Walk Choc Ice

Rozhovor
Autor: 

Kostelecko-orlická skupina Walk Choc Ice působí na naší hudební scéně již osmým rokem.

Je jedním z vítězů prestižní soutěže New Rock Generation, vydala postupně tři alba, to zatím poslední s názvem "Rejdit" relativně nedávno.

O strastech, starostech a úspěších jsme si povídali se zpěvákem Honzou Křížkem u příležitosti koncertu kapely v hradeckém klubu U cikána.

Jen tak pro zajímavost, tento mladík byl jedním z těch, kteří nám křtili první číslo Music Store v roce 1998 v Lucerna Music Baru.

Jak jste vlastně přišli na název kapely "Chodící nanuk"?

Chodícího nanuka jsme si vymysleli na úplném začátku. Měli jsme demo, ale neměli jsme název. V roce 94 roce nám přišla jako nejschůdnější cesta jak prorazit jako neznámá kapela, zúčastnit se nějaké soutěže jako třeba Marlboro Rock In nebo New Rock Generation, protože tam se člověk opravdu zviditelnil. Věděli jsme, že třeba Kurtizány z 25. Avenue už sice měli něco za sebou, ale když vyhráli Marlboro, dost tím získali. Takže jsme zvolili tu cestu, natočili jsme demáč, ale neměli jsme název. Tak jsme si řekli, že to uděláme naopak než ostatní, kteří nejdříve udělají image a název, a pak teprve písničky. Protože máme rádi ironizování a neberem se moc vážně, říkali jsme si, že ten název nesmí být vážný. Ale udělali jsme to v angličtině, a kdybychom ho udělali rovnou jako Chodící nanuk, tak bychom si asi ušetřili práci. Dodnes vysvětlujeme, co to je Walk Choc Ice, lidem se to plete...

První desku jste udělali ještě v angličtině. Co vás vedlo k tomu později začít používat češtinu?

Už vlastně v době, kdy jsme vydávali první desku, jsme měli nabídky od firem, který říkaly, že by to vydaly, ale muselo by to být v češtině nebo alespoň 70/30, ale my jsme byli tenkrát "fuck the bussines", tak jsme si říkali "serem" na ně. Když jsme z toho malinko vyrostli, řekli jsme si, že zkusíme češtinu. Když je o čem zpívat… Je to asi těžší, ale ona angličtina nebo jiný jazyk... - když je text o hovně, bude o hovně v každým jazyce. V Čechách jsme na tom tak, že v angličtině jsme schopný toho přijmout víc, protože v češtině tomu rozumíme, kdyžto v angličtině jsme občas i nějaký průser schopni přijmout. Spousta lidí, když se jich někdo ptá proč angličtina, odpovídají, že je mezinárodní a kdyby prorazili, tak že venku to bez ní nejde (což je podle mě nesmysl).

Kde se vám líp hraje? V malých klubech nebo na větších scénách?

Je lepší samozřejmě hrát v klubu, který je zaplněný ze 3/4, než na velké scéně, kde je zaplněná sotva 1/4. Když jsem hrál s Ivanem Králem, Ivanem Hlasem a dalšími v Alias, kde jsem hrál na klávesy, hráli jsme na festivalu Sun, kde byli třeba INXS, na který se to trochu zaplnilo, ale jinak tam bylo málo lídí a...nic.

V jednu dobu jste hráli i s Ivanem Králem jako jeho doprovodná kapela...

Ivan tehdy tady oslovil v Čechách víc muzikantů, poslal nahrávky a měl tenkrát myšlenku, že buď si postaví kapelu z členů různých kapel nebo si vezme nějakou celou kapelu. My jsme to tehdy vzali jako šanci a nadřeli jsme to, on pak přijel, podíval se, jak to hrajem, řekl: "Tohle beru" a my s ním pak odjeli celý turné, ze kterého vyšla i živá deska.

Jaká s ním byla spolupráce?

Přiznám se, že jsem ho vlastně moc neznal. Byl to člověk, kterej už tady dělal produkci Lucii, byl to člověk, který už v tý světový muzice zapojenej byl. Navíc na něj chodili jak mladší, tak i pamětníci. A nás lákalo ukázat těm pamětníkům, že jsou tady i mladý typy, kterejm není cizí rock’n’roll, takže to pro nás byla i taková satisfakce. Pak nám Ivan produkoval druhou desku.

Svého času s vámi hrál na kytaru Zdeněk Bína, díky kterému jste tehdy dost změnili nejen zvuk, a který pak odešel a založil si 123min., což je dneska jedna z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších klubových kapel. Nemrzelo vás to pak, když tato etapa skončila?

