Martin Kraus

Profil
Autor: 

Jistota rockové scény, masivně burácející sound, výborní sólisté, famózní zpěvák s hlasem jak řeřavé uhlíky, frontman co nemá na české scéně obdoby, dokonale ovládá hlediště, s přehledem využívá ke svým kouskům celého jeviště, nezaměnitelný projev, skutečný král festivalu atd., atd. To je pouze několik, namátkou vybraných, výňatků z recenzí na vystoupení zpěváka, textaře a skladatele Martina Krause a jeho kapely Krausberry.

Martine, jak je to dlouho co jsi začal vystupovat s Krausberry?

Přesně ti to neřeknu, na to by ses měl zeptat Mária Císaře, to je archivář. Ale protože jsme měli loni v září výročí 15 let kapely, tak jsme začali hrát v roce 1985.

Ještě dávno, za totáče, jsem tě viděl s Krausberry v televizi s písničkou “Ohníčky “a pak jsi s vystupováním přestal. Co tě k tomu vedlo?

Na to vystoupení se pamatuju. Taky, tam s námi byla i Vondráčková a viděl jsem ji prvně živou a od tý doby pak už zase ne. Hrát jsem přestal někdy v r.1991. Měl jsem pocit, že mě to nebaví, že to nebaví ani muzikanty a že to nebaví ani lidi, protože chodili pořád míň a míň. My jsme čím dál tím blbjejc hráli a šlo to tak zvaně do hajzlu. Lidi chodili spíš na Stouny, ale já na ně chodil taky.

Jak dlouho trvalo tvoje odmlčení?

To jsou těžký otázky, škoda že tady nemáme Mária , ten by to věděl přesně. Ale v r.1995 jsme začali nahrávat desku pro Bonton a dokončili jsme ji v r. 1996, takže to trvalo asi čtyři roky.

Proč jsi se znovu pustil do vystupování?

Protože jsem do toho dostal znovu chuť a chybělo mi to. Jsem přece jenom kašpar.

Před Krausberry jsi hrál s Bluesberry na bicí a sem tam zpíval. Jak jsi se dostal na Hanspaulku? V radiu jsi v rozhovoru říkal, že jsi byl náplava, tedy ne rodilý Hanspaulák. Ty jsi někoho z Hanspaulky znal?

Neznal jsem vůbec nikoho. Bylo to tak, že jsem mladém věku, asi v 17 letech, šel s kamarádem balit holky na Matějskou pouť. To se tak dělalo, chodily tam holky a my jsme tam chodili machrovat. Opravdu jsme tam dvě holky sbalili a obě byly z Dejvic. Nejdřív jsem chodil s tou jednou, ale ta se mnou nechodila nějak dobře, takže potom s tou druhou, ta se mnou chodila docela pěkně. Obě bydlely kolem Kulaťáku a tam jsme chodili do hospod. Nejdřív jsme chodili do těch spodních, později jsme se přemísťovali do těch horních na Hanspaulce, až jsme přišli do hospody Na Pískách. Tenkrát se tomu ještě neříkalo Houtyš, tehdy tam ani ještě žádní bluesmeni nebyli, my tam byli ještě před nima. Chodili jsme tam kalit, z holkama, jezdili jsme na fotbal. Pak se tam nějak navařili ti bluesmani. Já už jsem tenkrát hrál na kytaru, takže jsem tam předvedl taky nějaký svoje kousky. Všimnul si mě tam tenkrát Petar Introvič jak senzačně zpívám a hraju na kytaru, takže mě vzal do Bluesberry na bicí, protože kytara byla obsazená. Díky jemu jsem se vlastně dostal do showbyznysu.

Kdosi mi říkal, že jsi v klubech hrál svoje písničky s kytarou už od šestnácti let. Je to tak?

