V našem seriálu jsme si již povídali o legendách Black Sabbath a Led Zeppelin. Aby byla ovšem tzv. „svatá hardrocková trojice" úplná, nezbývá než se vydat po stopách ještě jednoho hudebně značně vlivného uskupení…
Jestliže jsem v úvodu článku o Black Sabbath psal, že některá období této skupiny byla poněkud složitější či málo přehledná, u Deep Purple platí totéž a ještě ve větší míře. Také v této kapele se totiž vystřídalo mnoho muzikantů a ti, kteří odešli nebo byli přímo vyhozeni, založili velmi úspěšné projekty. Nicméně snad všeobecně platí, že nejsilnější sestava, ve které měli Deep Purple největší vliv, obsahuje jména Ian Gillan, Ritchie Blackmore, Jon Lord, Roger Glover a Ian Paice...
Úplný začátek vzniku skupiny sahá až do února 1968, kdy se Tony Edwards, jinak majitel textilní společnosti, rozhodl založit hudební skupinu, kterou by řídil a financoval. Svou vizi představil tehdy populárnímu bubeníkovi jménem Chris Curtis (skupina Searchers). Ten byl tímto nápadem nadšen a v koutku duše chtěl nějaké kapele šéfovat. Osud tomu chtěl a Curtis se nastěhoval do bytu jistého Jona Lorda, který měl slušné renomé jako klávesista. Jon Douglas Lord (1941) se původně chtěl stát hercem, dokonce herectví studoval, ale jak později říkal: „Víte, kritici o mě psali dobře a skutečně jsem se dostal tak daleko, že jsem hrál Hamleta. Jenže kritika pro mě měla hodnocení jako „jen krůček od výborného výkonu", a to mi nestačilo. Pro mě je velmi těžké potlačit vlastní pocity a převzít pocity jiných – to by bylo vždy překážkou, abych se stal dobrým hercem, jakým jsem chtěl být." Nakonec tedy zakotvil u hudby. Společně s bratrem Ronnieho Wooda (Faces, Jeff Beck Group a samozřejmě Rolling Stones), Artem měli skupinu Artwoods. Měl ovšem také nabídky od takových hvězd jako byli Animals nebo Them, ale pořád to nebylo ono. Lord k tomu říká: „Sice se pořád nic nedělo, ale byl jsem pevně rozhodnut, že budu muzikant a trpělivě jsem čekal. Mezitím jsem pilně cvičil... Pak přišla nabídka od Curtise..." Lord byl tedy Curtisem a Edwardsem osloven a nabídku přijal.
Dalším významným okamžikem bylo přijetí kytaristy. Tím se stal Richard Hugh Blackmore (1945) čili náš známý Ritchie Blackmore. Ritchie, než nastoupil do projektu Edwardse a Curtise, měl také celkem známé jméno. Hrál například v kapele krále hororového rocku Davidem Sutchetem (Screaming Lord Sutch and Savages). Jejich vystoupení bylo na tu dobu (1962) velmi originální – Sutcheta přivezli na pódium v rakvi a ostatní členové hráli v bederních rouškách – byla to pro Ritchieho výborná jevištní škola, která se mu později velmi hodila. Další kapelou, která postrčila Blackmora dál, byla Outlaws, která se občas podílela na nahrávkách producenta Joe Meeka. Joe Meek byl britským Philem Spectorem a oba byli průkopníky zvukových nahrávek zvaných „Wall of Sound", tj. vrstvení nástrojů včetně použití spousty efektů ad absurdum.
Lord i Blackmore si padli okamžitě do noty. Po několika personálních změnách se nakonec ustálila sestava: Ritchie Blackmore, Jon Lord, Nick Simper (basa) a Bobby Woodman (bicí). Chyběl jen zpěv a název kapely. Seskupení chtělo nejdříve nalézt zpěv a teprve podle něj jméno kapely vymyslet. Pokud jsou legendy, keré se k této historií vážou, pravdivé, tak prý zašli na koncert Jeffa Becka (mimochodem velký vzor Blackmora), aby si poslechli Roda Stewarta. Žádný velký dojem to na ně však neudělalo! :o)
Simper prý ale slyšel někde „jednoho zpěváka" a kontaktoval ho. Onen zpěvák však odmítl, neboť si myslel, že jeho kapela Epizode Six bude mnohem úspěšnější. Byl to „jistý" Ian Gillan...
