(pokračování z minulého čísla)
Dnes o tunerech, reproduktorech a minisystémech
Tunery
O tunerech jsem se zmínil již v minulém díle, který se týkal mj. přijímačů. Tyto komponenty se od sebe výbavou příliš neliší a v nejprodávanější cenové kategorii cca od pěti do deseti tisíc najdeme velmi podobné modely.
Systém RDS vyvinutý v počátcích spíše pro autorádia se neotřesitelně usadil i v domácím hifi řetězci a tuner bez této funkce hledati lze jen těžko. Podrobnější popis jednotlivých položek RDS jsem uvedl při testu v čísle 4/99 a proto nyní jen stručně:
- PS - název stanice
- PTY - typ programu
- RT - radiotext
- CT - časová informace
- PI - identifikace stanice
- AF - přelaďování na alternativní frekvence
- EON - soubor monitorovaných funkcí:
- TA, TP - dopravní zpravodajství
- NEWS, INFO - zprávy a jiné informace
Dražší modely pak umějí naladit a seřadit stanice podle názvů, frekvence či síly signálu. Užitečnou funkcí se zdá být možnost ručního zadání názvu stanice. Přehledné uspořádání informací na displeji také není dobré opomíjet a proto při výběru trvejte na předvedení i více modelů - dražší typy mívají všechna data zobrazena v jeden moment a není potřeba mezi nimi přepínat.
Ovládací prvky jsou zpravidla přehledně rozmístěny, a tak rozdíly hledejme např. ve způsobu ladění - buď tlačítky +/-, otočným ovladačem (Jog), nebo přímým zadáním frekvence z číselné klávesnice (Direct Tuning). Zde opět platí: čím více způsobů, tím lépe. Počet předvoleb bývá dostačující (30 - 40) a stačí i majitelům kabelových rozvodů a obyvatelům velkoměst. Rozsahy FM, MW, a někdy i LW také vyhoví většině posluchačů; ostatní rozsahy jsou přijímány spíše přenosnými, tzv. světovými přijímači. Pro FM příjem je velmi šikovnou funkcí použití dvou antén (např. jedné směrové a druhé všesměrové), což umožňují některé tunery pomocí dvou anténních vstupů a následně pak ukládat stanice do předvoleb společně se zvoleným anténním vstupem. Síla přijímaného signálu je monitorována různými měřiči signálu, nejčastěji v provedení sloupcového "grafu" nebo číselného vyjádření, málokdy pomocí rozsvěcujících se diod.
Dálkové ovládání je opravdu velkou výjimkou a bývá uskutečněno systémovým ovládáním od zesilovače stejné značky. Tunery mají už pouze infra senzor.
S parametry, kterými nás výrobci zahrnují, si nemusíme dělat velké starosti, přestože mohou cosi naznačit - jedná se hlavně o citlivost (schopnost přijímat slabý signál), odstup užitečného signálu od šumu a selektivita (odlišení vysílačů na blízkých frekvencích), která se dá upravit na některých přístrojích pomocí funkce zúžení či rozšíření přijímaného pásma.
Celkově však u tunerů platí, že pokud si ho nepořídíme ve formě receiveru, vybíráme zpravidla od stejné značky, jakou máme na zesilovači, a tím je náš výběr omezen a zjednodušen.
Reproduktory
Základním kamenem, na kterém spočívá tíha výsledného zvukového efektu domácí sestavy, jsou jednoznačně reproduktory, pomocí kterých lze zvuk podstatně vylepšit, ale i nenávratně pohřbít. Také díky obrovským rozdílům je snadné výběr pokazit, a proto tady platí jednoznačně, že vyzkoušení a porovnání s jinými kusy je nezbytné - nejlépe na hudbě, kterou posloucháte, a v lepším případě ještě na zařízení, které vlastníte nebo o něm uvažujete. Jestliže to u ostatních zařízení bylo možné, zde není dobré příliš důvěřovat radám přátel nebo recenzím (přestože jsou míněny dobře). Takže je třeba zkoušet a zkoušet.
