. Nejslavnější pecky a nahrávky jsou staršího data, proto možná lidé mají pocit, že je to něco, k čemu by se mělo přistupovat s pietou... My si ovšem myslíme, že swingová hudba by měla především bavit, a proto se snažíme o aranže s implantovanými hudebními vtípky. Těžší na tom je nedopustit, aby se vytratil duch původních písní a zároveň udržet stylově čistý swing. Moc dobře jsme si uvědomovali, že riskujeme, a že můžeme ty tzv. puristy naštvat. Přesto chováme obrovský respekt k interpretům i autorům originálních písní a vážíme si také všech jejich fanoušků. Jsme jimi ostatně i my sami.

PIRATE SWING Band - koncert na střeše
Ilustrace: Lukáš Fibrich

Předpokládám, že projevem „jiné cesty“ byl také váš první „rooftop“ koncert...
Bylo to ujetý (smích). Když už jsme se teda rozhodli dělat všechno jinak, první koncert proběhl na střeše Východočeského divadla v Pardubicích. Neobjevili jsme tím svět, ale myslím si, že to zafungovalo dobře. Původně jsme totiž „pirátský swing“ říkali právě tomuto koncertu – byl to neanoncovaný a vlastně i trochu nepovolený koncert. Neměl jsem totiž tehdy tak docela vymyšleno co dál, ale později jsem zjistil, že sousloví „pirate swing“ se v angličtině používá pro konání někoho, kdo riskuje, má nízký pud sebezáchovy. Původně to označovalo moment, kdy se piráti na lanech přehoupávali na loď, kterou chtěli vykrást. Dnes tento termín vyjadřuje skok do neznáma, do vody, o jejíž hloubce nemáte ponětí. Zkrátka risk. Myslím si, že pro to, co děláme my, lepší název, než „PIRATE SWING Band“ není… A pokladnice rockových a popových skladeb rabujeme také (smích). Název byl tedy na světě a po několika zkouškách to najednou mělo „sílu“, za což mohla také úžasná rytmika, v jejímž čele je bubeník Petr Mori, kterého považuji za geniálního hudebníka a velmi skromného člověka. Koncert neměl žádnou reklamu, žádné promo. Najednou jsme se objevili na střeše divadla, u kterého se srotil dav lidí a já jsem si říkal, že tu situaci necháme žít vlastním životem. Vtipné bylo, že jsme nechtěně zaměstnali i kriminální policii.

Opravdu?
Koncert jsme tehdy zmínili pouze na sociální síti, kde byl použit termín „hudební squat.“ Nevím, jak je to možné, ale slova „squat“ se chytila kriminální policie a den před akcí mě vypátrali. Vysvětlil jsem šéfovi kriminálky, o co jde, a jemu se ulevilo. Přesto jsem se později dozvěděl, že policie v týdnu před koncertem prohledávala všechny ploché střechy v centru Pardubic obávajíce se něčeho nekalého. Nakonec to mé ujištění stejně nezafungovalo, protože jsem zpětně zjistil, že na té střeše s námi během koncertu byl i policista z protiteroristického v civilu. Onen střešní happening ale proběhl výborně a nějakou tu šeptandu a mediální pozornost nám přinesl, byť to bylo technicky komplikovanější. Zafungovalo to tak, že jsme se dokonce objevili na titulní straně novin...

Jiří Ševčík a Radek Škeřík
Jiří Ševčík a vrchní aranžér PSB Radek Škeřík během koncertu v Montreux u příležitosti 40. výročí skupiny Queen a nedožitých 65. narozenin zpěváka Freddieho Mercuryho

Kromě opatrnosti policie a pozornosti lokálních médií ovšem spočíval ten nejvíce významný efekt tohoto koncertu zcela v něčem jiném. Přihodilo se něco, co velmi zásadním způsobem ovlivnilo další působení PIRATE SWIG Bandu. Co to bylo?
Hlavní přesah spočíval v tom, že z tohoto koncertu vznikl veselý klip, který jsme dali na internet, kde si ho všiml bývalý osobní tajemník Freddieho Mercuryho – pan Peter Freestone, kterého jsem v té době znal jen letmo. Ozval se mi a řekl, že za rok mají Queen v Montreux oslavy svého čtyřicetiletého výročí a Freddieho nedožitých pětašedesátin. Nabídl nám možnost vstoupit do tendru na hraní během této události. Jako demo jsme tehdy připravili skladu Bohemian Rhapsody. Pan Freestone přijel na jeden náš koncert a hned na místě, snad i s nadšením, rozhodl o tom, že tam pojedeme a dokonce z nás později udělali hlavní účinkující té akce, což bylo něco, o čem jsme ani nesnili. Naším úkolem tedy bylo pro toto vystoupení udělat za necelý rok swingové aranže na 17 písní Queen, což byl velký oříšek, ale nakonec se to snad i docela povedlo. 

Jak náročné to pro vás bylo?
Byl to šibeniční termín, už vzhledem k tomu, jak je naše kapela postavena a každý člen je velmi zaneprázdněným hudebníkem. Ve chvíli, kdy jsme dostali přiklepnuto toto pozvání, naše nadšení převažovalo nad reálným vnímáním. Až po té jsme si s Radkem sedli a říkali jsme si, co uděláme a jak to uděláme. Byla z toho asi pětihodinová jam session u mě doma, ale už tam jsme získali pocit, že to půjde a věděli jsme, jak to udělat, aby to lidi bavilo, aby to byl svébytný swing, ale aby fanoušek Queen řekl, ano, to je Radio Gaga, ano, to je I Want to Break Free... 

