Popularita Doors již dávno překročila hranice domovského státu a tak bylo jen otázkou času, kdy dostanou nabídky na hraní po celém světě. První koncerty mimo americkou půdu byly ve starém světě. Evropské turné, které zahrnovalo Velkou Británii, Švédsko, tehdejší západní Německo a Holandsko, bylo pro Doors zároveň malou neznámou (prý si nebyli jisti přijetím tamějších fanoušků), a proto se domluvili s další tehdejší populární skupinou – Jefferson Airplane. Právě členové Jefferson Airplane později vydali svědectví o životě Jima Morrisona v Evropě. Svědectví nemálo zajímavé...
Koncertní turné bylo zdokumentováno a později vydáno na DVD pod názvem Live In Europe. Nemá smysl uvádět celou kompletní výpověď Paula Kantnera a Grace Slick o společných koncertech a životě Doors a Jefferson Airplane – ostatně, vše je v bonusových materiálech na DVD Doors Live In Europe. Že však každý zainteresovaný člověk tehdy zaznamenal pomalý, ale jasný pád jedné ikony showbusinesu, je evidentní. Po shlédnutí filmového záznamu k tomu Jim sám podotknul: „ Když jsem film viděl poprvé, byl jsem dost zaražený, protože když jsem byl na scéně, když jsem byl jednou z hlavních postav, vnímal jsem vše pouze z vlastního pohledu. Ale vidět všechno tak, jak to je... Najednou jsem si uvědomil, že jsem do jisté míry pouhou loutkou, ovládanou silami, kterým jsem rozuměl jen málo...“ Byla to zlověstná slova, protože tyto síly se měly Morrisonovi brzy zcela vymknout z kontroly. Z počátku ještě nedocházelo k nějakým velkým „výkyvům“, naopak obě kapely byly nadmíru spokojeny. Fanoušci byli doslova u vytržení a podíleli se na vytváření vynikající atmosféry. V Londýně se Jim potkal s americkým básníkem Michaelem McClurem, který ho provedl místy, kde žil William Blake. Také mu ukázal místní Art kluby, kde popíjeli Curvoisier a vedli filozofické rozpravy s filmovými režiséry. McClur tehdy Jimovi poradil, aby vydal své básně vlastním nákladem. Zbytek evropského turné pak probíhal bez zádrhelů – dokud se ovšem nedostali do Amsterdamu. Že každý z členů bral nějaké ty drogy, to jistě málokoho překvapí. Když pak hráli v Amsterdamu, ještě během procházek po ulicích jim kdekdo nabízel všechno možné. Ale na rozdíl od ostatních členů, kteří si sem tam od někoho vzali nějakou tu marihuanu, LSD a pod., Jim si vzal od každého, kdo nabízel, a nejen to - okamžitě ochutnával a navíc ochutnávané ihned zapíjel whisky (!). K završení toho všeho mu nějaký fanoušek nabídl dva kusy hašiše na večer. Jim je spolkl najednou. To mělo za následek, že při vystoupení Jefferson Airplane vběhl na pódium, zuřivě se roztančil, načež se zhroutil a musel být „uklizen“. J.A. dohráli svou část večera a na pódium povolali Doors. Grace Slick k tomu říká: „Dohráli jsme a se šílenou nejistotou pozvali na pódium Doors... Všichni jsme viděli, jak se Jim zhroutil a fakt to nevypadalo dobře... Nikdo nás nechtěl k Doors pustit ani dát nějaké informace o jeho stavu a jestli Doors vůbec vystoupí. Po nekonečné půlhodině nakonec v zákulisí slyšíme Doors hrát a Morrisona zpívat. Najednou k nám přiběhl do šatny náš manažer, že tam Morrison není! Hned jsme vyrazili do backstage. Všichni slyšíme Jima zpívat, ale nikde ho nevidíme! Pak si všimnu, že Ray má mikrofon a zpívá. Něco neskutečnýho! On nejen, že měl hlas jako Morrison, ale on i naprosto stejně frázoval a intonoval. A to dokonce napodobil jeho vychlastanej hlas a některé jeho charakteristické vokální chyby!!! Nikdy jsem nic podobného předtím ani potom neviděla...