Posledně jsem vám, milí čtenáři slíbil, že se nyní podíváme na neuvěřitelnou chronologickou sérii alb skupiny Pink Floyd, která se nesmazatelně zapsala do rockové historie. Nu, a zde jsou...
„Není žádná odvrácená strana měsíce, ve skutečnosti je temnota všude..." Tlukotem srdce a těmito slovy začíná jedno z nejúspěšnějších alb rockové historie a pochopitelně kapely Pink Floyd, které dostalo název THE DARK SIDE OF THE MOON a které vyšlo v roce 1973. Tohoto alba se ve světě prodalo již 75 milionů kopií a dodnes existuje v Německu továrna, která nevyrábí jiná alba než The Dark Side...!!!!! Dle statistik ho vlastní každá rodina ve Velké Británii! Toto album je také zapsáno v Guinessově knize rekordů se svou délkou trvání na nejvyšší příčce Billboardu – 735 týdnů!!! Prostě samé superlativy provázejí tento skvost rockové hudby, nás však budou také zajímat okolnosti, které vedli k tomuto fenomenálního úspěchu.
Konceptuální kompozice, Watersovy tvůrčí schopnosti, Gilmourovský smysl pro producentskou práci a stoprocentní instrumentální výkon kapely překvapili svět svou originalitou, ale na druhou stranu i jednoduchostí se snadno zapamatovatelnými nosnými motivy. O textech se zmiňovat ani nemusíme, protože tvořily páteř skladeb Pink Floyd už od jejich počátků. The Dark Side... vypráví o tlacích okolního světa na psychiku člověka, které může dojít až k šílenství. K těmto filozofickým úvahám výborně koresponduje hudba, která díky provázanosti a nehudebních zvuků a přechodů (odborně se tomu říká „music concréte") dává smysl i lidem, kteří neovládají anglický jazyk. To je vlastně malý důkaz, že hudba skutečně spojuje všechny lidi světa bez rozdílů. Samotní členové Pink Floyd se v pozdějších dobách hlásili spíše k tomuto poselství. Ale dosti filozofování! Nahrávka také obsahuje množství rozličných hlasů, smíchu apod. Waters totiž čerpal myšlenky pro psaní textů ze svého průzkumu, kdy obcházel studia v Abbey Road a nahrával odpovědi lidí na otázky, které jim držel u očí napsané na malých kartónech papíru. Některé odpovědi byli natolik originální, že je neváhal použít na album.
Samotnou kapitolou byl i obal desky. Ten znázorňoval dle slov Thorgersona nekonečnost. Na přední straně je optický hranol, který rozkládá paprsek světla na barevné spektrum. Barevné proužky potom pokračují na zadní stranu, aby byly znovu dalším hranolem spojeny dohromady v jednolitý paprsek což je další nesrovnatelnost s realitou, protože něco takového v praxi není možné. Obal tak tvoří nekonečný paprsek světla.
A samotné skladby? Přestože je The Dark Side... konceptuální album, vyčnívají z něj čtyři písně. Money, Time, Great Gig In The Sky a Us And Them to jsou doslova skladatelské perly. V písni Money, která začíná legendárním cinkotem peněz z automatů je geniální motiv na basu, do kterého Gilmour skvěle frázuje jak hlasem, tak i kytarou. Tato skladba je také jedním z prvních počinů, kde je použit jako nástroj saxofon což u rockových skladeb nebylo obvyklé. Time se pyšní výborným zasekávaným kytarovým sólem, které je uvedeno ve spoustě kytarových škol jako typická hra Gilmoura a neméně známým začátkem tikotem a zvoněním hodin. Ve skladbě Great Gig In The Sky je zase použit pro Pink Floyd neobvyklý element v podobě ženského vokálu – nádhera, z těch vokálů doslova mrazí v zádech... A Us And Them je ukázkou jednoduchosti, využívání echa na hlas jako dalšího nástroje a plynulých přechodů z durových akordů do mollových.
Po takovém úspěchu se však pro Pink Floyd stával životně důležitý dotaz - co nebo jak dál? Dá se vůbec něco takového překonat? Po nekonečných dotazech od novinářů: „Co říkáte na úspěch alba The Dark Side Of The Moon?" ve skupině zavládla apatie a rezignace. Následující dva roky ke všemu neustále koncertovali a tvůrčí energie pomalu mizela. Než však stačila úplně zmizet a spolu s ní i Pink Floyd, stala se jedna legendární historka. Jeden reportér z dámského časopisu se jich totiž zeptal, který z nich je vlastně ten Pink...
