Velký buben
Původ: v různých tvarových a rozměrových variantách se vyskytuje prakticky ve všech kulturách světa. V evropské hudbě poprvé použit v Mozartově opeře "Únos ze Serailu" (1782).
Popis: dvou nebo jednoblanný nástroj o průměru 46-120 cm (výjimečně i více) a šířce lubů 35-65 cm )někdy až 100 cm). Materiálem korpusu je dřevo (překližka), mosazný plech nebo umělá hmota. Rozeznívá se jak paličkami (s hlavičkou většího průměru ze dřeva nebo plsti, ale i třeba pruty - Balkán), tak mechanickou nožní paličkou, tzv. šlapkou.
Použití: jako jeden z nejčastějších bicích nástrojů se vyskytuje v každém větším symfonickém i dechovém orchestru a jako součást bicí soupravy ve všech druzích jazzu, rocku i populární hudby. Jeho klasické ovládání paličkami je u nás neprávem podceňováno a téměř vždy vyvolává představu hráče v dechovce na pohřbu. Velký buben lze ale ovládat diletantsky nebo virtuózně stejně jako kterýkoliv jiný nástroj (to se kromě hráčů týká i skladatelů, kteří si s ním často neví rady a používají jej jen ke zvýrazňování těžkých dob v taktu). Ve světě existuje řada velmi zajímavých skladeb pro několik velkých bubnů (sám jsem slyšel tři: skladbu pro tři hráče na devět různých bubnů na Evropské soutěži bicích orchestrů v Holandsku, pro čtyři hráče na čtyři bubny na festivalu v Darmstadtu nebo pro čtyři hráče na jeden buben na Jazzových dnech v Praze) a lidový hudebníci Balkánu nebo Jižní Ameriky bývají opravdový mistři hry. Při hře na vodorovně postavený buben se dá totiž využít běžné techniky hry tvrdými paličkami - vírů, hry na ráfky, na korpus, metličkami, měkkou paličkou v jedné ruce a tvrdou paličkou nebo prutem v druhé, rukama, atd. Řada jazzových i rockových hráčů používá také jeden nebo dokonce několik velkých bubnů jako nejhlubší tomtomy u souprav atd.
Malý buben
Původ: stejně jako u velkého bubnu lze jeho obdobu nalézt v historických kulturách celého světa. K nám se dostal z Orientu v období křižáckých válek. Původně malý nástroj s provazovitým vypínáním dvou kůží se postupně zvětšoval, až jako vojenský buben dosáhl výšky 50 cm i více. Už tehdy měl přes spodní blánu nataženou střevovou strunu pro dodání charakteristického ostrého zabarvení zvuku. Od svého zavedení do orchestru se opět používá v menších rozměrech s průměrem 33 nebo 36 cm (13 nebo 14") a výškou lubu 8-36 cm.
Popis: tvoří jej dřevěný, překližkový nebo kovový (bronzový, mosazný nebo ocelový) lub. Napínací zařízení je buď upevněno šrouby do korpusu nebo je navrženo tak, že materiál korpusu je tlumen pouze na hranách při styku s blánou, která na něj přenáší akustickou energii a lub tak může zcela volně kmitat (systém "free floating"). Napínací mechanismus strun bývá proveden řadou jednodušších i komplikovanějších a dražších, i když ne vždy lepších způsobů, struny se vyrábí z celé řady materiálů, jako např. ocel, bronz, mosaz, silon. Problémem řady hráčů u nás v dřívějších letech byla nutnost spokojit se s nekvalitními až mizernými nástroji, protože kvalitní byly nedostupné nebo drahé. Relativně kvalitní nástroj se dá ovšem udělat úpravou hran lubu, volbou vhodných blan a jejich naladěním a správnou volbou a seřízením struníku téměř z čehokoliv.
Použití: vzhledem k tomu, že malý buben je jedním z nejčastěji používaných nástrojů, ať už v rámci bicí soupravy nebo samostatně, je metodika výuky hry na něj a jeho použití, stejně jako u velkého bubnu, ovládaného nožní paličkou a tom-tomů, rozpracováno v řadě podrobných specializovaných škol, které ani nelze na tomto prostoru suplovat. Proto bych chtěl upozornit jen na některé méně obvyklé způsoby hry, jimiž by se dal obohatit zvuk malého bubnu téměř v jakémkoliv stylu:
- hra metličkami v rockové hudbě a popu - viz David Koller v písních Lucie "Sen" nebo "Život je jen náhoda"
- využití všech typů ráfků, rim-shotů a hry na luby
- používání extrémně hlubokých malých bubnů, vyrobených třeba ze starých tom-tomů, připevněním struníku na spodní blánu
- střídání hry se zapnutým a vypnutým struníkem
- hra rukama
- využití několika malých bubnů v rámci bicí soupravy
- použití několika malých bubnů i místo tom–tomů u soupravy atd.