PSB & Peter Freestone
Bývalý osobní tajemník Freddieho Mercuryho – pan Peter Freestone – se velkou měrou zasloužil o angažování PSB do Montreux. Na fotografii Radek Škeřík (vlevo) s Peterem Freestonem (uprostřed) a Jiřím Ševčíkem... (foto: Ondřej Littera)

Já například dnes už vím, že jste v Montreux sklidili velký úspěch, který nepochybně pomohl Tobě i Pirátům v budování vaší „značky“. Pojďme si ten příběh trochu připomenout. Jaké to bylo v Montreux?
Výsledek byl o 400% lepší, než jsme doufali v našich nejlepších představách. Bylo to tak trochu jako ve skryté kameře. Odmítáte věřit, že ten ohlušující aplaus skutečně patří vám. V publiku byli totiž lidé, kteří byli u písní Queen, podíleli se na jejich vzniku, kteří je nahrávali – padesátníci a šedesátníci, kteří trávili se skupinou Queen skoro celý svůj život. Představte si, že máte někde hrát, když vám řeknou, že pozvaný je například i Phil Collins nebo David Bowie... to máte chuť se otočit na patě a horempádem zdrhnout. Všichni z produkce Queen na nás byli velmi hodní. Nejenže zaplatili letenky celé kapele, dvaceti lidem včetně doprovodu, kameramana, fotografa atd., ale zaplatili nám také hotel, honorář a poskytli nám na užívání na tři dny dvě dodávky. Bylo to super. Hned po koncertě za námi přišel zástupce kanceláře Queen a požádal nás o nahrávku celého koncertu. Zvukaři z Čech koncert naštěstí duchapřítomně natočili. Na základě tohoto vystoupení nám také sdělili, že kdybychom vytvořili studiovou verzi tohoto repertoáru a jim se líbila, mohli by nás podpořit. A tak jsme se zavřeli ve studiu, kde jsme natočili 11 skladeb ze 17, které jsme v Montreux odehráli.

Jiří Ševčík a Václav Vlachý
Jiří Ševčík a Václav Vlachý (foto: Tomáš Karlík)
Nahrávání nové desky Pirate Swing Band očima zvukového mistra Václava Vlachého:

Základní stopy Pirate Swing Bandu se natáčely dohromady, i když snímání nástrojů probíhalo v akusticky odděleném prostředí. Je to trošku komplikovanější postup, pokud jde o monitoring, ale když se do sebe vzájemně nepletou dechy s rytmikou, přináší to obrovské možnosti při sestřihu a dalších editacích i při opravách. Střihy můžete provádět u jednotlivých sekcí na zcela odlišných místech, a pokud už to třeba rytmiku přestane bavit, můžete je s klidným svědomím poslat domů a pokračovat třeba dotáčením zbytku kapely do jejich nejlepších záběrů. Prostor velkého studia byl u PSB doménou trubek, pozounů i saxofonů a prakticky každý nástroj se nahrával do vlastní stopy. Důležitým aspektem dechů hrajících ve společném prostoru jsou vždy minimální přeslechy, a pokud správně rozestavíte směrové mikrofony, jsou zvuky mimo osu dostatečně potlačené i bez použití paravánů. Dobře mi k tomuto cíli posloužily dynamické Audixy i páskové MXL (trubky), půlpalcové kondenzátory (pozouny) i klasické palcové kapacitní modely (saxofony). Basa i piáno byly tradiční linkovou záležitostí (DI), zatímco bubeník nahrával na click v akusticky odděleném prostoru s dobrým vizuálním kontaktem na ostatní muzikanty. Kytara se točila též dohromady s celou kapelou v odděleném prostoru (Shure SM57). Finální verze základních stop jednotlivých písní vznikaly teprve po sestříhání stovek záběrů a v rámci těchto kombinací bylo nutné ještě tu a tam něco poopravit – někdy editací, jindy pozváním příslušného provinilce i s dotyčným nástrojem „na kobereček“. Na hotové a schválené základy se poté dotáčela instrumentální sóla, doprovodné i sólové vokály a perkuse. Smíšený sbor Continuo se točil ve studiu při hlasitém poslechu na čtyři ambientní mikrofony – party se většinou zdvojovaly a přeslech z monitorů se ve stopách dokonale odečítal v protifázi. Následně se do projektů přidaly stopy natáčené ve filharmonii a veškeré dílčí „elementy“ někde téměř padesátistopých, vyčištěných a pečlivě zkontrolovaných projektů se exportovaly (bez EQ, komprese a dalších procesů) do finálních, 24bitových tracků. Důvodem byly finální mixáže, se kterými si už musí poradit mí pražští kolegové. 

Václav Vlachý, SOUND ART STUDIO HRADEC KRÁLOVÉ, www.hudebnistudio.com

Je všeobecně známo, a slyšel jsem to také z úst Petera Freestonea, že Queen se vždy ke své tvorbě a vlastní značce chovali velmi opatrně. Za těchto okolností se zdá být téměř neuvěřitelné, že se vám podařilo vydat desku „We Will Swing You!“ pod jejich záštitou. Jak se události odvíjely po Montreux?
Následoval rok práce a kromě samotného nahrávaní obnášela tvorba CD také sedmiměsíční snahu dostat se k dlouholetému manažerovi Queen Jimu Beachovi, bez jehož požehnání by to opravdu nešlo. Což bylo zcela nezbytné, protože, jak správně říkáš, Queen Productions jsou pověstní tím, že žalují všechny, pořád a za vše. Dotáhnout vše do konce i po této stránce – to nebyla vůbec legrace. Chtěli veškeré partitury, dema i výsledné nahrávky. Kolem každé písně proběhlo velké papírování, což ještě navíc komplikoval i fakt, že Queen v té době odcházeli od EMI ke společnosti Universal. 