„Dnes mi oči tvé připomínají temné díry do klenby nebeské. Záři dál, ty bláznivý démante"... Jsme jen dvě ztracené duše plovoucí v akváriu pro rybičky, rok za rokem; přál bych si, abys tu byl!
Slova těchto dvou písní už asi naznačují o co jde (lépe řečeno, o koho jde) v dalším albu kapely Pink Floyd. Ano, Pink Floyd chtěli vzdát hold svému příteli Sydu Barrettovi. Album se slavným obalem, kde si podávají ruce dva lidé z nichž jeden je v plamenech, vyšlo v rove 1975 a dostalo název WISH YOU WERE HERE. A světe div se, mělo podobný úspěch jako The Dark Side...!!! Svou intimnější atmosférou a snahou dokázat světu, že Pink Floyd není pouze kapelou jednoho alba se stalo nejoblíbenějším albem čím dál tím většího počtu fanoušků. Sice netrhalo rekordy, ale zase světu nabídl kapelu v jiném světle. Pochybuji, že existuje člověk, který nikdy neslyšel titulní skladbu Wish You Were Here. Sám jsem zažil, při svém folkovém období v teenagerovském věku na různých festivalech typu Porta, Slunovrat atd. hrát po večerech legendární úvodní motiv. Pochopitelně o rockerech nemluvě... Ale celé album není postavené pouze na této skladbě. Na albu jsou písně čtyři z nichž jedna je rozdělena na dvě části. Tato skladba, která otevírá celou desku a vlastně i koncerty Pink Floyd až do dnešních dnů je nejvýmluvnějším textem, jakým se PF přihlásili k odkazu Syda Barretta a její název je Shine On You Crazy Diamond. Kytaristé mi určitě dají za pravdu, že takové intro se jen tak neslyší. Takový feeling, co tam předvádí Gilmour, to je prostě unikátní!!! A ten text – to je doslova zhudebněná poezie!
Proč pořád zmiňuji texty a netradičně vám přepisuji jejich fragmenty? Protože texty PF nastavili hudebnímu světu jinou tvář než ukazovala beatnická generace v čele s Bobem Dylanem. Jsou to texty hodně o realitě dnešního světa, jsou mnohem přímočařejší, nemají tolik skrytých významů či dvojsmyslů a tak trochu předznamenali blížící se nástup punkové generace. U Pink Floyd je text zároveň pomocným prvkem pro hudební složku a kapela se nebojí podpořit význam textu technikou. Ať už jsou to zmíněné skladby Money nebo Time. Další skvělou ukázkou takového propojení je i skladba na Wish You Were Here – Welcome To The Machine. Text je o pomalém vsáváním do mašinérie industrializovaného světa a jako pomocnou „berličku" je použit zvuk továrních strojů, který je hrán pořád dokola jako mechanická hračka. Ale pojďme zpět k hudbě.
Poslední skladbou, kterou jsem ještě nezmiňoval (jsou pouze čtyři, tak proč ne všechny) je skladba Have A Cigar, kde je opět nový element. Aby podpořili text, potřebovali co nejautentičtější vokál, který bude evokovat prokouřený hrtan coby unaveného muzikanta vším tím blázincem kolem. U Pink Floyd však všichni mají hlasy takové jemné, tak si povolali na pomoc zpěváka Roye Harpera. Volba byla skvělá. Když Harper zpívá: Dlužíš to lidem, musíš vydat další album / už znáš jméno celé téhle hry / říkám ji jízda ve smrtícím vlaku..., tak mu to na beton věříte...
Okolo nahrávání alb Pink Floyd se občas dějí zvláštní věci. Když nahrávali skladbu Shine On Your Crazy Diamond, přišel do studia takový tlustý holohlavý pán, kterého všichni považovali za poskoka od EMI. Po několika minutách však Gilmourovi do ucha zašeptal producent alba Andrew King: „Bože můj! Podívej se na toho týpka, víš kdo to je?" „Ne, nemám tušení" povídá Dave. „Tak se podívej líp, to je Syd!!!"