“ Ano, zde je třeba opětovně zmínit, že Doors nebyli jen Jim Morrison, ale celá kapela, která pracovala na plných sto procent a později dokonce na celých pětset procent. Po návratu z evropské šňůry odehrála skupina ještě několik koncertů a na prosinec se znovu naplánovalo studio a s ním samozřejmě nové album. 8. prosince slavil Jim narozeniny a právě tehdy někomu na párty řekl onu památnou větu: „Tak jsem se dožil pětadvaceti. Myslíš, že to dorazím do třicítky?“ Všichni kolem věděli, že se Jim třiceti nedožije... Ale od oslavy zpátky k hudbě. Doors jsou tedy opět v nahrávacím studiu, aby nahráli své další, v pořadí již čtvrté album. Ovšem hrát a skládat hudbu je pro ně stále těžší, což v té době přiznává i sám Morrison: „Když jsme s sebou museli tahat celý aparát, neměli jsme moc času na psaní písniček; teď se můžeme daleko víc soustředit... potíž je v tom, že už sami sebe moc nevnímáme. Jsme teď velký zvířata, takže když se vydáme na turné, nahráváme - a ve volném čase se rozprchneme. Nápady dostáváme, jenom když natáčíme. Nemůžeme je rozvíjet jeden večer za druhým, jako jsme to dělávali dříve. Ve studiu není tvorba tak spontánní.“ Tento fakt se naplno projevil v momentě, kdy vyšla „ochutnávka“ na nové album v podobě nového singlu Touch Me. První, co posluchače okamžitě překvapí, je přítomnost dechové a smyčcové sekce - a to v nemalém měřítku. Morrison zde zpívá,jako by byl v šíleném alkoholovém deliriu tremens a jeho hlas má k naléhavosti světelné míle daleko. Kapela, respektive řečeno její instrumentální výkon, sice vysloveně zraje jako víno, ale do mysli se přitom pomalu vkrádá otázka: Tohle že jsou Doors? V tomto duchu se nese celé album THE SOFT PARADE, jehož prodejnost ostatně nebyla nijak závratná. Kapela raději proto ihned po jeho vydání okamžitě vyjíždí na turné. „Naladěnost“ Jima Morrisona byla tehdy opravdu komplikovaná a bylo čím dál tím víc vidět i slyšet, že toho všeho už má plné zuby. Chtěl se zařadit mezi básnickou elitu a rock jako takový bral s velkým odstupem – začala to pro něj být prostě už jen práce. Ačkoliv na něj média i fanoušci hleděli jako na rockovou ikonu, sám Morrison pozicí sexuálního symbolu velmi pohrdal, začal přibývat na váze a nechal si narůst plnovous. Co mu však i nadále zůstávalo, byl jeho smysl pro ironii a humor. Na jednom z koncertů oslovil jednu polovinu publika: „Vy jste život.“ Druhou polovinu oslovil: „Vy jste smrt.“ Pak oslovil celé obecenstvo: „Já sedím rozkročmo na plotě a bolí mě koule.“ Jeho fascinace „žijícím divadlem“ a nechuť dělat lidem klauna, dostoupila vrcholu na koncertě v Miami v Dinner Key. Jim se ani nenamáhal pokoušet zpívat, namísto toho se začal bavit s publikem. Kapela se jej snažila postrčit ke zpěvu, ale Jim jim naznačil, aby zmlkli a otočil se k lidem: „To stačí! Nepřišli jste sem poslouchat muziku... nepřišli jste sem na dobrou rock´n´rollovou kapelu – přišli jste se podívat na něco, co jste ještě neviděli, na něco většího, než co jste kdy zažili... Co mám udělat? Co kdybych vám ukázal svoje péro? Copak právě tohle nechcete? Hele sundávám si košili, tančím před svým pérem... Viděli jste ho, viděli jste to, hele tady, ukázal jsem ho, ukázal jsem ho!