Nemrzí mě to, přestože kdykoliv se s ním budu moci vidět a třeba si s ním zahrát, tak to pro mě bude plus, na čtrnáct dní mě to nabije energií, kterou on v sobě prostě má. My jsme tehdy potřebovali kytaristu, on na tom taky nebyl nejlíp, sháněl nějaký spoluhráče. Přišel k nám v roce 95 a zapojil se k nám tak, že přišel do kapely, která nedávno vydala první desku a měla před šňůrou. Odjeli jsme tu šňůru a zasekli jsme to, hrozně nás to sejmulo, ten jeho výraz. Já jsem si koupil piáno, brácha začal bubnovat trochu jinak, dostávat do toho feeling, úplně jsme to otočili, udělali jsme novej repertoár, jen jsme možná mohli udělat jiný název. Lidi na koncertech na to dost koukali. Hráli jsme třeba na předávání cen Bang!u, a byli tam Support Lesbiens, my jsme tam hráli tohle.... Všichni byli vykulení. Dodneška se bavím, když si na to vzpomenu. Zdenda pak odešel a udělal si -123min..

Jak se zrodila spolupráce s Radimem Hladíkem? Vím, že vám produkoval třetí desku "Rejdit". Jak se vám s ním dělalo?

V podstatě je to tak, že nyní nás zastupuje jako manžerka Zlata Hladíková, což je jeho manželka. Radim je takový člověk, kterého kdybychom neměli a dělali si tu produkci sami, tak ta deska by určitě taková nebyla. On je člověk, který má nad tím nadhled, tu vizi, cítí, že se tam něco děje, ale ví, že je potřeba takový ten otcovský vztah. To je jako s dětma. Ten otec ví, že děcko má nějaký názor, ale ještě moc neví kudy, takže chce oprostit to děcko od toho, aby se pálilo o plotýnky, aby neškobrtalo a tak... Stejně tak s námi Radim pracoval. Tomu materiálu, kterej jsme naskládali, dal nějakou konečnou formu. My jsme si řekli, že ta deska bude jednak tak, jak nás lidi vidí na koncertě - prostě bigbít, rock’n’roll, ale že nám nejsou cizí ani jemnější polohy, některý ty jazzůvky v nás zůstaly, ale aby to nebylo na druhou stranu roztříštěný a aby tam bylo z tý naší osobnosti. A on to tak udělal. Já tu desku mám rád, myslím že je to dobrá deska.

Jak jste tedy tu desku točili?

Tak jako mnoho našich vrstevníků jsme použili moderních technologií, kterou nám nabízejí počítač. Vezmeš kytaru, zapneš jí přímo do počítače a za pomocí převodníku a programu ProTools si můžeš zvolit simulaci třeba Mesa Boogie nebo Vox apod. Já jsem v tomhle důvěřoval Radimovi a myslím si, že to dopadlo dobře. Kytary jsme tedy točili do počítače, ostatní - basu, bicí, zpěv a akustickou kytaru živě. Většina tý desky se vlastně natočila u Hladíků doma, základy se vzaly do studia k dotočení zpěvu a pak zase zpátky do počítače na mastering. Zkušenost, kterou jsem si odnesl z točení poslední desky je ta, že se skutečně dá zmáknout dobrej záznam i v počítači, aniž bys musel utrácet velký peníze za studio. Tím nechci popřít studia, studio je základna a je to super, ale je to prostě o penězích.

Sleduješ muziku na internetu a vůbec dění na něm?

Já se přiznám, že jsem do teď na to neměl čas, protože jsem k tomu neměl moc přístup. Ale internet jako takový je super. Pro kapely je to výborná věc. Dneska je tady u nás pět velkých firem, který si vezmou jen tutovky, který se budou prodávat, myslím že třeba u Warner Music jsme my s Tatabojs taková výjimka, protože určitě nemáme nějaký závratný prodeje a přesto nás vydávaj. Na internetu se kapely můžou vykašlat na nějaký firmy a nějaký média, nemusej chodit do žádnejch pořadů dělat ze sebe šašky... Vystaví tam svoji muziku v MP3. Dneska lidi serou na nějakou super kvalitu, na zvuk. Dneska nemusí být zvuk za půl milionu a nic, spíš je lepší podomácku a ten nátěr v tom. Třeba u nás ve Východních Čechách je hrozně oblíbená pražská kapela Mikiho Pupík. Lidi jsou z toho úplně hotoví. Je jim jedno, kde to je nahrávaný, hlavně že to v tom je. Tomuhle internet strašně pomáhá. Doufám, že se bude rozšiřovat, protože v masovějším měřítku ho pořád moc lidí nepoužívá.

Dovedeš si třeba představit, že byste nebyli u velké firmy a šířili svoje nahrávky jen tímto způsobem? Docela živě. Sice - jak jsem říkal, se v tom moc nepohybuji, nemám ty kontakty. Ale jsem myslím docela schopnej se ztotožnit s tou myšlenkou, že bychom fungovali takhle.

A nyní něco k technickému vybavení kapely.

První je na řadě kytarista Luboš Moravec. Jaký nástroj používáš a co další tvoje výbava?

Hraju na kytaru Godin LG, struny používám niklový desítky Ernie Ball. Dál používám kompresor Marshall ED1, to je teď z tý nový řady. Tím přebudím zesilovač a dostanu z toho takovej pěknej crunchovej zvuk. Používám ještě klasický Dunlop kvákadlo a pak Drive Master od Marshalla. To je taková stará bedýnka, kterou používám na přebuzení zesilovače při sólu, aby to víc táhlo. Ještě mám půlrack od Bosse RC10 - chorus/ensemble a DE7 od Ibanez. Box používám normální béčkovou 1960B se čtyřma sedmdesátkama Celestionama, to jsou klasický metalový repráky.

