Jim Marshall je muž, jehož jméno nosí nejznámější kytarové aparáty, které jednou provždy změnily zvuk elektrické kytary. Letos oslavil 80. narozeniny a i v tak vysokém věku srší úsměvem a energií, kterou by mu mohl kdekdo závidět. Jednou ze zastávek jeho nekonečného světového turné po hudebních veletrzích byla v září i Praha. Sešli jsme se v hotelu Intercontinental, kde jsme si s věčně usměvavým Jimem povídali o jeho životě, začátcích v šoubyznysu a zesilovačích, které už 40 let hýbou hudebním světem.
Jim Marshall je mimořádnou osobností s mimořádným životním příběhem. V dětství trpěl tuberkulózou kostí, která ho na několik let uvěznila do sádrového krunýře.
"Byl jsem zasádrovaný od kotníku až po ramena. Každé 3 měsíce mi sádru sundávali, abych mohl normálně růst. Několik let jsem se nemohl prakticky hýbat. Když mě konečně ve 13 letech pustili, ve škole jsem dlouho nevydržel a po několika týdnech začal rovnou vydělávat."
Jak jste se vlastně dostal k hudebnímu byznysu?
Když jsem odešel ze školy, táta trval alespoň na tom, abych bral hodiny stepu. Učitelka moc nevěděla co se mnou má dělat, protože jsem byl jediný kluk ve skupině. Jednou mi říká: "Vím, co s tebou provedu. Naučíš se pár čísel Freda Astaira." Říkám jí: "prosím?". "Budeš prostě zpívat pár čísel." "Zpívat?". Říkala, že mě slyšela zpívat, když děvčata cvičila, a že to bylo docela dobrý. Tak jsem skončil se třema písničkama, které jsme zařadili do mého stepového čísla. Otec jedné spolužačky, byl mimochodem kapelníkem, mě navrhl, že bych to mohl zkusit jako zpěvák. Říkal, že s piánem zním docela dobře, ale s 16členým orchestrem se to musí ještě vyzkoušet. Dopadlo to dobře a brzy na to už jsem zpíval 5 až 6 večerů týdně. Krom toho jsem chodil přes den do práce. Mlíkař mi platil 7 šilinků a 6 pencí za sedm dní práce, musel jsem vstávat každé ráno ve čtyři. Přes den jsem dělal v továrně na marmeládu a dostával 11 šilinků a 3 pence za 48 hodin, tedy i se sobotou dopoledne. Za zpívání jsem měl dalších 5 šilinků, takže jsem si vydělal na 14letého kluka opravdu hodně peněz. Pracoval jsem v té době dobrých 16 hodin denně, což mi vydrželo do roku 1984, kdy jsme se přestěhovali do naší současné továrny v Bletchley. Později jsem opustil orchestr a našel si 7člennou kapelu. V roce 1942 povolali našeho bubeníka a tak mi kapelník povídá: "Ty umíš stepovat, takže musíš mít rytmus. Co kdybys zpíval a při tom hrál na bicí? V šesti lidech budeme mít i víc peněz." Začal jsem chodit na hodiny a za dva roky už ze mě byl docela dobrý bubeník. Tak dobrý, že jsem mohl sám začít vyučovat.
Jak to tak poslouchám, tak jste zřejmě v té nemocnici nashromáždil tolik energie, že vás to nakoplo na zbytek života. Jak se ale stane, že bubeník začne stavět kytarové zesilovače, které se stanou synonymem rock'n'rollu?
Koncem 50. let už jsem měl přes 60 žáků, hrával jsem skoro každý večer a vedle toho si ještě otevřel obchod s bicími nástroji v Hanwellu. S bubeníkama tam pravidelně přicházeli i kytaristé z jejich kapel, třeba kluci jako Pete Townshend, Ritchie Blackmore a mnoho dalších. Vždycky se vyptávali, proč neprodávám také kytary a zesilovače. Říkali, že by je mnohem radši kupovali u mě, než ve snobáckým West Endu, kde s nima jednali jako s blbcema.
V mém obchodě se setkávalo hodně mladých muzikantů a panovala tam velmi přátelská atmosféra. Někdy to tam vypadalo jako na muzikantské pracovní burze, nemálo kapel se tam dalo dohromady. O kytarách jsem toho sice moc nevěděl, ale na druhou stranu to byla příležitost jak rozšířit obchod a přilákat další zákazníky. Jenže tady to neskončilo.