“ Toto je velmi známá historka, ovšem patří do kategorie legend. Neexistuje záznam, fotka, že by to opravdu udělal, spíše to vypadalo, že si strčil prst do poklopce svých kožených kalhot. Každopádně se mu jeho žertík hrubě nevyplatil. Nezapomeňme, že se psal rok 1969 a přestože byl v hledáčku policie už pár let, spustila tato jeho provokace doslova řetězovou reakci. Navíc ještě před koncem koncertu došlo doslova ke vzbouření, to když se Jim vrhnul do publika a zbytek Doors utekl ze scény. O něco později tento moment Jim okomentoval slovy: „V Miami jsem se snažil zredukovat svůj vlastní mýtus, vymazat ho. Řekl jsem publiku, že jsou bandou idiotů, když se řadí do stáda, a co tam vůbec chtějí? Určitě nepřišli poslouchat skupinu dobrejch muzikantů, ale jsou tam kvůli něčemu jinýmu... Tak proč to nepřiznat a něco s tím neudělat? Chtěl jsem to ukončit, chtěli moje maso, tak jsem jim ho dal – ať si ho vezmou kousek po kousku...“ Po koncertu skupina odletěla na Jamaicu na týdenní dovolenou aniž by tušila, co se strhlo ve Státech za poprask. Morrison byl v nepřítomnosti obviněn z neslušného obnažování, z urážky, opilství a oplzlého chování a hrozilo mu až sedm let vězení. Velmi populární televizní bavič Jackie Gleason zorganizoval pochod za mravnost, který vyvrcholil třicetitisícovým shromážděním. Dalším pomyslným hřebíkem do rakve kapely pak bylo zrušení pětadvaceti koncertů z turné, které se nakonec samozřejmě ani neuskutečnilo. Vše vyvrcholilo zjištěním, že se jako kapela dostali na černou listinu. Jejich desky se v rádiích a v televizích po celé zemi přestali hrát. Doors se začali probouzet do reality, a to dosti kruté... Koncem března 1969 vše vygradovalo vydáním zatykače na Jima Morrisona na základě „nezákonného letu“ na Jamaicu a přechovávání drog. Zdálo se, že neexistuje způsob, jak z toho ven, takže se Jim sám přihlásil na policii. Bylo dohodnuto jeho propuštění na pětitisícovou kauci. Média samozřejmě lačnila po krvi a chtěla Morrisona ukřižovat coby obětního beránka. Jim si při tom všem byl dobře vědom ironie svého postavení: chycen na hranici mezi uměním a řemeslem, kdy tlak na něj byl vyvíjen z obou stran. „Beru sám sebe jako inteligentní bytost s duší klauna, která mě neustále nutí v nejdůležitější chvíli všechno zpackat.“ Výslovný zákaz koncertování Doors neměli, avšak koncerty měli být pod dohledem policie a musely se platit zálohy na případné problémy se zákonem. Výsledkem bylo, že koncerty teď byly mnohem sevřenější a skromnější, ukázněnější – sice stále ještě pořád dobrá rocková show, ale rozhodně už žádná katarze. Koncertů byla domluvena celá řada, ale mnoho promotérů nechtělo riskovat problémy. Navíc Doors jako největší hvězdy neměli chybět na plánovaném megakoncertu, který se měl konat 15. - 18. srpna 1969 ve Woodstocku. Historie dávno ví, kdo všechno hrál na tomto festivalu a dobře ví i to, že Doors neměli jinou možnost, než festival vzdát. Aby si trochu spravili náladu, dali na četná doporučení a odjeli do Mexica, kde zahráli dva koncerty v Mexico City. Všichni byli doslova ohromeni tamějším ohlasem na The End a celý několikatisícový dav zpíval oidipovskou část jako jeden muž. Mimochodem, právě tento moment prý učaroval Freddiemu Mercurymu, který měl podobnou magickou moc nad publikem v pozdějších letech. Prodejnost Soft Parade byla skutečně neuspokojivá. Koncertovat nebylo možné tak, jak si Morrison i firma Elektra přála, a tak zamýšlený plán natočit „živák“ nevyšel. Nezbývalo než opět začít nahrávat nové studiové album, které se mělo co nejdříve vydat. Doors si velmi dobře uvědomovali, v co se jejich muzika změnila – jednoduše v divadlo – a tak se vrátili ke kořenům. V únoru 1970 vyšlo album MORRISON HOTEL, který znamenalo návrat do jejich staré formy a dávalo zapomenout na předchozí dvě alba. „Ano, Doors je kapela ve čtyřech lidech a to nám šlo vždy nejlíp“ říkal v té době Jim a dodal: „Doors jsou ve skutečnosti bluesovou kapelou s pořádnou dávkou rock´n´rollu, špetkou jazzu, přísadou popu a ždibcem vlivů klasiky... ale v zásadě jsme bílá bluesová kapela.