Jaké bylo setkání s Jimem Beachem?
Velmi svérázné, ale nemohl jsem si vymýšlet. Já jsem byl na místě v domluvený čas, on měl asi hodinu a půl zpoždění. Přišel a řekl jen „ok, five minutes.“ Vysvětlil jsem mu, co jsem potřeboval, jak se věci posunuly a podobně. On si vzal demo a dodal, že když se jim to bude líbit, tak nás podpoří, když ne, tak fuck off. A odešel. Nakonec ale vše dopadlo dobře a jsme za to velice rádi. CD vyšlo v den Freddieho nedožitých šestašedesátých narozenin, 5. září 2012, a aniž jsme to očekávali, Queen na svém oficiálním webu posléze zveřejnili naprosto superlativní recenzi tohoto nosiče od kluků z Čech a sami si objednali značný počet cédéček.

Jiří Ševčík & Petr Kotvald
Jiří Ševčík & Petr Kotvald ve studiu V. Vlachého (foto: Tomáš Karlík)

Myslím si, že je dobré připomenout, že po Královské filharmonii Londýn jste teprve druhým hudebním tělesem, na jejichž desku může být přilípnuto oficiální schválení britské skupiny Queen. Na co jsi Ty v souvislosti s touto deskou ještě pyšný?
Pro mě osobně bylo velkou ctí, že deska zaujala například také Karla Gotta, který nám, i přesto že měl před svým vlastním turné a vše ostatní šlo stranou, přijel do Pardubic toto album pokřtít, společně s Felixem Slováčkem a Peterem Freestonem. Byl to večer bohatý na legraci a velmi uvolněnou atmosféru. Křtili jsme Freddieho oblíbeným švýcarským vínem a Karel Gott byl prostě… neuvěřitelný. Ze své vlastní vůle si nastudoval všemožné informace z našeho webu a měl s sebou několik stran rešeršních poznámek, které si cestou na křest v autě ještě pročítal. Dokonalý profesionál. Jeho výstup na křtu byl velmi podařený, velmi vtipným způsobem „opravoval“ Sašu Hemalu, který tento večer moderoval. Nikdy jsem se nepovažoval za skalního fanouška Karla Gotta, nicméně Mistr (jakkoli toto oslovení nemá rád) mě kromě profi přístupu přesvědčil i o své nesmírné pokoře a charakteru. Odmítl si nechat proplatit byť jen benzín a ještě se o nás rozpovídal médiím, což vůbec nemusel dělat. Za několik týdnů mi osobně volal a díky němu jsme s kapelou dostali nabídku účinkovat s ním a Bohdalkou v televizi. Bylo to neuvěřitelné a abych parafrázoval Monty Pythony: „španělskou inkvizici v obýváku a telefonát od Karla Gotta nečeká nikdo...“ (smích). Dostalo se mi od něho velké lekce pokory, kterou potřebujeme všichni, protože občas se něco povede a člověk má potom sklony mít pocit, že je něco víc, než opravdu je. To se ovšem nesmí stát. Mějte mě za patetického, ale část toho jsem pochytil právě díky Karlu Gottovi a velmi mu za to děkuji.

Natáčení v Domě hudby v Pardubicích
Natáčení v Domě hudby v Pardubicích

Několik vět k natáčení Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice pro nové album Pirate Swing Band:

Natáčení probíhalo celý den dne 19. června. 2014 v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích. Byla to nová zkušenost pro všechny hráče Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice. Nahrávalo se nejen klasickým způsobem, kdy se hráči řídí gesty dirigenta, ale také bylo nutné dávat pozor na synchron k podehrávkám, které připravili členové Pirate Swing Band ve studiu Sound Art Studio u pana Václava Vlachého, a které jim byly posílány do sluchátek. Nahrá-valo se převážně do osmi až deseti stop. Každá nástrojová skupina byla snímána samostatným mikrofonem. Tento styl práce umožňuje při následné editaci zvýraznit či potlačit jednotlivá hudební témata, ale také umožňuje pracovat s barvou celého hudebního tělesa. Symfonické těleso snímáme převážně kondenzátorovými mikrofony Neumann U 87. Tři směrové charakteristiky a nastavitelný útlum zajišťují ideální vlastnosti pro širokou škálu použití. V jedné písni se nahrával kromě symfonického orchestru také klavírní part. Klavír byl snímán dvěma kondenzátorovými mikrofony DPA 4015-TL. Pro natáčení klavíru jsou v Sukově síni ideální podmínky. Je zde k dispozici koncertní křídlo značky Steinway, které lze vidět a slyšet v ce-lé řadě koncertních sálů po celém světě. Střih a částečnou editaci snímků provádíme v hardwarovém a softwarovém editačním zařízení SoundScape, které není zrovna nejmodernější, ale patří k velmi spolehlivým. Mastering snímků následně provádíme v softwaru WaveLab7. Zpracování snímku probíhalo v průběhu měsíce července. Jednotlivé stopy byly po střihu a editaci smíchány do jednotlivých stereostop a vyexportovány zpět do studia Sound Art.    

Antonín Dvořák, Konzervatoř Pardubice


Měl tento váš úspěch nějaký přesah i do zahraničí?
Měl, ale zvláštního druhu... Hned po koncertě v Montreux se o nás na místě začala zajímat zahraniční média – švýcarské noviny, německé noviny, holandské noviny a CNN. U nás se tím zprvu, snad s výjimkou televize Nova, nikdo nezabýval, i přesto, že o všem věděli. Převažoval přístup „je to příliš velké na to, aby to byla pravda“. My jsme ovšem stejně nic takového neplánovali, chtěli jsme si jen zkusit, jestli na to máme. Neměli jsme co ztratit... Ale možná to je ten rajc, čekat, co na to řekne publikum… Jsme muzikanti, ne „stars“, ani slavomani.

