„To byla Čína“

Music China 2005 - takový malý výlet

Dny 19. - 22. října minulého roku byly vyhrazeny pro čtvrtý ročník hudební veletrhu Music China v Shanghai. Veletrh organizuje nám velmi známé Musikmesse Frankfurt v novém expocentru SINEC. Rád se s vámi podělím o několik dojmů a doufám, že není od věci i trochu provést naše čtenáře mým malým výletem., protože si myslím že veletrhů je okolo nás spousta, ale do Asie se nedostaneme každý den.

Před cestou se ve mně probouzely určité obavy a nejistoty z toho, do čeho vůbec jdu, co mě zde čeká, co bude můj mlsný žaludek jíst, jak se domluvím, a jak vůbec celý týden přežiju. Pro někoho zajisté směšné problémy, jednalo se ale o mou první cestu do Asie, budiž mi toto tedy omluvou. Po několika radách se nechávám očkovat snad proti všemu možnému i nemožnému (padlo na to, počítám, půl výplaty) a připravuji se na „dietní" týden. Já, coby „pozřívač" ponejvíce drůbežího masa, jsem měl tedy dilema, jak se vyhnout ptačí chřipce, která se stává pomalu i naší součástí a současně nezhynout hlady. Samozřejmě všechny mé obavy se nakonec ukázaly lichými a dnes se tomu jen směji.

Cesta začala v neděli 16. října minulého roku, kdy jsem se se svým doprovodem dostavil v odpoledních hodinách do kanceláře společnosti Lufthansa na pražkém letišti, kde jsem si měl vyzvednout letenku. Nahlásím své příjmení a čekám - slečna si něco mumlá po „vousy" a nakonec mi sdělí: „Vy zde ale žádnou rezervaci nemáte"! Pokouší se znova zadávat mé jméno a výsledný verdikt je opět stejný. „Co mám dělat", ptám se? Je mi nabídnutý jiný let, což samozřejmě není akceptovatelné, protože nestíhám spoj z Mnichova do Shanghai nebo si koupit poslední volnou letenku první třídou za sympatických 28 000,- Kč. Vyjdu tedy ven a sdělím svým příbuzným, že se s nimi zřejmě vracím zpět, ale v tu chvíli mě napadá spásná myšlenka, že mám někde ve svém kufru kopii rezervačního mailu. Hrdě se ženu zpět a podávám slečně papír s číslem rezervace. „Ano, je to v pořádku", slyším milá slova. Oddechnu si, a dostává se mě vysvětlení, že při rezervaci v Německu bylo přehozeno mé příjmení za jméno a systém standardně vyhledává letenky dle příjmení a ne jména.

V klidu tedy absolvuji přibližně 45minutový let menším vrtulovým letadlem do Mnichova.

Zde se přesunuji mezi terminály a po hodině čekání nastupuji do novotou vyhlížejícího Airbusu. Let trvá něco přes 11 hodin, snažím se usnout, to se mi však nedaří a tak si čas vyplňuji čtením právě vyšlého Music Store a poslechem muziky. Přes několik turbulencí, které mě osobně nijak nevadí, byl let příjemný. Několik minut před přistáním jsme letuškou vyzváni k vyplnění formuláře pro vstup do Číny a jelikož některým „nesmyslným" dotazům nerozumím požádám o pomoc svého spolusedícího. Vzápětí oba zjišťujeme, že jsme ubytováni ve stejném hotelu a navíc kolegové - Jaap píše pro jeden holandský hudební časopis.

Vstup na čínské území byl i přes několikeré „strašení“ mých přátel, kteří již Čínu navštívili, kupodivu bezproblémový (realitou jsou všudypřítomní policisté shlížející si vás od hlavy až k patě), a ani později při našem pobytu nedocházelo k žádným „střetům".