To jsem ani netušil, že to někdo ví. Tenkrát jsme hráli moje písničky jako folkový duo ještě z jedním klukem z Dejvic. Vystoupili jsme asi 4x, nebo 5x a pak jsme to zase zabalili. Já jsem v těch 15-ti, 16-ti letech chodil dost na Mertu a tak ty moje věci byly takovej pokus o intelektuálskej přednes. Byl jsem takovej zádumčivej a protože jsem v podstatě silnej introvert, což každej ví, tak jsem tedy nabídl lidem svoje nitro. Oni u toho buleli, já jsem bulel a šel jsem domů. Ale protože jsem měl pocit, že to je komedie, tak jsem toho nechal. Jenže Merta je básník a já jsem spíš šašek a ani bych nechtěl citovat ty texty. To byly první a poslední věci, který jsem napsal, kdy jsem se snažil o poezii, ačkoliv, kdo ví? Třeba to ještě přijde.

Otázka, kterou pokládám každému, zní : “Nutili tě rodiče abys hrál na nějaký nástroj, nebo tě vedli k hudbě nenásilně? Jaké je Tvoje hudební zázemí? "

Já jsem měl tátu muzikanta, kterej hrál na kontrabas třeba v Pražským dixilandu. To bejval hodně známej soubor. Ale nechal toho, protože současně nestíhal svoje lékařské povolání. On vlastně s muzikou skončil ještě, než jsem se narodil. Ukazoval mi třeba C-dur na kytaru, ale nijak na mě netlačil. Když viděl, že chci, tak mě podporoval. Ptal se mě jestli chci chodit na kytaru ke Štaidlovi, kterej tady někde učil. A když jsem řekl, že by mě to nebavilo, nepřemlouval mě a nechal mě jít svojí cestou. Když jsem chtěl nějaký desky, tak mi je opatřil, nebo mi pouštěl svoje desky a pak jsme o tom hovořili. Na př. mi vysvětlil, že Black Sabath si vypůjčili nějakej motiv od Berliotze a pak ho zpracovali po svým. Probírali jsme tyhle věci, když jsem potřeboval poradit, nebo pomoct, tak se mi věnoval, ale nenutil mě a nikdy jsem na nějaké hudební vzdělávání nechodil. Tátův přístup byl vstřícnej, ale nenásilnej.

Když tě slyším zpívat mám dojem, že musíš hlasivky strašným způsobem přepínat a že tě to musí hrozně bolet. Tak jako teď jsi zpíval vždycky, nebo jsi časem k tomu charakteristickému projevu dospěl?

Ty hlasivky takový jsou, já je mám od narození blbý. Když jsem byl malej, bral mě táta na foniatrii, protože jsem měl uzlíky na hlasivkách od malička. Já jsem na svoje hlasivky zvyklej a tak spolu žijeme. Myslím si, že chlapíků s uzlíkama na hlasivkách bude na světě víc, než jenom já.

Zdá se mi, že se při zpěvu proměňuješ v jinou osobu, máš jiný výraz ve tváři, na jevišti jseš někdo jinej. Připadáš mi jako herec v roli, kterej se teprve po vystoupení vrací do svý kůže. Je to u tebe záměr, nebo to přichází samo, zkrátka jinak nemůžeš?

Fakt nevím, nikdy jsem to takhle hluboce nerozebíral. Rozhodně v tom není nějakej kalkul, dělám to jak to cítím a nesnažím se stylizovat na někou image. To příchází samo a stačí jenom tu skřínku v sobě otevřít a vypustit to, co je uvnitř. Ještě tak chvilku po vystoupení to trvá, tak možná v taxíku, když jedeš domů. Ale jak přicházíš domů, tak skřínku zavřeš a zase jsi hodnej pantáta. Všechno mi to funguje samo od sebe a jak se to stalo, nevím.

Měl jsi někdy nějaký muzikantský vzor, který tě inspiroval, nebo na tebe něco hodně zapůsobilo tak, že jsi z toho čerpal pro sebe?

Táta mi vozil desky z venku, když se dostal na nějakej kongres do ciziny. Na př. Beatles, to se mi líbilo a líbi dodneška, to musím říct. V těch sedmdesátých letech se mi libili víc Beatles, než Rolling Stones, mám na mysli tu dobu, kdy byly obě kapely na vrcholu. Dneska Beatles nejsou, Stouni jsou jinde, ale tenkrát se mi poslední věci od Beatles líbily víc. Potom mě bavily věci, který dělal Petar Introvič a který jsme s Bluesberry hráli. Sony Terry, Brownie McGhee, Mudy Waters a další. To byla docela dobrá škola, to mě Petar naučil a z toho se dá do dneška čerpat a je tam pořád co nacházet.