Existují dvě základní kategorie reprosoustav k domácímu použití: stojanové (někdy též regálové) a podlahové (alias sloupové). Stojanové soustavy umisťujeme na police, skříňky, do knihoven nebo ideálně na stojany, které jsou často vybaveny odhmotňovacími hroty (odstranění přenosu vibrací) a které docílí optimální výšku od podlahy tak, aby výškový reproduktor byl v úrovni hlavy posluchače (zpravidla sedícího). Ideální použití je v menších místnostech a prostorách, kde jsou s umístěním problémy. Podlahové typy vyžadují málokdy stojan, pokládají se přímo na zem, nejlépe opět na hroty.
Velikost reproduktorů nemusí mít na výsledný zvuk velký vliv - některé maloobjemové modely basují víc než leckteré sloupy. Právě různé technologie stírají mezi těmito kategoriemi rozdíly, a to i ve velikosti jednotlivých měničů. U drtivé většiny beden je přítomen bassreflexový otvor, a to k úpravě nízkých kmitočtů. Basy ovšem nejsou všechno, a tak občas je nutno ucpat tento otvor za účelem úpravy zpravidla zkreslených hloubek. U některých výrobků se lze setkat s postupným "rozehráváním", a tak se stává, že finální zvuk dostaneme po několikaměsíčním hraní - o to příjemnější může být překvapení. K urychlení tohoto procesu slouží více či méně účinné zahořovací disky se speciálně nahranými zvuky využívajícími celý kmitočtový rozsah a vyžadujícími nezřídka až několikadenní nepřetržitou aplikaci.
Počet pásem také nemusí mít vůbec vliv na zvuk, spíše platí, že čím méně pásem, tím lépe. Dvoupásmová soustava obsahuje jednoduchou výhybku a vzájemné sladění obou reproduktorů je daleko jednodušší než u složitých vícereproduktorových modelů. Přesnější zvuk je pak u těchto nesložitých soustav odměnou, což dokazuje i časté používání dvoupásmových monitorů v profesionálních nahrávacích studiích. Ideálem hifisty je pak reproduktor osazený jedním širokopásmovým měničem, který vyváženě obsáhne celé zvukové spektrum. To je však velice obtížné řešení, přestože různí výrobci dokazují chvályhodnou snahu o opak.
Materiálem pro zhotovení beden bývá nejčastěji dřevotříska a MDF deska. Povrch pak je záležitostí různých fólií, méně často pak klasické dýhy. Mnoho výrobců se dalo na cestu různých barevných modifikací (někdy za příplatek), takže různé imitace přírodních dřev ladí s interiérem a i manželka může být spokojena, což je věc důležitá, že? Zadní stěna reprobeden je opatřena připojovacími terminály, nejčastěji v podobě šroubovacích svorek, které zvládnou upevnit i kabel velkého průřezu. Pérové svorky stačí maximálně na kabel průřezu 2,5 mm2 a používají se u levných typů. Šroubovací svorky bývají nezřídka zdvojené - určené k zapojení bi-amp nebo bi-wire, přičemž je ke svorkám veden zdvojený kabel buď ze dvou, anebo z jednoho zesilovacího stupně samozřejmě za účelem vylepšení zvuku.
Porovnávání parametrů může vést také ke zkreslení výsledného dojmu, takové hodnoty slouží spíše pro hrubou orientaci. Podstatnější než frekvenční rozsah může být citlivost. Pokud výrobce napíše, že bedna reprodukuje zvuk např. od 28 Hz, neznamená to, že takové basy zahraje dostatečně silně a nezkresleně. Naopak rozsah např. do 30 kHz může naznačit, že na maximálně slyšitelných frekvencích (okolo 14 - 17 kHz) nebude takový pokles. Některé teorie dokonce tvrdí, že zvuk nad 20 tisíc Hz člověk sice neslyší, ale přesto vnímá jiným způsobem - na výsledný efekt to bude mít asi pramalý vliv. Impedanci udávají výrobci jako nominální hodnotu čili úroveň, která je pro většinu rozsahu charakteristická, a přestože na některých frekvencích může klesnout až pod tři ohmy, zesilovače stavěné na zátěže od čtyř ohmů výše si s tím poradí.