Na letišti jsme byli vyzvednuti personálem hotelu, a zde poznávám další „přátele" z celé Evropy, převážně tedy Němce, kteří, tak jako já, hodlají navštívit hudební veletrh. Už při nastoupení do mikrobusu ucítím obvyklou „vůni“, nad kterou, když přijde nějaká zásilka katalogů či zboží z Číny, ohrnují mí kolegové nos. Nutno podotknout, že tento zvláštní zápach je zde všude přítomný, včetně centra města, kde se ještě přidává smog z auty přeplněných ulic.

Cesta do Pudongu, okrajové části Shanghai, kde jsme byli ubytováni, trvala z letiště přibližně 30 minut a já pečlivě z mikrobusu „skenoval" okolí nalevo i napravo, a při projíždění několika liduprázdnými osadmi si říkám: „Sakra, nejlidnatější stát světa a tady nikdo není!" Asi proto, že bylo okolo třetí hodiny odpolední, všichni zřejmě byli v pracovním procesu, domýšlím si.

Náš hotel Ramada Plaza byla moderní výšková budova. Nutno říci, že v této části města vyrůstá mnoho nádherných moderních objektů pro bydlení a nákupních center. Vše je obklopeno zelení a uměle vytvořenými potůčky, které co chvíli překlene mostek či lávka. Prostě luxus, ovšem s jedním přívlastkem – prázdný. Jak mi později sdělil jeden Číňan, většina bytů je prázdných, protože pro běžného človíčka jsou drahé, ale investoři doufají v to, že mladá generace se bude stěhovat do měst a nepracovat jen u pásů v továrně.

I přesto, že jsem byl po probdělé noci v letadle dosti unavený, odhodlal jsem se sám na večerní malou procházku v okolí hotelu, která mě dodala pocitu, že zdejší pobyt nebude tak stresující jak jsem původně očekával.

První probuzení na pokoji nebylo zrovna moc příjemné, protože díky časovému posunu o šest hodin dopředu jsem byl nucen vstávat prakticky okolo druhé hodiny ranní našeho času, což mi po celý týden dělalo značné problémy, protože jsem usínal velmi pozdě a spal tedy denně max 2-4 hodiny. Ti co často cestují v časových pásmech, mě zajisté dají za pravdu.

Nyní jen odbočím k místní stravě. U snídaně mě čekaly obrovské přeplněné stoly samými dobrotami, mě známými z evropských hotelů, a mé srdce plesalo, že žádná dieta se nekoná. To se potvrdilo i v další dny, kdy jsem se stravoval například v Pizza Hut, Blue Frog, kde jsem se vesele ládoval ať už hamburgry, pizzou nebo těstovinami.

Po snídani jsme se dohodli s Jaapem a Deanem (angličan vlastníci v Londýně prodejnu hudebních nástrojů), že si vyrazíme do centra Shanghai. Cestovali jsme, jak jinak, taxíkem. Je to zde nejrozšířenější dopravní prostředek, rychlý a velmi laciný, ovšem někdy s problémem jazykové bariéry, kdy se snažíte taxíkářovi anglicky vysvětlit kam chcete jet, a on vás nakonec doveze úplně někam jinam - což se nám ve dvou případech opravdu stalo.

V centru města najdete mnoho moderní architektury se spoustou poutavých reklam a vy si ani nepřipadáte, že jste v komunistické Číně, ale někde v Západním světě. Snad jen všude přítomný, již zmiňovaný smog je nepříjemný. A když jsme u těch nepříjemností, všude se na vás hrnou místní překupníci a nabízejí „značkové" hodinky Rolex, Omega a další světové značky za velmi směšné ceny okolo 500,- Kč. To, že tyto kopie jsou opravdu velmi zdařilé, se nám potvrdilo, když při jedné nabídce místního občana Dean vyhrnul rukáv a ukázal pravé Rolexky, které koupil v Londýně za tvrdou měnu. Další nechutností byly všude přítomné plivance, na které si po čase zvyknete, a jen pokyvujete hlavou, když vidíte sympatickou mladou dámu jak bravurně odplivne svůj „sekret".

