Pro všechny zájemce o hru na kytaru je určena kytarová škola, která bude v našem časopise vycházet na pokračování. V jednotlivých lekcích vás postupně zasvětím do všech náležitostí, které se týkají kytary a kytarové hry. V 1. lekci se s kytarou seznámíme z hlediska historického a konstrukčního, ve 2. lekci si objasníme základní předpoklady (držení kytary, technika hry, tvoření tónu) a od 3. lekce začne intenzivní praktická výuka. Věřím ve váš opravdový zájem o kytaru - důležitá bude vaše pracovní vytrvalost s nezbytnou trpělivostí a sebekritikou. Budu rád, když vám moje KYTAROVÁ ŠKOLA pomůže dosáhnout všeho, čeho si s kytarou dosáhnout přejete.
Kytara patří v současné době k nejoblíbenějším hudebním nástrojům. Je tomu tak především pro její příjemný komorní zvuk (zde nemám na mysli elektrofonické kytary), možnost snadného přenášení a široké technické a výrazové možnosti. Kytara je akordický nástroj - umožňuje jednohlasou i vícehlasou hru.
Klasická kytara španělského typu, která se používá pro koncertní hru, je jemný nástroj intimního charakteru. Tóny se na ní vytvářejí drnkáním - úhozy - prstů (nebo plektrem) v tom nejtěsnějším kontaktu se strunami, přičemž hmatník umožňuje získávat další tóny zkracováním chvějné délky struny, a je proto možné při hře vyjádřit i ty nejniternější pocity a nálady.
Kytara je využívána jako nástroj doprovodný i sólový a pro svoji jedinečnou schopnost vyjádření hudebních myšlenek ji stále častěji slýcháme z koncertních pódií.
Od hudebního luku k dnešní kytaře
Za předchůdce všech strunných hudebních nástrojů lze považovat tzv. hudební luk.
Pravěký člověk zjistil, že tenký pruh kůry napnutý mezi dvěma konci ohnutého prutu dovede vydat tón. Na tomto základě vznikl první hudební luk, jehož zdokonalování je počátkem vývoje všech strunných hudebních nástrojů. Z hudebního luku potom vznikaly hudební tyče, na které se napínala jedna nebo více strun z různých materiálů. K tyči se později začala přidávat re- zonanční tělesa pro zesílení a zkvalitnění získaného tónu - přechůdci dnešního korpusu. Byly to duté předměty, nejčastěji tykve a později i různé druhy bubnů zhotovené z kmenů vyschlých stromů. Kombinace tyče s rezonátorem byly základem pro vznik strunných nástrojů kytarového typu.
Další vývoj všech strunných nástrojů byl velmi složitý. Jednotlivé vznikající nástroje se navzájem ovlivňovaly a postupně se vyvíjelo velké množství nástrojových odrůd a variant. Je historicky dokázáno, že drnkací nástroje jsou staršího původu než nástroje smyčcové a byly také častěji používány. V průběhu vývoje docházelo často k přeměnám drnkacích nástrojů na smyčcové (a naopak). Nástroje procházely různými konstrukčními změnami - měnily se tvary korpusů, počty strun a jejich ladění, atd. Pro zesílení zvuku nástrojů se jako nejvhodnější začala uplatňovat tenkostěnná dřevěná rezonanční skříň (korpus). Postupně vzniká na některých strunných nástrojích krk, dochází k upevňování strun ve struníkovém zařízení (vznik kobylky) a k ladění v ladícím zařízení (hlavice s kolíčky). U nástrojů kytarového typu se postupně vyvinul korpus do tvaru široké arabské osmičky. Dvě ploché desky (přední a zadní) korpusu byly spojeny bočními deskami (luby). Krk i korpus byly asi stejně dlouhé a hlavice se mírně zalamovala nazad. Název kytary pochází z arabského kitára a řeckého kithara.
Koncem 18. Století se kytara ve svém vývoji ustálila přibližně do svojí dnešní podoby. Kor-pus získal kru- hový rezonanční otvor a na krku byl hmatník s pražci. Kytara už měla dnešní ladění a počet strun (šest). Později se potom pro ladění začalo používat šroubového mechanismu. Začátkem 19. století zájem o kytaru velmi vzrostl a kytara se stala oblíbeným domácím nástrojem - používala se jako doprovodný nástroj ke zpěvu, uplatňovala se v komorní hře i sólově. Ve druhé polovině 19. století byla kytara částečně nahrazena klavírem, ale od 20. století začíná nový vzestup zájmu o kytaru, který trvá dodnes.
Charakteristika a popis kytary
Kytara patří mezi strunné drnkací nástroje s hmatníkem. U strunných nástrojů vzniká tón rozechvěním struny napjaté mezi dvěma pevnými body (u kytary to jsou nultý pražec a vložka kobylky). V případě drnkacích nástrojů jsou struny rozechvívány drnkáním prsty (nebo plektrem), přičemž hmatník umožňuje získávat další tóny zkracováním chvějné délky struny. Z hlediska akustického patří kytara mezi nástroje s dozní- vajícím tónem.