Když jsi sestavoval Krausberry měl jsi představu o zvuku kapely a tomu jsi přizpůsobil nástrojové obsazení, nebo jsi měl jiná měřítka?

To bylo úplně jinak. Vzal jsem muzikanty, který jsem měl rád a neobracel jsem se na ty, co jsem rád neměl. Chtěl jsem kapelu jinou, než v mém předchozím působišti, u Bluesberry. Tam to bylo tak, že Petar Introvič byl šéf a všechno se dělalo tak, jak chtěl on, něco jako režisér v divadle. Já jsem to chtěl mít tak, že budeme kámoši, který spolu třeba pojedou na prázdniny, půjdou se společně napít a to ostatní už z toho vyplyne. Vzal jsem si do kapely vlastně svoje kamarády, zkrátka ty, s nimiž jsem dobře vycházel. Jde o to, aby v kapele byla pohoda a aby se muzikanti navzájem neštvali. Když to v kapele skřípe, tak musí bejt kapelník opravdu silná osobnost, aby je všechny přeřval. Já jsem někdy taky vzteklej, ale protože třeba neumím napsat pro kytaristy trojhlasý kytarový sólo, tak musím bejt ten hodnej, protože oni si to na zkouškách udělají sami. Na zkoušce každej přinese svůj nápad, společně dáváme písničkám tvar a to je to, co jsem chtěl. To by nebylo možný, kdyby v kapele nebyly dobrý vztahy.

V Krausberry jsi vždycky měl a máš skvělé muzikanty na všech pozicích. Existuje přesto někdo s kým by sis chtěl zahrát , nebo zazpívat?

Určitě. Třeba bych si chtěl někdy zazpívat s Markem Hlavicou (zpěvák kapely Žáha Petra Jurkoviče). Líbí se mi svým přístupem, frázováním a mám pocit, že by mě to s ním bavilo. Ale ono je to všechno obtížný, s muzikantama. Teprve později jsem zjistil, že když jsou skvělý muzikanti v kapele tak jde o to je ukoučovat. Když jsou výborný, tak mi za rok utečou, nebo se s nima pohádám a vyhodím je, prostě spolu nevydržíme. Chtít nestačí, musí být ještě předpoklady organizační a člověk musí bejt silná osobnost, aby je zvládnul. To jsou všechno primadony, takže člověk musí bejt ještě víc nafoukanej, než oni. Vím o tom, že to co udělá některej muzikant mně, třeba v jiný kapele neudělá, protože tam ho kapelník pošle do hajzlu a řekne mu, že ho vyhodí a když tam chce hrát, musí bejt hodnej. Já tyhle krvavý spory nemám rád a nebavěj mě. Říkat někomu jak to, že jsi nepřišel a já ti dám pokutu, já tě zastřelím, nebo tě vyhodím, to mě netěší. Tím říkám, že chtít s někým hrát je jedna věc a dokázat to je věc druhá. Takže nevím, jestli by mi to s Markem Hlavicou šlo, ale ten by mě zrovna bavil. Už jsem na to mockrát myslel, ale nikdy jsem nenašel odvahu ho oslovit. Myslím si, že kdybychom se navzájem neštvali, mohli bychom něco vymyslet. Ale protože já si myslím, že štvali, tak jsem se nikdy o nic nepokusil. Ale ptal jsi se s kým bych si chtěl zazpívat, tak s Markem Hlavicou.

Když píšeš text, spojuje se ti s ním hned melodie, nebo to máš opačně?

