Poměrně často se setkáváme u zavedených produkčních firem s přehlíživým postojem, zvláště pokud si veškeré náležitosti akreditace nevyjednáte opravdu přesně a se značným časovým předstihem. A to není zdaleka jisté že požadovanou akreditaci vůbec obdržíte, eventuelně má taková omezení, že pro vás, jako reportéra muzikantského časopisu je téměř k ničemu, protože se stáváte řadovým divákem, kterého z backstage, potažmo z bezprostřední blízkosti pódia po koncertu!, nekompromisně vykáže "muž silný jako býk a neméně stejně inteligentní".
V tomto ohledu musíme tedy vřele poděkovat agentuře 79 Promotion, která nám i přes značný komunikační šum a nejasné kompetenční vztahy, nakonec velmi vstřícně umožnila vstup do zázemí koncertu jedné z dalších legend metalové hudby. 23. května rozpoutala svou bitvu s obecenstvem německo-italská formace U.D.O. vedená frontmanem zaniknuvších, ale snad ještě slavnějších Accept, Udo Dirkschneiderem.
Nová pardubická Malá sportovní hala se i do budoucna jeví pro pořádání takových to akcí jako velmi dobré místo s rozumnou velikostí, pro posluchače slušnou akustikou (muzikanti jsou na tom o poznání hůře - zpětné odrazy od protilehlé stěny stadionu, byť mírně rozčleněné místností vzduchotechniky, byly více než důrazné), dobrou dostupností a rozsáhlými parkovacími plochami.
Při prvním vstupu do sálu s rozestavěnou aparaturou mohl mít člověk, neznalý poměrů, pocit, že koncový aparát nemůže dostačovat. Firma VS music však velmi dobře ví co dělá a má bohaté zkušenosti i s ozvučováním venkovních metalových festivalů (viz např. Brutal Assault v Přerově). Kdo měl možnost poznat vlastnosti PA boxů firmy Nexo, řady Alpha, je již doma. Tři subbasové jednotky S2 a dva satelitní hrozny z boxů B1, M3 a M8 na každé straně, byly se svým celkovým výkonem 2 x 8 - 10 kW (zde jsme zvolili střízlivý odhad - podstatnější než výkon samotný, je u těchto boxů jejich vysoká citlivost 105 – 107 dB a schopnost dosažení maximálního akustického tlaku nad hranicí 140 dB), dostačujícím hnacím motorem pořádného bigbítu. Jejich buzení zajišťovaly, jak je u této firmy již zvykem, koncové zesilovače Crest Audio série CA a Camco Vortex 6 se spínanými zdroji, svorně řízené PA procesory Camco. Na první pohled hlavní 32kanálová konzole Soundcraft se v průběhu času, po hře "Škatulata hejbejte se" - kdy se bez zjevného důvodu začalo přebudovávat zvukařské pracoviště, tahat nové páráky, zjevila se ne příliš důvěru budící krabice s dalším mixem a velmi skromný efektový rack, stala toliko konzolí pro předkapely a hlavní hvězdy si zvučily na vlastní digitální Yamahu 02R. Možná protřelé z vás napadne problém s odlišnými mikrofonními sadami, nepřesností v jejich umístění, atd. To by ovšem nesmělo jít o disciplinované a precizní Němce. Na “bednách” měli přidělané držáky a izolepou přesně vymezená místa pro snímání. Vlastní mikrofony, triggery a uložená přednastavení byly samozřejmostí. Nazvučeno bylo v podstatě za 20 minut, kdy pravděpodobně největší obtíže činilo správné a fungující zapojení monitoringu, a to především u bubeníka. Základem odposlechového systému byly aktivní dvoupásmové boxy ASA, kombinované s vykrývacími soustavami Nexo a u bubeníka s IEM –In ear minitoringem do sluchátek.
Přejděme tedy k pódiovce. Heavy metal má svá pravidla, která je pravděpodobně nutné stále respektovat. Co by to bylo za kapelu, kdyby za ní nestála hradba Marshallů. Realita ozvučení nástrojů je však od této pózy dosti odlišná. Z celé hradby 3 stacků se zdvojenými hlavami JCM 800 na každé straně, byla zapojena v podstatě pouze jediný spodní prostřední box, a to čert ví proč, vždy ta nejošklivější. A že hlavy pěkně svítí? Inu jak by ne, když proud ze zdrojů odebírá toliko žárovka v předním panelu. Tak, tak, hlavy vypadaly jako dýně při Helloweenu. Zcela prázdné “zesilovače” s osvětlením. A možná i proto se zahraničním technikům nelíbilo, když jsme tyto prázdná monstra okukovali. Zřejmě abychom neprozradili jejich dvorní tajemství. Hybnou silou jednoho zadního boxu Marshall 1960 a jedné side fill bedny bez označení (právě z té se odebíral signál pro PA) byly v případě Stefana Kaufmanna dvě celolampové hlavy Engel Ri tchie Blackmore Signature 100 s nastavením gain na 1/3, basy, výšky a presence 50%, středy na třetí hodinu. Zdrojový signál vycházel střídavě ze dvou kytar Gibson Explorer. Zcela zřetelné nebylo řazení procesoru Boss GT-5, odhadli jsme jeho zapojení v řetězci těsně za vysílačkou. V tomto případě se jednalo o značku Sennheiser, řadu EW 300, přičemž stejné modely používají i zbylí kytaristé.