Kapelu nakonec svými schopnostmi přesvědčil Rod Evans, který nejenže uměl zpívat a měl hudební nápady, ale také bez skrupulí kapele řekl, že jeho bývalý bubeník je mnohem lepší než Woodman. Blackmore tohoto bubeníka znal také, a tak byl Woodman bez milosti vyhozen. Na jeho místo nastoupil Ian Anderson Paice (1948). Základní sestava tedy byla vytvořena. Nejdříve dostala název Roundabout (mimochodem skvělý song kapely Yes), aby se nakonec hoši podle písně Niny Tempo od April Stevens (což byla nejoblíbenější píseň Ritchieho babičky) přejmenovali na Deep Purple.
Deep Purple začali pilně secvičovat materiál a Jon Lord projevil přání, jestli by nemohli mít v kapele Hammondovy klávesy, které viděl v kapele Vanilla Fudge. Edwards tedy pro Lorda jedny koupil. Nyní uvidíte, jak moc Edwards kapele věřil: Bez žádných připomínek pořídil hammondky v ceně 7000 liber!
V roce 1968 vychází první album Deep Purple SHADES OF DEEP PURPLE. Bylo natočeno za 18 hodin na čtyřstopém nahrávacím zařízení. Asi nejznámější skladbou se stal singl Hush, který se dostal na čtvrté místo prestižního žebříčku singlů Billboard Hot 100 (sestavuje se již od roku 1941). Ačkoliv jde o počátky Deep Purple, je již na těchto materiálech slyšet dominance Lorda a Blackmora. Nezaostávají ani typické jazz-rockové bicí Paiceho. Tedy… vesměs typické poznávací znaky pozdějších Deep Purple. Zajímavostí (v kontextu pozdějších alb a hlavně „zúčastněných" pěveckých osobností) je zpěv a projev Evanse. Je velmi uhlazený, jemnější a dává prostor pro sborový zpěv. To je výborně slyšet nejen v Hush, ale i ve velmi zajímavé předělávce (dnes se říká coververze) od Beatles (Help). Další perličkou je zařazení skladby Hey Joe, kterou nejvíce proslavil Jimi Hendrix, ale hráli ji i Led Zeppelin. Oproti těmto zmíněným verzím je Hey Joe od Deep Purple více postavená na kontrastu kláves a kytary a jsou v ní použity španělské motivy v duchu flamencových stupnic. Jakmile se však začne zpívat, jde již o „klasický" song Hey Joe. Předzvěst budoucích časů představuje skladba Mandrake Root, kde můžeme slyšet první zárodky improvizace na „fleku". Ritchie k prvnímu albu poznamenal: „Z našich alb jsem byl většinou zklamaný. Tohle však bylo docela dobrým pokusem na to, že bylo první. Lidé však vždycky říkali, to nejste vy!" Lord ještě dodal: „První album Deep Purple obsahovalo rozvláčné, dlouhé a klasické úvody, které trčely ven jako bolavý palec".
Deep Purple odehráli svůj první koncert v Anglii 3. srpna 1968 v Red Lion ve Warringtonu. Jejich živě hrané skladby byly vždy a vždy asi i budou naprosto diametrálně odlišné od studiových verzí. Je to dáno zejména tím, že Ritchie Blackmore nesnáší přesné kopírování nejen jiných lidí, ale i sebe sama. Rád si hraje s motivy, improvizuje na místě - to vše s ohromující virtuozitou a feelingem. Ano, už jen tím je zvláštní, jedinečný. Svým výkonem potom strhne i ostatní a donutí je pracovat ne na 100%, ale na mnohem víc. O Ritchiem je známo, že je nekompromisní a nic neodpouští. Vlastně za to ani nemůže, očekává jen to, co dělá on sám... Když jsme to tak trochu nakousli, musím uvést, že Deep Purple byla oproti dalším dvěma kapelám tzv. hard rockové trojice (Led Zeppelin a Black Sabbath) instrumentálně obrovsky na výši. Její členové však neměli „štěstí" nebo trpělivost srůst mezi sebou a díky tomu se stát stálicí takových rozměrů, jako se stali Led Zeppelin a Black Sabbath. Kapela pilně vystupovala a pomalu chystala další materiál pro nové album. To vyšlo v roce 1969 pod názvem THE BOOK OF TALIESYN. Hned obal dává tušit, že se posunuli opět někam jinam, do vod lehké psychedelie. Obal evokuje legendy o králi Artušovi a jeho bájném hradu Camelot. Zvuk byl mnohem lepší než v předchozím případě, sami členové však z tohoto alba nebyli nějak zvlášť nadšeni. Lord: „Naše druhé album bylo jedno z nejzmatenějších, jaké jsem během svého života slyšel. Chtěli jsme být progresivní skupinou, jenže jsme nevěděli, jak na to." Ze skladeb asi nejvíce vyčnívají Kentucky Woman, Shield a Anthem. Poslední jmenovaná byla další malou předzvěstí toho, co mělo přijít – velký vliv klasiky, střídání nálad a v neposlední řadě také sehranost a souznění Lorda s Blackmorem. I na tomto albu je jedna coververze - a znovu od Beatles (skladba We Can Work It Out).