Zdá se ovšem, že to zafungovalo a v relativně krátké době máte před sebou vydání již třetího alba a kromě toho ze své vlastní zkušenosti mohu říct, že se těšíte i skvělé odezvě koncertního publika...
Jé, tak to moc děkuju! Když jsem si umanul, že budeme dělat aranže na rockové a popové věci, i ti největší z branže mi říkávali, že to asi nebude fungovat. Taky jsem samozřejmě pochyboval, ale nakonec jsem si řekl, že to prubnu a uvidíme. A nakonec to docela snad i šlo (smích). Když o nás vysílala reportáž CNN, bylo to velice povzbuzující a řekněme fajn. Ale jak řekl Freddie Mercury: „Jsi jen tak dobrý, jako je tvoje poslední deska nebo koncert...“ Nemůžete spoléhat na to, že jste kdysi udělali něco dobrýho, protože po letech už po tom neštěkne jediné zvíře. Občas mám trochu problém s tím, že si nás díky spojení s Queen mnoho lidí zaškatulkovalo coby jakýsi Queen revival – že jako nehrajeme nic jiného. Na což jsem lehce alergický, protože to tak rozhodně není. Šlo o jednorázový projekt, teď už jsme dva roky někde jinde. V našem koncertním programu máme stěží tři queenovské věci. Být revivalem, žilo by se nám lehčeji – nemuseli bychom totiž řešit žádná práva. Na náš druh práce s původní hudbou se totiž vztahují jiné paragrafy autorského zákona, protože se nejedná o cover verze. V našich aranžích nezůstává z originální skladby kámen na kameni, a právě proto je vždy nutné mít schválenu každou partituru, každý text. Množstvím našich zásahů vznikají víceméně nová díla. Pokud jde o repertoár vycházející z Queen, nejpyšnější jsem na skladbu Radio Gaga a Radkovu aranž na ni. Stalo se nám totiž, že jsme hráli na jazzovém festivalu a oslovil nás starší pán, jazzman a swingař – znalec, který z nějakého důvodu nikdy neslyšel o písni Radio Gaga od Queen. Domníval se, že jsme odehráli méně známou věc od Cole Portera (smích). Myslím si, že není pro aranžéra větší poklony. 

Jiří Ševčík
Jiří Ševčík (foto: Ondřej Littera)

Už poněkolikáté hovoříš o autorských právech a nutnosti mít vše právně podloženo. Zdá se, že i jako „piráti“ musíte na tuto stránku tvorby soustředit svoji pozornost... 
Tím, že se před zákonem nejedná o cover verze, ale o nová autorská díla, která čerpají z díla původního, platí jiné paragrafy a je to tím složitější. Jak muzikanti vědí, musíš si sám zjistit, kdo je majitelem autorských i publishingových práv a oslovit ho. On ovšem nemá žádnou povinnost ani lhůtu reakce. Existuje tedy riziko, že se zpětné vazby vůbec nedočkáš a takovou skladbu na desku dát nemůžeš. Tím spíše, když vychází celosvětově, což se u nás povedlo. Máme v zahraničí 14 distributorů a nemůžeme si dovolit toto obejít, i když znám desítky kapel, které si s právy vůbec hlavu nelámou. Kde není žalobce, není soudce, ale já „nemám koule“ na tenhle typ risku… Mnozí muzikanti si třeba dodnes myslí, že do osmi taktů je možno použít cokoli, ale je to nesmysl, jen takový „hoax“, který se traduje už desítky let. Abych se přiznal, myslel jsem si to také, nebudu si hrát na chytrého, nicméně vydání našich prvních dvou alb byla tvrdá škola. Dnes už se navíc musí uvádět i hudební citace, i když jde třeba jen o motiv. Ta úředničina je mazec.

S obsahem a formou vaší hudební tvorby nepochybně souvisí i složení PIRATE SWING Bandu. Jak vůbec vznikala podoba tohoto ansámblu, pokud jde o počet hudebníků a nástrojové obsazení? Jednalo se o předem promyšlené hudební těleso, nebo o něco, co vznikalo až postupem času podle potřeb vašeho repertoáru?
Nad složením a počtem muzikantů jsme s Radkem Škeříkem přemýšleli hodně. Hovořili jsme o tom, kolik by tam mělo být jakých nástrojů a výsledkem je jakýsi kompromis mezi zvukem velkého big bandu, personální nižší náročností a taky tím, aby kapela byla pro pořadatele nějakým způsobem finančně dostupná. Po mnoha diskuzích jsme se ustálili na posazu čtyři saxofony, tři trubky, dva pozouny a rytmika, tedy bicí, klávesy, kytara, a baskytara. V současné době máme ještě o jeden pozoun a dva vokalisty více. Dává nám to možnost většího repertoárového rozptylu a vlastně i větší show – jak já říkám estrádu. Mám rád tyhle chvíle našich alotrií, jako jsou naše pseudochoreografie s doprovodnými vokalisty, technické efekty, různé fígle a kostýmy. Občas se zadaří a směje se i někdo jiný než my (smích).

JIří Ševčík
I ohledně kostýmů jdou Piráti s kůží na trh... (foto: Tomáš Karlík)

Z toho, co říkáš, jsem pochopil, že tvůrčí proces vaší kapely je především o Tvém „dialogu“ s Radkem Škeříkem. Podílejí se na vašich aranžmá nějakým způsobem také ostatní hudebníci?
Opravdu jsme to především my dva, ale samozřejmě ani jeden z nás není například pozounistou. My spolu sice něco vymyslíme, ale ostatní hudebníci nám občas řeknou, že by některé momenty mohly být provedeny jinak a lépe. Takto jsme při práci na nové desce ve studiu například u čtyř či pěti skladeb zjistili, že je možné pojmout je trochu odlišně. Některé aranže jsme tedy více či méně předělali. 

