Ryk „válečných prasat" a chůze „železného muže" nám dala možnost nakouknout pod pokličku kuchařského umění kapely Black Sabbath, která svými prvními alby upoutala hudební svět nejen svou divokostí a syrovostí, ale také dávkou muzikantsví či „šoumenství".
Druhé album Paranoid je v dnešní době bráno jako jakýsi prazáklad veškeré metalové hudby, což Black Sabbath - na rozdíl od Led Zeppelin nebo Deep Purple - neuráží (členové obou zmíněných kapel při podobném srovnání vidí doslova rudě), ale naopak velmi těší. Po vydání druhé desky vyrážejí chlapci na své první světové turné. Po návratu do Londýna neusínají na zasloužených vavřínech slávy a jdou opět do nahrávacího studia natočit své další album. Inspirujícího materiálu po svých cestách získali víc než dost. Chuť byla doslova hladová, a tak už po několika málo měsících vychází třetí album skupiny Black Sabbath – MASTER OF REALITY. Hned první song Sweet Leaf, který desku otevírá, prozrazuje určité změny… Zvuk už není syrový „až na dřeň" a je spíše hutný. U skladeb můžeme hovořit o propracovaných aranžích. Celkově je dílko „komplikovanější". Na tomto albu jsou také poprvé použity dotáčky nástrojů, tj. nástroje jsou vrstvené. Hlavně se to týká kytary, bicích a speciálních efektů jako kašel (Sweet Leaf) či mlácení na formu pro paštiky (Children of the Grave). Iommi zde také poprvé použil „kouzlo kontrastu" mezi akustikou a elektrikou (balada Solitude); jinak jde samozřejmě pořád o „staré" Sabbathy, jejichž pravé kouzlo tkví v onom disonantním souzvuku tří tónů, který s největší pravděpodobností znal již středověk jako diabolus in musica. Raněstředověká církevní hudba se zneklidňujícímu intervalu (vlastně zmenšená kvinta/tritón) nejprve pouze vyhýbala, aby se v 10. století objevil výslovný zákaz jeho použití (v klasické hudbě najdete tzv. tritón u Vivaldiho či Debussyho, v populární kromě Sabbatů například na prvním albu Korn, u Slayer či v intru Purple Haze Jimiho Hendrixe). Dokonalou ukázkou použití tritónu je skladba Into the Void, která svým těžkotonážním rytmem evokuje poslední vzdech umírajícího kněze, který zhřešil.
Black Sabbath po vydání desky začali opět koncertovat a z této doby je známo mnoho historek o jejich „svádění" a „dovádění" s psychotropními látkami – jednoduše drogy, spousty drog, tuny drog... Při vyprávění samotných členů o tomto období se každý posluchač neubrání podivu nad tím, že to nejen přežili, ale že si to dokonce pamatovali, tedy alespoň něco! Ještě více s podivem je, že v takovém „rauši" dokázali vyprodukovat další album, které vyšlo v roce 1972 a dostalo název VOLUME 4. Vliv zmíněných drogových excesů je výborně popsán ve skladbě Snowblind. Výrazný riff, podpořený stejnou intonací Ozzyho, těžký rytmus uprostřed písně, přecházející do kulometného staccata; to vše v lehké tónové disharmonii ukazuje chlapce zase v jiném světle. Čím dál tím více nastupuje v jejich hudbě určitá pompéznost (tedy v tom dobrém slova smyslu). Toto album také ukazuje, že se Black Sabbath nebojí používat i jiné nástroje nebo zvát hosty. Ve skladbě Changes jim na klavír a klávesy hraje dokonce host par excellence – mistr Rick Wakeman, který si „udělal" jméno v art rockové legendě Yes! V této skladbě navíc Ozzy opravdu ZPÍVÁ! Krásně to vyjádřil pozdější nástupce po Ozzym, Ronnie James Dio: „Technicky vzato, Ozzy vlastně vůbec neintonuje a permanentně zpívá falešně. Protože však zpívá pořád falešně, nikomu to nepřijde zvláštní, nebo že to je něco špatného. Problém je, když se mu občas do té falešnosti vloudí pár dobrých tónů... Ovšem poprat se s repertoárem, který Ozzy s Black Sabbath vytvořil, je něco šíleného – on je v něčem nenahraditelný a jako takový má můj hluboký obdiv!". Toto album je v aspektech muzikantské dovednosti opravdu hodně „pestré". Na jedné straně tu máme skladby jako Changes, Laguna Sunrise (nádherná instrumentálka s orchestrem!), Supernaut (excelentní dílko na pomezí art rockových kompozic - u Sabbathů věc nevídaná), na straně druhé písně jako FX (Tony musel být hodně sjetej ;-)), sólové výjezdy/vyhrávky v Under the Sun nebo absolutně arytmická rytmika ve skladbě Cornucopia (prý za to Warda chtěli z kapely vyhodit).