O dostatečně slyšitelný zvuk baskytary Rickenbacker a Fender Precision, jejichž struny mačká Fitty Wienhold, se postaraly opět dva, pro změnu rackové, konstrukčně starší, šestilampové zesilovače Ampeg SVT-II o výkonu 300 W, s boxy pravděpodobně 2 x 15" či 8 x 10" stejné značky. Na obrázku je vidět, že ani pověstný německý smysl pro disciplínu, nezabrání nepoužívané distribuční anténě vybočit z davu (vlastně z racku).
Zaměříme-li pozornost na druhou kytaru, pak Ital Igor Gianola si oblíbil nástroje Gibson Fly V, jejichž signál prohání přes jediný efekt, a tím je kvákadlo Jim Dunlop Cry Baby. Signál dále pokračuje do dvou, v racku umístěných, hlav Marshall TSL 100 Triple Super Lead a odtud na připojené bedny, které jsou totožné jako v případě prvním. Rack je doplněn procesorem Alesis QuadraVerb GT, který však podle všeho nebyl do řetězce připojen. Nastavení kanálů se nám bohužel pro značnou nelibost techniků nepodařilo skouknout.
Na místě udavače tempa sedí Lorenzo Milani, jenž měl k dispozici více než obsáhlou sadu firmy Tama, částečně ukotvenou na rampě, z části na klasických stojanech. S největší pravděpodobností tvořily základ soupravy bubny řady Artstar Custom se dvěma 22" kopáky, které byla pro dekoraci doplněny dvěma bassdrumy s průměrem 20" řady Artstar ES a 6" efektovými perkusemi Octobans. Hardwareová výbava nesla shodnou značku Tama a zahrnovala i bowdenové hajky. Rozluštit přesné typové označení bývá občas problém a platilo to i pro činely, kde byla jasná značka Meinl, leč řadu se nám nepodařilo ani přes největší snahu zjistit. Žádné nápisy, žádná loga.
Sám velký Udo, coby pohledný Borg, komunikoval přes handku Sennheiser SKM 300 (nechápu proč neměl implantován řádný hlasový syntezátor) s přijímačem stejné řady jako zbývající členové, zatímco ostatní vokály byly snímány klasickými Shure SM 58.
Pokud mi odvaha dovolí celkově zhodnotit koncert, pak zvuku byl chvílemi více prezentní než se mi zdálo příjemné a kytara Stefana Kaufmana občas chtěla vytáhnout - hlavně v legendárním Metal Heartu mi trochu scházela, zvláště uvážíme-li, že v tomto songu zastává pozici sólovou. Tyto výtky jdou jednoznačně na vrub německého zvukaře, který skladby precizně zná a tudíž by nemělo dojít ani k těmto drobnostem. Kolega by byl přivítal větší množství basů, zde však velmi rozhodovala poloha posluchače. V úrovni zvukaře jich bylo, i přes početný dav fanoušků, tak akorát, aby hýbaly břichem a extrémně nehučely. Výkon muzikantů mi přišel uvolněný, bez zřetelných technických chyb, alespoň pokud jde o staré songy z repertoáru Accept, protože přiznávám, že skladby U.D.O. z alba Man and Machine neznám. Jak vyplývá z předchozího a bylo uvedeno i na plakátech, podstatnou část repertoáru tvořila klasika z dob Accept, zazněly tedy kromě hymnického M.H. i pecky jako Screaming for a love bite, Princcess of the Dark či Living for Tonight. Tradiční bubenické sólo bylo určitě technicky kvalitní, scházela mi však v jeho průběhu výraznější "dvoukopáková jízda". Po vokální stránce snad Udovi zhrubl hlas ještě více, pročež jsem jen stěží chytal smysl slov mezi skladbami. Jinak je znát, že je profíkem každým coulem, protože drobné intonační nepřesnosti skvěle zakamufloval tak, že i cvičené ucho postřehlo nesrovnalost toliko na pouhý zlomek sekundy.
Díky, v této době záplav houseovými mega-akcemi, za každý takovýto vydařený koncert.