Co je na tvorbě swingových aranží rockových či popových hitů to nejtěžší?
To je asi otázka spíše pro Radka, ale kdybych měl hovořit sám za sebe, nejtěžší je, že člověk má hluboko pod kůží zaryty originální skladby. Tím, jak toho z nich po našich aranžmá moc nezůstane, musíš úplně jinak frázovat a z hlavy si vymazat notoricky známý originál. Když jsme pracovali na swingových aranžích Queen, zakázal jsem si cokoliv od nich poslouchat, abych se od původní verze co nejvíce oprostil, aby se tam právě neobjevil ani stín toho revivalového přístupu. 

Jiří Ševčík a Brian May
Setkání s kytaristou Queen – Brianem Mayem (foto: www.jirisevck.com)

Přistupujete k – v dobrém slova smyslu – swingovému rabování původního hudebního materiálu zcela bezostyšně, a nebo máte v tomto směru nějaké hranice?
Já určitě, a Radek asi ještě ve větší míře, máme autocenzuru. Nevím, jestli je to na našich skladbách znát a nebo ne, ale děláme to s velkou úctou. Poslední, co bych chtěl, by bylo, aby to někdo vnímal jako parodii na cokoliv. Vůbec ne. Jestliže o nás Brian May řekne, představte si, jako by Frank Sinatra zpíval Nirvanu, tak takhle jo. Nemáme ale ambice se srovnávat s těmi originály, ty jsou samozřejmě nesrovnatelné s čímkoliv. Je to dělané s úctou, a pokud to navíc ještě někoho pobaví, tím spíše že to neuráží původní interprety a autory, tak si nemůžeme přát nic lepšího. Samozřejmě, že některé lidi tím můžeme naštvat. Zvolili jsme si tu nejtěžší cestu a lidé, kteří nám již na začátku říkali, že to nebude mít cenu, se nás ptali na to, pro koho takovou hudbu vlastně děláme – kdo je naše cílová skupina. Můžeme tím naštvat fanoušky Queen, a když si vezmeme druhé i nové album, tak můžeme naštvat také fanoušky Michaela Jacksona, fanoušky Paula Simona, Madonny, Coldplay, Bon Jovi, Rolling Stones, Beatles a mnoha dalších. Už vidím ten dav s pochodněmi (smích).

V referencích na Tvém webu o Tvém zpěvu najdeme z per recenzentů superlativa, jako jsou „dokonalý jazzový projev“, výtečná technika“, „skvělé frázování“, „cit pro swing“. Vím o Tobě, že jsi studoval hru na trubku a dirigování. Kde se tedy vzal Jiří Ševčík jako zpěvák?
Kdo ví..? (Smích). Začínal jsem zpívat kdysi dávno s Big Bandem Aldis v Hradci Králové. Do té doby jsem zpíval jen na half playback kamarádům na oslavách narozenin. Později mě zcela náhodou slyšel Jiří Beneš, kapelník hradeckého big bandu, a nabídl mi, abych s nimi zpíval. Jedná se o opravdu velký big band. Zazpívat si se čtyřiceti lidmi za zády mi přišlo jako něco skvělého a jeho nabídku jsem přijal. O necelý rok později jsem se zcela náhodou potkal s Felixem Slováčkem, který mě angažoval. Pracovat s ním – to byla vyšší interpretační škola a naučil jsem se, jak hrát se skvělými hráči a orchestrem. Projel jsem s nimi Evropu a myslím si, že není lepšího big bandu, než je ten jeho. Jsem za tuto zkušenost hrozně rád a děkuji za ni. Abych byl upřímný, přesto všechno se nepovažuji za zpěváka, spíše za takového „šaška“ v dobrém slova smyslu. Může to znít nadneseně, ale cítím se spíše jako „entertainer“. Vím, že jsou tisíce a desetitisíce lepších zpěváků, než jsem já. Možná je v tom trochu alibismu, ale neumím sám sebe brát příliš vážně, jakože jsem strašně „zpěvák“ – to už je velký závazek. Jsem takový a vždy jsem takový byl. 

Jiří Ševčík a Leona Machálková
S Leonou Machálkovou při zkoušce na jeden z galakoncertů... (foto: Tomáš Karlík)

Slůvkem „entertainer“ nahráváš mé další otázce. Kromě „hravého swingu“ mi přijde, že si také rád hraješ při utváření pódiové prezentace, kterou vyplňuješ různými stage prvky komického ražení. Původně jsem nechtěl použít slovo estráda, ale už si ho několikrát zmínil sám. Je přítomnost takových humorných momentů opět jenom hrou a zábavou, nebo máš pocit, že je s těmito prvky vaše show „nosnější“?
Myslím si, že to opět souvisí s tím, že jsme se rozhodli dělat věci jinak. Ano, je to v jistém slova smyslu estráda. Samotná muzika je fajn, ale jen noty publiku nestačí a celý večer by s vámi asi nevydrželo. Netváříme se, že je to nějaké vysoké umění, ačkoliv muzikantsky se jedná o velmi těžké hraní. Na nové desce máme například přearanžovanou hudbu ze seriálu 30 případů majora Zemana, což je až neuvěřitelně obtížný kus. Spektrum toho, co obsahuje naše vystoupení, je poměrně široké. V loňském roce jsme například dělali první ročníky gala koncertů, také s jistou dávkou kontroverze, ovšem naprosto vědomé... Když naši muzikanti zjistili, že hosty budou Petr Kotvald a Leona Machálková, měli o tom možná i oni své pochybnosti. Já jsem byl ovšem přesvědčen o tom, že je to správný krok, neb oba znám léta a vím, jak skvělí interpreti to jsou. Petr s Leonou potom víceméně ukradli show. V rámci důvěry, kterou ve mě mají, zazpívali přesně to, co jsem po nich chtěl. Zpívali za doprovodu PIRATE SWING Bandu speciálně pro ně napsané swing aranže rockových a popových věcí. Petr zazpíval big bandový šanson Charlese Aznavoura, a také Let Her Down Easy od Terence Trent D'Arbyho. Společně potom dali k dobru do swingu upravený duet z Hříšného tance. Leona sama ještě přihodila Here Comes the Sun od Beatles, kterou Radek předělal mírně do latiny a Amazing Grace s velkým sborem. Sama přišla s tím, že bychom spolu měli zazpívat duet, a sice Material Girl od Madonny. Rád bych tím řekl především to, že kapela i publikum tak měli příležitost zjistit, jak výborný je Petr zpěvák, ovšem část veřejnosti bohužel do té doby nedohlédla dál než do Mumulandu. Pro muzikantskou obec i publikum se tak kontroverze na koncertech přetavila ve velké pozitivní překvapení a já jsem za to moc rád. I když to, že Petr ukradl show mi samozřejmě na NAŠEM koncertě chvílemi zas až tak nevonělo (smích). Kromě jiného to tedy byla i dobrá lekce pokory, protože něco takového se může stát většině z nás. Nechci mudrovat, ale občas všichni přejímáme názory či postoje z doslechu či vlastního omezeného rozhledu, ale osobní zkušenost pak leckdy mnoho změní. 

