Black Sabbath

Od blues ke hvězdám - 1. část

Zatím posledním dílem našeho seriálu Od blues ke hvězdám jsme uzavřeli malou kapitolu art rockých legend a mohli bychom tedy pokračovat rockem, alernativní scénou, punkem nebo dokonce popem. Protože však máme malý dloužek vůči hardrockovým veličinám, musíme si povědět „pár slov" o dvou svébytných kapelách, které nemalou měrou ovlivnily tvář rockové hudby.

Z hardrockových skupin jsme se v rámci našeho seriálu věnovali pouze Led Zeppelin. (Také jste byli na vrcholu blaha, když po dvaceti letech vystoupili?) Je tedy na snadě, že tématem tohoto a následujících čísel bude povídání o skupinách Deep Purple a Black Sabbath.

Nejlepší by bylo psát o obou kapelách současně, neboť jejich členové se mezi sebou „slušně" prostřídali. Hlavně fluktuace z Deep Purple (spíše bychom mohli říct ze skupiny muzikantů, které „objevil" Ritchie Blackmore) směřující do Black Sabbath je téměř neuvěřitelná. Ovšem, to by byly obrovské tuny materiálu, do kterých by se autor mohl velmi snadno zamotat, a tak si to raději jako vždy rozdělíme. A protože tu existuje malá návaznost na povídání o Led Zeppelin, začneme Black Sabbath.

Hned na úvod bych rád předeslal, že Music Store je časopis zaměřený hlavně na muzikanty, a tak očekáváte-li, že budu „házet perličky" o tom, jak Ozzy kousl netopýra a pak dostal vzteklinu (stejně to bylo jinak), jak si před koncertem všichni členové „povinně" vypili lahvinku a „sjížděli lajny" nebo jak ve velkém pořádali okultistické obřady (což je také mýtus), rovnou říkám: „Zapomeňte!".

Raději bych se na Black Sabbath podíval pohledem, který je zase trochu jiný a ukáže vám tuto vskutku originální kapelu ne jako skupinku „chlápků s různými výstřelky na kontě", ale jako výborné muzikanty, kteří velmi dobře věděli, co dělají! Nu, neprotahujme to!

Kapela se formovala v anglickém Birminghamu druhé poloviny šedesátých let, kdy se z lokálních kapel Mythology a Rare Breed po klasických „krystalických čistkách” vyprofiloval band s názvem Polka Tulk Blues Band. Lehce vypůjčený název z pakistánského obchodu s oblečením byl o něco později nahrazen kratším - Earth.

Ve zmíněných skupinách již tehdy účinkovala tato čtveřice: John Michael Osbourne, Anthony Frank Iommi, Terence Michael Buttler a William Thomas Ward – později známí jako Ozzy Osbourne, Tony Iommi, Geezer Buttler a Bill Ward. Chlapci zkoušeli, hráli, ale pořád se nic zásadního nedělo... tedy dokud se opět nezměnil název kapely.

Myslím, že existují asi tři verze o tom, jak vznikl na tehdejší dobu neobvyklý název - Black Sabbath. První říká, že jde o název filmu s Borisem Karloffem. Druhá hovoří o tom, že jméno skupiny souvisí s fascinací Buttlera spisovatelem Dennisem Wheatleym (zejména pak dílem The Devil Rides Out). Podle třetí verze byl název vybrán podle stejnojmenné skladby kapely. Trefně charakter těchto domněnek vyjádřil Steven Rosen, autor skvělé publikace Black Sabbath (jejíž český překlad byl vydán v roce 2004), který jednoduše připomíná otázku: „Slepice nebo vejce?"

Tak jako tak, nový a „zlověstný" název s sebou přinesl zásadní proměnu. Kapela velmi pilně koncertovala a pracovala na repertoáru, dokonce se vydala i „za kanál" do slavného Star-Clubu v Hamburku, kde koncertovali i Beatles. Pověstná je změna ve zvuku a odhodlání kapely, která se odehrála hned po přejmenování. John Paul Jones z Led Zeppelin prý hovořil o prvních zkouškách Black Sabbath s posvátnou hrůzou a tvrdil, že kapela překročila hranici mezi pouhou hudbou a skutečnou magií. Každopádně, prakticky od počátků se Black Sabbath okamžitě vymezovali úplně jiným způsobem, než jak to bylo obvyklé u jiných i slavnějších kapel. Nechme promluvit Ozzyho: „Už nám lezly krkem nesmysly typu ,miluj svého bratra, květinová síla navždy, támhle na rohu potkáš holku na celej život, a podobně. My jsme vycházeli ze skutečnosti. Naše skladby pojednávaly o opravdových věcech a myslím, že tohle lidi chtěli slyšet. Určitě chtěli pro změnu slyšet něco o realitě. Netvrdíme, že jsme hudebně nebo technicky nejlepší kapela na světě. Jsme normální kluci z ulice a hrajeme něco, čemu můžeš říkat třeba svobodný rock z periferie..."