Tom-tomy
Původ: vznikly ve 20. letech v USA jako součást bicí soupravy jazzových hráčů. Dnes jsou neoddělitelnou součástí bicí soupravy ve všech stylech rockové, jazzové, taneční i symfonické hudby.
Popis: jedno nebo dvoublanné bubny s dřevěným /většinou překližkovým/lubem v /70. letech i z různě zbarveného plexiskla/. Průměry jsou 15, 20, 25, 30, 33, 36, 38, 40, 46 a 50 cm /6, 8, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 18 a 20"/. Jejich počet v soupravě podléhá značně módě - v 70. letech měl každý známý hráč monstrózní, kromě v sólech ovšem téměř nevyužitelnou soupravu. Dnes bývá počet tom-tomů obvykle 3-5.
Použití: v tomto případě platí totéž co u malého bubnu - obsáhlé možnosti použití jsou dobře zpracovány v řadě škol. /Snad jen malá poznámka - se zvyšující se úrovní hráčů u nás a se snadnou možností konfrontace hráčské úrovně se světovými špičkami nemá příliš velkou naději bubeník, který se nesnaží zvládnout na špičkové úrovni kromě techniky rukou i hru šlapkou a dvojšlapku a v případě tom-tomů breaky, založené na koordinaci rukou a nohou/.
Na rozdíl od našich dechových orchestrů, kde jako by bylo krédem nepřinést pokud možno nic, co by jakkoliv vybočovalo ze vžitých zvyklostí /kromě Moravanky, která natočila desku šlapacích swingovek s řadou sól na soupravu jejich bubeníka Petra Kudibala, absolventa brněnské JAMU/, je sada tří až pěti přenosných tom-tomů součástí každé větší dechovky v USA stejně jako sambových souborů Latinské Ameriky a hráči je ovládají skutečně virtuózně.
Bonga
Původ: Latinská Amerika - jednoblanné malé bubínky, na které se hraje rukama, jsou ovšem stejně jako v případě malého bubnu obvyklé v lidové hudbě kdekoliv na světě.
Popis: dva dřevěné, někdy i laminátové /firmy Meinl, Latin Percussion/ bubínky s průměrem 15 nebo 15 a 20 cm /6 nebo 7 a 8"/ se šroubovým napínáním, které jsou při hře upevněné na stojanu nebo se drží mezi koleny/ je to tedy párový nástroj, stejně jako conga - řada skladatelů u nás ale s oblibou ve svých skladbách předepisuje 3 bonga nebo conga, takže pokud nemá interpret k dispozici dvě stejně kvalitní sady, musí kombinovat nástroje různých druhů a výsledek je málokdy vyrovnaný/.
Podmínkou široké škály zvukových možností bong jsou kůže správné tloušťky a správně vyladěné.
Světových výrobců je celá řada, nejznámější jsou Latin Percussion, Meinl, Kolberg atd.
Použití: Bonga bývají součástí instrumentáře všech souborů latinsko-americké hudby. Jejich předností je /stejně jako u cong/ možnost vytvořit při hře rukama na jedné bláně řadu zvuků. Nejčastěji používané úhozy jsou:
- přes hranu lubu:
- tlumený /uzavřený/ úhoz - prsty zůstávají po úhozu ležet na bláně
- netlumený /otevřený, znělý/ - prsty jsou po úhozu okamžitě zvednuty
- na střed blány:
- tlumený úhoz
- netlumený
- na blánu hranou palce:
- tlumený úhoz
- netlumený
- hra jednou rukou na hranu lubu, zatímco druhá tlumí nebo vypíná kůži tlakem dlaně nebo palce na střed blány nebo se po bláně posouvá /glissando/
- tremolo rychlým střídáním prstů jako na klavírů /slabý zvuk/
- tremolo obvyklým střídáním rukou na kraji blány, v jejím středu, posouváním od kraje ke středu a zpět atd.
Rychlou a vhodnou kombinací typů úhozu v rámci určitých rytmů, akcentů a dynamiky se dosahuje charakteristického zvuku bong. Na jejich přesný popis v rámci velkého množství stylů latinsko-americké hudby není v rámci tohoto v podstatě základního představovacího seriálu dost prostoru. Odkazuji se proto na některou z řady škol, které ve světě a občas i u nás vycházejí.
Conga
Původ: Střední a Jižní Amerika, kde se vyvinuly z černošských bubnů dovezených otroky.