Nicméně, album Volume 4 bylo přijato velmi dobře a společně s dalšími dvěma deskami je bráno za jakýsi vrchol této sestavy. Dílo také vydělalo členům skupiny slušné peníze a všichni v kapele si jako symbol kolegiality pořídili Rolls Royse (aneb starosti milionářů, že? :o)). Kromě automobilů si ovšem pořídili rovněž nové vybavení a opět dochází do studia. Co dál s hudbou? Stejně jako Led Zeppelin začínají hledat nové zvuky a možnosti. Chtěli se zkrátka posunout hudebně dál. Prvním krokem bylo angažování na „půl úvazku" starého známého - Wakemana. Druhým krokem bylo nalezení nějakého mystického místa, kde by mohla inspirace propuknout naplno. Tím místem se nakonec stal starověký hrad ve Walesu. V podsklepení se vytvořilo studio. Hrad měl svou atmosféru a prý nebyla nouze ani o duchařské příhody. Každopádně genius loci členům sedlo maximálně a výsledkem bylo album SABBATH BLOODY SABBATH. <{p
Nerad někomu lidově řečeno „cpu svůj názor do chřtánu", ale nemohu si pomoci… Všechna čest klasice prvních čtyř alb, v této sestavě jde jednoznačně o nejlepší dílo. Je muzikantsky vyzrálé, celá kapela kompletně odvádí velmi nadprůměrný výkon a angažování Wakemana se ukázalo být tím nejlepším možným tahem. Občasná hluchá místa předchozích děl, kde na mysli vyvstávaly otázky typu „proč zrovna takhle?", na této desce nenajdete. Opravdu mohu jen těžko nějakou skladbu vyzdvihovat nad ostatní. Sabbath Bloody Sabbath zkrátka působí skvěle jako celek. Duo Wakeman/Iommi funguje velmi dobře a dá se říct, že v tomto žánru jde o symbiózu ne nepodobnou duu Wakeman/Howe! Ani rytmika nemá žádný výpadek. Ward podle svých slov „cvičil jako kretén" a hlavně - cvičil s Buttlerem. Ten se (včetně hry na baskytaru) v textech překonával a jeho slova jsou na pomezí sociologického výzkumu a mystické poetiky. Samostatnou kapitolou je pak Ozzy, který nejenže zase zpívá, ale dokonce předvádí i velmi slušný rozsah (hlavně ve skladbě Sabra Cadabra). Že nemluvím pouze o svém osobním pocitu, skupina shodně potvrzuje a považuje tuto desku za své nejlepší dílo, které logicky vyspělo z klasického repertoáru. Zároveň jde o dílo, které předznamenává budoucí osudy všech zúčastněných - kam bude směřovat Iommi s Black Sabbath a kam se protlačí Ozzy. Ano, toto album také přineslo šeptandu o zamýšlené Ozzyho sólové kariéře a nuceném odchodu Billa Warda.