Lidé do kapely ze začátku kopali, plivali na ni, dívali se na ni skrz prsty a nejraději by ji nechali umřít hlady. Tak tomu bylo do té doby, než přišel sen. Proč sen? „Všem se nám stala jistá věc. Od té doby nosíme všichni kříže", vypráví Bill Ward a vnáší tak světlo do zmatků ohledně nošení křížů. Všem členům se prý zdál stejný sen a pocítili záchvěv „něčeho", co sami neuměli pojmenovat a co je provázelo téměř po celou jejich počáteční éru. Bill Ward také říká, že onen pocit vyšší moci či (jak sám říká), „náš pátý člen", se projevoval i při nahrávání prvních třech alb Black Sabbath. Dokonce říká, že spoustu písní nepsali oni sami, ale naopak začali něco hrát/jamovat a pátý člen z toho vytvořil song...

Jak koncertovali (a to čím dál tím častěji), zjišťovali, že se začíná hodně měnit publikum. Opět nechme promluvit bicmena Warda: „Sledoval jsem, jak se přede mnou všechno mění, co se týče reakcí publika... Do té doby platilo, že na hudbu lidé seděli na židlích a pokyvovali hlavama... Teď se však věci změnily – děcka na koncertech křičela, chodili na nás lidi v řetězech a v kůži a na prdeli měli díry. Ta změna se mi odehrávala přímo před očima... Bylo to úplně něco jiného – nejdřív to byly jen malé hloučky v našem publiku. Později jsem si uvědomil, že se formuje zcela nová generace s vlastními názory, kulturou, vzhledem a oblečením. Rostlo něco nového a bralo to energii přímo z naší hudby... Vedle lidí, jako jsme byli my – v normálních teniskách, džínách, kožených bundách a tričkách tu byli ještě... Dnes se jim říká metaláci (headbangers – to bang one’s head – mlátit hlavou) a hlavou začali mlátit díky Ozzymu. Naše hudba nikoho nenechala v klidu, sezení nepřicházelo v úvahu. Najednou v klubech nikdo nestál a kapela jela naplno. Nic podobného jsem do té doby nezažil..."

Doufám, že vás tento, citacemi prošpikovaný, úvod moc „neotrávil", ale chtěl jsem ukázat, jak se hudba Black Sabbath vymikala všemu, co se tehdy nabízelo - byli prostě jiní. Uvědomme si, že na jedné straně stály kapely jako Beatles, Rolling Stones, na straně druhé Cream, Jimi Hendrix, Led Zeppelin či art rockoví Yes, Pink Floyd. V této konstelaci se objevují Black Sabbath - formace, která naprosto zbourala zavedené představy o tom, jak by měli muzikanti hrát a skládat.

Lidem nabídla syrovou hudbu, bez příkras a poetismu, což plně korespondovalo s cítěním části tehdejší mladé generace.

Pojďme tedy k hudbě samotné. Kapela pilně koncertuje a začíná si získávat renomé nejen svou syrovou hudbou, ale i pódiovou show. Hlavně Ozzy byl už od počátků takový, jak ho známe dnes. Nebyl klasický frontman jako například Plant nebo Mercury, ale spíše se profiloval jako „malý ďáblík", kterému není nic svaté. Kolikrát jen řval a ječel na lidi své nesrozumitelné texty a u toho dělal své ksichty. Myslím, že všichni dobře víte, o čem mluvím a pochybuji, že nikdo nikdy neviděl Ozzyho nebo neslyšel jeho „Let’s go fucking crazy…". Takový byl prostě odjakživa.

V těchto začátcích také na chvíli odešel z kapely Tony Iommi, neboť dostal lano od Jethro Tull, kde se dle svých slov naučil disciplíně a pochopil, že v kapele musí být nějaký vůdce, který ji bude někam vést a usměrňovat.

Zastavme se tedy na chvíli právě u Tonyho.

