Steve Morse

Profil
Autor: 

Dnes se pokusíme o stručné přiblížení či shrnutí kariéry dalšího sportovce, vegetariána a ke všemu i pilota. Malou třešničkou na dortu pak pro některé z vás může být to, že čas od času si najde chvíli i k tomu, aby vzal do ruky kytaru – a nehraje špatně.

Opět máme před sebou v jistém smyslu oběť svých vlastních kvalit, neboť ještě stále na prstech jedné ruky bychom spočetli léta, před nimiž byl tento skvělý kytarista znám spíše v přece jen omezených kruzích aktivních muzikantů a fajnšmekrů. Jeho oblíbenost se odrazila např. i ve výročních žebříčcích známých zaoceánských časopisů, kde také pravidelně uplatňoval své pedagogické sklony.

Zlom nastává ve chvíli, kdy v polovině 90. let z Deep Purple definitivně odchází Blackmore. Ale to už je trochu obehraná písnička – slavný Joe Satriani se blýskne pouze při dokončení tehdejšího turné a kapela je postavena před nelehký úkol. Deep Purple to zdaleka zabalit nechtěli, a stálého kytaristu, který by zapadl do zaběhnuté a dlouhá léta více či méně fungující kapely aby jeden pohledal. Ve Stevu Morseovi se však nezmýlili o tom svědčí i nadále trvající angažmá a alba, jimiž Deep Purple vyvrátili všechny pochybnosti o tom, zda dnes ještě mají co říci. Skutečně ne každý může hrát v kapele jakou jsou právě Deep Purple a přitom ještě po těch letech, co se kapela na scéně pohybuje, dokázat posunout jejich sound dál v tom nejlepším možném smyslu slova, jaký si jen můžeme představit.

Také není mnoho kytaristů, kteří vzdávají svým vzorům hold tak originálním způsobem, jakým to nedávno učinil právě Steve Morse. A konečně třeba to, že i se zlomeným zápěstím (k němuž přišel při skejtování se svými dětmi) vyrazil v srpnu na turné, na němž vystupuje hned se 2 kapelami, vás zajisté nenechá na pochybách, že máme před sebou nepochybně výjimečnou osobnost. Pro pořádek dodejme, že těmi 2 kapelami jsou už takřka legendární Dixie Dregs a Steve Morse Band. Už z výše uvedeného je patrné, že ne náhodou je Steve Morse považován za jednoho z nejvytíženějších kytaristů v hudebním byznysu. Narodil v roce 1954, do kytar začal dělat někdy kolem roku 1966. Pokusíme se přiblížit si jeho aktivity pokud možno přehledným způsobem, vezmeme to proto po jednotlivých seskupeních, s nimiž má co do činění.

Dixie Dregs/Dregs

Tato kapela již existuje drahnou řádku let, proto není od věci přiznat jí (jakož i ostatním kapelám, v nichž Morse působil a působí) statut legendy. Úplně první Stevova kapela ze školních let se jmenovala Dixie Grits, už tady se potkal s basákem Andym Westem a s ním poté pokračuje v The Dixie Dregs. V Miami při studiu na tamní univerzitě potkali bubeníka Roda Morgensteina a houslistu Allana Sloana – tím byl základ kapely položen. Vynikající instrumentální schopnosti jednotlivých zúčastněných, jakož i množství různých vlivů od jižanského rocku, country, bluesgrass, klasiky i jazzu a jazzrocku (od Allman Brothers po Mahavishnu Orchestra) daly vzniknout bezesporu originální hudební míchanici.

Svůj kántryfikovaný jižanský rock zachytili na hudební nosič poprvé v roce 1976 pod názvem The Great Spectacular ještě ve vlastním nákladu. Teprve pak přichází smlouva a následujících 5 alb nahrávají v nezměněné sestavě. Výjimkou je pouze post klávesisty, kde se vystřídalo několik hráčů. Po prvních 3 albech (Free Fall, What If, Night Of The Living Dregs) zjednodušují při podpisu nové nahrávací smlouvy název na The Dregs. Po nahrávkách Dregs Of The Earth a Unsung Heroes odchází s 6. deskou Industry Standard (1982) houslista Sloan, nováčkem se stal Mark O_Connor. Kapela však podléhá rostoucímu tlaku na prodejnost desek (ústupkem bylo už např. zařazování zpívaných věcí) a rozpadá se.

K oživení dochází v roce 1992, v původní sestavě, ovšem s basákem Davem LaRuem působícím ve Steve Morse Bandu a klávesmanem T-Lavitzem. Z absolvovaného turné pochází záznam Brin _em Back Alive a teprve o 2 roky později se konečně vrací naplno se studiovkou Full Circle -- na housle hraje Jerry Goodman (Mahivishnu Orchestra). Výčet uzavírá živá studiový živák King Biscuit Flower Hour a živák California Screamin.