Deep Purple vyrazili na rozlučkové turné Cream jako jejich předkapela, ale vydrželi pouze tři koncerty. Kvas uvnitř skupiny se mírně řečeno rozbujel. Navíc měli dle smlouvy natočit ještě jedno album. Trio Ritchie, Lord a Paice chtělo kráčet „tvrdší" cestou, ustoupit z psychedeliky a směřovat více k rock‘n’rollu (včetně pódiové stylizace). To se ovšem příliš neslučovalo s názory Evanse a Simpera. Trio navíc jasně cítilo, že Evans není frontman, kterého potřebují. Všichni tři si také byli vědomi toho, že má velké limity v pěveckém rozsahu a na koncertech zpívá občas falešně. Simper měl zase problémy udržet tempo s Paicem, který si rád hraje s jazz rockovými rytmy, ale zároveň je razantní „zabiják".
V této situaci se poprvé setkáváme s tím, jak Deep Purple „řeší" své problémy. Jakoby se nic nedělo, jdou do nahrávacího studia natočit nové album, ale mezitím hledají náhradu. Nic netušící Evans a Simper poctivě docházejí do studia a snaží se tu odevzdat maximum. Zde se ukazuje další pro Deep Purple typický rys – v napjaté atmosféře tvoří nejlepší věci. Ve stejném roce, jako vyšel Book of Taliesyn, (tentokrát na podzim) vychází třetí, eponymní album DEEP PURPLE. Kapela zde opravdu znatelně přitvrzuje a například skladba Blind zní chvílemi jako budoucí songy. Trio Blackmore, Lord a Paice evidentně „kašle" na „limity" dalších dvou a začíná „vystrkovat" drápky. Obzvlášť je to slyšet ve skladbách April a Why Didn’t Rosemary, kdy Evans slyšitelně nestíhá a Simper působí v kontextu Paiceho bicích dost bezradně. Dopadlo to, jak muselo – Evans a Simper u Deep Purple skončili hned po nahrání nového alba. V případě Evanse zatím nedošlo k nějakým problémům (o tom ještě později), ale zato Simper to vůbec nevzal lehce a začal se s kapelou soudit. Nakonec se dohodli na jednorázovém vyplacení odškodného výměnou za to, že se navždy vzdá autorských honorářů. Toto rozhodnutí mu vzhledem k pozdějším úspěchům Deep Purple a opětovnému prodeji kompletního katalogu skupiny určitě vzalo navždy lehký spánek. Svá práva totiž prodal za směšných dvanáct tisíc liber...
Přestože Deep Purple nahrávali nové album, poohlíželi se přitom po novém zpěvákovi. Na doporučení Micka Underwooda oslovili znovu zpěváka kapely Epizode Six Iana Gillana (1945). Ten místo „konečně" přijal a tím změnil historii rocku či rockového zpívání. Gillan po svém působení v různých seskupeních nakonec skončil ve zmíněných Epizode Six, kde vytvořil s baskytaristou Rogerem Davidem Gloverem skladatelské duo, které s malými přestávkami funguje dodnes. Nechme promluvit Lorda: „Šli jsme se s Ritchiem podívat na vystoupení Epizode Six a Iana jsme na místě přetáhli... Pak Ian přemluvil Rogera, jestli by mu pro Deep Purple nepomohl napsat nějaké songy. Když jsme slyšeli, jak spolu fungují – oba měli takovou úžasnou afinitu k tomu, co jsme chtěli dělat, a když se k nám přidali, šla skupina úžasně nahoru. Nikdy jsem takový pocit nezažil. Chodili jsme jako náměsíční a jen se přihlouple usmívali." A ještě reakce Blackmora: „Ian je lepší než ten předchozí zpěvák a Roger má víc nápadů než baskytarista, kterého jsme měli dřív. Ian navíc vypadal jako Jim Morrison, tak jsme si řekli, že ho berem." Oba noví muzikanti ještě museli projít „zkouškou" - nahrát jednu skladbu, kterou v ten samý den nahrávali Evans i Simper. Šlo o skladbu Hallelujah (I Am The Preacher). Oba podali přesvědčivý výkon, ale ani jeden prý nebyl ze skladby nijak zvlášť nadšen a tak druhý den přinesli na zkoušku skladbu Speed King. Tato skladba zvěstovala nový začátek Deep Purple... Předtím však skupina natočila speciální projekt, který bychom měli zmínit, i když nepatří do klasického katalogu Deep Purple. Tento projekt vyšel pod názvem CONCERTO FOR GROUP AND ORCHESTRA a zrodil se v hlavě Jona Lorda, který měl a má pro klasickou/vážnou muziku velkou slabost. Management nejen že souhlasil, ale také promptně zarezervoval dny v Royal Albert Hall s orchestrem Royal Philharmonic Orchestra. Toto dílo je skvělou ukázkou křížení vážné hudby a rockového drivu. V podání těchto výborných muzikantů je tento počin jednou z mála dobře provedených fůzí... Byl zde ovšem problém se synchronizací „normálních" koncertů a navíc skupina nahrávala písně na nové album... Nakonec vše dobře dopadlo a Concerto... mělo obrovský úspěch nejen u kritiků, ale i u fanoušků. Nedávno (2002) vyšel záznam na DVD, kde jsou, myslím, výše napsaná slova potvrzena...
