Queen

Od blues ke hvězdám - 2. část

Když jsme se spolu loučili při prvním povídání o Queen, končili jsme albem A Night At The Opera, které hudebnímu světu přineslo fenomenální skladbu Bohemian Rhapsody. Tento díl nás zavede do dalších období této kapely, předvede následující alba, ukáže nám, kam až také může dojít neuvěřitelná sláva, nuda a nelibost k zařazování jejich tvorby do hudebních škatulek, a také další porci tabulaturových zápisů některých skladeb...

Celý hudební svět byl velmi zvědav, jak se s úspěchem A Night At The Opera Queen „poperou" a očekával novou nahrávku. Nejdříve vyšel singl Somebody To Love a samotné album v roce 1976 pod názvem A DAY AT THE RACES. Už název evokuje předchozí opus a nejen odborná veřejnost má názor, že se Queen opakují a „sprostě" využili neuvěřitelnou úspěšnost předchozího alba. Kapela to vyřešila po svém a vydala prohlášení, že Noc v opeře mělo být dvojalbum. Nechme promluvit Maye: „ Určitým způsobem jsem si přál spojit obě alba dohromady, protože materiál na obou deskách byl více méně natočen ve stejnou dobu, a to také odpovídá i našemu vývoji... Já na ty dvě desky pohlížím jako na souběžné, a fakt, že jedna přišla po druhé je ostuda, protože na ní bylo pohlíženo jako na následovníka, kdežto ve skutečnosti bylo jakýmsi rozšířením té první desky..." Šalamounská odpověď, co říkáte? Každopádně, album obsahuje silné momenty. Je to například singlovka Somebody To Love, kde se Freddie vyznává ke své oblíbené zpěvačce, jíž byla soulová diva Aretha Franklin. „Své má" i úvodní „vypalovačka" Tie Your Mother Down, která byla velmi oblíbená u teenagerů (těm se líbil slogan refrénu „Svaž svou matku"), a která se stala úvodní skladbou všech koncertů. Za zmínku stojí i další pokus o křížení hudebních žánrů - Millionaire Waltz. Zde můžeme slyšet například klasické nástroje (jako tubu, pikoly či violoncella) ovšem v podání elektrické kytary. Je až neuvěřitelné, jak věrně a zároveň velmi inovátorsky, zvládá May aranže těchto nástrojů. Jako kytarista nevycházím při poslechu Queen z údivu nad tím, co Brian dokázal ze svého nástroje vyloudit za zvuky... Určitě to je hodně dáno tím, že si May udělal čas a poslouchal spousty hodin klasiky a pak to jednoduše udělal po svém. Samozřejmě; nemluvě o talentu, píli a chuti si se skladbou pohrát... V této skladbě se Queen také nebáli použít úryvek Straussova valčíku Na modrém Dunaji následovaný rockovým nářezem, kde Mercuryho zpěv evokuje Pana Zeppelina – Planta. Tato skladba, mnohými přehlédnuta, je opravdový majstrštyk Queen a já osobně ho řadím mezi nejlepší díla, která vytvořili.

Fanoušci nakonec přistoupili na „hru" a nové album přijali kladně. Stejně však byli zvědaví s čím Queen přijdou dál. Když vyšel singl We Are the Champions/We Will Rock You, celý hudební svět byl velmi překvapen syrovostí a jednoduchostí skladeb, a to ještě nikdo ani ve snu netušil, co tyto skladby později s fanoušky dokážou (hlavně s těmi sportovními). Asi každý z nás někdy viděl nějaký sportovní přenos, kde na počest vítězů hraje We Are The Champions. Ve své době však tato skladba znamenala revoluci v pravém smyslu. Doslova hospodský hymnický refrén, velmi jednoduché aranžmá, ale zároveň podpořené výbornými muzikantskými výkony – to vše z této skladby vytvořilo přes noc obrovský hit, který se držel na první příčce obou stran Atlantiku. Podobný osud má i druhá zmíněná píseň - We Will Rock You. Legendární začátek, nahraný v přestavěném kostele ve Wessexu, je vytvořen bez bicích – celý tým okolo Queen (samozřejmě včetně protagonistů) dupal na prknech, která byla snímána mikrofony, tleskal a do toho Mercury zpíval jednoduchý nápěv. V refrénu se přidali i ostatní, kytara a… máme tu další hitovku. Když v roce 1977 vyšlo celé album NEWS OF THE WORLD, neslo se v podobném duchu – jednodušší aranžmá a rockový drive. Celkově jde o mnohem spontánnější dílo než předchozí počiny. Ve skladbách Sleeping On The Sidewalk a My Melancholy Blues Queen hrají dokonce blues, což byl element, který ještě na žádné nahrávce nepoužili. Dalo by se říct, že kapela našla novou tvář a dle mnohých ji velmi slušela...