Steve Morse Band

Pro sólovou dráhu se Morse rozhodnul po rozchodu Dregs v roce 1982. Jediným, kdo se z kapely nadále aktivně věnoval hudbě byl bicmen Rod Morgenstein, který tak byl ihned k dispozici pro sestavení Steve Morse Bandu. První sólovka The Introduction je považována za jednu z nejlepších nahrávek, kterou kdy Morse stvořil. Po následující Stand Up jde však SM Band na čas k ledu – Morgenstein odchází k Winger, zatímco Morse vypomáhá u zmrtvýchvstalců Kansas. To trvá do roku 1989, což je období 2 alb (Power, In The Spirit Of Things).

Zní to u muzikanta trochu neobvykle, ale velkou vášní Steva Morseho je létání. A co že má společného létání s hraním na kytaru? „Obojí je směsicí soustředění a emocí." Za důležité považuje, aby vždy dělal to, co ho baví. V době, kdy ukončil turné s Kansas a jeho ekonomická situace nebyla uspokojivá, nečinilo mu žádný problém vrátit se z pódií do pracovního procesu a 6 měsíců se živil a podporoval rodinu jako profesionální pilot. Posléze zjistil, že nic nejde dělat polovičatě. Naštěstí hudba, které se i v té době nadále ve volných chvílích věnoval, definitivně zvítězila – což ovšem neznamená, že by letadlo hodil do šrotu nebo do žita. Na své farmě má malé letiště a každý den si zalétá. Když jsme tedy nakousli mimohudební aktivity, tak kromě destrukce vlastního těla na skateboardu, se spolu se svým synem věnuje ještě militantnímu sportu jménem Tae-Kwon-Do, takového taťku aby člověk pohledal.

Ale neodbíhejme od tématu – v roce 1989 obnovuje sestavu SM Bandu, novými spoluhráči se stávají (a jsou jimi dodnes) Dave LaRue a Van Romaine. V roce 1989 vzniká studiovka High Tension Wires, po níž následují Southern Steel, Coast To Coast, Structural Damage a dosud poslední StressFest z roku 1996. I přesto, že nahrávky už nejsou tak stylově roztříštěné (pokud se to tak dá říci v dobrém slova smyslu) jako u Dixie Dregs, rozhodně neztrácejí na zajímavosti.

Deep Purple

Naprosto nezištně se jednou Steva jeho manažer zeptal, co si myslí o Deep Purple. „Kdybych o nich v tu chvíli neřekl nic dobrého, ani by se nezmínil proč se vlastně ptá." Myslel si totiž, že Steva by něco takového ani nezajímalo (vzhledem ke stylům, které hraje). Jeho nejdříve napadlo, že nahrávací společnost bude chtít, aby udělal nějaký cover a řekl něco jako: „Líbí se mi, jsou prima. Proč?" Načež mu bylo sděleno, že se DP rozhlíží po stálém členovi. Steve se nejdříve zeptal, jestli jej někdy slyšeli hrát – docela logická otázka, jestliže si poslechnete některé z Morseho alb a porovnáte je s Párply. Slyšeli. V první řadě nestály o někoho, kdo se bude snažit napodobit tak originálního kytaristu, jakým byl, tedy vlastně je Richie Blackmore.

Potkali se, potřásli si rukama a za 48 hodin letěli do Mexika odehrát koncert. Ve zkoušce obstál na jedničku a tak skutečně Richieho (díky němuž např. ve své hře uplatňuje silné, výrazné a rychlé vibrato) nahradil. Zbytek už by se dle jeho nejrůznějších komentářů dal shrnout zhruba jako kopec srandy, bezva jamování a hraní se supr muzikanty. Jinak celkem pochopitelně oba kytaristé na adresu toho druhého mluví vždy v dobrém. Pro Morseho je Blackmore legenda a jeden ze idolů. A Richie? O Satrianim řekl, že je perfektní kytarista, ale „něco tomu chybí, příliš kontroluje svoji hru" – nebo něco v tom smyslu. Kdežto Steve Morse, to je jiná! Velmi kladně se vyjadřuje o Dixie Dregs – slyšel je poprvé v roce 1981 a byla to jedna z takových těch chvil, jakým se asi žádný hudebník čas od času nevyhne… Inu, však to sami jistě znáte, tu depresi, když slyšíte někoho zahrát šílené country, líbí se vám, ale v paži to nemáte. Richie se prý tehdy musel dokonce i lehce opít – ovšem on má naštěstí své vlastní a nesporné kvality.

Příchod Steva Morseho jakoby DP vlil do žil novou krev a na zatím 2 studiových albech je to po letech stagnace více než znát. Nejenže výborně zapadnul svým hraním do celkového výrazu kapely, ale dokázal její už zaběhnutý a typický zvuk ještě obohatit. Mimo jiné např. i příjemnými akustickými pasážemi a intry. Perpendicular spatřil světlo světa v roce 1996, Abandon 2 roky na to. K tomu je nutné přičíst živé nahrávky a rovněž nahrávku se symfonickým orchestrem (kompozice Jona Lorda). Nyní se už pomalu připravují věci na novou studiovku.