Gilmoura to úplně vzalo, Waters prý brečel jako vůl, když mu došlo, kdo je ta velká, tlustá, holohlavá osoba. Syd jim prý na to odpověděl, že má doma velkou ledničku a sní hodně kotlet...
Ale pojďme dále. Píše se rok 1977 a na hudební scénu vstupuje nový směr – punk. O vlivu tohoto stylu jsem psal už v souvislosti s Led Zeppelin, takže velmi stručně. Byl to výkřik z hloubi duše mladých lidí, kteří měli dost všeho pozlátka a lhaní kolem sebe. Tohoto výkřiku nezůstali ušetřeni ani velké kapely, které byly prohlášeni za dinosaury. Zajímavé je, v souvislosti u PF, že punkeři obdivovali první dvě alba s Barrettem, ale doslova nesnášeli jejich další hudební počiny. A to i přesto, že právě Pink Floyd jako jedni z mála nadávali na systém podobně jako oni.
V této atmosféře vychází další album, které dostalo název ANIMALS. Waters (teď už definitivně hlavní skladatel PF) si byl velmi dobře vědom, co se děje na hudební scéně, takže další počin zní poněkud odlišně od těch předcházejících. Animals se také liší od ostatních alb svým obalem. Je na něm vyfocena londýnská elektrárna Battersea, která se svými čtyřmi gigantickými komíny představuje jednu z nejmonumentálnějších industriálních staveb Londýna. Mezi komíny létá malé růžové prase...
A právě prasata, ovce a psi se stali hlavními představiteli tohoto alba. I když to Waters vehementně popírá, je zde jasná inspirace k Orwellově Farmě zvířat. Tato kniha byla v té době obrovsky populární a posléze vznikla i v legendární kreslené verzi. Jak kniha, tak i album rozděluje lidi do tří skupin: Prasata, která si žijí na úkor jiných a jen spokojeně tloustnou zatímco vydávají rozkazy; Psy, kteří jen tupě plní ony rozkazy a Ovce což jsou nemyslící masy – obyčejní lidé. To přesně koresponduje i s hudbou obsaženou na tomto albu. Část o prasatech je rozdělena na tři díly a jsou skvělou ukázkou Watersovi tvůrčí invence. Album začíná akustickou kytarou a Watersovým ukňouraným hlasem, který však nezní směšně – spíše lze říct, že jde o jakousi formu expresívního zpěvu. Každopádně naprosto přesně evokuje spokojený život prasat. Pak se rozezní zvuk elektrické kytary do které začne lehce vrčet Gilmourův vokál a máme tu sedmnácti minutovou skladbu Dogs. Pak se vrátíme v podobě písně Pigs (Three Different Ones) do života prasat, kteří už nejsou spokojeni a vydávají rozkazy. Skladba Sheep (ovce) hudbou i textem vyjadřuje odevzdanost a oddanost k prasatům, která v závěrečné části alba v minutové písni zase spokojeně chrochtají...
Animals je dle mého názoru velmi nedoceněným albem, protože konceptuálnost a hráčská úroveň je velmi na výši. Je však pravda, že vyšlo v dost nešťastné době, kdy posluchači chtěli totální revoluci v hudbě nebo držení svých pozic. Každopádně Waters se stal jednoznačně uměleckým vedoucím Pink Floyd a vše ve skupině se řídilo podle něj. Jeho další tvůrčí aktivity poznamenala změna publika, kdy místo zbožného naslouchání úvodním tónům skladby jen křičeli „Money!Money!" a nechtěli slyšet nic jiného. Vlastní popularita se tak stala okovem a kruhem, ze kterého zdá se nebylo úniku. Nicméně Pink Floyd se z této situace dokázali vyhrabat a ještě z ní těžit.
Prvotním impulsem byl závěrečný koncert na turné k albu Animals v Montrealu. Waters už měl dost koncertování a doslova se těšil na konec turné, že mu při závěru povolili nervy. Přilákal jednoho velmi drzého fanouška až pod pódium a plivl mu do tváře. Sice toho velmi litoval, ale stalo se a byla z toho aféra jako hrom. Waters by svým jednáním i jednáním fanoušků natolik znechucen, že ho napadlo, zda by nebylo lepší, kdyby mezi hudebníky a jejich fanoušky nestála zeď...