Já to mám tak, že nejdřív s kytarou udělám melodii a text později. U tý písničky, o níž jsme mluvili v předchozí otázce, mě napadla melodie při tom, jak jsem tak chodil po lese. Pak přišel nápad na text a když jsem už melodii měl a tak mi bylo líto o text přijít, když písnička byla vlastně hotová. Proto jsem si ho musel celý odpoledne opakovat v lese pořád dokola. Mně už to, poslední dobou, samo od sebe moc nenapadá a musím se do toho trošku nutit. Jedu třeba na chalupu s kytarou, večer si k tomu sednu, i když to třeba oddálím do jedenácti, než začnu něco dělat. Teď si sám na sebe připravím i nátlak, kterej mě k nějaký tvorbě přinutí. Letos v létě jsme měli s kapelou soustředění v jižních Čechách. Měl jsem tam pronajatou hospodu se sálem, kde jsme mohli zkoušet, měl jsem muzikanty, ale neměl jsem žádnou písničku. Teď jsem si říkal, tak muzikanti si vzali tejden dovolený a když něco nepřivezu, tak mi dají do držky a dostanu bití. Takže jsem si na sebe udělal takovou past a přivezl jsem tři písničky. Zatím mi pod tlakem vždycky nějakej nápad naskočil.

Před časem proběhla zpráva, že budeš vystupovat s Martinem Dejdarem. Došlo k téhle spolupráci?

Zaplať Pánbůh, že to dopadlo, jak to dopadlo. Měli jsme manažerku, sestru Dejdara, která to spunktovala s bráchou beze mě. To bylo ve vysílání televize Prima, kdy já jsem u toho vysílání byl přítomen, ale nikdo mi před tím nic neřekl a Martin Dejdar tam pronesl, že připravujeme pořad, kde budeme spolu vystupovat jezdit po republice a já jsem to tam, před těma kamerama, slyšel poprvé. Od tý doby jsem už Dejdara nikdy neviděl a ani s ním nemluvil. Když jsem to slyšel, nevěděl jsem, jestli mám říct, že to není pravda, že Dejdar kecá, nebo jestli mám držet hubu. Tak jsem držel hubu a šel jsem domů. Možná, že jsem se měl ohradit, že to není pravda, ale mě to opravdu šíleně zaskočilo. Do toho okamžiku jsem o tom s nikým nepromluvil ani slovo a tak jsem si říkal, že budˇ je debil on, nebo jeho ségra. Pak jsem se jich na to ptal, ale žádná spolupráce vůbec nebyla a šlo to do vytracena.

Některé tvoje texty jsou nadčasové. Na př. Klánovice (Caldonia), což můžu potvrdit, protože jsem tam dva roky bydlel, nebo Souboj s hadem, Poselství štěstí a j. Kdy jsi začal psát svoje texty?

První věci jsem napsal asi v osmi letech o Kloučkový, že mi ji přebral Mikš. To byl posměšnej text na Mikše jakej je to blbec a Kloučková, že je kráva, když chodí s Mikšem a ne se mnou. Když jsem měl nějaký trápení , tak jsem to řešil tímhle způsobem. Napadal jsem svoje spolužáky, kteří mě nějak namíchli a o Kloučkový, že je senzační. Caldonii přinesl Introvič a text vznikl na jeho objednávku. Protože ji hraje do dneška a má pořád úspěch, asi se text s melodií dobře sešel. Už to samotný slovo Caldonia chtělo nějaký podobný hezký český slovo a to, myslím, Klánovice jsou. Napsal jsem mu víc textů, ale tenhle se povedl nejlíp, nebo se nejvíc hraje. A chaty se budovaly všude, nejen v Klánovicích, tam já jsem v životě nebyl.

Na tvoje koncerty chodí už i rodiče s malými dětmi a ty jsi snad našel svého mladého pokračovatele, který za tebe už s úspěchem jednu písničku zpívá. Kdo to je, jak jsi k němu přišel?