Ke kořenům po svém

Zmínili jsme vzory a kořeny. O tom, které osobnosti to jsou, už nemůže být nejmenších pochyb, neboť Steve Morse své idoly vyjmenoval nedávno sám a jednoznačně. A je třeba zdůraznit, že tak učinil způsobem velmi svébytným. O letošních prázdninách se na pultech obchodů objevilo jeho čistě sólové album s názvem Major Impacts, na němž svým dávným vzorům vzdává poctu. To dnes dělají sice mnozí, ale v tomto případě se kupodivu nejedná o obyčejné coververze. Deska je poskládána ze skladeb, které pocházejí z pera (či snad z trsátka) samotného Steva Morseho, který se při jejich kompozici nechal svými oblíbenci „pouze" inspirovat. Už z toho lze vytušit, že je možné očekávat výsledek mnohem zajímavější, než by tomu bylo u převzatých věcí, i když třeba zahraných po svém. Každý song se nese v určitém stylu, zřetelně poznamenán náladou původního zdroje inspirace, přičemž ale nelze nepoznat, že autorem a interpretem je právě Morse. Jestliže si album pustíte bez nahlédnutí do bookletu (jelikož už samotné názvy skladeb občas zřetelně naznačují do jakých vod se kytarista pouští), záhy zjistíte, že jednotlivé pecky opravdu nenásilně evokují tu kterou skladbu či kytaristu, jež Morse zařadil mezi vyvolené. Proto se raději vyhneme jmenování a ponecháme případnému posluchači prostor pro jeho představivost. Abychom však zmíněné vzory nenechali zcela stranou, uveďme alespoň několik jmen (která koneckonců zajisté nikoho nepřekvapí) – tedy např. Jeff Beck, Jimi Page/Led Zeppelin, Jimi Hendrix, Roling Stones, Beatles, Clapton…

I samotný přístup k nahrávání byl poněkud jiný – jde skutečně o čistě sólový projekt, kdy spoluhráči ze SM Bandu tentokrát do výsledku takříkajíc „neměli co kecat" a vlastně jen nahradili automaty, které Steve použil na demu.

Je dokonce možné, že na myšlenku tohoto alba v budoucnu naváže a zaměří se na některé další oblíbence, mezi něž patří na prvním místě Pat Metheny, s nímž se seznámil už při studiu kytary v Miami, nebo Ted Nugent. Z budoucích projektů se snad kromě nové nahrávky Deep Purple dočkáme i společného projektu s Johnem Petruccim (Dream Theater), který Steva Morseho uvádí jako svůj velký vzor, ale respektem se netají ani Morse vůči němu. Zatím je však dokončení ve hvězdách, protože oba kytaristé jsou dosti vytížení.

Hardware

Tak už to nějak dorazíme – zapomněli jsme snad jen na kytary. V první řadě jej dnes můžete vidět s modrým signature modelem firmy Ernie Ball/Music Man. Je osazen 4 snímači Di Marzio – u krku a u kobylky signature humbuckingy a mezi nima 2 singly (jeden šikmo, druhý rovně). Zvláštní, ale nikoliv netypické osazení, alespoň pro Steva Morseho. Stejné totiž používal i na své původní staré „rokenrollové" kytaře (ovšem jiné byly typy snímačů, tj. singly Fender, humbuckingy Gibson a DiMarzio). Zajímavé bylo i to, že tato stará kytara byla postavena z těla Telecastera a krku ze Strata. Svoji signature kytaru též využil při nahrávání Major Impacts, nepracoval tedy stylem „takže Jimmy Page: teď použiju Telecastera na beglajt a Les Paula na sólo, abych zněl jako on". Mezi akustickými kytarami vítězí už dlouhou dobu Peavey. Kdysi používal např. i Ovation a 12ku od Fendera. Struny natahuje od tloušťky .010 po .042.

Mezi efekty neopomeňme Lexicon PCM 41, PCM 42, PCM 80, Eventide 3000 a také Digitech 2101, nyní už spíše 2112. Experimentoval též s kytarovými syntezátory od Rolandů za použití MIDI převodníku GK-2. Na šňůrách s Deep Purple používá hlavy Peavey 5150 s modifikovanými boxy a mimoto byste u něj našli např. hlavy Peavey VTM nebo hlavy Ampeg V4, Trace Elliot, Carvin a Marshall. K tomu všemu ještě všelijaké kabely a pedály (pro volume a kvákání) Ernie Ball. Oblíbenou značku letadel se nám zjistit nepovedlo, tak raději hrajte na kytaru.

Chcete-li se vzdělávat na Internetu, v první řadě je třeba zmínit oficiální stránku www.stevemorse.com, pak samozřejmě Web Deep Purple, což je na adrese www.deep-purple.com. Z tributních stránek fanouškovských se jako jednoznačně nejpropracovanější jeví members.tripod.com/~godsize1/frames.htm. Zajímají-li vás kompletní diskografie včetně živých záznamů, sestavy na jednotlivých albech či snad nějaká ta tabulatura, šup na Internet.