V posledním dílu zmíněným odchodem Lindseyho Buckinghama z Fleetwood Mac byla ukončena jedna velká a zásadní kapitola této formace. Zbývající členové stanuli před hamletovskou otázkou „být či nebýt“ - čili pokračovat dál nebo ne...?
Vynikajícím prodejem alba Tango In The Night a prohlášením obou pěveckých představitelek Stevie Nicks i Christine McVie, že chtějí pokračovat dál, bylo rozhodnuto, že se to zkusí. Po následných konkurzech nakonec v kapele zakotvili kytaristé dva – Billy Burnette a Rick Vito. Buckingham turné k Tango In The Night už odehrát nehodlal, takže novicové museli své umění předvést neprodleně. Nutno uznat, že ani jeden nebyl žádným nováčkem, naopak se jednalo o ostřílené borce. Na serveru YouTube lze vyhledáním příslušných videoukázek lehce porovnat, jak se s materiálem po Lindseym poprali. Nová sestava, vědoma si toho, že další počin prostě musí fungovat, po skončeném turné začala okamžitě pracovat na novém materiálu a samozřejmě také na novém studiovém albu. Výsledkem bylo album BEHIND THE MASK. Těžko tento počin posuzovat... Kritika byla sice opatrná, zato fanoušci dali jasně najevo, co si myslí o této nové kapelní kapitole – nejhorším prodejem od roku 1975. Kdybychom si přeci jen troufli na menší rozbor, snad bychom měli právo říct, že ani jeden z noviců nebyl skladatelsky na takové úrovni jako Buckingham. K tomu připočtěme i to, že Lindsey byl velmi expresivním zpěvákem a hlavně osobitým kytaristou, jehož hra oplývala téměř genialitou. Jinak řečeno, pro Fleetwood Mac byl osobou nenahraditelnou. Má to i svou logiku. On vlastně styl, který FM hrál, vytvořil a společně s vokálními harmoniemi obou zpěvaček dosáhl obrovské originálnosti a neopakovatelnosti. Uvedené se nakonec potvrdilo ještě více. A za vše přitom může Bill Clinton. Ten se stal v roce 1992 prezidentem USA a jako velký fanoušek Fleetwood Mac chtěl na svém inauguračním večírku zahrát pár písní z Rumours. Hlavně píseň Don´t Stop, což byla píseň provázející jeho volební kampaň na prezidentský úřad. Nakonec se mu podařilo nejslavnější sestavu umluvit, aby pár písní zahrála. Několik novinářů potom žertem říkalo, že si Clinton na FM ověřil své schopnosti diplomata...
Každopádně, inaugurační večírek ukázal, že tato sestava prostě funguje a všem protagonistům začal v hlavách pomalu, ale jistě, hlodat menší červíček. Doba však ještě nebyla dostatečně zralá pro takový comback. Další ránu kapele v té době zasadil odchod další obrovské persony, totiž Stevie Nicks. Ta, po neúspěchu v podobě alba Behind The Mask, pochopila, že se ocitla na potápějícím se Titaniku a odchází naplňovat své sólové ambice. Pro spousty jiných kapel by odchod dvou největších osobností znamenal konečnou stanici, avšak pro Fleetwood Mac nikoliv. Zbylí členové se stále zarputile perou s osudem a na místo Stevie povolávají dceru legendárního dua Delaney and Bonnie, Bekku Bramlett. Protože také odešel i novic Rick Vito, nastoupil nový kytarista, známý studiový hráč Dave Mason. Kapela opět pracuje na novém materiálu a sehrává se. Firma Reprise, která mezitím začala trochu panikařit, v mezičase vydává skvělou kompilaci 25 YEARS – THE CHAIN, která dokumentuje (jak je z názvu jistě patrné) dvacet pět let hudby FM. To, že se nakonec kapela dostatečně sehrála a měla dost materiálu, bylo jasné po vydání nového alba TIME, které vyšlo v roce 1995. Ačkoliv se tomuto počinu po muzikantské stránce nedá moc vytknout, je jasné, že toto je již docela „jiná“ kapela, než ta, která s kdysi pravidelnými hity Fleetwood Mac neměla vůbec nic společného. Opět se tak dostala na přetřes otázka „být či nebýt?“. Tentokrát už ale řekl „dost!“ i Mick Fleetwood a bylo jasno. Konec...