Toho znám s internetu. On je častým návštěvníkem našich stránek, píše nám kritiky a tak. To je právě ten případ, kdy někdo si myslí, že by chtěl na jevišti určitou věc udělat a někdo to prostě udělá. Já jsem ten druhej typ a nepřemejšlím, jestli je to dobře, nebo špatně. Na koncertě jsem si všimnul, že tenhle chlapík stojí pod jevištěm a naše písničky zpívá s námi a že je umí. Když jsem ho viděl asi po třetí, vzal jsem ho na jeviště, aby to s námi zkusil. Když bude zpívat dobře, v pořádku, když blbě, je to jeho věc a tak jsem ho vzal nahoru, ale on mimochodem zpívá dost dobře. Jmenuje se Filip Louma. To jsou všechno náhody, který přijdou v ten okamžik. Taky s námi zpíval kluk s berlema, kterýho na jeviště museli vysadit. To jsou ty momenty, kdy se to povede a nebo taky nepovede.

Pracuješ pod agenturou, nebo si všechno organizuješ sám?

Když přichází požadavky přes internet, tak to všechno dělám sám. Máme ale ještě agenturu, což je Hanka Petřinová, bejvalej Fenix, která má ještě Hejmu a I. Hlase atd. S firmou BMG máme smlouvu na tři roky a tři desky, takže nemůžu nahrávat, jako Martin Kraus, pro jinou firmu. Pokud by nás někdo pozval na svoje nahrávání, musí to být s naší firmou projednáno předem. Když je smlouva t.zv. exkluzivní, tak můžeš dělat jen pro tu firmu a pro nikoho jinýho. Ale třeba R. Dvořák, kterej hraje se mnou i z Hejmou to může mít ve smlouvě jinak.

Stane se ti, že ti na jevišti vypadne text? Co pak?

To se mi stane, ale zatím to funguje tak, že se mi správný slova vždycky, když mají přijít, objeví. Třeba najednou poznám, že nevím, jak to o kousek dál bude. Tak v klidu čekám, až k tomu místu přijdu a slova sama naskočí. Zatím to tak vždycky dopadlo.

Viděl jsem tě hrát na kytaru, foukací harmoniku a suzafon? Jak jsi přišel právě na suzafon?

To byl nápad bubeníka Ivana Dvořáka. Hrajeme písničku Můstek od Zdeňka Vřešťála často a tak Ivan přišel s nápadem, že ji oživíme tím, když ji budeme hrát na nástroje, na který normálně nehrajem. Tak Ivan Dvořák , si koupil klarinet, Vašek Svojtka - kytarista hrál housle, Mário Císař- kytarista, banjo a já si koupil suzafon a školu na suzafon. Kluci mi řekli, kterejch pět tónů musím zahrát. Ufouknout tenhle velikej nástroj je námaha a on byl ještě k tomu děravej. Díry jsem našel, zalepil leukoplastí a asi jeden tejden jsme zkoušeli Můstek každej den. Šlo nám hlavně o srandu a to co jsme vyprodukovali sranda byla. V téhle sestavě jsme ještě hráli státní hymnu Vaškovi Koptovi na jeho svadbě. Od tý doby už jsem se k suzafonu ani nepřiblížil.

Jaké nástroje používáš při vystoupení?

Kytaru mám Epiphone, jambo černý barvy a hraju na ni jen v malé partě. Nejsem na tuhle značku nijak zatíženej, ale byla pěkná. Jako poradce jsem si vzal do obchodu Mária Císaře. Vybírali jsme ze dvou kusů a Mário mi doporučoval tu druhou, než jsem si vzal. Nicméně mi vyhovuje, snad by mohla bejt trochu tvrdší na moje prsty. Struny používám jedenáctky D'Addario, kombo mám Laney, 60 W. S tím jsem spokojenej, i když by mohlo by mít lepší středy, ne tak úzký. Zatím jsem s tím moc nedělal, možná by to chtělo equalizér. Pak používám foukací harmoniky Lee Oskar, ale to spíš proto, že jsem na jiný dobrý nenanrazil. Dřív jsem měl Hohnerky ProHarp, s těmi jsem byl velmi spokojenej, ale ty se nějak z trhu vytratily.

Co je rozhodující, abys převzal cizí písničku?