Avšak Queen opět všechno převrátili na ruby a vydali album, které svou kontroverzností „lehce" šokovalo svět. Nešlo tentokráte tolik o hudbu, která byla ovšem opět velmi propracovaná. Nejen na oficiálních stránkách skupiny Queen se dozvíme, že nové album JAZZ bylo nepatrněno zastíněno „povykem", který se strhl nad propagačním videem (později cenzurovaným) a plakátem k písni Bicykle Race, jež doprovázely uvedení nové desky na trh. Problémy se vyskytly zejména v prudérní Americe, kde byla reklama dokonce zakázána. O co šlo? Queen, pověstní svým britským humorem, si najmuli padesát modelek, které nahé projížděly na kolech po stadionu Wimbledon a byly natočeny a vyfoceny. (Fanoušci Queen jistě mají v hlavě obraz jedné z verzí přebalu doprovodného singlu se skladbami Bicycle Race a Fat Bottomed Girls nebo zachované fotografie dívek na startovní linii). V každém případě následovala obvinění z propagace pornografie či ze sexuálního zneužívání dívek. Totální absurditou pak bylo odmítnutí firmy Halfords přijmout „použitá" sedla kol (žádná desinfekce prý nemohla dokonale vyčistit použité kožené sedlo od spodní části ženského nahého těla :o))) a požadavek na vyplacení náhrady skupinou Queen. Přitom, jak prohlásil Mercury, šlo jenom o legraci.... Každopádně v roce 1978 vychází album vychází a je hudebně perfektní. Porce nových megahitů čítá například Bicycle Race, Fat Bottomed Girls, Spread Your Wings (která se stala společně s We Will Rock You nejčastěji přehrávanou skladbou jiných interpretů – např. Blind Guardian) či Don’t Stop Me Now. Turné k Jazz obsahovalo i cestu do Japonska, které se stalo pro Queen druhým domovem a zde pokaždé, když přijeli, rozpoutali doslova Queenomanii jež přetrvává i do dnešních dnů. Toto turné bylo také nahráváno a o rok později vydáno jako jejich první živé album pod názvem LIVE KILLERS. Tato dvojdeska obsahuje to nejzásadnější, co Queen vytvořili a dalo se to zahrát na živo – zde bych velmi zdůraznil slova „dalo se to zahrát na živo", protože jestli něčím trpí tento „živák" (krom kvality zvuku), tak je to určitá jednoduchost skladeb a občasný problém skladbu vůbec rozpoznat. Například prostřední část Bohemian Rhapsody je pouštěna ze záznamu a členové Queen zmizí do šaten. V dnešní době jde o věc v podstatě normální, ale v sedmdesátých letech bylo obvyklé, že se muzikanti snažili hrát své skladby z desek, co nejvěrněji (spíše skladby protahovali a hráli si s improvizací); za všechny jmenujme Pink Floyd či Yes. Nicméně, některým skladbám tato jednoduchost velmi svědčí např. Love Of My Life je hrána pouze Mayem a Mercurym a více vynikne její baladičnost/poetika. Samostatnou kapitolou, při které občas doslova mrazí v zádech, je excelentní publikum. To zpívá skoro všechny skladby s kapelou jako jeden muž a zní to vážně fantasticky! Samozřejmě nesmíme zapomenout na kapelu; ta hraje v pohodě a hlavní pozornost se zaměřuje, logicky, na Mercuryho. On se ukazuje jako frontman nejvyššího kalibru a je srovnáván s veličinami jako Jagger, Lennon či Plant. Jeho zpěv oscilující na pomezí rocku a opery, podiová stylizace muzikálového tanečníka a výborná hra na piano - fascinující. Do té doby takto nikdo nezpíval ani nevystupoval. May je platným protihráčem a jejich duety (piano vs kytara) jsou pomyslnou třešinkou na dortu. Rytmika také pracuje bezchybně Taylor s Deaconem skvěle doplňují oba hlavní protagonisty...