Pojďme se opět více soustředit na nové CD Playlist. Nahráli jste všechny aranže tak, jak byly připraveny před odchodem do studia, a nebo se během natáčení měnily s tím, jak ve studiu získává člověk nový úhel pohledu a přicházejí nové nápady?
Bylo to přesně tak, jak říkáš a i díky tomu, že ve studiu realizujete ještě momentální nápady, najednou projekt nového alba strašně nabobtnal. Těsně před mícháním jsem si například vzal do hlavy, že by se mi v jedné ze skladeb líbily tympány. Petr Mori byl z představy, že je bude muset do studia stěhovat, mírně vyděšen. Nakonec tomu ale neunikl a kromě tympánů tam putovaly ještě i další rytmické nástroje. V té skladbě kromě bicích proto nakonec zazní asi devět druhů perkusí... Dobrým příkladem je také skladba, kterou jsme nahrávali jako poslední, třináctou, a která vznikla zcela náhodou, když už bylo vše ostatní natočeno. Napadlo mě totiž udělat swingové aranžmá motivu „My z Kačerova“ – jako hudební vtip s mezihrou, aby z toho mohla být regulérní píseň. Zmínil jsem se o tom mezi řečí Radkovi a on mi zakrátko volal, že to má hotové, abych si jen dodělal vokály a frázování. Šli jsme naposledy do studia a nahráli to kupodivu na druhou dobrou, i když to není zrovna nejjednodušší věc.

Jiří Ševčík a PIRATE SWING Band
Jiří Ševčík a PIRATE SWING Band (foto: Petr Wagenknecht)

Možnosti studiového nahrávání, především digitální technologie, občas vybízí k tomu, že skupiny občas vytvoří pro nahrávku skladbu v podobě, která je potom těžko proveditelná na živo. Neřešili jste také takový problém?
Řekl bych, že to není náš styl, že bychom natočili vymazlené studiové album a naživo hráli jen chudší verze skladeb. Vše, co máme na CD, se chystáme hrát živě, a to i včetně zapojení filharmonie.

Swingový band, to je přeci jenom poněkud jiné těleso, než pětičlenná rockový kapela. Bylo těžké ostatní Piráty ve studiu „ukočírovat“? Byli jste to opět vy dva s Radkem Škeříkem, kdo měl v rukou otěže během nahrávání?
Bylo to opět na nás dvou. Radek zodpovídal za hudební stránku. On u toho navíc ale ještě hraje a diriguje, takže na mně bylo sedět v režii a tak nějak vše hlídat. Ovšem nikdo není dokonalý a každý můžeme něco přehlédnout, je to společné dílo a počítá se výsledek. Je to velmi plodná spolupráce a jsem rád, že to tak funguje. Radek dělá vše, co jsme si předsevzali, a navíc zná i mé pěvecké možnosti, můj rozsah apod. Já sám jsem se ve studiu snažil odvést maximum, které možná tak trochu hraničí s tím, čemu říkám „mesiášský komplex“ – mylná představa, že člověk musí všechno udělat sám (smích). Takto jsem například v několika skladbách sám dotáčel back vokály, respektive dozpíval ještě další tři hlasy a teprve potom jsem si řekl, ano, takto by to mohlo být...

Každá přítomnost v nahrávacím studiu je pro hudebníka určitou lekcí, třeba i poučením se z vlastních chyb. Využili jste při natáčení nového alba svoje zkušenosti z nahrávání prvních alb?
No jejej! Z předchozích dvou nosičů jsme se poučili zejména pokud jde o způsob natáčení a způsob kontroly všech natočených věcí. V určité fázi totiž trávíš desítky hodin pouze kontrolou a když máš v jedné skladbě 82 stop a musíš je projít všechny, je nemožné to vydržet osm hodin v kuse. Člověk má holt uši připojené na mozek. Velmi důležité je také se uhlídat, abychom nechtěli například lehce dolaďovat něco, co vlastně falešné vůbec není, pouze nám to tak v unavených uších připadá. 

Kromě autorského podílu Robbieho Williamse, textů Pavla Cmírala a featuringu Petra Kotvalda se na nové desce objeví i další poměrně nečekaní hosté. Můžeš našim čtenářům prozradit více?
Kromě uvedených jsem speciálně hrdý také na featuringy Josefa Laufera a Jiřího Lábuse. V případě Jiřího se mi splnil jeden z mých dětských snů. V seriálu Arabela byl Rumburak jedním z mých hrdinů. Fandil jsem mu, protože ostatní charaktery byly tak nějak až příliš hodné a „ploché“ (smích). Zavolal jsem proto Jiřímu Lábusovi a požádal ho, aby nám v roli Rumburaka – stejně jako on přerušoval v seriálu televizní vysílání – nahrál přerušení přehrávání desky, protože „měnit rock ve swing si nedovolil ani Chechota, ani pan Vigo...“ (smích). Bál jsem se, aby souhlasil, ale on to udělal přesně tak, jak jsem si to představoval do posledního slova a my to mohli na desku zařadit jako hidden track. Paráda! Josef Laufer vlastně odhostoval sám sebe, čehož si velmi vážím. Píseň, kterou nám natočil, je součástí koláže legendárních řidičských písní. Víc ale neprozradím, i když laskavý čtenář jistě už tuší.