Popis: jeden až tři (výjimečně čtyři) nástroje, obsluhované jedním hráčem, o průměrech 22-35 cm a výšce korpusu 70-80 cm. Jedna blána ze silné telecí nebo oslí kůže je na nástroj připevněna šroubovým mechanismem. Materiálem korpusu je dřevo nebo laminát. (Firma Latin Percussion vyrábí i Miniconga s poloviční výškou.)Hlavními výrobci jsou Latin Percussion, Meinl.
Použití: obdobné jako u bong, jejichž jsou conga jakousi hlubší obdobou. Používají se stejné typy úhozů a technika hry. Pro rozsáhlost problematiky opět odkazuji na specializované školy.
Timbales
Původ: Latinská Amerika, kam byly dovezeny černými otroky z Afriky
Popis: z původní podoby kotlíku s provazovým vypínáním kůží se vyvinula dnešní podoba - pár kovových bubnů s jednou blánou a průměry 33 a 36 cm (13 a 14) a výškou lubů 20-30 cm na společném stojanu, na kterém je upevněn pár kravských zvonců a někdy i menší činel. Hraje se dřevěnými paličkami stejného průměru po celé jejich délce, bez zúžení a hlavičky.
Použití: technika hry na timbales je zvláštní kombinací hry levou rukou bez paličky a pravou rukou s paličkou.
Hráč střídá levou rukou úhozy do středu a na kraj a to jak tlumené (viz bonga), tak netlumené. Paličku pro levou ruku má odloženu na vyšším pravém bubnu, na který rukou nehraje. Pravá ruka mezitím interpretuje jiný rytmus a to na lub vyššího bubnu, na kravský zvonec, kde mnohdy střídá střed a kraj zvonce, které mají různý zvuk, nebo na střed nebo kraj činelu (viz. příklad).
- tlumený úhoz
- netlumený úhoz
V breacích, sólech a při výrazných akcentech interpret bleskově uchopí levou rukou odloženou paličku a hraje na nástroj téměř výhradně přes ráfek tzv. rim-shoty, které jsou svým znělým kovovým zvukem pro tento nástroj typické.
Timbales jsou dobře využitelné pro krátké breaky v rámci bicí soupravy, kde jsou umístěny nalevo od hi-hatky nebo nad tomtomy, pro hudebníky souborů, které se specializují na latinsko-americkou nebo afro hudbu a nemají specialistu na timbales nebo druhého hráče na percussion jsou timbales v rámci soupravy téměř nezbytností.
Dají se nahradit i kovovými malými bubny bez spodní blány a struníku, ale jejich zvuk není tak průrazný, protože spodní hrana lubu je při upevnění do stojanu malého bubnu utlumena.
Darbuka / Darabukaú
Původ: arabské země Afriky i Blízkého východu
Popis: jednoblanný nástroj pohárovitého tvaru o průměru 8-30 cm a výšce 10-45 cm. U originálních nástrojů je korpus keramický a kůže je připevněna provázky, u komerčních nástrojů bývá korpus z hliníkového plechu a blána je připevněna šroubovým systémem.
Použití: jeden z nejtypičtějších nástrojů arabské hudby, používaný sólově, v rámci malých souborů i ve velkých "orchestrech", kde je hráčů několik. Nástroj produkuje dva základní zvuky:
- silný, hluboký, delší po úhozu na střed kůže rukou, zvaný "dům"
- ostrý, vysoký, kratší u okraje blány "tak"
Nástroj se drží pod levou paží, pravou rukou se hraje všemi prsty současně na střed, v "breacích" ale i u kraje, levou na kraj jen některými prsty, většinou jen prostředníkem a prsteníkem, aby zvuk byl co nejostřejší. Pro silnější akcenty levé ruky se používá zvláštní technika "luskání", při níž se "luskne" prostředníkem nebo prsteníkem o palec a prst, který pokračuje ve svém pohybu po "lusknutí" na blánu, vytvoří výrazný akcent. Někdy se Darabuka drží i mezi koleny. Nástroj vlastně produkuje dva základní zvuky, které jsou na jiných bicích nástrojích typické i pro evropskou hudbu - hlubší zvuk "dům", který se v evropské hudbě vytváří zvukem velkého bubnu, zdůrazňuje těžké doby taktu a vyšší "tak", u nás realizovaný úhozem na malý buben, lehké doby. Tento způsob hry vypadá jednoduše jen do té doby, než si uvědomíme, že arabská hudba je velmi často tvořena stejně jako balkánská - tj. rumunská, bulharská, řecká atd. - řadou lichodobých a to nestejných lichodobých taktů ve velice rychlém tempu, viz příklad.
Tento základní doprovod hráč navíc neustále zdobí akcenty, mezihrami a sóly v rámci základního taktu nebo sledu taktů.
Pro svůj nenapodobitelný zvuk může být ale darbuka ozdobou jakéhokoliv souboru i při jednodušší hře a dobrém nazvučení.
