Aby basa byla slyšet

Praktické zkušenosti

Kontrabas (anglicky Double Bass, Upright Bass), lidově basa nebo káčko, se stává v poslední době stále uznávanějším a používanějším nástrojem v různých hudebních žánrech. Tento klasický strunný nástroj imponuje nejenom svou velikostí, neboť je na pódiu nepřehlédnutelný, ale zejména svým zvukem. Jak narůstá obliba akustických nástrojů, tak i kontrabas získává na oblibě u muzikantů.

V oblasti klasické hudby se postavení kontrabasu, stejně jako ostatních strunných nástrojů, nemění. Populární hudba si jej ve svých začátcích „vypůjčila" pro měkký zvuk pizziccata (brnkání prsty) a používala všude tam, kde dechový bas zněl příliš tvrdě. Zhruba od dvacátých let byla strunná basa nepostradatelná pro rytmickou sekci jak menších, tak i velkých tanečních a jazzových orchestrů. Hudebníci hráli akusticky, bez jakéhokoli zesílení (později s výjimkou jednoho mikrofonu pro zpěváka). S příchodem baskytary na začátku šedesátých let začal ústup kontrabasu a zdálo se, že přestane být mimo klasickou hudbu zcela používán. Dokonce i jazzové bigbandy (např.Gustav Brom) nahradily kontrabas vlivem tehdejšího módního trendu baskytarou. Ta se zalíbila svým konkrétnějším tónem a snadným způsob zesílení zvuku. Další nezanedbatelnou předností byla jiná technika hry, umožňující aranžérům psát složitější basovou linku v její rytmické části. Možnosti hry na kontrabas se zdály být po této stránce vyčerpanými, basa se zdála být oproti baskytaře těžkopádným nástrojem. K tomu existovalo ještě donedávna několik dalších důvodů. Předně bylo obtížné zesílit zvuk kontrabasu na takovou úroveň, aby v celkovém zvuku orchestru nezapadl. K tomu sloužil mikrofon, nejčastěji kondenzátorový, v nejlepším případě speciálně konstruovaný na snímání nízkých frekvencí. Zde je nutné si uvědomit, jak zvuk v popisovaném nástroji vzniká. Rozechvění struny (prsty,smyčcem) se přenáší na vrchní ozvučnou desku a tím do těla nástroje, kde rezonuje a vychází akustický tón. K posluchači se dostává celý přirozený zvuk nástroje, tvořený kvalitou nástroje (i hráče), druhem strun, a v neposlední řadě akustikou prostoru. V případě uměle zesíleného zvuku pomocí mikrofonu je to zcela jiná káva. Kondenzátorové mikrofony jsou většinou umísťovány ve větší vzdálenosti, snímají větší prostor a se zvukem kontrabasu i všechny ruchy okolo. Dynamické mikrofony vytlačily na konci šedesátých let kondenzátorové pryč ze scény živého hraní, takže jsou dnes téměř výhradně v nahrávacích studiích, případně v koncertních sálech. Kontrabasisté ve snaze o co nejlepší zesílení svého nástroje souhlasili se způsobem snímání dynamickým mikrofonem, kdy je umístěn pod struníkem basy (utlumený proti nárazům o horní ozvučnou desku) a jeho kabel končí v mixážním pultu zvukové aparatury. Zvuk nástroje se zesiluje a upravuje se jeho frekvenční rozsah, některá pásma se potlačují, jiná zdůrazňují.To všechno má v rukou obsluha aparatury. Nastává boj proti zpětné vazbě (feedback), která je u zesílení akustické basy tím největším nepřítelem. Čím více jsou basy zesíleny, tím více vzniká možnost, že dřevo „skříně"kontrabasu začne rezonovat zvukem z aparatury a je tu zpětná vazba. Na to jen jeden způsob. Ztlumit hlasitost a ochudit spodní basy. Popsaný návod představuje kompromis jak pro muzikanty, tak i pro zvukaře, ale funguje. Protože hráč na kontrabas nebyl většinou spokojený s výsledným zvukem, snažil se najít jiný způsob snímání nástroje. Jeho cílem bylo, aby dostal zesílený zvuk pod svoji kontrolu, aby jej mohl přiblížit co nejvíce ke svému zvukovému ideálu. Představa každého muzikanta o zvuku tvoří důležitou součást jeho hudebního projevu. Prakticky lze říci, že tón vzniká v hlavě muzikanta dříve, než je zahrán. Basista chtěl slyšet zesílený tón kontrabasu v porovnání s akustickým zvukem beze změn nebo alespoň co nejblíže tomuto zvuku. Je to přirozené, protože tento (nezesílený) zvuk svého nástroje důvěrně znal a byl na něj zvyklý. Mikrofon odváděl „jeho" tón kamsi mimo pódium, kde nad ním kontrolu neměl. Proto přišly na svět různé druhy snímačů pro kontrabas. Na počátku to byl snímač elektromagnetický (podobně jako baskytara), umístěný nejčastěji na konci hmatníku směrem ke kobylce. Signál snímače vznikal pohybem kovových strun v jeho magnetickém poli, takže střevové struny byly pro něj naprosto nevhodné. Zesílení bylo poměrně slušné a nebezpečí zpětné vazby se znatelně snížilo. Snímač mohl být připojen k zesilovači na pódiu, v blízkosti basisty, takže mohl být sám sobě zvukařem. Konečně mohl ovládat zesílený zvuk podle svých představ a také byl za něj sám zodpovědný. Elektromagnetický snímač má však tu nevýhodu, že jeho signál je ve svém spektru dost „elektrický", připomíná baskytaru. Přesto jej používají ještě dnes někteří na tón nenároční hráči, znechucení zpětnými vazbami při jiném způsobu snímání. Většina kontrabasistů jej od počátku zavrhla kvůli jeho neodpovídajícímu zvuku a raději používali klasický dynamický mikrofon, zabalený v kusu molitanu a zasunutý pod struník basy. Teprve piezoelektrický snímač se trefil do černého. Piezokrystalický materiál, z něhož je snímač vyroben, způsobují indukci velice slabého elektrického proudu vlivem chvění nástroje, k němuž jsou přiloženy. Signál ze snímače se zesílí a je tu zvuk velmi podobný akustickému. Piezo snímače mají však také svoje „mouchy". Záleží u nich zejména na správném umístění. První piezo měly kulatý tvar o průměru několika centimetrů a umísťovali se na horní ozvučnou desku nástroje. Spojení mezi dřevem a snímačem zajišťovala „žvýkačka", neboli materiál podobný plastické gumě, se schopností přilepit a udržet snímač na vybraném místě basy. Místo bylo třeba vybrat s ohledem na co nejlepší rezonanci ale také na stále hrozící zpětnou vazbu. Kontaktním piezo snímačům se začalo říkat mezi basisty „pecky". Zvuk byl po zesílení dost nekonkrétní, hučivý a těžko se s ním dalo dále pracovat. Značně nevyrovná byla úroveň hlasitosti mezi jednotlivými strunami. Také charakter tónu byl poněkud „plechový", což bylo pro piezo elektrické snímače na dlouhou dobu typické. Na horní desku kvalitního nástroje nebylo vhodné lepit kovový snímač i s ohledem na nebezpečí poškození povrchu basy. Proto se kontaktní piezo „pecky" nedočkaly velké obliby, Basisté na ně pohlíželi spíše jako na nedokonalý výrobek.