Ale moment, opravdu konec? Samozřejmě, že ne! Netrvalo ani dva roky a světem proběhla zpráva, že se Fleetwood Mac vrací na koncertní pódia a to dokonce v své nejslavnější sestavě! Ano, pětice Lindsey Buckingham, Stevie Nicks, Christine McVie, John McVie a Mick Fleetwood začínají opět zkoušet a dokonce mají naplánované turné po Spojených státech. Toto koncertní turné bylo zaznamenáno nejen na klasické album, ale také na filmový pás. Výsledek se jmenuje THE DANCE a okamžitě po svém vydání katapultoval band do míst, kam se už dlouho nepodíval – tedy na první místa hitparád. Dance je, vážení, absolutní bomba a pro muzikanty, kteří hrají na kytaru, klávesy, basu, bicí nebo zpívají, by mělo být doporučenou učebnicí toho, jak se má muzika dělat! Je opravdu radost sledovat muzikanty v akci. Filmový záznam obsahuje dvaadvacet písní a nechybí skvosty, jako The Chain, Dreams, I´m So Afraid, Gypsy, Landslide, Over My Head, Rhiannon, Go Your Own Way, Tusk nebo Don´t Stop. Lindsey Buckingham zde má své akustické okénko, kde fantastickým způsobem předvádí Big Love a píseň ze sólového alba Go Insane. Celkově je album laděno do jakéhosi poloakustického hávu, kdy ještě více vyniknou nádherné vokální i instrumentální harmonie. Album také obsahuje tři nové písně a dává na srozuměnou, že Fleetwood Mac stoprocentně pokračují dál a mají nové síly. Určitou symboliku v kontextu dnešních dní můžeme vidět v performanci skladby Songbird, kterou hraje sama Christine McVie. Tímto songem končí celý koncert, kdy za obrovského aplausu Christine odchází z jeviště. Tehdy ještě nikdo netušil, že Christine hraje ve Fleetwood Mac naposledy. Tento fakt se totiž ukázal až o šest let později, kdy je vydáno zatím poslední studiové album SAY YOU WILL, na kterém už Christine ve FM nefiguruje. Album samotné tak logicky navazuje na to, kde tato sestava skončila, tj. po albu Tango In The Night. Jakoby těch šestnáct let nikdy nebylo... Dle informací ze zákulisí prý Fleetwood Mac opět připravují nové písně, které si zkouší na právě probíhajícím turné, takže se snad zase brzy dočkáme nového studiového alba. Na závěr bych si ještě dovolil několik statistických čísel. Fleetwood Mac za svou kariéru prodali už přes 100 (slovy „sto“!) miliónů kopií svých alb (z toho jen přes 25 miliónů za Rumours) a pokud bychom k tomu přidali i produkty sólové, dělá to přiližně neuvěřitelných 150 miliónů desek! Stát se komerčně nejúspěšnější rockovou kapelou všech dob je jistě velký závazek, ale hudebníci, kteří Fleetwood Mac prošli, nejsou žádné primadony, ale poctiví muzikanti, kteří dělají své profesi velkou čest. Po právu je tak Hudební akademie ocenila uvedením do Rock´N´Rollové Síně slávy...