Kytara má šest strun laděných - E A d g h e1. Notuje se v houslovém klíči a zní o oktávu níže než se píše. Rozsah kytary je E - H2 Vrchní deska je nejdůležitější částí korpusu. Má podstatný vliv na kvalitu zvuku nástroje. Přejímá kobylkou chvění strun a zesiluje jejich zvuk, kterému dává zabarvení, sílu a určuje délku tónu. Vrchní deska musí být zhotovena z kvalitního dřeva hustých, pravidelných a rovných let. Nejlepším ozvučným dřevem je rezonanční smrk - lískovec, někdy se používá také cedr. Ve středu vrchní - rezonanční - desky je ozvučný otvor, jehož velikost, tvar a umístění má důležitý vliv na zvuk nástroje. Zevnitř desky jsou přiklížena ozvučná žebra ze smrkového dřeva, která podporují rezonanční vlastnosti a zvyšují mechanickou pevnost. Žebrování se paprskovitě rozbíhá od zvukového otvoru. Počet žeber je různý. Pro zvýšení pevnosti má vrchní deska ještě dvě nebo i tři příčná žebra.
Spodní deska se vyrábí nejčastěji z palisandru (popř. jiných exotických dřevin - např. mahagonu) nebo z javoru. Má tři, někdy i čtyři příčná žebra.
Luby spojují vrchní a spodní desku. Vyrábějí se ze stejného materiálu jako spodní deska.
Krk kytary slouží jako základna pro hmatník. Krk je vystaven velkému tahu strun a musí být proto zhotoven z jednoho kusu tvrdého rovnoletého dřeva - převážně z mahagonu (pro zvýšení pevnosti se vkližuje po celé délce krku ještě výztuha z ebenu nebo palisandru). Krk je ve spoji s korpusem ukončen patkou. Příčný profil krku má podstatný vliv na pohodlnost a techniku hry levé ruky.
Na krk kytary je přiklížen hmatník, do kterého jsou po celé délce zapuštěny pražce zhotovené z drátů kovových slitin. Hmatník se zhotovuje z jednoho kusu velmi tvrdého dřeva - nejčastěji to bývá eben popř. palisandr. Nultý pražec je nejblíže hlavici nástroje. Je vyroben z velmi tvrdého materiálu (slonová kost) a určuje - spolu s kobylkou výšku strun nad hmatníkem a jejich rozmístění po šířce hmatníku. (Na povrchu má šest zářezů - drážek - pro vedení strun.) Krk kytary je zakončen vsazenou (pod mírným úhlem) hlavicí a tvoří s ní jeden celek. Hlavice slouží k umístění mechaniky. Po-mocí mechaniky se napínají struny. Struna se uváže přes dírku na navíjecí váleček, na který je navíjena přes šroubový převod ladícím kolíčkem.
Velmi důležitou součástí kytary je kobylka, která slouží k uvázání strun na korpus nástroje (struník) a k přenášení chvění strun na vrchní desku (vložka kobylky). Kobylka je pevně přiklížena na vrchní desku kytary a vyrábí se z jednoho kusu tvrdého dřeva - eben, palisandr nebo mahagon. Vyměnitelná vložka kobylky se zhotovuje ze slonoviny a je umístěna v drážce (vzdálenost mezi nultým pražcem a vložkou kobylky se nazývá menzura). Za vložkou kobylky je struník s šesti otvory pro uvázání strun.
Kytara bývá zdobena dřevěným vykládáním (intarzie) okolo zvukového otvoru a po celém obvodu vrchní a spodní desky v místě spojů s luby. Intarzie slouží nejen jako ozdoba, ale i jako výztuha. Zdobení bývá charakteristickým znakem jednotlivých nástrojařů (stejně jako vyřezávaná hlavice). Zdobíse také kobylka, zadní deska, hlavice, atd. Kromě dřeva se používá někdy i perleť.
Povrch - Kytara je povrchově upravena (broušení, tmelení, moření) a nalakována. Z akustického hlediska kvalita laku rozhoduje o tlumení chvění nástroje a tím má velký vliv na výsledný zvuk. Pro kvalitní mistrovské nástroje se používají lihové laky, jejichž základem jsou přírodní pryskyřice.
Pro výrobu levnějších nástrojů se používají méně hodnotné suroviny - korpus je z odýhované překližky, nultý pražec a vložka kobylky z umělé hmoty, používají se nevhodné laky, atd.
Konečný zvuk nástroje je závislý také na strunách. U klasické koncertní to jsou nylonové struny (g, h, e1 - celistvý tažený materiál, E A d - nylonová vlákna opředená drátkem, který je většinou z postříbřené nebo pozlacené mědi), které umožňují i ty nejjemnější odstíny hry a jsou zvukově vyrovnané. Výběr strun - značka záleží na individuálním výběru.
VLADISLAV PETRÁŠEK (nar. 1965)
Je český kytarista a pedagog. Hru na kytaru studoval na Konzervatři v Žilině ve třídě prof. Jána Labanta. Po ukončení studia se dále vzdělával na mistrovských kytarových kurzech u českých i zahraničních předních kytaristů a pedagogů (A. Carlevaro - Uruguay, J. W. Duarte - Anglie, P. Steidl - Holandsko, V. Mikulka - Francie, Š. Rak, V. Bláha atd.)
Od roku 1991 vyučuje hru na kytaru na Lidové konzervatoři v Ostravě a věnuje se koncertní činnosti sólové, nebo komorní (kytara + housle, příčná nebo zobcová flétna a další). Na svých koncertech uvádí vedle původních kytarových skladeb i vlastní transkripce (B. Barták, L. Janáček, J. S. Bach a další). Těžiště jeho pedagogické práce je ve výuce hry na základě přirozených pohybů.
V roce 1996 založil festival Dny klasické kytary na hradě Hukvaldy.