Oficiálně však zatím Black Sabbath jedou dál a po klasickém koncertním turné opět kráčí do nahrávacího studia. Než však začneme povídání o dalším albu, musíme si říci pár slov o jednom z těchto koncertů. V roce 1974 totiž proběhla v americké Californii jedna „akcička" (šlo vlastně o několikadenní festival) nazvaná jednoduše California Jam, na které účinkovalo mnoho kapel. Poslední den vystoupily tři persony rockového nebe - Black Sabbath, Deep Puprle a Emmerson, Lake & Palmer. Black Sabbath předvedli své klasické vystoupení plné zuřivosti a mohli být na sebe hrdí, ale všichni, kdo ten koncert viděli, včetně samotných Sabbathů přiznávají, že to byl jednoznačně večer Deep Purple, kteří předvedli neskutečnou muzikantskou smršť a lze hovořit o jedné z nejlepších rockových performancí pod širým nebem všech dob! O tomto koncertě budeme podrobněji hovořit až při povídání o Deep Purple. Pojďme tedy zpět k Black Sabbath a k novému albu.
Než nová deska vyšla, museli si fanoušci netradičně chvíli počkat. Black Sabbath vydávali nová alba pravidelně po roce. Další počin tedy vyšel až za dva roky, tedy v roce 1975. Kapela totiž předchozím albem ukončila jednu éru a dle svých slov nechtěla pokračovat v načatém trendu zapojovat čím dál tím více nástrojů nebo externích hostů. To však neznamenalo, že by další deska nebyla zase trochu jiná. Tony Iommi k tomu říká: „Neměli jsme ztratit identitu. Nechtěli jsme přijít o to, co jsme vytvořili. Jsme jednoduchá kapela a chtěli jsme se vrátit k základům. Sabotage vůbec nepřipomíná první desku, ale je rocková a má daleko lepší produkci a zvuk než první album. Je nablýskanější. No, vlastně ne. To není správné slovo, my vůbec nejsme nablýskaná kapela." Z Iommiho slov lze vytušit, že Black Sabbath začali kroužit okolo slepé uličky, sami dost dobře netušili, kam směřovat svou hudbu – další a čím dál tím víc zřejmější problém byl ve Wardovi a Ozzym! Jednoho chtěli vyhodit, protože vypadal jako obživlá zombie a druhý chtěl odejít sám a věnovat se sólové kariéře. Proto je s podivem, jaké album v této atmosféře Black Sabbath vyprodukovali. Album SABOTAGE je opravdu malý návrat ke kořenům a zároveň velmi aktuální záležitost. Zvuk je krystaličtější než na prvních deskách, ale oproti třem předcházejícím počinům zní jakoby více „živě". Co nejvíce dominuje, to je (kromě klasicky nadstandardního výkonu Iommiho) Ozzyho zpěv. Ozzy na sebe poprvé začíná strhávat pozornost jako muzikant, skladatel a hlavně jako dobrý zpěvák (například skladba The Writ)!
Co však nejvíce „křičí", to jsou bicí Billa Warda. Až doposud hrál vyhrávkovým způsobem, který výborně korespondoval s Iommiho kytarou, případně s Buttlerovou basou. Zde ovšem hraje až nezvykle jednoduše a vystačí si s klasickými rytmy a občasnými přechody. A zní to kolikrát velmi dobře! Další prvek ve hře jsou mezihry. Oproti jiným deskám zde nejsou tolik dominantní základní riffy či průvodní melodie, ale nejvíce vypracované jsou mezihry a intra, která by sama o sobě mohla fungovat jako samostatný útvar. To je mimochodem jev, který se bude nejen u Black Sabbath, ale i na sólové kariéře všech, opakovat čím dál tím častěji. Za pravdu potom těmto slovům dávají skladby Supertzar (v intru zní pod riffem padesátihlasý smíšený sbor a základní riff je jakýmsi prostředníkem) a I’m Going Insane (Radio). Tato skladba je z pera Ozzyho a prý měla být písní určenou na jeho první sólové album. Dominují v ní typické disharmonické vrstvené hlasy Ozzyho s jasným ironickým podtextem a klávesy (minimoog). Píseň končí „raráškovským chechotem", ne nepodobným skladbě Crazy Train (ta už je na sólovce).