Výrobci samozřejmě vycházeli z požadavků muzikantů, takže se na trhu objevil snímač na kobylku.

Při umístění snímače se využívá bočních výřezů v kobylce, dále plných ploch tělesa kobylky, včetně horní hrany, kde leží struny. Aby bylo zajištěno dobré snímání, je nutné snímač připevnit a hlavně určitou silou přitlačit ke kobylce, obojí samozřejmě stabilně a s možností snadné demontáže. Pokud je tlak příliš velký, nebo naopak malý, projeví se to na výsledném signálu snímače.

Nízkou úroveň signálu z piezo snímače je nutno předzesilovat ještě před vstupem do vlastního zesilovače. K tomu doporučují výrobci snímačů předzesilovač, který má za úkol hlavně impedanční přizpůsobení , neboť zesilovače a komba běžně používaná nemají vhodné vysokoimpedanční vstupy ( doporučená hodnota pro piezo snímače je kolem 1 megaohmu ). Zakoupení snímače představuje pro muzikanta investici, se kterou počítá, ale když mu prodavač ještě doporučuje koupi předzesilovače, je to další neplánovaný výdaj. Cena kvalitního předzesilovače také ve většině případů překračuje cenu vlastního snímače, takže nemajetný hudebník jeho nákup nakonec odloží na pozdější dobu. Odnáší si z prodejny snímač a domnívá se, že musí fungovat i sám sobě, když za něj vydal nemalou částku (v rozmezí od 4000 do 10 000 Kč, podle značky). Někteří výrobci dodávají na trh snímač včetně předzesilovače, jako komplet. Tím je zaručený výsledek – kvalitní signál, s nímž lze dále v zesilovači pracovat. Řekněme si, jaký signál dostaneme ze snímače, když jej připojíme do běžného zesilovače bez předzesilovače. Ozývá se „ořezaný" tón s nepříjemně řezavými středy a ostrými výškami. Hudebník se snaží zvuk vylepšit, přidává na zesilovači basy, ubírá středy a výšky, hledá úroveň zesílení na hranici zpětné vazby, zkrátka dělá co umí. Na konci jeho snažení je tón silně vzdálený jeho představám a nepodobný akustickému. I ostatní hudebníci v kapele kroutí hlavami nad tím, že jejich basista stále „není slyšet", jeho nástroj „vazbí", nemá to ty správné „spodky". Zklamání přičítá basista svému snímači místo toho, aby si k němu zakoupil vhodný předzesilovač.

Příště si řekneme o tom, jaký typ snímače je vhodný pro určitý druh muziky a o nejvhodnějším způsobu předzesílení, včetně osvědčených poměrů nastavení v sestavě se zesilovačem.