“ Skladby z toho alba jako Roadhouse Blues, The Spy nebo Peace Frog se velmi často objevují na různých výběrech a sama kapela tyto songy s oblibou hrála na těch nemnoha koncertech, které jim byly „povoleny“. Na všech těchto vystoupeních přitom soustavně nahrávali a připravovali živé album. Ačkoliv se kapela a hlavně Jim opravdu umírnili, nebyl s tím srozuměn úplně každý. V Bostonu jim pořadatelé ke konci produkce, ačkoliv kapela ještě hrála, odpojili elektriku. Zapomněli však odpojit i mikrofon a samozřejmě, že Jim to nevydržel, nazval pořadatele „zmrdy“ a obecenstvu oznámil, že „vyhrajou, když je necháte“, načež ho zbytek skupiny odtáhl z jeviště. Následně na to byly zrušeny další koncerty v řadě. Soud v Miami se přesunul na srpen a když Jim odjel do New Yorku, aby odevzdal pásky s živými nahrávkami, potkal tam Patricii Kennealy. Tato hudební kritička měla na Jima sice krátkodobý, zato ale obrovský vliv. Nejen proto, že byla členkou hnutí Wicca, což Jima velmi přitahovalo. Právě v New Yorku ji navrhl, aby spolu podstoupili magický svatební obřad, k němuž skutečně posléze došlo. Jim pak po „svatbě“ odjel do Evropy, kde si přivodil zápal plic, ze kterého se sice rychle vyléčil, ale ve skutečnosti byl nemocný mnohem vážněji, než by kohokoliv napadlo... Když konečně vyšlo ABSOLUTELY LIVE, tedy první koncertní album The Doors, bylo znát, že nepřišlo v právě vhodné době. Na druhou stranu se jednalo o přísně pravdivý obraz toho, jak skupina poslední dva roky koncertovala. Ať tak či onak, album stejně zastínila jiná záležitost – vyšlo totiž v den, kdy Morrison odletěl do Miami k soudu. Porota i svědkové působili velmi nevěrohodně a celkově bylo znát, že soud je evidentně uměle vykonstruovanou záležitostí, která měla hlavně zdůraznit vzrůstající moc rockových ikon. Výše už také bylo řečeno, že Jim Morrison byl víc, než jen vhodným obětním beránkem. Ne že by byl zcela bez viny – to jistě ne, ale v podstatě to „schytal“ za všechny. Ač jeho obhájci dělali co mohli, proti rozhodnutí soudního dvora a celé té mašinérii včetně mediálního tlaku, vyhrát prostě nemohli. Je pochopitelné, že Jim propadl hluboké depresi. V den rozsudku zemřel Jimi Hednrix. O pár týdnů později zemřela Janis Joplin. Trest byl vynesen v říjnu 1970. Jimovi byla určena maximální sazba: pokuta pět tisíc dolarů, šedesát dní tvrdé práce ve vězení za hrubý projev a dalších šest měsíců ve vězení za obnažování. Nikdy si je ale neodpykal... Nahrávací společnost Elektra, zklamaná slabým prodejem koncertního alba, chtěla před Vánoci vydat kompilaci největších hitů. Doors se patřičně zhrozili a odpověděli jediným možným způsobem – začali zkoušet materiál na nové studiové album. Paul Rothchild, dosavadní producent všech předchozích alb, odstoupil a kapele navrhl, ať si album produkují sami. Je pravda, že sama skupina už velmi dobře věděla, co nejvíc potřebuje. Chtěla, aby se celý nový projekt odehrával blízko domova. Chtěli jít opravdu až ke kořenům, chtěli se prostě dostat zpátky na začátek k tomu způsobu práce, jakým natáčeli své první album. Manzarek: „Museli jsme předělat zkušebnu pod kanceláří na nahrávací studio, zatímco režie s mixpultem a magnetofonem byla umístěna do horních pater mísností... Dali jsme mikrofony a nahrávací zařízení přímo do zkušebny. Místo toho, abychom použili profesionální studio, řekli jsme si, že to natočíme naživo... Přibrali jsme Jerryho Scheffa na basu a Marca Benna na rytmickou kytaru, takže nahrávalo šest muzikantů najednou. LA Woman je živá, neupravovaná nahrávka – Jim zpíval a my k tomu hráli. Je tam velmi málo úprav, absolutní minimum. Myslím, že jsem tam jen přidal piáno – to je všechno! Všechno ostatní bylo vlastně živé nahrávání, jako bychom vystupovali na pódiu. Proto zní album tak svěže...