Ještě bych se rád vrátil k českým textům Pavla Cmírala. Jak se Ti zpívá česky ve swingu? Je možné porovnat mezi sebou angličtinu a češtinu – s ohledem na to, co Ti takříkajíc „sedí při zpěvu lépe v ústech“?
Řekl bych, že teď se mi česky zpívá docela dobře, ale to musí posoudit posluchači. Přiznám se ale, že dříve jsem s tím měl problém, protože swingovat česky není úplně legrace. Dříve jsem to vnímal tak, že tak jako opera má italštinu a častušky ruštinu, tak k swingu prostě patří angličtina. Hodně jsme s češtinou bojovali například právě v duetu, kterým nám přispěl Robbie Williams, kde jsou hodnoty not a frázování o dost jinak v závislosti na českém textu. Myslím si ale, že i tak vyšla ta skladba skvěle a text Pavla Cmírala tomu velmi pomohl. Ostatně, na novém albu zní mnohem více češtiny, než u nás byli posluchači zvyklí.

Víš o nějakém podobném swingovém tělese, které by věci dělalo podobně jako vy – od kterého byste mohli čerpat inspiraci?
Bohužel ne, musíme (a chceme) vše vymyslet sami, i když netvrdím, že to vždy zafunguje. Stalo se nám i to, že jsme u jedné skladby nepřišli na to, v čem by měla tkvět pointa, a proto jsme ji nakonec nedokončili. Měl jsem v hlavě kombinaci She's a Lady od Toma Johnse s Barbie Girl, což je při vší úctě asi nejulítlejší masakr, jaký znám. Harmonicky šly obě věci pěkně do sebe, ale najednou jsme neměli pocit, že by to nějak celé drželo pohromadě, a že by to mělo nějaký smysl.

Když bych se znovu vrátil do doby, kdy PIRATE SWING Band neexistoval, zapomněl jsem se Tě zeptat ještě na jednu důležitou věc, týkající se tvých pěveckých schopností, a sice na to, že jsi v roce 2008 uspěl na pěvecké soutěži Q Talent, kterou pořádá právě skupina Queen. Kde ses tam tehdy vůbec vzal?
Zcela omylem. Byl jsem v té době v Británii, abych se sešel s producentem Mikem Moranem. Bylo tam hnusně, jako je v Anglii vlastně pořád. Všiml jsem si tam transparentu, který tuto soutěž anoncoval, jenomže jsem si ji spletl s nějakou karaoke akcí a vlezl jsem tam, protože pršelo a neměl jsem to odpoledne co dělat. Dívali se na mě dost divně, když jsem jim řekl, že bych si chtěl také zazpívat. Proč, to jsem si uvědomil, až když jsem zjistil, že se na tuto událost soutěžící registrovali půl roku dopředu. A navíc už probíhalo semifinále. Všichni soutěžící měli kostýmy a stylizovali se do Freddieho Mercuryho. Já v té době měl s sebou na hotelu pouze na CD udělaný základ swingové aranže Crazy Little Thing Called Love. Pořád jsem nevěděl, o co jde a dobře mi tak. Myslel jsem si, že si jen zazpívám, zablbnu a odejdu. To jsem taky udělal, druhý den mi ale přišla sms, že jsem ve finále a v deset mám přijít. Cože? Teprve v tu chvíli mi začalo docházet, oč tu asi jde. Šel jsem tam a skončil jsem třetí. Vyhrál Australan zpívající Under Pressure, což je velmi těžká věc. Ještě ten den odpoledne proběhl jakýsi koncert vítězů, kde nás doprovázela koncertní sestava Queen, resp. kapela Briana Maye – například legendární klávesák Spike Edney, či kytarista Jamie Moses... Měl jsem tam dokonce svoji vlastní šatnu a pamatuji si, že za mnou přišel Spike a ptal se mě, co chci zpívat. Zmohl jsem se jen na obdivný pohled a jediné slovo „whatever!“ (smích). A dodnes mi ten upršený víkend připomíná diplom podepsaný Brianem Mayem a Rogerem Taylorem. Leží sice už pár let na mikrovlnce, ale někam ho jednou pověsím (smích).

PIRATE SWING Band
PIRATE SWING Band (foto: Luboš Jeníček)

Všiml jsem si, že již nějaký čas zpíváš na mikrofon Sennheiser. Můžeš mi o tomto svém výběru něco říct?
Zpívám na Sennheiser SKM2000 s vložkou Neumann KK205, a přiznám se, že mě k tomu částečně inspiroval George Michael, který používal KK105. Viděl jsem ho dvakrát vystupovat naživo, jednou na jeho popovém turné a podruhé na jeho turné se symfonickým orchestrem. Potom ještě jednou hodně zblízka, neb jsem měl možnosti si zahrát v komparsu jeho videoklipu. Odpozoroval jsem, že zpívá na Sennheiser/Neumann a rozhodl jsem se ho vyzkoušet, protože mě ten křišťálově čistý zvuk hodně bavil. O to více mě těší, že jsem se poté objevil na webu firmy Sennheiser jako reference, hned vedle božského Karla. Asi byl také na koncertě George Michaela (smích)... 