Důležitější účinek nicméně budou mít reproduktorové kabely. Fyzika v tomto směru opět nelže, a tak negativní vliv na zvuk (a to hlavně na basy) bude mít jak příliš dlouhý kabel, tak i malý průřez a v menší míře i materiál a konstrukce kabelu. Nejčastěji uvidíte klasické vodiče z bezkyslíkaté mědi různé konstrukce s různou velikostí můstku a dále i dráty kombinované z mědi, stříbra, zlata apod. čili z prvků s vysokou vodivostí.
Mikro, mini, midi a jiné systémy
Rozlišení v nadpisu spočívá pouze ve velikosti jednotlivých přístrojů a reproduktorů k nim dodávaných. V zásadě nabízí velmi bohatou výbavu za málo peněz, a tak zdobí nemálo domácností. Jedná se samozřejmě o kompromis proto provedení a někdy i trvanlivost koresponduje s cenou. Nejčastěji je k vidění věž jednodílná, která obsahuje všechny jednotky v jedné krabici. Dělené systémy v kategorii do 20-25 tisíc umožňují rozložení na více částí, ale stále se jedná o klasický minisystém, kdy napájecí zdroj je pouze v jednom z dílů a ostatní komponenty jsou propojeny speciálními vodiči, a tak není možná výměna jednotlivých částí za jiné, a pokud chybí jeden díl, stává se systém nefunkčním. Tuto nevýhodu odstraňují systémy dražší, kde už se v podstatě jedná o klasické komponenty spojující tak výhody dražších sestav a cenově dostupnějších minivěží (viz např. Denon, Yamaha). Poslední dva roky je znát rostoucí trend prodeje těch nejmenších - mikrosystémů, které nabízejí výborný zvuk a velmi decentní design.
CD přehrávač je samozřejmou součástí a liší se jen provedením, resp. počtem disků do něj uložených. Nejčastěji se setkáme s měničem na tři až pět disků - buď ve verzi kolotoče (karusel) s možností výměny disku za chodu, nebo jako zásobníku s cédéčky uloženými nad sebou, což je prostorově nenáročné, ale zpravidla hlučnější. Velké changery na dvacet a více CD mají smysl opravdu jen v případě dlouhého, nepřetržitého hraní, anebo pokud majitel nechce manipulovat s krabičkami. Avšak pokud nemá fenomenální paměť, je nezbytný systém pojmenování založených disků. Je důležité si před koupí také prohlédnout mechanismus výměny a vyvarovat se tak nedůvěryhodného přístroje.
Tunerová část zpravidla nevybočuje z průměru, a tak citlivost, výbava (RDS) a počet předvoleb uspokojí běžného konzumenta. Na přiloženou FM anténu v podobě jednoduchého drátu chytnete okolní stanice v dobré kvalitě.
Jako záznamová mechanika se u minisystémů objevuje zatím nejčastěji kazetový magnetofon, ale začíná se prosazovat více i minidisk. Občas, a to jako doplněk, se objeví nahrávací CD mechanika (např. Philips). Kazeťáky stále vedou - o výhodách není třeba hovořit - viz předminulé číslo. V případě dvou výskytu mechanik se nabízejí funkce, jako rychlokopírování anebo nepřetržité přehrání obou kazet. Autorevers nechybí i u přístrojů s jedinou mechanikou a vyhledávání skladeb podle mezer bývá také přítomno. Redukci šumu při reprodukci obstará nejjednodušší omezovač Dolby B; vyšší a účinnější systémy najdeme u drahých modelů cca od pětadvaceti tisíc. Minidiskový rekordér nahrazuje kazetu i u lacinějších typů, lze objevit dokonce i kombinace obou mechanik - minidisk, ale stále patří spíše do dražších minivěží, avšak vzhledem ke svým možnostem stojí jednoznačně za úvahu. Minidisk v minisystémech nabízí většinou totéž co samostatné komponenty, ovšem v té základní podobě, ale výhodou bývá hlavně pohodlné nahrávání v rámci přístroje a synchronizovaný přepis z CD.