Nyní pár slov ze slíbeného miniprofilu Lindseyho Buckinghama. Základní data už byla uvedena v předchozím dílu, přejděme tedy rovnou k sólové kariéře této osobnosti. Lindsey svou první sólovku představil ve světlech ramp v roce 1981 pod názvem Law And Order. Pozval si spoustu hostů včetně svých spoluhráčů z FM, Micka Fleetwooda a Christine McVie. Výsledkem bylo procítěné album, na kterém si téměř všechny party nahrál sám - a samozřejmě také sám nazpíval. Producentského dohledu nad albem se ujal Richard Dashut, který snad údajně prohlásil, že v podstatě jenom seděl na židli a zíral, co se děje. Hudebně se jedná spíše o „malého bratříčka“ FM, a i když bylo album docela dost úspěšné, v podstatě nic nového nepředvedlo. Jiný případ nastal o tři roky později, kdy Lindsey vydal desku Go Insane. Ta naprosto vybočuje z hudebních vod FM, je plná experimentů, včetně použitých samplů a zastřený hlas autora dodává písním velmi zvláštní atmosféru – Go Insane jistě není počinem určeným pouze pro jeden poslech.
Alba s Fleetwood Mac zabraly Lindseymu dost času (i energie), takže další sólovku vydal až po svém odchodu z FM. Teprve v roce 1992 tak vychází Out Of The Cradle - počin nemálo zajímavý. Třeba už jen tím, že byl rozpracován již čtyři roky před svým vydáním a dokončovací práce byly ukončeny těsně před finálem. (Příčinou bylo album Tango In The Night od FM a následné rozčarování kolem lidských problémů v kapele). Čtyři roky odstupu ovšem albu rozhodně prospěly. Je z něj cítit vyzrálost, citlivost a hlavně velká muzikálnost. Zajímavé je, že ani jedno z předchozích sólových alb tolik neukazuje nejvyhlášenější schopnost Buckinghama, totiž hru na kytaru. Jedná se přitom většinou o minimalistické doprovodné kytary, zatímco hlavní prim hraje spíše multiinstrumentalita, ruku v ruce jdoucí se skladatelskými schopnostmi umělce. Také svůj expresivní a pěvecky náročný zpěv Lindsey posunul spíše do éteričtějších vod. Při studiové práci prostě neupřednostňuje žádnou schopnost na úkor druhé, což je někdy plusem, někdy mínusem. Každopádně ani jedno album nepředstavuje záležitost, u které by nebylo nutné přemýšlet, spíše naopak.
S dalším sólovým počinem si Lindsey opět dal na čas. Jak víme, vrátil se zpátky k Fleetwood Mac a veškerou svou invenci a energii věnoval jim. Za vše mluví jakási kolekce písní, které vyšly na albu Gift Of Screws (2008). Podobně jako v případě Tango In The Night sice připravoval písně pro své sólové album, avšak skoro všechny písně nakonec věnoval FM na album Say You Will. Protože však songy měly původně trochu jiný ráz, nechal se přemluvit a všechny vyšly na zmíněné sólovce Gift Of Screws. Klasické sólové album mimo FM nakonec vyšlo v roce 2006 pod názvem Under The Skin. Jestli někdo někdy čekal na album, na kterém bude Lindsey Buckingham plně využívat svou geniální hru na kytaru, i plný rozsah svých pěveckých schopností a nechá se přitom vést jen svými náladami, konečně se dočkal! Under The Skin je přesně takové album. Od prvních tónů do poslední skladby budete v úžasu a s nádherou, která bude plnit vaše srdce, poslouchat něco neuchopitelného. Hudba vás přenese do zcela jiného rozměru, kde „vládne radost i stesk, kde zapomenete na smrt i na bolest“... Výpověď muzikanta, který toho v životě, nejen hudebním, ale i osobním, mnoho prožil a rozhodně tak má co říct všem lidem, kteří mají chuť a vůli naslouchat. Under The Skin si svou zvláštní poetickou baladičností zaslouží místo mezi pravými hudebními klenoty a já sám za sebe budu doufat, že takových počinů, které tak hodně chytí za srdíčko, bude ještě hodně...