Je práce s takto špičkovým mikrofonem náročná?
Snažím se s mikrofonem pracovat dynamicky, i když mě za to někteří zvukaři občas nemají rádi. Někteří z nich totiž rádi nasazují kompresor nadmíru a na vše. Na tuto muziku to ovšem s kompresorem přehánět moc nejde. Rozhodně bych nerad kecal zvukařům do jejich řemesla a vůbec nemám ambici být Všeználek, protože o tom vím nemnoho. Zmiňuji jen občasné zkušenosti z praxe. Uvědomuji si ovšem, že nazvučit skupinu, jako je ta naše, nemusí být vždy úplně jednoduché – stejně tak, jako může být dobrý mikrofon spíše stigma, pokud s ním neumíte pracovat z pozice zpěváka i zvukového technika. Někteří z nich umí naopak pracovat s potenciálem tohoto mikrofonu skvěle, jmenovitě například Jan „Bertík“ Rejnek ze společnosti SoundFactory, to je borec! Občas se také při živém hraní dostanu do křížku s ne zcela dobrými odposlechy, které nedostačují potřebám big bandu. Pořídil jsem si sice in-eary, ale ještě jsem je na pódiu nikdy nepoužil, protože na ně nejsem zvyklý. Ovšem teď k tomu možná dojde, kvůli scénografii chystaných galakoncertů k novému CD. 

Pojďme si o nich také něco říct...
Připravujeme dva velké koncerty s poměrně velkou produkcí a s velkým počtem hostů. Měla by to být opět estráda v dobrém slova smyslu. 5. prosince v Hradci Králové v Aldisu proběhne koncert, který by se měl natáčet i na budoucí DVD. Kromě hostování filharmonie, Josefa Laufera a ještě jednoho utajeného hosta, připravujeme mnoho pódiových efektů, které nejsou tak docela obvyklé, tedy obzvlášť na swingovém koncertě ne. Použijeme také efekt, který – pokud vím – nepoužil v Čechách ještě nikdo. Ten ale neprozradím. O čtyři dny později proběhne také koncert v Pardubicích, v našem domovském městě, které nás v mnoha směrech podporuje, za což jsme mu vděčni.

Všiml jsem si, že hostovat na obou galakoncertech by měla i Ester Kočičková, která je dle mého názoru sama o sobě zcela úchvatným „pódiovým efektem“... Jak k této spolupráci došlo?
S Ester jsem se setkal náhodou a okamžitě jsme si jako lidé sedli. Ona má zcela stejný smysl pro humor jako já, možná bych řekl, že ona se nebojí udělat a říct věci, o kterých já sice přemýšlím, ale nakonec je třeba neudělám. Ač je šansoniérka, je v tomto odvážnější, ale zamiloval jsem si její poetiku a její přístup k věcem obecně. Společně přemýšlíme o tom, že bychom spolu chtěli zazpívat i duet... Ve výběru máme prozatím dvě skladby, tak uvidíme. Ester je neřízená střela a vůbec nevím, co se díky její přítomnosti na těchto galakoncertech bude dít. Ale to je právě ta kontroverze a vzrušení, musíte být pořád ve střehu (smích).

PIRATE SWING Band
Koncert v Montreux měl skvělý ohlas publika... (foto: Petr Wagenknecht)

Všiml jsem si také, že k CD chystáte DVD. Jaký materiál bude obsahovat?
DVD disk je zamýšlen jako bonus. Měly by tam být tři nové klipy, řada archivních i nearchivních bonusů a také časosběrný dokument o nás, který se, myslím si, velice povedl. Jmenuje se „Jazz co má koule“ a vytvořil ho pan režisér Jiří Flídr. Měl by tam být také klip z našeho vystoupení z pardubického Kinokoncertu na Pernštýnském náměstí, včetně mého improvizovaného vystoupení s beatboxerem Jakubem Štrbou na píseň Rock DJ od Robbieho Williamse a další zbrusu nový materiál. Doufáme, že naše fanoušky potěší. Stejně jako album jsme ho připravovali s láskou a dělali srdcem. Doufám, že to budou cítit i posluchači… zase jsem patetický, že jo?

Pokud si dobře pamatuji, jeden z rozhovorů pro Českou televizi jsi před lety otevíral slovem „Gesamtkunstwerk“. Pokud jsem dobře odtušil z prostudovaných materiálů i z našeho rozhovoru, nutnost zvládat více druhů umění i řemesel také charakterizuje Tvou práci pro PIRATE SWING Band. Nebo se mýlím?
Pokud si představím práci na projektu téhle kapely jako celek, tak samotná hudba z té vší práce tvoří asi 5%. Kvůli té naší partě jsem založil před lety i hudební vydavatelství. Kdyby jen vše fungovalo tak, jak to fungovalo dřív (a jak má), že hudebník hraje a zpěvák zpívá, a ostatní dělají to ostatní... Bohužel tomu tak není. Pořád se ale učím a budu se učit asi celý život. Občas se cítím jako „Ferda mravenec, práce všeho druhu“, sice nedobrovolně, ale je to prostě nutnost. „Jen“ hrát nestačí. K tomu ovšem patří i to, že každý občas potřebuje slyšet, že to, co dělá, má nějaký smysl. A když to dlouho neslyšíš, jasně že zapochybuješ… Až na několik vzácných momentů, kdy se něco povede, je to dřina. To ovšem dnes už ví každý muzikant. Já mám to stigma, že se o ten citovaný „Gesamtkunstwerk“ tak někdy až umanutě pořád snažím. Jsem bohužel puntičkář a lpím na detailech. Zatím se to ale vždy vlastně vyplatilo, byť si toho třeba nemusí všichni hned všimnout. Pro mě je ovšem nejdůležitější vědět, že jsem se tomu odevzdal nejlépe, jak dovedu. Ale co já vím… O tom vůbec nepochybuji. 

Děkuji Ti, Jiří, za skvělý rozhovor.