Po skončení turné Queen dostávají nabídku složit a nahrát hudbu k připravovanému filmu Flash Gordon. Na nabídku kývnou, ale nejdříve si chtějí nahrát nové řadové album, které vyšlo v roce 1980 pod názvem THE GAME. Toto album představuje kapelu hudebně opět někde jinde a tentokrát jde o změnu výraznějšího charakteru. Členové kapely jsou poněkud unaveni s tím jak neustále bojují s hudebními kritiky, z jejichž strany jsou jim neustále vytýkány hudební postupy, přílišná odlišnost alb či dlouhé stopáže skladeb. Queen se zkrátka kritikům nelíbili a oni s tím chtěli něco dělat... Nechme promluvit Maye: „Chtěli jsme začít tvořit úplně jinak, svořit koherentní album. Tento nápad vzešel od Freddieho, který myslel, že jsme se natolik změnili až lidé nevěděli, o čem hrajeme. Určitě na tom měli svůj díl hudební kritici, kteří nás někdy nemohli vystát a neustále nám házeli klacky pod nohy. Bylo to poprvé, co jsme šli do studia bez nějakých cílů a čekali na inspiraci přímo tam. Chtěli jsme také, aby další alba měli nějaké společné téma; máme totiž tendenci všechno až moc vypracovávat. Takže celá deska měla ekonomický nádech a zněla velmi moderně. Tento styl jsme pak převzali na celá osmdesátá léta.... Roger byl tím, kdo nás přivedl k syntezátorům.... Teď můžete získat zvuk mnohem podobnější kytaře a otvírají se vám i jiné možnosti kytary. Nemyslím si, že bych se přeorientoval na syntezátor – pořád pro mě bude hlavním nástrojem kytara! Díky ní mohu vyjádřit to, co cítím.... Také jsme poprvé nahrávali jiným způsobem než jsme byli zvyklí. Dříve jsme si dělali poznámky, psali noty a pak to nahrávali dokud to nebylo dle našich představ. Tím však vznikala jakási strnulost, která ovlivňovala skladbu jako takovou. Teď nám technik Mac řekl: „Tohle dělat nemusíte. Můžu to celé nahrát. Když se to po půl minutě rozjede, můžeme to zeditovat a pokračovat, když se budete držet v tempu." Chechtali jsme se jako blázni, že to tak nejde... Ale ve skutečnosti to jde. Získáte tím hodně, protože velmi často jsou doprovodné stopy nejlepší právě napoprvé."

Nové album tedy bylo na světě a bylo opravdu hodně jiné oproti předchozím opusům. Psala se osmdesátá léta a v nich se snad každá kapela, která začala hrát v sedmdesátých, musela lehce přeorientovat – prostě změnit svou tvář. Pravidelní čtenáři tohoto seriálu už ví, že se to týkalo i takových velikánů jako Yes, Pink Floyd nebo Erica Claptona. Queen zjednodušili aranžmá skladeb, začali používat více syntezátorů a jejich hudba se začala zaměřovat více na Freddieho, který se tak stal ještě větší hudební ikonou a jakousi tváří Queen. Když k tomu připočteme jeho mimokapelní excesy, nejasnou sexuální orientaci a zároveň pořád excelentní muzikálnost, vyjde nám osobnost, jaká v hudebním odvětví neměla obdoby – dlužno dodat, že nejen předtím, ale i poté... Samotné album propagoval singl Crazy Little Thing Called Love, jenž je hudebně jakousi poctou rannému Elvisi Presleymu (řečeno hudební terminologií rockabilly) čili opravdu změna jako hrom! Další skladbou, která dobyla žebříčky hitparád byla Another One Bites The Dust. Tato skladba je jedním z mála počinů Johna Deacona a je to jedna z prvních skladeb „bílých mužů", která pronikla do černošské komunity a byla pověstná svým ironickým nadhledem na všechny pokusy o soul. Díky této skladbě také Queenům „prošlo" nové album i radikální změna hudebního stylu. Je opravdu zajímavé pustit si alba Queen postupně za sebou tak, jak vycházela. The Game je jak od jiné kapely....

V tomto radikálním řezu si kapela „odběhla" natočit slíbenou hudbu k filmu a v roce 1981 vychází film i soundtrack FLASH GORDON. Obě media si navzájem pomohla a Queen jsou katapultováni do extraligy nejprodávanějších kapel všech dob. Samotné album je jakousi poslední kapitolou předchozí tvorby kapely a uzavírá jednu éru. Na tomto soundtracku můžeme slyšet vše, co na starších albech – vrstvené vokály a kytary, propracované aranže se symbiózou klasických motivů a rockem a navrch nový směr načatý The Game – syntezátorové vesmírné zvuky (jde také o sci-fi film, že).... V tom samém roce Queen ještě vydávají kompilaci svých největších hitů GREATEST HITS jako symbolickou tečku za dosavadním hudebním vývojem a mohou směřovat zase o kousek jinam.... To si však necháme na další díl....

Jako tabulaturovou ukázku si předvedeme fragmenty skladeb Tie Your Mother Down a Crazy Little Thing Called Love. První z nich je typickou ukázkou Mayových rockových riffů, druhá je výbornou ukázkou stylu rockabilly, kterou paradoxně nevymyslel May, ale Mercury....

Příště se můžeme těšit na další alba této legendární kapely, podíváme se na sólová alba i na „život po životě" Queen bez Freddieho Mercuryho....