Zesilovač a reproduktory bývají vzájemně sladěny tak, aby výrobce docílil maximálně dobrého zvuku. Za cenu minisystémů nelze očekávat superkvalitní zesilovač, a proto zvuk a konstrukce reprobeden kompenzují jeho nedostatky, je tomu tak i v opačném směru. Zesilovací stupeň je více či méně pečlivě naladěn, aby eliminoval nectnosti reproduktorů. Proto může docházet k velkému zklamání, pokud chceme vylepšit zvuk věže zakoupením lepších a dražších beden - zlepšení je nepatrné a můžeme přitom utratit spoustu peněz. Lákadlem pro zákazníky často bývá i udávaný výkon. Čtyřmístné cifry ve wattech spíše vyvolávají úsměv a dojem jako při nákupu středně velkého radiátoru. Ovšem tato čísla prodávají a výrobci to vědí, a proto nás usilovně krmí ohromujícími výkony měřenými (možná!?) při velmi vysokém zkreslení a signálové špičce, což s porovnávatelnými hodnotami nemá nic společného.
K úpravám zvuku slouží běžně různé typy ekvalizérů buď v provedení pevně nastavených křivek, anebo ovládaných přes displej pomocí tlačítek. Rozsah ekvalizérů nebývá příliš velký. S těmito úpravami zvuku jsou leckdy spojovány různé prostorové efekty vytvářené pouze pomocí předních dvou reproduktorů. O vhodnosti zařazení takových úprav nechť rozhodne koncový uživatel.
Domácí kino je velice žádanou funkcí i u velmi levných modelů (i do patnácti tisíc!). Zpravidla se omezuje na "klasický" systém Dolby Surround Pro Logic provozovaný z analogového stereofonního zdroje (video, satelit). Výsledný efekt je samozřejmě daný i kvalitou efektových reprosoustav, ale již mezi nejlevnějšími typy se dají objevit opravdové perly. Výjimkou však je možnost šestikanálového připojení DVD přehrávače nebo přímo zabudovaný DVD přehrávač místo CD.
Nezbytným a příjemným doplňkem, na rozdíl od komponentů, jsou hodiny s časovačem, který dokáže vzbudit hudbou, vypínat přístroj při usnutí a nahrávat z rádia v určenou dobu. Zálohování hodin proti výpadku elektrického proudu je obvykle naprosto nedostatečné, a tak klasický budík určitě nezahazujte.
Přípojných míst ne jiná zařízení zde nenajdeme mnoho. Alespoň jeden univerzální audio vstup bývá přítomen a do něj pak připojíme cokoliv od zvuku z videa, televize až po signál např. ze zvukové karty počítače. Speciální vstup pro gramofonovou přenosku je montován málokdy a častěji se setkáme s nutností koupit gramofon opatřený předzesilovačem, upravujícím signál na zpracovatelnou úroveň. Linkový výstup je ojedinělý, ale oproti tomu optický digitální výstup je dnes součástí téměř všech slušných věžiček. Sluchátka také připojíme v každém případě a zároveň tím odpojíme reproduktory. Od mikrofonových přípojek se také často upouští, a proto je najdeme pouze na systémech vybavených japonským zábavním hitem Karaoke, který ztlumí zpěv vokalistů, a my se pomocí mikrofonu v klidu staneme třeba Ozzy Osbournem či Allou Pugačevovou.
Komu nevadí občas silně blikající displeje (dají se někdy i ztlumit!) a kdo nemá moc na rozhazování, bude s těmito systémy spokojen a vzhledem k množství nabízených modelů si jistě vybere.
Tento článek vznikl ve spolupráci s firmou Interaudio Pardubice
www.interaudio.cz