Vidím, že máš nezvykle položenej zesilovač na zemi? Proč to?

To mám proto, protože Marshall - sračka nedělá přímo kontrolu na pedálu, ale máš kontrolku na zesilovači. Takže já abych se nemusel pořád otáčet na kterým kanálu zrovna jsem, tak se dívám na zesilovač před sebou.

Tomáši, na co hraješ ty jako basista a co všechno používáš?

Takže já používám americkýho Music Manna Stingray a jako náhradní basu mám mexickýho Fendera Jazzbase. Obě jsou to čtyřtrunky. Jako aparát používám sestavu Peavey, která obsahuje lampovej předzesilovač, kdy zvuk může procházet přes lampu nebo přes tranzistor. Má to dobrej ekvalizér, takže to můžu vhodně kombinovat a upravovat. Zvuk kterej mám je hodně závislej na tý lampě. Mám prostě rád lampovej zvuk. Koncák je Peavey Mark VI, 400 W. K tomu mám ještě rackovou ladičku Korg DTR-1.

Ten box vypadá na tom malým pódiu poněkud nezvykle... mohutně. Není to poněkud náročné vozit takhle velký box?

Ani ne. Je to osmistovka, osm desetipalcových repráků. Dost často jsem se setkával s tím, že na některých akcích prostě nejsou odposlechy. Mám ji takhle naklopenou a když se chci maličko pohybovat po větším pódiu, tak ji mám vlastně jako odposlech. Nestává se mi ale, že by mi zvukaři stahovali zvuk z tý mý bedny na pódiu. Napíchnou se prostě do linky a upraví si signál jak potřebují.

Jaký používáš struny?

Na lepší koncerty používám Rotosoundy 040, jsou dražší, ale musím říct, že na první tři koncerty mají perfektní zvuk a pak se vetšinou přetrhnou. Jinak na běžný hraní používám korejský Weltony, který jsou třikrát levnější.

Ty máš dva nástroje, a to oba zhruba stejné. Většinou basáci mají jeden pražec a druhý bezpražec ...?

Já ji mám prostě jen jako náhradní. Stalo se mi třeba na fesťáku, že mi praskla struna a i když bych tu písničku byl schopen odehrát i bez tý struny, tak už tam taková nervozita při hře je. A proto mám tu druhou basu, je to jen levný mexický Fender, sáhnu po ní a hraju dál.

Jakou techniku hry používáš?

Kombinuju běžně prsty, slap, trsátko, ale většinou jsou to prsty. Trsátko používám při ostřejší hře.

Další na řadě je bubeník Ondřej Žatečka.

Vzhledem k finanční tísni mám bicí APK od Premiera, což je nejnižší série, ale i tak hrajou skvěle. Bubínek mám picolo Tama, ručně tepanej. Je to nějaká omezená série, kterej jsem sehnal náhodou. Blány používám většinou Rema, černý Ebony. Ty vydrží úplně všechno a nejmíň ze všech blan ztrácej zvuk. Při nějaký tý razanci jde spousta blan do hajzlu okamžitě. Ambassadorka zní dobře, ale přeci jenom je po chvíli vyřízená. Občas ještě používám ještě sérii ProBeat. Činely jsem dříve používal Istanbuly, jenomže jsou to spíš jazzový činely, a tak jsem je když jsem nastoupil do “nanuků” asi po třech měsících rozsekal. Hajtky se mi podařily rozmlátit tři za sebou. Takže jsem si teď pořídil Paiste, který mě zatím vydržely nejvíc. Je to sice sériovka, dvacet crashů zní pořád stejně, kdežto ti turci to tam mlátěj rukama a je co kus, to originál. Tam je opravdu znát, jestli mu včera stará dala nebo nebo ne, všechno se to v tom zvuku odrazí.

Dobrá dnes tedy Paiste. Specifikuj nám je trochu blíže.

Ride 20” je série 1000, 16” crush mám nejvyšší řadu Signature a hihat je vlastně Sabian Fusion 14”. Na desce jsem měl půjčený asi tři splashe a asi pět ridů a další činely. Od Franty Honiga jsem měl půjčený bronzovej bubínek, ten měl snad třicet kilo. Myslel jsem, že pod ním ten stojánek praskne. Rád bych si činely někdy pořídil další, ale je to všechno o penězích. Jinak hardware mám původní od Premier, akorát šlapka je od Tamy. Ta původní se mi moc nelíbila, byla moc měkká a nešla moc seřídit. Paličky používám Balbex. Jsou fakt fantastický. Mám rád i od Pro Mark, ale ty se špatně shání. Možná v Praze, ale já když jedu někam na hraní, tak je v menších městech nemůžu sehnat.

Kluci díky za rozhovor.

Koncert se vydařil a kluci odvedli dobrou “práci”. Možná už jen proto, že zde nad svými “ovečkami” bděli “ochránci” kapely pan a paní Hladíkovi.