“ Album LA WOMAN je opravdu velmi povedené album a je právem řazeno k tomu nejlepšímu, co Doors vytvořili: album, které obsahuje jednu z nejpropracovanějších a zároveň i nejpoetičtějších skladeb Riders On The Storm, a které zní nejen v dnešním kontextu jako počin skutečně uzavírající pomyslný kruh započatý The End. Doors opravdu natočili mimořádné album, o kterém dokonce Rolling Stone prohlásil, že je jejich nejlepší deskou v katalogu. V den svých sedmadvacátých narozenin se Jim vrátil do studia. Četl na magnetofon svou poezii. Nahrával čtyři hodiny své básně a během nahrávací frekvence se zvolna opíjel. Soukromě, v omezeném nákladu pěti set kusů, pak tuto svou sbírku vydal. Byl tímto svým počinem velmi potěšen, konečně měl pocit, že dosáhl nějakého osobního cíle. Souhlasil dokonce s tím, že odehraje několik koncertů s Doors; domluva zněla na dva koncerty: v Dallasu a v New Orleansu. Jenže Jim Morrison byl už prostě příliš moc „opotřebovaný“ – drogy, pití, stres z výkonu trestu i celková fyzická zchátralost si vybraly svou daň. Koncert v Dallasu ještě proběhl dobře a Riders On The Storm si publikum okamžitě zamilovalo. Koncert v New Orleansu však znamenal definitivní konec. Manzarek k tomu říká: „Každý, kdo tam té noci byl, si toho musel všimnout. Jim prostě... uprostřed koncertu přišel o všechnu energii. Mohli jste téměř vidět, jak z něj odchází; visel na stojanu mikrofonu a jeho duch odplouval pryč. Myslím, že byl naprosto prázdný. Opakovaně praštil stojanem o jeviště a pak se bezvládně sesul na prakťák bicích...“ Morrison potřeboval, a upřímně tomu věřil, úplně nový začátek. Pryč od amerických úřadů a amerických médii; potřeboval atmosféru, která inspirovala i jiné americké spisovatele, například Hemingwaye nebo F. Scotta Fitzgeralda. Chtěl se soustředit na svůj letitý sen, seriózní psaní, a tak odjel i s Pamelou do Paříže, aby se znovu stal básníkem. V Hotelu de Nice pak žili s Pamelou tři týdny, načež se přestěhovali na 17 rue Beautrellis blízko pařížského centra. Jim byl v Paříži prakticky neznámý a mohl se procházet po ulicích, aniž by ho obtěžovali fanoušci nebo novináři. Jak měsíce ubíhaly, Jim se začínal konečně uvolňovat – pomalu z něj odcházelo napětí spojené s postavením rockové hvězdy. Jezdili s Pamelou po Španělsku, Monaku, Korsice, navštěvovali jih Francie. Nicméně jeho zdravotní stav byl vážnější, než si on sám připouštěl. Nakonec dal na radu Pamely, aby navštívil lékaře. Několikrát za den vykašlával krev, takže mu doktor předepsal pilulky na astma. Jenže Jim neměl doktory rád a léky nebral. Jednoho večera šli s Pamelou na večeři, pak zašli do kina na noční představení, vrátili se domů a kolem třetí ráno si šli lehnout. Asi o hodinu později Pamelu probudilo Jimovo nepravidelné a hlasité dýchání. Odmítnul její prosbu, ať zavolá lékaře a řekl, že se půjde vykoupat. Když byl ve vaně, zavolal Pam, že je mu zle a bude zvracet. Vyzvracel několikrát krevní sraženiny, ale prý se mu udělalo lépe. Poslal tedy Pam do postele, že tam hned dorazí. Když se o pár hodin probudila, překvapeně zjistila, že Jim vedle ní neleží. Běžela do koupelny a objevila jeho tělo ve vaně s vystydlou vodou. U nosu měl malou stružku krve a usmíval se. James Douglas Morrison zemřel 3. července 1971 – bylo mu dvacet sedm let. Zpráva, že Jim Morrison zemřel, neobletěla