Na začátku šedesátých let hrála většina muzikantů na kytary Les Paul, Stratocaster a Rickenbacker. S nástroji byli myslím spokojeni, ale výsledný zvuk nesplňoval jejich představy o rockovém zvuku. Asi nejblíže jejich představám byl Fender Bassman, ale pořád to nebylo ono. Kytaristé pak za mnou chodili a říkali: "Jime, chtěli bychom nějaký pořádný rockový aparát" a snažili se mi popsat onen kýžený zvuk. O elektronkách jsem náhodou už něco věděl.
Během druhé světové války jsem pracoval v továrně na Spitfiry, ve kterých se používaly lampy EL34. Dnes je bereme do našich Marshallů z Ruska. Jako většina komponentů pro vojenské účely mají špičkové parametry a kontrolo- vanou kvalitu. Jsou to nejlepší lampy na světě. Z popisu a demonstrativních ukázek muzikantů jsem pochopil, že jim jde o sudé harmonické, které se generují při vybuzení lamp na určitou úroveň.
Jaký byl tedy váš první kytarový produkt?
Řekl jsem tehdy svému technikovi Kenu Branovi, co kdybychom zkusili nějaký kytarový zesilovač sami navrhnout. Ken byl dobrý opravář, ale na konstrukci zesilovače se sám necítil. Nicméně znal nějakého kluka, který pracoval pro EMI a již tenkrát, ve svých 18 letech, měl fantastickou pověst. Řek jsem tedy ať ho přivede. Jmenoval se Dudley Craven. Povídám mu, jak by se mu líbilo připojit se k týmu, který bude konstruovat první opravdu rockový zesilovač. Moc rád, ale mám smlouvu s EMI. Ptám se ho: "A kolik si u EMI vyděláváš?" "4 libry týdně." To byl tenkrát průměrný plat. Nabídl jsem mu 15 liber týdně, a to byly v té době už opravdu slušný peníze. Nezapomeňte, že to mohlo být někdy začátkem roku 1962 nebo koncem roku 1961, už si přesně nevzpomínám. Ptal se mě: "15 liber týdně, to myslíte vážně?". Dal tedy v EMI 14 denní výpověď a hned pro mě začal stavět 6 různých prototypů zesilovačů, já jsem stavěl chassis. Prvních pět jsem odmítnul, ale když jsem uslyšel ten šestý, věděl jsem, že tohle je ten pravý marshallský zvuk.
Jaké byly reakce na ten šestý prototyp?
Vzal jsem chassis zesilovače tak jak bylo a vystavil ho v obchodě. První den jsme prodali 23 kusů.
Měl jste tenkrát nějakou speciální marketingovou strategii, jak dostat zesilovač k zákazníkům?
Jelikož většina špičkových kytaristů té doby jako Ritchie Blackmoore, Pete Townshend a desítky dalších byli mými regulérními zákazníky, nebylo to zas tak těžké. Později jsem dal celostránkový inzerát do Melody Makeru, který byl v té době jediným opravdovým hudebním magazínem. V inzerátu stálo: Díky, že používáte Marshall a jména kytaristů. Abych byl upřímný, v té době pro mě byla výroba zesilovačů víceméně okrajovou záležitostí a ani ve snu jsem nedoufal, že se rozběhne do takových rozměrů.
Co jste zkonstruovali první? Zesilovač JTM45 nebo reprobox?
Reprobox přišel až po zesilovači. Nejdřív jsem o víkendech ve své garáži začal konstruovat boxy se dvěma dvanáctipalcovými reproduktory. Zesilovač bohužel všechny reproduktory úspěšně odpálil. Reproduktory totiž nevydržely větší příkon než 25 W a JTM45 produkoval ve špičkách až 76 W. Napadlo mě tedy sestavit box se 4 reproduktory. Velikost boxu jsem navrhl čistě podle prostorových možností malých dodávek, kterými tehdy kapely jezdívaly na koncerty. Prvním prototypem byl hranatý "béčkový" box. Když jsme na něj postavili zesilovač nevypadala kombinace z hlediska designu úplně nejlíp. Trochu jsem seřízl bočnice a vznikl "áčkový" box, jaký známe dnes.
Byl jste prvním, který přišel s tímto nápadem?
Ano, první.
A co slavný Marshall stack?