A tak v roce 1979 vychází unikátní projekt, který byl nazván – THE WALL. Slavná Zeď byla už od začátku koncipovaná jako projekt tří samostatných částí - alba, divadelní podoby a filmu. Jediným pojítkem měla být hudba. Waters měl připraveny dvě odlišné demoverze svých nových projektů. Jeden z nich se jmenoval The Pros And Cons Of Hitch Hiking a druhý The Wall. Dal je předložit svým spoluhráčům na posouzení s tím, že jeden by chtěl natočit v rámci skupiny a druhý zamýšlel dělat sám. Pro zbylé členy Pink Floyd to nebyla vůbec snadná volba, protože se jim zdály obě verze příliš osobní. Nakonec se rozhodli pro The Wall, který jim přeci jenom připadal méně osobnější a s některými myšlenkami se ztotožňovali.
Příběh Zdi je z velké části inspirován Watersovým životem. Vypráví příběh jakéhosi Pinka Floyda, který byl v dětství vychováván pouze přísnou matkou, protože otce ztratil ve druhé světové válce, dále se na jeho výchově negativně podepsali despotičtí učitelé ve škole a vztah s nevěrnou manželkou. Pink se ze zakřiknutého chlapce mění v šíleného diktátora.
Těžko vyzdvihnout některou ze tří částí projektu; každá má svoje plus i mínus. Samotné album (dvojalbum) je mistrovskou ukázkou geniální instrumentality a koncepčnosti – muzikanti jsou v té době opravdu na vrcholu. Skladby jako In The Flesh?, Another Brick In The Wall part II (asi každý zná revoltující hymnu dětí ve škole proti šikaně učitelů), Mother, Hey You, Comfortably Numb (geniální sólo patřící mezi nejlepší sóla všech dob), Run Like Hell či operetní kousek The Trial patří mezi poklady rockové hudby. Čím album trochu „trpí" je přílišná osobitost páně Watersově znatelná na každém kroku. Texty jsou výborné, ale bez určité dávky vizuální představivosti je toto album až přílišnou zpovědí. Tomuto problému se však Waters a spol vyhnuli díky filmovému a divadelnímu zpracování. Proto se od začátku The Wall připravoval jako třídílný projekt.
A tím se dostáváme asi k nejdiskutabilnější části projektu – k filmu. Při natáčení totiž vyvstávali mnohé problémy mezi Watersem a režisérem filmu Alanem Parkerem. První problém načal už na začátku, kdo má hrát postavu Pinka. Waters moc toužil hrát hlavní postavu, ale po žalostných kamerových zkouškách musel sám uznat, že se na to nehodí. Postavu nakonec famózním způsobem ztvárnil irský písničkář Bob Geldof. I když toho asi v dnešní době moc představovat nemusím, že... Ale zpět; dalším problémem se stali velmi rozdílné vize Waterse a Parkera. Film je tedy nakonec obrovským kompromisem. Nutno uznat, že zbývající členové Pink Floyd se s filmem nikdy neztotožnili a jak mohou, tak ho odsuzují. V případě Gilmoura jde dokonce o nenávist a pocit pošlapání hlavní myšlenky alba – tedy odcizení člověka od okolního světa.
Hlavním jádrem problému je ztvárnění války a přerod zakřiknutého chlapce v diktátora. Ve filmu jsou jasné paralely s nacismem. Symboly zkřížených kladiv nemají daleko od svastiky a v jednom okamžiku je vidět hailující dav během Pinkova projevu, který symbolizuje „slavné" projevy Hitlera...
Co jsou ovšem doslova lahůdkou filmu – vynikající animované sekvence Geralda Scarfea. Tento animátor, karikaturista a kreslíř dokonale vykreslil Watersovy šílené a paranoidní představy. Slavná sekvence souložících kytek, letících orlů ve formaci letadel, chodící kladiva či skvělé karikatury učitelů a soudce (výborné ztvárnění zadní části těla jako hlavy s parukou) to jsou sekvence, které se stali legendami a podpořili obrovskou sledovanost tohoto filmu. Někteří kritici dokonce říkají, že tento film patří mezi deset nejlepších filmů všech dob!!! A to ve filmu neuslyšíte jediný dialog; jde vlastně o dlouhý klip, kde dialogy obstarává hudba Pink Floyd. Ale jak jsem řekl výše, zbývající členové si myjí ruce.