ihned svět, jak by se dalo čekat, ba naopak. Vzhledem k tomu, že fámy „Jim je mrtvý” nebyly nejen ničím novým, spíše se jednalo o „obnošené zboží“, nedělal si manažer kapely Bill Siddons ani s touto informaci zpočátku mnoho starostí. Nicméně mu nakonec svědomí přece jen nedalo, aby nezkontaktoval pařížskou policii a americké velvyslanectví – tam mu ovšem neposkytli žádné vysvětlení, takže nakonec zavolal Pam. Po telefonátu okamžitě odjel do Paříže, kde našel v bytě Pam, úmrtní oznámení a zapečetěnou rakev. Nikdy nespatřil tělo, které dokonce ani neprohlédl soudní lékař, nebyla nařízena pitva. Vrcholem všeho bylo popření pařížské policie jakékoliv zprávy o tom, že Jim Morrison zemřel. Pamela v této věci mlčela a protože zemřela necelé tři roky potom, vzala si případné tajemství s sebou do hrobu. Všechny tyto okolnosti, včetně několika vzpomínek na jisté Jimovy výroky, rozběhly neuvěřitelné pověsti o tom, že Morrison svou smrt předstíral, podobně jako se o tom spekuluje v případě jmen Elvis Presley nebo James Dean...
My se nebudeme zaobírat myšlenkami nebo spekulacemi o tom, jestli Jim Morrison dodnes někde žije, vydává poezii nebo „čert ví co“, a budeme se držet faktů. Začneme u Doors. Poté, co se Siddons vrátil do Států a oznámil, že byl na Morrisonově pohřbu (hrob najdete na pařížském hřbitově Pére Lachaise), vyvstala před Doors „ona“ zapeklitá otázka – co dál; případně: jak dál...? Dle slov Johna Densmora byla celá skupina „nepředstavitelně šokovaná“. Sešli se spolu, trochu jamovali a nakonec padlo rozhodnutí, že budou pokračovat dál. Rozhodnutí, zda-li to bylo šťastné řešení či nikoliv, je na každém z nás. Pravdou je, že Doors bez Morrisona vydali ještě tři alba. První album OTHER VOICES (1971) se celé neslo ve stínu minulosti. O vokály se rozdělili Manzarek s Kriegerem. Časopis Rolling Stone o této desce říká: „Je to stále hudba Doors, hlavně kvůli svým vnějškovým atributům... pořád to jsou Doors, ale bez duše nebo vášně... Je očividné, že Jim Morrison byl více, než jen zpěvákem...“ Proběhlo pár koncertů, které pobralo slušné kritiky; fanoušci to vzali sportovně a spíš to celé vzali jako „hold někomu, kdo odešel“. Po koncertním turné, které proběhlo i v Evropě, se Doors vrátili do studia. Album FULL CIRCLE vyšlo v září 1972 a řečeno s Densmorem: „To byla tak trochu katastrofa“. Po vydání se kapela v podstatě odmlčela a každý z členů zkoušel své sólové ambice. Manzarek vydal The Golden Scarab a The Whole Thing Started With Rock´N´Roll, Now It´s Out Of Control, kde účinkovala jména jako Patti Smith. Krieger s Densmorem pod názvem The Butts Band natočili stejnojmenné album, které vyšlo r. 1974 a pak ještě druhé Hear And Now (1975). Obě dvě po svém vydání zapadla v propadlišti dějin. Zkrátka bez Jima to nešlo a všichni už to chtěli kompletně vzdát. Nad Doors se prostě stále jako přízrak vznášel Jimiho duch, zdálo se, že ať udělají cokoliv, vždy na ně padne jeho stín. Přišel čas nějak se s tím vyrovnat. Už jsme zmiňovali, že Morrison v den svých narozenin natočil ve studiu přes v omezeném nákladu pěti set kusů. Ty později rozdal svým přátelům. Densmore říká: „Už dlouho mi hlodala v hlavě myšlenka, proč se jeho poezie nikdy nevydala celoplošně, ale jen soukromě. A tak jsem zavolal Johnu Haneymu, který ty frekvence zvučil a zeptal jsem se ho, jestli nemá kopie. Totálně mě odrovnal, když prohlásil, že má něco lepšího – originály! A tak to začalo...