Protože jsme z mapy věděli i o staré čtvrti Shanghai, zamířili jsme tam. Zde mě jen napadla známá fráze „Lesk a bída" jednoho města. Všude nepořádek, lidé bydlící v podivných chatrčích (ovšem s klimatizací) a prodávající maso přímo z hadru, položeného na zemi, což se mi v 30stupňovém vedru zdálo poněkud nechutné. Zde mě nejvíc zaujalo použití bambusu pro stavbu lešení a napadaly mě směšné myšlenky o stavbě ground supportů z právě zmiňovaného materiálu. Protože jsem viděl značnou nervozitu mých kolegů, raději rychle opouštíme starou část města a vracíme se mezi civilizaci.

Další den mě již čekala návštěva nového expocentra SINEC, kde se konal mnou očekávaný veletrh.

Výstava byla koncipována shodně jako ve Frankfurtu, tedy jako Music China a Prolight + Sound Shanghai. Expozice celkově zabíraly čtyři obrovské haly, tři velké stany, a co mě však dostalo hned po vstupu na výstaviště, bylo několik kompletně ozvučených pódií před halami. Mé srdce plesalo při představě, že si konečně poslechnu rozdíly mezi různými typy PA systémů a chmurné myšlenky se i ubíraly k podmínkám českého veletrhu.

Music China

Dlouho jsem přemýšlel, o čem vlastně budu psát. Oproti jiným světovým veletrhům jsem nezaznamenal žádné výraznější rozdíly, asijská produkce zde v domácím prostředí vítězí na každém kroku. Kytary, baskytary, aparatury se na vás hrnou z každé strany a těžko odhadnete kdo je skutečným výrobcem a kdo pouze překupníkem. Obchodníci, vidící neasijskou tvář se vám vrhají do cesty a doslova „cpou“ katalogy a ceníky, až je vám to po chvíli nepříjemné. Velkou část prezentují tradiční nástroje v různých formách, tvarech a nechápavě nad nimi jen kroutíte hlavou. Velkou měrou zde jsou zastoupeny smyčcové a rytmické nástroje, takže pokud sháníte nějaký sympatický gong, zavítejte do Číny.

Velká expozice patřila klavírům, které se v Číně těší velké oblibě. Nástroje v mnoha provedeních, značkách, které se až „nechutně“ podobají několika obchodním jménům světových výrobců s tradicí. Zástupcem České republiky byla firma Bohemia piano (na obr.), která zde vystavuje, jak mi osobně pověděla, paní Schramlová již několik let. Ani oni nezůstali pozadu a byli postaveni před problém, kdy o několik stánků vedle prezentoval čínský výrobce piana pod označením Bohemia piano včetně velmi podobného loga. Drzost nezná mezí, ale naštěstí tento problém byl odstraněn a druhý den se piana již prodávala pod jiným obchodním jménem.

Ze světových výrobců zde byli zastoupeni například evropští Admira, Burns, Excelsior, Laney, Hiwatt či americký Fishman a Electro Harmonix. Velkou expozici (a dle mého názoru i nejhezčí) zde měl německý Warwick. Jeho expozice byla koncipována ve tvaru sta ré pirátské lodi (nechyběly ani sličné dámy, rusky mluvící se šátkem přes oko), kde byla prezentována široká produkce této firmy. Pro mnohé číňany byla velkou podívanou na umění Petera Fischera, který zde předváděl kytary Framus.

Potěšením bylo potkávat milé kolegy a známé z celého světa od různých výrobců, distributorů, novináře až po Ralfa Junga, předváděcího kytaristu Digitechu, kterého znáte zajisté z Huvelu, konče. Jak je ten svět malý, pomyslíte si.

Prolight + sound

Hlavy, hlavy, hlavy.. kam se jen podíváte všude se jen otáčejí, dnes velmi populární, movie heads. Tak by se dala jednoduše představit tato část veletrhu. Kromě několika systémů line array, kdy některé se tvářily velmi věrohodně a dobře hrající, se otočné hlavy pýřily snad v každém druhém stánku. O jejich provedení, kvalitě nebudu raději spekulovat. Čínští výrobci jsou velmi učenliví a mnohé produkty v oblasti zvukové a osvětlovací techniky již nejen vynikají v designu, ale i v kvalitě. Ze světových výrobců jsem zde zazaznamenal například JBL, Outline, Martin, Sabine, ovšem vždy se jednalo o expozice čínských distributorů.