K čemu se však velmi rádi hlásí je divadelní či chcete-li koncertní ztvárnění The Wall. Waters se rozhodl, že během vystoupení nechá mezi kapelou a fanoušky postavit zeď, aby druhou část koncertu odehrála skupina neviděna za zdí a nakonec byla zbořena za davového skandování „tear down the wall!" – strhněte tu zeď! K tomu účelu si najali skupinu rowdies, kteří během první části koncertu stavěli ze speciálních lepenkových krabic 8 metrů vysokou a 40 metrů dlouhou zeď napříč pódiem. Aby fanoušci nebyli ochuzeni o některé výkony hráčů např. Gilmourovo neuvěřitelné kytarové sólo v Comfortably Numb či Watersovy pěvecké kreace byly vytvořeny speciální zvedací plošiny. Ve zmíněném sólu byl Gilmour plošinou vyvezen nad zeď a hrál nasvícen reflektory tak, že byl navozen dojem vznášení v prostoru. Ve skladbě Good Cruel World, která ukončuje první část alba i koncertu, zbývala zasadit do zdi poslední „cihla". V okénku se objevila hlava Waterse s mikrofonem v ruce, který zpíval tuto píseň. Skladba končí slovy good bye (sbohem) a s těmito slovy se do zdi nasadila poslední cihla. Tím končí první část koncertu. Druhá se až do poslední písně hraje za zdí!!! Viděl jsem záznam z tohoto koncertu a je to velmi mocný zážitek! Kamera snímá fanoušky, kteří naprosto konsternováni „sledují" zeď za níž hraje skupina... Aby nepokoušeli tolik jejich trpělivost, byly na zeď promítány fotografie kapely a Scarfeovy animace.
Dalším „žertem" bylo úmyslné zmatení publika, kdy při první skladbě nehráli Pink Floyd, ale najatí muzikanti v plastikových maskách Waterse, Gilmoura, Wrighta a Masona, kteří představovali „surrogate band", ve které se zpívá v úvodní skladbě In The Flesh? Fanoušci pochopitelně nic nepoznali a byli totálně zmateni, když ve druhé skladbě The Thin Ice nastoupili praví Floydi...
Tímto albem však nastává nová kapitola, na kterou by asi všichni členové Pink Floyd nejraději zapomněli. Už během nahrávání The Wall krystalizovali problémy s Watersem jehož ego se stávalo čím dál tím méně snesitelné. Ke Gilmourovi si nic nedovolil, protože ho nesmírně uznával jako kytaristu i producenta, ale Rick Wright nebo Nick Mason by mohli vyprávět. Nejvíce to odnesl Wright. Ten pomalu rezignoval na dění v kapele, dělal pouze to, co musel a prakticky ztratil zájem o věc. Cokoliv udělal navíc bylo špatně a bylo k nepotřebě. Nakonec mu dal Waters ultimátum, že po dokončení projektu opustí skupinu nebo nechá projekt padnout. Na to však bylo vynaloženo už příliš mnoho peněz. Dalším z argumentů Waterse bylo také to, že mu Wright kouřil jeho cigarety a nikdy mu žádné nekoupil... Wright se tedy autorsky na albu vůbec nepodílel a vystupoval na koncertech jako najatý hráč na klávesové nástroje čímž osobní nepřátelství dostoupilo vrcholu. Muzikanti mezi sebou komunikovali prostřednictvím telegramů a Waters si vymínil, že jeho obytný přívěs musí stát nejméně v okruhu deseti metrů od Wrightového...
V této atmosféře se odehrálo osm koncertních verzí The Wall a plodný Waters měl zaděláno na další album. O tom si však zase řekneme až příště.
Na závěr si dáme obvyklou porci tabulaturových zápisů. Jsem si vědom, že z těchto superalb Pink Floyd některé skladby prostě nemohu vynechat, takže se budu snažit alespoň nastínit fragmenty některých kytarových sól či vyhrávek. Jednoznačně zde musí být zápis legendárního sóla z Comfortably Numb, intro k Shine On Your Crazy Diamond, intro z akustické Wish You Were Here a slavný riff a sólo z Another Brick In The Wall part II. Nu, a tyto zápisy také můžete vidět na těchto stránkách.
Příště se podíváme na neslavné období Pink Floyd – soudy, soudy a zase soudy; novou éru už bez Waterse, podíváme se na Gilmourovu sólovou kariéru, prozkoumáme také jeho neuvěřitelnou kytarovou dílnu a technické zázemí.