“ Světem začaly kolovat zvěsti, že ex-Doors spolupracují na nějakém projektu a je tam často zmiňováno jméno Jim Morrison! Doors nakonec museli vydat prohlášení: „Jim před svou smrtí nahrál svou poezii... Zkoumali jsme jeho básničky dobrej rok a nyní se scházíme několikrát týdně... Je to náš nápad! Nechceme, aby začala vycházet alba jako v případě Jimiho Hendrixe, která vyšla po jeho smrti; takové to jamování v zákulisí s nějakým saxofonistou a také to není ten případ, kdy společnost zaloví v archívech a staré pásky vydá v novém kabátě! Tohle bude album Jimovy poezie – nedostal se k tomu, aby to dokončil a tak to teď my, Doors, děláme za něj. Bude to něco jako jeho biografie... Děláme to na šestnáctistopém magnetofonu a pod básně nahráváme hudební podklad...“ Manzarek, Krieger i Densmore shodně říkají, že mezi ně tentokrát sestoupil Jimův duch (už se nad nimi nevznášel jen jako přízrak). Nahrávání bylo prý občas dost komplikované, Manzarek k tomu dodává: „Ve skutečnosti je to album natolik revoluční, co se způsobu tvoření týče, že jsme kolikrát nevěděli, co dělat. Bez Jima, který by pořídil dodatečné, přihrávky jsme museli pracovat s tím, co bylo... neměli jsme model práce, kterým bychom se mohli řídit, protože takovou desku před námi ještě nikdo neudělal...“ V listopadu 1978 nakonec vychází nové album Doors AN AMERICAN PRAYER. Album skutečně revoluční, působí dojmem dlouhé improvizace, během níž Jim recituje. Při poslechu tohoto alba mnozí z těch, kteří měli možnost navštívit Doors ještě v původní kompletní sestavě, pocítili skutečné dojetí; dost lidí bylo velmi překvapeno kompaktností Morriosonovy poezie. Jim tak po své smrti konečně dokázal to, oč nejvíc usiloval, začali jej brát jako básníka. Album není opravdu komerční, totiž „pro každého“, a je nutné si v klidu sednout a nechat se unášet do krajin Jimova surrealismu, kde nevládne Ještěrčí král, ale ryzí humor, zasvěceným pohledem a obrovskou silou znásobenou tím, že slyšíte, jak své dílo sám recituje... Obrovský úspěch desky dozajista všechny přesvědčil o tom, že odkaz Doors je pořád aktuální. An American Prayer bylo dokonce nominováno na cenu Grammy za nejlepší mluvené album... Další vlnu zájmu o hudbu Doors představoval film F. F. Coppoly Apocalypse Now. Úvodní scéna, kdy si Martin Sheen strká hlaveň revolveru do úst a k tomu hraje zremasterovaná The End je zážitkem, který doslova mrazí... Největší a asi definitivní status legendy Doors „dokonal“ film Olivera Stonea The Doors s fantastickým Val Kilmerem v hlavní roli. Ačkoliv jde většinou o „nesmyslné bláboly plné sexu a násilí“ (citace všech žijících členů Doors), která nemá se skutečností téměř nic společného, film vytvořil z Doors absolutní ikony rockového šílenství té doby. Celosvětový zájem o všechna díla katalogu této kapely jen rozdmýchává tlak na Doors, aby se dali znovu dohromady. Skupina zatím velmi moudře po fiasku z předchozích let všechny nabídky odmítá. Firma Elektra tak nakonec sáhla do archivů a vydala, co se dalo. Každou chvíli se „objeví“ nějaký nový audio-filmový záznam, ale to už je jen paběrkování... Je pochopitelné, že největší zájem o Doors padá na vrub nevyjasněnému tajemství kolem Morrisonova úmrtí. Protože neproběhlo žádné oficiální vyšetřování jeho smrti a v příběhu zůstalo dost nevyjasněných otázek, nezbývá nám prozatím, než zůstat u prostého: kdo ví...?
Jim Morrison možná „věděl“ – věděl, když říkal: „Nechci umřít ve spánku, stářím ani na předávkování... Chci cítit, jaké to je. Chci smrt ochutnat, slyšet ji, cítit. Smrt je to jediné, co se vám stane jen jednou – nerad bych to propásl...“ A možná, že ten poslední úsměv…? „This is the end, beautifull friend... This is the end, my only friend... “