Nevím, jestli je vám známo, že Tony Iommi má obrovský handicap, který málem zapříčinil, že už nikdy nemusel hrát na kytaru. V roce 1966 totiž přišel o články prstů při sváření. Chtěl si před svářením ustřihnout plech, který se mu tam pletl a s plechem ustřihl i všechny konečky prstů na pravé ruce (podotýkám, že Tony je kytarista “pravák”, jako třeba Hendrix). Chtěl pověsit kytaru na hřebík, ale kamarád mu přinesl desku Django Reinhardta, který měl také handicap a hrál na kytaru dvěma prsty! O tomto pánovi, v nějakém díle Od blues... také napíšeme! Tony si tedy musel nějak poradit. Samozřejmě, všechny typy nástrojů byly standardizované – měli v podstatě podobné menzury i sílu strun, což bylo pro Iommiho neschůdné. Proto si tedy vytvořil speciální protézy, které navlékal na konečky, začal používat nejtenčí možné struny (tehdy .008 – pozn. autora), které navíc ještě podlaďoval a upravil hmatník kytary tak, že na něj dodatečně nastříkal polyuretan, díky čemuž nemusel struny tolik mačkat. Tímto svůj handicap přetvořil v obrovskou devízu a vytvořil si unikátní a rozpoznatelný zvuk a herní styl.

Ale zpět k Black Sabbath. Nové pracovní nasazení a intenzivní snaha o vytvoření vlastního repertoáru nakonec přinesly své plody. Kapela podepsala kontrakt na nahrání desky, která vyšla v roce 1970 pod názvem BLACK SABBATH.

Už samotné natáčení se stalo předmětem řady obdivných historek. Album pánové natočili za dva dny (!), z toho jeden den byl určen na míchání (!), nahrávání stálo 600 liber (!) a točilo se na osm stop. To, že tím vznikl jeden ze základních kamenů moderního rocku (chcete-li metalu), netřeba zvláště zdůrazňovat. Skladby jako Black Sabbath, The Wizard, NIB nebo Evil Woman působí při poslechu dodnes neuvěřitelně, syrově a také nadčasově. Celé album je také natočeno živě a skladby se podařilo nahrát maximálně na tři pokusy! Ozzy občas zpíval pomocné vokály do rytmické stopy (byl v izolované kabině).

Nemohu se ubránit srovnání s jiným debutem, jež vyšel o rok dříve - s neméně legendárním albem Led Zeppelin I. Má to také svou logiku, protože Bill Ward a John Bonham byli velcí kamarádi a zároveň tak trochu konkurenti. Jeden záviděl druhému a zároveň si předávali své zkušenosti a také spolu hojně „bumbali". Nechme promluvit Warda: „S Johnem jsem vyrostl, vyměňovali jsme si rytmy a hráli jsem spolu od mých patnácti let... Zeppelin byli bluesrocková kapela. Hráli úplně jinou hudbu... Používali akustické nástroje a Robert (Plant) zpíval o lásce. My jsme mluvili o Vietnamu, válečných prasetech a podobně... V naší hudbě byl vztek, ale nikdy tam nebyla ani stopa po nějaký zkurvený mytologii a ani stopa po nějakejch démonickejch sračkách, jak si všichni mysleli... Vzpomínám, jak jsme poprvé poslouchali jejich první desku – když jsem ji pustil, všichni se zmohli jen výkřiky: Do prdele a ,Panebože! Byla v tom závist i obava, že až vyjde naše deska, kritici si na nás smlsnou a budou nás označovat jako klon Led Zeppelin. John a já jsme oba hráli dost agresivně a já si pomyslel: “je to v prdeli”. Pak se ale ukázalo, že jeho kapela hraje něco úplně jiného... Kromě toho si umím představit Roberta Planta jak říká: ‚Jaká konkurence? My přece žádnou konkurenci nemáme. Robert by něco takového klidně mohl říct, Bůh žehnej jeho srdíčku... Do prdele, vzpomínám si, jak jsme s Johnem chlastali, pili jsme Walkera po litrech... myslím, že mi to řekl jeden z mých dealerů, že je John mrtvej... Moje první reakce byla – jo, já budu další... Jak říkám, Johna jsem znal od patnácti a on už tenkrát měl ten zabijáckej kopák... Hrozně mi záviděl moji svobodu v bicích a že jsem měl dva kopáky... vždycky říkal: Ty kurvy mě nechtějí nechat hrát na dva kopáky! Takhle se vyjadřoval o panu Pageovi a panu Plantovi... Byl to bubeník od pánaboha; pod jeho rukama bicí zpívaly... Já jsem pouze dohrával Tonymu do kytary... když jsem cítil, že mám hrát nasraně, tak jsem hrál nasraně; když jsem cítil, že mám vyplnit hluché místo, tak jsem ho nějak jazzově doplnil... Mým vzorem je také Gene Kruppa... Stejně; Bonham byl génius – držel rytmus jako švýcarský hodinky a já budu vypadávat z tempa i kdybych měl metronom přivázaný k aortě... O Johnovi budu do smrti mluvit jen v dobrém..."