Tolik o výstavě, možná právě proto, že jej pořádá Musikmesse Frankfurt není o moc odlišné od mateřského veletrhu. V novinkách jsem nezaznamenal žádné zajímavosti, ty jsou světu představeny na NAMM show v USA a ve Frankfurtu.

Happy Day 

Na páteční den jsem si domluvil s majitelem Warwicku Hans-Peterem Wilfrem malý výlet do jeho továrny, kde se šijí pouzdra RockBag. Ráno mě vyzvedl jeho zaměstnanec Sebastian (Němec, dohlížející na kvalitu) a vyrazili jsme společně s dalším Němcem a jedním Američanem směr jih, do víru dalších dobrodružství. Při našem rozhovoru v autě jsem zjistil, že Warwick vyrábí pouzdra pro další firmy a tito pánové jsou od amerických Dean a nějaké, mě neznámé, německé firmy produkující dechové nástroje. Protože se budu snažit udělat samostatný článek o výrobě nebudu zde popisovat žádné podrobnosti o této továrně.

Po prohlídce jsme přijali pozvání na oběd. Po několika kilometrech zastaví náš řidič u luxusně vyhlížející restaurace s červeným kobercem. Vejdeme dovnitř a já nenacházím slov... všude samé, pro mě vzhledově odporné mořské potvory a jen si opakovaně říkám: „Tohle přece nemůžu jíst!“ Nakonec vyjedeme výtahem do 2. patra a jsme uvedeni do boxu s velkým stolem s otočným tácem uvnitř.

Je nám servírovano několik chodů jídel a já neporušuji své předsevzetí, že nebudu jíst něco, co se mi nelíbí. Vybírám tedy pouze jakousi trávu, grilovanou kachnu a vepřové a tvářím se spokojeně a sytě... bohužel jen na oko, žaludek je stále prázdný -:). Na dotazy co mám rád, odpovídám stroze, zeleninu a ne pikantní jídlo. Nasypu si popel na hlavu a přiznám se, že jako jediný a jsem musel jíst příborem. Ať jsem se snažil jak jsem se snažil, hůlkami mi to prostě nešlo. Malým šokem pro mě bylo, když nám byl na stůl servírována obrovská červená langusta zamražená do kusu ledu. Chvíli na ni něvěříc zírám a co nevidím, ona se ještě hýbá! Naštěstí se jednalo pouze o dekoraci, uff... A protože kolegové u stolu vidí jak bojuji se svými předsevzetími, Mick se mě najednou zeptá: „Do you know Wasabi?“. Suše odpovídám: „Ano, to je efekt od Danelectro!“ Vzápětí je nám předložena malá miska s obsahem, který bych vzhledově přirovnal k roztoku polévkového koření a v něm vymáčklý 2 cm dlouhý proužek pasty Fluora. Ptám se, oč se jedná a je mi sděleno, že se jedná o delikatesu. Pokouším se tedy ochutnat a vzápětí mi vyletí oči z důlku, měním barvy a na jazyku cítím šíleně palivou chuť. A mí „spolustolovníci“ se samozřejmě náramně baví jak mě dostali. Pálivá chuť rychle opadává a já se dozvídám, že se jedná o japonský zelený křen.

Co dodat?

Naskytne-li se vám možnost výletu do Číny, jen vám ji doporučím. Ceny jsou zde velmi příznívé, strava pestrá, mladé dámy uchvatné. Prostě poznáte jinou kulturu -:). Dokonce možná budete i hrdi na to, že jste Češi, protože je běžně zvykem, že se na ulici s vámi dají obyčejní lidé do hovoru a ptají se odkud jste. V zápětí se pro některé lidi se stáváte „polobůh“, protože český fotbal je zde velmi znám a uznáván. Někdy „zaidjan“.