Marshall stack vznikl tak, že za mnou přišel Pete Townshend, že by chtěl postavit box s 8 reproduktory. Zeptal jsem se ho, jaký by měl mít tvar. "Velký a hranatý!" Říkal jsem mu, že to nebude na pódiu vypadat dobře, ale zrovna jsme mu postavili novou 100wattovou hlavu a on chtěl dva takovéhle velké boxy. Jeden pro sebe a jeden pro jejich baskytaristu, který by hrál rovněž přes 100 W hlavu. Pete Townshend byl mimochodem první, kdo nás požádal o 100 W zesilovač.
Navrhl jsem postavit na sebe hranatý a zkosený box a vytvořit stack. On o tom ale nechtěl slyšet. Postavili jsme tedy osmidvanáctkové monstrum. Když si ho přišel vyzvednout, povídám mu: "Pete, budeš mít problémy, ten box je strašně těžký. Tví bedňáci ho nebudou chtít tahat. Je příliš těžký a neskladný". Odpověděl jen, že jsou za to placení, takže žádný problém nevidí. Byl jsem v té době docela urostlý chlap, a když jsme s jedním technikem tuhle bednu nakládali do dodávky, měli jsme co dělat. Za pár týdnů se Pete ozval, že pomáhal jednomu bedňákovi stěhovat svojí bednu a nemohli ji unést. Přesvědčil jsem ho vrátit se k mé původní myšlence, a tak vlastně vznikl Marshall stack.
Pamatujete si, ve kterém to bylo roce?
To mohlo být tak někdy v šedesátém čtvrtém, možná pátém roce.
Co Eric Clapton a jeho slavné kombo Bluesbreaker?
Eric chodíval cvičit do našeho obchodu ještě před tím, než nastoupil do Bluesbreakers Johna Mayalla. Požádal mě, jestli bychom mu nepostavili kombo se zvukem JTM45, které by se mu vešlo do kufru auta. A tak jsme jej postavili.
Jak se dostal k aparátům Marshall Jimi Hendrix?
Přes bubeníka Mitche Mitchella, který byl mým žákem a o sobotách pracoval v mém obchodě. Jimi hrál jednou v Sohu u Ronnieho Scotta, což byl jeden z nejlepších klubů ve městě. Kapela, která hrála před ním měla postavenou hradbu Marshallů. Jimovi se nechtělo stavět svůj Fender aparát a tak se domluvil s první kapelou, že si půjčí jejich již postavený aparát. Po koncertě říkal Mitchovi, že by se hrozně rád seznámil se svým jmenovcem, který staví tyhle aparáty. Jimi se totiž jmenoval celým jménem James Marshall Hendrix. Mitch ho tedy přivedl ke mně do obchodu. Najednou tam stál tenhle vysoký hubený Američan. Jimi hned na začátku vybalil, že bude nejslavnějším muzikantem. Tak jsem si pomyslel: "Zase další nafoukaný Američan, který chce všechno za nic". Měl jsem na vizitce i svůj domácí telefon, kdyby muzikanti něco naléhavě potřebovali mimo otevírací dobu našeho obchodu. Často se ale stávalo, že právě Američané zapomínali na časový posun a budili mě třeba ve tři ráno s tím, že když je budu sponzorovat, budou hrát na Marshally. Takže jsem je zrovna v lásce neměl. Nikdy jsem nikoho tímto způsobem nesponzoroval, nikomu jsem žádný aparát nedal zadarmo. Jimi mě ale překvapil tím, že rád zaplatí plnou cenu, pokud bude mít servis všude tam, kde bude hrát. Těžko jsme mu mohli posílat vlastního servismana na turné. Ale jeho kytarový technik byl moc šikovný kluk, tak jsme ho vzali na 6 týdnů do fabriky, kde se naučil všechny jednoduché opravy. Nikdy nám kvůli žádnému problému nevolali. Jimi nakonec koupil čtyři kompletní stacky, které si nechal poslat do různých částí světa, aby nemusel stěhovat aparát na příliš dlouhé vzdálenosti.
On je nikdy na pódiu nerozbil?
Ne, nerozbil. Pár kytar možná, ale aparát ve skutečnosti nerozbil žádný.
Třeba Pete rozmlátil na pódiu první dva Rickenbackery a pak s nimi přišel za mnou, jestli bych je neslepil. Finta byla v tom, hrát na jednu kytaru celý koncert a těsně před koncem ji vyměnit za "otloukací" nástroj, který už dříve rozbil. My jsme mu ty kytary vždycky slepovali...