Po debutovém albu se Black Sabbath věnují koncertování a přípravě na další album, neboť jak sami říkali, žili na hranici chudoby. Pomalu vycházeli z klubů do velkých sálů a začínají hrát i pod širým nebem. Ale to pravé, na co se všichni těšili, bylo další nahrávání. K dispozici už měli stop 24, což znamenalo mnohem víc možností pro experimentování. To byla ta pravá voda na mlýn pro Tonyho Iommiho, i když jak později všichni přiznali, jen a jen pro něho. V podstatě druhé album (a i ty pozdější) zůstalo skladatelsky na něm. Iommi: „Tehdy jsme skládali a vydávali společně, ale kdybych s ničím nepřišel já, ostatní by neudělali nic. Později, těsně před albem Never Say Die, to došlo tak daleko, že se sebrali a mě nechali ve zkušebně, abych vymyslel nějaký riff! Za dvě hodiny se vrátili a ptali se: ’Přišels na něco?’ Já na to: ‘Ale jo, něco mě napadlo. Co tomu říkáte?’ oni na to: ‘Dobrý. Tak my už jdeme spát. Zítra to vyzkoušíme’. Byli vožralí, ty vole!”

V roce 1971 tedy vychází druhé album Black Sabbath PARANOID. Co dodat k albu, které obsahuje skladby jako Iron Man, Paranoid či War Pigs, tj. zlaté poklady rockové historie, které se snad naučil každý kytarista na světě? Iommi se tu ukazuje jako mistr riffů a svou specifickou hrou a zvukem je řazen mezi ta největší esa kytarového světa. Společně s Jimmym Pagem a Ritchiem Blackmorem tvoří tzv. svatou trojici hard rocku, ze které vychází snad úplně každý, kdo kdy hrál rockovou hudbu a upřímně, pochybuji, že by nějaký kytarista neuměl zahrát alespoň základní motiv některého z těchto pánů, ať už mluvíme o Whole Lotta Love, Smoke On The Water nebo právě o Iron Man či Paranoid. Skladba Iron Man to je vůbec song sobě vlastní! Jen se zkuste vžít do lidí té doby, kteří musí vstřebat monolitický riff, jedovatý text a jedinečnou kombinaci řevu, nářku a ječení a hmatatelného vzteku. To muselo tenkrát hnout nejen myslí, ale i žlučí! Skladba War Pigs je zase skvělou výpovědí, co si myslela většina Britů o válce ve Vietnamu a zároveň ukázala kapelu i v dobrém muzikantském světle, díky známému osminovému tempu ve slokách a výbornou gradací v závěru skladby. Album Paranoid bylo po uvedení v žebříčku britské hitparády čtvrté a slušně se umístilo také v americké hitparádě, což Black Sabbath otevřelo dveře do světa, který jim začal být po právu trochu těsný... K tomu si však něco řekneme zase příště.

Klasický závěr těchto našich povídání přináší porci tabulaturových ukázek, kterých tentokráte bude hodně. Nemohu snad ani pomyslet na to, že bych nedal do „frcu" riffy jako Iron Man, Paranoid, War Pigs či NIB! Nu, a tyto riffy jsem také vybral. :o) Chtěl bych ještě upozornit, že spousta kytaristů hraje skladbu Iron Man od „áčka", což tak vskutku není a dále bych měl upozornit na jiné ladění! Tony Iommi hraje většinou o půl tónu, někdy až o tón níže – schválně vám je nebudu říkat – zkuste se zaposlouchat! Koneckonců, tabulatury jsou pouze informativní kytarový zápis, u něhož je nutné znát nebo poslouchat nahrávku.

Tak, to je prozatím vše. Příště se můžeme těšit na další alba jako například Master Of Reality, Volume 4, Sabbath Bloody Sabbath, Sabotage či Technical Ecstasy; spousty dalších informací a samozřejmě další porci tabů.

Na úplný závěr bych vám ještě zprostředkoval jednu dobovou kritiku na album Paranoid a následný komentář Ozzyho. Recenze je z pera Nicka Toschese a napsal ji do časopisu Rolling Stone: „Fetují a provozují skupinový sex. Nic pro ně není dost zvrácené, dost bizardní. Noří se hlouběji a hlouběji do perverze na svém “tripu” do pekla, které stvořili k obrazu svému. Orgie, incest, drogy, homosexualita, nekrofilie, veřejné šťourání v nose, satanismus, ba i živé oběti." A reakce Ozzyho? „Ten pán zřejmě dlužil státu peníze a chtěl si na nás vybít vztek. Ke všemu to není pravda - nikdo z nás nebyl nikdy přistižen, že by se během vystoupení šťoural v nose!" :-)