Pravidlem u tohoto seriálu jsou doplňkové materiály, které se týkají tabulatur, v případě tohoto posledního dílu také kytarová výbava „hlavního hrdiny“. Nejinak tomu bude i tentokrát. Lindsey Buckingham je znám svým neuvěřitelným nástrojem, který mu na zakázku postavil Rick Turner. Jde o jakýsi hybrid mezi akustikou a plnohodnotným zvukem elektrické kytary. Tvar evokuje klasické nástroje jakými jsou housle nebo viola. Největší zajímavostí je přitom malé tělo s klasickou ozvučnicí, do které je vložen snímač. Ten se dá otáčet a nastavit za účelem většího zvýraznění basů nebo naopak středů. Turner (Turner Renaissance Guitars) Model-1 má celomahagonové tělo i krk, dvojité elektronické snímání (rozpínatelný humbucker a piezzo) a 4 x EQ.
Buckingham k tomu říká: „Léta jsem hrál na Telecastery nebo Les Pauly. Dokonce jsem zkoušel i Gretsche, ale pro můj prstový styl to nejsou moc vhodné nástroje. Nakonec jsem poprosil Ricka (Turnera), jestli by nemohl postavit nástroj přímo pro mě. Rick mě doslova ohromil, protože perkusivní odezva jeho nástroje, držení krku a velká zvuková variabilita - nástroj, jaký jsem si vždy moc přál. Vím, že nyní existují nástroje jako Godin, které kombinují elektriku s akustikou, nicméně, můj Turner hraje fantasticky a já nemám potřebu cokoliv měnit!“
Rick Turner postavil Lindseymu také další, ryze akustický nástroj, s nylonovými strunami. Tato nádherná kytara, s tvarovanou mahagonovou kobylkou pro nylonové struny, má v sobě zabudované piezzo (patentované Turner piezzo, které je napájeno 18 V pro D-TAR předzesilovač), cutway výřez a patentovaný mahagonový center block pro eliminaci zpětné vazby. Lindsey ji pravidelně používá pro živou perfomanci skladeb Big Love nebo Go Insane, je s ní dokonce nahráno 95% alba Under The Skin. Jako primární aparát používá Buckingham celolampovou Mesa/Boogie Dual Rectifiers, která nejlépe pobere jeho práci prstových technik. Jako aparát sekundární pak používá akustického Trace Elliota (řada TA) a akustické SWR California Blonde. Za struny zvolil Ernie Ball Regular Slinky 010-046. Efektové pedály příliš nepoužívá; nechává spíše vyznít akustickou čistotu aparátu a poctivost dřeva. Když už efekt použije, pak od firmy Boss a to digitální delay DD-5 a Super Overdrive SD-1.
Posledním doplňkem tohoto dílu budiž minule slíbený tabulaturový zápis skladby Big Love. Jedná se o verzi z alba The Dance. Jako vždy doporučuji nejprve pořádně naposlouchat a pak teprve zkoušet. Mohu vám poradit: nezapomeňte, že Buckingham vychází z brnkání na banjo, čili používá opačný systém vybrnkávání prstů: a, m, i (klasicky se hraje systém p, i, m, a)... Palec jede synkopy a zároveň vytváří doprovod. A také nezapomeňte použít kapodastr, který umístíte na čtvrtý pražec! Nu, tužte se - a přeji hodně úspěchů!
Co zvolit za závěrečná slova v seriálu o Lindseym Buckinghamovi a o Fleetwood Mac? Když pomineme vynikající prodejnost, reputaci a image, stále zůstává nesporným faktem, že jde o zatraceně dobrou hudbu. V období Rumours kdysi Lindsey řekl: „Hudba je natolik intenzivním prostředkem, že lze jen stěží vyjádřit její pravou podstatu. Jde o to, že by měla vycházet z nitra duše a tím by měla být i hrána, a ne nějakými představami o tom, jak vypadat na pódiu nebo v časopisech.“ Snad bychom se mohli rozloučit právě těmito slovy, neboť co víc k této hluboké pravdě dodat...?