Darbuky lze koupit v každém větším obchodě s hudebními nástroji v zahraničí a občas i u nás. Klíčový vliv na kvalitu zvuku nástroje má jednak rozměr nástroje - větší nástroje mají samozřejmě zvuk sytější a mohutnější - a hlavně napětí blány, které se časem hrou stále snižuje. Proto by měla mít Darbuka při koupi blány silně vypnuty a zvuk téměř kovový. Nástroj se nesmí vystavovat slunci nebo vlivu vyšších teplot - blána by mohla prasknout. Někdy je z těchto důvodů vhodnější vybrat si nástroj z hliníku se šroubovým vypínáním kůže, i když zvukové možnosti nejsou tak pestré kvůli typu hrany lubu a ze stejných důvodů je nižší i hráčský komfort.
Djembe
Původ: Afrika
Popis: djembe je vlastně jakousi zvětšenou darbukou s korpusem ze dřeva, silnější kůží a provazovým napínáním blan, což umožňuje daleko silnější a průraznější hru. Frima Meinl vyrábí nástroje s korpusem z laminátu a šroubovým vypínámín blan, což eliminuje hlavní problém nástrojů s pravou kůží, tj. změna napětí blan při změně teploty nebo vlhkosti a postupné povolování kůže při silném a častém používání,
Nástroj se drží mezi koleny v sedě i při hře ve stoje, kdy je ještě uchycen na popruhu kolem krku, protože pod tímto silným sklonem se optimálně rozeznívá hrana nástroje, jejíž zvuk je v kombinaci s hlubokým zvukem na středu blány pro nástroj typický.
Použití: technika hry je podobná jako při hře na conga a bonga. Hrají se tlumené i zatlumené úhozy na střed i kraj. Díky o něco slabší bláně než conga má ale ostřejší zvuk a díky pohárovitému tvaru korpusu zase výraznější bas. Proto se mj. i díky snazšímu transportu i při hře hodí více na sólističtější způsob hry než conga.
Tablas
Původ: Indie
Popis: je to párový nástroj, tvořený vyšším dřevěným bubínkem menšího průměru, zvaným Tabla, a nižším, polokulovitým kovovým bubnem většího průměru, zvaným Banya. Oba mají na kůži kruhové černé "skvrny" o průměru asi 5 cm ze směsi rýžového pudru, sazí, asfaltu nebo pryskyřice atd., které dávají nástroji charakteristickou "mlaskavou"barvu zvuku při hře na skvrnu a rozčleňují současně hrací plochu blány do několika zvukově odlišných polí.
Použití: zvuk nástroje je typický pro indickou hudbu. Ostré, vysoké a rychlé rytmy hrané virtuózní technikou pravé ruky a hluboké „mňoukavé tóny hlubšího bubnu, vytvářené současnou hrou prstů levé ruky a změnou napětí blány současným, různě silným tlakem zápěstí levé ruky na kůži. Technika hry je velmi obtížná. Špičkový hráči se ji u mistra učí i dvacet let. Rytmické struktury i způsob výuky a učení se rytmům i typům improvizace jsou značně odlišné od našich zvyklostí a mají v Indii několik set let starou tradici. Proto považuji za zcela smysluplné se snažit hrát jako indičtí hráči. Přesto lze tento nástroj dobře využít při aplikaci modifikované techniky hry na bonga při využití spíše prstů. Zvláštní zvuk tablas je v akustické hudbě velkým ozvláštněním (viz. např. světoznámý jazzový soubor Oregon).
Tamburína
Původ: Španělsko, Itálie
Popis: Jednoblanný bubínek o průměru 15 - 40 cm s jednou nebo několika řadami ocelových, mosazných nebo bronzových talířků, které při úhozu na blánu chřestí. Existuje velké množství nástrojů různých kultur s různými průměry, s talířky nebo kroužky, ale i bez nich.
Použití: Kromě známého použití, při němž se rytmicky hraje na blánu nebo na korpus nástroje, nebo se rychlím kmitavým pohybem chřestí talířky, existuje řada u nás méně známých vyvinutých technik, u kterých pravá ruka střídá při hře celou řadu rychlých úhozů hranou palce, prsty i dlaní na kraj i do středu blány. Levá ruka kromě toho, že drží nástroj, vypíná současně blánu a mění tak výšku jejího tónu. Tyto zvukové nuance vyzní nejlépe na nástroji většího průměru bez talířků, ale dá se do značné míry použít i u tamburín s talířky. Při kombinaci s obvyklými způsoby hry, mezi něž patří i úhozy celým nástrojem v pravé ruce do levé, která nastavuje proti bláně klouby, zápěstí, prsty atd. proti středu i kraji. Tento dosti jednoduchý nástroj poskytuje dosti širokou paletu zvuků.
Příště METALOFONY