Povzbuzeni tímto úspěchem (i když někteří členové prý byli tenkrát hrubě proti) vchází Deep Purple v září 1969 do několika nahrávacích studií (De Lane Lea, Abbey Road a IBC), kde pilně pracují na materiálu pro nové, tentokrát „klasické", album. Nová sestava - Ian Gillan, Ritchie Blackmore, Jon Lord, Roger Glover a Ian Paice (jinak označovaná jako Mark II; sestavy v Deep Purple mají pro snažší přehlednost označení Mark I, II, III atd.) - si skvěle sedla a materiálu prý bylo na dvě alba. Nakonec v roce 1970 vychází nový počin pod názvem IN ROCK a je to velmi výrazný milník ve světě rockové hudby. Společně s prvními deskami Led Zeppelin a Black Sabbath tvoří základní kámen hard rockové muziky. Z celého alba doslova prýští entuziasmus a chuť experimentovat, a to nemluvíme o neuvěřitelných muzikantských výkonech! Při poslechu songů jako Speed King, Into The Fire, Living Wreck nebo (singlu) Black Night si můžeme nechat slastně kapat medíček do pusinek…
To pravé si ale rozebereme nyní! Znalci samozřejmě vědí, že na tomto albu je také skladba Child In Time, která je pravým diamantem mezi rockovými skladbami. Píseň dlouhá přes deset minut oplývá geniální souhrou pánů Lorda i Blackmora. Rytmika si nádherně hraje s dynamikou a samostatnou kapitolou je neskutečný zpěv Gillana! To, co ve skladbě předvádí, je na hranici pěveckých možností. A pozor, nemluvíme o nějakém „bezduchém" falsetovém ječení (ať se metalovo-speedoví pěvci zlobí, jak chtějí), ale o expresivním a magickém vokálu. Na začátku skladby, jejíž text je plný abstraktních obrazů, Gillan používá velký pěvecký rejstřík. Plynule přechází z falsetu do plného hlasu a zpět. Celkově jeho zpěv ve slokách balancuje na hranici rockového zpěvu a muzikálu... Poté začne svůj zpěv spontánně gradovat; nejdříve o velkou tercii a pak o další kvartu! Společně se zpěvem poté vrcholí celá skladba, a to jak excelentní rytmikou, tak neskutečnou souhrou kláves a kytary (ta arpeggia na A moll ve směru dolů jsou opravdu úchvatná)! Píseň se poté vrací jakoby zpět a utvoří další kolečko, které ještě více dynamicky stoupá, aby „vyvrcholilo" v absolutní výbuch atomové bomby... Na In Rock jsou všechny písně dotažené do naprosté dokonalosti a všichni členové Deep Purple, kteří se na tomto albu podíleli, shodně dosud říkají, že jde o jejich nejlepší album... Hezky to vyjádřil Ian Paice: „Každá ze skladeb je tady silným vyjádřením něčeho, ať už v textech – proti drogám – nebo v hudbě, která je jako sdělení o virtuozitě členů kapely. Ve velice krátkém rozmezí, během tří nebo možná čtyř týdnů, jsme přišli na to, že všechno je možné... Všechno pochází z nás. Nemuseli jsme se dívat kolem, a to bylo a je skutečně vzrušující."
Tímto se prozatím rozloučíme a necháme si další alba a vůbec život Deep Purple na další díly... Jako nedílnou součástí našeho seriálu Od blues ke hvězdám je „porcička" tabulaturových ukázek. Připravil jsem pro vás skladbu Black Night,ona arpeggia A moll ze skladby Child In Time a fragment z písně Speed King... Příště se můžete těšit na alba nebo skladby jako Fireball, Machine Head (ano, slavný Smoke On The Water), na další sestavu Deep Purple, která přidala muzikantskému světu jména David Coverdale, Glenn Hughes nebo Tommy Bolin, a také na alba jako Burn, Stormbringer nebo Come Taste The Band…