Teď už vlastně ani cizí neděláme. Vřešťála beru jako domácího, taky s námi i nějakou dobu hrál. Na programu máme jen Mišíkův Sluneční hrob. O cizí písničky jsme se pokoušeli v začátcích Krausberry. Vyšlo to ale vždycky tak, že pokud jsme se snažili, aby ta cizí písnička byla k poznání, vždycky to dopadlo hrozně. Buď to nemělo náladu, nebo muzikanti to hráli blbě, bez nasazení, zkrátka vždycky to bylo špatný. Tak jsem přišel s jednou fintou, kterou nevím, jestli už někdo přiznal. Na melodii někoho známýho udělám text a muzikantům to přehraju. Oni vůbec nepoznají, že to je třeba od Toma Pettyho, nebo AC/DC, či někoho jinýho, protože jenom tím, že jim to blbě přehraju, protože to líp nesvedu, je ta písnička úplně někde jinde. Teď ještě na zkouškách se to všelijak změní, upraví, aby se to muzikantům dobře hrálo, takže z toho vyyleze úplně jinej tvar a Petty to rozhodně není. Řekne se tady dáme dvě sloky, ne jednu a pak refrén, to sólo změníme a nebude to kytara, ale klávesy, pak se to posadí do jiný toniny a vyjde nám písnička jako řemen. Kdybych ale řekl, že to je od klasika, tak by si nikdo nedovolil na to sahnout.

Kteří výrazní muzikanti s tebou hráli?

To je těžký říct, ale v kapele byla hromada dobrejch muzikantů, třeba Guma Kulhánek a řada dalších. Těžko se mi vycházelo s bubeníkem Štěpánem Smetáčkem, protože byl hodně extravagantní. Ale z mýho pohledu to byl nejlepší muzikant, kterej tam kdy byl. Na vystoupení s ním jsem se vyloženě těšil. On každej koncert něco úžasnýho, nečekanýho, vymyslel. On je geniální a má muziku v genech po dědovi dirigentovi i tátovi a Štěpán hudbu ještě vystudoval. S ním je to těžký proto, že je hodně svůj a protože tomu ještě moc rozumí, tak písnička ho brzy přestane bavit. Buď tedy je otrávenej, protože ví o čem to je a nebo začne dělat něco, aby ho to bavilo a vymejšlí psí kusy a na to jsem se vždycky těšil. Štěpán je moc hodnej kluk, ale velmi zvláštní. My jsme spolu debatovali, snažil jsem se mu pomoct i v mimohudebních problémech, který měl, někdy jsem si připadal jako jeho táta a taky jsem mu říkal Kluku. Pro mě je to největší hudební osobnost s níž jsem se setkal. Např. jsme měli hrát v Lucerna baru a já jsem mu před tím, jen tak s kytarou, zahrál Do nebe a večer už jsme to spolu hráli. Hned měl jasný co a jak. Nebo v písničce Za starejch časů vymyslel, že všechny nástroje zůstávají v závěru na jednom tónu, vymejšlel moc pěkný věci. Byly to s ním dva krásný roky. Odcházel v dobrým, netekla žádná krev. Říkal, že už nemůže, pořád je to to samý, Cdur, Gdur, tři tóniny, nic se neděje. My na to Štěpáne jasně, nedá se nic dělat, jdi do světa. Pak se na čas zase vrátil, zas to bylo dobrý, ale dostal pak znovu toulavou. Štěpán je moc zajímavej člověk. Když měl hrát se svým tátou (dříve Studijní skupina tradičního jazzu Pavla Smetáčka) tak měl z toho hrozný nervy, aby to nezkazil a aby se táta nezlobil. A při tom Štěpán ví o čem to je a těžko ho někdo nachytá na švestkách, že by něco neuměl, nebo byl rytmicky špatnej, protože on je dokonalej bubeník, ale přes to měl ze svýho otce vítr.

Jsou skvělí muzikanti, kteří ale o muzice nedokážou hovořit, protože to co hrají a jak to hrají tak prostě jednou je, není v tom žádnej problém a tudíž není o čem mluvit. Na štěstí jsou i druzí, rovněž výborní muzikanti a ti o hudbě mluvit dokážou velmi zajímavě. O tom, že k těm druhým patří i Martin Kraus, vás snad přesvědčí i tento rozhovor.