Stejné to bylo s aparáty. Pete nikdy neprotrhl reprák, ale jen krycí látku, která se dala snadno spravit nebo vyměnit. Hrával jsem s jeho tátou v big bandu. Byl to vynikající saxofonista a klarinetista. Když jsme se o tom bavili, říkali jsme si, že je to pěkná bláznivost. Ale pak jsem si přečet v novinách, jak jsou The Who populární, a kolik vydělávají peněz. Byla to prostě nová forma show a dělali samozřejmě i skvělou muziku.
Kterou kytaru jste použili, když jste vytvářeli zvuk prvních Marshallů?
Gibson Les Paul a Fender Stratocaster. Zvolili jsme tyto dva modely, protože byly nejrozšířenější a nejvíc se prodávaly v našem obchodě. Na Rickenbackery hráli v té době akorát The Beatles a Pete Townshend, jinak se nikdy moc nerozšířily.
Stále vyrábíte i původní JTM45 a další reissue modely z šedesátých let. Myslíte, že má smysl investovat do vývoje nových zesilovačů, když o ty "staré" je stále tak velký zájem a to i mezi mladými muzikanty?
Samozřejmě. Každý rok přicházejí po celém světě teenageři do věku 14, 15 a 16 let a rodiče se jich ptají, co by chtěli k vánocům. A oni by si přáli kytaru a zesilovač. U slavných muzikantů vidí Marshally, takže by si automaticky přáli Marshalla. Otec jim samozřejmě nekoupí k vánocům zesilovač a kytaru z druhé ruky, i když by to bylo možná rozumnější, než kupovat nový, ale levnější model. Vánoční nebo narozeninový dárek prostě musí být nový. A to je počátek nového otevírajícího se trhu. Proto také vyrábíme i velké množství zesilovačů pro začátečníky. Protože pokud kluci zůstanou u muziky, je celkem jasné, že až jim jejich první aparát přestane stačit, poohlédnou se po dražším modelu.
Jaký je váš názor na digitální amp modeling. Líbí se vám takové zvuky?
Ne, nelíbí. Hudba je velmi módní záležitost, takže nedávno byl v módě zrovna amp modeling. Ale proč bych si měl kupovat napodobeninu, když si můžu koupit originál? Jsou to zesilovače do ložnice na cvičení, ale rozhodně ne na pódium. Při opravdovém hraní prostě potřebujete skutečné lampy. Digitálně prostě charakter lamp nikdy na 100% nenapodobíte.
Plánujete vývoj této technologie někdy v budoucnosti?
Neplánujeme.
Hrajete ještě stále na bicí?
Prakticky už ne. Pracuji 10 hodin denně, takže mi nezbývá mnoho volného času.
Stále se tedy podílíte na vývoji nových zesilovačů?
To ne, máme vlastní vývojové oddělení. Každý den přijdu ráno v šest hodin do práce a obvykle hodinu a půl věnuji procházení podnikové pošty. Dělám to proto, aby někdo náhodou nezametl nějakou stížnost pod koberec. Většina reklamací má obvykle příčinu v nesprávném používání zesilovačů. Koupíte si třeba špatný kabel, který indukuje brum apod. Já ale chci, aby každý náš zákazník byl maximálně spokojen, ať už si koupí laciné kombo pro začátečníky, či špičkový tříkanálový celolampový zesilovač. Muzikanti žijí po celém světě v komunitách. V určité oblasti se zná každý s každým. Hrají spolu, chodí spolu do hospody, sdělují si své zkušenosti. Ve výsledku můžete mít třeba 6 dalších zákazníků, protože když berete jejich spokojenost vážně, budou se k vám vracet i se svými přáteli. Takže hodina a půl otevírání dopisů každé ráno není zbytečná práce. Hodně času strávím na předváděcích akcích a hudebních veletrzích.
V neděli se vracíme domů a v úterý už letím do Kanady a New Yorku. Chtěl bych se tam sejít s Les Paulem.
Když jsem byl na návštěvě ve vaší továrně, slyšel jsem, že dáváte nemalou část profitu na charitativní účely.
Ano. Letos jsme věnovali něco kolem 1,5 miliónu liber, ale obvykle dáváme tak půl miliónu. Většinou na dětské sportovní aktivity, zdravotní centra a medicínský výzkum. Také na místní hospic, kde se starají o umírajíci lidi. Odvádějí tam skvělou práci a zaslouží si, aby je někdo podporoval, protože prostředky se težko shání.
I tak je to dost vysoká částka, nemyslím si, že je každý takhle velkorysý. Jime děkujeme za čas a rozhovor.
Rozhovor vedli za českého distributora (Praha Music Center) páni Jiří Čáp a Ludvík Bohadlo, foto: Ondřej Besperát