Tímto albem doopravdy skončila jedna velká éra kapely, která za své dosavadní účinkování na hudební scéně získala punc legendy. Další dvě alba po sobě už zaznamenávají velkou únavu, ztrátu invence a dokonce slyšitelnou nechuť pracovat společně. Nejdříve vyšlo v roce 1976 album TECHNICAL ECSTASY, kde ještě občas zazní neotřelý nápad či výrazná melodie. Za všechny jmenujme skladby Gypsy (skvělá gradace písně), It’s Alright (zde poprvé zpívá Bill Ward a vůbec ne špatně) a Rock’n’Roll Doctor (první pokus hrát styl stejný jako v názvu písně) či Dirty Woman (precizní aranžmá se spoustou motivů, které se však netlučou). Zejména je ovšem na tomto albu nádherná balada She’s Gone, kterou zajisté v našich končinách všichni znají pod názvem Lásko voníš deštěm v podání Marie Rottrové s textem Jarka Nohavici.
V roce 1978 pak vychází asi nejspornější album Black Sabbath NEVER SAY DIE, které (bohužel více než hudbou) bylo známé výbušnou atmosférou mezi členy kapely a velmi nesourodou přehlídkou skladeb. Ze skladeb snad vyniká jen Johny Blade či titulní Never Say Die. Jinak jde o „normální" písně, které vlétnou jedním uchem a druhým vylétnou pryč bez jakýchkoliv „následků". Co dále říci k albu, uprostřed jehož zkoušek Ozzy na nějaké období odešel a kapela angažovala nového zpěváka Dave Walkera. Po návratu odmítnul zpívat nazkoušené písně s Walkerem. Ward byl permanentně tak „zlikvidovanej, že o sobě kolikrát vůbec nevěděl". Skoro všichni měli v tomto období také připraven repertoár pro své sólové projekty. Z této konstelace mohlo jen těžko vzniknout něco dobrého. A tak se také stalo. Album Never Say Die bylo de facto blamáží, či jak řekl Iommi: „Průser jako barák". Ozzy k tomu pronesl, že Black Sabbath měli skončit albem Sabbath Bloody Sabbath a že si dávno stejně každý hraje to, co chce. Iommi na oplátku řekl, že pána se skřípavým hlasem nechce v životě vidět. Geezer se chtěl věnovat své rodině, kterou zanedbával tak, že ani neviděl vyrůstat potomka. A Bill Ward? Ten ani nevěděl, že je Bill Ward, natož aby si uvědomoval šílenou situaci kolem kapely. Dopadlo to, jak muselo. Kapela Black Sabbath se rozpadá.
S tímto se dnes rozloučíme a necháme si zase něco na příště. Že se Black Sabbath zase pozvednou jako bájný fénix, je asi nasnadě. Spousta z vás jistě ví, že se v Black Sabbath vystřídali excelentní pěvecké hvězdy jako Ronnie James Dio, Ian Gillan, Glen Hughes či Tony Martin nebo to, že Ozzy vydal některá výborná sólová alba. O tom všem si budeme povídat v dalším díle. Na závěr si dáme opět pár tabulaturových ukázek. Vybral jsem pro vás zápisy skladby Laguna Sunrise, kde Iommi výborně skloubil svůj obdiv ke kompozicím. Dále tu máte Snowblind a Sabbath Bloody Sabbath, což jsou typické hypnotické riffy, díky nimž je Iommi definitivně zařazen jako mistr riffů. Nezapomeňte, že je nutné kytaru přeladit a speciálně u Laguny Sunrise doporučuji pořádně naposlouchat! Tak to je už opravdu vše a nezbývá, než se těšit na další díl, který bude určitě zajímavý a ukáže nám život Black Sabbath bez Ozzyho, což by kdysi bylo bráno jako „svatokrádež".
